<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Rožnov p. Radhoštěm (378m) – Rožnov p. Radh., skanzen (385m) – Rožnov p.R., k rozhledně (470m) – Rožnov p. Radh., rozhl. (480m) – Dolní Bečva, BUS (415m) – Na Kamenném, hřeben (797m) – Radhošť, hřeben, rozc. (1080m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Maximum míst spojených se zašlou slávou rožnovského lázeňství plus něco navíc, to je tato 12,5km dlouhá zelená trasa. Lázeňské objekty jsou propojené naučnými chodníky, jež vás budou skrze četné medailonky informovat o zvyklostech lázeňských hostů, o léčebných metodách i významných osobnostech, které zde zanechaly svůj otisk. Vystoupíte na Jurkovičovu rozhlednu, projdete se po rožnovských humnech a dojdete až do sousední Dolní Bečvy, odkud táhlým výstupem přes malebnou horskou osadu Kamenné dosáhnete radhošťského hřebene. Shora pak budete moci obdivovat celý širý kraj a případně navštívit další zajímavé lokality. Trasa je vhodná jen pro pěší.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Rožnov pod Radhoštěm</b> byl založen někdy mezi lety 1246-1267, a to doslova na zelené louce z příkazu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Není vyloučeno, že už předtím na území města žili nějací osadníci a biskup osadu jen rozšířil. Na mapě ze 13.stol. však žádná ves zaznačena není. První písemná zmínka o Rožnově pochází z 28.11. 1267, kdy se biskup Bruno chystal vyrazit na křižáckou výpravu do Svaté Země a seznamem svých majetků jistil svou poslední vůli. Rožnov byl poslední osadou u moravsko-uherských hranic, odkud hrozil vpád uherských vojsk krále Bély, který se neměl rád s českým králem Přemyslem Otakarem II. Rožnov by byl při útoku první na ráně. Olomoucké biskupství jako majitel rožnovského panství se proto rozhodlo postavit nad Rožnovem hrad a dát do něj vojenskou posádku. Jestli to vymyslel Bruno, který se díky svému šlechtickému původu vyznal ve vojenství, nebo jeho nástupce v úřadu, se už neví. Každopádně roku 1310 tady hrad stál a sídlil na něm biskupský správce Bohuslav z Krásna. Jako první majitel je v roce 1372 zmíněn krásenský pán Vok I. z Kravař. Poté jej vlastnili Cimburkové a páni z Pezinku, v 16.stol. to byli Kunštátové, Jaroslav ze Šelenberka, Jan z Pernštejna nebo rytíř Jan z Messenberka, z něhož se vyklubal bandita a zloděj. V roce 1539 byl hrad Rožnov z příkazu krále Ferdinanda I. obsazen armádou a silně poničen, protože se v něm usadili zbojníci. Později byl provizorně opraven a v roce 1660 sloužil opět panským úředníkům. Na konci 17.stol. byl hrad zcela opuštěn a ve 2.pol. 19.stol. dostali občané Rožnova povolení zbytky hradu rozebrat pro stavby svých obydlí. Město bylo v celé rakouské monarchii známé tkaním plátna a mušelínu, věhlas si získalo valašským vyšíváním, ale též založením první papírny v zemi (1687) a panským pivovarem (1712). Až do začátku 19.stol. byl Rožnov celý dřevěný. Na náměstí stálo 40 roubených patrových domů a 4 nízké zděné. Obyvatelé se živili převážně málo výnosným zemědělstvím a pastevectvím. Město se však brzy stalo vyhledávanými klimatickými lázněmi pro pacienty s plicními chorobami. První pacienti byli do Rožnova vysláni v roce 1796, ale na vrcholu bylo zdejší lázeňství až počátkem 20.stol. Za léčbou sem v sezóně přijíždělo až 3000 hostů. Léčili se žinčicí a vycházkami, později koupelemi a elektroléčbou. Po 2.sv. válce nastal rozmach průmyslu, což roku 1960 definitivně ukončilo provoz lázní a jejich obnova už není kvůli změně klimatu možná. Největším tahákem Rožnova p.R. je rozsáhlé Valašské muzeum v přírodě, Jurkovičova rozhledna, pivní lázně a zřícenina hradu Rožnov.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Výchozí bod turistických tras, počáteční rozcestník <b>Rožnov p. Radhoštěm (378m)</b>, je situován u hlavního mostu přes řeku Bečvu směrem k rožnovskému náměstí a soustřeďuje na sobě všechny čtyři barvy tras. Žlutá měří pouhých 300m a má za úkol navigovat návštěvníky k nádraží. Modrá vede 15,5km k přehradě Bystřička, ale také 8km na Kamenárku, červená 7,5km do Valašské Bystřice a 9km na vrchol Radhoště. No a zelená 9,5km na Velký Javorník. I vy se vydáte po zelené, a to 5,5km na Dolní Bečvu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zelená s červenou sdílí první 1,5km dlouhý úsek ke skanzenu. Přejdete rušnou silnici a po kamenných schodech seběhnete do <b>městského parku</b>. Ten se v širokém pruhu táhne proti proudu řeky a přirozeně na něj později navazuje areál Valašského muzea v přírodě. V minulosti se park prostíral též po opačném břehu Bečvy, avšak záhy tam podlehl stavbě lázeňských vilek. Historické prameny uvádí, že v roce 1813 začali Rožnované zkrášlovat dříve obyčejný kus lesa výsadbou topolů a dalšího stromoví, avšak největších změn doznal