<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Hukvaldy, oborní brána (365m) – Liška Bystrouška (375m) – Hukvaldy, hrad (475m) – Hukvaldy, oborní brána (365m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Červeně značený turistický okruh přes Hradní vrch v Hukvaldech má délku 2km a spojuje nejvýznamnější lokality, jež se v obci nacházejí – centrum s chráněnými nemovitými památkami, vyhledávanou skulpturu lišky v hradní oboře a samotnou hradní zříceninu. Větší část stezky vede po asfaltové cestě a doprovází ji panely naučné stezky, nazpět sestoupíte lesní pěšinou. Při troše opatrnosti je okruh sjízdný i na kole.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na start malebné procházky se dopravíte snadno autobusem či frýdecko-místeckou MHD. Zastávka je situována ve spodní části úzkého svažitého náměstí, tudíž během chůze k prvnímu rozcestníku potkáte spoustu místních historicko-kulturních památek. Pod Obecním úřadem stojí jmenný <b>pomník obětem světových válek</b>, o kousek výš na druhé straně silnice zaujmou dvě <b>sochy světců</b>, patrona hasičů sv. Floriána a patrona mlynářů sv. Jana Nepomuckého. Hukvaldské náměstí je spíše rozšířeným prostranstvím průjezdní silnice – cesta tudy vedla odedávna a směřovala vzhůru na hrad. V podhradí pak vyvstal kostel a zámeček.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Štíhlý <b>kostel sv. Maxmiliána</b> se začal stavět v roce 1759, ale dokončen byl až o desetiletí později za biskupa Maxmiliána hraběte z Hamiltonu. Vysvěcen byl patrně ve svátek svého patrona 12.10. 1769. Jeho vybudování souviselo s přenesením správy panství ze starého kamenného hradu do nového moderního zámečku naproti kostelu. Kardinál Somerau-Beck dal kostel nádherně vyzdobit, a to např. obrazem na hlavním oltáři od malíře Kuppenweissera. Za známého milovníka Beskyd, kardinála Fürstenberka, byla slohově upravena hlavní kostelní věž a arcibiskup Kohn provedl důkladnou opravu chóru a varhan. Kostel má jednoduchou jednolodní strukturu s vysokou průčelní věží, jež je zakončena bání s lucernou. Stavba byla projektována v čistě barokním slohu a spolu s protějším arcibiskupským zámkem a honosnou bránou do hradní obory tvoří jedinečný architektonický soubor, dotvářející místní kolorit.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jednoposchoďová budova zmíněného <b>zámečku Hukvaldy</b> byla postavena v roce 1760 a zprvu sloužila pro potřeby vrchnostenské kanceláře, správy panství, která sem byla přenesena po zhoubném požáru hradu (1762), kde do té doby sídlila, a také zde bydlel hukvaldský hejtman. V přízemí uprostřed se nacházela chodba, vpravo 4 klenuté a vlevo 3 obytné místnosti, kuchyň a komora. Vespod byste našli 2 klenuté sklepy a v prvním poschodí chodbu s 8 pokoji. Veškerá okna byla zamřížovaná. Na zadní straně nádvoří vlevo stála prádelna, vpravo vozová kolna, drůbežník, chlévy pro prasata, skleník a zeleninová zahrádka. V zámeček či letohrádek byl objekt přestavěn olomouckým arcibiskupem Bedřichem knížetem z Fürstenberku mezi lety 1854-1855 tak, že byl stržen sousední dům a zámeček tím pádem osamostatněn a obehnán zahradou. Zámeček i kostel poté dostali do štítu Fürstenberkův erb. Stavba je z exteriéru jednoduchá, s prvky novogotiky, v interiéru je však velmi honosný. Má 16 obytných místností, vestibul a schodiště ozdobené četnými loveckými trofejemi kardinála Fürstenberka, visí zde obrazy pořízené kardinálem Skrbenským roku 1917 či velmi cenné křišťálové lustry, nicméně (zejména rokokový) nábytek a ostatní vybavení zůstalo jednoduché, vkusné. Z vestibulu v přízemí zámku se vstupovalo do pokoje centrálního ředitele, dále do pohostinky, kde byl nejcennější třešňový nábytek, pak chodbou do pokoje tajemníka a čekárnou se vyšlo zpět do vestibulu. V levé části byly 2 pokoje pro druhého tajemníka a pokoj pro služebné, na opačné straně stříbrnice. První