Valašské Meziříčí, ŽST (294m) – Valašské Meziříčí, BUS (294m) – Krhová, ŽST (302m) – Jehličná, host. (368m) – Jehličná, rozc. (456m) – Trojačka, rozc. (618m)
Na žluté turistické trase z Valašského Meziříčí do Veřovických vrchů je toho spousta k vidění. Prakticky každý úsek má v sobě cosi nového. Valašské Athény, jak se Valmezu někdy říká, oplývají množstvím historických památek, takže vaše putování nebude jenom sportovním výkonem, ale plnohodnotným výletem. Od Krhové potom začínají kulturní zážitky přecházet v ty vizuální, jež vrcholí panoramatickými výhledy na Vsetínské Beskydy, Rožnovskou brázdu, část Hostýnských vrchů i Kelčskou vrchovinu. Obtížnost této 8,5km dlouhé trasy není vysoká, zvládne ji prakticky každý, kdo je zvyklý chodit po kopcích. Orientačně je to taky v pohodě. Drtivá většina trasy je sjízdná na kole, akorát v jednom nekomfortním úseku se s ním budete asi trochu prát.
* * *
Žlutá trasa do Veřovických vrchů začíná před vlakovým nádražím ve Valašském Meziříčí. Na zdi nádražní budovy, hned vedle vstupních dveří visí velká pamětní deska se jmény zaměstnanců železnice, kteří položili život v 1. a 2. sv.válce. Naproti přes cestu je situován rozcestník Valašské Meziříčí, ŽST (294m). Směrem doprava byste po červené došli do Lázů (12,5km), stejně jako po žluté (15,5km), doleva míří červená do Malé Lhoty (7km) a vaše žlutá se v první fázi přibližuje k centru města (1km).
Ve směru žluté šipky se po chodníku podél rušné silnice vydáte k velkému kruhovému objezdu, odkud se rozbíhají cesty na Rožnov p.R., Vsetín a Hranice n.M. Opodál této křižovatky se po levé straně nachází areál zámku Kinských se zámeckou zahradou a hodně starým kostelem, kam se určitě zaskočte podívat. Miniparčík v bezprostřední blízkosti kostela býval nejstarším hřbitovem samostatného městečka Krásno nad Bečvou, než jej osvícenský císař Josef II. nařídil zrušit a odsunout pohřebiště dál za město. Středověké hřbitovy se totiž zakládaly kolem kostelů, jež obvykle stávaly v centrech obcí a tak byly z hygienického hlediska rizikové. Ze hřbitova se na místě dochoval pouze pískovcový kříž z roku 1790, zakoupený obyvateli Krásna. Doplňuje jej socha sv. Šebestiána z roku 1750 z dílny olomouckého sochaře Ondřeje Zahnera. Autorsky se na ní patrně podílel také Jan Michael Scherhauf. Barokní socha sv. Josefa s Ježíškem z roku 1762 na druhé straně parku za kostelem stávala původně v Zašovské ulici poblíž skláren a sem byla přenesena až v polovině 60.let 20.stol. Polodřevěný kostel sv. Jakuba Většího je malou jednolodní stavbou o délce 18,5m a šířce cca 10m. Podélná osa půdorysu je 2x mírně zalomená a na východní straně je ukončená neodsazeným, polygonálním presbytářem. Důvod tohoto neobvyklého asymetrického vychýlení není znám. Vstupní průčelí budovy je hladké, s jedním normálním a jedním drobným kruhovým okénkem prosvětlujícím půdu. Zakončeno je štítem ve tvaru kamenného kříže ze žebroví, na nichž jsou barokním způsobem vytesány číslice a kříž vepsaný do kruhu. Boční zdi kostela jsou prolomeny vysokými obdélnými okny s půlkruhově utvářeným záklenkem – 3 na jižní straně a 2 na severní straně lodi. Severní fasádu doplňuje jedno drobné, podobně utvářené okno osvětlující prostor pod kůrem. Okna stejného provedení byla i na všech třech zdech presbytáře, přičemž jedno je dnes zazděno. O jeho dřívější existenci však svědčí prasklinami ohraničený obrys ostění v omítce. V západní části lodi se nachází dřevěný kůr, přístupný moderním vřetenovým schodištěm. Varhany sem byly přeneseny v polovině 20.stol. z kostela sv. Trojice v jiné části města. Nad kostelní lodí se dochoval mohutný krov s ležatými stolicemi, podélně ztužený ondřejskými kříži. Konstrukce krovu je jednolitá, dodatečně je sem vetknuta pouze konstrukce sanktusníku. Pozoruhodným a starobylým detailem jsou svislé zarážky pod konci vazných trámů zvyšující příčnou tuhost kostela. Vybavení interiéru tvoří barokní oltář s obrazem sv. Josefa, lidová dřevořezba sv. Jiří a dvojice plastik sv. Cyrila a Metoděje z 2.pol. 18.stol. Ve strmé šindelové střeše je nadto vetknuta malá dřevěná věžice se 2 zvony. Stavební počátky kostela zůstávají vzhledem k chybějícím písemným i archeologickým pramenům nejasné. Většina odborníků se domnívá, že k výstavbě došlo na přelomu 15./16.stol. Odhadují to podle éry užití žlábkování na ústupkovém lomeném gotickém portálu u vstupních dveří. Jiné zdroje ale uvádí, že byl kostel zbudován už o 100 let dříve a do současné podoby byl formován mnohými úpravami. Podle provedených analýz jsou nejstaršími částmi kostela střední partie obou bočních zdí lodi a dvojice zaslepených kamenných portálů, přičemž jižní portál lze považovat za původní hlavní vchod zvenčí (resp. z předsíňky, upravené později na druhou sakristii). Jeho architektonický charakter odpovídá období vrcholné gotiky, datované do poslední třetiny 14.stol. a začátku 15.stol. Druhý portál může pocházet i z pozdější doby (max 16.stol.). Zbytek obvodových zdí lze datovat do velké přestavby na konci 80.let 16.stol., vnější přístavby pak do let 1749 a 1841. Během nezdokumentovaného stavebně-historického průzkumu v roce 1972 byly pod podlahou za hlavním oltářem objeveny základy neznámého objektu, jež byly tehdy s určitou mírou pochybnosti označeny za zbytky románské rotundy z 12.stol. Jednalo se o zdivo o šířce cca 70-90cm ve tvaru půlkruhu, které ve vzdálenosti asi 1,5m víceméně kopírovalo líc dnešní zdi presbytáře. S ohledem na polohu a tvar lze nález interpretovat také jako pozůstatek původního závěru kostela. Písemně je kostel sv. Jakuba Většího poprvé zmiňován až v 2.pol. 16.stol., a to v krásenských gruntovních knihách (1558, 1573, 1588) v souvislosti s různými odkazy na jeho opravy. Absence velké věže a prapůvodní vstup z boku lodi dokazují, že po svém vzniku sloužil kostel evangelíkům. Až po velkém požáru v roce 1621, kdy v důsledku třicetileté války lehlo celé Krásno popelem, byl roku 1628 předán katolíkům. Kvůli četným přestavbám, souvisejícím nejen s opravami po dalších požárech, a kvůli necitlivé opravě z let 1972-1978 je dnes již těžké cokoliv o minulosti této stavby zjistit.
