Kojetín, BUS (455m) – Svinec, vrchol (546m) – Svinec, kap. (356m) – Starý Jičín, host. (380m) – Starý Jičín, zříc. (495m)
Na vnějším okraji Podbeskydí se proti sobě tyčí dva podobně vysoké kopce a z jednoho na druhý vede žlutá turistická značka o délce 4km. Je vcelku zajímavá. Už třeba tím, že kopec Svinec skýtá nádherný kruhový výhled na Beskydy, Oderské vrchy i Moravskou bránu, že při jeho úpatí vyvěrá zázračný pramen, že má Starý Jičín řadu dochovaných historických památek (včetně středověkého pranýře) a na kopci nad ním se tyčí zřícenina jednoho z nejstarších středověkých hradů u nás.
* * *
Kojetín je nejvýše položené sídlo v Podbeskydí, neboť leží přímo v horském sedle mezi Svincem (546m) a Požahou (518m). Pověst praví, že jej založil jistý Kojata, jeden z 11 pacholků konajících službu na Starojickém hradě. Podle půdorysu, jehož se užívalo při kolonizaci v 1.pol. 13.stol., klademe vznik obce rovněž do tohoto období. První písemná zmínka o Kojetíně se nicméně objevuje až roku 1497. Lidé se tu v minulosti živili zemědělstvím, zejména chovem hovězího dobytka. Do katastru spadal také Kojetínský mlýn z počátku 19.stol. pod rybníkem Čerťák, kde podle pověsti strašil čert a na jehož základech pak v roce 1902 vyrostla restaurace Čertův mlýn. 1.9. 1974 se Kojetín stal místní částí Nového Jičína.
Na počátek trasy se dostanete z Nového Jičína příměstským busem. První rozcestník visí na sloupu pár kroků od zastávky a je nadepsán Kojetín, BUS (455m) s podtextem: „Nedaleko obce se nachází hradiště Požaha z konce 2. a z 1.stol. př.n.l.“ Kolem Kojetína je toho zajímavého víc, ale to byste museli vyrazit po červené značce do Hostašovic (7,5km) nebo aspoň kousek po žluté směřující do Jasenice (6km). Žluto-červená značka vede ale i opačným směrem na Svinec (0,5km).
Vedle rozcestníku stojí kamenný kříž z roku 1882 a naproti přes silnici památník rodáků padlých v 1.sv. válce. Přejdete křižovatku v nejnižším bodě sedla a stoupáte ulicí poměrně výrazně vzhůru. Po pravé straně cesty stojí kaple neidentifikovatelného data vzniku, nahoře u posledních domů pak v čele ulice roste už od pohledu pozoruhodný památný strom Stará lípa v Kojetíně. Ta má kmen o obvodu 525cm, výšku 11m a šířku koruny 11m. Její stáří se odhaduje na více než 500 let, takže možná pamatuje i založení obce. Jedná se pravděpodobně o nejstarší lípu v okrese Nový Jičín. Původní koruna stromu již neexistuje, zůstalo jen duté torzo kmene, které silně obráží. Lípa je stále vitální a aby se zabránilo rozlomení kmene, provádí ochranáři pravidelné odlehčení koruny. Okrajově se o tom zmiňuje i panel Naučné stezky Františka Palackého.
Přibližně 50m od lípy směrem nahoru do kopce potkává žluto-červená značka starou vylomenou bránu a ceduli Přírodní rezervace Svinec. Ta se rozkládá na výměře 38,25ha, vyhlášena byla 22.12. 1994 a pokrývá téměř celou horu. Severní svahy Svince jsou porostlé lesem, zatímco vrcholová partie a jižní svahy jsou bezlesé, pokryté lukami s pásy remízků a křovin. Území je cenné zejména kvůli rostlinným společenstvům druhově bohatých luk a pastvin. Rostou zde orchideje vstavač bledý a vstavač mužský, hořec křížatý, hořec brvitý, chrpa čekánek, rozrazil ožankový, modřenec chocholatý, mochna přímá, kostřava žlábkatá, prvosenka jarní atd. V suťovém lese na severním svahu pak roste v hojném počtu česnek medvědí, zapalice žluťochovitá či bažanka vytrvalá. Svinec je jednou z mála lokalit skrytě žijícího brouka zvaného euheptaulacus villosus čili sedmorýžec z čeledi vrubounovitých.
