<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Morávka, u Bebků, BUS (610m) – Morávka, u Surovce (730m) – Bílý kříž, směr Morávka – Bílý kříž (905m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Mezi horním koncem Morávky a Bílým křížem se vine zelená turistická značka o délce 3,5km. Je celkem fajn. Úzkou asfaltkou vás potáhne proti proudu říčky Morávky do stísněných údolí s roztroušenou zástavbou a dál po lesních pěšinách až do místa s hezkým výhledem na okolní kopce. Cestu částečně pokrývá naučná stezka, lze odbočit k prameni Morávky i k pověstnému bílému kříži pod kdysi slavným turistickým střediskem. V těchto končinách se potkáte též s osudy dvou významných beskydských osobností – Johannem Bebkem a Miroslavem Surovcem. Trasa je víceméně sjízdná i na kole.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Typicky horská obec <b>Morávka</b> leží na horním toku stejnojmenné řeky, skládá se ze 16 částí a zaujímá největší katastr ze všech obcí v Beskydech. Vznikla pod vedením hraběcího rodu Bruntálských z Vrbna kolem roku 1615, kdy toto území osídlovali pastevci se stády ovcí a koz. Prvním písemnou zmínkou o obci je urbář Frýdeckého panství z roku 1636, jímž přešla do rukou Oppersdorfů. Roku 1708 získala vesnici hrabata z Pražma a posledními šlechtickými vládci Morávky byli jakožto majitelé celého těšínského knížectví v letech 1797-1918 Habsburkové. Horský terén předurčil i charakter zaměstnání velké části obyvatel osad, kteří se živili pasekářstvím, salašnictvím a těžbou dřeva k výrobě dřevěného uhlí. Prvním velkým ohrožením integrity byl polský zábor v roce 1938, kdy se jen díky úsilí českých vyjednavačů podařilo zachránit oproti původní představě Poláků alespoň větší část území obce. Následujích 6 let nacistické okupace pak tvoří nejtragičtější kapitolu v historii Morávky, která se kvůli své poloze stala významným místem na mapě českého odboje (převaděčství, podpora partyzánů) a řada jejích obyvatel za to zaplatila životem či podlomeným zdravím v důsledku věznění. Druhý velký zásah zažila obec při stavbě přehrady (1964), kdy byla část vsi zatopena a mnoho lidí vysídleno. Dnes patří Morávka k vyhledávaným výletním místům. V katastru obce se nachází 2 přírodní rezervace, 1 přírodní památka, několik památkově chráněných stromů a 3 naučné stezky. Dochované památky jsou dokladem vztahu místních obyvatel ke křesťanským hodnotám – téměř každé údolí ukrývá nějaký kamenný či dřevěný kříž nebo alespoň obrázek s náboženskou tématikou. 2.sv. válku zde připomíná několik památníků a pamětních desek. Významnou událostí byl i dopad meteoritu Morávka dne 6.5. 2000.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zelené značení se počíná na konečné zastávce autobusu v prameništní oblasti říčky Morávky. Hluboko v horách tu najdete opuštěný zájezdní <b>hostinec U Bebka</b>, který začala v roce 1902 provozovat pod názvem Na Volárně 29-letá žena v domácnosti Mariana Kaňoková, jež zde bydlela. Koncesi pro domácí výčep piva a vína však využívala jen 3 roky. 17.5. 