<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Zubří, ŽST (346m) – Zubří, BUS (435m) – Krátká, rozc. (687m) – Pod Huštýnem (424m) – Mořkov, ŽST (407m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Každé jaro se odnepaměti v Mořkově konala oblíbená pouť ke sv. Jiří, kam se z okolních obcí stahovala mládež i prodejci řemeslných výrobků. Lidé ze Zubří museli kvůli pouti přecházet hory, a to zejména přes sedlo Hodorf, kde se ještě v 16.stol. nacházely zbytky neobvykle situované zaniklé vsi. Trasa to není nijak náročná, měří 10,5km, má žluté značkování a většinou vede po asfaltu. Dnes ji lemují jak sakrální objekty, tak válečné pomníky, jen výhledů se prakticky nedočkáte. Za zmínku stojí též 380 let starý zuberský tis a loučka plná zjara kvetoucích šafránů.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Každý rok koncem dubna se odnepaměti konávala v Mořkově pouť ke sv. Jiří, patronovi zdejšího kostela. Mořkov není typickým poutním místem jako třeba Velehrad či Hostýn, pouť tu nahrazovala hody, a protože jarní mořkovská pouť je první v celém okolí, bývala v lidové tradici vnímána jako mezník mezi zimou a létem. V obci je považována za jednu z nejdůležitějších událostí roku a přípravy na ni bývaly důkladné jako ve velký svátek. Na pouť přicházely rodiny i prodejci zboží ze sousedních vesnic včetně Zubří, přičemž Zubřané museli kvůli tomu dokonce překonávat hory a svou cestu si postupem času vyznačili kříži. Zatímco tradice mořkovských poutí se dodnes udržuje, poutní stezka, byť stále ze strany Zubří existuje v původních místech, se turisticky využívá jen zčásti.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá turistická značka se počíná u železniční trati na jižním konci města, kde se nachází zároveň nejníže položený bod CHKO Beskydy. Rozcestník <b>Zubří, ŽST (346m)</b> visí na plotě vedle silnice mezi železniční a autobusovou zastávkou a jeho jediná šipka ukazuje 4,5km k severnímu okraji města, kam se dá ještě dojet veřejnou dopravou. Celý tento úsek budete mírně stoupat po dlážděných chodnících či krajnicí podél hlavního silničního tahu napříč obcí. Potkáte přitom bezmála všechny místní památky či zajímavosti, které startují průmyslovým areálem vlevo za plotem. <b>Gumárny Zubří</b> byly založeny v roce 1935 těsně před okupací Československa jako dceřiná společnost nejstarší středoevropské gumárenské společnosti Optimit Odry. Původně šlo o zbrojovku, kde se vyráběly protiplynové ochranné masky jak pro stát, tak pro Wehrmacht. Po válce se firma rozmohla a stala se významným dodavatelem civilních ochranných masek pro celou RVHP a vojenských masek pro Varšavskou smlouvu. Později, v průběhu 2.pol. 90.let došlo k restrukturalizaci výroby, spojené s novou orientací na přesné technické výlisky, zejména se zaměřením na automobilový průmysl. Gumárny si dodnes drží status zbrojovky, vyvíjí a vyrábí ochranné prostředky a řadí se ke světovým špičkám v této oblasti.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na křižovatce za hranou areálu se můžete vydat mimo značku doleva a před budovou knihovny narazíte na <b>sousoší Valašská rodina</b> od sochaře V. Navrátila. Naopak pokud byste se vydali přes potok doprava, narazíte záhy na památný strom zvaný <b>lípa srdčitá u pomníku popravených partyzánů</b>. Strom je vysoký 18m, z toho 16m je výška koruny, obvod kmene činí 293cm (v roce 2010) a jeho stáří se odhaduje na 110 let. Vyhlášen za památný byl 11.4. 1972. Lípa je významná zejména asi tím, že na ní byl 5.11. 1944 oběšen 32-letý partyzán Václav Procházka z Prahy a přímo pod ní byl stejného dne německými okupanty zastřelen 22-letý partyzán Václav Sedlák z Lipníka n.B. Obec jim tu postavila mramorový pomník.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O pár kroků dál po značce narazíte na železný <b>kříž</b> s kamenným podstavcem, o kterém se nedá nic zjistit. Vašim dílčím cílem je dojít do pomyslného centra města, kde se kumulují další památné objekty. Jako první uvidíte jeden z mála <b>pomníků</b> prvního československého prezidenta T.G. Masaryka s jezdeckým motivem, jehož autorem je akademický sochař M. Kotrba.