Vyšlapanou pěšinkou půjdete středně náročným sklonem vzhůru, z hájku ven na louku a po trávě na vrchol. Cestou se kolem vás začínají otevírat daleké výhledy. Jako první, když se otočíte, shlédnete okolí Kojetína, tj. podlouhlý hřbet Strážnice (545m), Stranický kopec (529m), Požahu (518m) a Petřkovickou horu (608m). Samotný Kojetín vidět není. Přes sedlo za Požahou však můžete zahlédnout nevýrazný vršek Na Kamenném (502m) v Domorazském průsmyku, ještě dál za ním v jedné linii kousek Vsetínských Beskyd u Bystřičky a zpoza hory Strážnice začíná vystupovat kompletí hřebenovka Veřovických vrchů s nejvyšším zadním Velkým Javorníkem (917m). Travnatý vrchol Svince již skýtá rozhled kruhový. Aby se dalo celé panorama slovně popsat, je třeba si krajinu vizuálně rozdělit na výseče. Blízké a již popsané kopce u Kojetína se nachází ve výseči východ až jih, přičemž Petřkovická hora je lehce stočena na jihozápad. Ve směru hodinových ručiček pokračujte očima na úpatí hory, kde v mírně zvlněné krajině leží ves Janovice, místní část Starého Jičína. Za nimi se široce rozpíná zploštělý Pahrbek (340m) obepnutý zčásti vesničkou Palačov a přesně za ním se již nachází údolní část Moravské brány „ozdobená“ siluetou hranické cementárny. Moravskou bránu vymezují jednak Oderské vrchy, jednak rozkydlá pahorkatina s nejvyšším bodem Maleník (479m), kterou znáte spíš z její severní strany, kde nad hradbou ostrých zalesněných svahů stojí ikonický hrad Helfštýn. Teď ty pahorky vidíte z boku a nepřijdou vám nijak výrazné. Naopak. Směrem doleva se opticky prolínají s Kelčskou pahorkatinou a pásmem Hostýnských vrchů s okrajovým masivem Kelčského Javorníku (865m). Moravská brána leží od Svince na východ. Deskovité Oderské vrchy se táhnou od Moravské brány k severozápadu a tvoří obzor. V jednom místě se však jejich prudké čelní svahy rozestupují a přesně tam v té škvíře byste našli město Odry, kdyby bylo ze Svince vidět. Stejným směrem jenom blíž pak stojí Starojický kopec (496m) s hradní zříceninou, kde má vaše žlutá značka cíl. Při jeho úpatí se rozkládá obec Starý Jičín. Zbývající severně orientovanou výseč bohužel blokuje Svinec samotný. Pokud byste chtěli shlédnout rovinnaté Poodří, Podbeskydskou pahorkatinu či hlavní beskydské vrcholy, musíte se vydat na vedlejší hřebenový výčnělek, který je reálně nejvyšším bodem Svince. Místo, kde se nalézá kříž, strom, lavička, bleskosvod a rozcestník Svinec, vrchol (546m), není skutečný nejvyšší bod kopce. Na ten žlutá značka nevede.
Kamenný kříž, čelem vytočený k Starojickému hradu, vypadá podobně jako jiné kříže v okolí, ale v jeho základech se něco skrývá. V roce 1873 vykonal Johann Stieber, kostelník z novojičínské Španělské kaple, pouť do Svaté země, Egypta a Říma. Po šťastném návratu pak jako poděkování Bohu postavil s pomocí dobrodinců v roce 1882 tento kříž, do jehož základů vložil kaménky ze tří hor známých z biblických příběhů: Olivetské hory, Karmelu a Táboru. Svědčí o tom i česky a německy psaný nápis vsazený do kříže.
Zatímco červená značka pokračuje rovně po hřebeni až do Nového Jičína (4km), žlutá se lomí ke kapli u Oční studánky (1km). Středním klesáním sejdete louku pod vrcholem Svince a označkovaným průchodem vstoupíte do lesa s bohatým bylinným patrem. Ušlapaná pěšina pokračuje v sestupu a je čím dál příkřejší, až si musíte opravdu dávat pozor. Takto seběhnete z prudkého svahu na výrazně plošší prostranství, kde se nachází Oční studánka upravená pod úroveň terénu, nad níž stojí kaplička Panny Marie Svatohostýnské, zbudovaná po 2.sv. válce občany Starého Jičína a okolí. Na stromě u pramene visí cedulka Oční studánka (356m), ale oficiální rozcestník to není. Ten se nachází až o cca 100m dál na lesní křižovatce pod umělou lurdskou jeskyní se sochou Panny Marie Lurdské, kterou dal postavit Johann Stieber v roce 1889 po svém návratu z cest (stejně jako kříž na Svinci) a vždy 6.10. se k ní konají poutě. Pověst praví, že poblíž Oční studánky pásl kdysi ovce sirotek Jakub, chlapec neposlušný a vzpurný. Když mu sestra přinesla oběd, volal na ni: „Než bych toto mizerné jídlo jedl, ať raději zkamením a ať mě svině sežerou!“ Vtom z lesa vyběhly dvě svině, chlapce ubily a sežraly. Chléb, který mu sestra donesla, se proměnil v kámen a ze džbánku od mléka vytryskla voda. Kopci nad studánkou se od té doby říká Svinec. Jo a voda ve studánce je prý zázračná! Údajně už mnohým nemocným vyléčila oči.
