<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Rožnov p. Radh. (378m) – Rožnov p. Radh., skanzen (385m) – Rožnov p. Radh., rozhl. (480m) – Dolní Bečva, BUS (415m) – Na Kamenném, hřeben (797m) – Radhošť, hřeben, rozc. (1080m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Maximum míst spojených s bývalou slávou rožnovského lázeňství plus něco navíc, to je tato 12,5km dlouhá zelená turistická trasa. Lázeňské objekty jsou propojené naučnými lázeňskými stezkami, jež vás budou skrze četné medailonky informovat o zvyklostech lázeňských hostů, o léčebných metodách i o významných osobnostech, které zde zanechaly svůj otisk. Prohlédnete si dřevěný evangelický kostel, vystoupíte na rozhlednu, projdete se po rožnovských humnech a dojdete až do sousední Dolní Bečvy, odkud táhlým výstupem přes malebnou horskou osadu dosáhnete radhošťského hřebene. Shora pak budete moci obdivovat celý širý kraj a případně navštívit další zajímavé lokality. Trasa je vhodná jen pro pěší.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Město <b>Rožnov pod Radhoštěm</b> je poprvé zmiňováno 28.11. 1267 v listinném seznamu majetku či spíše poslední vůli svého zakladatele Bruna ze Schaumburku, olomouckého biskupa. Postaveno bylo doslova „na zelené louce“ na břehu Rožnovské Bečvy a až do začátku 19.stol. bylo celé dřevěné. K roku 1310 se datuje první zmínka o strážním hradu nad Rožnovem, který měl Moravu chránit před vpádem Uhrů, neboť tamní král Béla žil s Přemyslem Otakarem II. v nepřátelství a Rožnov byl tou dobou poslední osadou u hranic. Hrádek se postupně rozrůstal, jak měnil majitele, zánik mu však přinesl loupeživý rytíř Jan z Messenberka, kvůli němuž byl hrad roku 1539 na rozkaz císaře rozbořen. Roku 1548 získali panství Žerotínové a udrželi si ho až do 19.stol. Za jejich vlády došlo k rozvoji sklářství a tkalcovství a vtiskli se také do městského znaku v podobě černého lva. Tkaním plátna a mušelínu byl Rožnov známý v celé rakouské monarchii, věhlas si získal valašským vyšíváním, ale též existencí papírny (1687) a pivovaru (1712). V roce 1796 si zdejších příznivých klimatických poměrů všiml brněnský lékař Dr. Kročák a poslal sem první 4 neduživce s prsní chorobou. Překvapivě dobrý výsledek a narůstající počet hostů dal podnět ke vzniku klimatických lázní. Zpočátku se léčilo žinčicí a terénními vycházkami, později také koupelemi a elektroléčbou. Tou dobou stály na náměstí první 4 nízké zděné domy, první větší jednoposchoďový dům byl vystavěn teprve roku 1839. Po 2.sv. válce nastává rozmach výstavby i průmyslu, což roku 1960 ukončilo provoz lázní a jejich obnova již není kvůli změně klimatu možná. Největším tahákem Rožnova je rozsáhlé Valašské muzeum v přírodě, na náměstí kostel Všech svatých, pomník T.G. Masaryka a samozřejmě hradní zřícenina.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Výchozí bod turistických tras, počáteční rozcestník <b>Rožnov p. Radh. (378m)</b>, je situován u hlavního mostu přes řeku Bečvu směrem k rožnovskému náměstí a soustřeďuje na sobě všechny čtyři barvy tras. Žlutá měří pouhých 300m, v mapě ji nenajdete, má však za úkol navigovat návštěvníky k/od autobusového a vlakového nádraží. Zbylé značky již směřují klasicky do dvou stran. Modrá vede 14,5km k přehradě Bystřička, ale také 8km na Kamenárku, červená 7,5km do Valašské Bystřice a 9km na vrchol Radhoště, no a zelená 9,5km na Velký Javorník. Stejnou vzdálenost urazí do osady Na Kamenném v úbočí Radhoště.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zelená s červenou sdílí první 1,5km dlouhý úsek ke skanzenu. Přejdete rušnou silnici a po kamenných schodech seběhnete do <b>městského parku</b>. Ten se v širokém pruhu táhne proti proudu řeky a přirozeně na něj později navazuje areál Valašského muzea v přírodě. V minulosti se park prostíral též po opačném břehu Bečvy, avšak záhy tam podlehl stavbě lázeňských vilek. Historické prameny uvádí, že v roce 1813 začali Rožnované zkrášlovat dříve obyčejný kus lesa výsadbou topolů a dalšího stromoví, avšak největších změn doznal městský lesopark až během rozkvětu lázeňství. A protože se město nedávno rozhodlo obnovit tzv. <b>lázeňské stezky</b>, můžete si během své procházky přečíst i několik zajímavostí z této éry. První medailonek s textem stojí pár metrů od vstupu do parku a je psán jakoby jménem správce rožnovského panství Viléma Josefa Drobníka. Dozvíte se v něm, jak to chodilo, když do Rožnova přijel vlakem některý lázeňský host. Že se musel v den příjezdu přihlásit v lázeňské kanceláři, zaplatit poplatek, vyplnit formuláře a že k ubytování sloužily jak hostince, tak soukromé domy na různých místech města. O kousek dál se o panu Drobníkovi dozvíte více. On byl tou osobností, která z obyčejného lesa vytvořila důstojný park. Na počátku totiž nebyl Rožnov na turistiku připraven, dokonce přímo na náměstí se ještě nacházela hnojiště, která se musela o církevních svátcích zakrývat chvojím. „Říká se, že prozíravý a podnikavý správce včas poznal, jaké změny jsou pro úspěch lázní nezbytné. V Hájnici – tak zdejší park nazývají – nechal v 1.pol. 19.stol upravit stezky, umístit lavičky a vysázet nové stromy. Podporoval i rozvoj vodních procedur v místním pivovaře a pro větší pohodlí hostů dal přestavět pokoje v panském šenku. A také se nejednou sám chopil pera a propagoval rožnovské lázně v různých časopisech.