Pokud byste kolem kostela pokračovali ještě kousek dál, došli byste ke klasicistnímu zámku Kinských. Počátkem 18.stol. si Žerotínové, majitelé rožnovsko-krásenského panství, postavili na tomto místě dřevěný zámeček a dvůr, který sloužil primárně potřebám správy panství. V půlce 18.stol. byl zámeček nahrazen zděnou správní budovou a tu roku 1854 přestavěl nový majitel panství, hrabě Eugen Kinský, na současný zámek v pozdně klasicistním slohu. V roce 1945 přešel zámek do majetku státu a od roku 1954 slouží muzejním účelům. Po skončení sezóny 2018 čeká objekt rozsáhlá rekonstrukce. Zámek je tvořen obdélnou patrovou budovou se středním mělkým rizalitem ukončeným trojúhelníkovým štítem, v němž je umístěn kamenný znak rodu Kinských. Od zámku takřka až k železniční trati se rozkládá rozlehlý přírodně-krajinářský park s hodnotnými druhy dřevin, založený na přelomu 18./19.stol.
V místech, kde se dnes kolem kostela sv. Jakuba Většího valí proudy aut, stávalo dřív krásenské náměstí, jehož původní zástavba musela ustoupit v 60. a 70.letech 20.stol. velké asanaci. Zbyl jen soubor barokních soch, které jsou nyní rozmístěny podél magistrály. Na kruháči tak jen zabočíte doprava a začnete je potkávat. První je socha sv. Anny s dcerou Pannou Marií z roku 1762. Je dílem neznámého autora a pořídil ji zřejmě Michal Josef hrabě ze Žerotína, jehož znak měl být nejspíš vytesán nebo vymalován do prázdné kartuše na podstavci. Latinský nápis na podstavci zní: „Zvláštním způsobem nás ochraň, svatá Anno, v zármutku a v hodince neúprosné smrti.“ Vedle kartuší byly vymalovány částečně pozlacené postavy světic, jejichž přesný rozsah ale není znám. V knize, kterou sv. Anna drží, býval dříve vepsán mladší nápis: „Cti otce svého i matku svou.“ Socha stávala v Zašovské ulici poblíž skláren, ovšem ve 40.letech 20.stol. byla přesunuta na nynější místo. Další je socha sv. Pelhřima neboli Pelegrina. Pochází z roku 1769 a je dílem sochaře Šebestiána Hertla. Podstavec vytesal místní kameník Šimon Závodník. Jako jediná ze souboru krásenských soch je opatřena značkou autora a rokem vzniku sochy. Pořídit ji dal také Michal Josef hrabě ze Žerotína, jehož znak je vytesán v kartuši na podstavci. Namísto obvyklého nápisu je zde pouze rostlinný motiv symbolizující léčitelské schopnosti světce. Ten býval vzýván o pomoc při nemocech, zejména rakovině a moru. Socha se na rozdíl od jiných nikdy nestěhovala. Stojí stále na svém původním místě. Kromě těchto dvou se dále na druhé straně čtyřproudé silnice vyskytuje sloup se sochou Panny Marie a Ježíškem zřejmě z počátku 18.stol. Zatímco sloup s podstavcem je původní, socha Panny Marie musela být v roce 2006 kvůli špatnému stavu nahrazena replikou. U školy se pak nachází ještě pomník československých legií, který nechala v roce 1937 zbudovat vedle ZŠ Šafaříková meziříčská odbočka Svazu československých důstojníků. Pomník byl zničen nacisty v roce 1938 a v roce 1947 obnoven na dnešním místě. Nápisy upomínají na slavná bojiště čs. legionářů.