městský lesopark až během rozkvětu lázeňství. A protože se město rozhodlo obnovit tzv. <b>lázeňské stezky</b>, můžete si během své procházky přečíst i několik zajímavostí z této éry. První medailonek s textem stojí pár metrů od vstupu do parku a je psán jakoby jménem správce rožnovského panství Viléma Josefa Drobníka. Dozvíte se v něm, jak to chodilo, když do Rožnova přijel vlakem některý lázeňský host. Že se musel v den příjezdu přihlásit v lázeňské kanceláři, zaplatit poplatek, vyplnit formuláře a že k ubytování sloužily jak hostince, tak soukromé domy na různých místech města. O kousek dál se o panu Drobníkovi dozvíte více. On byl tou osobností, která z obyčejného lesa vytvořila důstojný park. Na počátku totiž nebyl Rožnov na turistiku připraven, dokonce přímo na náměstí se ještě nacházela hnojiště, která se musela o církevních svátcích zakrývat chvojím. „Říká se, že prozíravý a podnikavý správce včas poznal, jaké změny jsou pro úspěch lázní nezbytné. V Hájnici – tak zdejší park nazývají – nechal v 1.pol. 19.stol. upravit stezky, umístit lavičky a vysázet nové stromy. Podporoval i rozvoj vodních procedur v místním pivovaře a pro větší pohodlí hostů dal přestavět pokoje v panském šenku. A také se nejednou sám chopil pera a propagoval rožnovské lázně v různých časopisech.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Samotné lázeňské chodníky, dnes potažené asfaltem, protkávají park doposud. Po jednom z nich rovinkou kráčí i zeleno-červená turistická trasa. Ještě v první části parku vedle ní narazíte na černý placatý <b>památník obětem obou světových válek</b>, na němž je zmíněno také 17 jmen místních občanů, kteří nepřežili osvobozování města v květnu 1945. Rožnov byl osvobozen po 42 hodinách bojů dne 6.5. 1945. Byly to zřejmě nejtěžší chvíle, jaké Rožnováci během války zažili. Možná právě skutečnost, že se přímé boje Rožnovu prakticky až do 4.5. vyhýbaly, způsobila, že obyvatelstvo města následnou fázi osvobození podcenilo a nebylo tak na příchozí boje připraveno. Paradoxem zůstává, že patrně většina padlých zemřela zcela zbytečně, ačkoliv řada obyvatel byla předem varována německými i maďarskými vojáky, že se blíží fronta a v Rožnově se bude určitě bojovat. Přesto se stalo, že 4.5. v odpoledních hodinách, kdy ruští vojáci započali dělostřelecké ostřelování náměstí a jeho blízkého okolí, bylo v ulicích příliš mnoho lidí, kteří v relativním klidu nakupovali, postávali a vzájemně diskutovali o osvobození, eventuálně se na možné příchozí boje teprve chystali. Mnoho lidí bylo zraněno střepinami z dělostřeleckých granátů a 17 z nich se již osvobození nedočkalo. Vzhledem k faktu, že většina německých jednotek opustila město ještě před zahájením útoku, se zdá, že Rudá armáda zaútočila na město zbytečně velkou silou a značně tak přispěla k tomu, že byl Rožnov nejvíce postiženým městem v celém okrese Vsetín. Dohromady tu bylo 37 budov zcela zničeno, 229 poškozeno a konečné škody na majetku dosáhly částky přes 104mil.Kč.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Další dva medailony lázeňské stezky přináší zprávy o lázeňských léčebných metodách. U zrodu zdejších lázní stála léčba plicních chorob a s postupujícími lety přibývala terapie dalších neduhů – nespavosti, neuróz, kataru střev a žaludku, otylosti, vad krevního oběhu, revmatismu a chudokrevnosti. „Jen s žinčicí a vzduchem by jejich léčba jistě nebyla možná. Minerální voda se zde sice nenašla, ale i ta obyčejná došla širokého využití. Ke koupelím časem přibyly procedury inspirované zkušenostmi z lázní Reichenhall a Merano. Ve zvláštním pavilonu se inhalovaly páry solné a éterické, rožnovskou specialitou bylo rozprašování par chladných. Pacient se tak nemusel obávat překrvení orgánů. Dnes je vše ještě o kus dál. Veškeré péče se nemocným dostává v moderním Vodoléčebném ústavu. Kromě tradičních koupelí a parních lázní nabízejí i moderní elektrometody, jakými jsou galvanizace, faradizace, franklinizace nebo diathermie.“ Horský vzduch měl na lázeňské hosty s dýchacími potížemi přímo zázračné účinky. „Do Rožnova dorazili na doporučení brněnského lékaře Františka Kročáka. Ten se o příznivých účincích pobytu nejspíš dověděl z vyprávění, které již v 18.stol. šířili návštěvníci městečka a celého jeho okolí. Kročák nebyl obyčejný lékař, ale krajský fyzik. Dnes bychom spíše řekli krajský lékař nebo možná zcela moderně hygienik. Podhorské místo vzbudilo jeho zájem a on se intenzivně začal zabývat jeho klimatem. Brzy nato, v roce 1796, poslal do Rožnova první čtveřici neduživých pacientů, které sužovaly plicní choroby. Kročák jim doporučil rožnovské klima a pravidelnou konzumaci žinčice, tedy ovčí syrovátky. Věřte nebo ne, obé pomohlo. A pak se pozvolna, krok za krokem, rok od roku začalo šířit dobré jméno nového lázeňského městečka, které se tak čarokrásně choulí v lůně beskydských hor.