<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Prašivá, tur. ch. KČT (706m) – Nad Vysutým (700m) – Pražmo, hot. Travný, BUS (425m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Modře značená stezka o délce 6km se klikatí úbočím Čupelu a co do typu terénu má 3 fáze a 2 významné momenty. Dva zajímavé objekty stojí na Malé Prašivé, rovinkou se od nich dostanete do půlky cesty, kde se otevírá panoramatický výhled do údolí Morávky. Potom už to jde lesem šupem dolů a závěr trasy se vleče kus podél řeky. Možno doporučit pěším, případně horským cyklistům.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na vršku Malá Prašivá (707m), jenž je předvrcholem Prašivé (843m), stojí turistický ukazatel <b>Prašivá, tur. ch. KČT (706m)</b> s podtitulkem: „Poutní místo s kostelíkem z roku 1640. Turistická chata z roku 1921. Rozhledna.“ Ano, tyto 3 objekty se zde skutečně nacházejí. Rozhledna je součástí turistické chaty, avšak z technických důvodů je již dlouhá léta zavřená. Má jednu plošinu ve výšce 16m a vede na ni 57 schodů. Samotná dřevěná chata, patřící Klubu českých turistů, má velmi slušně popsánu svou historii na panelu <b>Naučné stezky Prašivá</b>, který se nachází u parkoviště před chatou, což se ovšem o <b>dřevěném kostele sv. Antonína Paduánského</b>, stojícím na druhé straně vrcholové holiny, říct nedá. Tam je pouze u dveří vyvěšena cedulka se základními informacemi. Vězte tedy, že tento kostel byl vystavěn roku 1640 z popudu frýdeckého hraběte Jiřího z Oppersdorfu, prý z vděčnosti za záchranu před rozzuřeným jelenem, který jej svým parožím přikurtoval ke stromu. Oppersdorfové byli a stále jsou starobylý šlechtický rod pocházející ze Slezska, z vesnice Oppersdorf u polského města Nysa. Do Čech společně přesídlili v 16.stol. bratři Jan, Vilém a Jiří. Jan byl z nich nejúspěšnější, vyznamenal se na mnoha bojištích Evropy, mimo jiné pomáhal potlačit české stavovské povstání a odměnou, věnem či nákupem získal několikero českých panství. Zemřel však bezdětný. Náš Jiří III. byl potomkem prvního Jiřího z Oppersdorfu. Roku 1626 povýšil do stavu říšských hrabat a roku 1636 odkoupil problematické panství Frýdek, jež bylo uplynulých 50 let decimováno tvrdým zacházením panstva a drancováním dánských vojsk. Za Oppersdorfů a později za Pražmů, kteří panství vyženili, nastal nebývalý rozvoj oblasti, ovšem to už jsme někde jinde. Jiří III. z Oppersdorfu, vírou římský katolík vládnoucí na tradičně protestantském území, zasvětil kostel dne 5.10. 1640 sv. Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu, což byl nejvýznamnější řeholní řád římskokatolické církve a jeden z nejvlivnějších řádů na světě vůbec. Hlavní náplní řádu byla od jeho založení (1534) misijní, vzdělávací a vědecká činnost, po bitvě na Bílé hoře (1620) se však hlavní činností řádu v Českých zemích stala zejména rekatolizace. Roku 1673 dochází nicméně ke změně zasvěcení kostela sv. Antonínu Paduánskému, uznávanému znalci Bible, misionáři a kazateli. Na Prašivou se konávaly velké poutě, jichž později využili také politici a od roku 1891 se zde odehrávaly tzv. tábory lidu. Na tato shromáždění přicházeli řečnit i takové osobnosti jako např. poslanci zemského sněmu slezského. Poutě a tábory lidu přitahovaly obyvatelstvo z dalekého okolí. Historické prameny zmiňují až 8000 poutníků na jedné pouti. Po Mnichovské dohodě měl kostel připadnout Polsku. Regionální tisk tehdy vyzval obyvatelstvo k poslední pouti ke svatému Antoníčkovi, která se konala v neděli 13.11. 