Raškovice, škola, BUS (407m) – Vyšní Lhoty, BUS (395m) – Prašivá, tur. ch. KČT (706m)
Žlutá turistická trasa z Raškovic na Prašivou měří 5,5km a je sjízdná pro kola i kočárky, neboť kromě jednoho krátkého úseku u řeky vede celá po asfaltu. První část charakterizuje novodobá vesnická zástavba s několika památkami, následuje technická zajímavost – jez na řece Morávce, a od Vyšních Lhot se táhle stoupá lesem po silnici až k turistické chatě Prašivá, poblíž které se nachází také pěkný horský dřevěný kostelík. Cestou nebude nouze ani o výhledy.
* * *
První zmínky o obci Raškovice se datují k roku 1305, kde vystupují v soupisu desátků vratislavského biskupství. V tomto prameni figuruje záznam o osídleném místě zvaném „In der Holzmul“ (ve mlýně na piliny) a též „Rudgeri villa“, ježto pojmenování přiřazují historici podle charakteru zástavby obcí z období tzv. velké kolonizace k Raškovicím. Dnešní název obce se objevuje poprvé až v urbáři frýdeckého panství z roku 1573 a podle pověsti je odvozen od hojného výskytu rašek – červenek, což je pták, kterého má obec i ve svém znaku. Historické záznamy vykazují poměrně rychlý růst populace. Zatímco v roce 1580 měly Raškovice 21 rodin, roku 1636 to bylo již 56 rodin a o 35 let později 110 rodin ve 107 domcích. Výrazně se na počtu obyvatel projevila tzv. druhá (valašská) kolonizace, která využívala vymýcené lesní plochy pro nově zaváděný pastevecký chov ovcí a dobytka. Ten se stal v polovině 17.stol. důležitým způsobem obživy. Přibývalo usedlostí s početnými stády a svou polohou se Raškovice brzy staly střediskem horského pastevectví. O významu obce v té době svědčí i skutečnost, že je v roce 1619 raškovický fojt označován za valašského vojvodu. Ten choval až 180ks „horního dobytka“. Mezi poddanské povinnosti obyvatel náležel lov jestřábů a dodávky kuních kožešin. Výsadou byl pronájem lovu pstruhů. Již v poslední čtvrtině 16.stol. stála v Raškovicích pila a místní muži vyráběli přes zimu ve velkém šindele. Na rozdíl od okolních obcí bylo zemědělství dominantním způsobem obživy zdejších obyvatel pouze do poloviny 19.stol., kdy byla založena tkalcovna a jednoduché bělidlo.
První rozcestník turistické značky se nalézá v trojúhelníkové křižovatce cest z Raškovic do Skalice, Vyšních Lhot a do Pražma, u autobusové zastávky Raškovice, škola. Je pojmenován Raškovice, škola, BUS (407m) a jediný jeho žlutý hrot ukazuje 1,5km do Vyšních Lhot, 5,5km na Prašivou a 10km do Komorní Lhotky. Cílový horský masiv je odtud i vidět. U zastávky najdete také první z panelů hvězdicové Naučné stezky Prašivá, kde se dočtete více o historii obce, například že v roce 1261 byla sepsána listina, v níž je zaneseno jméno Vojtěcha Rašky, údajného zakladatele obce Raškovice. Další odstavec zmiňuje, že místní názvy Dvorek či Folvark dokládají existenci panského dvora, který byl letním sídlem hrabat Pražmů. Podle lidových pověstí šlo o zámeček, v němž jedné noci navštívil hraběte Pražmu jeho největší nepřítel, zbojník Ondráš. Zájem o zpochybňovanou existenci panského dvora vzrostl až po zveřejnění historických pohlednic obce, které na svých předních stranách měly právě tento zámeček. Jeho umístění bylo ztotožněno s areálem základní školy, jež se nachází právě bezprosředně za rozcestníkem. Konkrétně jde o jednu ze školních budov. Tento zámek, vybudovaný patrně na přelomu 17. a 18.stol., byl do roku 1918 majetkem Habsburků, kteří vlastnili celé Frýdecké panství. Do roku 1848 sloužila budova jako správní sídlo šlechtického velkostatku, do znárodnění v roce 1918 jako arcivévodská hospoda se skladem knížecího truňku a v roce 1923 v ní obec zřídila první měšťanskou školu. Původní zámek je tvořen obdélnou patrovou budovou, krytou valbovou střechou, pokrytou zinkovým plechem. Jakékoliv architektonické detaily jsou dnes setřeny břízolitovou fasádou. Odpovídá pouze rozměrově, šířkou obvodových zdí, členěním okenních otvorů a celkovým dojmem. V roce 1932 byla k zámku dodána přístavba, jak je možné vysledovat ze stavby střechy, a tak získala budova školy svou současnou podobu. Významný místní písmák Jaroslav Ludvík Mikoláš (1889-1979) upozorňuje také na malý park, jenž před zámkem stával a stojí vlastně dodnes. Mimochodem, specifické sociální a společenské podmínky života v Raškovicích se odrazily i ve vztahu obyvatel ke vzdělání. První škola v obci byla zřízena roku 1850 v najatém domku č.p. 46 a sloužila k základnímu vzdělávání dětí jako tzv. pomocná stanice skalické školy. V roce 1871 se tato škola osamostatnila a byla zahájena výstavba přízemní budovy se dvěmi třídami a bytem pro učitele. Roku 1918 k ní přibylo ještě jedno patro. V roce 1923 byla pak v bývalém panském dvoře zřízena škola měšťanská, první venkovská měšťanská škola ve frýdeckém okrese.
