Malenovice, MHD (200m) – Malenovický hrad (?) - U Boudy (377m) – Pod Tlustou horou (392m) – Zlín, BUS (?)
Tlustá hora je nevysoký kopec s vysílačem, přiléhající k univerzitnímu městu Zlín. Jeho četné značené i neznačené stezky proto dobře slouží k příměstské rekreaci a sportu, čemuž odpovídá i jeho zázemí a návštěvnost. Jedna z možností, jak si naplánovat výlet na Tlustou horu, je vzít to po modré kolem Malenovického hradu a skončit po 8,5km ve Zlíně. Tento nenáročný výlet je možné absolvovat i na bicyklu.
* * *
Ať už přijedete vlakem či městskou hromadnou dopravou, hledejte ukazatel Malenovice, MHD (200m) situovaný vedle zastávky při rušné silnici Zlín – Otrokovice. Tlustou horu (458m) s vysílačem spatříte už odtud. Modro-žlutá turistická značka směřuje na 1km vzdálený hrad, a to v zásadě zatočením kolem rohu budovy doleva a mírným stoupáním k centru.
O obci Malenovice se říká, že zde končí Valašsko a začíná Haná. Poprvé se Malenovice zmiňují roku 1321 pod názvem Malehnawicz a už v 60.letech 14.stol. jsou povýšeny na městečko. Až do 26.3. 1349 neměly žádného lokálního správce, poté dostal Moravu v léno Jan Jindřich Lucemburský, který roku 1356 začal stavět nad obcí hrad a s hradem jsou pak úzce spojeny i další osudy města. Roku 1427 je zpustošila trestná výprava husitů a 11.8. 1470 tábořil u Malenovic český král Jiří z Poděbrad při tažení proti uherskému králi Matyášovi Korvínovi. V roce 1626 byly Malenovice vypáleny (a nejspíš i vyrabovány) vojskem vojenského dobrodruha Petra Arnošta II. Mansfelda prchajícího do Uher. Až do té chvíle stával na pastvisku nedaleko Dřevnice kostel sboru Jednoty bratrské. Po jeho vypálení bratrské vyznání v obci z důvodu potlačování nekatolické víry prohabsburskou vrchností postupně zaniká. Také mnoho z celkových 100 gruntů zůstalo pustých. Obec se z toho velmi dlouho vzpamatovávala. Až v 1.pol. 19.stol. došlo k vybudování nového kostela a ke stavbě nové školy. V půli 19.stol. byly Malenovice proslulé chovem ušlechtilých ovcí. K roku 1848 měly asi 1380 obyvatel. Roku 1863 byly Malenovice postiženy velkým požárem, kdy vyhořelo celé centrum okolo dnešního Jarolímkova náměstí. V roce 1896 započala stavba podřevnické železniční dráhy Otrokovice – Vizovice. Počátkem 20.stol. se Malenovice staly sídlem perleťářského závodu, kvůli kterému se sem přistěhovalo asi 20 dělnických rodin. Tou dobou bylo významnějším střediskem než sousední Otrokovice či Zlín. Roku 1904 byla v Malenovicích zahájena stavba špitálu a roku 1912 byly pod hradem otevřeny sirné koupele. 3.5. 1945 osvobodila obec rumunská armáda. Od 1.1. 1949 jsou Malenovice místní částí statutárního města Zlín. Kromě hradu zde najdete kostel sv. Mikuláše s farou, sochy sv. Floriána, sv. Jana, sv. Jana Nepomuckého, sv. Pavla, sv. Vendelína, dvě kapličky, poutní místo Svatá voda na Kaménce a památníky obětem 1. a 2. sv. války.
Křižovatka s kruhovým objezdem pod kostelem byla do současné podoby upravena roku 2015. Kostel sv. Mikuláše nahradil v roce 1845 zchátralou gotickou stavbu, doloženou již k roku 1386. O tu se zasadil majitel panství Jošt Lucemburský, avšak kostel postupně chátral, až byl nakonec stržen. Z původního kostela se zachovalo jen několik oltářních obrazů a cenný renesanční náhrobek dalšího majitele panství, bohatého a vlivného nejvyššího moravského písaře Václava Tetoura z Tetova, který zemřel roku 1560. Iniciátorem i investorem výstavby nynějšího kostela byl tehdejší majitel panství, hrabě Leopold I. ze Štemberka, což připomíná šternberský erb uvnitř kostela či šternberská hvězda na kostelních lavicích. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Mikuláši. Ostatní výzdoba dokládá české smýšlení Šternberků, neboť je věnována domácím světcům. Po stranách oltáře stojí sochy Cyrila a Metoděje. Varhany od Josefa Haukeho z Uherského Hradiště pocházejí z roku 1859, stropní výmalba od akademického malíře Schmidta z roku 1893 a dřevěné oltáře olomouckého řezbáře Františka Cellera z roku 1902. Obraz Božího milosrdenství vedle kazatelny byl namalován podle vidění Faustyny Kowalské. Pravý boční oltář je zasvěcen Panně Marii Svatohostýnské. Kostel sv. Mikuláše je od roku 1958 památkově chráněn.