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Zubří</b> bylo založeno v roce 1310. Podle první písemné zmínky nechali tehdejší majitelé panství, páni z Krásna, na severním okraji katastru nynějšího města osadit 40 lánů a ve stávající lovecké osadě Vyšová v lokalitě Hodorf založili jednu z prvních „horních vesnic“ rožnovského panství. O vsi se zmiňují například prameny z roku 1348, kdy tady už údajně stál i kostel. Ves na Hodorfu však časem zanikla a osídlení se přemístilo blíže k současnému středu města. Podle pověstí žili v Zubří horníci, kteří kutali stříbro pod rožnovským hradem. Na protest proti krutému zacházení prý ale doly zatopili a uprchli do Uher. I když tato pověst historicky doložená není, jako kolonisté se do uherského Megeru (dnešního Palárikova na jižním Slovensku) Zubřané skutečně stěhovali – ale až koncem 17.stol. Na rožnovském hradě i panství se vystřídala řada vlastníků, např. páni z Kravař, z Cimburka, z Kunštátu či z Pernštejna. Nejdéle drželi panství Žerotínové (1548-1815), kteří přenesli své sídlo do Valašského Meziříčí. Žerotínové postavili v Zubří roku 1712 železné hutě (tzv. hamry), v nichž se až do roku 1775 zpracovávala vytěžená železná ruda. Z hutí se do dnešních dnů dochovaly už jen Hamerské rybníky, užívané k chovu ryb. Posledními majiteli panství byli Kinští (1815-1848), za jejichž panování spravovala Zubří přistěhovaná rodina učitele Jiřího Palackého z Hodslavic, otce historika Františka Palackého. Po Jiřího tragické smrti se zubřanským fojtem stal jeho syn Jan. Pro rozvoj obce mělo velký význam zbudování železničního spojení (1892) mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem p.R., včetně rozvoje společenského a kulturního života. Nadějný vzestup přerušila až 1.sv. válka, během níž ze Zubří postupně narukovalo 600 mužů, z nichž 64 padlo a 81 zůstalo nezvěstných. Zubří zasáhla bída a hlad. V roce 1915 byly kvůli spále zavřeny všechny tři zuberské školy a 8 dětí nákaze podlehlo. V dalších letech vypukla epidemie tyfu a nebezpečné španělské chřipky. Pro válečnou potřebu byly zrekvírovány nejen potraviny a zemědělská produkce, ale i dva zvony (1917), varhanní cínové píšťaly (1918) a další předměty z kostela. Po vzniku Československa je přes finanční obtíže vybudována hlavní cesta přes obec, regulován potok, staví se mosty a lávky, je vystavěno 240 rodinných domů a z bývalé tkalcovny vzniká gumárenský závod. 2.sv. válka zasáhla Zubří tvrdými represemi za účasti K.H. Franka, neboť v okolí obce vyvíjela činnost skupina štramberských partyzánů a Frank plánoval udělat ze Zubří druhé Lidice. Bylo zatčeno 59 občanů Zubří, 23 z nich bylo popraveno nebo umučeno a byla vypálena Holišova usedlost v horní části obce. Obětem obou světových válek byl postaven v centru obce pomník a umučeným obětem 2.sv. války je věnována pamětní deska na budově městského muzea. Po roce 1945 ztrácí Zubří svůj zemědělský charakter a stává se průmyslovou vesnicí. Dne 22.2. 2002 se Zubří stalo městem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V centru města, naproti přes silnici stojí zmiňovaný <b>pomník padlým</b>. Na malém návrší nad ním se nachází <b>kostel sv. Kateřiny Alexandrijské</b> z roku 1788 (stavět se začal v roce 1785), který nahradil starší dřevěný kostel z roku 1575. Zděný kostel je pro svou ojedinělou trojlodní dispozici s vestavěnými emporami zapsán do seznamu kulturních památek ČR. Při generální opravě v roce 1892 do něj přibyly nové varhany a všemožné úpravy kostela pokračovaly i po roce 1900, kdy se postupně dohotovil barevný presbytář a po něm Křížová cesta. V roce 1970 byly pořízeny současné zvony namísto těch zrekvírovaných a roku 1973 byl významně upraven liturgický prostor. Po sametové revoluci byl kostel opět renovován. V letech 2006-2007 se podle archivních materiálů zjistilo, že farní kostel nebyl dosud slavnostně vysvěcen. V roce 2010 si město připomínalo 700 let od svého založení, a zároveň uběhlo 222 let od postavení kostela. Při té příležitosti byla proto provedena rekonstrukce presbytáře, byla pořízena nová mramorová dlažba a nový mramorový oltář i ambon. Slavnostní svěcení dne 11.9. 