poschodí bylo vyhrazeno pro pána zámku. Také zde byla čekárna, pokoj – dříve jídelna, pohostinka, pokoj zábavní, kde se nacházel skromný kulečník a mramorový krb s příslušným topícím náčiním. Odtud se vcházelo do domácí kaple. V oltáři ve zdi visel obraz Panny Marie Čenstochovské s letopočtem 1614. V dubové skříni tu byla uložena nádherná mešní roucha. Následoval pokoj kuřácký, pokoj přijímací, sloužící i jako jídelna, z níž se dalo vyjít na balkón. Dál se nacházela pracovna, ložnice a koupelna. Nalevo od boční chodby měl pokoj komorník. Před zámkem ze strany od zahrady býval bazén s vodotryskem (dnes torzo), v němž se přes léto chovali pstruzi. Zámek v Hukvaldech sloužil zejména jako lovecký letohrádek, který příležitostně obývali arcibiskupové Bedřich Egon Fürstenberg, Theodor Kohn, Lev Skrbenský či Leopold Prečan. V období 1.sv. války za arcibiskupa – kardinála Františka Bauera (1904-1915) byl hukvaldský zámeček zapůjčen rakouskému eráru za vojenskou nemocnici. Je jasné, že během i po válce byl objekt poškozen a mnohá výzdoba vzala za své. Když byl zámeček v roce 1948 přeměněn na školu, veškeré jeho zařízení bylo odvezeno do Kroměříže a některé lovecké trofeje z Hukvald dnes zdobí stěny loveckého sálu kroměřížského zámku. Ve 2.pol. 20.stol. sloužila budova rozličným účelům, povětšinou však chátrala a do oprav se neinvestovalo. Konečně v 90.letech 20.stol. získala zámeček nazpět církev, která provedla obnovu čelní fasády. Na zbylé opravy zámek teprve čeká. V současnosti je zámeček veřejnosti nepřístupný, dá se vstoupit pouze do zámeckého parku, který byl zřízen roku 1855 na místě dvorských pozemků zvaných „Za panskými kvartýry“. Jeho celková rozloha i se stavebními parcelami činila 3,5ha. Park byl upraven v anglickém stylu a udržován stálým zahradníkem se dvěma pomocnými silami.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Třetím významným objektem na náměstí je honosná <b>brána do obory</b>. První zmínka o oborním chovu na Hukvaldech spadá do roku 1567 a řadí se mezi nejstarší obory svého druhu u nás. Ohradní zeď byla nicméně zbudována až v letech 1730-1736. Při její stavbě byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo umožněno získat v chudých letech aspoň nejnutnější obživu. Dodnes je tato zeď z větší části zachována a na místech, kde podlehla působení času, je nahrazena dřevěným či drátěným plotem. Architektonicky cenná kamenná brána s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem tvoří přirozený vstup do obory.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U oborní brány najdete ukazatel <b>Hukvaldy, oborní brána (365m)</b>, který se rozpažuje zelenými hroty 0,2km dolů k autobusové zastávce, 0,3km k Janáčkovu domu, žlutý hrot směřuje 10km do Frenštátu a jediný červený hrot 0,3km k Lišce Bystroušce. Tak se mimochodem jmenuje opera hukvaldského rodáka Leoše Janáčka. Jeho <b>rodný dům</b> stojí jen pár kroků od brány, v prostoru za kostelem. Budova Informačního centra bývala kdysi školou, na jejíž základech stávala do roku 1877 jiná škola a v jejích útrobách se 3.7. 1854 narodil světoznámý hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928). Byl devátým ze 13 dětí zdejšího učitele hudby a jako takový získal hudební vzdělání již v raném věku. Také jeho dědeček učil hudbu, matka hrála na kytaru a varhany. Janáček v 11 letech odešel do klášterní hudební školy v Brně, vystudoval tam gymnázium, učil se na varhanické škole v Praze, Lipsku a ve Vídni. Na Hukvaldy se vrátil ve svých 34 letech, a pak je už navštěvoval pravidelně. Zde také chodil hrát do kostela na varhany a své vzpomínky vtiskl do vlastní úpravy lidové písně Ty hukvaldský kostelíčku. Na zdi bývalé školy mu vyvěsila obec pamětní desku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vzhledem k tomu, že kamenná brána se pro vstup do obory nepoužívá, musíte popojít pár metrů k moderní