Ukazatel Svinec, kap. (356m) nese podtitul: „Poutní místo s kaplí a sochou Panny Marie Lurdské“ a jeho žlutá šipka ukazuje 1,5km doleva do Starého Jičína. Šotolinová poutní stezka klesá od lurdské jeskyně rovně dolů z lesa, a pak alejí. Napravo se přes pole vynořuje Nový Jičín, ve směru cesty vyrůstá Starojický kopec (496m) a při jeho jižním úpatí leží centrum Starého Jičína se všemi jeho významnými památkami.
Široká cesta sklesává do plytkého dolíku mezi Svincem a Starojickým hradem, v němž se leskne hladina malé vodní nádrže Starý Jičín. Sypaná zemní hráz tu byla vybudována v roce 2004 jako odezva na ničivé povodně z roku 1997, kdy se tehdejší správce toku (Zemědělská vodohospodářská správa) rozhodl zregulovat potok Grasmanka, který jen o pár set metrů dál vtéká do zastavěného území. Nádrž ovládá asi třetinu z celkové plochy povodí potoka a zachycuje přívalové srážky. Její celkový objem činí 142,3 tis. m3, z čehož 28,7 tis. m3 umožňuje rybářské vyžití a zbylých 113,6 tis. m3 slouží k zachycování povodní. Plocha zátopy je při maximální hladině 6,14ha. Hráz má délku 265m, výšku 6,4m a je vybavena bezpečnostním přelivem typu kachní zobák.
Po asfaltce přejdete hráz, obkroužíte druhý břeh nádrže a podchodem zdoláte frekventovanou silnici E462. Cesta opět středně stoupá. Vyjdete na silnici, po krajnici se dáte doprava a brzy nato odbočíte doleva na jinou silnici, jež protíná centrum Starého Jičína. Po chodníku ujdete asi 180m, než narazíte na ukazatel Starý Jičín, host. (380m). Jde o jediný rozcestník na území Starého Jičína a zajímavý je i tím, že od něj žlutá značka vede hned třemi směry. Zpátky na Svinec by to bylo 1,5km, do Suchdola nad Odrou by se šlo podhůřím Starojického kopce 9km a piktogramy hradu vedou také nahoru na Starojický hrad (rozuměj hrad Starý Jičín).
Historie podhradní vsi Starý Jičín je úzce spjata s historií hradu, založeného na přelomu 12./13.stol., kdy zprvu sloužila jako jeho zázemí. Ve vsi žil hradní personál a posléze se sem stáhli i obchodníci. Nějakou dobu šlo zřejmě o nejzazší trvale osídlené místo při tzv. jantarové obchodní stezce, čemuž nasvědčuje třeba zasvěcení kostela sv. Václavovi, což byl podle tehdejšího pojetí patron státní hranice. Starý Jičín byl od počátku tržní vsí a při spojovacích cestách s jeho okolím vznikaly další kolonizační osady, které jsou dodnes jeho místními částmi. Kolem roku 1230 byl Starý Jičín darován králem Přemyslem Otakarem I. německému šlechtici Arnoldovi z Hückeswagenu za jeho diplomatické služby prokázané v Anglii. Arnold přestavěl dřevěný strážní hrádek na kamenný hrad a umístil v něm správní centrum panství. První písemná zmínka o obci i o hradu však pochází až ze 14.7. 1240, kdy Arnold z Hückeswagenu vydal v Ditschin-ě darovací listinu pro premonstráty ze Steinfeldu. Slovanský výraz „dik“ = divočák. Odtud Dičín, později Jičín. Roku 1241 přepadli obec Mongolové, což Hückeswagenům způsobilo takové hospodářské potíže, že museli panství roku 1270 prodat a přesunout se na Hukvaldy. Příštích asi 30 let patřil Jičín pánům z Pňovic, dalších zhruba 30 let pánům z Kravař, a pak už se to rychle měnilo. Významní byli pouze Žerotínové (1500-1621), za nichž sice Starý Jičín nejvíce vzkvétal, ale během třicetileté války utrpěl kvůli dobývání hradu velké škody. Když v roce 1706 získali panství Zenonové z Dannhausenu, dala se část pobořeného hradu ještě obývat, roku 1726 se však panstvo raději přesunulo do nově vybudovaného zámečku přímo v obci. V roce 1722 odkoupili zadlužené panství hrabata Seilern-Aspangové, za nichž se měli poddaní velmi zle. Někteří byli dokonce vězněni a za trest pracovali v poutech při opravách cest. V té době vznikla na návsi kašna se sochou Anděla Strážného (1856). Mezi lety 1906-1945 vlastila Starý Jičín rodina Deymů ze Stříteže, kteří se snažili chátrající hrad rekonstruovat, avšak plány jim překazila 1.sv. válka. Deymové mají v obci také svou rodinnou hrobku, přičleněnou k tělu kostela v podobně malé kaple.
