<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Rusava, kino, BUS (350m) – Pod Javorčím (520m) – U Dubu (491m) – Pod Ondřejovskem (607m) – Horní ves (325m) – Fryšták, BUS (?)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>11km dlouhá modrá trasa z Rusavy do Fryštáku je vhodná spíše pro sportování než pro turistiku, neb neoplývá zajímavostmi ani výhledy. Dominantní je krajina jako taková: kulturní lesy Hostýnských vrchů, nejdřív náročný stoupák, a pak už jen pohodový terén, široké lesní cesty a závěrečný asfalt. Milovníkům horských kol se bude líbit.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Obec <b>Rusava</b> se rozkládá v údolí a na strmých úbočích Hostýnských vrchů, které ji zcela obklopují. Jediná cesta sem vede po silnici kolem řeky. Tudy také do Rusavy pronikali od 13.stol. první rolníci v rámci tzv. selské kolonizace, kteří založili ves Jestřebí. Výše do hor a hlubokých hvozdů začali pronikat až v 16.stol. během tzv. pasekářské kolonizace. Kolonizátoři mýtili lesy, na pasekách zakládali políčka k obživě nebo pásli zvířectvo, převážně kozy. Ve stejné době, v rámci tzv. valašské kolonizace však už přicházeli i Valaši. Toto etnikum původem z centrálního Rumunska expandovalo po hřebenech Karpat až do jejich nejzápadnějšího výběžku, jímž jsou právě Beskydy. Zde své staletí trvající putování ukončili a začali se mísit s místními osadníky. Svým naturelem, kulturou a svébytným způsobem hospodaření výrazně ovlivnili osobitost zdejších lidí. Zatímco vrchnost byla ráda za stáda valašských ovcí uvyklých na tuhé horské zimy a za chutný ovčí sýr, už méně ráda byla za tvrdohlavý lid zvyklý na nezávilost. Narůstající útlak a náboženská netolerance – katolická vrchnost vs. Valaši evangelíci – vedla v letech 1620-1644 ke vzbouření, jež však bylo tvrdě potlačeno. Velitelem trestné výpravy proti Valachům byl štýrský hrabě Jan z Rottalu, pán na Holešově a v Bystřici. Na 200 povstalců nechal 15.2. 1644 na Vsetíně popravit a část obyvatel svého panství donutil k přesídlení do odříznuté opuštěné vsi Jestřebí, kterou oficiálně 23.4. 1657 založil a nazval ji Rottalovice. O 10 let později zde bylo evidováno 19 obsazených domů a 10 domů pustých. V roce 1778 měly Rottalovice již 800 obyvatel. Lidem se tu dařilo. Roku 1875 vybudovali parní pilu, postavili jak katolický, tak evangelický kostel a v roce 1892 žilo v obci už na 1200 osob. Po vyhlášení samostatné republiky roku 1918 se Rottalovice oficiálně zbavily jména nenáviděné panské vrchnosti a přejaly název Rusava podle místní říčky. Následně tu byla mezi lety 1922-1924 vybudována konečně i okresní silnice a v roce 1930 postavena Jubilejní škola Masarykova. Díky své odlehlosti se Rusava stala za 2.sv. války útočištěm partyzánů. Osvobozena byla 6.5. 1945 Československou armádou. Největšími pamětihodnostmi tu jsou staré chalupy převážně z 18.stol., kostel Povýšení Svatého Kříže (1779), evangelický kostel (1883) či vila ilustrátora Adolfa Kašpara (1934). </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa začíná v pomyslném středu obce u <b>památníku padlých</b>. Zatímco 1.sv. válka vzala životy 41 rusavských mužů, ve 2.sv. válce byli 4 lidé popraveni a 2 školáci zastřeleni, to vše kvůli napomáhání partyzánům. Úvodní turistický rozcestník nese název <b>Rusava, kino, BUS (350m)</b> a vybíhá od něj 6 paprsků tras: žlutá na hrad Křídlo (2,5km) a Bukovinu (4km), červená na Klapinov (5,5km) a do Holešova (10,5km), modrá do Bystřice p.H. (10,5km) a do Fryštáku (11km). Vy chcete jít na Fryšták. Takže se dejte rovinkou podél hlavní silnice pod kopec Čecher (462m) a v příhodný moment přejděte silnici na pravou stranu k ústí šotolinové svážnice. V rámci prvotního úseku o délce 1,5km vás teď čeká výstup do sedla pod Javorčím.