brance s klikou, na níž visí prosba, aby návštěvníci zavírali a zamezili tak úniku zvěře z obory. Hned za vstupem si pak můžete něco přečíst na panelu <b>Naučné stezky Hradní vrch</b> č.2. Zatímco první panel obsahoval jen všeobecné informace o stezce, zde se píše, že hukvaldská obora vznikla roku 1566. Tehdejší držitel Hukvald, biskup Vilém Prusinovský z Víckova, dostal od císaře Maxmiliána darem 20 daňků a dal pro ně ohradit kus lesa. V letech 1730-1736, kdy dělníci budovali kolem obory kamennou zeď, osázeli zároveň dosud nezalesněný Hradní vrch (odlesněn ve středověku z obranných důvodů), přidali asi 200ha okolního lesa a přestěhovali sem zvěř. Zpočátku byla v oboře chována jen daňčí, později i mufloní zvěř. Její dnešní rozloha činí 457ha a normovaný stav zvěře je 140ks daňčí + 120ks mufloní zvěře. Platí tu přísný zákaz sběru paroží. Lidé mohou do obory vstupovat pouze na určených místech a jejich pohyb je omezen na vyznačené cesty. Celistvý komplex lesních porostů na Hradním vrchu (479m) o výměře asi 60ha, s převahou starých bučin ve věku 190-240 let, je od roku 1999 vyhlášen přírodní památkou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po krajinářské stránce jsou v oboře zajímavé zachovalé zbytky alejí a průhledů do krajiny, výrazné je především převážně lipové stromořadí podél páteřní komunikace vedoucí oborou nebo skupiny stromů na loukách. Po silničce vede také červeně značený turistický okruh. 300m dlouhý první úsek má z větší části rovinný charakter, načež krátce středně stoupá k rozcestníku <b>Liška Bystrouška (375m)</b>. Zde se vyděluje žlutá turistická značka, která přes Měrkovice (2,5km) pádí ku Frenštátu (9,5km), zatímco červená se lomí doleva a po vyasfaltované historické příjezdové cestě stoupá 1,2km k hradu. V křižovatce se nachází známý <b>památník Lišky Bystroušky</b>, věnovaný Leoši Janáčkovi na paměť prvního provedení jeho stejnojmenné opery v hukvaldském přírodním divadle. Vytvořen byl akademickým sochařem Karlem Vávrou a stojí na něm nápis: „Leoši Janáčkovi na paměť prvního provedení opery Liška Bystrouška na Hukvaldech 20. VI. 1959 věnují myslivci a lesníci ostravského kraje.„ Bronzová Bystrouška, sedící na pomníku z bludných balvanů, však již není originálem. Terčem zlodějů se stala už 2 měsíce po instalaci a nový bronzový odlitek byl na kámen umístěn v roce 1962. I ten byl však v noci z 26.5. na 27.5. 2015 odcizen. Ostravsko-opavské biskupství, jemuž obora patří, ihned po krádeži rozhodlo, že se socha na památník vrátí. U příbuzných Karla Vávry se podařilo najít jen sádrový odlitek pamětní desky, takže jediným podkladem pro obnovu lišky byly sesbírané fotografie. Model sochy vytvořil akademický sochař Adam Krhánek z kuřimské firmy, která se specializuje na moderní 3D technologie. Pro zpracování počítačového modelu mu stačilo oskenování balvanu a 30 vybraných snímků lišky z různých úhlů. Prvotinu sochy pak vytvořil na 3D tiskárně. Poté přišla na řadu klasická sochařina s plastelínou, konzultace tvářové mimiky s architektem Markem Štěpánem z Frýdku-Místku, výroba sádrového odlitku a slévárenská práce v Ateliéru uměleckého lití kovu Waller-Matějíček ve Veverských Knínicích, kde se znova udělala i pamětní deska. Hrubý odlitek čekaly ještě povrchové úpravy a patinování, aby byla replika co nejvěrnější. Náklady na obnovu památníku ve výši 250tis.Kč uhradila pojišťovna.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O Leoši Janáčkovi pojednává panel NS Hradní vrch č.3. Píše se v něm, jaké získal vzdělání a že dlouho nemohl umělecky prorazit. „Jeho hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců (opera Její pastorkyňa čekala na provedení v Praze 12 let). Teprve na konci života se L. Janáček dočkal pochopení a ohlasu doma i v cizině, kde bylo jeho dílo přijímáno pro svou svéráznost a jadrnost jako ryzí výraz české hudebnosti. Na rodné Hukvaldy se poprvé vrátil až po 23 letech (1888), pak už je navštěvoval pravidelně. V roce 1921 si Janáček koupil od své švagrové domek v Podoboří, kde pobýval každoročně kratší či delší dobu a kde také strávil poslední dny svého života. Zemřel 12.8. 