Rozcestník Valašské Meziříčí, BUS (294m) visí na sloupu veřejného osvětlení na dohled od druhého velkého kruhového objezdu. Červená směrovka ukazuje 6km do Malé Lhoty, žlutá 1km do Krhové a obě zároveň navigují 1km nazpět k vlakáči. Žlutá trasa tady po zebře přejde na druhou stranu frekventované silnice a zastavuje před budovou bývalé krásenské radnice, v níž dnes sídlí knihovna. První písemná zmínka o vsi Krásno nad Bečvou pochází z roku 1299. V 1.pol. 14.stol. patřila do majetku moravských markrabat, kteří ji udíleli lénem. Část však náležela rytířskému rodu, jenž se psal „z Krásna“ a ve znaku měl jelena. Třetina vsi náležela od roku 1348 astrologu Oldřichu Kortelangovi, který současně od roku 1376 držel biskupské léno s tvrzí Arnoltovice v dnešní Poličné. Zbylé dvě třetiny obce získal lénem příslušník významného šlechtického rodu Vok z Kravař. Roku 1465 získává Krásno privilegium na odúmrť a později i další výsady. Roku 1491 bylo Krásno povýšeno českým králem Vladislavem Jagellonským na město. K roku 1516 se v Krásně nacházelo 49 usedlostí a bylo o polovinu větší než Vsetín či Rožnov p.R. Již v 1.pol. 16.stol. mělo vlastní radnici. Kde stála a jakou měla podobu, bohužel nevíme. Roku 1538 se stává majitelem panství Jan z Pernštejna, za něhož bylo Krásno poprvé připojeno k Meziříčí jako jeho předměstí. Krásenští museli radnici s nelibostí prodat a získané peníze odevzdat městské radě v Meziříčí. Spojení však netrvalo dlouho. Roku 1555 si obyvatelé Krásna vymohli opětovné osamostatnění a pořídili radnici, pro niž koupili dům jednoho usedlíka. Ten jim po čase přestal vyhovovat, pročež se rozhodli k pořízení většího domu. Roku 1580 odkoupilo město za 500 zlatých jistý renesanční dům od své vrchnosti Bernarda ze Žerotína, který jej předtím zabavil jakési Anně z Kunčic „pro její nepořádné chování, kteréž jest proti pánu Bohu a přikázání jeho svatému vedla“. Kupní částku obec splácela po 32 následujících let. Pak historické dokumenty o krásenské radnici skoro dvě století mlčí. Jediná nepřímá zmínka uvádí, že přes pohromy spojené s třicetiletou válkou dokázali obyvatelé Krásna uchránit před drancováním a požáry městská privilegia a gruntovní knihy – a ty bývaly vždy uloženy na radnici. V letech 1765-1766 dochází k rozsáhlé rekonstrukci budovy a k její barokní úpravě. Na náklady obce je přistavěno poschodí, opatřen altán a venkovní schodiště. Budova má pouze jeden štít obrácený na severovýchodní stranu ke krásenskému náměstíčku. Městská rada zasedá ve velké kanceláři na poschodí, avšak využití přízemí se často mění. Krátce byla v patře umístěna i školní třída s bytem učitele v přízemí, než město roku 1790 zřídilo samostatnou školní budovu. Ve 30.letech 19.stol. zabírá přízemí budovy byt soudního sluhy, 2 komory sloužící jako skladiště obecního inventáře a vězení. Roku 1842 je z dosavadních skladišť učiněna noclehárna pro obecní chudé a umrlčí komora. Radnice tou dobou sousedí se dvěma dalšími obecními objekty: kůlnou na hasičské nářadí a strážní budkou, která v době nepohody poskytuje přístřeší ponocnému či vojenské stráži. Roku 1848 došlo ve využití radnice k další změně. Komora v přízemí sloužící k přespávání obecním chudým byla přestavěna na šenk, nicméně umrlčí komora a vězení zůstávají v přízemí nadále. Roku 1848 byl nově upraven vchod do přízemí a pořízeny nové dvojité dveře. V roce 1865 prochází radnice důkladnou opravou. Je obnovena fasáda a provedena vazba střechy, kde dochází k výměně šindelů za pálené tašky. Výstavbou štítu neboli ohňové zdi na jihovýchodní straně získává budova v hlavních rysech dnešní vzhled. V roce 1877 pronajímá obec přízemí radnice Antonínu Zrůnkovi k provozování řeznického a uzenářského krámu. Vývojem prochází také bezprostřední okolí radnice. K její jihovýchodní štítové zdi je v roce 1900 místo kůlny na hasičské nářadí přistavena zděná přízemní hasičská zbrojnice, strážní budku nahrazuje dřevěný prodejní stánek s nabídkou novin, tabáku a rohlíků, sklep radnice slouží za dočasné vězení a později si tu své zboží schovává před nepohodou prodavačka zeleniny Antonie Brožová, matka významného malíře Josefa Brože (1904-1980). V místnůstce pod vnějším schodištěm ševcuje František Zuzaňák a na severní straně směrem od náměstí sousedí radnice s obecní váhou. 1.1. 1924 se Krásno nad Bečvou podruhé slučuje s Valašským Meziříčím. Do místnosti zrušené obecní kanceláře je umístěna čítárna a knihovna sloučených měst, v poschodí se dále nachází strážnice obecní policie a v přízemí pokračuje provoz Zrůnkova řeznictví. V letech 1957-1960 dochází ke generální opravě budovy včetně zavedení ústředního topení. Z přízemí je vystěhováno řeznictví, odstraněn je dřevěný novinový kiosek i další rušivé přístavky, později mizí také objekt hasičské zbrojnice. Od ukončení oprav slouží již objekt bývalé radnice zcela potřebám knihovny. Nový zákon o památkové péči, vytvoření celospolečenských zdrojů a zvýšený zájem společnosti o zachování historických kulturních památek jsou základem další rekonstrukce v letech 1976-1978. Je zajištěna statika objektu, nová elektroinstalace, oprava krovu, pokrytí vížky měděným plechem a nahozeny veškeré omítky. Na ohňové zdi (ve štítu) obnovili odborníci fresku sv. Floriána, patrona chránícího před nebezpečím požáru. V letech 1986-1989 dochází k další generální opravě. Jejím základem je především důsledná izolace celé budovy před vlhkem, jež způsobilo několikeré zatopení sklepů při letních deštích či prosak z městské kanalizace. V souvislosti s havarijním stavem muselo být strženo a znova vybudováno vnější schodiště, provedena výměna zvětralých opěrných sloupů vížky, vyměněny stropní trámy, podlahy, vybudována nová plynová kotelna, sociální zázemí a nová elektroinstalace. Úpravou doposud nevyužitých půdních prostor a výstavbou vnitřního schodiště dochází k rozšíření provozních místností. Přízemí a sklepy bývalé krásenské radnice zničila znova velká povodeň ze 7.7. 1997, kdy odstraňování následků trvalo až do konce roku 1998. Od roku 1999 má knihovna novou střechu se střešními okny, novou omítku a nové vybavení v celém přízemí.