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První část městkého parku máte za sebou. Nyní přejdete dlážděnou silničku vedoucí k náměstí a projdete umělecky zpracovanou slavobránou, za níž kousek stojí altán. Je tu také upravené jezírko a po pravé straně Lázeňský dům (dnes Společenský dům). Historické prameny hovoří o tom, že zde v roce 1820 nechala vrchnost postavit první léčebný ústav, v němž byly pacientům poskytovány vodní koupele. O 30 let později převzalo správu lázní město, které se o ně však příliš nestaralo a dalších 19 let si tak lázně přehazovaly jako horký brambor nejrůznější úřady. Lázně navzdory tomu dál prosperovaly. Roku 1857 navštívilo Rožnov 357 hostů, kteří tu bydleli v domech měšťanů a mohli se kochat sezónním účinkováním divadelních společností či najatých orchestrů. V roce 1872 to bylo již 1200 hostů. Od roku 1871 stál uprostřed náměstí hudební altánek, který byl za první republiky nahrazen sedící sochou T.G. Masaryka. V roce 1873 byl postaven nový léčebný dům Rudolfo-Stefanium s vodoléčebnou terapií, jenž je nejstarší dochovanou lázeňskou budovou v Rožnově a je zajímavé, že po celou dobu své existence sloužil vždy zdravotnickým účelům. Dnes v něm sídlí firma Orthes. Podlouhlý nízký <b>Lázeňský dům</b> byl slavnostně otevřen 4.7. 1875. Medailon lázeňské stezky uvádí: „Když se lázeňský ruch dál a dál rozvíjel, bylo stále jasnější, že chybí zázemí poskytující hostům veškeré pohodlí. Citelné to bylo zvláště za nepříznivého počasí.“ „Proto se Rožnované v 2.pol. 19.stol. rozhodli vybudovat důstojné centrum svého léčebného místa – Lázeňský dům. Co vím, za svou historii několikrát prošel úpravami. Podle toho, jak se potřeby hostů vyvíjely, sloužil za nepohody k promenádě, jako konverzační salon i k podávání žinčice. Své místo zde nalezla knihovna s čítárnou, ordinace lékaře, restaurace a nakonec i divadelní sál.“ U předního vchodu Lázeňského domu (odvráceného od parku) stojí fontánka obrostlá květy, malý parčík s cizokrajnými stromy a o něco dál u křižovatky busta Františka Palackého, kterou si zde přes odpor rakouských úřadů roku 1879 prosadili rožnovští vlastenci. Postavíte-li se zády ke vchodu, v uličce po levé ruce budete mít onen vodoléčebný dům a kdybyste vyrazili podél silnice rovně směrem k náměstí, uvidíte i tu bustu a také chvilku nato vpravo trochu stranou hrázděný nízký domek, dříve lázeňský inhalační pavilon z roku 1874.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jak už bylo řečeno, základem léčby v rožnovských lázních se stalo působení horského klimatu spojené s procházkami v terénu, sluněním a gymnastikou, kombinované s pitím kravského a ovčího mléka. Před 1.sv. válkou navštívilo Rožnov 3000 sezónních hostů, význam lázní však náhle po vzniku Československa upadl. Roku 1924 byl obnoven provoz vodoléčebného ústavu a v něm zavedena elektroléčba. Lázně byly ale roku 1960 definitivně zrušeny, neboť čisté horské prostředí začala zamořovat továrna Tesla a klimatické lázně tak již nemohly plnit svou základní funkci.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Před výstavbou Lázeňského domu se v parku v pícce ohřívala a podávala žinčice, byly zde vyznačeny trasy sloužící ke zdravotním procházkám a stával tu <b>hudební altánek</b>, v němž hrávala lázeňská hudba. Altánek byl v 70.letech 20.stol. sice odstraněn, v roce 2009 jej však město nahradilo na původním místě autentickou kopií. Stojí jen pár kroků od hlavní promenády, kudy vede zelená turistická značka, naproti rybníčku s vodotrysky, kde se dříve mohli lázeňští hosté plavit na loďkách. Promenáda pokračuje parkem kolem kamenného kvádru s kovovou plaketou, připomínající založení Chráněné krajinné oblasti Beskydy, jíž je město Rožnov od roku 1973 součástí, až se zastavuje u <b>sochy Rebela</b> od sochaře Vladimíra Navrátila. Zdejší medailon se vrací k tématu ohřívání žinčice. „Je to převařená ovčí syrovátka bílozelenavého odstínu. Dle mínění lékařů přispívala ke zvýšení chuti k jídlu, ulehčovala trávení a zlepšovala látkovou výměnu. Zvláštní specialitou byla též zelinová žinčice, která obsahovala některé hořké byliny. Žinčice vzniká na horských salaších jako vedlejší produkt při výrobě ovčího sýra. Pastevci ji po celou lázeňskou sezónu den co den snášeli čerstvou z okolních salaší až do Rožnova. Lékaři doporučovali její konzumaci v teplé podobě, ohřívala se proto přímo v městském parku. Žičnice se pacientům podávala po předložení tzv. žinčičné známky, kterou si zakoupili v lékárně nebo u některého ze zdejších kupců.