Žlutá značka putuje ulicí a po levé straně míjí budovu pošty. V ní sídlil Památník Raškovic, muzejní expozice k dějinám obce se selskou jizbou. Programem bylo oživování starých zvyků a činnosti, jež by jinak upadly v zapomnění. Momentálně je však Památník v procesu přesunu na jiné místo. Původně se Památník Raškovic jmenovala vlastivědná čítanka o národním ruchu v obci, kterou vydával již zmiňovaný J.L. Mikoláš v roce 1912. O 2 roky později měl však už tolik zápisů slovesného folklóru, materiálů o starých způsobech obživy, zvycích či krojích, že se rozhodl s místním krejčím Matulou vydávat časopis Bezkydské besedy. Pro realizaci záměru si ale nezvolil právě šťastnou dobu, většina čísel vyšla za nesmírných finančních obětí v průběhu 1.sv. války. Mikoláš přesídlil po válce do nedaleké Skalice a svůj badatelský zájem soustředil na slezskou historii a literaturu. Přesto zůstala rodná obec častým námětem jeho článků a studií. Tradice písmáctví, bohatý spolkový život a snaha zdokumentovat život předků pro další generace, vedla k myšlence vytvořit místní muzeum. Jeho základy položil J.L. Mikoláš budováním sbírky písemností a předmětů svědčících o hlubokém zájmu o život zdejších obyvatel, jejich práci, veřejnou činnost i zábavu. Z mnoha důvodů byla myšlenka muzea realizována v podobě Památníku Raškovic až v roce 2002.
Po pravé ruce zanedlouho míjíte další „pamětihodnost“, a to závod bývalého podniku Slezan. Ten souvisí s nástupem průmyslu v obci, ale více o něm bude řečeno až později. Na stejné straně pak stojí Adámkova vila, taktéž vzpomínka na průmyslovou historii Raškovic. Kousek za ní se totiž nacházela úpravna tkanin továrníka Adámka, který si tu díky prosperujícímu podniku mohl koncem 19.stol. nechat postavit přepychovou vilu v historizujícím slohu. V průběhu 1.sv. války vila sloužila potřebám obecního úřadu a pošty, načež velmi zchátrala a bortila se. Dnes po rekonstrukci slouží jako penzion s restaurací.
Za vilou stojí u chodníku ještě kaplička Panny Marie, zvaná též kaplička u Adámkovy vily, neboť Panně Marii jsou zasvěceny všechny 3 raškovické kaple. Kaple je tvořena stavbou na obdélníkovém půdoryse s půlkruhově ukončeným presbyteriem. Od střechy je hmota stavby oddělena profilovanou podkorunní římsou. Průčelí je prolomeno dveřním vstupním půlkruhově ukončeným otvorem. Do interiéru lze nahlédnout skrze mříž v dřevěných dveřích. Ve štítu kaple se nachází rám s obrazem Panny Marie a pod ní nápis „Maria buď matkou nám“. Kdy byla kaple postavena a stojí-li zde déle staré duby či kaple, dnes již nezjistíme. Dá se očekávat, že výsadba stromů proběhla spolu s výstavbou kaple. Soubor tří statných dubů letních u kaple byl 18.2. 1972 vyhlášen za památné stromy. Jejich stáří se odhaduje na 340 let. Dva z nich, nazvané Duby v Raškovicích, jsou vysoké 18m, korunu mají 12m vysokou, 12m širokou a obvod jejich kmene činí 503cm,. Třetí strom zvaný Raškovický dub dosahuje výšky 24m, výšky koruny 22m, šířky koruny 13m a obvodu kmene 410cm (údaje k roku 2008).