2010 vykonal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Do oltáře byly vloženy ostatky sv. Jana Sarkandera, moravského kněze, jenž byl umučen v Olomouci roku 1620. Z oltářního kamene ze starého dřevěného oltáře byla vyňata schránka s ostatky sv. Maxima a Iucundy, římských mučedníků z prvních křesťanských staletí. Tyto ostatky byly do nového oltáře vloženy také. Mimochodem před kostelem stojí <b>misijní kříž</b> z roku 1864 a jeden <b>kříž</b> dřevěný.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od kostela se dá obloukem sejít zpátky na turistickou značku, přičemž minete dům zvaný Na Petrohradě, kde dnes sídlí <b>muzeum Zubří</b>. Dům dal postavit fojt Jan Palacký v polovině 19.stol. pro rodinu své dcery Rozárky Otáhalové. Spolu s nimi tu bydlel i mladší bratr Jana a Františka Palackých Ondřej. Dům později sloužil za byt pro zdejší učitele, z nichž nejznámější byla Marie Schobrová, která tu roku 1920 založila a do roku 1932 vedla soukromou školu vyšívání a položila tak základ pro vznik tradice věhlasné bílé <b>zuberské výšivky</b>. Ta se zhotovuje tenkou bílou bavlnkou na jemném bavlněném plátně, nataženém v dřevěném rámu. Po vypnutí plátna se na něj překreslí vypratelnou, většinou modrou pastelkou základní vzor, který se obšije dvěma nitěmi a teprve potom se vyšívá. Jedna ruka je stále nad rámem a druhá pod rámem. Po vyšití celého vzoru se vytahuje „sítko“ to znamená, že se 3 nitky batistu prostřihnou a vytáhnou a 3 nitky se nechají a to v obou směrech. Sítko se musí obšít jemnou nitkou, aby si podrželo tvar. Do hotového sítka se pak vyšívají „gatry“, pro něž je ta jemná síť osnovní strukturou. Dokončená výšivka se ještě na rámu vypere a podél okrajů opatrně vystřihne. Mistrovství zuberské výšivky spočívá v tom, že je na malé ploše použita řada různých stehů, vytahovaných sítek a pavoučkových výplní, kterými se dosahuje potlačení nebo zdůraznění běli použité tkaniny. Výšivka působí mimořádně křehce. Po ukončení činnosti školy vyšívání byly místnosti v domě dále pronajímány jako byty, ale budova postupně chátrala, až musela být roce 1974 zahájena její rekonstrukce. V roce 1976 byla v opraveném domě otevřena stálá expozice protifašistického odboje v Zubří a na Valašsku. Roku 1995 byla tato expozice zrušena, materiály byly přemístěny do depozitáře a po úpravách slouží dnes přízemí budovy komerčním účelům a horní patro výstavní činnosti. Každoročně jsou zde pořádány výstavy výtvarných prací žáků Základní školy, výstavy sušených květin, obrazů, fotografií, řemeslných prací. Výstavy mají regionální zaměření – propagují práci umělců i prostých lidí, kteří jsou se Zubřím a Valašskem nějakým způsobem spjati.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mírným stoupáním proti proudu Hodorfského potoka (dříve Zuberského potoka) se dostanete k odbočce na odloučenou městskou část Staré Zubří, kde ve svahu mezi domy stojí půvabná kaple sv. Ducha. Ta je však na odbočku z trasy trochu daleko, a tak pokračujte rovně směrem k horám, stejně jako v minulosti kráčeli prodejci tradičních zuberských březových metlí a košíků, mířící na pouť do Mořkova. Trochu zábavy vám může poskytnout hledání prvních zděných <b>božích muk</b>, stojících v jedné z příjezdovek pár kroků napravo od silnice. Co však minout nemůžete, je mohutný, již z dálky patrný <b>Koláčkův tis</b>. Tento samec tisu červeného má od 11.4. 