U kruháče to vemte doleva do ulice Švermova, kterou se dobéřete volným stoupáním až pod hrad. Cestou narazíte na restauraci Pod Hradem, jež sídlí v budově bývalého kláštera. Ten byl založen roku 1873 hrabětem Leopoldem II. ze Šternberka. Jeho manželka Luisa z Hohenlohe pozvala do Malenovic řeholnice Řádu sv. Kříže ze Švýcarska a učinila obec mateřským klášterem řádu pro celou Moravu. Sestry se zabývaly výchovou mladých dívek k domácím pracem, šití, vaření a pečovaly o nemocné. Mezi lety 1882-1899 klášter nefungoval, ale byl obnoven Leopoldovou investicí 30 tisíc zlatých, jež mu v závěti odkázal na zřízení školy. Tři řeholnice se díky tomu mohly věnovat práci s dětmi předškolního věku, čímž suplovaly mateřskou školu. Později byl objekt využíván k různým společenským, zájmovým či podnikatelským účelům. Naproti bývalému klášteru se rozkládá bývalý šternberský pivovar, který byl uzavřen roku 1942, avšak od roku 2012 se zde opět vaří pivo, a to pod značkou Pivovar Malenovice. Výše za pivovarem, přímo pod Malenovickým hradem, fungovaly od roku 1912 také sirné lázně. Dva sirné prameny, jež se maskují jako běžná kopaná studna s pumpou, jsou od sebe vzdáleny asi 200m, třetí je pak ukryt výše proti proudu potoka. Všechny jsou státem chráněny jako přírodní památka. Minerálních pramenů je jen na území města Zlína 10, v kraji je jich jinak celkem 99 a pouze malá část z nich se dnes využívá komerčně. Malenovické sirné lázně měly vlastní lázeňskou budovu, v níž se provozovaly koupele, masáže i další procedury. Voda se využívala zvláště při léčení revmatu či kožních potížích. Analýza vody ve studních ukázala, že je mineralizovaná, hydrogenuhličitano-chloridová sodná, se zvýšeným obsahem lithia, aniontů fluoridů a jodidů, hypotonická. Malenovické podhradí je prostě zajímavé.
Pod hradem narazíte na pomník obětem 1. a 2.sv. války a rozcestník Malenovický hrad, u něhož se modrá a žlutá značka rozdělují, aby žlutá pokračovala kolem bývalých lázní k prameni Svatá voda (2,5km), zatímco modrá pokračuje k boudě v lesích (2,5km). K hradu stoupá dlážděný chodníček, na jehož konci najdete muzeum Hájenka s expozicí domáckého zpracování dřeva, proutí a slámy, dále vyhlídku na Malenovice a hrad.
Malenovický hrad začal budovat roku 1356 markrabě Jan Jindřich Lucemburský poté, co se s ním kvůli údajné impotenci rozvedla dědička Tyrolska, Markéta řečená Pyskatá, a starší bratr Karel IV. jej poslat správcovat Moravu, kde Jan Jindřich na sklonku roku 1349 začínal nový život po boku druhé manželky a šesti dětí. Základem hradu byla plášťová zeď, tvořící nepravidelný obdélník, oddělený od ostatních částí horského výběžku hlubokým a širokým příkopem. Obestavěný prostor měřil 51x25m. Slunečná jihozápadní část byla vyhrazena obytnému paláci, severovýchodní část hospodářským stavbám. Z bezpečnostních důvodů vedla okna obytných síní většinou na nádvoří, ven směřovala pouze okna v nejvyšším patře. Po smrti Jana Jindřicha roku 1375 převzali moravské léno jeho synové, kteří však nebyli svorní a válčili mezi sebou. Kontumačního vítězství nakonec dosáhl (z důvodu úmrtí bratrů) nejstarší Jošt, který hned nato roku 1406 věnoval malenovické panství Heraltovi staršímu z Kunštátu za jeho služby v domácí válce a odešel z Moravy plnit si vlastní politické ambice. Po dvou letech prodali Heroltovi synové panství poručníkům nezletilých dětí vladyky Bohuše ze Šumvaldu. Jedním z těch dětí byl Hynek řečený z Malenovic a ze Šumvaldu, který se na katolické straně zapletl do husitských válek a v roce 1420 zahynul v bitvě pod Vyšehradem. Vítězní husité se následně vydali na tažení proti nepřátelským panstvím a roku 1427 se zmocnili i Malenovic. Hrad utrpěl velké škody a byl vypleněn. V hradebním zdivu směrem od Skalky se dokonce odhalují dvě kamenné koule, jež jsou prý památkou na husitské obléhání. V příkopu byly nalezeny též železné předměty pocházející z té doby. Hynkova sestra Anna ze Šumvaldu jakožto dědička panství učinila jistou dohodu s husitským šlechticem Smilem z Moravan. Smilova vláda však brzy skončila, neboť se Anna roku 1437 vdala z Jana z Lichtenburka, kterého učinila spoluvlastníkem panství. Jejich synové Albrecht, Hynek a Štěpán spravovali zboží zprvu společně, avšak již před rokem 1464 se o majetek podělili, přičemž Malenovice zůstaly Štěpánovi. Lichtenburkové provedli zásadní přestavbu palácové části, změnili půdorysné dělení poschodí i vnější podobu. 