“ Od vzniku republiky se už žinčice k léčení nevyužívá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Lipová alej, kterou jste právě prošli, byla vysázena v roce 1921. V polovině 20.stol. pak do parku přibyly ještě okrasné trávníky, další okrasné dřeviny a květnaté keře. Rostou tu habry, lípy, smrky, duby a javory. Zjištěno zde bylo více jak 50 druhů ptáků, žijí tu veverky, ježci, kuny, hraboši či netopýři.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka se stáčí doprava a obchází dřívější hlavní vchod do skanzenu. Vstupnímu prostranství vévodí nomumentální vyřezávaný <b>sloup Píseň rodného kraje</b> s alegorickými výjevy z minulosti Valašska od lidového řezbáře Michala Žitníka. Nato se dostanete k silnici. Po pravé ruce zde mezi stromy stojí <b>dřevěný evangelický kostel</b> Československé církve bratrské a husitské, novodobá roubená stavba z let 1950-1953, postavená podle projektu pražského architekta Bohuslava Bareše. Architektonicky neobvyklá stavba je nápadná svou velmi strmou střechou, na bočních stranách uprostřed zalomenou. Pod takto vytvořenou stříškou v lichoběžníkovém okosení jsou boční okna, další, podobně jako u středověkých zděných staveb, prosvětluje štít čelní stěny. Stavba se svou podobou zcela odlišuje od ostatních dřevěných sakrálních staveb v oblasti a naprosto postrádá jakékoliv prvky známé z lidových staveb, snad jen s výjimkou protažené stříšky na obvodu celého kostela, která se podobá galeriím, tzv. sobotám tradičních dřevěných kostelů. V interiéru zaujme varhanní pozitiv z roku 1824 od pražského varhanáře Gartnera, který sem byl přenesen z evangelického kostela v Rybníčkách. Mimo čas bohoslužeb se však dovnitř nedostanete.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická značka se vydává širokou zpevněnou pěšinou doleva podél plotu <b>Dřevěného městečka</b>, což je jedna ze tří částí Valašského muzea v přírodě. Přes hrazení můžete částečně spatřit amfiteátr, kde se příležitostně uskutečňují různá hudební a taneční vystoupení, dále originál zvonice z Horního Lidče postavené roku 1771 (sem byla přestěhována v roce 1927 a v Lidči teď stojí její přesná replika), báň katolického kostela sv. Anny z Větřkovic, sýpka z Prostřední Suché a sýpka z Heřmanic, vše dřevěné. Cestou minete i vchod do Dřevěného městečka. Ten se nachází naproti tzv. Sušáku, kde jsou pokladny, WC, prodejna suvenýrů apod. Od Sušáku byste se při návštěvě skanzenu dostali i do areálu Mlýnské doliny a Valašské dědiny. Myšlenka muzea v přírodě vznikla v hlavách sourozenců Jaroňkových. Ti pocházeli z Malenovic u Zlína, z rodiny se zájmem o umělecké řemeslo. Bohumír Jaroněk (22.6. 1866 – 18.1. 1933) studoval na reálce v Novém Jičíně, když jej při výletech do nedalekého Štramberka zaujaly tamní valašské roubené domky. Hodně cestoval po světě, ovšem nejvíc jej ovlivnila až návštěva Národopisné výstavy československé v Praze roku 1895, jejíž nejpozoruhodnější částí se stala „výstavní dědina“ se skupinou lidových staveb z Valašska, jak ji navrhnul architekt Dušan Jurkovič. V roce 1909 se Bohumír s bratrem Aloisem (16.6. 1870 – 31.10. 1944) usadili v Rožnově a začali přemýšlet nad zachováním dřevěných měšťanských domů z rožnovského náměstí, které měly kvůli modernizaci města ustoupit zděným stavbám. Alois podnikl dlouhou cestu do městečka Aarhus v Dánsku, kde navštívil právě vznikající muzeum v přírodě a poznal i první a nejstarší muzeum v přírodě na světě, Skanzen u švédského Stockholmu. Slovo „skanzen“ znamená „hradby“ (ve smyslu vojenského opevnění, tzv. šance) a Švédové tak nazývají pouze své nejstarší muzeum, neboť to bylo vybudováno právě v místě někdejších šancí. V roce 1911 byl v Rožnově založen muzejní spolek a v roce 1913 předložen první projekt muzea. Kvůli válce však k výstavbě mohlo dojít až roku 1925, kdy bratři Jaroňkovi využili příznivé atmosféry přípravy prvního valašského folklórního festivalu zvaného Valašský rok. Prosadili, aby se tyto slavnosti konaly už v areálu nově vzniklého muzea. Na mýtinku lázeňského parku jako první přenesli rožnovskou radnici a měšťanský Billův dům z poloviny 18.stol., plus několik drobných staveb. O 3 roky později přibyla Vaškova hospoda z 16.stol., v čase Bohumírovy smrti v roce 1933 se dostavěla kopie fojtství z Velkých Karlovic a během 2.sv. války vystavěla skupina tesařů mistra Michala Fabiána dřevěný kostel sv. Anny. Vycházeli přitom z projektové dokumentace kostela z Větřkovic u Příbora, jenž vyhořel v roce 1978. Vzniklý areál dostal název Dřevěné městečko. Nutno ještě poznamenat, že zvláště po smrti bratra Bohumíra dohlížela na chod muzea nenápadná Julie Jaroňková (9.2. 1864 – 12.7. 