Turistická značka vzápětí odbočuje z hlavní silnice doprava a klesá ke druhému panelu naučné stezky, jehož tématem je historie průmyslu v Raškovicích. V souvislosti s tím můžete hnedle nakouknout do rozsáhlého areálu firmy SAFT, která se zabývá výrobou průmyslových nikl-kadmiových baterií. Jak praví informační text: „Do 2.pol. 18.stol. se obyvatelé obce živili výhradně prací na poli, v lese a přes zimu si přivydělávali domáckým tkalcovstvím. V roce 1778 zřídil majitel frýdeckého panství hrabě Jan Nepomuk Pražma na místě bývalého hamru nedaleko soutoku Morávky a Mohelnice papírnu, která až do roku 1849 dodávala papír do Slezska i do císařských kanceláří ve Vídni. Pražmové se tak stali zakladateli manufakturní výroby v Raškovicích. V letech 1826-1828 založil místní statkář František Adámek další manufakturu – bělidlo na úpravu podomácku vyráběného plátna.“ Manufaktura prosperovala díky dostatku vody a dostupnosti pro domácké tkalce. Jeho syn Josef ji v roce 1885 rozšířil na továrnu a zdokonalil zavedením strojních mechanismů poháněných vodním kolem. Domácké tkalcovství se stalo zejména v době, kdy začalo omezování chovu ovcí a koz ve prospěch zalesňování horských pastvin, významným sezónním způsobem obživy. Produkce se postupně zvyšovala, ale odbyt pro odloučenost místa a kvůli konkurenci v podobě mechanických tkalcoven v nedalekém Frýdku-Místku postupně klesal. „Josef Adámek (1870-1946) byl jednou z nejvýraznějších osobností Raškovic první třetiny 20.stol. Kromě podnikatelských aktivit se významně podílel na společenském životě obce i širšího okolí. Udržoval čilé styky se skupinou slezských vlastenců šířících na Těšínsku a Pobeskydí české národní uvědomění. Mezi lety 1897-1900 a 1906-1927 vykonával funkci starosty Raškovic. Patřil mezi zakládající členy Čtenářsko-vzdělávacího spolku Palacký v roce 1909, od roku 1911 byl předsedou Pohorské jednoty slezské a v roce 1923 stál v čele snah o založení měšťanské školy v Raškovicích. Jeho vila sloužila jako úřadovna starosty a pošta. Mnoho místních názvů, jako např. Adámkův les, Adámkova cesta, Adámkova kaplička či Adámkova vila, nám tohoto významného raškovického rodáka dodnes připomínají. Na studiích ve Vídni se Josef Adámek seznámil s Ing. Rudolfem Kirchhofem (1870-1945). Tento vynikající odborník v oboru úprav textilních látek přišel koncem roku 1911 do Raškovic, aby se stal spoluvlastníkem Adámkovy úpravny a bělidla. Velmi rychle se zorientoval v místních poměrech a postupně továrnu ovládl. V roce 1913 přešla do jeho majetku. Především v letech 1926-1931 po rozsáhlých investičních akcích z ní vytvořil firmu zaměřenou na povrchovou úpravu tkanin, proslulou a vyhledávanou doma i za hranicemi Československé republiky. Vychoval řadu špičkových odborníků z místních zaměstnanců.“ I když válka znamenala značné omezení aktivit, po jejím skončení se naopak provoz rozšiřoval a skýtal obživu až 150 zaměstnancům. Zpočátku úspěšné podnikání se však začalo pro osobní a finanční problémy vlastníka hroutit. Rozpad dokonala 2.sv. válka. Do paměti obyvatel obce byl Rudolf Kirchhof zapsán jako člověk vzdělaný, pracovitý, podnikavý a s příkladným společenským vystupováním. „Shodou nešťastných okolností zahynul v den osvobození Raškovic 5.5. 1945 na nádvoří své továrny. Po skončení 2.sv. války byla továrna zkonfiskována a jako Slezan 12 přešla pod Frýdecké bavlnářské závody.