2.pol. 15.stol. připomínají místnosti s pevně sklenutou valenou klenbou a četná gotická ostění u dveří a oken, dále arkýřová kaple v jihozápadní části a průjezdní věž, jež nahradila starou bránu. Štěpánovi synové Půta a Albrecht z Lichtenburka přepsali roku 1492 tvrz Malenovice i s celým panstvím rytíři Vilémovi Tetourovi z Tetova. Vilémův vnuk Václav Tetour z Tetova získal hrad ve 20.letech 16.stol. a počal jej přestavovat do renesanční podoby. Vytvořil také pozdně gotický portál v přízemní síni, jenž nese rodový erb Tetourů (tři vlčí zuby) a Magdalény z Vlčnova (vodorovný pruh na štítě). Od roku 1563 správcoval hrad Burian Tetour, za jehož vlády se z malenovického panství vydělil samostatný statek otrokovický, protože již v roce 1570 se Burian Tetour psal z Malenovic na Otrokovicích. Téhož roku Burian zadlužené Malenovice prodává. Po několika krátkodobých majitelích kupuje panství roku 1573 vladycký rod Bítovských ze Slavíkovic, kteří doplnili nádvorní trakt pozdně gotického předhradí o renesanční arkádu a obytnou síň proti hradní bráně o renesanční klenbu s vytaženými hranami. Za vlády Bítovských zažili obyvatelé Malenovic vpád vzbouřených Valachů, kteří přímo pod hradem svedli vítěznou bitvu nad císařským vojskem. Městečko bylo vypáleno, hrad však odolal. Vilém Bítovský měl s manželkou Marianou Křineckou pouze jedinou dceru Annu Veroniku. Jejím druhým manželem se stal Kryštof ze Švábenic. Poté, co v roce 1663 zemřela, získal panství Karel Konický ze Švábenic, avšak v neklidných dobách třicetileté války se o něj příliš nestaral. Roku 1692 odkoupil Malenovice císařský tajný rada, moravský hrabě František Karel z Lichtenštejna-Kastelkormu, otec 12 dětí, který si je vybrat za své trvalé sídlo a provedl velké stavební úpravy v barokním slohu. On a jeho nástupci dali Malenovickému hradu současnou podobu a tehdy také dosáhl svého největšího rozkvětu. Lichtenštejn-Kastelkornovský erb byste našli třebas i na budově bývalého lesního úřadu před předhradím. Jeho autorem byl pravděpodobně kroměřížský kameník Michal Mandík, který se podílel na velkých stavebních a uměleckých podnicích Františkova strýce biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Největší úpravy hradu ovšem provedl syn Františka Karla, olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu, který si jej zvolil za své letní sídlo. Zatímco obvodovou plášťovou zeď na jižní a západní straně hradu nechal být, východní část změnil přístavbou nových obytných budov. Tím vznikl uzavřený čtyřkřídlý půdorys s úzkým protáhlým nádvořím. Biskup dal vybudovat chodby, prostorná schodiště i rozměrná okna, aby se místnosti prosvětlily. Snažil se tím středověký hrad přizpůsobit potřebám barokního zámku. Původní gotické prvky byly ponechány pouze v kapli a v některých spodních síních, jež se nehodily k bydlení. Nezapomněl ani na zajištění hradních zdí mohutnými opěrnými pilíři v místech, která byla ohrožena zvětráním skály. Roku 1747 dědí panství po strýci biskupovi hrabě Karel Oto Salm-Neuburk, za něhož byla provedena malířská výzdoba kaple (1750). Jediný syn Karla Oty, Karel Vincent, vedl velmi nákladný život, na jehož zajištění nestačily ani poměrně rozsáhlé rodové majetky. Kromě toho, že si postavil vlastní rezidenci v Pohořelicích, zplodil pouze 3 dcery, čímž rod přišel o pokračovatele. Když se roku 1795 mladší dcery Arnoštka a Henrietta provdaly, mizí navždy i rodové jméno Salm-Neuburg. Poručníci dcer po dohodě s nimi roku 1797 prodávají rodové statky za 660 tisíc zlatých hraběti Leopoldu I. ze Šternberka, aby bylo možno splatit obrovské dluhy po otci. Po přeslici rod vymírá s nejstarší dcerou Marií Antonií, provdanou hraběnkou Černínovou z Chudenic. Šternberkové si ovšem jako své sídlo zvolili raději nově postavený zámek v Pohořelicích, na údržbu mohutného hradu jim scházely peníze a tak začal chátrat. Posledním majitelem Malenovického hradu byl vnuk Leopolda I., důstojník prvorepublikové československé armády Jaroslav ze Šternberka. Poté, co roku 1943 zemřel, přešel majetek na vdovu Marii (rozenou Grošovou), které byl v důsledku zestátňování roku 1948 zabaven. Hrad se stal majetkem ONV v Gottwaldově a sídlem lesní správy. V 50.letech 20.stol. byly zahájeny důkladné rekonstrukční práce. Od 1.1. 1953 patří hrad krajskému muzeu a od roku 1957 je přístupný veřejnosti.