1945). Všichni tři sourozenci jsou pochováni na Valašském slavíně, symbolickém hřbitově valašských osobností u kostela sv. Anny. V 60.letech 20.stol. došlo k realizaci projektu rozsáhlé Valašské dědiny. Cílem se stala pravdivá rekonstrukce modelu valašské vesnice, a tak se na rožnovské pasece Stráň postupně vystavělo na 40 objektů. Otevřena veřejnosti byla v roce 1972. Nejnáročnější byla výstavba třetího areálu muzea, Mlýnské doliny, zpřístupněné v roce 1982. Zde se nachází technické objekty, organicky začleněné do vesnického urbanismu. Ve Valašském muzeu v přírodě dochází k četným programovým akcím, ukázkám autentické lidové tvořivosti či folklóru, na usedlosti se chovají hospodářská zvířata atd. Chcete-li se podívat dovnitř, vyhraďte si na to přinejmenším jeden celý den.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poté, co obejdete Dřevěné městečko a tenisové kurty, narazíte v parku na tyčový ukazatel <b>Rožnov p. Radh., skanzen (385m)</b>. Ušli jste již 1,5km. Značky se tu rozcházejí a obě míří na Radhošť. Červená dosáhne vrcholu po 7,5km, kdežto zelená až po 11km, neboť nyní musí přejít silnici a vydrápat se na Karlův kopec k rozhledně. Nejbližší úsek má délku 1km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zatímco cestou sem jste si mohli přečíst na dvou posledních medailoncích o Radhošťském thé z bylinek rostoucích kolem Rožnova, o křupavých rohlíčcích, o divadelních představeních místních ochotníků či o lázeňské kapele, tady u rozcestníku se píše o lázeňských pacientech židovského původu, včetně Sigmunda Freuda. Trasa vás navede přes parkoviště u muzea k mostku přes <b>mlýnský náhon</b>. Náhon poháněl v roce 1507 dva mlýny postavené na periferii Rožnova. Voda do něj byla vpouštěna stavidlem nad tzv. horním splavem na řece Bečvě a byla vedena v délce necelých 2km středem města až do její jižní části, kde stál vrchnostenský mlýn, později papírna. V severní části poháněla voda mlýn a později také pilu, která byla k mlýnu přistavěna. Sloužil více jak 400 let. Domácnosti braly z náhonu vodu na vaření, hospodyně v něm máchaly prádlo, hospodáři napájeli dobytek, koupaly se v něm děti. Držely se tam ryby i raci. V dobách socialismu sloužil náhon jako zdroj užitkové vody pro několik podniků: Loana, Severomoravské mlýny a pekárny a Vratimovské papírny. Pro technickou náročnost a vysoké náklady na údržbu byla velká část náhonu kolem roku 1973 zasypána. V roce 1971 požádalo Valašské muzeum v přírodě o zbylou část náhonu za účelem využití pro pohon historických objektů charakteru vodních staveb. Dnes je náhon zachován už jen v horní části, tzn. od vtoku po areál muzea. V Mlýnské dolině pohání mlýn, valchu a hamr, napájí dva rybníčky a jezírko v parku u Společenského domu. Odtud se pak voda vrací podzemním kanálem zpátky do Bečvy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Bezprostředně od mostku přes náhon počíná stoupat lesem široká upravená stezka, která se klikatí směrem k zátylku Karlova kopce (480m). I zde vás provedou medailony lázeňských stezek. Ústy Dušana Jurkoviče vypráví text o terénní léčbě, jež využívá zdejších přírodních krás a klimatických předpokladů. Podle závažnosti onemocnění byly profesorem Oertlem rozčleněny vycházky do několika kategorií obtížnosti, od rovné plochy parku po vrcholky kopců a do okolních obcí. Píše se tu také, jak přišel Karlův kopec ke svému názvu – prý na počest návštěvy arcivévody Františka Karla Habsburského. O několik let později v nové Československé republice došlo k jeho přejmenování na Wilsonovu stráň podle prezidenta USA Woodrowa Wilsona, místní však nadále používali starý název a ten se udržel podnes. Další zastavení pojednává o osobnosti Dušana Samo Jurkoviče, jehož architektonická díla lze najít v širokém okolí Rožnova. Jedním z nich, realizovaným až dlouho po jeho smrti, je rozhledna na vrcholu Karlova kopce. Odbočka k ní se nalézá u rozcestníku <b>Rožnov p.R., k rozhledně (470m)</b> v zátylku kopce. Je též zeleně značená, dlouhá 300m a nahoře vrcholí cedulí <b>Rožnov p.Radh., rozhl. (480m)</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Plány na stavbu rozhledny vytvořil Dušan Jurkovič roku 1896 pro Turistický spolek ve Valašském Meziříčí. Novodobý projekt <b>Jurkovičovy rozhledny</b> vznikl podle jednoho ze dvou dochovaných náčrtů, které včetně barevného provedení dokompletoval architekt Antonín Závada starší se svými spolupracovníky. Bylo zapotřebí podrobně rozpracovat jednoduchý Jurkovičův nákres, který architekt původně připravil pro Brňov u Valašského Meziříčí. Z důvodu nedostatku financí však tehdy projekt zůstal u ledu. O oživení myšlenky postavit Jurkovičovu rozhlednu se pokusil v 60.letech 20.stol. tehdejší ředitel Valašského muzea v přírodě Ing. Jan R. Bečák. Jeho záměr bohužel nebyl naplněn a upadl v zapomnění. Až v roce 2008 se rožnovská radnice rozhodla rozhlednu skutečně postavit. Nejdříve bylo nezbytné nalézt v okolí města vhodnou lokalitu. Zpočátku se jako nejvhodnější jevil kopec Hradisko, na kterém