1905 totiž celou chalupu i s koncesí prodala Františku Veličkovi, hostinskému a majiteli realit ze Starých Hamer. Žid Velička se však z krčmy dlouho neradoval. Ještě v říjnu téhož roku mu náhle zemřela manželka a on sám ji hned v listopadu následoval. Potomky neměli, jejich koncese tedy zanikla a dveře hojně navštěvovaného hostince se na čas zavřely. V roce 1906 koupil usedlost v osadě Lúčka starohamerský hajný Johann Bebek. Johann neboli Jan Bebek pocházel od Bielska (Polsko) a od většiny obyvatel Morávky se odlišoval evangelickou vírou i jazykem – jeho mateřštinou byla pravděpodobně němčina. Jeho žena Anna, rozená Duží, pocházela ze Starých Hamer a byla rovněž evangelické víry. Spolu vychovávali 4 děti. Johann Bebek, jenž hostinec v horách proslavil a část obce po něm získala své jméno, byl zpočátku přijímán velmi negativně. Lidé tu totiž proněmecky cítící (bývalé) lesní úředníky neměli rádi. Žádost o hostinskou koncesi psanou německy odmítla obec Morávka z jazykových důvodů vůbec projednat, nesouhlasil s ní ani učitel z Lúčky, ani úředníci na Okresním hejtmanství ve Frýdku. Johann Bebek se však nevzdal a hnal to přes slezské zemské úřady v Opavě. V osadě dokonce proběhlo místní šetření týkající se množství obyvatel a krčem. Argumenty pro udělení koncese byly silné – 65 chalup s 320 obyvateli ve spádové oblasti a poblíž ležící arcivévodské dřeviště. Roku 1907 byla tedy hostinská koncese Bebkovým udělena. Nový krčmář si místní horaly stejně nakonec získal, jakož i dřevorubce, dělníky z dřeviště, formany, koňáky či první turisty. Dobrodruh Bebek se na Morávce našel. Čím dál častěji vyrážel s kumpány na několikadenní spanilé jízdy s pálenkou a kartami, zatímco o hostinec se mu starala žena. Když ale Anna Bebková v sotva dožitých 32 letech v roce 1914 zemřela, byla to něj velká rána. Přesto se roku 1917 znova oženil s o 11 let mladší Evou Žvakovou z Komorní Lhotky, v níž získal podnikavou a pečlivou partnerku. Krátce po svatbě se jim narodily 3 děti: Adolf (11.12. 1918), Marta Helena (21.2. 1920) a Marie Antonie (23.4. 1921). V roce 1927, kdy Bílý kříž zažíval turisticky nejsilnější období, se Bebkovi rozhodli pro velkorysou přístavbu sálu pro konání zábav, počítaje s vybudováním několika hostinských pokojů v podkroví. Plány k přestavbě vypracovala frýdecká stavební kancelář Antonína Bezděka. V roce 1929 se začalo stavět a již v roce 1930 kolaudovali. K původní chalupě tak přibyla centrální část s dnešním vchodem a celé pravé křídlo. Rodina se hodně zadlužila. Pohromou pro podnikání byla navíc náhlá smrt Johanna Bebka, který po jednom ze svých tahů usnul opilý ve sněhové závěji a v mrazivé noci 21.2. 1930 ve věku 54 let zemřel. Na vdovu Evu tak přešla nejen hostinská koncese ale i tíha velkých úvěrů. Aby měla na splátky, neplatila včas například za dodané potraviny či likéry. Po krátkodobém ekonomickém růstu v letech 1931-1932 postihla Morávku hospodářská krize a nezaměstnanost, jež pro hostinec znamenala prudký pokles zisků. 4.12. 1940 udělil protektorátní Okresní úřad ve Frýdku podmíněnou koncesi 22-letému Adolfu Bebkovi. Ten rodinný hostinec obratem pronajal na 3 roky Karlu Teperovi z Dolních Domaslavic, jenže Teper se ukázal jako špatný správce a ke všemu nenapravitelný alkoholik. Nejraději sedával s pochybnými kumpány nad sklenicí pálenky a hrál karty, zákazníky neobsluhoval, někdy je dokonce hrubě urážel. Adolfu Bebkovi nezbylo než zrušit nájemní smlouvu, vyplatit Teperovi odstupné 6000 Korun za nedodržení doby nájmu a aby podnik úplně nezkrachoval, převzal k 1.5. 