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Samotné lázeňské chodníky, dnes potažené asfaltem, protkávají park doposud. Po jednom z nich rovinkou kráčí i zeleno-červená turistická trasa. Ještě v první části parku vedle ní narazíte na černý placatý <b>památník obětem</b> obou světových válek, na němž je zmíněno také 17 jmen místních občanů, kteří nepřežili osvobozování města Rožnova v květnu 1945. Jen taková historická perlička: Rožnov pod Radhoštěm byl osvobozen po 42 hodinách bojů dne 6.5. 1945. Byly to zřejmě nejtěžší chvíle, jaké Rožnované během války zažili. Možná právě skutečnost, že se přímé boje Rožnovu prakticky až do 4.5. vyhýbaly, způsobila, že obyvatelstvo města následnou fázi osvobození podcenilo a nebylo tak na příchozí boje připraveno. Paradoxem zůstává, že patrně většina padlých zemřela zcela zbytečně, ačkoliv řada obyvatel byla předem varována německými i maďarskými vojáky, že se blíží fronta a v Rožnově se bude určitě bojovat. Přesto se stalo, že 4.5. v odpoledních hodinách, kdy ruští vojáci započali dělostřelecké ostřelování náměstí a jeho blízkého okolí, bylo v ulicích příliš mnoho lidí, kteří v relativním klidu nakupovali, postávali a vzájemně diskutovali o osvobození, eventuálně se na možné příchozí boje teprve chystali. Mnoho lidí bylo zraněno střepinami z dělostřeleckých granátů a 17 z nich se již osvobození nedočkalo. Vzhledem k faktu, že většina německých jednotek opustila město ještě před zahájením útoku, se zdá, že Rudá armáda zaútočila na město zbytečně velkou silou a značně tak přispěla k tomu, že byl Rožnov nejvíce postiženým městem z celého okresu Vsetín. Dohromady tu bylo 37 budov zcela zničeno, 229 poškozeno a konečné škody na majetku dosáhly částky přes 104 milionů Korun.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Další dva medailony lázeňské stezky přináší zprávy o lázeňských léčebných metodách. U zrodu zdejších lázní stála léčba plicních chorob a s postupujícími lety přibývala terapie dalších neduhů – nespavosti, neuróz, kataru střev a žaludku, otylosti, vad krevního oběhu, revmatismu a chudokrevnosti. „Jen s žinčicí a vzduchem by jejich léčba jistě nebyla možná. Minerální voda se zde sice nenašla, ale i ta obyčejná došla širokého využití. Ke koupelím časem přibyly procedury inspirované zkušenostmi z lázní Reichenhall a Merano. Ve zvláštním pavilonu se inhalovaly páry solné a éterické, rožnovskou specialitou bylo rozprašování par chladných. Pacient se tak nemusel obávat překrvení orgánů. Dnes je vše ještě o kus dál. Veškeré péče se nemocným dostává v moderním Vodoléčebném ústavu. Kromě tradičních koupelí a parních lázní nabízejí i moderní elektrometody, jakými jsou galvanizace, faradizace, franklinizace nebo diathermie.“ Horský vzduch měl na lázeňské hosty s dýchacími potížemi přímo zázračné účinky. „Do Rožnova dorazili na doporučení brněnského lékaře Františka Kročáka. Ten se o příznivých účincích pobytu nejspíš dověděl z vyprávění, které již v 18.stol. šířili návštěvníci městečka a celého jeho okolí. Kročák nebyl obyčejný lékař, ale krajský fyzik. Dnes bychom spíše řekli krajský lékař nebo možná zcela moderně hygienik. Podhorské místo vzbudilo jeho zájem a on se intenzivně začal zabývat jeho klimatem. Brzy nato, v roce 1796, poslal do Rožnova první čtveřici neduživých pacientů, které sužovaly plicní choroby. Kročák jim doporučil rožnovské klima a pravidelnou konzumaci žinčice, tedy ovčí syrovátky. Věřte nebo ne, obé pomohlo. A pak se pozvolna, krok za krokem, rok od roku začalo šířit dobré jméno nového lázeňského městečka, které se tak čarokrásně choulí v lůně beskydských hor.