Žlutá turistická trasa míří nyní obloukem do Zašovské ulice a po očku nahlíží přes kruháč k mostu přes řeku Bečvu, k němuž byly přestěhovány některé sochy svatých z bývalého krásenského náměstí. Konkrétně se jedná o sv. Libora, sv. Valentina a sv. Ignác z Loyoly. Dne 6.5. 1945 málem vyletěl celý most do vzduchu, když přes něj ustupující německá armáda chtěla ztížit Sovětům pronásledování. Díky statečnosti místního občana Jana Šrubaře se jim to však nepovedlo. V upomínku na hrůzy 2.sv. války byla na vnější zeď bývalé krásenské radnice připnuta pamětní deska, na níž stojí psáno, že během 2.sv. války (1939-1945) zahynulo v odboji proti německým okupantům 93 občanů Valašského Meziříčí, 138 se stalo oběťmi rasové perzekuce a 13 jich zahynulo při bombardování či jiných válečných událostech. Při osvobozování města navíc padlo 15 vojáků sovětské armády. Pokud byste měli zájem se na (jinak ničím nezajímavý) most podívat, určitě zabruste i na náměstí, kam vede od mostu stoupající ulice. Centrum Valašského Meziříčí s mnoha historickými měšťanskými domy (např. Dům u Apoštolů je z roku 1598, radnice z roku 1677), kostelem Nanebevzetí Panny Marie z počátku 15.stol., mariánským sloupem z roku 1680 či opodál situovaným zámkem Žerotínů z roku 1539 bylo dne 10.9. 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou.
Značky přecházejí v ulici Zašovská přes přechod a pokračují podél autobusového nádraží k zastávce MHD. Tady stojí panel s turistickou mapou plus první zastavení Naučné stezky Veřovické vrchy pojednávající velmi stroze o stezce samotné. Přitom mnohem víc by se sem hodila informace o Valašském Meziříčí...
První písemná zmínka o Valašském Meziříčí pochází z roku 1297. Městem se stalo v roce 1377. Původně se nazývalo jen Meziříčí, později Meziříčí nad Bečvou nebo Meziříčí pod Rožnovem. Přívlastek „Valašské“ dostalo až v 18.stol. Přestože Meziříčí a Krásno měly po staletí společnou vrchnost, rozvíjely se samostatně každé na svém břehu řeky Bečvy a k jejich definitivnímu spojení v nynější Valašské Meziříčí došlo až 1.1. 1924. V obou obcích kvetl obchod i řemesla, ale ničily je války, morové epidemie a požáry. Nejvíc jim dali zabrat během třicetileté války Švédové, kteří je v roce 1640 a 1647 vyplenili a v roce 1648 kvůli nim skoro celá obě města lehla popelem. Významným šlechtickým rodem v držení obou měst byli Žerotínové, kteří si zde zbudovali renesanční zámek, jenž je v současné době jednou z nejrozsáhlejších kulturních památek v okrese. V 2.pol. 16.stol. obehnali Žerotínové jádro města kamennými hradbami, jež vydržely až do jejich zbourání v polovině 19.stol. Meziříčské náměstí s přilehlými ulicemi je tak dnes už jen torzem někdejšího středověkého města. Zatímco ve 2.pol. 19.stol. vznikaly v Krásně průmyslové podniky, sklárny, továrny na hospodářské stroje, výrobu kůží, textilu, keramiky, klobouků atd., v Meziříčí byly zřizovány střední a průmyslové školy. V roce 1863 přišel do Meziříčí dr. Alois Mikyška, aby zde otevřel advokátní kancelář. Byl to první advokát, který ve městě působil, mezi lety 1890-1903 byl i jeho starostou a nad náměstím si postavil výstavní dům. Velice aktivně se zúčastňoval společenského života, ovlivnil vznik několika městských spolků a zařízení (gymnázium 1871, odborná škoda pro zpracování dřeva 1874, Sokol, hasičský sbor apod.), podporoval též vznik parků Abácie a Botanika. Jako sídlo prvních českých středních škol na severovýchodní Moravě, muzeí a řady spolků bylo Valašské Meziříčí snad i díky dr. Mikyškovi nazýváno Valašskými Athénami. Od konce 19.stol. navštěvoval město za svých letních rodinných pobytů v Podlesí Tomáš Garygue Masaryk, který se později stal poslancem za Valašsko ve Vídeňské říšské radě. V roce 1908 založil Rudolf Schlattauer v Meziříčí první gobelínovou školu na českém území. Dnes se jmenuje Moravská gobelínová manufaktura. Velký význam hospodářský, kulturní a společenský měly pro život města a celého Valašska také tiskárny. Po roce 1945 se Valašské Meziříčí stalo jedním z center chemického a sklářského průmyslu.