Značka uhýbá před hradem vlevo na řídce osázenou mez a vystoupává takový kratší krpálek k asfaltce v úbočí hory. Po ní se pak dává doprava k chatové kolonii. Ještě chvíli jsou z cesty vidět Malenovice i hrad, poté se však cesta stáčí a středním stoupáním doráží k šotolinovému parkovišti s odpočívadlem. Tady to značka konečně lomí vlevo do lesa a mírně stoupá vyšlapanou pěšinou k mýtině pod sloupy elektrického vedení, odkud se dá nahlédnout na zlínskou Zahradní čtvrť, na Tečovice či zvlněnou krajinu směrem k Mladcovským kopcům. Lehounce je odtud vidět i okraj Hostýnských vrchů.
Většinově mírným stoupáním projdete lokalitu Slatiny na Tlusté hoře, kterou vás vede relativně přímá, široká ušlapaná lesní stezka, kolem níž se prostírá listnatý les. Trasa je dobře značená, avšak bez výhledů. Až tu najednou zpozorujete po straně asfaltku a vylezete na ni. Rozcestí U Boudy (377m) potkáte už po cca 200m mírného klesání. V křížení dvou asfaltek stojí zastřešené odpočívadlo, najdete tu panel s informací o revíru Malenovice, ale hlavně směrovky ukazující 1,5km po modro-zelené značce pod Tlustou horu nebo 5km po zelené na Svatou vodu.
Vemte to kolem odpočívadla doleva a vystoupejte po asfaltce mírné návrší. Následuje zvlněná rovinka a přímá cesta po hřbetu zalesněného kopce. Nic zajímavého tu není. Snad jen fakt, že po vaší levé ruce pramení v lesích Slanický potok, jenž v nižších polohách nad zlínskou místní části Podhoří tečuje dva sirné prameny zvané Slanice. Volným stoupáním dosáhnete rozcestníku Pod Tlustou horou (392m), kde se zelená značka odděluje, aby mohla pokračovat 1,5km na lesní hřbitov, zatímco vaše modrá nastupuje do posledního úseku o délce 3,5km končícího ve Zlíně.
Zdoláte návrší, kde se dá spočinout třeba na vytěžených kládách, mrknout na další info panel anebo se pustit mimo turistickou značku k vysílači Tlustá hora, jehož špice je odtud trochu vidět. TV vysílač zvaný Maják byl uveden do pokusného provozu 15.4. 1966, do plného provozu pak 22.11. 1966 a následovalo několik etap spouštění dalších antén. Vysílač stojí na nejvyšší kótě kopce a je 78m vysoký. Tlustá hora (458m) je významným, ne však nejvyšším bodem Kudlovské vrchoviny, jež je geomorfologickým podcelkem Zlínské vrchoviny a je tedy součástí Vizovických vrchů.
Písčitá svážnice počíná od návrší středně klesat. Kvůli tomu, že ji obklopuje les, se odtud bohužel nenabízí žádné výhledy, snad jen níže jeden takový nic moc, vytočený jakoby na Otrokovice a Chřiby. Jen co minete větší odpočívadlo u lesního sportovního areálu, zahne modrá značka doleva na vedlejší lesní stezku a hned začne rychle klesat. Záhy se mezi chybějícími stromy otevře výhled na město Zlín, zejména na rozlehlý areál bývalých Baťových závodů, kolonii cihlových baťovských domků, na Mladcovou s tamním vysílačem, Mladcovské kopce s Předním vrchem (420m) a na vlnovku jižní strany Hostýnských vrchů.
Statutární město Zlín je často spojováno s firmou Baťa. První písemná zmínka o osadě Zlín však pochází už z roku 1322, kdy ji koupila Eliška Rejčka, bohatá vdova po dvou českých králích žijící s milencem v Brně, a věnovala ji právě založenému ženskému cisterciáckému klášteru se špitálem na Starém Brně. V roce 1358 koupili osadu biskup Albrecht Aleš ze Šternberka s bratrem Zdeňkem. Za Šternberků začala vznikat i tvrz Zlín obehnaná vodním příkopem s padacími mosty, nejcennější objekt na území tehdejšího feudálního panství. Písemně je tato tvrz připomínána k roku 1360. Nakrátko Zlínu vládl markrabě Jošt Lucemburský, pak jej ale vrátil Šternberkům a ti Zlínu roku 1397 přiznali městská práva. Po husitských válkách však museli majetkově oslabení Šternberkové svoje panství prodat. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem pro obyvatele okolních obcí, kteří se jinak živili pastevectvím. V roce 1485 je jako majitel uváděn Vilém Tetour z Tetova. Figuruje zde i Burian Tetour, jenž Zlín roku 1590 prodává, byť se mu zrovna hospodářsky dařilo. Ve městě přibyla nová radnice (1586), kostelní věž (1566) či škola (1582). Kolem roku 1600 byl už Zlín poměrně velkým městem a živým hospodářským střediskem. Rozkvět žel zbrzdil vpád uherských povstalců roku 1605 provázený požáry a pleněním. Za třicetileté války (po roce 1620) se obyvatelé Zlína účastnili valašského povstání, čímž na sebe přivolali opakovaná tažení habsburských, polských a uherských armád a město se z půlky vylidnilo. Při jednom takovém tažení byl roku 1622 Maďary vypálen i renesanční zámek, adaptovaný ve 2.pol. 16.stol. z gotické tvrze. Roku 1655 koupil panství moravský zemský hejtman hrabě Gabriel Serényi. Serényiové vlastnili Zlín až do roku 1712. V roce 1713 jej koupil za 144 tisíc zlatých hrabě Leopold Ferdinand z Rottalu pro svého synovce Adama Jáchyma, jenž však měl pouze dcery, a tak panství přešlo na nejmladší Marii Terezii provdanou Khevenhüllerovou, která se jej roku 1762 zbavila. František Antonín Khewenhüller se přitom zasadil o přestavbu poničeného zámku do barokním slohu. Krátké působení plátenické manufaktury (1779-1780) se stalo prvním pokusem o velkovýrobní podnikání ve Zlíně. Ačkoliv roku 1849 zničil město velký požár, hned následujícího roku tu majitel zámku baron Bretton zřídil továrnu na zápalky. Mezi lety 1868-1870 působila ve městě také továrna na boty R. Florimonta. Obě ale zanikly a převládlo drobné řemeslo. A potom přišla slavná Baťova éra...