1938. Pouť však přerostla v protestní shromáždění proti polskému záboru. V červnu následujícího roku se tradiční pouť konala již ve Vyšních Lhotách za hostincem, neboť poutníkům z protektorátu byla účast na poutích na Prašivé zakázána. Po obsazení Polska 1.9. 1939 připadla Malá Prašivá i s kostelem Německé říši a roku 1940 bylo konání poutí definitivně zakázáno. Na konci 2.sv. války, když Slezskem procházela fronta, byl kostel dne 4.5. 1945 zasažen z Raškovic 2x dělostřeleckým granátem. Jeden prorazil stěnu vpravo u vchodu a roztříštil schody na pavlač, druhý proletěl štítem a vyrazil střechou. Oprava proběhla rychle, a tak se po 5 letech mohla na Malé Prašivé znova uskutečnit pouť. Kostel byl pak ještě několikrát opravován a dnes je pod ochranou památkového úřadu. Jde o jednoduchou stavbu. Na obdélnou loď z roku 1640, sroubenou z mohutných jedlových trámů, navazuje mírně odsazený trojboký presbytář a nad trojúhelníkovým štítem je osazena malá věžička. Od její přístavby v roce 1860 do poškození granátem byla cibulovitá, nyní je jehlancovitá. Celá stavba je od roku 1753 pobita šindelem kvůli ochraně před nepříznivými povětrnostními vlivy. Sakristie a kruchta přibyly roku 1772, roku 1779 kazatelna. Tehdy neobvyklým bleskosvodem ji opatřil farář František Stáhala (1842-1872), který zároveň nechal u těšínského malíře Wankeho zhotovit obraz sv. Antonína Paduánského.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kromě politiků se srocování lidu při poutích na Prašivou hodilo i českým vlastencům. Když v počátcích organizované beskydské turistiky na sklonku 19.stol. začal na horách budovat turistické chaty a útulny německý spolek Beskidenverein, vznikla mezi Čechy potřeba začít jim konkurovat také českými chatami. O založení českého turistického spolku bylo rozhodnuto při příležitosti pořádání hospodářské a průmyslové výstavy v Dobré v roce 1910. 1.9. se konala první schůze Bezkydské jednoty slezské se sídlem v Raškovicích a jejím předsedou byl zvolen továrník Josef Adámek, raškovický starosta. Jednota si mimo jiné stanovila, že na Prašivé vybuduje <b>turistickou chatu</b>. Prosadila tak 10 let zamýšlený záměr Dr. Kordače, který jednal v roce 1899 o zakoupení pozemku na Prašivé v blízkosti kostelíka. Potřebnou parcelu se ovšem podařilo odkoupit až v roce 1912. První plán chaty vypracoval architekt Joža Dvořák. Výstavba však nebyla realizována, poněvadž vypukla válka a většina aktivistů odešla na frontu. Krátce po válce jednota přesídlila do Frýdku a dne 17.12. 1919 dostala nový název Pobeskydská jednota slezská. Předsedou se stal Jan Valeček, vrchní soudní rada v Moravské Ostravě, jehož portrét dnes visí v jídelně chaty. Právě on znovu inicioval výstavbu první české turistické chaty na slezské straně Beskyd, k čemuž známý místecký stavitel Jaro Čermák vyhotovil nový projekt. Stavba byla zahájena 11.4. 1921, stála 273,3tis.Kčs a již 2.10. téhož roku byla i předána k užívání. Sám prezident Masaryk jako člen Pohorské jednoty Radhošť přispěl 5000 korunami. Pobeskydská jednota slezská byla v roce 1923 začleněna do Klubu československých turistů a chata se tak stala jeho majetkem. Od září 1939 do konce války patřila chata Němcům a přístup na ni nebyl povolen. V poválečném období byl KČST zrušen a objekt si přivlastnil stát. Teprve roku 1992 došlo k obnovení činnosti KČT a chata po vleklém soudním sporu připadla opět původnímu majiteli.