“ Zaměření mateřského podniku se však natolik odlišovalo, že byla raškovická úpravna koncem roku 1952 zrušena. Dlouho se zdálo, že lidé zůstanou bez práce, až Ministerstvo všeobecného strojírenství nabídlo obci výrobu alkalických akumulátorů. Tak se od dubna 1953 ukončila v tomto provozu 127 let trvající textilní výroba a zaměstnanci se museli rychle zapracovat na jiný obor. Změna výrobního programu vyžadovala rekonstrukci objektů a nové technické vybavení. Vše se podařilo zvládnout a první baterie pod hlavičkou národního podniku Pražská akumulátorka Mladá Boleslav sjely z linky již 12.8. 1953. Provoz byl na základě vzrůstající poptávky rozšiřován, i když následky pro životní prostředí byly téměř katastrofální. V 80.letech 20.stol. se poprvé zveřejnily důsledky přítomnosti kadmia v lidském těle, zamořena byla půda v okolí i voda. Na druhé straně se tvář Raškovic začala díky existenci významného podniku měnit – přibylo nájemních domů i občanské vybavenosti. Po roce 1990 došlo k privatizaci a změně názvu podniku. Zanikající významné trhy způsobily, že podnik musel propouštět a náhradní pracovní příležitosti se nacházely až v Ostravě (doly, hutě). Situace se stabilizovala až s příchodem zahraničního partnera v roce 1995, jímž je nadnárodní společnost SAFT. Stará část továrny, symbolizující ekologickou zátěž, zmizela počátkem 21.stol.
Dokladem toho, že se povaha obživy zdejších obyvatel výrazně odlišuje od okolních obcí, bylo založení druhého tkalcovského provozu (mechanická tkalcovna Tanwald Baumwoll Spinnfabriken) vídeňskou firmou Lederer a Wolf v roce 1911. Také jejich projekt stál na skutečnosti, že bylo Pobeskydí oblastí s vyhlášenou tkalcovskou podomáckou výrobou, která disponovala levnou pracovní silou, když už zemědělství neposkytovalo (zejména bezzemkům) dostatek prostředků k obživě. Provoz se nezaměřil na úpravu, nýbrž výrobu tkanin, nejdříve na mechanických stavech poháněných parním strojem. Válka 1914-1918 znamenala zastavení dobře se rozvíjejícího podnikání. Zatímco se získáním tkalců problém nebyl, každý obsluhoval 2-3 stroje, potíže nastaly se stabilizací provozních techniků. Vedení podniku řešilo situaci angažováním odborníků z nedalekého Frenštátu a Frýdku. Že byla tkalcovna úspěšná, dokládá skutečnost, že počtem zaměstnanců značně převyšovala provoz Kirchhofův a v meziválečném období poskytovala obživu téměř 300 dělníkům. Závod však nepřestál světovou hospodářskou krizi ve 30.letech 20.stol. Provozy ožily absurdně za 2.sv. války, kdy zde začala pod značkou německé firmy Sigla výroba bezpečnostního skla pro válečné účely. Po válce byl majetek firmy převeden pod státní správu a výroba v roce 1947 skončila. Tradice textilní výroby a řada odborníků byla však jedním z důvodů k obnovení tkalcovské výroby pod hlavičkou podniku Slezan Frýdek-Místek v roce 1949. V jeho rámci bylo modernizováno vybavení a továrna poskytla práci více jak 160 zaměstnancům. Také na provozu tohoto závodu se ale odrazily společenské a ekonomické změny po roce 1989. Tkalcovna závodu Slezan 11 fungovala až do roku 2008.
Širokou lesní pěšinou podél plotu továrny se dostáváte k řece. Řeka Morávka je nejvýznamnější přítok Ostravice, odvodňuje centrální část Moravskoslezských Beskyd a odtéká do Baltského moře. Pramení v úbočí vrchu Sulov blízko známé osady Bílý kříž v nadmořské výšce asi 880m, v oblasti, která patří ke srážkově nejbohatším v Česku (roční úhrny 1200-1300mm). Morávka i její přítoky jsou tak v průměru znatelně vodnatější než nížinné toky o srovnatelné ploše povodí a od počasí odvisí také výkyvy průtoků. Kvůli povodním, erozím a změnám koryta došlo v průběhu 20.stol. k regulaci toku výstavbou drobných prahů, jakož i přehrady Morávka, kontrolující horní polovinu povodí. Celková velikost povodí řeky Morávky činí 149,3 km2 a tok dosahuje délky 29,6km.
