<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Klokočov, Vrchpredmier (597m) – Súľov (870m) – Bílý kříž (905m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Tak trochu jiná túra vede ze slovenského Klokočova na Bílý kříž. Žlutá výstupovka tady obchází velké rašeliniště, o němž běžní lidé skoro neví, zato zasvěcení sem pořádají naučné výpravy k prozkoumání jeho neobvyklostí. V lese bokem cesty vyvěrají černé pseudoprameny, v potoce teče zarudlá voda, na loučkách rostou masožravky, přesličky či lilie a na podmáčených stanovištích se v klidu tvoří rašelina. Zpevněná cesta tu má kamenitý povrch, a proto je vhodnější spíš pro pěší než pro kola. Délka trasy 3km.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Klokočov</b>, jíž je Vrchpredmier místní částí, leží v povodí Predmieranky, která je významným přítokem řeky Kysuce. Klokočov býval součástí Turzovky a spolu s ní patřil k nejstarším osadám horních Kysuc. Počátkem 50.let 20.stol. byla Turzovka dokonce největší obcí tehdejšího Československa, než se 15.5. 1954 rozdělila. Tehdy se Klokočov osamostatnil. V listopadu 1957 začala jeho elektrifikace a rozvoj infrastruktury. Nejvýznačnějšími kulturně-historickými památkami v obci jsou Kostel Božského Srdca Ježišovho (1928) a pár kapliček. V katastru se nachází také několik rašelinišť a skalní zajímavost Klokočovské skálie.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Počátek žluté výstupovky na Bílý kříž hledejte u autobusové zastávky Pavlík v údolní části Vrchpredmieru. Uveden je turistickým rozcestníkem <b>Klokočov, Vrchpredmier (597m)</b>, jehož jediné dvě směrovky ukazují jednak 1:00 hod. na Súľov (žlutý hrot) a druhak 1:40 hod. na Uhorskou (zelený hrot).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ve vidlici dvou úzkých silnic se dáte tou nalevo a od potoka Predmieranka počnete ihned intenzivně stoupat do úbočí vrchu Súľov (903m). Stará vydrolená asfaltka prochází zprvu krajem obydlené lokality Zruboňovci. Občas skrze stromy pohlédne vpravo dolů na místní část Žilkovci a úbočí Uhorské nad ní, následuje střední stoupání lesem a zmírnění do rovinky, jež předznamenává překonání prvního kilometru. Zde v rovince se nachází malá holina s omezeným výhledem vpravo na táhlý masiv Uhorské (1029m). Hned za ní začíná cesta opět stoupat, ovšem nyní je více kamenitá a dokonce odkrývá své původní štětování.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V půlce výstupu na Bílý kříž leží osada Jančíkovci. Sama o sobě není ničím zajímavá, avšak je z ní vcelku dobrý výhled na hraniční pásmo hor – na Sulov (943m), úboční výběžky Polomky, sedlo pod Malým Polomem, vrchol Čuboňova (1014m) i celý masiv Uhorské (1029m) s nevýrazným zalesněným vrcholkem. V horní části Jančíkovců naleznete malé domácké odpočívadlo a mapu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Středně stoupající vyježděná cesta pokračuje podél osady do lesa, kde bezprostředně naráží na drobou cedulku s nápisem Územie európského významu. Zakrátko se objeví další cedulka a u ní krátký popisek: „Komplexy prameniskových rašelinísk, rašeliniskových lesov, podmáčaných lúk a pasienkov s chránenými druhmi rastlín a živočichov na rozhraní Moravsko-sliezskych Beskýd a Turzovskej vrchoviny.“ Rašelinišť se v katastru Klokočova vyskytuje hned několik, souhrnně nesou název <b>Klokočovské rašeliniská</b>, avšak tomu největšímu a nejzajímavějšímu se říká Rašelinisko U Jančíkov právě podle osady Jančíkovci, nad níž leží.