Zašovskou ulicí pokračuje žlutá trasa směrem k bývalým sklárnám a u Reichovy vily přechází na levou stranu silnice. Židovská rodina Reichů vybudovala na Vsetínsku koncem 19.stol. jedno z největších sklářských impérií v tehdejším Rakousko-Uhersku. Vše začalo roku 1814, když si Isaak Reich pronajal sklárnu Stará Huť u Buchlovic, kde pracoval až do své smrti. Poté jeho manželka a synové Samuel a Salomon založili firmu Samuel Reich a spol. a pronajali si Františčinu Huť ve Velkých Karlovicích. Dařilo se jim a tak v roce 1855 rozjeli novou sklárnu v Krásně nad Bečvou. Podnik brzy zaměstnával bezmála 100 dělníků. Pro jejich ubytování nechal Salomon Reich v roce 1859 postavit na tomto místě dům. Ten po čase odkoupilo město a zřídilo v něm nájemní byty. Od roku 1991 patří vila soukromé společnosti, která zde provozuje penzion. Půjdete-li ulicí ještě asi 400m dál, spatříte hlavní vchod do areálu bývalých Reichových skláren.
Sklárny založil v roce 1855 hrabě Eugen Kinský, který je téhož roku pronajmul zmíněné rodině Reichů. Ti provoz dovybavili a začali produkovat široký sortiment sklářských výrobků: sklo hladké i malované, ověsky k lustrům i hotové křišťálové lustry, cylindry na stolní lampy, mimoosvětlovadla, sklenice, kalíšky na nápoje, solničky či cukřenky. Reichův designer Kamil Szautner tady navrhnul a vyrobil na 20 tisíc vzorů sklářských výrobků. Závod, jenž byl na svou dobu velmi moderní, splňoval všechny požadavky průmyslové výroby, ačkoli oproti původnímu projektu architekta Ernesta Klose byl asi o třetinu zmenšen. Až do 1.sv. války podnik skvěle prosperoval. V roce 1934 jej však převzala akciová společnost Českomoravské sklárny. Během 2.sv. války podlehla většina členů rodiny Reichových holocaustu. Roku 1948 došlo ke znárodnění skláren a vznikl národní podnik Osvětlovací sklo. V roce 1958 zřídilo vedení firmy samostatné oddělení pro vývoj používání skloviny triplex či duplex opál. V 70.letech již místní designéři používali barevné a bílé opálové sklo ze všech nejčastěji. Po roce 1989 se sklárny dočkaly privatizace, avšak výroba skla byla nakonec v roce 2002 nadobro ukončena.
Na konci ulice se žluté značení prosmýkne kolem benzinky a za automyčkou se napojuje na chodník vedoucí podél hlavního silničního tahu na Rožnov p.R. U přechodu pro chodce stojí druhý panel naučné stezky, kde se dočtete o osudu krásenské sklárny. Poté přejdete přes cestu, přeskočíte koleje a u zastávky Krhová mrknete na ukazatel Krhová, ŽST (302m). Další spatříte až po 3km na Jehličné.
Železniční trať Valašské Meziříčí – Rožnov pod Radhoštěm je jednokolejná regionální trať o délce 13km, má 17 zastávek a provoz na ní byl zahájen v roce 1892. Dne 7.10. 2012 vyjely na trať tmavěmodré motorové vlaky RegioShark. Rožnovská trať byla vůbec první ve Zlínském kraji, kde se mohli cestující tímto typem vlaku svézt. Při přecházení silnice jste si mohli také všimnout zaasfaltovaných žlábků a části nepoužívané železniční vlečky. Ta odbočovala před zastávkou v Krhové do areálu bývalých skláren, od roku 2006 je však mimo provoz.
Od železniční zastávky vystoupává široké schodiště, při jehož patě stojí cihlová Boží muka bez datace. Nahoře vás pak čeká široká šotolinová cestička, jež vás mírným stoupáním povede až do obce Krhová. Okolí stezky tvoří svažité úbočí vrchu Helštýn (383m), řídce osázené stromy. Pár metrů nad stezkou vede jednokolejná železniční trať Valašské Meziříčí – Ostrava o délce 72km čítající 20 zastávek. Budována byla ve dvou etapách, přičemž nejdřív vznikal v letech 1869-1870 úsek z Ostravy do Frýdlantu n.O. a úsek z Frýdlantu n.O. do Valašského Meziříčí byl dostavěn v roce 1888 jako součást Severní dráhy císaře Ferdinanda. Severní dráze z Kojetína do Bílska (Bielsko-Biała) byla totiž prodloužena koncese a tím i monopol na železniční spojení přes Moravu, současně jí ale byla uložena i povinnost vybudovat síť spojení s Haličí (rozlehlý region na obou stranách polsko-ukrajinské hranice s městy Krakov a Lvov), které budou vedeny rakousko-uherským vnitrozemím paralelně s důležitou spojnicí Vídeň – Krakov, jež vedla nepříjemně blízko pruského území a v případě další války by mohla být přerušena. Provoz na celé trati o délce 180km byl slavnostně zahájen 1.6. 1888.