1943 provoz hostince do vlastních rukou. Duší krčmy i malého obchůdku se od té doby stává jeho pracovitá podnikavá žena Marie. Když v létě 1944 vypuklo na Slovensku protinacistické povstání, rozhodla se německá okupační správa zesílit vojenskou ochranu hranic Protektorátu. Bebkova krčma se tak na čas stala ubytovnou vojenského oddílu. Původně sem měli přijít zběhlí sovětští kozáci s rodinami, jejich pověst byla ale natolik špatná, že v kraji velící generál Höfl nasazení Ruského svazu dobrovolníků odmítl a poslal na Bebek četu brigády Dirlewanger. Ti ovšem nebyli o moc lepší. Hovořilo se o nich jako o houfu trestanců a zločinců se slabým velením. Po 2.sv. válce v roce 1945 se Bebkovi snažili obnovit dobrou pověst své hospody, klacky pod nohy jim však začali házet pro změnu komunisti. V říjnu 1947 navštívila krčmu komise, jež podmínila další trvání pohostinské živnosti nesplnitelnými požadavky a tím pádem o ni Bebkovi 8.9. 1950 definitivně přišli. Hostinec U Bebka převzalo Sokolské družstvo služeb VZLET z Prahy. Marie Bebková zůstala na hospodě jako zaměstnanec tohoto družstva a od roku 1952 jako zaměstnanec Jednoty ve Frýdku-Místku, která užívání hostince převzala. Jejím odchodem do důchodu v roce 1964 působení Bebků v rodinném hostinci na Bebku definitivně končí. Mimochodem někdy kolem 2.sv. války začal na Bebek jezdit první linkový autobus z Frýdku, provozovaný kamarády Janem Carbolem a Janem Bebkem, synem Johanna Bebka z prvního manželství. Dnes Bebkovým, resp. Janu Bebkovi III. patří už jen soukromý domek, situovaný v Lúčce kousek výš proti proudu potoka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na dohled od bývalého hostince U Bebka stojí hostinec Na konečné. Bývala to kdysi malotřídní škola, zrušená v roce 1972 pro „naprostý nedostatek žáků“. U něj visí na stromě turistický ukazatel <b>Morávka, u Bebků, BUS (610m)</b>, kde se počíná nejen vaše zelená trasa na Bílý kříž (3,5km), ale i modrá trasa do sousedního údolí Uspolky k podobně známému bývalému hostinci Horák (8km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U autobusové točny nad korytem Morávky stojí v oplocené zahrádce kamenný <b>kříž</b> z roku 1897. Kolem něj pokračuje horská asfaltka, jež dlouho mírně stoupá úzkým údolím proti proudu klikatící se říčky a míjí pár chalup ve stráních. Po 1km od startu narazíte na odbočku doprava, jež se údolím Ježanského potoka dostává až pod vlek na Visalajích. Jen o kousek dál odbočuje jiná silnička doleva údolím Bukovinského potoka na osadu Bukovina, rozprostřenou v zátylku nízkého bezejmenného kopce (689m), který obě asfaltky rozděluje.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Cesta se stáčí lehce doprava a počíná středně stoupat. Potok Morávka kličkuje podél sloupů elektrického vedení a postupuje okrajem lesa ke svým pramenům. Za nenápadnou příjezdovkou na osadu Heštula stoupání opět zmírňuje, načež přichází na parkovišťátko u samoty pod soutokem tří zdrojnic Morávky. Zde se nachází informační panel <b>Naučné stezky Prameny Morávky</b> č.7. Text pojednává ve zkratce o turistické atraktivitě údolí Morávky, o prvních organizovaných výstupech na Prašivou, o vzniku místních turistických spolků či stavbě okolních turistických chat.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Následuje ostřejší stoupání. V jedné ze zatáček přibírá silnice z pravé strany žlutou značku z Ježánek. Spolu projdou ještě asi 130m, než zastaví na rozcestí <b>Morávka, u Surovce (730m)</b>. Žlutý hrot ukazuje 1,5km na Ježánky, zelený 2,5km zpátky na Bebek a 0,7km směřuje nahoru pod Bílý kříž. Úzkou lesní pěšinou pod elektrickým vedením vyšlápnete proti kopci o středním sklonu, načež se opět napojíte na asfaltku a to již spatříte i hospodářství starého pana Surovce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Miroslav Surovec</b> je ikonická postava Beskyd. Narodil se 20.6. 