U hotelu na rozcestí narazíte na drobnou výklenkovou kapličku neznámého původu a další památka se blíží. Pokračujte po silnici do vsi, a když spatříte, že značka vystoupává od transformátoru do boční uličky, zůstaňte ještě chvíli na hlavní cestě a zajděte až k nízké zídce, na kterou je přilepen podivný sloup. Jedná se o torzo kamenného pranýře, památku velmi nevšední. Tento pranýř, zvaný též sloup nižšího práva hrdelního, je připomínkou hrdelního práva Starého Jičína, které mu náleželo od 14.stol. až do roku 1729. Na jeho hladkém dříku se ještě před pár lety nacházelo železné oko sloužící pro uchycení řetězu. Pranýř bývalo ve středověku místo hanby, ponížení a utrpení, kde byli trestáni nepoctiví občané. Ti k němu byli přivázáni okovy a byli odevzdáni veřejnosti k hanobení (např. pliváním, urážkami, posměchem a někdy i ranami). K takové potupě byly většinou odsuzovány hádavé ženy, nepoctiví obchodníci či řemeslníci. Podobně se trestaly i drobnější krádeže. Kat rozdával na pranýři výprasky rákoskou, proutěnou metlou nebo karabáčem. Taky se tu mohlo mučit. Zatímco u jiných měst ze 13.stol. býval pranýř situován na náměstí naproti radnici, zde je umístěn poněkud stranou, nad areálem bývalého velkostatku, z něhož se dochovaly dva hospodářské objekty – jeden chátrá opodál u silnice a druhým je tzv. arenda z roku 1726, bývalé sídlo vrchnostenského úřadu, později sýpka s byty ředitele velkostatku a jeho podřízených, nacházející se o 230m níž pod budovou školy. Ve sklepeních arendy se našly mučící nástroje jako španělská bota, skřipec či svěrák na lámání holeních kostí. Je tedy teoreticky možné, že sem byl pranýř umístěn až druhotně, neboť vrchnostenský úřad se sídlem v arendě oprávnění trestat a mučit měl. Představitelem práva v obci byl rychtář. Na něho se směl každý obrátit a on ho musel vyslechnout. Malé věci jako křiky či hádky soudil rychtář sám. Větší věci soudil purkmistr s konšely za účasti rychtáře, který vedl soudní knihu. Rychtář, konšelé a purkmistr vyšetřovateli těžké zločiny jako loupeže, krádeže, vraždy, manželské nevěry, spojení se zlými duchy apod. Obviněného vyslýchali právě pomocí práva útrpného. Když se nechtěl přiznat, napínali ho na oko, na skřipec a lámali mu kosti. Po vyšetření byl spis zaslán k vyššímu soudu do Hlubčic ve Slezsku (později do Olomouce), tam vynesli rozsudek, aniž by obžalovaného viděli a uložený trest byl vykonán ve Starém Jičíně. Proti rozsudku se šlo odvolat pouze k apelačnímu soudu v Praze. Ještě začátkem století se v obecní truhlici nacházel třeba ortel pražského apelačního soudu ze dne 26.8. 1718, jímž byl jistý Pavel Holub odsouzen za krádež a loupež k smrti tím způsobem, že mají být napřed jeho prsa dvakrát trhána železnými kleštěmi, načež měl být dán na kolo, usmrcen a pověšen.