U zrodu firmy BAŤA stáli sourozenci Tomáš (18 let), Antonín (20 let) a Anna (22 let) Baťovi, potomci starého ševcovského rodu. Jednoznačným tahounem podniku byl Tomáš, který se od svých 12 let učil v otcově dílně boty nejen vyrábět, ale také je prodávat. Otec Antonín Baťa st. aplikoval ve svém ševcování technokratický způsob řízení, přitom sám byl vysoce inovativní (např. jako první začal vyrábět flokovanou koženou obuv) a kladl důraz na prodej (např. své výrobky předváděl osobně na městské radnici). V tom byl Tomáš celý po něm. Ve 14 letech odešel Tomáš proti vůli svého otce do Prostějova, do firmy Fäber vyrábějící ševcovské stroje, odkud ho ale záhy vyhodili, protože se o svou práci až příliš zajímal a nadřízení se zalekli konkurence. Poté se, opět proti vůli otce, vypravil za sestrou do Vídně, kde založil vlastní ševcovskou dílnu, jenže ta zkrachovala na neznalosti tamního trhu a chybějícím úředním povolení. Tehdy si pro něj otec musel přijet a přinutil jej stát se obchodníkem. Přesto to byl právě Tomáš, kdo přiměl sourozence vyplatit se z otcova podniku a založit vlastní pod názvem Antonín Baťa, neboť legislativně byl Tomáš ještě nezletilý. Poté, co získali povolení na zpracování kůže a nabrali 10 zaměstnanců, započalí dne 21.9. 1894 vyrábět boty. Zpočátku šlo o valašskou prošívanou houněnou obuv tvarovanou na symetrickém kopytě, při jejíž výrobě využívali především práce domácích dělníků. Ti měli stanovenu fixní pracovní dobu, za kterou dostávali pravidelnou týdenní mzdu. To bylo na tu dobu velmi neobvyklé. Následující 2 roky však byly pro firmu kritické, neboť se potýkala s dluhy, odchodem Antonína na vojnu i krachem finančního ústavu, v němž měli všichni ševci uloženy směnky. Podnik jejich otce to zruinovalo. V nastálé situaci vzala ekonomiku firmy do rukou Anna a ta utáhla bratrům šrouby, poněvadž si příliš zvykli vysedávat v hospůdce, než aby se věnovali zadlužené firmě. Než se vdala za správce kojetínského pivovaru, vedla jim účetnictví a domácnost. Poté roku 1898 podnik opustila. Tomáš inovoval. Zminimalizoval náklady tím, že veškeré doplňkové práce dělal sám (např. v noci nosil suroviny z otrokovického nádraží 10km na zádech, a pak krájel materiál pro ranní směnu). Zároveň přešel na šití bot z plátna, které bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. O tzv. baťovky, plátěné boty s koženou podešví a elegantní koženou špičkou začal být díky reklamě obrovský zájem. Výroba se rozjela natolik, že roku 1899 koupila firma v Německu první šicí stroje s ručním pohonem. Po dokončení stavby železniční trati z Otrokovic do Vizovic postavili Tomáš s Antonínem svou první výrobní budovu, kde roku 1900 zaměstnávali 120 lidí. Osud tomu chtěl, že složité rodinné vazby Antonína Bati st. přivedly Tomášovi do cesty vrátného jejich firmy, Huberta Klause, jehož vyprávění o cestách po USA inspirovalo Tomáše k odletu a půlročnímu získávání zkušeností s novými způsoby organizace práce, uskladněním polotovarů a vyplácení mezd. Po svém návratu na jaře 1905 pořídil výkonnější stroje a stupňoval požadavky na dělníky (např. za špatně provedenou práci jim strhával mzdu). Následnou stávku zaměstnanců vyřešil výpověďmi a přijetím nekvalifikovaných dělníků. Bohužel, v září 1905 umírá otec Antonín Baťa st. a v červnu 1908 na tuberkulózu i Antonín Baťa ml. Tomáš tak zůstává na všechno sám. V roce 1910 zaměstnává firma BAŤA už asi 350 dělníků a s dalším nárůstem výroby, který do Zlína přitahuje nové obyvatele, roste i problém s jejich ubytováním. Baťa se proto pouští do výstavby tzv. Baťových domků, jež spolu s dalšími komerčními objekty dodnes tvoří charakteristickou architekturu města. Roku 1912 přechází výroba na celokoženou obuv a jsou uzavřeny