Přes řeku vede most, ale není to jen tak ledajaký most. Jde o technickou zajímavost jez Vyšní Lhoty na říčním kilometru 11,334, vodní dílo státního podniku Povodí Odry, s výhledem na horu Čupel (873m). Pohyblivý jez na řece Morávce byl vyprojektován firmou Hydroprojekt Brno a vybudován 40 pracovníky Ingstavu Brno pod vedením Ing. Rostislava Benýška, montéry ČKD Slaný a elektroinstalatéry z Elektromontážních závodů v Brně v letech 1958-1960 jako rozdělovací objekt, který slouží k převodu vody otevřeným gravitačním kanálem z povodí Morávky do povodí Lučiny za účelem zvýšení nadlepšovacího efektu nádrže Žermanice a zvýšení kvality vody v této nádrži. Spuštěn do zkušebního provozu byl v úterý 15.3. 1960 a do trvalého provozu přešel o 10 let později. Jez zabezpečuje havarijní odběr pro úpravnu vody ve Vyšních Lhotách (zásobuje např. město Havířov), snížení povodňových průtoků pod jezem převodem vody do povodí řeky Lučiny o 15 m3/s a zajišťuje minimální průtok řeky pod jezem ve výši 0,5 m3/s. Jez má 3 části o šířce 2x15m a 1x18m, hrazené pohyblivými moderními stavidly. Gravitační kanál má délku 7,5km a pomocí 20 betonových spádových stupňů rozdílných výšek od 2,5m do 4m překonává celkový spád řeky o 94m. Řeka Morávka je totiž štěrkonosným tokem, který při větších průtocích způsobuje pohyb hrubých splavenin, jež mění tvar a směr koryta v údolní nivě. (Takto se původně chovaly i ostatní horské toky v Beskydech.) K pohybu splavenin dochází od průtoků 30-50 m3/s. Dvě části jezu se stavidly, které pouštějí vodu do širokého štěrkovitého koryta Morávky, mají výšku 3,15m a za nimi se nacházejí dva vybetonované vývary o rozměrech 15x15m. Koupání v nich je z bezpečnostních důvodů zakázáno – vodní válec by mohl plavce snadno stáhnout ke dnu. Část se stavidlem pro přivaděč má výšku jen 2,5m a rozměry vývaru činí 18x11,75m. Mimochodem, přivaděč Morávka – Žermanice je umělý povrchový vodní kanál, který ústí do řeky Lučiny u Vojkovic a při povodních se uzavírá, aby nedošlo k jeho zanesení štěrkem.
Přejdete most (resp. jez) a ulicí mezi domy dojdete po rovince k hlavní silnici z Dobré do Pražma. Vpravo na kandelábru visí ukazatel Vyšní Lhoty, BUS (395m) se směrovkou 4km na Prašivou. Stojí tu také panel NS o historii vesnice Vyšní Lhoty.
Vyšní Lhoty patří k nejstarším obcím regionu, byly založeny někdy v letech 1288-1292 Paškem Mudrým Warmundem, proto byly zpočátku zvány Lhotou Mudrého nebo Warmundovicemi. Nejstarší písemná zmínka o vsi pochází z roku 1305, další zápis z roku 1580 obsahuje jména osadníků. V urbáři frýdeckého panství z roku 1770 jsou jména osadníků uvedena také a poznačeno, že obec čítá 118 popisných čísel. Mnohá jména z tehdejšího seznamu jsou ve vsi zastoupena doposud. Přes území obce vedla důležitá obchodní cesta zvaná Solárka, po níž se vozila sůl, obživu však skýtalo hlavně tkalcovství a zemědělství. Požár usedlosti Karla Filipce roku 1924 byl přímou výzvou k založení hasičského sboru. Přičiněním učitele Jana Mojžíška, starosty obce, došlo v neděli 22.3. 1925 k založení Sboru dobrovolných hasičů, jenž je dnes největší občanskou organizací v obci čítající více než 100 členů. Hasiči vedle svého původního poslání velmi významně působí i v oblasti kulturního a společenského života. Mezi zajímavosti obce patří kromě jezu a přivaděče také uprchlický tábor, 3 kříže, 2 kapličky, zvonička, kostel na Prašivé a socha sv. Antoníčka.