1972 statut památného stromu. Je jedním z nejstarších tisů na Valašsku a druhým nejstarším v okrese Vsetín. Jeho stáří se odhaduje na 380 let (údaj ze září 2009). Kmen tisu se 1,5m nad zemí rozdvojuje, celý je porostlý větévkami a má četné zakryté dutiny. Již v roce 1931 byla popsána hniloba v místě rozdělení kmene, vyšší větve poškodil požár stodoly, v zimě 2006 polámal větve těžký sníh a o rok později strom málem zhynul v důsledku dlouhotrvajícího sucha. V roce 2009 musela být koruna tisu vinou schnutí zredukována ze 14,5m na výšku 9m. Ve stejném roce byl stromu naměřen obvod kmene 353cm a šířka koruny 7m. Tis stál dlouhá léta v těsné blízkosti domu č.p. 181, jemuž ležel doslova na střeše a z této strany nemá proto žádné větve. Dům patřil Josefu Koláčkovi, jehož příbuzní nyní bydlí ve vilce opodál původního stavení. Strom ovšem nese jméno jiného Koláčka, písmáka Jana Koláčka – Zárubského, který o vzácném zuberském tisu psal opakovaně do regionálního tisku. Starý dům byl v roce 2010 do základů zbořen, dalších pár let tak měl tis kolem sebe dostatek prostoru i světla a pěkně se oživil. Nový dům byl pak již postaven o několik metrů dál. Traduje se, že si hrabě Kinský chtěl Koláčkův tis přesadit do svého parku, ale protože měl strom příliš rozsáhlé a pevné kořeny, nepodařilo se mu to. Dokonce i při plynofikaci obce se kvůli stromu muselo odklánět potrubí. Tis červený je stínomilná, velmi pomalu rostoucí dlouhověká dřevina, jež se obvykle vyskytuje ve formě keře či nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí včetně ČR náleží mezi přísně chráněné druhy. Má těžké dřevo s nahuštěnými letokruhy, širokým červenohnědým jádrem a úzkou světlejší bělí. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli a ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných velšských luků. Tis byl v českých zemích vždy spíše vzácný a právě kvůli výrobě luků byl téměř vyhuben. Mimo to se jedovatý extrakt z tisu používal k otrávení hrotů šípu, případně bodných zbraní. Kromě červeného dužnatého nepravého míšku je totiž celá rostlina prudce jedovatá. Tis červený může dorůst výšky až 20m a nezřídka se dožívá stovek let. Ve světě jsou známi i jedinci staří přes 1000 let.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zhruba 200m od památného tisu narazíte na další přírodní zajímavost. Pod názvem <b>Přírodní památka Zubří</b> se tu skrývá vlhká louka v soukromé zahradě u rekreačního domu, kde koncem března vyrůstá na výměře 0,14ha několik stovek rostlin šafránu karpatského. Jedná se o jeden z mála zachovaných zbytků v minulosti velmi rozsáhlé populace v okrese Vsetín. Od doby vyhlášení PP dne 19.2. 1948 byla louka užívána s určitým omezením: bylo zachováno kosení, dodržoval se zákaz hnojení, odvodňování, vypásání, trhání a vyrývání rostlin. Po změně majitele v 80.letech 20.stol. však došlo k poškození území novou výsadbou ovocných stromů, skladováním stavebního materiálu a založením několika ohnišť. Tyto zásahy vedly ke značnému zmenšení početnosti šafránu z původních 2500-5000 kvetoucích rostlin na současných 200-500 rostlin.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za zahradou teče Hodorfský potok pod silnici a přímo v zábradlí na mostě je instalována <b>socha</b> nebo lépe řečeno plechová figura světce zalitá rezí. Tento sakrální předmět tu zřejmě není ani 10 let, zato kamenný <b>kříž</b> stojící u silnice o cca 200m dál byl zjevně alokován již roku 1910, takže si přechody poutníků ze Zubří do Mořkova dobře pamatuje. Staří lidé by ještě dokázali popsat, jak se v meziválečném období před poutí stahovali do Mořkova stánkaři a kolotočáři, jak v sobotu před poutí hučela z hospod muzika a zábava zvolna přešla do hlavního dne oslav. První nedělní mše začínala v kostele sv. Jiří v Mořkově už v kolem 7-8hod. ráno a byla určena zejména pro domácí či pro ženy, které spěchaly domů připravovat slavnostní oběd a pohoštění. Samotná pouť začínala procesím s křížem, korouhvemi řemeslníků a živnostníků, baldachýnem nad knězem s monstrancí a doprovázela jej dechová hudba. Průvod šel od kostela obloukem přes vesnici a po návratu zpět ke kostelu