pracovní smlouvy vyžadující předepsaný pracovní výkon. Tentýž rok se Tomáš Baťa žení a po 2 letech přichází na svět jeho jediný syn Tomáš Jan Baťa. S 1.sv. válkou (1914) získává firma zakázku na 50 tisíc párů vojenských bot, díky níž se stovky mužských zaměstnanců vyhnuly povolávacím rozkazům. Do konce války se počet Baťových zaměstnanců ještě zdesetinásobil. Baťa skupoval a zřizoval vlastní přidruženou výrobu včetně velkostatků na zásobování dřevem či potravinami pro zaměstnance. Šetřil tím náklady. Ze stejného důvodu otevíral podnikové prodejny nejen ve Zlíně, ale i třeba v Praze, Liberci, Plzni nebo Vídni. S koncem války však přišla krize odbytu. Řešení našel Baťa ve zřízení osobních účtů pro zaměstnance, které motivoval k ponechání vydělaných peněz na účtu úrokem 10% a tyto peníze využil k investicím. Jenže v roce 1919 se v Baťových závodech opět začalo stávkovat. Chyběly peníze vázané ve skladových zásobách. Roku 1922 se proto Baťa rozhodl k odvážnému kroku – snížil mzdy na 60%, přitom ale dal zaměstnancům slevy na nákup potravin z vlastní produkce a snížil cenu obuvi na 50%. Tím nejenom znova rozhýbal obchod a ovládnul trh, byla to pro podnik i obrovská reklama – každý chtěl levné kvalitní boty od Bati. Roku 1923 měla síť prodejen BAŤA už 112 poboček a Tomáš Baťa byl zvolen starostou Zlína. O rok později zavádí spoluúčast zaměstnanců na zisku i ztrátě a zahajuje výstavbu moderních továrních budov s železobetonovým skeletem. Díky orientaci na zahraniční trhy, kde svými cenami válcuje konkurenci, má podnik k roku 1925 už 5 200 zaměstnanců a zavádí pásovou výrobu po vzoru Henryho Forda. K roku 1928 tvoří Baťova obuv víc než polovinu československého exportu. Koncem roku 1928 má tovární areál ve Zlíně už 30 budov. Baťovo impérium diverzifikuje své porfolio a dál expanduje. Baťa podniká v gumárenství, chemickém, textilním či dřevařském průmyslu, zakládá po světě dceřiné společnosti, výchovné i vzdělávací organizace, zlínskou nemocnici, zakládá dokonce letecké odvětví (1924-1939) své společnosti a vzniká filmové studio pro natáčení reklam na obuvnické výrobky, ze kterého se později stávají filmové ateliéry. Jak moc firma BAŤA ovlivňovala vývoj Zlína, svědčí například nárůst počtu obyvatel ze 14 470 v roce 1921 na 34 348 v roce 1930. Renomovaní architekti zaplňují městskou aglomeraci funkcionalistickými stavbami, ještě více se rozrůstají kolonie Baťovských domků, vznikají ale i výškové budovy jako Společenský dům (dnes hotel Moskva) a další. Roku 1931 se rodinný podnik sourozenců Baťových mění v akciovou společnost se základním kapitálem 135mil.Kčs. Účetnictví podniku v roce 1932 hovoří o 31 235 zaměstnancích, 6 továrnách v Československu, 6 továrnách v cizině, 2 500 prodejnách obuvi, z čehož 660 jich bylo roztroušeno v 54 zemích světa na 4 různých kontinentech. Dne 12.7. 1932 odlétá Tomáš Baťa ve svém osobním letadle Junkers F13 z Otrokovic do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky, a zároveň se setkal se synem Tomášem před jeho cestou do Severní Ameriky. Kvůli mlze byl let o hodinu odložen, Baťa však trval na odletu. Letoun se vznesl v 5:52 hod. ráno, z neznámých příčin však letadlo cca 15m od továrny na Bahňáku havarovalo. Nikdo nepřežil. Tomáš Baťa byl ve své době čtvrtým nejbohatším člověkem v Československu, jedním z největších podnikatelů své doby. Zavedl originální metody motivace pracovníků, systém řízení výroby i obchodu, dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů a jeho postupy jsou stále užívány jako příklady top managementu. Přesto, že chudý zlínský region hospodářsky pozvedl a dal lidem práci, jakož i vyšší životní úroveň, v očích komunistů byl Tomáš Baťa pouhý kapitalistický vykořisťovatel...