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rašeliniště je specifický druh ekosystému trvale zamokřených stanovišť, kde se v podmínkách omezeného přístupu kyslíku hromadí odumřelá organická hmota v různém stupni rozkladu, jejímž stlačováním vzniká rašelina. Mokřady patří k nejohroženějším ekosystémům vůbec. Komerční těžbu rašeliny a odvodňování půdy pro hospodářské účely přežilo na Slovensku všehovšudy jen 115 maloplošných území. Tady na Kysucích vznikala rašeliniště převážně na místech, kde se soustřeďuje vytékající nebo stékající voda, což rašeliništní druhy mechů (tzv. rašeliníky) milují. Mechové polštáře napité vodou odspodu postupně odumírají a mění se v rašelinu, zatímco na povrchu stále dorůstají a svou vahou stlačují vrstvy pod sebou. Tak se rašelinšitě nešíří jen plošně, ale i do výšky nad úroveň okolního terénu, kde přechází do tzv. vrchoviska dotovaného dešťovou vodou. <b>Rašelinisko U Jančíkov</b> se rozkládá v lesním porostu na ploše asi 10ha v nadmořské výšce 735-770m, tvoří jej vícero vzájemně propojených částí a syceno je ze 6 pramenů vyvěrajících pod Bílým křížem. Tyto prameny nevysychají ani během dlouhých období bez srážek, což nasvědčuje tomu, že je rozpukané geologické podloží vytahuje z dost velkých hloubek. Kyselá rašeliništní voda s pH 5,5 je vzhledem k převaze křemenných pískovců chudá na rozpustné soli vápníku a hořčíku a její zvláštností je dvoubarevnost. Dnové sedimenty jihovýchodního potoka jsou totiž výrazně rezavě červené od zvýšeného obsahu oxidu železa, pocházejícího z rozkládajících se pískovcových tmelů v povrchové oxidační zóně flyšových souvrství. Flyše ostatně budují celou podbeskydskou oblast od státní hranice až po obce Klokočov, Rakovou a Čadcu. Nikde ale není červené zbarvení vody tak intenzivní jako právě zde. Další zvláštností rašeliniště U Jančíkov je, že voda z primárních pramenů netvoří souvislý tok, nýbrž samostatné pseudoprameny černé barvy, jež jsou vždy zásobované vodou z výše položeného pramene. Dramatické zbarvení studánek způsobuje zvýšený obsah viskózních živic na jejich dně (jednou z forem živice je např. dehet). Z botanického hlediska se v lokalitě potvrdila dominance rašeliníků, suchopýru úzkolistého a trávy ostřice. Místy se objevují také masožravka rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, z chráněných druhů rostlin pak třeba orchideje či plavuň pučivá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Předpokladem pro zachování vitality rašeliniště bylo vyhlášení bezzásahové zóny a jeho přísná ochrana. Na rozdíl od jiných exponovaných lokalit však není těžké klid v lese dodržet, protože po cestě z Vrchpredmieru na Bílý kříž skoro nikdo nechodí. Přitom bývaly doby, kdy tudy proudily davy střídajících se rekreantů. Po 2.sv. válce se Bílý kříž stal vyhledávaným střediskem odborářské rekreace a v duchu hesla „hory pracujícím“ byly zavedeny dokonce mimořádné přímé rychlíky z Prahy do Beskyd, které vyjížděly v sobotu večer, ve Valašském Meziříčí se zpravidla 4 vagóny přepřáhly a pokračovaly až do Bílé, odkud se v neděli vracely zpět do Prahy. Když kvůli výstavbě přehrady (1965) končily vlaky už na Ostravici, v Praze na rychlíku pouze změnili informační ceduli a z Ostravice rekreanty odvážel autobus do Vrchpredmieru, odkud to byly po žluté turistické značce už jenom 