<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Lukov, pošta, BUS (?) - Hájenka pod Růžovou (320m) – U Obrázku (465m) – Lukovské polesí, rozcestí (?) - Nad Ráztokou, rozc. (580m) – Ráztoka, u mostu, BUS (405m) – Za vrchy, rozc. (610m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>10km dlouhá žlutá trasa vyráží z Lukova do zalesněných Hostýnských vrchů, aby překonala hřbet Ondřejovska, seběhla do rusavské Ráztoky a vyšplhala se na výhledový kopec Pardus. Ten je jediným zajímavým bodem trasy a také nejspíš jediným důvodem její existence. Jinak cesty jsou tu většinou lesní svážnice kombinované s asfaltkou, terénně vhodné spíše pro pěší.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Lukov</b> je typickou podhradní vsí, jež vznikla přirozeným vývojem po zbudování hradu Lukov. Ten je také největší zdejší památkou. Nejstarší části hradu jsou datovány do první třetiny 13.stol. a předpokládá se, že jej dal postavit sám král jako nedílnou součást pevné sítě hradů chránících východní hranici Českého království. První zmínka o existenci hradu pochází z roku 1219, kdy se v písemnostech objevuje jméno kastelána Buni z Lukova. Prvními doloženými obyvateli hradu a vlastníky panství Lukov byli Šternberkové (1332-1511). Roku 1469 byl hrad dobyt a vypálen Matyášem Korvínem odplatou za četné vpády Matouše ze Šternberka do Uher. Panství kupují Kunštáti (1511-1548) a od nich Nekšové z Landeka (1548-1614), za nichž dosáhl Lukov svého historicky největšího rozkvětu. S poslední dědičkou Nekšů se oženil slavný císařský vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který však po její smrti Moravu opustil a až do roku 1927 čelil několika masivním valašským povstáním. Moravští stavové povolali na hrad Jana Adama z Víckova, který byl mezi lidmi velice oblíben a stál v čele Valachů až do své smrti. Vzbouřené panství se však mezitím stalo danajským darem, jímž císař umořil své dluhy vůči Štěpánu Schmidtovi z Freihofenu. Jeho potomstvo, rod Minkviců z Minkvicburku, čelilo následně v důsledku situace nejen ekonomickému úpadku, ale taky dobytí hradu Švédy roku 1643, po kterém zůstal Lukov vyrabován a vypálen. Panství bylo roku 1710 prodáno Janu Josefovi z Rottalu. I ten měl s poddanými problémy a tak Lukov roku 1724 prodal hrabatům Seilern-Aspang, kteří se zde příliš nezdržovali a když už, sídlili raději v novém zámku v Lešné. Zchátralý hrad byl za jejich éry opuštěn a úřednictvo přesídleno do vsi. Mezi dřevěnými chalupami starousedlíků se tak začínají objevovat první kamenné stavby, většinou spojené s hospodářskou činností Seilernů. Pod hradem byl vybudován lesní úřad, o jehož stáří hovoří letopočet 1765 na průčelí vstupu do sklepa. Mezi lety 1895-1908 v něm žila druhá manželka Bedřicha Smetany, jejíž dcera se provdala za zdejšího lesmistra Hejdůška. V pomyslném centru obce se dále nachází bývalé fojtství, budova bývalého pivovaru s točitým barokním komínem přestavěná v roce 1769 nebo nápadný dům č.p. 33, který projektoval stavitel František Pšenčík, žák a později asistent architekta Dušana Jurkoviče. V obci se nachází též kostel sv. Josefa (1810) s farou, původní budovy panského velkostatku v areálu ZOD Podhoran, domov pro seniory (1885) či jednopatrová vila Tuskulum (1894) v tyrolském stylu, postavená Seilern-Aspangy, kteří Lukov vlastnili až do zestátnění v roce 1945.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá turistická značka se započíná u rozcestníku <b>Lukov, pošta, BUS</b>, jenž je situován na autobusové zastávce u domova důchodců. Jeho červená směrovka ukazuje přes Lešnou (3km) do Zlína (12km), zelená přes Štípu (2km) do Příluk (10km), druhá červená směřuje opačným směrem pod hrad Lukov (1,5km) a dál na Tesák (13,5km), no a vaše žlutá se vydává v prvním úseku k hájence pod Růžovou (1km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na kruhovém objezdu, kde musíte přejít silnici, narazíte na barokní pískovcová <b>boží muka</b> se sochou Madony, která byla postavena na znamení díků po přečkání moru v roce 1660. Nato obejdete domov důchodců a vydáte se zvolna do kopce k první odbočce vlevo. Ulice K Bezedníku vás vyvede ven z obce a už i vidíte kam – přes pastviny v podhůří se rýsují Zikmundov (390m) a hradní vrch (519m), mezi nimi úzké údolí Bělovodského potoka a v jeho týlu vršek Velá (526m). Rovinkou se následně doberete kraje lesa s rozcestníkem <b>Hájenka pod Růžovou (320m)</b>. Tady se vaše žlutá z Lukova k obrázku (3,5km) kříží se zelenou značkou od obrázku (4km) na hrad Lukov (1km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká asfaltka zvolna stoupá proti proudu Bělovodského potoka, kolem pily, geometricky rovně do hloubi Hostýnských vrchů, než se asfalt rozdrolí a pod přítokem Bzového se objeví standardizované dřevěné odpočívadlo. Tady se již úhel cesty výrazně zvedá. Zatímco budete zdolávat úbočí Bzové (622m), nezapomínejte sledovat značky a v pravou chvíli zahněte doprava na klasickou lesní svážnici, která jde v nadmořské výšce cca 450m do velké zákruty a tím se dostává na holinu po těžbě dřeva. Teď máte možnost nahlédnout jak na samotný (dosud zalesněný) vrchlík Bzové, tak na podlouhlý hřbet lukovského hradního vrchu (519m) a z výše položeného místa pod hranicí lesa se dá úzkým průzorem vysledovat i krajské město Zlín, částečně zacloněné Mladcovskými kopci, konkrétně Vrškem (358m) vlevo a bezejmenným (394m) vpravo. Nejvýrazněji se ale nad Zlínem zvedá Tlustá hora (458m) s vysílačem, která přes obydlené sedlo nad místní částí Kudlov navazuje na hřbet Jaroslavických Pasek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pozvolné vrstevnicové stoupání vás nyní vede k odpočívadlu u upraveného <b>pramene U Tůkalky</b>. Znova se průzorem mezi stromy podíváte na hradní kopec se dvěma svislými průseky (hrad samotný vidět není), za nímž se na obzoru odhaluje hřeben Vizovických vrchů. Potom zbývá ujít už jen 270m, načež se travnatá svážnice napojí na lesní asfaltku a tam zastavuje na odpočívadle s <b>obrázkem Panny Marie Svatohostýnské</b>. Ukazatel <b>U Obrázku (465m)</b> tu však nehledejte. Nachází se až kousek dál po žluté značce, jež se opět noří do lesa a lehce klesá do prameništní oblasti bezejmenné zdrojnice rybníka Bezedník. Kolem něj sem vyšplhala i zelená značka z Lukova (6km). Ta se zde rozděluje na dvě odbočky ke skalám na vrcholcích Ondřejovska (0,6km) a Bzova (1km), zatímco žlutá pokračuje traverzem rovně 0,5km na Lukovské polesí. Cestou si při kraji stezky všimněte dvou téměř zahrabaných <b>hraničních kamenů</b> s datací 1852. Na jednom z nich je vytesána značka "MF", což může souviset s podhorským městečkem Fryšták, neboť právě zde se hranice jeho katastru potkává s hranicí katastru obce Lukov. Nedlouho poté již vstoupíte do příčně jdoucí hluboké rýhy vytvořené lesní technikou a podle šipek rozcestníku zabočíte vpravo.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Starý rozcestník <b>Lukovské polesí, rozcestí</b> přimyká žlutou trasu z Lukova (5km) do Ráztoky k hřebenové zelené z Lukovečku (5,5km) do Hošťálkové (15,5km). Společně pak stoupají středně vzhůru do sedla, v jehož nejvyšším bodě visí na stromě <b>svatý obrázek</b>. Nato se cesta spustí pod podobným úhlem dolů a po 0,5km dobíhá ukazatel <b>Nad Ráztokou, rozc. (580m)</b>. Tady se značky opět rozdělují a vaše žlutá to točí doleva na Ráztoku (2km). Mimochodem pár metrů nad rozcestím je situována nenápadná <b>studánka Nad Ráztokou</b>. Pramen zastřešil ČSOP Valašské Meziříčí na podzim 2011, ovšem pitně příliš nevypadá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úsek klesající do Ráztoky je poměrně jednotvárný a není o něm moc co říct. Široká svážnice nabírá střední úhel klesání, během chvilky kříží asfaltku a víceméně paralelně s ní pak míří hustým lesem k vodárně nad Rusavou. To trvá asi 1km. Poté navážete na asfaltovou příjezdovku a sklesáte po ní až do Osady pod Grúněm, kde na hlavní silnici odbočíte vlevo. Následnou rovinkou o délce cca 330m dojdete k autobusové zastávce u mostu přes říčku Ráztoku. Pokud byste popošli ještě 150m rovně po silnici, potkáte pískovcový <b>památník</b> z roku 1947, který sem byl přemístěn z osady Jestřábí kvůli sesuvu půdy v roce 1998. Připomíná místo, kde zemřel a byl pochován 17.12. 1944 partyzán Slávek Londa, narozený 30.5. 1927 v Hošťálkové. Zastřelil se vlastní zbraní poté, co jej v lese vážně zranila německá hlídka a už neviděl žádné jiné východisko. Památník je tvořen podstavcem s figurou partyzána v uniformě vojáka československé armády.