U vodojemu při úpatí kopce ústí prašná svážnice do asfaltky a svižně klesá přiléhající ulicí do čtvrtě Baťových domků s částečným výhledem na město. Pak se objeví zimní stadion Luďka Čajky z roku 1957. Následují parkovací plochy, budova Univerzity Tomáše Bati se sochou Tomáše Bati před vchodem, přiléhající Univerzitní park, jímž po chodníku zamíříte zvolna dolů k hlavní silnici, a Baťův mrakodrap, tzv. Jedenadvacítka. Ten už dílem Tomáše Bati není. Dal jej postavit Jan Antonín Baťa, Tomášův polovlastní bratr (z druhého manželství jejich otce), podle projektu Vladimíra Karfíka v letech 1936-1938, aby sloužil jako ředitelství koncernu BAŤA. Budova má číslo „21“ ve stylu amerického označování budov, kdy její číslo udává polohu budovy v rámci areálu. První číslice označuje řadu budovy počítaje od východu k západu, druhá číslice představuje řadu budovy počítaje od jihu k severu. Mrakodrap má 16 pater a výšku 77,5m. Ve své době se jednalo o druhou nejvyšší budovu Evropy, vyšší byl pouze 87m vysoký palác Všeobecné bankovní jednoty v Antverpách. Žádost o stavební povolení předložila firma BAŤA dne 28.5. 1936, a protože tehdy neexistovaly předpisy pro tak vysoké budovy, bylo nařízeno místní šetření. Stavba započala 14.9. 1936, základy byly hotovy v dubnu 1937 a hned nato začal růst i železobetonový skelet s charakteristickými válcovými sloupy. Nejvyšší etáž byla slavnostně dokončena 16.9. 1937, načež přišlo na řadu technické vybavení. Kolaudovalo se v prosinci 1939. Stavba vyšla na 8 810 410Kčs. Celková zastavěná plocha mrakodrapu činí 1 850 m2, vlastní budova má rozměry 80x20m, bylo na ni použito 5 000 tun cementu, 10 000 m3 štěrku, 1 200 tun oceli, 28 000 m2 skla a 15 milionů litrů vody. Materiál na stavbu byl přivezen na celkem 3 800 vagónech. Skelet budovy byl hotov za 160 dní a na jeho vytvoření se podílelo 40 dělníků. Obvodové zdivo je vyzděno z obyčejných plných cihel a obloženo cihelnými obkladačkami o rozměrech 6,5x30cm. Okna jsou z oceli a jsou řešena jako dvojitá s vnitřní roletou. Není možné je otevřít. Aby se daly umývat, byl na budovu připevněn závěsný koš, jehož návrhu a realizace se ujaly firemní strojírny. Zavěšen byl ve výšce 67m a pohyboval se v kolejové dráze okolo rohů budovy. Pro zamezení možných výkyvů byl koš vybaven dvěma elektromagnety, které se obsluhovaly z koše a sloužily k přichycení na kovový okenní rám. Suterén budovy obsahoval ústřední firemní archiv, strojovnu, elektrorozvodnu, sklady a dvě telefonní ústředny – jednu pro interní komunikaci, druhou pro meziměstské hovory. V přízemí se nacházela rozsáhlá hala. Na 1.-14.podlaží se nacházejí velkoprostorové kanceláře dimenzované pro 200 pracovníků na jedno patro. Pro vedení firmy bylo vyhrazeno 8.patro. Do 15.etáže byl situován konferenční sál, o patro výš pak byla střešní vyhlídková zahrada s květinovými záhony a fontánou. Nejvyšší patro je jen nástavbou pro strojovnu klimatizace, údržbářské dílny a vodní rezervoáry. Uvnitř byste našli 4 výtahy pro dopravu zaměstnanců, jež bývaly obsluhovány průvodčími, jeden z výtahů pak býval expresní, určený návštěvníkům firmy. Pohyb mezi dvěma sousedními patry zajišťoval páternoster s 31 kabinkami. V severovýchodních partiích budovy se nachází též nákladní výtah s kovovou klecí. Mrakodrap obsahoval páternoster na poštu či shoz na smetí, který v suterénu ústil do sběrače s přímým ukládáním na náklaďák. Technickou raritou budovy je ovšem pojízdná (výtahová) kancelář ředitele firmy Jana Antonína Bati o rozměrech 6x6m, která má vlastní klimatizaci, samostatné signalizační zařízení, telefon či umyvadlo s teplou a studenou vodou a pohybovala se rychlostí 0,75 m/s. V listopadu 1944 došlo k bombardování Zlína, Baťův mrakodrap však jako zázrakem vyváznul. Roku 1959 bylo v přízemí budovy upraveno malé Muzeum obuvi. Po celkové rekonstrukci dokončené v roce 2004 je mrakodrap sídlem Krajského úřadu Zlínského kraje a také zdejšího finančního úřadu. Na terase v horním patře je provozována kavárna s vyhlídkovou plošinou. Jedenadvacíka je dnes kulturní památkou ČR a patří mezi 8 nejvýznamějších památek české architektury 20.stol.