1934, tatínek byl kovářem na státním statku ve Frýdku a maminka zemědělská dělnice. Žili v domě nedaleko statku (ulice Revoluční), kde byl svědkem nadřazeného chování okupantů i překotného osvobozování města sovětskou armádou. Po válce začal navštěvovat skautský oddíl. Vyučil se kovářem, odtud přešel na průmyslovku a po škole nastoupil na umístěnku do Hutního projektu v Místku. Z okna viděl, jak se vedle staví průmyslová škola a přihlásil se do ní jako učitel na částečný úvazek. Učení Miroslava Surovce bavilo, ale šéf jej nechtěl nechat odejít. Na truc se proto přihlásil na 3 roky do dolů (jediná státem povolená fluktuace), načež nastoupil jako učitel na průmyslovku do Havířova. 20.8. 1968 jel pan Surovec se svým synem na výlet do Prahy, kde se stal náhodným svědkem příchodu sovětských vojsk, útoku na Český rozhlas a jiných masakrů, které fotograficky zdokumentoval. O rok později se přes Prahu přesouval za svými studenty na chmelovou brigádu. Srovnával, co viděl na vlastní oči, s propagandou v novinách a byl tou situací natolik znechucen, že odmítl spolupracovat s prověrkovou komisí a byl ze školství vyhozen. Chvíli pracoval v JZD, chvíli učil traktoristy v zemědělské škole ve Frýdku, odkud jej však také po nátlaku KNV propustili. Poslední kapkou pro setrvávání rodiny ve Frýdku se stalo rozšiřování sídliště, jemuž padl za oběť i jejich dvougenerační dům. Na svůj přesun pod Bílý kříž vzpomíná Miroslav Surovec takto: „Nejdříve jsme měli vyhlédnutou starou hájenku na Morávce, ale nějak z toho sešlo, pak jsme chtěli koupit stodolu u paní Petrošové na Morávce – Lúčce u Bebka, kterou bychom si přestavěli. Už jsme tenkrát složili zálohu, ale hajný Pajurek nás dovedl sem, říkal jsem si, to je na východ, bude tady svítit slunce celý den.“ Spolu s koupí hospodářství dostal pan Surovec v roce 1969 nabídku učit na lesnickém učilišti v Bílé. Hromadnou dopravou však dojíždět nemohl, bylo to moc daleko, proto těch 15km přes kopec jezdil v létě na motorce a v zimě na běžkách. Vydržel to 10 let, než jej vzali na průmyslovku do Místku. Tam učil dalších 10 let, než odešel do důchodu. Od té doby se stará výhradně o své hospodářství. Před pár lety si ve své chalupě otevřel bufet – zajel pro proviant, a pak ho s přirážkou prodával. Čaj u něj stál 3Kč a výletníci mohli posedět v místnosti u krbu, jak dlouho si přáli. Jenže tu a tam mu někteří turisté při odchodu ukradli lžičky nebo srnčí parohy ze zdi, jiní zase spálili dřeva jak za celý měsíc. Po roce podnikání samorostlý horal zjistil, že prodělal 10tis.Kč. Znova by do toho prý nešel. To raději zapřáhne dva huculské koně do saní vlastní výroby a jede si na Visalaje k autobusu pro manželku, učitelku na penzi, která žije v 30km vzdáleném Frýdku-Místku a za mužem jezdí jen o víkendech. Někdy za ním přijedou i synové a vnuci. Za rodinou do města by bodrý skaut s dlouhým plnovousem prý ale nešel – Morávka je pro něj nejkrásnější místo na světě a je tady šťastný.