3km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Široká cesta zpevněná poškozeným štětováním stoupá středně až náročně vzhůru koridorem lesa, míjí nalevo situovaný upravený potůček, poté napravo na mýtině zasazený <b>mariánský obrázek</b>, načež krátce pohlíží zpátky k Uhorské. Škrábání se proti svahu dává pěkně zabrat. Ke zmírnění úhlu stoupání dochází vlastně až pod osadou Biely kríž, ovšem něco málo stejně ještě musíte nastoupat, než definitivně vylezete z lesa. S okrajem porostu končí i ochranné pásmo rašeliniště, na což vás upozorní poslední tabulka Územie európského významu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Slovenský Biely kríž bezprostředně navazuje na český Bílý kříž, jehož věhlas je všeobecně znám. Naposled se otočíte k Uhorské (1029m) a už čtete ukazatel s názvem <b>Súľov (870m)</b> při asfaltové silnici ze Starých Hamer. Zpátky po žluté by to teď trvalo 0:50 hod., kupředu k chatám je to po žluté 0,5km, zelená značka vede jednak 8,5km do Starých Hamer, jednak 4km na Bebek a červená hřebenovka míří 21km do Mostů u Jablunkova či 19,5km na Bumbálku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zbylého 0,5km dojdete po silnici. Značky vás povedou kolem soukromých chat středně vzhůru na osadu, kde překročíte státní hranici a po průchodu lokalitou zakončíte svou pouť u stromu s cedulí <b>Bílý kříž (905m)</b>. Žlutá značka odtud pokračuje 3,5km na Gruň, zatímco nově se objevivší modrá končí po 11,5km na hrázi Šance.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Bílý kříž</b> dostal jméno po skutečném bílém kříži, jenž stojí na jeho okraji. Podle pověsti tady skupina pašeráků tabáku okolo roku 1830 zavraždila jednoho z hlídkujících celníků. Nad jeho hrobem byl pak vztyčen kříž z bílých, čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí, které na bezlesém hřebeni svítily do dálky. Koncem 19.stol. si horskou enklávu se 6 chalupami a úchvatným kruhovým výhledem oblíbili turisté. Německý spolek Beskidenverein využil příležitosti, v roce 1894 si nejdříve pronajal a později úskokem získal jednu z usedlostí, kde 3.4. 1902 otevřel první turistickou útulnu. O 5 let později koupili Němci druhou usedlost a naplánovali výstavbu zcela nového moderního hotelu. Dne 5.7. 1914 proběhlo za přítomnosti spřátelených turistických organizací slavnostní položení jeho základního kamene, avšak pár dní nato vypukla 1.sv. válka, jež realizaci stavby oddálila o celých 10 let. Navzdory sílícím protiněmeckým náladám se 13.9. 1924 otevřel na Bílém kříži moderní třípatrový hotel Weisse Kreuz. Osud všech těchto budov se však již dávno uzavřel. První v září 1927 vyhořela, druhá zchátrala a hotel v noci na 19.1. 1936 podlehl mohutnému požáru. Zůstaly jen kamenné sklepy, na nichž Němci okamžitě začali stavět nový hotel, neboť jim mezitím v sousedství vyrostla česká konkurence. Návrh funkcionalistického Berghotelu zpracovali renomovaní architekti, manželé Elly a Oskar Oehlerovi, stavbu provedla firma Aloise Pixe z Moravské Ostravy a otevíralo se 12.10. 