U křižovatky s výhledem na mrakodrap stojí památník s nadživotními sochami Jana Antonína Bati a Tomáše Bati, jež se snaží vyjádřit jejich rozdílné povahy. Jan Antonín Baťa se stal jediným majitelem akciové společnosti BAŤA na základě Tomášovy závěti, neboť bratr v něm spatřoval tu stejnou obdivuhodnou cílevědomost, jakou měl i jejich otec. Jan Antonín se ve skutečnosti jmenoval Jan Karel, ale v roce 1939 si jméno změnil v upomínku svého otce Antonína st. S o 18 let starším Tomášem spolupracoval už od dětství, kdy si jej bratr vyžádal do Zlína na studie a hned po základní škole začal pracovat jako učeň v jeho továrně. V 16 letech odjel Jan Antonín do Německa učit se technickým novinkám používaným v jiných továrnách, lodní logistice na řece Rýn apod. V době, kdy převzal Baťovské impérium, mu bylo 34 let. Za jeho šéfování (1932-1939) zažila firma nebývalý rozkvět a zaregistrovala 100 patentů. Snad díky zkušenostem z Německa začíná v roce 1934 budovat 52km dlouhý Baťův kanál pro snazší přepravu zboží na světové trhy, na němž po 4 roky pracovalo až 800 dělníků (k práci nepoužívali mechanizaci). V rámci rozvoje společnosti vyráží také 6.1. 1937 na čtyřměsíční cestu kolem světa, při které kontroluje stávající pobočky, hledá nové dodavatele a uzavírá nové kontrakty. Z této cesty vznikl dokonce filmový dokument, bohatá fotodokumentace a cestopisná kniha. V roce 1938 dosáhnul počet zaměstnanců Baťova koncernu 42 tisíc v ČSR a 25 tisíc v zahraničí. Koncem června 1939, krátce po vyhlášení Protektorátu, prchá Jan Antonín do USA, kde mu však není umožněn exil, a tak se roku 1941 přesouvá do Brazílie. V Brazílii zakládá a rozvíjí nová města podle vzoru Zlína a roku 1957 je dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. Zlínské Baťovy závody zatím spravuje stávající top management. Ačkoliv se J.A. Baťa snažil vést firmu na dálku ze svého brazilského exilu, podobného smýšlení byl i do Kanady prchnuvší Tomáš Jan Baťa. Jan Antonín tak nyní válčí na dvou polích – se synovcem a jeho matkou vede soudní spor o vlastnictví zbylých zahraničních poboček, a v poválečném Československu bojuje za očištění svého jména (byl nařčen z kolaborace s nacisty). Zlínský podnik je mezitím v říjnu 1945 zestátněn a později přejmenován na SVIT. V roce 2000 však výroba obuvi ve Zlíně končí a na SVIT je uvalena exekuce. Tomáš Baťa ml. zatím v zahraničí konsoliduje zbytky rodinného impéria a v 80.letech dosahuje svého největšího úspěchu, když prodává 3,5 násobek předválného objemu obuvi. Těžce nemocný Jan Antonín Baťa zemřel 23.8. 1965 v Brazílii, právě v den, kdy se slavnostně otevíral Baťovskými inženýry projektovaný most přes řeku Paraná. Očistit jeho jméno se podařilo až jeho potomkům v roce 2007, kdy se ukázalo, že Baťovy závody vlastně patřily k největším přispěvatelům odboje. Od roku 1984 šéfuje koncernu z Kanady syn Tomáše Bati ml., Thomas George Baťa.
Přejděte světelnou křižovatku na Náměstí Práce, jež je zeleným ostrovem mezi baťovskými budovami. Mnohé z nich se v době své výstavby pyšnily přívlastkem „nej“ – největší kino ve Střední Evropě, největší společenský dům nebo největší obchodní dům. Poslední jmenovaný byl postaven podle návrhu dvorního baťovského architekta Františka Lydie Gahury a do užívání byl předán o Vánocích 1931. Velké kino taktéž projektoval F.L. Gahura, původně pouze jako provizorium, proto na něj byla použita unikátní svařovaná ocelová konstrukce (v takovém rozsahu vůbec poprvé na území Československa). Od roku 1961 se v něm každoročně koná Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Budova je od roku 2001 chráněna jako kulturní památka. No a hotel Moskva, dříve Společenský dům, začal vznikat roku 1931 podle studie architekta Miroslava Lorence, nicméně dokončen byl roku 1933 již podle návrhu Vladimíra Karfíka. Výše v ulici byste narazili ještě na Památník Tomáše Bati od F.L. Gahury, který byl otevřen rok po Tomášově smrti a je považován za vrcholné dílo zlínské architektury. Zlín třicátých let je ostatně dodnes považován za architektonický zázrak a živou učebnici funkcionalismu. Na trávníku je navíc instalována 8m vysoká plastika Velký Fibonacci od architekta Rudolfa Valenty, jejíž originál byl vystaven roku 1984 v německém Gundelfingeru a do Zlína se nastěhovala roku 1994. Náměstí Práce zdobí od roku 2013.
Po modré značce zamířite do podchodu pod rušnou třídou Tomáše Bati a pokračujete rovně do areálu bývalých Baťových závodů. Hned v první ulici nalevo zahlédnete Baťův mrakodrap, který lze během dne navštívit, projet se zdarma páternosterem, zajít na střešní vyhlídku nebo se podívat v přízemí na expozici, kde je vystavena i otevřená výtahová kancelář J.A. Bati. Jinak běžte rovně až na roh další ulice a mezi budovami Technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati se dejte doprava. Tam značená stezka následuje vychozenou zkratku přes trávník a končí u zastávky MHD poblíž autobusového nádraží. Závěrečnému rozcestníku chybí jmenovka, měl by se však nazývat Zlín, BUS. Modrá značka tu po 8,5km končí, aby na ni navázala podobným směrem mířící zelená na lesní hřbitov (3km), žlutá do Kudlova (3,5km), případně v opačném směru žlutá do Mladcové (2km), modrá na Jižní Svahy (2km) nebo červená do ZOO Lešná (9km). Podchodem se odtud dostanete taktéž naproti k zámku, kolem něj na náměstí Míru s historickou radnicí anebo ještě dál k obchodnímu domu Baťa.