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První část městkého parku máte za sebou. Nyní přejdete dlážděnou silničku vedoucí k náměstí a projdete umělecky zpracovanou „slavobránou“, za níž kousek stojí altán, je tu také upravené jezírko a po pravé straně Lázeňský dům (dnes Společenský dům). Historické prameny hovoří o tom, že zde v roce 1820 nechala vrchnost postavit první léčebný ústav, v němž byly pacientům poskytovány vodní koupele. O 30 let později převzalo správu lázní město, které se o ně však příliš nestaralo a dalších 19 let si tak lázně přehazovaly jako horký brambor nejrůznější úřady. Lázně navzdory tomu dál prosperovaly. Roku 1857 navštívilo Rožnov 357 hostů, kteří tu bydleli v domech měšťanů a mohli se kochat sezónním účinkováním divadelních společností či najatých orchestrů. V roce 1872 to bylo již 1200 hostů. Od roku 1871 stál uprostřed náměstí hudební altánek, který byl za první republiky nahrazen sedící sochou T.G. Masaryka. V roce 1873 byl postaven nový léčebný dům Rudolfo-Stefanium s vodoléčebnou terapií, jenž je nejstarší dochovanou lázeňskou budovou v Rožnově a je zajímavé, že po celou dobu své existence sloužil vždy zdravotnickým účelům. Dnes v něm sídlí firma Orthes. Podlouhlý nízký <b>Lázeňský dům</b> byl slavnostně otevřen 4.7. 1875. Medailon lázeňské stezky uvádí: „Když se lázeňský ruch dál a dál rozvíjel, bylo stále jasnější, že chybí zázemí poskytující hostům veškeré pohodlí. Citelné to bylo zvláště za nepříznivého počasí.“ „Proto se Rožnované v 2.pol. 19.stol. rozhodli vybudovat důstojné centrum svého léčebného místa – Lázeňský dům. Co vím, za svou historii několikrát prošel úpravami. Podle toho, jak se potřeby hostů vyvíjely, sloužil za nepohody k promenádě, jako konverzační salon i k podávání žinčice. Své místo zde nalezla knihovna s čítárnou, ordinace lékaře, restaurace a nakonec i divadelní sál.“ U předního vchodu Lázeňského domu (odvráceného od parku) stojí fontánka obrostlá květy, malý parčík s cizokrajnými stromy a o něco dál u křižovatky busta Františka Palackého, kterou si zde přes odpor rakouských úřadů roku 1879 prosadili rožnovští vlastenci. Postavíte-li se zády ke vchodu, v uličce po levé ruce budete mít onen vodoléčebný dům a kdybyste vyrazili podél silnice rovně směrem k náměstí, uvidíte i tu bustu a také chvilku nato vpravo trochu stranou hrázděný nízký domek, dříve lázeňský inhalační pavilon z roku 1874.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jak už bylo řečeno, základem léčby v rožnovských lázních se stalo působení horského klimatu spojené s procházkami v terénu, sluněním a gymnastikou, kombinované s pitím kravského a ovčího mléka. Před 1.sv. válkou navštívilo Rožnov 3000 sezónních hostů, význam lázní však náhle po vzniku samostatného Československa upadl. Roku 1924 byl obnoven provoz vodoléčebného ústavu a v něm zavedena elektroléčba. Lázně byly ale roku 1960 definitivně zrušeny, neboť čisté horské prostředí začala zamořovat továrna Tesla a klimatické lázně tak již nemohly plnit svou základní funkci.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Před výstavbou Lázeňského domu se v parku v pícce ohřívala a podávala žinčice, byly zde vyznačeny trasy sloužící ke zdravotním procházkám a stával tu <b>hudební altánek</b>, v němž hrávala lázeňská hudba. Altánek byl v 70.letech 20.stol. sice odstraněn, v roce 2009 jej však město nahradilo na původním místě autentickou kopií. Stojí jen pár kroků od hlavní promenády, kudy vede zelená turistická značka, naproti rybníčku s vodotrysky, kde se dříve mohli lázeňští hosté plavit na loďkách. Promenáda pokračuje parkem kolem kamenného kvádru s kovovou plaketou, připomínající založení Chráněné krajinné oblasti Beskydy, jíž je město Rožnov od roku 1973 součástí, až se zastavuje u <b>sochy Rebela</b> od sochaře Vladimíra Navrátila. Zdejší medailon se vrací k tématu ohřívání žinčice. „Je to převařená ovčí syrovátka bílozelenavého odstínu. Dle mínění lékařů přispívala ke zvýšení chuti k jídlu, ulehčovala trávení a zlepšovala látkovou výměnu. Zvláštní specialitou byla též zelinová žinčice, která obsahovala některé hořké byliny. Žinčice vzniká na horských salaších jako vedlejší produkt při výrobě ovčího sýra. Pastevci ji po celou lázeňskou sezónu den co den snášeli čerstvou z okolních salaší až do Rožnova. Lékaři doporučovali její konzumaci v teplé podobě, ohřívala se proto přímo v městském parku. Žičnice se pacientům podávala po předložení tzv. žinčičné známky, kterou si zakoupili v lékárně nebo u některého ze zdejších kupců.“ Od vzniku republiky se už žinčice k léčení nevyužívá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Lipová alej, kterou jste právě prošli, byla vysázena v roce 1921. V polovině 20.stol. pak do parku přibyly ještě okrasné trávníky, další okrasné dřeviny a květnaté keře. Rostou tu habry, lípy, smrky, duby a javory. Zjištěno zde bylo více jak 50 druhů ptáků, žijí tu veverky, ježci, kuny, hraboši či netopýři.