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Svážnice se stáčí vzhůru do prořídlého smrkového lesa a v poměrně drsném úhlu stoupá nad chatovou oblast. Nad její úrovní visí u cesty <b>obrázek Panny Marie Svatohostýnské</b> s umazaným textem, odkazujícím se k pouti L.P. 1930, za dobu války k L.P. 1946 a k roku 1998, kdy byl obraz vyměněn. Stoupání pokračuje v podobném duchu do vymýcené lokace Záruby, odkud se dá zahlédnout blížící se hřebenový vrchol Chochol (578m), údolíčko bezejmenného potoka, a když se v nejvyšším bodě mýtiny otočíte, spatříte i vrchol Na Šarmance (715m). No a vtom se už sklon svážnice rychle srovnává do mírného stoupání, kterým tečuje rozcestí <b>Pod Javorčím (520m)</b> v sedle mezi Javorčím (630m) a Chocholem. Modrá značka pokračuje 2km k dubu, žlutá odtud vyráží 1,5km pod Lysinu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa zdolá houštinu, hned se ale stáčí doleva a sleduje středně stoupající vyježděnou stezku. Ta se smýká v zákrutách okolo vršku Chochol (578m), načež bez větších výkyvů překoná prosvětlené sedýlko mezi Chocholem a Hrubou Malíkovou (564m), tu taky přejde a záhy zrychlujícím tempem sklesává na úzkou lesní asfaltku. Tam se dáte doleva a dosestoupíte na velký sklad dřeva v sedle pod Ondřejovskem. Dá se tu posedět, omrknout drobný zasklený <b>mariánský obrázek</b>, zorientovat se při pohledu na rozcestník <b>U Dubu (491m)</b> a přečíst si panel Poutní cesty Velehrad – Svatý Hostýn. Krom informací o geologii, botanice a zoologii Ondřejovska zjistíte i pověst o poustevníku Ondřejovi, jenž dal rozložitému kopci v hřebeni Hostýnských vrchů své jméno. "Snad v období třicetileté války zanechali běženci malého Andrease ve Fryštáku a pan farář si jej oblíbil pro zbožnost a krásný hlas, který zněl při mších. Mezi lidmi byl velmi oblíben, byl ochotný, rád pomáhal jiným. Najednou zmizel a nikdo si to nedovedl vysvětlit. Po čase ho jeden z dřevařů spatřil v primitivním obydlí, které si udělal v ondřejovských skalách. Skromná postel, dřevěný kříž. K obživě mu stačily lesní plody a dary lidí. Většinu času trávil na modlitbách, ale někdy se vypravil do nedalekých vsí. Vždy byl všude vítán a brán jako součást života celého okolí. Poustevník Ondřej přežil dvě generace a čtvrtý kněz, který jej přijel navštívit, se s ním loučil naposled."</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Modrá směrovka rozcestníku ukazuje zpátky na Rusavu (3,5km), zelená vpravo na Lukoveček (3km) a mixovaná modro-zelená vpřed pod Ondřejovsko (2km). Široká svážnice zvolna stoupá do zalesněného úbočí Ondřejovska a už zakrátko vás táhne do hlubokého rozbahněného zářezu od traktoru, kterým zostra stoupá na prosluněný rovinnatý hřbet bez výhledů. Poté ve vidlici cest odbočíte doprava, potkáte kameny obestavěný <b>pramen Kamenářova</b> a nastoupíte dlouhou, trošku rozkolísanou vrstevnicovou cestu vstříc druhému výhledu téhle trasy. Je dokonce možné, že si toho úzkého průhledu mezi bloky