K velké škodě všech míjí žlutá značka centrum obce s několika historicko-kulturními zajímavostmi, jako je již zmiňovaná pískovcová kašna s bronzovou plastikou Anděla strážného s dítětem na stylizovaném sloupu z roku 1856, socha sv. Jana Nepomuckého či památný strom Lípa Svobody, vysazený roku 1980 na počest samostatného československého státu. Z návsi je navíc hezky vidět na kostel sv. Václava a Starojický kopec za ním. Jo a kousek od pranýře taky stojí pískovcové sochy sv. Floriána a sv. Vendelína. Do centra byste od pranýře popošli jen necelých 200m, a pak byste se mohli dát ulicí nahoru. Značka však místo toho míří od transformátoru po chodníku šikmo do svahu a vychází přímo pod kostelem.
Dřív než půjdete zkoumat starý starojický chrám, sejděte k nevýrazné budově pod ním, protože tohle býval panský zámeček. Postavit jej dal v letech 1724-1726 Antonín Kašpar Zeno svobodný pán z Dannhausenu. Roku 1745 převzal panství se zámkem a chátrajícím hradem jeho mladší bratr, právník Václav Zeno. Ten zemřel 28.11. 1761 a zadlužené panství zdědil jejich nejmladší bratr Sebastián. Roku 1772 již nemohl Sebastián Zeno plnit všechny váznoucí pohledávky a prodal zadlužený velkostatek s panskými byty na hradě i na zámku, městečko pod hradem a ves se čtyřmi dvory, palírnou a pivovarem za 220 tis. zl. komorníku a tajnému císařskému radovi, místodržícímu v Dolních Rakousích Kristiánu Augustovi Seilern-Aspangovi. Protože však jeho potomci ve Starém Jičíně již nesídlili, jejich zájem o zámeček upadl. Ačkoliv se tedy panství v rodině Seilern-Aspangů předávalo až do prodeje Deymům (1906), zámek jako panské sídlo sloužil pouze 150 let, tedy do roku 1875, kdy jej jako značně zchátralý odkoupily za 2500 zl. okolní obce a přestavěly jej na školu. Následnými úpravami byly bohužel zničeny veškeré zdobné prvky, to jest barokní fasády, štuky, schodiště a balustráda, v interiéru byly odstraněny nástěnné malby a parkety. Došlo i na krásné sochy a vzácné dřeviny v zámecké zahradě. V současnosti se v budově zámečku nachází několik bytových jednotek a malá obecní knihovna. Na bývalé šlechtické sídlo upomíná snad jen korunní římsa, část opěráku na vstupní straně a několik klenutých místností. Budovu je možné zkoumat hlavně ze vstupní strany. Nádvorní strana slouží k soukromým účelům, ale prohlédnout si ji lze z terasy u kostela. Mimochodem s kostelem byl kdysi zámek propojen krytou pavlačí.
Do areálu starojického kostela vystoupáte kamenným schodištěm. Poprvé je kostel sv. Václava zmíněn v písemnosti z roku 1376. Podle svědectví faráře Jiřího Skupiny z roku 1678 však údajně býval nad jeho vstupem letopočet 1144, což je velmi odvážné tvrzení, jež nelze nijak doložit. Ve 2.pol. 16.stol. byl kostel nemalým nákladem tehdejšího majitele panství Karlem ze Žerotína rozšířen a renesančně přestavěn. Právě tehdy získala předsazená průchozí věž svou atiku. Úplně původním starojickým kostelem je nynější podlouhlá jižní kaple sv. Kříže. V letech 1715–1721 byl nákladem Antonína Zena z Dannhausenu postaven nový presbytář a patrová tribuna. Taktéž vznikla nová okna a kostelní klenba. Rodovým znakem Zenů z Dannhausenu je ozdoben vstupní barokní portál kostela. V roce 1853 byly strženy dva staré dřevěné kůry a postavena jedna zděná hudební kruchta. Kostelní věž obsahuje 3 zvony s datováním 1579, 1603 a 1735. Starý hřbitov v těsné blízkosti kostela byl již roku 1659 nahrazen novým, rozkládajícím se severně odtud na úpatí hradního kopce. Zídka kolem kostela pochází nejpozději ze 16.stol. Z areálu se dolů k faře navíc spouští pozoruhodné kryté schodiště. Budova kostela je tvořena jednolodním objektem s polygonálně zakončeným neustoupeným presbytářem, k němuž přilehá drobná kaple – rodinná hrobka Deymů s erbem, jenž upomíná na důležitou etapu v historii obce. Bedřich Deym ze Stříteže (21.5. 