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka se stáčí doprava a obchází dřívější hlavní vchod do skanzenu. Vstupnímu prostranství vévodí nomumentální vyřezávaný <b>sloup Píseň rodného kraje</b> s alegorickými výjevy z minulosti Valašska od lidového řezbáře Michala Žitníka. Nato se dostanete k silnici. Po pravé ruce zde mezi stromy stojí <b>dřevěný evangelický kostel</b> Československé církve bratrské a husitské, novodobá roubená stavba z let 1950-1953, postavená podle projektu pražského architekta Bohuslava Bareše. Architektonicky neobvyklá stavba je nápadná svou velmi strmou střechou, na bočních stranách uprostřed zalomenou. Pod takto vytvořenou stříškou v lichoběžníkovém okosení jsou boční okna, další, podobně jako u středověkých zděných staveb, prosvětluje štít čelní stěny. Stavba se svou podobou zcela odlišuje od ostatních dřevěných sakrálních staveb v oblasti a naprosto postrádá jakékoliv prvky známé z lidových staveb, snad jen s výjimkou protažené stříšky na obvodu celého kostela, která se podobá galeriím, tzv. sobotám tradičních dřevěných kostelů. V interiéru zaujme varhanní pozitiv z roku 1824 od pražského varhanáře Gartnera, který sem byl přenesen z evangelického kostela v Rybníčkách. Mimo čas bohoslužeb se však dovnitř nedostanete.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická značka se vydává širokou zpevněnou pěšinou doleva podél plotu <b>Dřevěného městečka</b>, což je jedna ze tří částí Valašského muzea v přírodě. Přes hrazení můžete částečně spatřit amfiteátr, kde se příležitostně uskutečňují různá hudební a taneční vystoupení, dále originál zvonice z Horního Lidče postavené roku 1771 (sem byla přestěhována v roce 1927 a v Lidči teď stojí její přesná replika), báň katolického kostela sv. Anny z Větřkovic, sýpka z Prostřední Suché a sýpka z Heřmanic, vše dřevěné. Cestou minete i nový hlavní vchod do Dřevěného městečka. Ten se nachází naproti tzv. Sušáku, kde jsou pokladny, WC, prodejna suvenýrů apod. Od Sušáku byste se při návštěvě skanzenu dostali i do areálu Mlýnské doliny a Valašské dědiny. Myšlenka muzea v přírodě vznikla v hlavách sourozenců Jaroňkových. Ti pocházeli z Malenovic u Zlína, z rodiny se zájmem o umělecké řemeslo. Bohumír Jaroněk (22.6. 1866 – 18.1. 1933) studoval na reálce v Novém Jičíně, když jej při výletech do nedalekého Štramberka zaujaly tamní valašské roubené domky. Hodně cestoval po světě, ovšem nejvíc jej ovlivnila až návštěva Národopisné výstavy československé v Praze roku 1895, jejíž nejpozoruhodnější částí se stala „výstavní dědina“ se skupinou lidových staveb z Valašska, jak ji navrhnul architekt Dušan Jurkovič. V roce 1909 se Bohumír s bratrem Aloisem (16.6. 1870 – 31.10. 1944) usadili v Rožnově a začali přemýšlet nad zachováním dřevěných měšťanských domů z rožnovského náměstí, které měly kvůli modernizaci města ustoupit zděným stavbám. Alois podnikl dlouhou cestu do městečka Aarhus v Dánsku, kde navštívil právě vznikající muzeum v přírodě a poznal i první a nejstarší muzeum v přírodě na světě, Skanzen u švédského Stockholmu. Slovo „skanzen“ znamená „hradby“ (ve smyslu vojenského opevnění, tzv. šance) a Švédové tak nazývají pouze své nejstarší muzeum, neboť to bylo vybudováno právě v místě někdejších šancí. V roce 1911 byl v Rožnově založen muzejní spolek a v roce 1913 předložen první projekt muzea. Kvůli válce však k výstavbě mohlo dojít až roku 1925, kdy bratři Jaroňkovi využili příznivé atmosféry přípravy prvního valašského folklórního festivalu zvaného Valašský rok. Prosadili, aby se tyto slavnosti konaly už v areálu nově vzniklého muzea. Na mýtinku lázeňského parku jako první přenesli rožnovskou radnici a měšťanský Billův dům z poloviny 18.stol., plus několik drobných staveb. O 3 roky později přibyla Vaškova hospoda z 16.stol., v čase Bohumírovy smrti v roce 1933 se dostavěla kopie fojtství z Velkých Karlovic a během 2.sv. války vystavěla skupina tesařů mistra Michala Fabiána dřevěný kostel sv. Anny. Vycházeli přitom z projektové dokumentace kostela z Větřkovic u Příbora, jenž vyhořel v roce 1978. Vzniklý areál dostal název Dřevěné městečko. Nutno ještě poznamenat, že zvláště po smrti bratra Bohumíra dohlížela na chod muzea nenápadná Julie Jaroňková (9.2. 1864 – 12.7. 1945). Všichni tři sourozenci jsou pochováni na Valašském slavíně, symbolickém hřbitově valašských osobností u kostela sv. Anny. V 60.letech 20.stol. došlo k realizaci projektu rozsáhlé Valašské dědiny. Cílem se stala pravdivá rekonstrukce modelu valašské vesnice, a tak se na rožnovské pasece Stráň postupně vystavělo na 40 objektů. Otevřena veřejnosti byla v roce 1972. Nejnáročnější byla výstavba třetího areálu muzea, Mlýnské doliny, zpřístupněné v roce 1982. Zde se nachází technické objekty, organicky začleněné do vesnického urbanismu. Ve Valašském muzeu v přírodě dochází k četným programovým akcím, ukázkám autentické lidové tvořivosti či folklóru, na usedlosti se chovají hospodářská zvířata atd. Chcete-li se podívat dovnitř, vyhraďte si na to přinejmenším jeden celý den.