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zpevněná cesta stoupá kolem hospodářství vzhůru k panelu NS č.8, který se nudně vyjadřuje k vývoji lesního hospodaření, druhové struktuře porostu a cílům státního podniku Lesy ČR. Nato se stočí pod les a nabídne hezký výhled. Surovcova chalupa je poslední stále obývané stavení v kopcích, dál už se nacházejí pouze 3 chaty. Všude okolo roste hustý les. Panorama začíná vpravo tisícovkou nad Kršlí (1002m) s čupřinou stromů při vrcholu, od ní se táhne výrazný hřeben Okrouhlice (817m) – Mituří (859m), před ním kratší bezejmenný hřbítek (767m) s pracovním označením Malé Polčané a za ním část rovinnatého hřbetu Slavíče (1055m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za výhledovým místem se cesta rozděluje. Rovně míří spolu s NS k oficiálnímu <b>prameni řeky Morávky</b>, šikmo doprava na Bílý kříž. Čeká vás náročnější úsek křížících se lesních svážnic, pak ostrá zatáčka vlevo na úboční příjezdovku k polosamotě Kotoščina a nejhezčí výhled celé výstupovky. Shlédnete odtud celou pramennou oblast Morávky nad přehradou, jež patří k srážkově nejbohatším oblastem v ČR. Roční úhrny srážek zde dosahují 1200-1300mm. Morávka je tak znatelně vodnější než nížinné toky o srovnatelné ploše povodí (plocha povodí Morávky činí 149,3 km2), zároveň má však za deště výrazné výkyvy. To v minulosti způsobovalo jednak výraznou erozi na horním toku, jednak ukládání mohutných nánosů splaveného štěrku níže po proudu. Teprve zřízením přehrady v letech 1961-1964 a stavbou vodních prahů se podařilo říční tok ustálit. Morávka je dlouhá celkem 29,6km. Na prvních 5km klesá o cca 300 výškových metrů, mezi pátým a desátým kilometrem přibližně 90m a dál už jen asi o 50m na každých 5km. Od Vyšních Lhot má koryto po většinu trasy výrazně přírodnější vzhled se štěrkovými náplavami, občasnými zářezy a peřejemi. V Česku se jedná o jeden z posledních zbytků koryta podhorské řeky, dochovaného v téměř původní podobě. Na periferii Frýdku-Místku se pak Morávka vlévá do Ostravice a míří přes Odru do Baltského moře.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nacházíte se těsně pod hranicí katastru největší a nejdelší české obce. Vše, co právě vidíte, patří Morávce. Shlédnete masiv Travného (1203m) s postranním oblým předvrcholem Malý Travný (1099m), v jeho popředí Vysoký Rykali (911m). Následuje rýha údolí řeky Morávky. Úbočím pod vámi se vine silnička, jež opticky směřuje k několika kulisovitě řazeným podlouhlým hřbítkům. Jsou to – čítaje zepředu – pidihřbítek „Byčinec“ (738m), za ním trošku vyšší „Malé Polčané“ (767m), kus dopředu předsazené Míšáci (797m) a již zmiňovaný dlouhý hřbet Mituřího (859m), u něhož je zvláštní, že uprostřed kumulovaný nejvyšší bod (898m) s holinou po straně název vlastně ani nemá. Hned za Mituřím tvoří mohutnou horskou hradbu notně protáhlý Slavíč (1055m), na jehož čelo se v dálce lepí nízká Kyčera u Morávky (834m) a část hřebene Prašivé v úseku Lipí (902m) – Ropička (918m) s malým pahrbkem ve směru od Ropičky na Příslop. Z určitého bodu na stezce je v dálce vidět ještě Velký Polom (1067m). Ten už samozřejmě do katastru Morávky nepatří.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Překonáte pár desítek metrů mírného stoupání do horského sedla mezi Smrkovinou a Sulovem, kde na stromě visí ukazatel <b>Bílý kříž, směr Morávka</b>. Schází se tu modrá značka od Šance (11,2km) se žlutou od Starých Hamer (10,3km) a s vaší zelenou od Bebka (3,2km), aby nyní společně ušly poslední 0,3km na Bílý kříž.