1866 – 2.1. 1929) byl český šlechtic a politik, poslanec Říšské rady. Vystudoval německé státní gymnázium v Praze, práva na Univerzitě Karlově v Praze a na Mnichovské univerzitě. Po službě v armádě působil coby úředník ve Vídni a zasedal v prezídiu zemské správy v Salzburgu. Po smrti otce Felixe (1892) se Bedřich ujal správy rodinného velkostatku Nemyšl. V roce 1899 vstoupil do manželství s Marií Sternbachovou z bývalého baronského rodu ze Starého Jičína, s níž zplodil 6 dětí. Deymové ze Stříteže přišli do Starého Jičína v roce 1905, kdy hrabě odkoupil zdejší velkostatek za 550 tisíc Korun. O 3 roky později se sem rodina přistěhovala nastálo. Bedřich Deym ze Stříteže vykonával během svého života řadu významných politických a státních funkcí, podporoval české národní hnutí, křesťanské spolky, byl čestným rytířem maltézského řádu a čestným komořím. Pro své demokratické vystupování byl svými poddanými velmi oblíben. Na podzim roku 1918 poskytl svůj pražský palác v Jindřišské ulici (Harrachovský palác) pro potřeby Národního výboru československého, kde došlo k ustavení první československé vlády. Tam také v lednu 1929 zemřel.
Od kostela postupujte podle značek asfaltovou cestou středně vzhůru k hradu. Vzdálenostně to dělá asi 720m. Okamžitě vstoupíte do lesa bez výhledů, kde narazíte akorát na 2 drobné sakrální objekty a zdobný vstup do bývalé vodárny z roku 1902. Zhruba v půlce výstupu budete moci spatřit v lese bokem cesty kamenný kříž bez datace. Tento kříž (nebo spíše jeho předchůdce) je zakreslen na mnohých vyobrazeních hradu. Mezi ta nejstarší patří vyobrazení na vedutě hradu z roku 1671. Pověst praví, že jistý starojický farář míval v noci pravidelné vidiny. Vždy mu bylo uloženo postavit na konkrétním místě pod hradem kamenný kříž. Rozhodl se proto k činu. Najal dělníky a ti při hloubení základů nalezli dvě lidské kostry. Jedna byla dokonce vznešeného původu, neboť prý měla zlaté prsteny a na krku zlatý kříž. Farář ostatky přenesl na hřbitov, na místě jejich nálezu vztyčil kříž a vidiny zmizely. Další pověst se váže pro změnu ke dvěma „otiskům“ v obnažené skále, vzdálené asi 20 kroků za křížem... Za dávných dob prý pořádal starojický kníže velikou hostinu. Najednou se nad krajem rozzuřila bouře. V té bouři – již bylo pozdě v noci – přijel do hradu neznámý bohatý šlechtic a žádal o pohostinství. Poněvadž kníže viděl, jaký je nečas a byl velmi pohostinný, poručil ihned, aby cizince pustili a náležitě se o něj postarali. Jakmile se tedy šlechtic převlékl do čistého prádla, uvedli jej do hodovní síně. Knížeti se cizinec hned zalíbil, proto mu nebylo nikterak proti mysli, když se začal dvořit jeho dceři. Avšak jeho radost neměla dlouhého trvání. Ve chvíli, kdy se dal neznámý do tance s hraběcí dcerou, upadl jí na zem šátek. Rychle se pro něj shýbla a tu spatřila, že má její společník místo nohy kopyto. Zavrávorala, vykřikla: „Ďábel!“ a klesla v mdlobách k zemi. Všichni v síni strnuli a začali se vyděšeně křižovat. Toho okamžiku šlechtic využil. Utekl pryč, skočil na svého koně a rychle ujížděl od hradu dolů. Tu náhle spatřil před sebou kříž. Cizinec leknutím ztratil rovnováhu, střemhlav sletěl z koně na zem a jeho dopad byl tak prudký, že po něm ve skále zůstaly vyraženy otisky hlavy a kopyta. A ty jsou tam dodnes.