stojí zbytky hradu. Z této možnosti ale sešlo, a tak se rožnovští radní rozhodli pro Karlův kopec. Současná unikátní stavba rozhledny nese složité prvky lidové architektury. Vybíralo se dřevo, které muselo být 100 let staré. Betonová podezdívka je obložena kamenem, na dřevěné části bylo použito dřevu buku, smrku a jedle. Ručně tepané prvky z mědi musely navíc nejlépe vystihovat ducha Jurkovičových staveb, včetně hrotnice, u které bylo vypracováno několik plánů a návrhů. Samotnou stavbu rozhledny zahájila firma Commodum s.r.o. z Valašské Bystřice v říjnu 2010 vybudováním základů. Dokončena byla v prosinci 2011. Samotná realizace rozhledny se bohužel stala předmětem politického sporu kvůli podezření ze zmanipulování zakázky a kromě toho muselo za oběť dobrému výhledu na jaře 2012 padnout zhruba 30 stromů v okolí rozhledny, což vyvolalo negativní reakce místních ochránců přírody. Kolaudace Jurkovičovy rozhledny proběhla v únoru 2012 a první otevření se konalo v sobotu 28.4. 2012.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">3km dlouhá značená pěšina na Dolní Bečvu klesá zprvu lesem středně dolů k bezejmennému potoku mezi Karlovým kopcem (408m) a Klůzovem (490m). Musí totiž obejít plot čtvrtého areálu Valašského muzea s názvem Kolibiska. Sledujte turistické piktogramy, přeskočte úzký potůček a středním sklonem vystoupejte k vodárně pod Klůzovem. Odtud pak vede panelová cesta obloukem kolem kříže na výše položenou cestu s výhledem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Litinový <b>Machýčkův kříž</b> s korpusem Krista je zapuštěný do kamenného soklu, který spočívá na čtvercové patce. Ve střední části soklu stojí psáno: „Ke cti Boží věnovali manželé Machýčkovi LP 1871“. Manželé Anna a Josef Machýčkovi pocházeli z tylovické usedlosti č.p. 79 a kříž postavili na svém poli, kde se říkalo Za Dlouhou. Nedaleko kříže byla údajně později nalezena mrtvá Rozina Vaculová, jež zemřela při práci na přilehlém poli. Byla manželkou Františka Vaculy, kterého se Anna Machýčková jako dítěte ujala. Po 137 letech tato drobná památka zchátrala natolik, že se sousedé Tylovjané dohodli na její opravě. Vysbírali peníze a téměř svépomocí ji v roce 2008 obnovili. Zchátralý pískovcový základ kříže nahradili betonovým základem a původní kameny použili k obložení. Nápisy a poškozené části opravil kameník Vančura z Valašské Bystřice. Poté byla památka pomocí vypůjčené zdvihací techniky složena do původního stavu, byl jí dán nový nátěr a po sousedsku upraveno její okolí. V neděli 26.10. 2008 kříž za početné účasti obyvatel Tylovic i Rožnova znovu vysvětil páter Jiří Polášek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kousek za křížem se značka lomí ostře doleva a s výhledem na špičku Vysoké (546m) se jakoby vrací zpátky nad vodárnu. K březnu 2023 se na konci remízku při úpatí Dlouhé (521m) měl objevit rozcestník Horečky pro prodlouženou žlutou značku z Hutiska, ale zatím tu fyzicky není.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Lučinaté sedlo mezi trojicí nízkých vršků Klůzov (490m) – Ostrý (501m) – Dlouhá (521m) skýtá ze zpevněné cesty při úpatí Dlouhé pár stručných výhledů do okolí. Pohledem nazpět to je vížka Jurkovičovy rozhledny, při pohledu vpřed ční mírně nalevo mohutná Černá hora (901m) a po jejím boku zakrátko vyčouhne Chumchálkami (633m) oddělená Kyčera (875m). Na mírném návrší mezi Dlouhou a Ostrým stojí dominantní strom a pod ním turistické odpočívadlo. Odtud už lze spatřit Dolní Bečvu s kostelem sv. Antonína Paduánského, ležící na úpatí Radhoště. Za 1km jste tam.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pozvolný sestup lesem po široké stezce, kde po dešti zaručeně narazíte na spoustu bláta, nabízí nahodilé průhledy k obci a do úbočí Radhoště. Ke konci pak vlevo pod svahem spatříte starý dům. Mapa udává název lokality Hážovický Mlýn. <b>Hážovice</b> byly do června 1960 samostatnou obcí a jejich katastr zasahoval i sem. První zmínka o obci je uvedena v listině Lacka z Kravař z roku 1411 a podle knihovního zápisu z roku 1662 zasahoval fojtovský mlýn až do území Velké Bečvy (obec Hutisko-Solanec dosud neexistovala). Prvním známým hážovickým fojtem byl jistý Jíra Kubíčků, v roce 1798 to byl Michal Mizera a posledním fojtem v roce 1833 se stal Michal Vašek. Purkmistr Michal Machýček byl jmenován prvním starostou Hážovic. Fojtové obývali dům č.p. 38 s honosným štítem, jemuž se dosud říká „na fojtství“ a byl vystavěn v roce 1791 pod vedením tesařského mistra Jana Žáka na náklady tehdejšího fojta Michala Mizery. Víme, že v roce 1659 patřil k fojtství moučný mlýn a půl pily ležící u řeky Bečvy, avšak jestli šlo o stavení pod zeleně značenou stezkou, to se prokázat nepodařilo. Na starých mapách z 19.stol. se v tomto bodě nějaký objekt s vodním náhonem každopádně nacházel. Neudržovaný náhon začíná u splavu asi 450m výš proti proudu řeky a za domem se do ní znova vlévá. Dnes však vypadá spíš jako úzký potok, a protože tu není lávka, musíte jej přeskočit. Opodál se nachází ještě upravená <b>studánka Za vodú</b>. Poté již travnatou pěšinou zamíříte na blízký most a přejdete jej.