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poté, co obejdete Dřevěné městečko a tenisové kurty, narazíte v parku na tyčový ukazatel <b>Rožnov p. Radh., skanzen (385m)</b>. Ušli jste již 1,5km. Značky se tu rozcházejí a obě míří na Radhošť. Červená dosáhne vrcholu po 7,5km, kdežto zelená až po 11km, neboť nyní musí přejít silnici a vydrápat se na Karlův kopec k rozhledně. Nejbližší úsek má délku 1km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zatímco cestou sem jste si mohli přečíst na dvou posledních medailoncích o Radhošťském thé z bylinek rostoucích kolem Rožnova, o křupavých rohlíčcích, o divadelních představeních místních ochotníků či o lázeňské kapele, tady u rozcestníku se píše o lázeňských pacientech židovského původu, včetně Sigmunda Freuda, který tu krátce pobýval jako jednoroční dítě. Trasa vás navede přes parkoviště u muzea k mostku přes rekonstruovaný <b>mlýnský náhon</b>. Náhon poháněl již v roce 1507 dva mlýny postavené na periferii Rožnova. Voda do něj byla vpouštěna stavidlem nad tzv. horním splavem na řece Bečvě a byla vedena v délce necelých 2km středem města až do její jižní části, kde stál vrchnostenský mlýn, později papírna. V severní části poháněla voda mlýn a později také pilu, která byla k mlýnu přistavěna. Sloužil více jak 400 let. Domácnosti braly z náhonu vodu na vaření, hospodyně v něm máchaly prádlo, hospodáři napájeli dobytek, koupaly se v něm děti. Držely se tam ryby i raci. V dobách socialismu sloužil náhon jako zdroj užitkové vody pro několik podniků: Loana, Severomoravské mlýny a pekárny a Vratimovské papírny. Pro technickou náročnost a vysoké náklady na údržbu byla velká část náhonu kolem roku 1973 zasypána. V roce 1971 požádalo Valašské muzeum v přírodě o zbylou část náhonu za účelem využití pro pohon historických objektů charakteru vodních staveb. Dnes je náhon zachován už jen v horní části, tzn. od vtoku po areál muzea. V Mlýnské dolině pohání mlýn, valchu a hamr, napájí dva rybníčky a jezírko v parku u společenského domu. Odtud se pak voda vrací podzemním kanálem zpátky do Bečvy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Bezprostředně od mostku přes náhon počíná stoupat lesem široká upravená stezka, která se klikatí směrem k zátylku Karlova kopce (480m). I zde vás provedou textové medailony lázeňských stezek. Ústy Dušana Jurkoviče vypráví text o terénní léčbě, jež využívá zdejších přírodních krás a klimatických předpokladů. Podle závažnosti onemocnění byly profesorem Oertlem rozčleněny vycházky do několika kategorií obtížnosti, od rovné plochy parku po vrcholky kopců a do okolních obcí. Píše se tu také, jak přišel Karlův kopec ke svému názvu – prý na počest návštěvy arcivévody Františka Karla Habsburského. O několik let později v nové Československé republice došlo k jeho přejmenování na Wilsonovu stráň podle prezidenta USA Woodrowa Wilsona, místní však nadále používali starý název a ten se udržel podnes. Další zastavení pojednává o osobnosti Dušana Samo Jurkoviče, jehož architektonická díla lze najít v šikorém okolí Rožnova. Jedním z nich, realizovaným až dlouho po jeho smrti, je rozhledna na vrcholu Karlova kopce. Odbočka k ní se nalézá u rozcestníku <b>Rožnov p. Radh., rozhl. (480m)</b> v zátylku kopce. Vychozenou pěšinou v lese půjdete středně vzhůru a po cca 250m stanete u ní, zatímco zelená turistická značka pokračuje 3km na Dolní Bečvu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Plány na stavbu rozhledny vytvořil Dušan Jurkovič roku 1896 pro Turistický spolek ve Valašském Meziříčí. Novodobý projekt <b>Jurkovičovy rozhledny</b> vznikl podle jednoho ze dvou dochovaných náčrtů, které včetně barevného provedení dokompletoval architekt Antonín Závada starší se svými spolupracovníky. Bylo zapotřebí podrobně rozpracovat jednoduchý Jurkovičův nákres, který architekt původně připravil pro Brňov u Valašského Meziříčí. Z důvodu nedostatku financí však tehdy projekt zůstal „u ledu“. O oživení myšlenky postavit Jurkovičovu rozhlednu se pokusil už v 60.letech 20.stol. tehdejší ředitel Valašského muzea v přírodě Ing. Jan R. Bečák, jeho záměr bohužel nebyl naplněn a upadl v zapomnění. Až v roce 2008 se rožnovská radnice rozhodla Jurkovičovu rozhlednu skutečně postavit. Nejdříve bylo nezbytné nalézt v okolí města vhodnou lokalitu. Zpočátku se jako nejvhodnější jevil kopec Hradisko, na kterém stával strážní hrad. Z této možnosti ale sešlo, a tak se rožnovští radní rozhodli pro Karlův kopec. Současná unikátní stavba rozhledny nese složité prvky lidové architektury. Vybíralo se dřevo, které muselo být 100 let staré. Betonová podezdívka je obložena kamenem, na dřevěné části bylo použito dřevu buku, smrku a jedle. Ručně tepané prvky z mědi musely navíc nejlépe vystihovat ducha Jurkovičových staveb, včetně hrotnice, u které bylo vypracováno několik plánů a návrhů. Samotnou stavbu rozhledny zahájila firma Commodum s.r.o. z Valašské Bystřice v říjnu 2010 vybudováním základů, dokončena byla v prosinci 2011. Samotná realizace rozhledny se bohužel stala předmětem politického sporu kvůli podezření ze zmanipulování zakázky a kromě toho muselo za oběť dobrému výhledu na jaře 2012 padnout zhruba 30 stromů v okolí rozhledny, což vyvolalo negativní reakce místních ochránců přírody. Kolaudace Jurkovičovy rozhledny proběhla v únoru 2012 a první otevření se konalo v sobotu 28.4. 