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Když se rozhlédnete, spatříte poblíž panel s turistickou mapou a kousíček napravo <b>bílý dřevěný kříž</b>. Tento objekt dal také celé lokalitě jméno. Pověst praví, že tu zemřelo na mor několik financů (celníků), které bylo nutno na místě pohřbít a křížem se označilo místo jejich odpočinku. Podle jiné pověsti tu jeden z financů umrznul. Na panelu naučné stezky Gruň – Bílý kříž se však dočtete, že zde stávalo 6 usedlostí a osada nesla název Karlovice. Rodiny z těch šesti chalup se jmenovaly: Pavlosci, Matějci, Jančuři, Pohludci, Foldyni a Pavlicovi. Asi 500m pod Karlovicemi byla druhá osada s názvem Bumbalovice nebo Bumbaly, kde stály 2 chalupy a rozsáhlý areál skláren, pojmenovaný podle císaře Karla. Proto název Karlovice. Sklárny časem zanikly a jejich pozůstalé základy zakryl les. Název Bílý kříž dostala osada až po události okolo roku 1830, kdy pašeráci tabáku z Uher – šverci – zabili jednoho finance. Přenášení tabáku z Uher bylo výnosným obchodem, ale nelíbilo se vrchnosti. Proto nechala hranici hlídat finanční stráží, která šverce chytala a tabák zabavovala. Pašeráci byli trestáni bitím a pokutou. Podle vyprávění zastoupil prý v tomto místě jeden financ cestu tlupě 18 šverců. Pašeráci však měli větší strach z trestů než z vraždy, takže se na celníka vrhli a ubili ho k smrti. Financ byl pochován a nad hrobem vztyčen kříž z bílých, čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí. Na bezlesém hřebeni svítil do dálky. Dnešní kříž je již několikátý v řadě. Ten původní byl opatřen ozdobnou lucernou a oplocen malým plůtkem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úchvatné daleké výhledy z vrcholu Sulov (943m) byly pro horskou osadu Bílý kříž požehnáním i prokletím. Když sem dorazili první výletníci, horalé je zdarma hostili domácími produkty. Žili tak daleko od dění v údolí, že pořádně neznali hodnotu peněz. Jak turistů přibývalo, uvědomily si ekonomický potenciál osady turistické spolky, zejména ten německý – Beskidenverein. U bílého kříže, kde začínala holina s osadou, stály na dvou protilehlých pahorcích dvě usedlosti. Beskidenverein si v roce 1894 pronajal od pasekáře Pavloska tu blíže k Sulovu a zřídil v ní útulnu s pohostinstvím a výčepem. Jeho snahou však bylo útulnu vlastnit. Kvůli sílícímu národnímu povědomí Čechů nebylo pro Němce snadné český majetek získat. Nastrčili proto Čecha A. Farbovského z Vítkovic, aby usedlost i s pozemky odkoupil, načež ten ji v roce 1900 postoupil Beskidenvereinu. Němci usedlost zrekonstruovali a 3.4. 1902 na Bílém kříži otevřeli <b>Schutzhütte Weisse Kreuz</b>. 1.7. 1907 koupil spolek i protější chalupu a předělal ji na letní vilu <b>Josefinenheim</b>. Aby z turistického ruchu na Bílém kříži vytřískali ještě víc, jali se Němci na louce pod Sulovem stavět v roce 1914 nový velký hotel, jenže 1.sv. válka jejich plány oddálila. Třípatrový <b>hotel Weisse Kreuz</b> otevřeli až 13.9. 1924. Stará útulna Beskidenvereinu 27.9. 1927 vyhořela a už nikdy nebyla obnovena. Na návrší po ní zůstal jen lesem zarostlý zbytek kamenného sklepa. Když ovšem 19.1. 1936 vyhořel i hotel, ztratil Beskidenverein nad českými spolky náskok. Po vyplacení pojistky se proto okamžitě pustil do výstavby hranatého <b>Berghotelu</b>. Ten se veřejnosti otevřel 12.10. 