<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Bumbálka, BUS (860m) – Salajka, myslivna (730m) – Mezivodí, BUS (602m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Tato 3,5km dlouhá žlutá trasa je rychlou spojnicí mezi horským sedlem a údolím. Jde po zpevněných cestách prakticky stále z kopce, přičemž navštěvuje okraj pralesa Salajka se stromy starými až 400 let. Další zastávkou je starobylá myslivna s hospodářstvím, zřízená správou biskupských lesů. Celá trasa vede lesem, proto se výhledy do dáli otevírají pouze na Bumbálce. Jinak lze tuto cestu doporučit i cyklistům.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Bumbálka je osada s lyžařským areálem, významný hraniční přechod, a zároveň horské sedlo, které spolu s vedlejším kopcem Trojačka (938m) představuje oblast, v níž se setkávají geomorfologické celky Javorníků, Vsetínských Beskyd a Moravskoslezských Beskyd, potažmo Turzovské vrchoviny, což je označení pro slovenskou příhraniční část MS Beskyd. Hřebeni mezi Bumbálkou a Bílým křížem se navíc někdy říká Zadní hory, protože zdejší obyvatelé v minulosti spadali pod správu Hukvaldského panství a na Hukvaldy museli občas docházet, při čemž překonávali „přední“ hory. Toto označení však není ustálené, neboť jiné prameny o Zadních horách uvažují jako o součásti Klokočovské hornatiny, která vyjadřuje vrchovinu mezi údolím Bílé Ostravice a Velkým potokem. Mimo několika dřevěnic ze starých časů tu stojí také <b>Hotel Bumbálka</b>, zbudovaný v letech 1934-1935 bývalým nájemcem nedaleké Masarykovy chaty, jablunkovským rodákem Robertem Seifertem. Původní jádro hotelu tvoří dřevem obložená budova s kamennou podezdívkou, zbytek jsou novodobé přístavby. </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistický rozcestník <b>Bumbálka, BUS (860m)</b> stojí u hlavního silničního tahu. Červené šipky vyznačují hřebenovou trasu od Smutníků (2km) pod Lemešnou (8km), ty žluté zase do Makova (0:45 hod.) a na Mezivodí (3,5km). První úsek směrem na Mezivodí má délku 2km a míří kolem velkého informačního panelu na východ. Zajímavá je zde ovšem i velká kamenná koule umístěná v jakémsi altánu s nápisem Kysuce. Ta má zřejmě upozornit na skutečnost, že se kousek za hranicí táhne podzemím geologicky odlišný pás horniny, z níž se lokálně vylupují takovéto přírodní kamenné koule.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá značka urazí po asfaltu asi 60m, načež odbočí doleva a počíná středně klesat po zpevněné stezce kolem sjezdovky dolů do lesa. Výhledy do krajiny jsou jen částečné. Směřují ke Smrku (1276m) s předvrcholem Malý Smrk (1174m) a k Lysé hoře (1323m), nejvyššímu vrcholu Beskyd. V popředí se pak táhne Klokočovská hornatina s nejvyšší a nejvystouplejší Trojačkou (987m). Mimochodem, toto je jediný výhled do dálky, který se vám za celou dobu naskytne.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značená stezka se stáčí napravo a zakrátko míjí ceduli NPR Salajka. Vstup do rezervace je zakázaný, najdete tu ale aspoň info panel s fotkami a popiskem. <b>Národní přírodní rezervace Salajka</b> představuje zachovalý karpatský jedlobukový prales o rozloze 21,86ha. O zřízení rezervace se usilovalo již od roku 1922, oficiálně však vznikla až 4.7. 1956. V pralese rostou nejzachovalejší přírodní jedlobukové lesy v Beskydech s mimořádně silnými jedlemi o obvodu kmene přes 3,5m a výšce přes 50m, starými 350-400 let. Průměrný věk ostatních stromů je 230-280 let. Do roku 1930 tu stával i možná nejstarší a nejsilnější beskydský strom – legendární jedle zvaná Tlustá Tonka, kterou bohužel srazila vichřice a zůstal z ní jen pahýl. Její věk byl tehdy odhadnut na víc než 500 let. Její kmen dosahoval u země v průměru přes 7m, v prsní výšce pak 5,27m. Tonka měla sice na výšku „pouhých“ 37m, její dřevní hmota však činila neuvěřitelných asi 35 kubických metrů. Ještě před vyhlášením rezervace v průběhu 30.let 20.stol. povolili lesáci vytěžit v Salajce několik mohutných jedlí a poslali je do Nizozemí na stavbu lodí. Od roku 1937 se prales nicméně vyvíjí už zcela bez zásahů člověka. Rostou tu buk lesní (53%), jedle bělokorá (37%), smrk ztepilý (9%) a javor klen (1%). Stromové patro je rozrůzněno vysokým podílem vývratů, zlomů a souší. Dlouhodobě dochází také k ubývání počtu plodících jedlí. Salajka je jednou z nejvýznamnějších mykologických lokalit pralesovitého charakteru u nás. Bylo tu nalezeno na 274 druhů hub, mezi nimi velmi vzácný stročkovec kyjovitý, a celá