proběhla slavnostní mše. Později byl průvod omezen jen na okolí kostela a za komunismu byl zcela zakázán. Hrubá mše začínala v 9 nebo v 10hod. Byli na ní už přítomní i kněží z okolních vesnic nebo kněží – rodáci. Hrubá mše byla určena zejména pro muže, děti a pro ty, co hned zamířili na pouť. Během mše se na návsi připravovali kolotočáři a po jejím skončení se začínalo točit. Hospodyňky však chodily obvykle na pouť až po obědě. Přespolní hosté se nedělní mše zúčastnili většinou v místě svého bydliště a na pouť přicházeli až po obědě nebo až na odpolední požehnání v kostele, které se konalo ve 14:30 nebo v 15hod. Po požehnání si hosté prošli pouť a zamířili k rodinám na návštěvu, na besedy nebo na koledu. V 16hod. začínala zábava, jejíž průběh byl stejný jako u sobotní předpouťové zábavy. Kromě pozvaných rodinných příslušníků přicházívali na pouť také mladí lidé z okolních vesnic, a to většinou pěšky. Do Mořkova chodila procesí z Veřovic, Hodslavic, ze Životic, ze Zašové a Zubří. Na pouti se pochopitelně objevovali i žebráci, kteří sedávali či postávali v okolí kostela nebo obcházeli stavení a dostávali koláč nebo něco jiného k jídlu. Zejména se jednalo o chudé, většinou tělesně postižené lidi. Pravidelně sem ze Zubří chodil žebrat například starý shrbený žebrák s copánkem. Posledním postiženým, který ještě po 2.sv. válce o pouti stával na fojtově mostě, byl slepý mladík, taktéž ze Zubří.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Asfaltka mírně stoupá, zužuje se a vchází do úzkého prostoru mezi dvěma kopci v předhůří Veřovických vrchů. Na provizorním parkovišti stojí malé turistické odpočívadlo s info panelem propagujícím místní cyklostezky. O něco dál, v odpočinkové zóně zvaném Pod Obecníkem narazíte na další památný <b>kříž</b>. V srpnu 2007 prošla lokalita pod dohledem projektanta Ing. Josefa Bolcka obnovou, na níž se podíleli dobrovolníci a dárci z řad zuberských občanů. Původní kříž, který tu stál uplynulých 50 let, musel být z technických důvodů vyměněn. Jedlový korpus kříže zhotovil Oldřich Divín, vyřezávali jej Vladimír Divín s Josefem Rakem a malbu Ježíše Krista provedla Marie Chlebovská. V září 2012 byla upravena také blízká <b>studánka Pod Obecníkem</b> zvaná Mločí, jež má z chemického hlediska velmi kvalitní vodu, ale občas se do ní dostává povrchové bakteriologické znečištění. Při realizaci se myslelo i na lesní zvěř a obojživelníky, pro něž byly u prameniště vyhloubeny dvě tůňky. Průměrná vodnatost pramene je asi 8 l/min. Kámen, jenž byl na zpevnění studánky použit, pochází z lomu v Bystřičce, odkud se v minulosti těžil kámen i pro stavbu hráze tamní přehrady.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">S příchodem na autobusovou točnu se krátce otevře pohled k severu na úsek hřebenovky Veřovických vrchů, kam za chvíli spolu se žlutou turistickou značkou vystoupíte. Rozcestník <b>Zubří, BUS (435m)</b> nehledejte na točně, nýbrž o něco dál v malé křižovatce místních cest. Do horského sedla Krátká zbývají 3km, k vlaku do Mořkova ještě 6km. A tady se také turistická stezka s tou bývalou poutní rozcházejí. Zatímco turisté míří ve směru šipky doprava a přes osadu Machulky začnou stoupat do lesa, poutníci pokračovali rovně. U soutoku Hodorfského a Zuberského potoka tam na stromě visí <b>mariánský obrázek</b> bez uvedení data původu, opodál pak odbočili vpravo na příjezdovku k horským chalupám stojícím ve svahu na rozsáchlých pastvinách a dál stoupali lesní pěšinou nejkratší cestou do sedla Hodorf, kam oklikou dojdete i jako turista.