1928 v Ostravě. K rodnému kraji měl hluboký a vřelý vztah, hledal v něm inspiraci, sbíral lidové písně, ale také zde nacházel potřebný klid a odpočinek.“ O čem se v Janáčkově profilu nedočtete, je kuriózní způsob, jakým přišel na námět své nejslavnější opery Příběhy lišky Bystroušky. Autory předlohy byli sice novinář Rudolf Těsnohlídek a ilustrátor Stanislav Lolek, jenže ti si lišku Bystroušku nevymysleli. Bystrouška totiž skutečně existovala. Narodila se v lokalitě Střítež u obce Líšnice, na Hané, jihozápadně od města Mohelnice. Tamní revírník při obchůzce lesem náhodou spatřil hru liščích mláďat a jedno se mu podařilo lapit. Přinesl si jej na střítežskou myslivnu a udělal si z něj domácího mazlíčka. Mimořádně chytrá liška se sice měla v zajetí dobře, ale její touha po svobodě byla mnohem silnější. Překousala provaz, na němž byla uvázaná a utekla zpátky do lesa. Jak už ovšem jednou ztratila ostych z lidí i z hlídacích psů, začala se do hájovny opakovaně vracet pro potravu – tu zdecimovala kurník, tu ukradla z komory jitrnice. Drzá liška prováděla v hájovně i v lese taková alotria, že se historky o ní začaly mezi lesníky šířit a tak se o ní přes svého školitele dozvěděl i mladý lesní adjunk Stanislav Lolek (10.11. 1873 – 9.5. 1936). Lolek miloval přírodu a příběhy o lišce jej zaujaly natolik, že si hned načrtnul asi 200 obrázků toho, co prováděla. Po ukončení povinné praxe však Lolek lesnictví opustil a stal se z něj uznávaný malíř. Po letech jej v pražském ateliéru navštívil redaktor Lidových novin Bohumil Markalous (uměleckým jménem Jaromír John) s tím, že shání ilustrátora humorných komixů pro své noviny, aby pozvedl jejich čtenost. Lolek jej jako seriózní malíř odmítnul, ale dal mu svou složku kreseb z mládí, kde měl skicy drzé lišky. V redakci dostal jejich zpracování na starost Rudolf Těsnohlídek (7.6. 1882 – 12.1. 1928), který z toho nebyl nijak nadšený. Komix s liškou Bystrouškou začal vycházet v roce 1920 a dosáhl takového ohlasu, že v roce 1921 vyšla jeho první knižní podoba. Vypráví se, že mladá hospodyně tehdy 66-letého Leoše Janáčka se při čtení komixu smála tak nahlas, až si noviny vyžádal i zvědavý skladatel a kouskům lišky Bystroušky se smál taky. Janáček kontaktoval Lolka i Těsnohlídka a začal komponovat operu. Její úspěšná premiéra proběhla 6.11. 1924 v Národním divadle v Brně a stala se jedním z Janáčkových nejhranějších děl jak v Čechách, tak ve světě.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Navzdory klidnému prostředí hukvaldské obory si však nyní příliš neodpočinete. Asfaltka okamžitě ztuha stoupá do úbočí Hradního vrchu (479m) a přes stromy probleskují linie okolních kopců. Obora zabírá sousední vrch Kazničov (601m), opodál stojí masiv Ondřejníka (964m) a v dáli ční Kněhyně (1257m). Další panel NS hovoří o starých stromech, které skýtají útočiště celé řadě živočichů a hub – dutiny vyhledávají k hnízdění ptáci, v kůře žijí brouci. Ti konzumují jen rozpadající se části a vlastnímu stromu vůbec neškodí. Těžko se ale přizpůsobují změnám životních podmínek a svým způsobem života jsou vlastně pralesní. Na Hukvaldech se ze vzácnějších druhů vyskytují např. roháčci a krasci. Text nabádá, abychom se na rozpadající se torza stromů v oboře nedívali jako na neuklizený nepořádek, nýbrž jako na úžasný ekosystém překypující životem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ve chvíli, kdy se cesta stáčí do zákruty a stoupá ještě ostřeji, vy překypovat životem nejspíš příliš nebudete. Dá se ovšem zastavit pod <b>památnými stromy</b> a osahat si jejich obnažené kořenové struktury. Za památné bylo vyhlášeno 7 buků lesních o obvodu