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rožnovská Bečva tvoří v těchto místech širokou nivu. Záplavové území není osídleno, takže vám umožní pohled údolím vlevo na Ostrý, který jakoby zalehl úpatí Černé hory, dopředu na obec a svahy Radhoště, no a čím dál od řeky, tím líp vidíte zpětně celý hřebínek vršků od Ostrého (501m) přes Vysokou (546m) po Stráň (536m), téměř až k Poskle (576m) nad Hutiskem. Asfaltová cyklostezka pak krátkým stoupáčkem vstoupí mezi první domy a vydává se rovinkou podél hlavní silnice do středu obce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po pár stech metrech se objeví <b>kostel sv. Antonína Paduánského</b> s farou, situovaný v parkové zeleni. Základní kámen novorománského chrámu byl položen v roce 1905 a následujícího roku byl kostel dostavěn. Od 25.7. 1994 jsou oba objekty kulturní památkou, k vysvěcení ale došlo až 16.6. 2007. Od silnice ke kostelu vede lipová alej, založená společně s kostelem, leč průběžně obnovovaná.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemná zmínka o obci <b>Dolní Bečva</b> pochází z roku 1597. Od roku 1610 má své gruntovní knihy a stává se tak samostatnou obcí. Pod jménem Velká Bečva v roce 1676 čítala 39 stavení, později se nazývala Bečvice a až od roku 1848 byla součástí rožnovského panství. Pasekářská půda byla málo úrodná a ležela na stráních kopců, obdělávání bylo tedy málo výnosné. Pasekáři přesto museli odvádět tzv. valašskou daň – desátý kus dobytka v penězích nebo naturáliích. V 1.pol. 17.stol. vznikaly na rožnovském panství kvůli útlakům vrchnosti četné vzpoury, jež však byly poraženy a v roce 1644 skončily na Vsetíně popravou 200 valašských rebelů. V 2.pol. 17.stol. trpěl region nájezdy Tatarů a Turků, kteří mnoho obyvatel povraždili nebo odvlekli do otroctví. Revoluční rok 1848 zlikvidoval robotu, hlavním zdrojem obživy lidí přesto zůstalo zemědělství. Postupně se ale i tady počal rozvíjet průmysl. Za 2.sv. války byla obec jednou ze základen protifašistického odboje a partyzánského hnutí. Dne 9.10. 1944 byli před místní školou popraveni 4 muži, 3 občané zahynuli v koncentračních táborech a 23.11. 1944 byl před vlastním domem popraven pekař Hynek Tošenovský, jemuž občané postavili při vstupu do aleje náhrobní kámen. Alej u kostela zároveň nese jeho jméno. Další pomník obětem se nachází blízko centra, u hlavní silnice směrem na Prostřední Bečvu. Nejstaršími památkami Dolní Bečvy jsou dřevěná zvonice z roku 1835 na Pavlově louce, zděná kaplička (1848) v Horním Rozpitém, kamenný kříž (1805) před kaplí (1898) na Radhošti, sousoší sv. Cyrila a Metoděje (1931) a socha Radegasta (1931).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rozcestník <b>Dolní Bečva, BUS (415m)</b> je situován u autousové zastávky vedle obecního úřadu. Za sebou máte 5,5km a stejně tolik měří nejbližší zelený úsek k ukazateli Pod Radhoštěm. Žlutá značka vede 4km k chatě Mír a modrá 3,5km do Vigantic.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přejdete frekventovanou silnici a po žluté turistické značce můžete nakouknout kousek vedle na pěkně upravenou náves s kašnou a výhledem na vrchol Radhoště (1129m). Zelená značka to totiž jinak bere ulicí rovně proti Radhošti a v úrovni hřbitova zahne vpravo na most přes Dolní rozpitský potok. Tím začíná vaše stoupání na Radhošť. Sklon asfaltky za potokem se rychle zvedá do náročného stoupání a míří k posledním domům v stráni Kamenného (745m). Z louky pod lesem se můžete naposled ohlédnout dolů ke vsi, na protější radhošťský výběžek Štrček (571m), na Vysokou (546m) a Dlouhou (521m) v pozadí kostelní věže, na navazující plochou Stráň (536m) a vzdálenější hřebínek Hážovických Dílů (704m). Poté již vstoupíte do smrkového lesa a širokou svážnicí budete stoupat intenzivně vzhůru. Místy lze na stezce rozeznat i pozůstatky kamenného dláždění.