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Malou Prašivou je možné opustit pěti směry. Nejkratší je žlutě značená vyasfaltovaná cesta 4km do Vyšních Lhot, která pak pokračuje ještě o 1,5km dál do Raškovic, druhá nejkratší je také žlutá, opačným směrem 4,5km do Komorní Lhotky, 5,5km je dlouhá červená trasa do Dobratic a naposledy modrá 6km do Pražma. Po červené hřebenovce je to stále do kopce, nejdřív 3,5km na Kotař, pak 6km na Ropičku a nakonec 16,5km na Slavíč. Na všech těchto zastaveních jsou další podobné turistické chaty jako na Prašivé.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vaše trasa nese modré označení a krátce klesá spolu se žlutou turistickou značkou po asfaltce, kde se následně odděluje a po pevné uježděné cestě si to šlape 3km k dalšímu rozcestí. Celý tento úsek má nezpozorovatelný sklon. Široká lesní vrstevnice nejdřív přetíná úbočí Prašivé, načež se nad prameništěm potoka Hlisník ostře stáčí a dál již bude křižovat pouze úbočí Čupelu. Nějaké výhledy zde jsou. Zprvu se stačí jen otočit, abyste za zády zahlédli vrchol Prašivé (843m) s konstrukcí štíhlého vysílače, jindy nahlédnete přes průsek na úbočí Malé Prašivé, za něž se v údolí částečně schovávají Nižní Lhoty s Nošovicemi, pahorek Vrchy (435m), v jehož klínu stojí výrazně viditelný skalický kostel. Vzdálenější město je Frýdek-Místek a za ním při dobré viditelnosti vystupuje linka Jeseníků s nejvyšším bodem Praděd (1491m) s mohutnou věží vysílače a čtyřvrším Petrovy kameny (1438m), Vysoká hole (1464m), Velký máj (1386m) a Jelení hřbet (1367m), které jdou krásně vidět zejména v zimě, když jejich holé spojité prostranství nalevo od Pradědu pokrývá sníh.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na jihozápadní straně Čupelu potkáváte tabulku <b>Přírodní rezervace Kršle</b>, jež se tu rozkládá od cesty dolů k řece. Tato PR představuje nejníže položené zvláště chráněné území v CHKO Beskydy, kde jsou hlavním předmětem ochrany lesní ekosystémy. V beskydském bioregionu s potenciálně naprosto převládajícími jedlovými bučinami se jedná o ojedinělou lokalitu zachovaných, přírodě blízkých starých doupných bučin. Rezervaci tvoří dvě samostatné části. Severněji položená enkláva Kršle I. zaujímá strmé a k jihu orientované svahy údolí potoka Hluboček v nadmořské výšce 460-700m, kdežto část Kršle II. se nachází na prudkém svahu nad pravým břehem řeky Morávky v nadmořské výšce 410-530m. Zřízeny byly dne 28.12. 2010 a mají celkovou rozlohu 35,9ha. Hlavním společným morfologickým rysem území jsou strmé, erozí modelované svahy s četnými suťovými porkyvy a skalními tvary. Nejcenněším prvkem je zde skalní nárazový svah řeky Morávky v lokalitě Kršle II., kde dochází k intenzivnímu skalnímu řícení, tvorbě osypů (nahromaděná kamenná suť při úpatí svahu, typická spíše pro oblasti se strmými horami, které nejsou porostlé hojnou vegetací, jež by zabraňovala řícení) a náplavových kuželů. V podobném rozsahu a typu nemají tyto procesy na území CHKO obdobu. Vzhledem k nízké poloze rezervace lze na jejím území nalézt mimo jiné i teplomilnější druhy rostlin typické pro dubohabřiny, např. pitulník žlutý, jestřábník zední