Poslední jmenovaná pamětihodnost stojí na žluté turistické značce a je vzdálena pár metrů od rozcestníku. Socha sv. Antonína Paduánského, lidově řečeného svatý Antoníček, by mohla být považována za jakéhosi vrátného cesty na Prašivou, kde na vrcholu stojí dřevěný kostelík, zasvěcený stejnému světci. Socha se nachází v úhlu mezi hlavní silnicí a odbočkou na kopec, je vysoká něco málo přes metr, stojí na vysokém kamenném podstavci s okrasným litinovým zábradlím a sv. Antonín je na ní zobrazen v mnišském rouše, s rozevřenou knihou v ruce a dítětem na ní sedícím. Kdo byl sv. Antonín z Padovy? Narodil se 15.8. 1195 v portugalském Lisabonu do zbožné šlechtické rodiny Treverů a křestním jménem se původně jmenoval Fernando. V 15 letech vstoupil Fernando do místního řádu augustiniánů a věnoval se hlubokému studiu Bible. Stal se uznávaným specialistou, ale protože za ním chodili příbuzní a rušili ho od studií, nechal se po 10 letech přeložit do kláštera v Coimbře. Tam se stal svědkem pohřbu několika františkánů, umučených na misii v Maroku, což na něj tak zapůsobilo, že přestoupil do jejich řádu, přijal jméno Antonín a odjel do Afriky mezi muslimy. Záhy po příjezdu však onemocněl zimnicí, několik měsíců se musel léčit a čekal ho návrat do Evropy. Jeho loď však ztroskotala a bouře ho vrhla na pobřeží Sicílie. Poté, co se v jednom ze sicilských klášterů doléčil, vydal se do italského Assisi za zakladatelem františkánského řádu žebravých mnichů a vstoupil do maličkého kláštera u Forli, kde dlouho zatajoval svůj původ i vzdělání. Když však měl přijmout kněžské svěcení, pronesl u jídla tak uchvacující učenou řeč, že byl ihned vyslán na studia, aby se poté věnoval kazatelství. Antonín kázal v kostelích, na veřejných prostranstvích a třebas i na pláži, někdy jej poslouchalo až 30 tisíc lidí. V Padově se stávalo, že si lidé přicházeli zajistit místa blízko kazatelny již v noci, jen aby Antonína dobře slyšeli. Nikdo na kázání nechodil nákladně oblečen, protože bylo známo, že to Antonín nemá rád. O výsledcích jeho působení kolují legendy. Začalo se mu říkat „kladivo na kacíře“ a i papež Řehoř IX. jeho znalosti Písma obdivoval. Antonínova kázání měla prý takovou sílu, že prostitutky a zloději činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. Některá z těch kázání se zachovala dodnes. Jeho zdraví však bylo velice chatrné a zcela vyčerpán se roku 1231 usadil blízko Padovy, kde 13.6. téhož roku zemřel. Bylo mu teprve 36 let. Svatořečen byl 11 měsíců po své smrti, což byl nejkratší proces svatořečení v dějinách katolické církve. V Padově byla následně postavena bazilika sv. Antonína, jeden z největších chrámů v Itálii, kam byly přeneseny jeho ostatky. Svatý Antonín bývá zobrazován v kněžském rouše, nejčastěji drží Jezulátko (to podle legendy, kdy jej jeho hostitel, hrabě Zina Camposampiera v Padově viděl, jak chová v rukách Jezule, tj. Ježíše v útlém dětství), s lilií jakožto znakem nevinnosti, s knihou, s oslem či s hostií (podle legendy, kdy se mu při podávání hostie poklonil osel, jehož nevěřící majitel se Antonínovi vysmíval), nebo jak káže rybám (podle legendy, kdy mu v Rimini nechtěl nikdo naslouchat a tu ryby vystrčily hlavy z vody a poslouchaly, po kterémžto zázraku se pak všichni obyvatelé Rimini obrátili).
Úzká asfaltka na Prašivou bývá zvláště o víkendu značně frekventovaná, přestože nahoru k chatě platí od roku 2018 zákaz výjezdu motorových vozidel. Trasa po ní středně stoupá obydlenou lokalitou Oblesky, načež se stáčí podle potoka doprava do nitra zalesněné hory. Potok Hlisník pramení v úbočí Čupelu (873m) a ve Vyšních Lhotách se vlévá do přivaděče Morávka – Žermanice. V korytě tvořeném godulským pískovcem se nachází několik kaskádovitých prahů, které lze obdivovat zejména v ostré zatáčce pod Čupelem. Mimochodem název Hlisník se v historických análech objevil již v roce 1664.