kmene 335-465cm, výšce 25-30m a s průměrem koruny 18-25m. Buky jsou součástí porostu, jenž byl na tehdy holém Hradním vrchu vysázen po roce 1730. Mohutný kořenový systém buky vytvořily pro udržení stability na příkrém svahu. Vlivem eroze byly kořeny obnaženy a jejich propletence, zduřeniny a nadzemní smyčky pokryté světle šedou borkou uchvacují svou krásou. Délka obnažených kořenů dosahuje až 8m. Tyto mohutné exempláře buků lesních vzhledem ke svým rozměrům, stáří, vitalitě, atraktivnímu umístění a ojediněle vyvinutému kořenovému systému nabývají vysokou estetickou, krajinotvornou i historickou hodnotu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stezka sleví ze stoupání na mírný sklon a obkružuje mocné kamenné zdi středověkého hradu až téměř k vstupní bráně. Na stromě v čele zříceniny visí cedule <b>Hukvaldy, hrad (475m)</b>. Jediná červená šipka ukazuje 0,5km dolů k oborní bráně, naučná stezka nicméně pokračuje dál ve stoupání a atakuje hradní bránu pátým zastavením, kde se lze dočíst, že Hukvaldy jsou jedním z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradů. Následuje zkratkovitý výčet historických událostí. Popis na panelu naučné stezky však rozhodně není nic, s čím byste se měli spokojit. Ač to přes stromy kolem vnějších hradeb není příliš poznat, Hukvaldy jsou nádherný veliký hrad s vyhlídkovou plošinu nad zachovalým obytným palácem, kde se kromě luxusních panských pokojů nacházely i maštale, vězení či kanceláře správy panství se samostatným vchodem, kam chodili poddaní řešit své úřední záležitosti. Z oken bývá vidět oborní zvěř. Hrad je asi 650 let starý a díky stavebním úpravám zkušených válečníků nebyl nikdy dobyt. Pokud si vytisknete text následujícího odstavce, nebudete ani potřebovat průvodce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Málokterá obec se do povědomí lidí dostala tak dobře jako <b>Hukvaldy</b>. Největší zásluhu na tom má určitě jejich bohatá historie, jež se započala kolem roku 1237. Tehdy byl ještě zdejší region téměř liduprázdný, samé lesy, jen sem tam nějaká osada s prvky hospodářské perspektivy. Majitelem území byl český král Přemysl Otakar I., který se jej však rozhodl odměnou věnovat svému diplomatovi, hraběti Arnoldovi z Hückeswagenu. Arnold se tedy odstěhoval z rodného Porýní na Moravu a usídlil se v obci Starý Jičín, kde si postavil hrad. Ten měl chránit jak jeho – cizáckého pána, tak i české příhraničí před polským či maďarským vpádem. Pustošivému nájezdu Mongolů roku 1241 se ale zabránit nepodařilo, což Arnoldově rodině způsobilo značné hospodářské potíže. Zprvu se snažili řešit krizi nepříliš úspěšně kolonizací svého panství (zakládáním nových osad, z nichž jim plynul daňový výnos), nakonec však celé panství prodali někdy mezi lety 1252-1258 olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který část (Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko) záhy udělil zpět do nájmu Hückeswagenům. Arnoldův syn Franko nejdřív přestěhoval rodinné sídlo do Příbora, a pak začal někdy mezi lety 1257-1285 budovat hrad Hukvaldy (Hückeswalde), pod nímž přirozeně vznikla i obec stejného jména. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285. Šlo zatím jen o menší hrádek podobný předchozím rodinným sídlům Hückeswagenů. Hukvaldy se rázem staly centrem celého panství a jejich hlavní funkcí bylo chránit důležitou obchodní stezku spojující Olomouc s polským Krakovem (dnes tudy vede dálnice). Poslední zmínka o Hückeswagenech na Hukvaldech pochází z roku 1307 a o osudech panství se pak dlouho nic neví. Bylo to nestabilní období, kdy se držitelé hradu nejspíš často střídali, dávali hrad do zástavy všelijakým pochybným existencím a tak se na Hukvaldy dostali i loupeživí rytíři. Majitelem a pronajímatelem panství byli již od 50.let 13.stol. olomoučtí biskupové, kteří pojali záměr získat Hukvaldy pod kontrolu, což se jim podařilo