stromů ani nevšimnete. Vězte každopádně, že byste odtud zahlédli Bílé Karpaty s dominantní Velkou Javořinou (970m). No a za pár okamžiků už dorážíte na sklad dřeva s turistickým ukazatelem <b>Pod Ondřejovskem (607m)</b>. Tady se modrá značka lomí doprava na Fryšták, zatímco zelená pokračuje rovně na Lukovské polesí (1km) a dál na Hošťálkovou (16,5km). Plastová směrovka s modrým hrotem však neříká úplnou pravdu. Následující zastavení Pod Dubovou (2km) totiž neexistuje, protože jej nahradila Horní ves (4km) na pomezí lesa a příměstských luk.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ani popis následujících kilometrů není nijak složitý. Do Fryštáku se táhne zvolna klesající asfaltová lesní cesta, jež skýtá jeden průhled skrz údolí Fryštátského potoka do podhůří Vizovických vrchů, tam, kde se v nezajímavě tvarovaném terénu prolíná podbeskydí s Hornomoravským úvalem, lemovaným vlnkami Chřibů. Krátce nato se objevuje ještě jeden průhledový otvor zamířený přes Želechovické paseky na Komonec (672m) a jeho sousední výstupky Bába (636m) či Brda (600m), za kterými v dáli vyčuhuje Velká Javořina (970m), a z druhé strany Slavický kopec (624m) se Spleteným vrchem (565m). Následná otočka zpět skýtá pohled na nejvyšší partie hřbetu Ondřejovska (632m). No a pak už zbývá jenom pohled na sousední paralelní horské hřbítky, špičku zadní Lysiny (598m), znovu Ondřejovsko, v údolí Holešovsko a zase Chřiby. Při troše štěstí si velmi daleko na západě všimnete též Drahanské vrchoviny. Zbytek sestupu k okraji lesa je nuda.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Závěrečný úsek o délce 1,5km vymezuje ukazatel <b>Horní ves (325m)</b>. Výlez z lesa vám paradoxně nabídne nejpanoramatičtější místo celé této trasy, stačí jen obejít stožár vysílače, aby nezacláněl. V údolí pod vámi se rozkládá městečko Fryšták s kostelem sv. Mikuláše, za ním se doširoka rozpřahuje horský subcelek Mladcovské kopce s nejvyšším bodem Zadní vrch (423m), od nich doprava můžete spatřit pohoří Chřiby, nalevo Vizovické vrchy. Na východě se od Mladcovských kopců vyděluje proláklinou Fryštátského potoka samostatný Vršek (358m). Skrz mezeru mezi kopci lze pozorovat část zlínské městské zástavby a ve stejné linii tenký jaroslavický stožár. Budete-li pokračovat očima ještě více doleva, nepřekvapí vás již jednou viděná komonecká část hlavního hřebene Vizovických vrchů s dominančními kótami Komonec (672m) a Slavický kopec (624m). Mimochodem pár kroků od vysílače stojí navíc moderně zpracovaná <b>socha sv. Kateřiny</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Silnice sestupuje v mírném sklonu do Fryštáku a zaplouvá do jeho ulic. Pamětihodnostmi, které cestou potkáte, jsou nízký <b>mariánský sloupek</b>, moderní <b>socha</b> či <b>památník J.A. Komenského</b> z roku 1992 před zdravotním střediskem. No a krátce nato již stanete na náměstí Míru. V roce 1995 bylo historické jádro Fryštáku vyhlášeno <b>městskou památkovou zónou</b>. Mezi jeho nejcennější skvosty patří kostel sv. Mikuláše, jehož gotické základy pocházejí ze 14.stol. (přestavován byl v 18.