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od rozcestníku počíná úzká asfaltka středně stoupat a za poslední chalupou vstupuje do lesa. Klikatí se a stáčí k hřebeni horského výběžku, zatímco se k ní připojují další lesní cesty. Není divu, vždyť skoro celé Veřovické vrchy slouží k hospodářským účelům a neustále se odtud stahuje smrkové dřevo. U jedné z takových odboček směrem na osadu Galičky při Starém Zubří uvidíte v lese <b>kříž</b> neznámého původu, tentokrát s proskleným mariánským obrázkem. Záhy dojdete na mýtinu s výhledem na protější horský výběžek (591m) a vzdálenější Vrchhůru (692m), z opačné strany pak na vršek Kamenárky (862m) a sousední zalesněné Hradiště (621m). Od rozcestí, kde se ukládá vytěžené dřevo, před sebou konečně spatříte i kousek Krátké (767m) a bezejmenný hřebenový vrchol (768m), k němuž se váže zmínka o lovecké osadě Vyšová. Navzdory mapovému zákresu pokračuje žlutá značka po asfaltce rovně, mírným až středním sklonem vzhůru, kde ji zanedlouho přetíná vrstevnicová cyklostezka. V místě jejich setkání můžete využít služeb malého odpočívadla.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická trasa chvíli kopíruje cyklostezku a rovinkou si vyšlapuje po úbočí k západu. Kvůli odrostlým stromům se bohužel nekonají žádné výhledy, pouze v místě zaústění bývalé svážnice na okamžik spatříte výřez Vsetínských Beskyd. V údolí rozpoznáte komín rožnovské Tesly, vedle něj kopec Hradisko (522m), louky pod Rysovou horou, hřeben Hážovických dílů s maličko výraznějším bodem Zvonový (744m), za nimi se táhne páteřní hřebenovka s Beskydem (892m) a Lušovkou (875m) a za hlubokým sedlem Ptáčnice (830m) s Cábem (841m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá značka náhle odbočí vpravo na svážnici a ostře stoupá posledních cca 500m proti proudu Hodorfského potoka. Sedlo s neoficiálním názvem Hodorf již prosvítá mezi řídce rostoucími smrky, jež zde zůstaly po vykácení lesa. Zhruba stejně daleko od potoka na jeho opačné straně vede ona historická poutní stezka. Obě cesty míří do stejného bodu, jímž je podmáčený palouk v sedle Veřovických vrchů, kde narazíte na červenou turistickou značku a v břehu nad sedlem visí rozcestník <b>Krátká, rozc. (687m)</b>. Za sebou máte celkem 7,5km a před sebou 2,5km k ukazateli Pod Huštýnem. Červená značka směřuje po hřebeni 9km do Hostašovic a 7km na Velký Javorník.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Těžko bez hlubšího pátrání uhádnete, proč se místu říká <b>Hodorf</b> a co se tady před 700 lety dělo. Lidový název Hodorf (Hundorf) je spojován s osadou Vyšová (německy Hohendorf), která se v písemných pramenech objevuje již v roce 1297 pod názvem Wychsz či Wars. Jak bylo již dříve v souvislosti se založením města Zubří zmíněno, majitelé panství iniciovali v roce 1310 rozšíření Vyšové v horskou obec a té se tak dařilo, že se v roce 1349 hovoří již o dvou částech „pro villis Wysschowa et Nowa Wyssowa“ čili ves Vyšová a Nová Vyšová, kde údajně stál i kostel. Vyšová bohužel zanikla jako mnoho jiných obcí za vlády Jiřího z Poděbrad v důsledku válek s uherským králem Matyášem Korvínem, což se dá zasadit nejpravděpodobněji mezi léta 1468-1470. Dějinné záznamy se o Vyšové neboli Hodorfu zmiňují pak už jen sporadicky při soupisech majetku, a to ve stylu „půl pusté vsi Hondorfa“ (1505-1531), „půl Handorfa pustého“ (1535), „půl pusté vsi Hodorfu“ (1548) a od 19.stol. se jméno Hondorf či Hundorf objevuje v análech už jen jako traťový název hory a lesa.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V sedle stojí turistické odpočívadlo a u něj tabule Naučné stezky Veřovické vrchy č.10. Text pojednává o funkci lesa a uvádí, že společnost Lesy ČR v rámci svého programu budují mimo jiné i zařízení sloužící turistům. Zajímavější se však zdá zpráva, že přes sedlo Hodorf chodívali v minulosti za prací lidé ze Zubří na vlak do Veřovic a procesí na poutě do Příbora. Cestou v těchto místech poutníci odpočívali a ještě v 50.letech 20.stol. tu stávala dřevěná bouda, kde se prodávalo občerstvení. Dnes se můžete občerstvit maximálně vodou z upravené <b>studánky Hodorf</b>, vzdálené asi 140m ve směru dřevěné směrovky. Nadto se můžete dotknout hraničního kamene datovaného rokem 1675, který vymezoval hranici mezi panstvím Nový Jičín a panstvím Krásno. Kromě datace nese mezník písmena BEHVZ, nejspíše iniciály majitele krásenského panství (Bernart hrabě von Zierotin?) a na mořkovské straně jezuitský emblém IHS, jenž se odkazuje na olomouckou jezuitskou kolej, která od třicetileté války do roku 1773 novojické panství vlastnila.