Zakrátko přidete do místa s výhledem na obec Krhová a na část hřebene Veřovických vrchů. Zástavba obce Krhová se koncentruje v údolí Srního potoka mezi nízkými travnatými vršky Helštýn (383m) a Na Kopci (369m). Poprvé se vzpomíná roku 1442 v souvislosti s vladykou Hudkem z Krhové. Tvořila tehdy patrně samostatný vladycký statek. V letech 1446-1463 seděl na krhovské tvrzi Jan Měřička z Těškovic. V roce 1502 byla ves Krhowa součástí panství Rožnov p.R. a roku 1516 tu žilo 12 usedlých, z toho 2 měli lhůtu a jednoho člověka držel Jiřík z Krásna. V letech 1529-1542 tvořila obec znovu samostatný vladycký statek. Obecní správu reprezentoval zpočátku pouze dědičný fojt, v roce 1573 se už ale uvádí fojt se dvěma konšely, později se prosazují také purkmistr a jeho spoluradní. V roce 1667 působil v Krhowe fojt Jura, stálo tu 8 selských gruntů, 4 zahradnické usedlosti a 11 chalup bez pozemků. Urbář panství meziříčského z roku 1676 uvádí v Krhowe fojta, 14 selských gruntů a 11 chalupníků. V obci působila řada spolků, z nichž některé souvisely s profesní skladbou obyvatelstva, které bylo značnou měrou zaměstnáno v průmyslu. Původně zemědělská obec změnila svůj ráz po založení sklárny v Krásně roku 1855, což ovlivnilo i růst obce. Zhruba dvě třetiny obyvatel byly zaměstnány ve sklárnách, menší část našla obživu v cihelně v Hrachovci a část v tabákové továrně v Novém Jičíně. V roce 1923 byly v Krhové zastoupeny tyto živnosti: 6 hostinců, kovář, 2 krejčí, mlynář, komisionářský obchod, 2 obchody s lahůdkami, 5 obchodů se smíšeným zbožím, 2 obuvníci, 2 stolaři a povozník. V roce 1938 vznikl v obci menší pletárenský podnik, který zanikl v souvislosti s přestavbou průmyslu po roce 1948. Působila zde také pobočka družstva Lipta, vyrábějící dřevěné hračky. Roku 1953 byla obec připojena k Valmezu jako její místní část, avšak po referendu se od 1.1. 2013 stala Krhová opět samostatnou obcí.
Z louky vejdete plynule do zástavby a zvolna vystoupáte na malé návršíčko se stromem a lidovým křížem z roku 1837, na jehož umně vyřezávané dřevěné žerdi jsou vyobrazeny motivy různých řemesel. Podobně volným klesáním dojdete po chvilce na krhovskou náves s kaplí sv. Cyrila a Metoděje z roku 1897, vysvěcenou 2.8. 1902. Dominantou kaple je věž čtvercového půdorysu krytá jehlovou střechou, ukončenou makovicí a křižem. Ve věži na vstupní straně jsou dva sdružené podélné okenní otvory s půlkruhovým zakončením, pod nimi eliptická nika s dřevěnou sochou světce na podstavci, krytá arkýřem, podepřeným dvěma ozdobnými konzolami. Ve třech dalších stranách věže uvidíte po jednom okenním otvoru s okenicemi. Před dřevěnými kazetovými vstupními dveřmi se nachází předsazený dřevěný přístřešek se dvěma sloupky, štítem a boky z vyřezávaných latí. Vstupní plocha je pak opatřena novodobou keramickou dlažbou. Boční stěny kaple jsou prolomeny dvěma obdélnými, polokruhově zakončenými dřevěnými okny s jednoduchým prosklením. V půlkruhovém závěru nese kaple kulaté okno. Všechna okna jsou opatřena profilovanými šambránami. Vnější stěny jsou členěny základovým soklem, nároží kaple zvýrazňují nápadné pilastry s napojením na kordonovou římsu se zubořezem, přesah střechy ukončuje masivní korunní římsa. Kaple je kryta sedlovou, nad půlkruhovým závěrem valbovou střechou s dřevěným bedněním a plechovou krytinou. Podlahu tvoří betonová mazanina s novodobou keramickou dlažbou o rozměrech 30x30cm. Strop je plochý, nosnou konstrukci tvoří dřevěné trámy, ze spodní strany opatřené dřevěným podbíjením a vápennou omítkou na rákosových rohožích. Napojení stropu a stěn je opatřeno fabionovou římsou.
Stačí přejít mostek přes potok a po levé ruce spatříte bývalou školu. Počátky školního vyučování v Krhové spadají do let 1805-1808, kdy se vyučovalo v soukromých domech, než byla v roce 1853 postavena tato přízemní školní budova na návsi. V roce 1978 byla škola nadstavena o jedno patro se zvonicí a dnes slouží pro soukromé bydlení. Nynější budova základní školy pochází z roku 1913. Děti z vyšších ročníků musejí dojíždět do škol ve Valašském Meziříčí. V miniparčíku proti bývalé škole je umístěn pomník T.G. Masaryka se jmény padlých v 1. a 2.sv. válce, po jehož stranách se na dřevěných sloupcích vzpomínají krhovští rodáci generálmajor Ing. Rudolf Pernický a generálmajor Ing. Robert Pavlík, dva hrdinové 2.sv. války.
Žlutá trasa pokračuje rovně napříč návsí k hlavní silnici, kterou vzápětí přejde a začne zhusta stoupat ulicí přímo proti zalesněnému protáhlému vršíčku bez jména (373m). Nahoře trasa ostře zahne doleva, pokračuje středním stoupáním po vrstevnici, za chvíli opět zahýbá doleva, středně klesá ulicí do žlábku Rybníčkového potoka a znova stoupá, aby se krátce nato napojila na dlouhou ulici s modernějšími domy. Je to tu trošku bludiště, každopádně značení je perfektní. Široká ulice stoupá středním tempem na periferii Krhové a začíná se sporadicky rozhlížet po okolí. Malá nadmořská výška sotva dovolí zahlédnout sousední Obilnou (411m) se stožárem mobilního operátora, placatý Byninský vrch (352m) nebo Strážku (425m) s dalším stožárem či překvapivě dobře viditelný vzdálený Kelčský Javorník (865m), nejvyšší kopec v Hostýnských vrších.