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Obec <b>Rusava</b> se rozkládá v údolí a na strmých úbočích Hostýnských vrchů, které ji zcela obklopují. Jediná cesta sem vede po silnici kolem řeky. Tudy také do Rusavy pronikali od 13.stol. první rolníci v rámci tzv. selské kolonizace, kteří založili ves Jestřebí. Výše do hor a hlubokých hvozdů začali pronikat až v 16.stol. během tzv. pasekářské kolonizace. Kolonizátoři mýtili lesy, na pasekách zakládali políčka k obživě nebo pásli zvířectvo, převážně kozy. Ve stejné době, v rámci tzv. valašské kolonizace však už přicházeli i Valaši. Toto etnikum původem z centrálního Rumunska expandovalo po hřebenech Karpat až do jejich nejzápadnějšího výběžku, jímž jsou právě Beskydy. Zde své staletí trvající putování ukončili a začali se mísit s místními osadníky. Svým naturelem, kulturou a svébytným způsobem hospodaření výrazně ovlivnili osobitost zdejších lidí. Zatímco vrchnost byla ráda za stáda valašských ovcí uvyklých na tuhé horské zimy a za chutný ovčí sýr, už méně ráda byla za tvrdohlavý lid zvyklý na nezávilost. Narůstající útlak a náboženská netolerance – katolická vrchnost vs. Valaši evangelíci – vedla v letech 1620-1644 ke vzbouření, jež však bylo tvrdě potlačeno. Velitelem trestné výpravy proti Valachům byl štýrský hrabě Jan z Rottalu, pán na Holešově a v Bystřici. Na 200 povstalců nechal 15.2. 1644 na Vsetíně popravit a část obyvatel svého panství donutil k přesídlení do odříznuté opuštěné vsi Jestřebí, kterou oficiálně 23.4. 1657 založil a nazval ji Rottalovice. O 10 let později zde bylo evidováno 19 obsazených domů a 10 domů pustých. V roce 1778 měly Rottalovice již 800 obyvatel. Lidem se tu dařilo. Roku 1875 vybudovali parní pilu, postavili jak katolický, tak evangelický kostel a v roce 1892 žilo v obci už na 1200 osob. Po vyhlášení samostatné republiky roku 1918 se Rottalovice oficiálně zbavily jména nenáviděné panské vrchnosti a přejaly název Rusava podle místní říčky. Následně tu byla mezi lety 1922-1924 vybudována konečně i okresní silnice a v roce 1930 postavena Jubilejní škola Masarykova. Díky své odlehlosti se Rusava stala za 2.sv. války útočištěm partyzánů. Osvobozena byla 6.5. 1945 Československou armádou. Největšími pamětihodnostmi tu jsou staré chalupy převážně z 18.stol., kostel Povýšení Svatého Kříže (1779), evangelický kostel (1883) či vila ilustrátora Adolfa Kašpara (1934).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U zastávky autobusu stojí tyčový ukazatel <b>Ráztoka, u mostu, BUS (405m)</b>. Podle něj máte za sebou 7,5km. Zbývá poslední stoupavý úsek o délce 2,5km a tam potom krásné panoramatické výhledy. Vrchol Pardusu (673m), který se chystáte dobýt, ční přímo před vámi. Tak se dejte po asfaltce ve směru šipky a sledujte žlutou značku, jak stoupá středně vzhůru nad poslední chalupu, přejde mostek přes potok a po pár krocích zahýbá doleva do lesa na vyježděnou svážnici. Následuje dlouhé výrazné stoupání přímo proti svahu, dvojí prosmýknutí stezky mezi horskými loukami u samoty Za Vrchy a oblouk přes třetí pastvinu, která je velice příkrá. Zbytek cesty je traverz lesem, na jehož okraji ještě potkáte <b>pamětní kříž</b> Ivo Lejsala. Trasa končí u rozcestníku <b>Za vrchy, rozc. (610m)</b>, kde navazuje na červenou značku z Rusavy (3,5km) na Pardus (0,5km). A protože by byla škoda nevyjít ten kousek na Pardus, když už jste vlastně pod ním, zatněte zuby a dostoupejte ten krpál. Čeká vás tam panoramatický výhled na kompletní ondřejovskou větev Hostýnských vrchů, tedy od Barvínku (571m) přes Javorčí (630m), Hrubou Malíkovou (564m) a atypicky protáhlé Ondřejovsko (632m) po Okluk (605m), plus masivní Na Šarmance (715m) vybíhající z větve hostýnské. Pardus je zkrátka jedno z nejlepších výhledových míst v Hostýnkách. Mimochodem slovo "pardus" má historickou spojitost s problematickým vytyčováním katastrů, a to takovou, že vyjadřuje zvláštní zvyk dát na hraniční kamenné mohyle výprask několika místním chlapcům, aby si skrze tento prožitek lépe zapamatovali její umístění pro případ budoucího nekalého posouvání hraničníků.</p> </font></div>
Aktuálnost k 07/2020