2012. </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značená stezka lehce poklesne do lučinatého sedla, odkud začínají být vidět okolní malé kopečky. Maličko čouhá sousední Klůzov (490m), z druhé strany v dálce např. Hradisko (522m), později Vysoká (546m), objevuje se předhůří Radhoště a následně i Radhošť sám, resp. z Radhoště je vidět čelní dvojvrší Černá hora (891m) s Velkou Polanou (981m). Rovinkou zdoláte vyježděnou polňačku, která přejde v úzkou asfaltku. Odhalí se vrch Chumchálky (633m) spojený sedlem s Velkou Polanou (981m) a z druhé strany údolí spojité dvojvrší Myší hora (725m) – Kyčera (875m). Krátce prochází zelená stezka lesem a od sedla zlehka vystoupává po panelové cestě pod sloupy elektrického vedení, odkud se naskýtají další výhledy na obě strany. Nalevo je to zmiňované dvojvrší Veřovických vrchů, napravo směřují dráty do Tylovic, do lučinatého úbočí Rysovy hory (554m) a širokým průsekem přetínají zalesněný hřebínek Hážovických dílů (704m). Kousek za ním vyčuhuje Činov (793m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zatímco značka vede rovně, panelačka odbočuje doleva jakoby na Klůzov. Ztracený v lese tu po pár desítkách metrů stojí litinový <b>Machýčkův kříž</b> s korpusem kovového Krista, zapuštěný do kamenného soklu, který spočívá na čtvercové patce. Ve střední části soklu stojí napsáno: Ke cti Boží věnovali manželé Machýčkovi LP 1871. Manželé Anna a Josef Machýčkovi pocházeli z tylovické usedlosti č.79 a kříž postavili na svém poli, kde se říkalo Za Dlouhou. Nedaleko kříže byla údajně později nalezena mrtvá Rozina Vaculová, jež zemřela při práci na přilehlém poli. Byla manželkou Františka Vaculy, kterého se Anna Machýčková jako dítěte ujala. Po 137 letech tato drobná památka zchátrala natolik, že se sousedé Tylovjané dohodli na její opravě. Vysbírali peníze a téměř svépomocí ji v roce 2008 obnovili. Zchátralý pískovcový základ kříže nahradili betonovým základem a původní kameny použili k obložení. Nápisy a poškozené části opravil kameník Vančura z Valašské Bystřice. Poté byla památka pomocí vypůjčené zdvihací techniky složena do původního stavu, byl jí dán nový nátěr a po sousedsku upraveno její okolí. V neděli 26.10. 2008 kříž za početné účasti obyvatel Tylovic i Rožnova znovu vysvětil páter Jiří Polášek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Lučinaté rovné sedlo mezi trojicí nízkých vršků skýtá ze zpevněné cesty opět pár stručných výhledů do okolí. Pohledem nazpět to je vížka Jurkovičovy rozhledny, Myší hora (725m), nalevo za ní hřbet Úvěsu (713m) s Kamenárkou (862m), Kozinec (475m) s Lázem (549m) a v dálce za nimi se již profilují hřbetní partie Veřovických vrchů. Vidno Kyčeru (875m), Chumchálky (633m) i Velkou Polanu (981m) a poté, co se přehoupnete na mírně klesající polní cestu, zpoza stromů vykoukne obec Dolní Bečva. Do ní po cca 1km vstoupíte. Nyní vás čeká mírný sestup po vyježděné lesní stezce, kde po dešti zaručeně narazíte na spoustu bláta. Znova se naskýtá pohled na Černou horu (891m), zpoza níž postupně vylézá radhošťský hřbet s horským hotelem Radegast. Ke konci pěšina doslova spěchá po úbočí Vysoké (546m) směrem k šumící Bečvě. Tady po levé ruce můžete zpozorovat podivné stavení. Mapa udává název lokality Hážovický Mlýn. <b>Hážovice</b> byly do června 1960 samostatnou obcí a jejich katastr zasahoval i sem. První zmínka o obci je uvedena v listině Lacka z Kravař z roku 1411 a podle knihovního zápisu z roku 1662 zasahoval fojtovský mlýn až do území Horní Bečvy (obec Hutisko-Solanec dosud neexistovala). Prvním známým hážovickým fojtem byl jistý Jira Kubíčků, v roce 1798 to byl Michal Mizera a posledním fojtem v roce 1833 se stal Michal Vašek. Jeho purkmistr Michal Machýček byl jmenován prvním starostou Hážovic. Fojti obývali dům č.38 s honosným štítem, jemuž se dosud říká „na fojtství“ a jež bylo vystavěno v roce 1791 pod vedením tesařského mistra Jana Žáka a na náklady tehdejšího fojta Michala Mizery. Víme, že v roce 1659 patřil k fojtství moučný mlýn a půl pily ležící u Bečvy, avšak jestli šlo o stavení pod zelenou turistickou stezkou, to se prokázat nepodařilo. Na starých mapách z 19.stol. se v tomto bodě nějaký objekt s vodním náhonem každopádně nacházel. Dnes je náhon patrně zasypaný nebo svedený do trubek, protože na povrchu pod <b>studánkou Za vodú</b> zůstal už jen terénní náznak a blátivá mokřinka. U té se dá zabočit na travnatou pěšinu, turistická značka však vede ještě kousek po stezce okrajem lesa a vychází až u mostu přes řeku. Po asfaltové cyklostezce následně zamíříte na otevřené prostranství s výhledem vpravo na malý vršek Stráň (536m) a vlevo na strmé úbočí Ostrého (501m) se vzdálenou plochou Myší horou (725m). Odtud v rozmáchlé linii stoupá vzhůru lesnaté úbočí Černé hory (891m) s předvrcholky Strček (571m) či bezejmenným (745m), kam následně vaše trasa zamíří.