v roce 1347 díky biskupovi Janu Volkovi (levoboček Václava II.), jenž se přičinil o zákaz hrad v budoucnosti zastavovat, aby nebyl jako doposud „využíván k loupežím a přepadávání kraje“. Hrad samotný však vykoupil až roku 1359 biskup Jan Očko z Vlašimi, načež byl výnosem Karla IV. dán „olomoucké církvi na věčné časy“. Kvůli politické situaci v zemi ale netrval klid dlouho. Hrad opět střídal nájemce, stával se zástavou za dluh, dědictvím, předmětem politických machinací i článkem obranné strategie Českého království, jež zahrnovala také jeho mnohé přestavby a zpevňování. Na jaře 1422 táhla kolem hradu vojska Zikmunda Korybutoviče na pomoc husitům a po nich vojsko katolického polského krále Vladislava Jagelonského. Olomoucké biskupství zastavilo hrad v dobré víře těšínskému katolickému knížeti Bolkovi, jenže když se v roce 1426 objevila před branami plenící husitská vojska Jana Tovačovského z Cimburka, kníže s nimi podepsal pakt o neutralitě, následně se k nim přidal a hrad jim bez boje vydal. Jan Tovačovský si však Hukvaldy dlouho nenechal. Nakonec přešly prodejem a zástavami do rukou katolického císaře Zikmunda. Ten je po skončení husitských válek v roce 1438 svěřil bývalému slavnému husitskému válečníkovi a veliteli spanilých jízd Janu Čapkovi ze Sán, údajně odměnou za jeho zradu v bitvě u Lipan. Čapkovi hrad vyhovoval. Začal jej hned měnit na vojenskou pevnost a pořídil si sem silnou vojenskou posádku. Po Čapkově smrti v roce 1451 přešel hrad na jeho zetě Jana Talafúse z Ostrova, který tu sídlil až do roku 1465, kdy hrad vykoupil král Jiří z Poděbrad. Ten jej následujícího roku předal zpátky olomouckému biskupství, přesněji biskupovi Tasovi Černohorskému z Boskovic, jenž se na něj složil spolu se svými třemi bratry. Hrad byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu a potřeboval stavební úpravy. Starý východní palác i mladší západní palác byly zvýšeny o patro a do východního se přestěhovala kaple, jejíž zaoblený presbytář (prostor za oltářem) je ve zdi pobořeného paláce dodnes patrný. Relativně bezpečná horní patra umožňovala zřízení větších oken i na vnější straně budov, stejně jako dvou částečně zachovalých balkonů na jihu a západě. Největší změnou bylo však zbudování jižního paláce (ten s bílou zdí) vně hlavního obytného komplexu, který byl se starým východním palácem propojen přístavbou s točitým schodištěm (dnes kovovým) a v jeho přízemí se nacházela kuchyně. Biskup Tas patrně plánoval přeměnit hukvaldskou pevnost na svůj sídelní zámek. Nejen že vytvářel obytné místnosti, ale pamatoval i na vodu. Před západním křídlem nechal vyhloubit a pečlivě vyzdít ještě jednu cisternu, jež se zachovala doposud. Tas však 25.8. 1482 zemřel a hrad Hukvaldy připadl jeho dvěma bratrům. Dobeš Černohorský z Boskovic byl významný diplomat a válečník. Věděl, že Tasův pohodlný zámek bude třeba silně opevnit. Na západní straně hradního kopce, kde dosud čněly jen dřevěné palisády, nechal proto postavit předsunuté opevnění s ochozem, tzv. kulatinu (dnes využívána na kulturní akce). V roce 1493 bezdětný Dobeš umírá a hrad získává druhý bratr Beneš, purkrabí na Špilberku. Od něj ho odkupuje roku 1511 olomoucký biskup Stanislav Thurzo z Bethlemfalvy a vzhledem k hrozícímu tureckému nebezpečí jej od roku 1526 začíná opevňovat. Nechává zbudovat obě brány před vnitřním hradem, nad průjezdy umisťuje věž, strážnici a baštu, staví vnější hradbu s malou baštou kolem dvora u jižního paláce a mění přístup do hradu. V jižním svahu vzniká pohodlná cesta, po níž je možné vyjet i v kočáře, a která v podstatě slouží dodnes. Thurzovy úpravy hradu končí v roce 1537. Nový biskup na olomouckém stolci, Marek Khuen, započíná roku 1555 se stavbou rozsáhlého renesančního paláce ve vnitřním hradě, budovy opatřuje novými okny a spojuje je dřevěnými pavlačemi. S výstavbou nových prostor se zároveň uvolnilo místo pro nově