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Malé sedýlko modelují dva proti sobě prameníci potoky – Hodorfský a bezejmenný. Název Hodorf na sobě nese také kamenný <b>kříž</b>, situovaný vedle rozcestníku. Jak uváděl panel NS: „Letopočet vzniku nedalekého kříže není znám. Dle pověsti byl postaven sedlákem z Mořkova, který v těch místech svážel s koňským potahem dřevo. Při svážení se snad koně lekli klád padajících z fůry, splašili se a pádili dolů z kopce. Sedlák v nebezpečí volal: „Panenko Maria, když se zachráním, postavím tady na tvou počest kříž.“ A tak se i stalo.“ Od kříže vede na severní stranu hory úzká pěšina. Zprvu klesá mírně, záhy se však přiostří a kličkuje mezi stromy až k hraně příkrého srázu vyrytého drobným potůčkem. Kus cesty vede pěšina tmavým lesem po hraně srázu, až konečně sleze na zpevněnou svážnici. Pozvolné klesání vás přivede k upravené <b>studánce Pod Krátkou</b>, kde značka mění směr a odbočuje vpravo pod cestu, na lesní pěšinku bujným bylinným patrem. Je očividné, že se vegetaci ve vlhkém svahovém prameništi daří. Má to ovšem tu nevýhodu, že se stezka místy mělní a produkuje bláto. No, zelený tunel z mladých stromků vás naštěstí zakrátko vyvede na asfaltovou silničku při úpatí vrchů, jež slouží jako cyklostezka. Po pár metrech také narazíte na nenápadné odpočívadlo, u něhož na stromě visí další <b>mariánský obrázek</b>, již několikátý na této bývalé poutní stezce, která žel nad Mořkovem pozbyla svých bývalých dispozic vinou intenzivní těžby dřeva, jež nové cesty vytváří a starým dává zaniknout. Ve skutečnosti totiž poutníci u studánky Pod Krátkou pokračovali rovně po dnešní zpevněné cestě a teprve u mokřadu se spustili dolů. Z toho důvodu se jejich trasa s cyklostezkou křížila až o cca 350m dál při okraji mýtiny na skladování dřeva, kde byla identifikovatelná ještě před 10 lety díky tomu, že se kolem ní kácelo a rozšířila ji těžká lesní technika. Nato šlo procesí přímo dolů k železniční trati a po dochovaném tělese polní cesty vstoupili do ulice Zuberská, která je dovedla až ke kostelu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistům dnes nezbývá než po asfaltce mírně klesat na rozcestí s ukazatelem <b>Pod Huštýnem (424m)</b>, kde se ke žluté značce připojuje modrá z Huštýna (1,5km), aby spolu nyní klesaly 0,5km do cíle v Mořkově. Celý tento úsek je vyasfaltovaný a u domu nad tratí opět visí tradiční <b>mariánský obrázek</b>. To už však pomalu odbočujete na chodníček podél kolejí, načež vstupujete na perón a čtete cedule finálního rozcestníku <b>Mořkov, ŽST (407m)</b>. Z nádraží jsou pěkně vidět zdolané Veřovické vrchy. Nejvýraznějším místem hřebene je prolomené sedlo Hodorf, od něhož se doleva zvedají vršky Krátká (767m) a Dlouhá (859m), doprava pak bezejmenný (768m), Huštýn (747m), Trojačka (709m) a cípek Oprchlice (639m). Do centra Mořkova žádná značená trasa od nádraží nevede, nicméně máte-li chuť, vydejte se prakticky kteroukoliv ulicí dolů, všechny hlavní cesty nakonec stejně vedou ke kostelu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O <b>kostelu sv. Jiří</b> v Mořkově víme, že jeho přímý předchůdce byl již zděný a v roce 1587 jej nechal postavit zeman Jakub Jeřábek (nahradil původní dřevěný kostelík z roku 1437), jak dokládá nápis na kameni: „Jakub Gerzabek z Morzkowa tento kostel stawit gest dal na swau památku 1587.