a lipici hajní, z dřevin dub letní či třešeň ptačí. Za karpatské prvky lze považovat pryšec mandloňovitý a čistec alpínský. Rostoucí podíl odumřelého dřeva má vysoký potenciál z hlediska živočišné biodiverzity. Perspektivně se jeví zejména pro druhy vázané na pralesovité bučiny s vysokým podílem odumřelého dřeva v různém stupni rozkladu, pozitivní je ale též mezoklima území na prudkých, převážně k jihu orientovaných svazích. O významnosti lokality z ornitologického hlediska svědčí výskyt strakapouda bělohřbetého, lejska malého a lejska bělokrkého. Staré bučiny v obou částech chráněné rezervace jsou v rámci Ptačí oblasti Beskydy řazeny ornitology k nejcennějším porostům 1.kategorie.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Minete chalupu pro zaměstnance Státních lesů a krátce nato po široké zpevněné cestě dorazíte k ukazateli <b>Nad Vysutým (700m)</b>. Za sebou i před sebou máte 3km. Poblíž rozcestníku najdete malé zastřešené odpočívadlo, lavičky a panoramatickou mapu, jež je součástí NS Prašivá. Otevírá se odtud totiž výhled ku dominantnímu Travnému (1203m), bohužel v příštích letech jej dozajista zcela zahluší odrůstající stromy. Lze si však vylézt výš do břehu a sledovat, jak Travný „vyklápí“ směrem k obci Morávka svého menšího siamského bratříčka Malý Travný (1099m). Spolu tvarem připomínají podkovu. V podhůří se jakoby roztéká zalesněná Obora (709m) a vpravo od ní již svá ramena ukazuje Lysá hora (1323m) s vysílačem, nejvyšší to vrchol Beskyd. Nejlépe patrné jsou její rozsochy Malchor (1219m) a Zimný (1080m). Z druhé strany Travného se v klínu hor leskle hladina vodní nádrže Morávka v katastru stejnojmenné obce, kterou zleva obklopuje Slavíč (1055m) a zezadu Mituří (859m) s Kozím hřbetem (986m), Malým Polomem (1061m) a Polomkou (984m) jako bodyguardy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kdybyste pokračovali rovně po zpevněné vrstevnicové cestě, obešli byste shora Vysutý vodopád vysoký 16,5m, skrytý ve špatně prostupném terénu Přírodní památky Vysutý, až byste po 1km došli zpátky na hlavní hřeben s červenou turistickou značkou. Modrá značka od rozcestí láme svůj směr a středním či možná místy i ostřejším sklonem klesá lesní pěšinou k jihu. Mezi stromy budete moci chvílemi opět pohlédnout doleva na údolí Morávky. Lépe se nyní rýsuje kopec Slavíč (1055m) se svým podlouhlým hřbetem, dále Kyčera u Morávky (834m), nad ní Velký Lipový (999m) a vyboulená Ropice (1081m). Jen v popředí výhledu poněkud překáží hrana úbočí Kotaře (861m) včetně jeho samotného vrcholu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U první samoty odbočuje značka po jedné z vyježděných lesních cest doprava, zase krátce ostře klesá, krátce jde po vrstevnici a zas klesá, tentokráte k horské louce s malým vysílačem, výhledem na Travný (1203m), jedním rodinným domem a <b>kapličkou</b>. Ta stojí mezi dvěma obrovitými stromy na oploceném (asi soukromém) pozemku, otočena zády k příchozím.