Stočení trasy doprava a napojení se na ulici Pod Jehličnou poskytuje výletníkům konečně maličko lepší výhledy. Přímo před vámi se zelená vrch Budička (508m), za zády máte Helštýn (383m), Byninský vrch (352m), Strážku (425m), blízký rozšafný okraj Hostýnských vrchů s vrchem Píšková (578m), Kelčský Javorník (865m) a jestli máte dobré oči, tak spatříte i špičák Hradiště (605m) přímo uvnitř v siluetě Kelčského Javorníku. Při pohledu více k jihu spatříte protáhlý hřbet Brdo (543m) – Vrchhůra (692m) a jak se budete blížit k výletišti na Jehličné, pole u silnice vám poskytne na jmenované vrchy ještě plastičtější náhled. Výborně bude vidět například shluk památných stromů a velký válečný pomník na Helštýně.
Na pomyslném konci ulice stával vyhlášený hotel Jehličná, který v posledních letech chátral a jeho majitel jej koncem února 2016 nechal strhnout. Bylo kolem toho velké haló, protože všichni doufali v oživení a demolice hotelu navíc neproběhla s patřičným povolením. Dodnes tak na místě zůstává obrovská hromada sutin. Majitel údajně plánoval výstavbu rodinných domů, jenže Správa CHKO Beskydy má výhrady. Lokalita podle nich není stavebně vhodná také proto, že se zde nacházejí studny s prameny zřejmě ještě po bývalých lázních. U Jehličné se totiž roku 1746 připomínají malé lázně, v nichž se léčilo železnato-sirnou vodou. Roku 1861 tu byla zřízena lázeň, v níž se využívaly léčivé účinky jedlového jehličí – odtud vlastně pochází název celé lokality. Podobně jako hotel, nezůstala na Jehličné ani pamětní deska sovětské zpravodajské skupiny Karel 20 umístěná původně na zdi hotelu. A ještě jedna věc tady chybí – památný strom Dub na Jehličné. Rostl v těsné blízkosti zchátralého hotelu a byl považován za nejstarší památný strom na území CHKO Beskydy. Za památný byl vyhlášen 11.4. 1972. Dub letní na Jehličné měl v posledním stádiu svého života výšku 19m a obvod kmene 521cm ve výšce 130cm nad zemí. Přístavek hotelu žel poškodil jeho kořenový systém, ten začal uhnívat, strom navzdory odborným ošetřením odumíral (uhníval) a ztrácel stabilitu. Stav stromu posuzovala jedna z našich předních dendroložek Ing. Eva Mračanská z AOPK ČR, která doporučila seřezání na torzo o výšce 4-5m, jež by v případě pádu nezasáhlo budovu hotelu ani rodinný dům pod cestou. Fatální ořez pak provedl v roce 2014 zkušený arborista Miroslav Plesník z Valašského Meziříčí. Torzo dubu bylo následně zastřešeno proti zatékání vody, díky čemuž se mohla uchovat jeho památka a posloužil jako biotop pro řadu živočichů. Letokruhy v kmeni zároveň prokázaly, že dub nemá doposud udávaných až 690 let, nýbrž „jen“ asi 300 let. Původní odhad stáří stromu pocházel z roku 1944, kdy byl pokácen sousední subtilnější dub, na jehož pařezu bylo napočítáno 500 letokruhů. O dubu na Jehličné hovořily také údaje o založení usedlosti, u níž měl stát, ovšem tento strom mohl po čase odumřít a obyvatelé usedlosti mohli na jeho místě vysadit dub nový, ten současný.
Na stromě před zbořeništěm visí cedule Jehličná, host. (368m). Žluté šipky ukazují 5km doprava do Valmezu a 1km doleva na rozcestí Jehličná. Právě tím směrem stoupá široká štěrkačka, jež potkává informačně zastaralý panel naučné stezky s poznámkami jak o bývalých lázních, tak o památném stromu. Po pár desítkách metrů opouští značka cestu, vydává se výrazným stoupáním po uzoučké pěšince mladým hustým lesem, poté přejde do trošku staršího lesa, ale pořád stoupá středně výš po hřbetu Budičky až pod její vrchol, kde ústí do vyježděné lesní vrstevnicové stezky. Ta stoupá jen volně a míří do mladého smrkového lesa. Nad vršky stromů se zatím stále otevírají výhledy, no nejlepší výhled se naskýtá až z nejvyššího bodu stezky. Půlkruhové panorama zasahuje vrchovinu u Valašského Meziříčí včetně areálu chemičky DEZA. Továrna na zpracování surového dehtu a benzolu, DEZA, se rozkládá při úpatí Kelčské vrchoviny, konkrétně přímo pod Vystrkovskou Strážkou (428m). Vpravo od ní se placatí další část vrchoviny s Choryňskou Stráží (376m) a vzadu na obzoru se táhne pásmo Maleníku (479m), známé spíše při pohledu z opačné strany, kde prudkému úbočí nad řekou Bečvou dominuje hrad Helfštýn. Zepředu zakrývá továrnu zalesněný protáhlý vrch Obilná (411m), za ním vpravo vystrkuje hlavu Na Brdech (423m) a za ním se částečně odkrývá holý vršek Slaná voda (415m), který protáhlým hřbetem navazuje na Petřkovickou horu (608m). Nakonec lze úplně napravo identifikovat vrchlík Na Kamenném (502m) s nízkou vojenskou budovou.