“ Kostel měl dva zvony a nacházel se v něm oltář z roku 1667 od novojičínského mistra Jiřího Zinglera, v jehož středu visel obraz sv. Jiří od neznámého malíře. Součástí mobiliáře byl též obraz sv. Jiří z mědi. Když byl tento předchůdce dnešního kostela v roce 1825 opravován, vystoupilo raději 25 obyvatel Mořkova z katolické církve, než aby byli nuceni přispět předepsaným příspěvkem 18 krejcarů. Svatostánek byl však v roce 1874 stejně stržen, tedy kromě věže, která zůstala a byla včleněna do novostavby současného kostela, jehož základy byly položeny okolo původního kostelíka. Na stavbě se pracovalo robotou, tzn. že povinností každého domu bylo pomáhat při stavbě kostela několik dní. Objekt byl dokončen roku 1878, ale protože se původní věž k novému kostelu velikostně nehodila, byla v roce 1888 zvýšena do výšky 30m. Do věže se přestěhovaly oba původní zvony sv. Jan Nepomucký (pořízený na náklady obce) a sv. Jiří (věnovaný Jakubem Jeřábkem), k nimž v roce 1904 přibyl ještě umíráček. Během 1.sv. války (1916) i 2.sv. války (1943) byly zrekvírovány jak zvony, tak píšťaly od varhan. Z původních zvonů to přežil jen sv. Jan Nepomucký, který se po válce vrátil na své místo, kde má nyní 3 nové kolegy. Na hlavním oltáři zhotoveném firmou Theodor Berger z Nového Jičína se dodnes nachází obraz sv. Jiří bojujícího s drakem od neznámého malíře. Předpokládá se, že již původní dřevěný kostel byl zasvěcen sv. Jiří, neboť šlo o oblíbeného světce a okolní vesnice měly své tehdejší kostely už pojmenované po těch ostatních. Zároveň je možné, že zeman Jeřábek chtěl pojmenováním kostela vyjádřit vděčnost sv. Jiří za rytířské úspěchy svého syna Jana, neboť světec byl za svého života také rytířem. Den zasvěcení kostela by se měl oslavovat hody, jenže toto datum není v případě Mořkova známo, proto se zvolila forma oslav poutí a termín se posunul na 24.4., kdy má Jiří svátek. Pouť v Mořkově je v daném roce první veselicí (v Hodslavicích slaví až v půlce června a ve Veřovicích v půlce srpna), což je nejspíš příčinou její velké oblíbenosti. Navíc jde o předěl mezi zimou a létem, lidové pranostiky jej považují za počátek vegetačního cyklu a svátek sv. Jiří byl též důležitou právní lhůtou, do kdy byly splatné úroky. V tento den mohli sluhové měnit pána a kněží žehnali vojenským i selským koním.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemný dokument o obci <b>Mořkov</b> se datuje k roku 1274, kdy olomoucký biskup Bruno udělil manovi Mravíkovi lénem lokalitu Muritz. Název obce, obsahující přivlasťovací příponu -ov, může pocházet od jména zakladatele, do ustálení názvu v roce 1881 však prošel různými proměnami. V roce 1411 je zmíněna existence vsi Moržkov na listině pánů z Kravař, majitelů štramberského panství. Ve vlastnictví panství, potažmo i obce se následně vystřídalo množství majitelů. K ustálení stavu a hospodářskému rozkvětu došlo až roku 1531, kdy Mořkov koupili páni ze Žerotína a roku 1558 jej odkoupilo svobodné město Nový Jičín. V Mořkově vznikl svobodný dvůr, jenž byl v majetku rodiny Jeřábků. Nejstarší známý představitel rodu, Jakub Jeřábek, dal postavit kostel sv. Jiří (1587) a v kapličce Panny Marie Bolestné (1853) se dnes nachází původní znak rodu Jeřábků vytesaný v kameni, který dříve ležel u vstupu do kostelní věže. Roku 1624 přešla obec do majetku jezuitské koleje v Olomouci a po zrušení řádu byla v roce 1773 prodána Tereziánské akademii ve Vídni. Lidé se věnovali zejména zemědělství, v 18.stol. přešli na přádelnictví a tkalcovství a k roku 1718 se váže zmínka o vodním mlýně. Počátkem 20.stol. zahájil provoz druhý vodní mlýn. Na památku padlých během 1.sv. války byl u silnice do Hodslavic zbudován pomník válečným obětem. Po odstoupení Sudet (1938) vedla hlavní silnicí na severní okraji obce státní hranice nacistického Německa a byla zde zřízena celnice. Při osvobozování v podvečer 6.5. 1945 padl jediný muž, sovětský voják I.P. Karaměnko, jemuž byl na místě zastřelení v lokalitě V Říkách zbudován pomníček. Během oslav 28.10. 1945 byl navíc odhalen pomník občanům padlým během 2.sv. války. Dalšími historicky hodnotnými objekty v obci jsou budova první školy (1844), dnes zdravotní středisko, a soukromá evangelická škola (1895), dnes modlitebna.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 09/2015