-19.stol.), masivní barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1723 nebo víc bokem situovaná secesní Jadrníčkova vila z roku 1910. Přímo na náměstí byste našli onu <b>sochu sv. Jana Nepomuckého</b>, dvě moderně pojaté <b>busty Břetislava Bakaly a Jaroslava Kvapila</b>, měšťanský dům zvaný Hrubá hospoda nebo zajímavě pojatý historický dům s reliéfy obličejů T.G. Masaryka a J.S. Machara nad okny v patře, které tam dal zhotovit v roce 1905 jejich přítel, slovenský lékař Dr. Ján Šipka ve víře v demokracii. V sousední ulici u kostela pak potkáte <b>kříž</b> z roku 1763, památný strom <b>Jírovec u kostela</b> a <b>bustu pátera Ignáce Stuchlého</b>, prvního českého salesiána, jehož životní příběh jste si mohli přečíst už na tabuli pod lesem. Přestože nebyl místním rodákem, zasloužil se v roce 1927 o založení první české salesiánské provincie v komplexu budov pod fryštátským kostelem. Jeho školním systémem prošlo během let téměř tisíc chlapců. Poté jej obsadili nacisti a po nich komunisti. Po listopadu 1989 byl objekt vrácen salesiánům a slouží svému původnímu účelu dodnes. Ve stejné ulici se nachází dále fara, sloužící též jako <b>muzeum I. Stuchlého</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Náměstí přejdete příčně a dorazíte k poslednímu rozcestníku <b>Fryšták, BUS</b> bez čelní jmenovky. Za sebou máte úspěšně 11km a kdybyste chtěli po modré pokračovat, můžete kolem přehrady (2,5km) dojít až do Zlína (9km). A protože má Fryšták rád cyklisty, potažmo turisty obecně, zřídil pro ně hned vedle kostela odpočinkové místo. Můžete si tu zajít na WC, napít se z pítka, skrýt se do stínu a spočinout.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Historie města <b>Fryšták</b> se datuje od první písemné zmínky z 15.1. 1356, v níž se objevuje notář olomoucké diecéze Nicolaus Luce de Freystat. Osídlení Fryštátska má však kořeny mnohem starší. Svědčí o tom archeologické nálezy z doby neolitické a eneolitické (zhruba 6.-2.stol. př.n.l.) z lokality Skalka nad potokem Žídelná, stopy po prvních zemědělcích a pastevcích v Lukovečku, sekerky a sekeromlaty z Horní Vsi a Vítové či náznaky kultury lidu popelnicových polí z Lukovečku. Rozhodující vliv však měla kolonizační činnost biskupa Bruna ze Schauenburku. Dle listiny z roku 1382 prosperovala ve Fryštáku cechovní výroba a obchod, byly zde lázně, jatka či duchovní správa. Městský ráz svobodného tržiště se dotvářel hlavně v souvislosti s konstituováním panství Lukov, a proto se i majitelé Fryštáku odvozují od majitelů hradu Lukov. Byli to postupně Šternberkové, Kunové z Kunštátu , Nekšové z Landeka, chvíli Albrecht z Valdštejna, a pak v době ekonomického úpadku Minkvicové z Minkvicburku, Rottalové a nakonec rod Seilern-Aspang. Opevnění města, související s příhraniční nárazovou zónou, se dodnes zachovalo v názvech městských částí. Vedle tržního, mílového a várečného práva a práva vybírat mýto, mohli radní užívat i práva hrdelního, které bylo Fryštáku uděleno zvláštním zákonem někdy v 16.stol. Poslední poprava stětí mečem proběhla roku 1739 na delikventovi Janu Sekulovi. Kata si město půjčovalo i s příslušenstvím a biřici z Uherského Hradiště. Popraviště se nacházelo u rozcestí na Lukoveček a Martinice, co stojí od roku 1713 kamenný barokní kříž. Roku 1841 bylo město zasaženo velkým požárem a muselo být přestavěno, čímž přišlo o původní dřevěnou zástavbu. Od konce 19.stol. se vedle zemědělství dostává do popředí dřevozpracující výroba. Název města se objevuje ve starších variacích jako Freistat, Freystat, Frisstak, Freistadtl, Frysstak apod.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 07/2020