Následujících asi 200m se lesní cesta maličko vlní nahoru a dolů, až nakonec dojde na Jehličná, rozc. (456m). Zatímco žlutá značka má před sebou posledního 2,5km, nová modrá značka se rozpažuje 5km do Zašové a 4km do Hostašovic. Přímo na místě se pak dá také posedět na odpočívadle a přečíst si další panel naučné stezky zaměřený na sousední bílou mariánskou kapličku. Ta má čtvrcový půdorys asi 60x60cm a načerno natřenou kamennou základnu vysokou asi 80cm, střecha je cementová, natřená nazeleno. Kapli zdobí ze všech čtyř stran niky, sošky a malby, avšak datum výstavby chybí. Ve vitrínce na zadní straně kapličky se nachází obrázek, jak dřevorubec táhne lesem koňský povoz plně naložený kulatinou, z oblohy šlehají blesky a po cestě se valí záplava vody. Pod obrázkem stojí ručně psáno: „V 18.stol. za hrozné bouře a průtrže mračen v těchto místech zahynul i se svým potahem robotník Smolka při odvozu dřeva z lesa. Čest jeho památce!“ Kolem nápisu je jednoduché zdobení a v pravém dolním rohu obrázku obtížně čitelné jméno autora obrázku, snad: „K. Coufal, V. Meziř. 1960.“
Rozcestí na Jehličné protíná asfaltová cyklostezka, z níž se naskýtá výhled mezi Vlčí vrch (546m) a Ostrý vrch (641m) dozadu na Radhošť (1129m) a v lese, pár metrů bokem cesty se tu skrývá upravený pramen Jarošovka. Je jedním z pramenů, které se v 18. a 19.stol. využívaly k lázeňským účelům. Ačkoliv dole na Jehličné se minerální prameny buď dávno ztratily, nebo je z nich už jenom obyčejná voda, Jarošovka nepatrný obsah železa i pachovou stopu stále ještě má. Lidé sem dodnes jezdí na vodu, kterou si léčí bolesti kloubů či dýchací cesty.
Žluté značkování se nyní pouští po asfaltové silnici středně vzhůru do úbočí Oprchlice (639m), po níž půjdete skoro až do cíle. Stoupání je zprvu střední, většinou vede lesním porostem, občas ale nahlíží i doprava přes zarůstající průseky na protější hřeben Vsetínských Beskyd. První výhledy nejsou nic moc, za půlkou výstupu však stoupání výrazně zintenzivňuje a krátce po sobě se vám tu otevřou dvě půlkruhová panoramata: V jižním předhůří Veřovických vrchů se vyskytují 3 předvrcholy (zprava) Budička (508m), bezejmenný (482m) a Vlčí vrch (546m). Za nimi se táhne široká Rožnovská brázda s řekou Rožnovskou Bečvou, jež Veřovické vrchy odděluje od horského celku Vsetínských Beskyd. Opticky jakoby mezi Budičkou a bezejmenným se rozpíná masiv Vrchhůry (692m), pokračující směrem doleva Ostrým vrchem (672m) a hřebínkem Dálnice (599m). Na obzoru se zatím výrazně profiluje hlavní hřeben Vsetínských Beskyd počínaje Cábem (841m), dále Ptáčnicí (830m), zašpičatělou Lušovkou (875m), následuje protáhlý Beskyd (892m) a dvouvrcholová Tanečnice (912m). Pak hřeben klesá do sedla Čarták a přes několik oblin jakoby nad Vlčím vrchem (546m) graduje do Vysoké (1024m). Do větší vzdálenosti už tímto směrem vidět není. Prostor v okolí Rožnova pod Radhoštěm vyplňují ještě malé kopce Vápenka (523m) a Hradisko (522m) či trochu vyšší rozsocha Kyvňaček (816m). Z jednoho výše položeného místa lze dokonce zahlédnout též křivky Hostýnských vrchů s rozkročenou Píškovou (578m) v popředí. Dominantní však rozhodně zůstává Kelčský Javorník (865m) se zleva přimknutou Čerňavou (844m). Opravdu daleký výhled! Co se týče obcí v údolí, celá je vidět pouze Zašová s kostelíkem sv. Martina nad místní částí Veselá (v úbočí Vrchhůry), a pak taky Střítež nad Bečvou se svým evangelickým kostelem.
Nad prvním z těchto panoramatických výhledů se křivka převýšení horské silničky krátce zmírňuje, načež u druhého výhledu potkává už šestý panel NS Veřovické vrchy s informací o vývoji správy valašskomeziříčských lesů. Nato se střídají úseky středního a mírného stoupání se závěrečným ostrým stoupákem ke skladu dřeva, kde trasa ostře zabočuje doleva na uježděnou lesní svážnici a tou vystoupává středním sklonem do horského sedla mezi Oprchlicí (639m) a Trojačkou (709m). Zarůstající mýtina nalevo od stezky dává jedinou možnost slušného výhledu, a to na vrchol Oprchlice. Lesem ohraničený průzor ke Vsetínským Beskydám totiž narušují vršky mladých stromů, avšak jen co dojdete nahoru k rozcestníku, můžete se na protější kopce opět podívat.
Směrovky ukazatele Trojačka, rozc. (618m) udávají kilometráž pro hřebenovou červenou značku. Doleva jsou to 4km do Hostašovic, doprava 1,5km na Trojačku a 8km na Kamenárku. Žlutá značka z Valašského Meziříčí tady po 8,5km končí.