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Široká šotolinová stezka se stáčí ku osadě Kršle, táhle středním tempem klesá, a protože je osídlená, nabízí řadu míst k výhledům. Hned první směřuje do Raškovic, na jejichž pozadí se profiluje protáhlý Ondřejník (964m), dvojčata Velký Pahorek (468m) a Malý Pahorek (451m), rozpláclá kupička Hůra u Trojačky (433m), Metylovická hůrka (524m), Kozlovická hora (612m) s přilehlými vršky, zaštiťující Palkovické hůrky (660m) a kdo má bystré oko, zahlédne v dáli i kousek Červeného kamene (690m). Z nižších poloh Kršlí se oči naopak upřou k Lysé hoře (1323m) s předsunutým Malchorem (1219m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Prašná stezka vstupuje do bukového lesa a vytváří ostrou serpentinu. To v místě, kde na malém prostranství před zahloubeným potokem Hluboček stojí stará roubenka, tak typická pro zdejší kraj. U ní vyvěrá a hned se také zahlubuje upravený <b>pramen U Rosnerů</b>, pojmenovaný podle majitelů dřevěnice. Pěšina se hned nato stáčí po okraji srázu nad řekou Morávkou, aby se zakrátko zúžila v chodníček a u nepojmenovaného slabého pramene vstoupila do malé chatové osady, kterou podchází. Klesání je střední, vidno dolů na hlučící řeku, na stromě visí prosklená schránka se svatými obrázky a již scházíte na široký říční břeh. Zde trasa pokračuje po rovné široké upravené stezce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zakrátko potkáte další panel Naučné stezky Prašivá s titulkem <b>Soutok Morávky s Mohelnicí</b>. Praví se tu: „Řeka Mohelnice je největším přítokem Morávky ústícím do ní zleva na katastru obce Raškovice. Její povodí (40,6 km2) tvoří o něco více než čtvrtinu celkové plochy povodí Morávky (149,3 km2). Mohelnice pramení v prostoru Visalají a po celé své délce (asi 13km) je tokem bystřinného charakteru a má velmi podobný hydrologický i morfologický charakter jako její recipient – řeka Morávka. Mohelnice patří průtokově k nejrozkolísanějším tokům ve středoevropském prostoru. Extrémní rozkolísanost jejích průtoků (výše v povodí neexistuje žádná umělá akumulace, která by přirozený režim odtoku ovlivňovala), daná poměrem mezi minimálními průtoky za sucha a extrémními za katastrofálních povodní, je charakterizovaná hodnotou 1:4000. Divoký štěrkonosný tok Mohelnice byl na svých spodních 2,4km upraven na rozhraní 50. a 60.let minulého století klasickým bystřinářským způsobem, tzn. s usměrněním vinutí trasy a s 20 kamennými spádovými stupni a jednou štěrkovou přepážkou na horním konci úpravy pro zachycování štěrků za povodní. Důvodem toho bylo zajištění směrové a výškové stabilizace toku a zamezení nadměrného přísunu splavenin do níže položeného úseku řeky Morávky, kde je situován převod vody z Morávky do povodí Lučiny. Kromě ochrany zástavby a komunikace byla tehdy ochrana převodu vody do žermanické nádrže opět i zde, stejně jako na řece Morávce, hlavním motivem provedených zásahů do toku. Převod vody Morávka – Žermanice se od soutoku Morávky s Mohelnicí nachází pouze ve vzdálenosti 1,9km. Vlastní převod je tvořen rozdělovacím objektem v podobě jezu s pohyblivým segmentovým hrazením, přičemž jezový objekt má tři pole: dvě z nich pro odtok vody Morávkou, třetí pravé krajní pole pak odvádí vody umělým přivaděčem do sousedního povodí Lučiny. Přivaděč jako umělé koryto má délku 7,6km a je na něm vybudováno celkem 19 spádových stupňů. Pod jezovým objektem je zbudován limnigrafický práh, kde se měří okamžité průtoky vody v korytě Morávky i v přivaděči. Těsně pod prahem je v korytě Morávky vybudován zajišťovací spádový stupeň s balvanitými skluzy pro ochranu rozdělovacího objektu před zpětnou erozí. Samotné místo soutoku Morávky s Mohelnicí sloužilo v dřívějších dobách k využívání vodní síly obou toků při pohonu menších mlýnů a pil. K tomu účelu zde byly v obou korytech zbudovány nižší jízky a systém vzájemně propojených náhonů, provozovaných přibližně do poloviny minulého století. „Dědictvím“ minulosti v tomto směru jsou dodnes fungující pila (Foldyna) těsně nad soutokem Morávky s Mohelnicí a níže pak objekty dnešní akumulátorky (Saft Ferak). V obou případech byly dříve poháněny vodou, dnes ale již prostřednictvím veřejné elektrorozvodné sítě.