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupavým obloukem přichází cyklostezka k frekventované hlavní silnici Rožnov p.R. – Horní Bečva a vydává se podél ní rovinkou do centra obce. Po pár stech metrech se v boční uličce ukáže bílý <b>kostel sv. Antonína Paduánského</b> s farou, situovaný v parkové zeleni. Základní kámen novorománského kostela byl položen v roce 1905 a následujícího roku byl chrám dostavěn. Od 25.7. 1994 jsou oba objekty kulturní památkou, k vysvěcení ale došlo až 16.6. 2007. Od silnice ke kostelu vede lipová alej, vysazená současně se založením kostela.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemná zmínka o obci <b>Dolní Bečva</b> pochází z roku 1597. Od roku 1610 má své gruntovní knihy a stává se tak samostatnou obcí. Pod jménem Velká Bečva v roce 1676 čítala 39 stavení, později se nazývala Bečvice a až od roku 1848 byla součástí rožnovského panství. Pasekářská půda byla málo úrodná a ležela na stráních kopců, obdělávání bylo tedy málo výnosné. Pasekáři přesto museli odvádět tzv. valašskou daň – desátý kus dobytka v penězích nebo naturáliích. V 1.pol. 17.stol. vznikaly na rožnovském panství kvůli útlakům vrchnosti četné vzpoury, které však byly poraženy a v roce 1644 skončily na Vsetíně popravou 200 valašských rebelů. Ve 2.pol. 17.stol. trpěl region nájezdy Tatarů a Turků, kteří mnoho obyvatel povraždili nebo odvlekli do otroctví. Revoluční rok 1848 zlikvidoval robotu, hlavním zdrojem obživy obvatel Dolní Bečvy přesto zůstalo zemědělství. Postupně se ale i tady počal rozvíjet průmysl. Za 2.sv. války byla obec jednou ze základen protifašistického odboje a partyzánského hnutí. Dne 9.10. 1944 byli před místní školou popraveni 4 muži, 3 občané zahynuli v koncentračních táborech a 23.11. 1944 byl před vlastním domem popraven pekař Hynek Tošenovský, jemuž občané postavili při vstupu do aleje <b>náhrobní kámen</b>. Alej u kostela zároveň nese jeho jméno. Další pomník obětem se nachází blízko centra, u hlavní silnice směrem na Prostřední Bečvu. Nejstaršími památkami na Dolní Bečvě jsou dřevěná zvonice z roku 1835 na Pavlově louce, zděná kaplička z roku 1848 v Horním Rozpitém, kamenný kříž z roku 1805 před kaplí na Radhošti z roku 1898, sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti z roku 1931 a socha Radegasta z roku 1931.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na kandelábru v centru obce je situován rozcestník <b>Dolní Bečva, BUS (415m)</b>. Podle něj jste dosud ušli 5,5km. 4km měří nejbližší úsek do horské osady Na Kamenném a 7km na hřeben Radhoště. Počíná se zde také žlutá turistická trasa přes Pavlovy louky (3km) pod chatu Mír (4,5km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přestože plastová šipka ukazuje rovně a doleva, malované značky jdou pár kroků nazpět a přes silnici na dlážděný chodník, odkud ale stejně dojdou do společného bodu. Mírně stoupáte ulicí do Dolního Rozpitého, potkáváte dřevěné chalupy a nahoře před sebou vidíte vrchol Radhoště (1129m). Náhle značka odbočí vpravo, po mostě překoná Dolní rozpitský potok a začne zostra stoupat do úbočí bezejmenné hory. Po cca 260m asfaltka končí. Pokud se otočíte, uvidíte naposledy údolní část obce, drobné vršky podél Bečvy, pár hřebínků Vsetínských Beskyd okolo Hutiska či sousední Strček (571m). Poté již vstoupíte do smrkového lesa a širokou svážnicí budete stoupat víceméně přímo proti svahu. Zajímavé je, že tu lze místy rozeznat pozůstatky kamenného dláždění, jak asi chalupáři potřebovali jezdit na Kamenné.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání to není snadné a hrubé vymleté kamení jej brzy činí i technicky náročnějším. První lesní křižovatku přejdete rovně, na druhé krátce popojdete po vrstevnicové cestě s výhledem na Radhošť (1129m). Kdybyste tudy pokračovali dále, obejdete bezejmenný vrchol (745m) jenom z jiné strany než zelená značka. Když však zabočíte doprava na další stoupající svážnici, vyjdete po chvilce na osadě Kamenné. Vyježděná cesta se prosvětluje mýtinami, sklon stoupání zmírní a mezi korunami stromů se ukáží nekonečné vlnovky horských hřebenů. Vzhledem k absenci detailů nelze panorama blížeji popsat. Vsetínské Beskydy i Javorníky mají poměrně kompaktní horizontály a v předhůří je dílčích hřebínků až po čertech mnoho.