1937. Od první německé útulny k němu byla přenesena dřevěná <b>zvonice</b>, jež se sice časem rozpadla, nicméně majitelé dali vyrobit její repliku a replika té repliky tam stojí dodnes. Josef Daněk, dlouholetý nájemce staré útulny Beskidenvereinu, si Bílý kříž oblíbil natolik, že s rodinou na horách zůstal, odkoupil další původní usedlost a na získaných pozemcích pod cestou si postavil soukromý roubený dům. Když v roce 1925 zemřel, požádala vdova Veronika o udělení hostinské a výčepní koncese. Vyvolala tím nevoli nejen u Beskidenvereinu, ale i u starohamerského zastupitelstva, které považovalo 7 stávajících hostinců a útulen na svém katastru za dostačující. Vdova se však nedala odbýt, oslovila českou Župu beskydských turistických spolků a díky jejich intervenci nakonec koncesi získala. Útulna U Daňků se stala prvním opěrným bodem českých turistů na Bílém kříži. V roce 1930 předala paní Daňková vedení útulny svému synovi Aloisovi Rolnému, který následujícího roku realizoval přístavbu sálu s verandou a výčepem dle projektu Jana Pohla. Týž frýdecký architekt zároveň vypracoval plán na dvoupatrový ubytovací dům Sulov pro manžele Annu a Viktora Liwovy z Bohumína, jimž Rolný prodal pozemek v těsné blízkosti své útulny. Němec Liwa až do roku 1937 hotel Sulov pronajímal, poté jej krátce vedl sám a když mu ho po 2.sv. válce zabavili, Alois Rolný objekt stavebně propojil se svou útulnou a učinil z něj jediné aktuálně funkční turistické zařízení na Bílém kříži. Hotel Baron, stojící na slovenské straně osady, si 30.4. 1933 otevřel třanovický rodák Josef Baron, vrchní číšník a nájemce hotelu Weisse Kreuz. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, která přišla na Bílý kříž jako turistka. A protože byla Anežka Baronová velmi zbožná, nechal jí manžel nad hotelem postavit také kamennou <b>kapli sv. Cyrila a Metoděje</b>, v níž v 50.letech asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. Kolečka destruktivní komercializace dříve úplně obyčejné horské osady Bílý kříž se roztočila po 2.sv. válce, kdy stát rozhodnul o znárodnění německých majetků. Do Berghotelu i do Hotelu Baron byli dosazeni rychlokvašení národní správci, kteří je přejmenovali na Hotel Bílý kříž a Hotel Kysuca, a ze stávajících objektů vytvořili středisko odborářské rekreace se stále naplněnými kapacitami. Letní turnusy byly dvoutýdenní, zimní týdenní. Lidé chodili na túry, v zimě využívali okolní sjezdovky i běžkařské tratě. Desetiletí bez patřičných investic se však podepsaly na celkovém stavu lokality. Pozůstatky prvních německých útulen zarostly lesem, stejně jako jedna z komunistických sjezdovek. Berghotel byl před pár lety opraven a adaptován na apartmánový dům Bílý kříž. Hotel Baron byl sice ještě donedávna provozován, už by ale rovněž potřeboval zásadní rekonstrukci, stejně jako jeho rozpadající se terasa či hřiště. Záhadná bouda pod hotelem je torzo horní stanice kdysi moderního kotvového vleku, jenž byl pro nedostatek sněhu na jižní sjezdovce v roce 1973 (po pouhých 13 letech provozu) rozebrán. Pozitivní změny se naštěstí dějí na hotelu Sulov, který právě prochází částečnou obnovou. Před rekonstrukcí vznikl naproti jeho vchodu dočasný bufet s velmi jednoduchým, zato příjemným zázemím a i náletová křoviska v jeho okolí postupně mizí, takže se znova otevírají dříve fantastické daleké výhledy, díky kterým se Bílý kříž stal kdysi tak oblíbeným turistickým cílem. Chcete-li se rozhlédnout po kraji, zatím nejlepší výhledové místo se nachází u <b>pomníčku</b> vedle stávajícího dětského vleku. Spatříte úzké údolíčko Černé a Bílé Ostravice, hřeben Gruně, vrcholek Smrku (1276m), Vsetínské Beskydy s Vysokou (1024m), Javorníky a z pár míst od hotelu Baron bývá občas vidět i Malá Fatra.</p> </font></div>
Aktuálnost k 04/2018