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání to není snadné a vymleté kamení jej činí technicky náročnějším. Dík těžbě dřeva se dá skrz zbylé stromy pohlížet vlevo dolů na místní část Dolní Rozpité. Rozpoznáte i siluetu Černé hory (901m), v jejímž úbočí stojí chata Mír. Mýtina po pravé ruce otevře výhled na lučinatý klín mezi Strání (536m) a Posklou (576m), na svahy Dílů (703m) nad Hutiskem a údolí Solaneckého potoka, jež je sevřeno rozsochami Žebračky (818m) a Kyvňaček (816m). V horizontálně jdoucím hlavním hřebeni Vsetínských Beskyd dominuje Soláň (861m) s maličkou vykousnutou špičkou, pod níž se nachází osada Čarták a pruh sjezdovky. Od Soláně doleva se táhne hřeben na Kotlovou (869m) a směrem doprava se očima dostanete přes Leští (899m) k silně vykácené Tanečnici (912m), jež se částečně překrývá s bližší Žebračkou a Herálkami (891m). Víc doprava už zakrývají vlnovku hřebene vršky stromů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Sklad dřeva v podvrcholové části je křižovatkou lesních cest a jediným místem, kde se přímo nad cestou, v průzoru mezi stromy jak hvězda betlémská, zjevuje radhošťský hotel Radegast. Po jedné ze svážnic tu zahnete doprava a mírně stoupající úboční stezkou podejdete odlesňovaný nejvyšší bod (745m) horské rozsochy Kamenné. Jižní svahy Kamenného ukrývají horské louky a zhruba dvacítku chalup. Většiny z nich si ani nevšimnete, ale ještě v půlce 20.stol. byla celá jižní strana hory holá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První část osady tvoří shluk domů s částečnými výhledy na Vsetínské Beskydy. Spatříte zalesněné obliny nízkého hřebínku nad řekou Bečvou, část zástavby obce Hutisko-Solanec při úpatí rozsochy Kyvňaček, přímo nad Kyvňačkami leží Soláň a od ní poněkud dál směrem doleva se zvedá výrazná Vysoká (1024m). Druhou část osady dělí pruh lesa s <b>pramenem Kamenné</b> svedeným do korýtka. V pomyslném sedle mezi dvěma výčnělky hřbetu narazíte na <b>Boží muka</b>, kde uvnitř zděného hranolu v prosklené nice stojí soška Panny Marie. Mají sedlovou střechu opatřenou ve štítu křížem. Jen o pár metrů dál vidíte druhou drobnou sakrální stavbu. Tentokrát jde o <b>mariánský obrázek</b> v prosklené schránce na dřevěném sloupu, stojící v květinové zahrádce obehnané plotem. Obojí bez zjistitelného data vzniku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání opět nabývá mírného až středního charakteru a míjí malebné dřevěné chalupy. Kamenné zídky kolem pozemků vypovídají o kamenitosti horských políček, dnes již neobdělávaných. Na konci osady si pak povšimněte mohutného stromu, do něhož za dlouhá léta zarostla plechová směrovka zaniklého rozcestníku <b>Na Kamenném, hřeben (797m)</b>. Tento rozcestník už v mapě nenajdete, ale stále si tu můžete přečíst, že jste z Dolní Bečvy ušli 4,5km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Odbočíte doleva a začnete stoupat na 3 terénní „schody“. Po prvním středním stoupání se dostanete do plochého sedla s křížením svážnic. Tady se dejte cestou, u níž stojí velké zastřešené odpočívadlo. Náročné stoupání lesem oživí pohledy na vrchol Radhoště (1129m) s kaplí či dolů k chalupám na Kamenném. Poté přijde zmírnění a výhledy skrze mýtiny už nejen na vrchol, ale i na hřeben Radhoště s vyvýšeninou Radegast (1106m). Popojdete-li stranou, dá se shlédnout panorama východní části Vsetínských Beskyd i nejvyšší partie Javorníků s Veľkým Javorníkem (1072m), jenž je poznamenán dvěma pruhy sjezdovek slovenského ski areálu Kasárne.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Tu náhle uhýbá značka šikmo doleva. Po mírně stoupající svážnici přetnete průsek s výhledem na Černou horu (901m), kostrbaté spojení Vrchhůry (692m) s Ostrým vrchem (672m), rozeklaný hřeben Klenova se špičatou Štípou (707m), vzdálené Hostýnské vrchy a v nich dva výrazné nejvyšší kopce Kelčský Javorník (865m) s Čerňavou (844m). Kráce nato vystoupíte na vrstevnicovou asfaltku a vydáte se po ní doleva k upravenému <b>prameni Na Sídle</b>. Opodál trčí rozcestník <b>Pod Radhoštěm (930m)</b>. Čeká vás závěrečný výstup na 1,5km vzdálený hřeben.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Silnice se za rozcestím dvojí a hned začne vcelku výrazně stoupat. Po 0,5km v zatáčce narazíte na odpočívadlo, kolem kterého pokračuje zpevněná stezka rovně do lesa, aby postupně zpřírodněla, trošku si zakličkovala, zúžila se na pěšinu a mlázím dostoupala k hřebenové louce s výhledem na poslední rozcestník. Právě jste ušli 12,5km. Od cedule <b>Radhošť, hřeben, rozc. (1080m)</b> klesá zelená značka 4km na Ráztoku a je tu i modrá magistrála, mířící 1km na Radhošť či 3km k Pustevnám.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Výhled z hřebene je opravdu krásný. Vyjde-li počasí, budete shlížet na jih do údolí Rožnovské Bečvy, lemované Vsetínskými Beskydami s jejich nejvyšším vrcholem Vysoká (1024m). Ta je snadno rozpoznatelná. Má jakoby trojúhelníkový tvar a výrazně ční nad východním koncem dlouhého kompaktního hřebene. Dobře je vidět i Veľký Javorník (1072m) se dvěma sjezdovkami, nejvyšší bod hraničního hřebene Javorníků. Zejména v zimě se pak v dáli objevují též slovenská pohoří, např. Malá Fatra. Podrobnější popisy by vám poskytla panoramatická mapa u sjezdovky (asi 1km směrem na Pustevny).</p> </font></div>
Aktuálnost k 03/2023