Po 4km přicházíte konečně do svého cíle. Nejdřív uzříte západní zeď, poté opravenou vstupní věž se zpoplatněnou vyhlídkou (jinak je areál hradu volně přístupný), nádvoří s lavičkami a pěšinku do hradu. Z různých jeho zákoutí pak postupně získáte i kruhový výhled do okolí, neboť se tyčí na osamělém kopci nad šírou rovinou Poodří před jejím prolnutím do Moravské brány. Vidět jsou Beskydy, Podbeskydí a město Nový Jičín. V nejvyšším bodě zříceniny visí na stromě cedulka Starý Jičín, zříc. (495m).
Zbytky pevnosti odráží jeho podobu z počátku 17.stol., kdy byl na vrcholu své slávy, ale zároveň došlo k jeho fatálnímu poškození v důsledku dobývání. Možná vás překvapí, kolik se v areálu hradu nacházelo stavebně nevyužitých prostor. Obytné bylo vlastně jen podlouhlé jádro, kolem něj se vinuly hradby se střílnami a ty ještě po obvodu obepínala palisáda. Tohle se ví, protože existuje několik dobových vyobrazení hradu. Už když přicházíte k hranolové vstupní věži, vidíte z cesty západní palácovou zeď, jež se dochovala ve své původní délce a ukazuje vám, jak dlouhý obytný blok tu stál. Archeologové zjistili, že ještě před palácovou zdí stávala předsunutá nižší hradba bez oken mající pasivní obranný charakter. Možná si také všimnete, že uprostřed její délky stojí předsazeny dva kamenné pilíře – jedná se o podpěry menší zaniklé předsunuté bašty, odkud bylo možné ostřelovat vnější prostranství. Před vstupní věží se nacházelo předhradí, z jehož obezdění se zachoval pouze fragment. Současné nádvoří s turistickým zázemím, se od středověku moc nezměnilo. Najdete tu zahlušenou studnu i obloukovou parkánovou zeď s okýnky a střílnami. Okna jsou v ní tak vysoko proto, že se zde ve výši prvního patra nacházela dřevěná rampa, po níž se chodilo do zadní části nádvoří k mostu, a přes něj pak dovnitř do hradu, stojícího na přírodní vyvýšenině. Z mostu se přicházelo do protilehlé nízké vstupní budovy, přilepené z boku na samotné jádro hradu. Na ni vzadu navazovala hradba se střílnami, jež obepínala celou vnitřní pevnost. Brána, která se uprostřed mohutné hradby dochovala, spojovala vnitřní nádvoří s vnějším, ještě zespod ohrazeným prostorem. Z asi jednopatrové vstupní budovy zůstaly stát protilehlé obvodové zdi, přičemž ta západní sousedila s asi čtyřpatrovou čelní budovou, tyčící se nad vstupním nádvořím. Z té se zachoval bohužel jen fragment ve tvaru zubu. Jádro hradu mělo půdorys připomínající válečnou loď a tvořilo jej několik objektů. V čele stála ona vysoká obytná budova, na tu ze strany přímo navazoval asi dvoupatrový palác přes celou západní stranu pevnosti a v zadní zúžené části byla další dvoupatrová nebo třípatrová věžovitá stavba. Ruiny těchto objektů jsou zajímavé tím, že kromě relativně dobře dochovaných obvodových zdí zůstala v zemi částečně zasypaná i klenutá sklepení, na nichž teprve ležela podlaha. Ve vnější zdi jsou zřetelná též malá zaklenutá sklepní okýnka. Nutno zmínit, že palác nezabíral celý vnitřní prostor hradu. V jeho zadní části se nachází malý kousek středové zdi, podle níž je jasné, že pruh země byl zachován jako úzký tmavý dvorek, ohraničený ze západní strany palácem a z východu pevnou hradbou, do níž ovšem byly v centrální širší části zakomponovány další obytné přístavby. Nejlépe zachovalý objekt na celém hradě je právě jedna z těchto středových přístaveb. Zůstalo z ní dvoupatrové rohové spojení zdí, okna, brána vedoucí na zadní nádvoří i dveře do vnitřního dvora. A to už je k popisu hradu Starý Jičín skoro vše. Při prohlídce zadní části zříceniny nakonec ještě zjistíte, že tam zeje uměle vyhloubený příkop a za ním se rozkládá podlouhlé jižní předhradí, obehnané pouze palisádou, což mohla být teoreticky dělová bašta, vzniklá v 16.stol. Toto místo bylo s vnitřním hradem spojeno dřevěným mostem.