1937 a po adaptaci na apartmánový dům tu stojí dodnes. Dojdete-li krátkým volným stoupáním na okraj dnešního Bílého kříže, uvidíte jej přímo nad sebou. Vedle před pár lety vyrostl ještě druhý apartmánový dům. Pod ním je situována dřevěná <b>zvonička</b>, jež je replikou původní zvonice, stojící dříve u Pavloskovy chalupy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stará osada Bílý kříž již neexistuje. Vzájemné soupeření Beskidenvereinu s českými spolky o vliv nad turistickým ruchem v Beskydech a necitlivá výstavba dalších hotelů toto krásné místo zabily. Jistě, nejde jen o německé chaty. Půjdete-li dál po asfaltové příjezdovce, spatříte pod cestou ještě <b>hotel Sulov</b>, který vznikl spojením české útulny U Daňků (1925) a ubytovny Sulov (1930) manželů Liwových z Bohumína. Oba objekty se stavěly za účelem profitovat z obrovského přívalu výletníků, byť u Josefa Daňka, bývalého nájemce německé chaty to nebylo cílem. Ten si tu postavil soukromý dům z čisté lásky k Bílému kříži a až jeho vdova Veronika se pustila do podnikání. <b>Hotel Kysuca</b>, dříve hotel Baron, se svou historií nejvíce blíží osudům hostince U Bebka. Postavil jej třanovický rodák Josef Baron, bývalý nájemce hotelu Weisse Kreuz. Sám nebyl movitý, na Bílém křiži se však seznámil s turistkou Anežkou, kterou si vzal a která stavbu zafinancovala. Hotel se otevíral ve velkém stylu dne 30.4. 1933. Anežka Baronová byla velmi zbožná žena a manžel ji miloval. Snad proto pro ni nechal nad hotelem postavit kamennou <b>kapli sv. Cyrila a Metoděje</b>. V 50.letech v ní asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II., když pod Bílým křížem pobýval.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po 2.sv. válce byly všechny objekty německých majitelů znárodněny a využívány k odborářské rekreaci. Tedy kromě Josefinenheimu, pro nějž se nenašlo využití, zchátral a sám se někdy začátkem 60.let rozpadl. Anežka Baronová přišla na frontě o syna a když jí zemřel i manžel, upnula se k hotelu. Navzdory státem dosazenému správci, který ji údajně týral, se rozhodla ve vyvlastněném hotelu zůstat a pracovat jako kuchařka. Teprve na konci 50.let se odstěhovala za druhým synem do západního Německa. To už bylo z Bílého kříže proslavené horské středisko se stále naplněnými kapacitami. Letní turnusy byly dvoutýdenní, zimní týdenní. Lidé chodili na túry, v zimě využívali okolní sjezdovky i běžkařské tratě. Rekreanti měli v poukazech napsáno, že je Bílý kříž vhodný jen pro zdatné, což zahrnovalo nutnost ujít 10km od vlaku pěšky. Do Bílé jezdil dokonce pravidelný rychlík z Prahy. Když po výstavbě přehrady končil vlak jízdu na Ostravici, v Praze na rychlíku jen změnili informační ceduli a z Ostravice rekreanty odvážel autobus na slovenský Vrchpredmier, odkud to byly pěšky 2km. V zimě na Bílém kříži fungovaly 2 sjezdovky – první na louce pod vyhořelou útulnou Weisses Kreuz, druhá s moderním kotvovým vlekem za hotelem Kysuca. Nacházela se však na jižním svahu, kde se sníh dlouho neudržel a tak byla roku 1976 (po 13 letech provozu) rozebrána. Zbyla z ní jen rezavá horní stanice.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Bohatě ověšený ukazatel <b>Bílý kříž (905m)</b> naviguje turisty po červené na Malý Polom (5km), po modré na Ježánky (2km), po žluté na Staré Hamry (10,5km), ale taky na druhou stranu osady k 0,5km vzdálenému rozcestí Súľov. Od něj se dá pokračovat po červené na Konečnou (6km), po zelené do Starých Hamer (10km) či po žluté do slovenského Vrchpredmieru (3km).</p> </font></div>
Aktuálnost k 03/2017