zřízené kněžské vězení. Jeho nejznámějším obyvatelem byl kněz Filipín usvědčený z travičství, jenž otrávil 3 olomouké biskupy. Poslední vězni na Hukvaldech jsou uváděni v roce 1722. V nároží dvora vnitřního hradu nechává biskup Khuen vykopat studnu vyzděnou z kvádrů (dnes je hluboká jen 3m). Problém zásobování hradu vodou však zůstává nedořešen, nová studna totiž nestíhá pokrýt spotřebu jeho obyvatel. V roce 1580 dává proto nový biskup Stanislav Pavlovský vykopat studnu na zadním nádvoří u dělových bašt, kde se nacházelo zatím jen dřevěné opevnění. V roce 1560 vzniká rozsáhlé opevnění přední části hradního areálu, které masivními kamennými hradbami s půlkruhovými baštami spojuje stávající pevnost s předsunutým opevněním na západě. Nalevo od tzv. kulatiny byla v hradební zdi vybudována nová hradní brána (ta u pokladny) s mohutnou třičtvrtě-válcovou baštou. Také samotná kulatina prošla přestavbou. Byla zvýšena o ochoz, který vystupoval ven a na vnitřních stranách byl podpírán řadou nepravidelně rozložených krakorců. V roce 1592 započalo opevňování zadní části hradu, aby se nestalo, že bude hrad odříznut od nově zbudované studny. Další v řadě olomouckých biskupů, kardinál František z Dietrichsteina, se staral více o finanční zisky z panství než o správu hradu, pročež zde ustanovil hejtmana (správce), aby tu hospodařil a dohlížel na chod panství. V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska, která za pomoci vzbouřených Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Pokoušeli dobýt i hrad, ale neuspěli. Roku 1626 se od Bohumína přihnala dánská protestantská vojska generála Mansfelda, jež předtím vyrabovala několik větších měst v okolí a také se pokusila hrad dobýt. Po devítiměsíčním obléhání však Dánové odtáhli s nepořízenou a hrad Hukvaldy získal pověst nedobytné pevnosti. V klidných letech umožnila nedobytnost hradu rozvoj podnikání v obci. Největší výnosy v roce 1635 plynuly z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. V roce 1637 byl na místo olomouckého biskupa dosazen teprve 21-letý kníže Leopold Vilém Habsburský, nejmladší syn císaře Ferdinanda II. Byl to víc válečník než kněz. Když v roce 1639 vrcholila hrozba švédského obléhání, nechal Leopold na Hukvaldy převézt veškeré své cennosti, olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy apod. S veškerým svým majetkem se sem přišel ukrýt též majitel frýdeckého panství hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však bylo překvapení, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o hukvaldský hrad ani nepokusili. Mladý biskup se přesto rozhodl zastaralé opevnění hradu zdokonalit. Postavil oba zadní dělové bastiony a další dva u dnešní třetí brány (jeden z nich nyní slouží jako vyhlídka) - severní bastion jistil vstup do kulatiny, dělo na jižním bastionu mířilo přímo do dnešní druhé brány. Jako poslední nechal Leopold Vilém opevnit vstup do hradu a postavil dnešní první bránu, kde visí kamenná deska s jeho vytesanými znaky. V roce 1680 přitáhla k hradu vojska uherského kuruce Emericha Thökölyho. Dobýt hrad se jim nepodařilo, poškodili akorát část opevnění. Brzy nato vznikla v jedné z bašt nová hradní kaple sv. Ondřeje. Hradní pevnost Hukvaldy sloužila již 500 let, když došlo k události, která nakonec zapříčinila její zánik: Místní trestanci se chtěli zbavit dřiny při šlapání kola, jímž se čerpala voda ze 170m hluboké studny, tak jej zapálili. Spolu s kolem ovšem shořel celý čerpací mechanismus a již nikdy nebyl obnoven. Sluhové museli chodit pro vodu až do studánky mimo hradby. Ještě v roce 1742 a 1758 se o hrad neúspěšně pokoušeli Prusové. To už se ale uvažovalo o vybudování nové pohodlnější biskupské rezidence v podhradí. Ostatně většina úředníků a služebnictva stejně žila tam a do strmého kopce se jim nechtělo. Roku 1760 byl tedy pod oborní bránou zbudován moderní biskupský zámeček, kostel sv. Maxmiliána a 5 dalších budov pro úředníky, gardisty a mušketýry. Po vystěhování panstva bydlel na starém studeném hradě už jen strážce, jenž hlídal rozpadající se pevnost před nenechavci, a několik málo nájemníků. Bohužel 5.10. 