“ Nad soutokem lze přes stromy zahlédnout vrchol Lysé hory (1323m) i Travného (1203m). Mimochodem, opodál stojí most přes řeku a zkratkou se tudy můžete dostat k cíli cesty u kostela v Pražmě, je to ale neznačený úsek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hora Travný se svými nižšími kótami Malý Travný (1099m), Kozlanka (950m) a Obora (709m) se předvádí turistovi v plné své kráse při průchodu podél břehu Morávky. Už je i vidět zástavba obce Pražmo, opět též vrcholek Lysé hory (1323m) osazený vysílačem a její rozsocha Malchor (1219m), kterou nad Pražmem zakončuje vršek Kyčera (906m). Mezi ní a Oborou (709m) se nalézá údolíčko řeky Mohelnice s ukrytou obcí příhodného názvu Krásná, na jejímž konci je situováno známé zimní středisko Visalaje.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po pravé straně zahlédnete zelenou cedulku Přírodní rezervace Kršle, resp. už zmiňované části Kršle II., a tu již travnatou pěšinkou přicházíte k dalšímu mostu přes řeku. Na jeho druhé straně stojí umístěna další tabule NS, tentokráte s informací o řece Morávce. „<b>Řeka Morávka</b> patří k horským tokům Moravskoslezských Beskyd, její povodí má k ústí do Ostravice celkovou rozlohu 149,3 km2. K místu, v němž se nacházíte, činí tato plocha 87 km2. Řeka a její přítoky jsou provázeny výraznou reliéfovou energií, vezmeme-li v úvahu, že z nejvyššího místa v povodí z vrcholu Travného (1203 m n.m.) k ústí Morávky do Ostravice je překonáván na délce 21,3km výškový rozdíl 910m. To spolu s geologickou stavbou území (flyšové pásmo se střídajícími se vrstvami pískovců, břidlic a jílovců) je příčinou, že Morávka ve zcela přirozeném stavu působí jako tzv. „divočící tok“, provázený značným chodem splavenin a výraznou boční erozí. Civilizační vývoj v údolí Morávky vedl k tomu, že koryto řeky bylo nutno v tomto úseku směrově i sklonově upravit. Původní přirozený stav toku byl provázen velice nestabilními poměry pro okolní pozemky kolem řeky, pro přemostění komunikací přes ni i pro okolní rozptýlenou zástavbu. To znamená, že každá větší povodeň na Morávce vytvářela rozsáhlé břehové nátrže, v širokých štěrkoviscích strhávala lávky a mosty, výjimkou nebylo ani ohrožení obydlí. Takovýto stav například dodnes panuje na úseku tzv. Skalické Morávky, úseku ležícím přibližně 5 až 10km níže směrem po toku, který je chráněn jako přírodní památka právě pro tento popsaný přirozený fenomén. Rozhodujícím důvodem, proč úsek řeky, kde se nacházíme, bylo nutno směrově a sklonově stabilizovat umělými zásahy, bylo zřízení převodu vody z řeky Morávky do přehrady Žermanice v sousedním povodí řeky Lučiny. Lučina, na níž byla žermanická údolní nádrž v polovině minulého století vybudována, samostatně nemá dostatečný přirozený hydrologický potenciál pro nároky, jaké na ni zásobování vodou ostravského průmyslu (dnes Arcelor Mittal a Biocel Paskov) z přehrady kladlo. Proto