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na osadě Kamenné pochopitelně stojí několik chalup. Ještě v půlce minulého stolení byla celá jižní strana hory bez lesa, dnes zůstalo holé pouze prostranství kolem obydlí. Proto se nedivte, když v první části osady ještě na rozcestník nenarazíte. Projdete kolem <b>pramene</b> svedeného do korýtka a menším lesíkem, když tu v divoké zeleni po své levé ruce spatříte <b>Boží muka</b>, dle použitého stavebního materiálu zřejmě novodobějšího data vzniku. Uvnitř zděného hranolu, v prosklené nice, stojí soška Panny Marie s květinovou stafáží. Střecha je sedlová, opatřená ve štítu křížem. Jen o pár metrů dál, v sedle sloužícím jako parkoviště, nacházíte druhou drobnou sakrální stavbičku. Tentokráte jde o <b>mariánský obrázek</b> v prosklené vytrínce na dřevěném sloupu, stojící v květinové zahrádce obehnané plotem. Taktéž bez zjistitelného data vzniku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání opět nabývá mírného až středního charakteru. Širokou cestou vstoupíte do druhé části osady a krátce budete dokonce klesat. Před opětovým odbočením do lesa si povšimněte mohutného stromu, do něhož za dlouhá léta docela zarostla plechová směrovka rozcestníku <b>Na Kamenném, hřeben (797m)</b>. Druhá šipka je umístěna na jiném stromě u paty lesa. Na Radhošť zbývají 3km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Lesní svážnice, doprovázená zelenou turistickou značkou, bude nyní stoupat na 3 terénní „schody“. Po prvním středním stoupání se dostanete do plochého sedla s lesní křižovatkou. Tady se dejte cestou, u níž stojí velké nadstřešené odpočívadlo. Z množství starých i nových svážnic si po vzoru značkaře vybete tu, co záhy uhýbá na úboční cestu, dlouho stoupá středně, ale pak přitvrdí a drápe se do vyšších a vyšších poloh. Kratičkou rovinku střídá krátké stoupání a dlouhá nakloněná rovina. Pořádné výhledy zatím stále chybí, přes průsek vpravo shlédnete akorát zelený svah poblíž lokality Skalíkova louka. Tu náhle značení uhýbá vlevo. Po mírně stoupající svážnici přetnete průsek s výhledem na Černou horu (891m) a za okamžik se již octnete na vrstevnicové asfaltové cyklostezce. Po ní se dáte nalevo. U silničky vyvěrá upravený <b>pramen Na Sídle</b>, kde můžete posedět na lavičce a napít se.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Odbočka na Radhošť na sebe nenechá dlouho čekat. Terén vytváří dvojitou kaskádu středního stoupání a rovinky, načež po kamenité uježděné cestě dosáhne odpočívadla u panelu <b>Lesnické naučné stezky Radegast</b>. Tabule obsahuje zejména obrázky s popisky na téma, kterak lesníci používají vlastní druhy map, aby se v jednotlivých lokalitách lépe orientovali a měli přehled o druhové různorodosti lesních parcel.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání pokračuje i dál a široká kamenitá stezka se klikatí lesem ke spodní hraně hřebenové louky. Okrajem lesa pak zostra vystoupáte zkroucenou pěšinku, jež v poslední fázi nadobro opouští les a doškrábe se až k odpočívadlu u ukazatele <b>Radhošť, hřeben, rozc. (1080m)</b>. Podle něj máte za sebou celkem 12,5km. Zelená značka pokračuje ještě dál na Ráztoku (4km) a je tu i modrá hřebenovka s kilometráží k vrcholu Radhoště (1km) a Pustevnám (3km). Projdete-li se trochu okolo, narazíte na informační tabuli Naučné stezky Radegast, nadepsané příhodně „Vidíte díky ovcím.“ Na vědomost se turistické veřejnosti dává, že kdyby se tu v minulosti nepáslo, asi by nebyl jiný důvod zlikvidovat místní les. Salašníci totiž využili i neúrodnou půdu na hřebenech a svazích, která byla jinak zemědělsky bezcenná. Podobně jako Radhošť byly odlesněny téměř všechny hřebeny v Beskydech a na Valašsku. Pojem „salaš“ zahrnuje celé letní hospodářství (budovy, stádo, přilehlé pastviny, personál). Na Valašsku se chovaly ovce valašky, které dobře snáší drsné podmínky v horách. Nejsou sice dobré na maso a nemají kvalitní vlnu, hlavním užitkem z jejich chovu jsou však sýr a další mléčné produkty. Salaš na Černé hoře byla jednou z posledních salaší na Rožnovsku. Bača Blinka tam vyháněl ovce ještě několik let po válce!</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ano, výhled je z hřebene opravdu krásný. Vyjde-li počasí, budete shlížet do údolí Rožnovské Bečvy, lemované Vsetínskými Beskydami s jejich nejvyšším vrcholem Vysoká (1024m) při východním okraji. Je snadno rozpoznatelná. Má tak trochu trojúhelníkový tvar a navíc je vyšší než ostatní kopce okolo. Dobře je vidět i Veľký Javorník (1071m), nejvyšší vrchol dlouhého hřebene Javorníků. Ne, že by byl terénně výrazný, ale poblíž se nachází velké lyžařské středisko Kasárne se sjezdovkami ve tvaru písmene „U“. Zejména v zimních měsících se pak v dáli hezky objevují také slovenská pohoří, např. Malá Fatra. Podrobnější popis vám poskytne panoramatická mapa u sjezdovky (asi 1km směrem na Pustevny).</p> </font> </div>
Aktuálnost k 09/2014