1762 došlo ke katastrofálnímu požáru, jenž osud hradu definitivně zpečetil. Biskup povolil všechno z hradu levně rozprodat a tak byl hrad rozebírán na stavební materiál. Část hradního itineráře se dnes nalézá na zámku v Chropyni, zbytek Bůh ví kde. V roce 1848 je hrad popisován jako romantická zřícenina navštěvovaná hojně výletníky. Kvůli jejich bezpečnosti nařídil arcibiskup Maxmilián baron Sommerau-Beck provézt na hradě aspoň nejnutnější opravy a vyklidit rumoviska. U čtvrté a páté brány byly dostavěny čelní zdi strážnic s malými pseudogotickými okénky, přistavěly a posílily se také četné pilíře podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862. Ještě v roce 1904 zamýšlel olomoucký arcibiskup Theodor Khon provést na hradě úpravy a bouráním jej předělat na turisticky zajímavější ruinu. K tomu však naštěstí nedošlo. Pouze drobné úpravy zde nechal provést jeho nástupce arcibiskup František Salomon Bauer. V roce 1949 byla na hradě opravena kaple, zastřešena bašta při druhé bráně a opraven domek pro kastelána. V dalších letech byly zpevněny zdi na prvním nádvoří, instalována elektřina a vodovod. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při páté bráně a o 5 let později se započalo se stavbou kontroverzního kamenného mostu přes velký příkop. Renovace tzv. kulatiny skončila v roce 1974 a její ochoz byl opatřen schodištěm. Záměrem stavebních prací bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, kde zdi renesančního paláce byly nestabilní již od svého vzniku. Musely být proto zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá stavba byla zastřešena. Roku 1982 byla pro usnadnění přístupu vyasfaltována přístupová komunikace. V 90.letech 20.stol. byla zpřístupněna vyhlídková plošina ve vnitřním hradě, došlo i na zřícené zdivo u třetí, čtvrté a páté brány.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od hradu klesá doširoka vyšlapaná stezka lesem. Zprvu klesá středně až mírně po hřbetu kopce, načež se serpentinou stáčí dolů. V zákrutě stojí jakási sloupovitá skulptura a poslední panel naučné stezky. Informuje o <b>Přírodní památce Hradní vrch Hukvaldy</b>, vyhlášené 8.9. 1999 na ploše 77ha. Posláním chráněného území je zachování unikátního komplexu bukových porostů a přírodně krajinářské kompozice historické obory. V současné vegetaci převažují květnaté bučiny s dominantní strdivkou jednokvětou, kyčelnicí žláznatou a ostřicí třeslicovou. V důsledku hromadění nerozloženého bukového listí se vytváření tzv. nahé bučiny, kde zvláště v jarním období najdeme áron karpatský, kyčelnici cibulkonosnou, křivatec žlutý a orsej jarní. Z ohrožených a chráněných rostlin zde rostou okrotice dlouholistá, kruštík modrofialový, kruštík širolistý, z jedovatých rostlin to jsou lýkovec jedovatý, rulík zlomocný, blín černý či lilek potměchuť. Ornitologický průzkum potvrdil 75 druhů ptáků, z toho 44 druhů zde hnízdí. Dutiny starých stromů vyhledává např. holub doupňák, holub hřivnáč, krutihlav obecný, datel černý, strakapoud prostřední, lejsek malý, lejsek bělokrký aj. V zimě sem zalétává brkoslav severní. Přestože les byl vytvořen lidskými zásahy, má velkou přírodní hodnotu. Při zakládání obory byly používány převážně domácí dřeviny nebo dřeviny dokonale zdomácnělé (jírovec maďal). Roste tu i několik exemplářů jilmu horského, které však postupně podléhají kalamitně se šířící houbové chorobě grafióze. Lesní porost má stáří 160-240 let.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stezka pak již svižně sbíhá k oborní bráně. Okruh se uzavírá dosažením počátečního ukazatele <b>Hukvaldy, oborní brána (365m)</b>.</p> </font></div>
Aktuálnost k 10/2017