bylo nutno tento potenciál obohatit převodem vody ze sousedního povodí Morávky. Převod je situován přibližně 2,9km odtud níže po toku a právě pro jeho ochranu před nekontrolovaným vývinem trasy a před chodem splavenin za povodní jej bylo nutno ochránit. Stability bylo třeba dosáhnout úpravami souvislejšího úseku zejména nad tímto převodem, v kratším rozsahu pak – vzhledem k hrozbě protivodní eroze – pak i pod ním. Popsané zásahy jsou nutností pro zajištění bezporuchového a stabilního provozu převodu vody Morávka – Žermanice jakožto jednoho z prioritních prvků vodohospodářské soustavy spolupracujících vodních děl v povodí Odry.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po silnici, hezky rovinkou, vás nyní modrá turistická značka povede již k samotnému cíli cesty. U vyřezávaného dřevěného paroháče s pamětní deskou IV. setkání parohatých měst a obcí z května 2010, tj. obcí, které mají ve svém znaku nějaké parohy, se nalézá další dobře zpracované zastavení naučné stezky. Historii obce Pražmo popisuje obsáhleji než jiné oficiální zdroje, avšak o parozích to úplně není, takže... Pražmo dostalo při svém vzniku do vínku obecní znak s jelenem mezi dvěma jedlemi, dnešní provedení se zlatou jelení hlavou v modrém poli se barevným řešením hlásí k historickému těšínskému knížectví a obsahem k erbovnímu dědictví rodu Pražmů z Bílkova. Ti měli ve znaku zprvu jeden jelení paroh a později symetrické paroží vyrůstající z lebeční kosti. Pražmové jsou starý moravský vladycký rod pocházející ze 13.stol. Předek rodu se jmenoval Ranožir, nejslavnější z jeho pěti synů, Smil, doprovázel Přemysla Otakara II. na výpravě proti Prusům (1254-1255) a vlastnil hrad Bílkov nedaleko Dačic. Pražmové se rozvětvili a nakoupili statky na severní Moravě (např. Bílovec, Chropyně, Jistebník). Roku 1625 byli do panského stavu povýšeni společně tři bratři, jenže jejich rodiny vymřely a další příslušníci rodu Pražmů se povýšení dočkali až o něco později. Do hraběcího stavu byl vyzdvižen roku 1655 zemský sudí ve slezské Opoli a Ratiboři Jan Bernard a titul hrabě pak už směli používat i jeho synové. V roce 1699 Pražmové vyženili skrze Karla Štěpána Josefa Pražmu frýdecké panství. Hrabě Jan Nepomuk Ferdinand Pražma (6.4. 1726 – 26.1. 1804) měl k tomuto kraji prý vřelý vztah, o čemž může svědčit též skutečnost, že si za své sídlo zvolil právě frýdecký zámek. To on ve svých 51 letech založil obec Pražmo a v 71 letech celé panství prodal Habsburkům, aby se tak přičlenilo po 225 letech zpátky k těšínskému knížectví!</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Pražmo</b> patří k nemnoha obcím, u nichž je znám přesný rok založení. V roce 1777 oddělil hrabě Jan Nepomuk Pražma část pozemků patřících Morávce a Raškovicím a v blízkosti své jelení obory založil obec, kterou pojmenoval po sobě – Pražma, aby, jak se traduje, jeho jméno zůstalo zachováno navěky. Při založení Pražmy zde stálo 58 usedlostí s malými pozemky, jimž hrabě přidělil společnou pastvinu Zlaň o rozloze 35ha, jejíž spoluvlastnictví přetrvalo až do současnosti. Zemědělství ale nestačilo k obživě, proto si obyvatelé museli přivydělávat prací v lese či tkalcovstvím. Většinu života prožili zdejší lidé ve své obci, někteří dokonce nebyli nikdy ani ve Frýdku. Kromě Bible nebyly v obci takřka žádné jiné knihy a dlouho se tu věřilo na pověry. V obci