A teď k historii. Kamenný, raně gotický hrad Starý Jičín postavil Arnold z Hückeswagenu v 1.pol. 13.stol. na místě původní dřevěné tvrze. Díky své strategické poloze plnil hrad především vojenskou úlohu jako ochrana jedné z větví někdejší jantarové obchodní stezky vedoucí z Moravy do Polska. Starojický kopec se však hodil k vybudování sídliště už v dobách předhistorických, o čemž svědčí archeologické nálezy (střepy, ozdoby, mince) z doby bronzové či římsko-germánské. Arnoldův hrad franského typu byl menší, než jak vypadá dnes. Měl obdélníkový půdorys s dominující válcovou věží na jižní straně. Jádro tvořil jednopatrový hlavní palác s úzkým, nepravidelným tmavým dvorem, uzavřený na východě dvoupatrovou přístavbou. V roce 1241 napadli kraj při svém tažení z Polska do Uher divocí mongolští nájezdníci a i když hrad nijak významně nepoškodili, méně hospodářsky zdatný Arnoldův syn Frank si s tím neuměl poradit. Celé panství proto někdy mezi lety 1252-1258 prodal olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku a odsunul se na léno (do podnájmu) v Hukvaldech. Kolem roku 1270 pronajal Bruno starojické i hukvaldské léno pánům z Pňovic, spřízněným s Hückeswageny. Konkrétně se zde k roku 1278 zmiňuje Frankův švagr Blud řečený z Jičína. Okolo roku 1320 získal Jičín věrný stoupenec krále Jana Lucemburského Vok I. z Kravař, jenž tou dobou obhospodařoval již velkou část panství Vsetín a další moravské statky. V držení rodiny byl Starý Jičín asi do roku 1434, kdy došlo k porážce husitské hnutí, kterému poslední páni z Kravař fandili a dosti se kvůli tomu zadlužili. Po několika změnách majitelů získává panství roku 1500 bohatý moravský hraběcí rod pánů ze Žerotína, kteří jej pozvedli k jeho historicky největší slávě a dostavěli jej do finální podoby. Žerotínové si toto sídlo vyzdobili bohatým inventářem, o čemž svědčí četné nálezy zbraní, kachlů, keramiky a jiných předmětů vesměs z 15.-17.stol. Mezi lety 1618-1648 zmítala Starým Jičínem třicetiletá válka, v níž se Žerotínové vzbouřili proti Habsburkům a jejich násilné rekatolizaci. Po bitvě na Bílé hoře (8.11. 1620) docházelo k rozsáhlým konfiskacím žerotínských majetků. Přišli i o pobořený Starý Jičín, který opakovaným dobýváním a obsazováním vojsky obou stran silně utrpěl. Po válce se hradu nějaký čas používalo jako vězení a špitálu. O technický stav se však nikdo nestaral, takže už kolem roku 1670 byl značně zchátralý. Provedly se jen nejnutnější udržovací a zabezpečovací práce, přestože hradní inventář byl ještě dosti bohatý. Při nebezpečí tureckých vpádů (1663, 1680) se s hradem počítalo jako s menší pevností, kam by se uchýlili alespoň prostí poddaní. V 2.pol. 17.stol. přešlo panství do rukou Dietrichsteinů a v roce 1706 jej získali Zenové z Dannhausenu. Asi posledním, kdo na zčásti zříceném hradě občas pobýval, byl Jan Zeno, který tak činil až do své smrti (1755). Zadlužené panství odkoupili v roce 1772 Seilern-Aspangové, avšak Zenové si vymínili dál užívat hradních sklepů k uskladnění vína. Pro nezájem mladších členů rodu přešel Starý Jičín roku 1906 do rukou posledního šlechtického majitele Bedřicha Deyma ze Stříteže. Žádný z dosavadních majitelů neměl o nákladné udržování nepohodlného středověkého hradu zájem, vždyť v obci mohli obývat malý zámeček, okolo něhož se prostíraly krásné zámecké zahrady. Požáry způsobené bleskem, rozebírání hradu obyvateli (levný stavební materiál) a zalesnění kopce (1853-1854) devastaci hradu jen urychlily. Bedřich Deym měl sice snahu hrad zrekonstruovat, ale zabránila mu v tom 1.sv. válka spojená s nedostatkem financí. Německá okupace pro změnu zabránila oficiálnímu převodu hradu na Podbeskydskou župu československých turistů v Ostravě, která hrad koupila od Deymových dcer. V roce 1966 byla obcí zrekonstruována hradní věž, v jejíchž horních patrech naleznete dobovou expozici zbroje a dokumentů o panství Starý Jičín. V opravách hradu se však pokračuje za přispění Ministerstva kultury.