řada dřevokazných hub. Z dalších významných druhů zde rostou bondarcevka horská, šupinovka ježatá, trsnatec obrovský, měkkouš kadeřavý, slizák švýcarský, korálovec jedlový či korálovec bukový. V rostlinném patru jsou zastoupeny kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, bažanka vytrvalá, kokořík přeslenitý, ostřice lesní, pitulník horský, papradka samice, pryšec mandloňovitý, rozrazil horský, samorostlík klasnatý, věsenka nachová, žindava evropská aj. Maloplošně se v pralese nachází společenstva suťových a roklinových lesů. Ekosystém Salajky je velmi příznivý pro bezobratlé živočichy, zejména ty žijící ve ztrouchnivělých stromech. Našli byste tu několik druhů střevlíků, mloka skvrnitého, ze vzácnějších druhů ptáků jeřábka lesního, sluku lesní, žlunu šedou, lejska malého, lejska bělokrkého, čápa černého, strakapouda bělohřbetého, datlíka tříprstého nebo rorýse obecného. Typickými druhy savců v Salajce jsou kuna lesní, liška obecná a jelen evropský. Vzácně tudy prochází rys ostrovid.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Široká štěrkovitá cesta tvoří hranici NPR. Nastolená rovinka pak pokračuje dál v zalesněném úbočí bezejmenného kopce, který obkroužíte. Za ostrou zatáčkou se na cestě objevují panely, po nichž překonáte malé návrší a hned za ním vyjdete na louku v horské osadě Salajka. Zprvu to vypadá, že v sedle pod Kyčerou (834m) stojí jen myslivna, brzy se však ukáží i další domy v boční stráni. Na křižovatce cest u lesního hospodářství visí cedule <b>Salajka, myslivna (730m)</b>. Za sebou máte žluté 2km, před sebou 1,5km. Začíná tu zároveň modrá trasa přes údolí Velké Smradlavy (3km) zpátky na hraniční hřeben k osadě Hluchanka (6km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Máte-li čas, zajděte si myslivnu trošku prohlédnout. Dřevěná stodola se zvonicí, stejně jako objekt stájí vypadají původně. Plastika koňské hlavy nad dveřmi potvrzuje, že myslivna Salajka bývala centrem stejnojmenného polesí biskupských lesů a bydlel tady její správce. Mimochodem <b>salajka</b> neboli potaš, dnešním názvoslovím uhličitan draselný, je označení bílého prášku vyráběného od středověku až do 19.stol. z dřevěného popela. Používá se převážně při výrobě skla, v textilním a papírenském průmyslu, při výrobě mazlavých mýdel, je součástí pracích prášků, pigmentů, používá se na bělení, při praní vlny, při výrobě léků, v zemědělství se z něj dělá umělé hnojivo, našli byste ho ve vodních hasicích přístrojích a v potravinářství se přidává pod označením E501 jako emulgátor do sušeného ovoce či do kakaa pro snížení kyselosti kakaového prášku. Od středověku se salajka získávala spalováním celých stromů „na stojato“, tzn. popeláři do kmene nějakého tvrdého dřeva (javor, bříza, buk) vyhloubili otvor, ve kterém udržovali oheň. Strom tak pomalu vyhořel, aniž by došlo k ohrožení okolního lesa. Popelaření se provádělo pouze za stálého počasí, protože salajka nesměla zmoknout. Dřevěný popel se poté loužil vodou a odpařováním se louženina přefiltrovala na tzv. surovou potaš neboli flus. V tu chvíli se dal už průmyslově použít. Žíháním flusu pak bylo získáváno čistší kalcinované draslo. Po vydání Lesního řádu v roce 1754, který ochranou lesa chránil zároveň ekonomické zájmy vrchnosti, se salajka začala získávat z dřevního odpadu nebo z popela zbylého po topení v domácnostech. Technologie výroby salajky z popela byla rozšířena prakticky po celém světě.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zpevněná široká cesta krátce klesá doleva k Salajskému potoku, nato se točí po směru toku a s hlubokým korytem po levé ruce schází až na Mezivodí. Mírné klesání střídá po cca 400m střední sklon. Minete vydatný, korýtkem svedený pramen Salajka, o něco dál se napojíte na lesní asfaltku a po ní zvolna dosáhnete hlavní silnice. Nakonec překročíte most přes <b>Bílou Ostravici</b>, což je jedna ze dvou hlavních zdrojnic řeky Ostravice. Pramení při úpatí Vysoké asi 710 m.n.m., teče podél hlavní cesty do Bílé a za ní se stéká s Černou Ostravicí. Celková délka toku Bílé Ostravice činí 9,8km, plocha jejího povodí 42,5 km2.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poslední turistický ukazatel <b>Mezivodí, BUS (602m)</b> se nachází asi 120m doleva od východu z lesa, na druhé straně cesty směrem k osadě Mezivodí. Tady žlutá značka po 3,5km končí a dál pokračují už jen zelené trasy 9,5km na BUS do Podolánek a 4km na Třeštík.</p> </font></div>
Aktuálnost k 02/2019