nebyl ani lékař, což mělo katastrofální vliv na zdravotní stav lidí a vysokou úmrtnost. Situace se začala měnit až počátkem 20.stol., kdy se dlouholetý starosta František Nikel, místní koželuh, zasadil o zrod řady spolků a institucí – Hospodářský spolek, Spořitelní a záloženský spolek či Matice osvěty lidové, která organizovala přednášky, divadlo a zřídila místní knihovnu. Skutečný společenský a kulturní život se v obci rozproudil v období první republiky. Do obce začal jezdit autobus, v roce 1938 proběhla elektrifikace a začal tu vysílat ostravský rozhlas, což zrušilo místní izolaci. V roce 1924 byl název obce změněn z Pražma na Pražmo. Počet obyvatel se výrazně zvýšil v 70. a 80. letech 20.stol., kdy Lesní závod Frýdek-Místek přestavěl zastaralé dílny na velké opravárenské středisko a snažil se pro své zaměstnance vytvořit dobré zázemí výstavbou nových bytových domů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Projdete kolem Hotelu Travný, v němž v době okupace sídlila nacistická policie a finanční stráž a tu již stojíte před závěrečným ukazatelem <b>Pražmo, hot. Travný, BUS (425m)</b>. Za sebou máte 6km a stejně tolik je to po modré značce dál na vrchol hory Travný. Po červené byste se dostali po 11km k mohyle Ivančena. Nad rozcestníkem stojí kostel a při něm panel NS o jeho historii. Zakladatel obce, hrabě Jan Nepomuk Pražma z Bílkova, tu nechal první dřevěný kostel postavit v roce 1762. Stával na prostranství před dnešním kostelem a v roce 1791 byl při něm založen hřbitov. Dřevěný kostel sloužil lidem do roku 1815, zbořen byl však až v roce 1818. Starý hřbitov sloužil k pohřbívání do roku 1964, pak byl parkově upraven. Pochována zde leží také žena, jejíž těžký osud se stal předlohou Bezručovy tragické básně Maryčka Magdónova, byť Petr Bezruč svou Maryčku „pohřbil“ ve Starých Hamrech. Dnes k pohřbívání slouží hřbitov na Zlani. Když hrabě Pražma zakládal v roce 1777 novou obec Pražmo a přidělil jí pozemky pod kostelem a v okolí kostela, občané Morávky nechtěli o svůj kostel přijít a zažádali vrchnost, aby kostelní pozemek nadále patřil Morávce a byl takto i zaknihován. Hrabě žádosti vyhověl a teprve v 70. letech 20.stol. byly tyto pozemky převedeny Pražmu. Přesto se farnost dodnes jmenuje Morávka. Samostatná farnost Morávka byla zřízena v roce 1785 a prvním farářem se stal Johann Esching. Ten také posvětil základní kámen nového zděného <b>kostela sv. Jana Nepomuckého</b>. K tomu došlo v roce 1807, avšak kvůli napoleonským válkám se stavba protáhla a páter Esching se jejího dokončení už nedožil. Zemřel roku 1812. Kostel byl dokončen a vysvěcen až roku 1817. Následujícího roku byl tedy zbořen původní nedostačující kostelík a na místě jeho oltáře postaven kamenný kříž. Zasvěcení kostela Janu Nepomuckému, významnému českému světci, kterého při výslechu umučil král Václav IV., lze logicky odůvodnit skutečností, že tehdejší majitel panství a stavitel prvního kostela se také jmenoval Jan Nepomuk. Na interiéru kostela se podepsala řada uměleckých vlivů. Roku 1826 byl pro kostel zakoupen první velký zvon a zasvěcen ke cti sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského, roku 1859 byl postaven hlavní oltář frýdeckým sochařem Švrčkem podle vzoru mariánského kostela ve Frýdku a současné varhany sestavil v roce 1908 Karel Neusser.</p> </font></div>
Aktuálnost k 12/2012