Za zatáčkou u Hlisníka počnete stoupat trochu víc ostře, neboť vám zbývá už jen 1km a nějakých 110 výškových metrů k chatě. Průhledy mezi stromy dávají tušit, že vás nahoře čeká docela heký výhled. A tu náhle vyjdete z lesa přímo před turistickou chatou Prašivá, kde stojí i rozcestník Prašivá, tur. ch. KČT (706m) s podtitulem: „Poutní místo s kostelíkem z roku 1640. Turistická chata z roku 1921. Rozhledna.“ Žlutá značka sem urazila cestu dlouhou 5,5km a pokračuje 4,5km do Komorní Lhotky, modrá značka se částečně vrací a odbočuje 6km do Pražma, kdežto hřebenová červená se rozpřahuje 5,5km k ŽST v Dobraticích a na 16,5km vzdálený Slavíč.
Hora Prašivá byla po staletí významným poutním místem, za což vděčí dřevěnému kostelíku sv. Antonína Paduánského z roku 1640 s věží přistavěnou roku 1860. Na Prašivé se od jeho výstavby konávaly mše a poutě a od roku 1891 se k nim přidaly také tzv. tábory lidu. Na tato shromáždění přicházeli řečnit i takové osobnosti jako např. poslanci zemského sněmu slezského. Poutě a tábory lidu přitahovaly obyvatelstvo z dalekého okolí a těšily se mimořádné návštěvnosti. Historické prameny zmiňují až 8000 poutníků na jedné pouti. Kostel byl vybudován z podnětu frýdeckého hraběte Jiřího z Oppersdorfu, prý z vděčnosti za záchranu před rozzuřeným jelenem, který hraběte připíchl parohy ke stromu. Nedlouho po svém dokončení byl dne 5.10. 1640 zasvěcen zakladateli jezuitského řádu, sv. Ignáci z Loyoly, jenž byl oblíbeným patronem hraběte. Od roku 1673 je však věnován sv. Antonínu Paduánskému, neboť 14.9. téhož roku byl vysvěcen sv. Ignáci z Loyoly kostel v nedalekých Malenovicích. V roce 1836 požádali obyvatelé Vyšních Lhot, aby byl kostel rozebrán a přenesen do jejich vesnice, kde kostel chyběl, ale obyvatelé okolních vesnic to nedovolili. V letech 1842-1872 působil na Prašivé farář František Stáhala, který kostel opatřil tehdy neobvyklým bleskosvodem. Zároveň nechal u těšínského malíře Wankeho zhotovit obraz sv. Antonína Paduánského. V době úřadování faráře Jana Kittricha byla položena nová dřevěná podlaha namísto dosavadní cihlové a nákladem těšínského řádu Alžbětinek byly pořízeny nové varhany. Roku 1930 bylo sejmuto vnitřní obložení stěn, přičemž se zjistilo, že roubený plášť kostelíka je značně narušen hnilobou a lesním mravencem. Při restaurování však došlo bohužel k zamalování původní malby provedené ještě farářem Stáhalou. Po Mnichovské dohodě měl kostel připadnout Polsku. Regionální tisk tehdy vyzval obyvatelstvo k poslední pouti ke svatému Antoníčkovi, jež se konala v neděli 13.11. 1938. Pouť však přerostla v protestní shromáždění proti polskému záboru, proto byly hned druhý den veškeré cenné věci včetně varhan převezeny do bezpečí do kostela v Dobré. V červnu následujícího roku se tradiční pouť konala již ve Vyšních Lhotách za hostincem, neboť poutníkům z Protektorátu byla účast na poutích na Prašivé zakázána. Po obsazení Polska 1.9. 1939 připadla Malá Prašivá i s kostelem Německé říši a roku 1940 bylo konání poutí definitivně zakázáno. Na konci 2.sv. války, když Slezskem procházela fronta, byl kostel dne 4.5. zasažen z Raškovic 2x dělostřeleckým granátem. Jeden prorazil stěnu vpravo u vchodu a roztříštil schody na pavlač, druhý proletěl štítem a vyrazil střechou. Oprava proběhla rychle a tak se po 5 letech v roce 1945 znova mohla na Malé Prašivé uskutečnit pouť. Kostel byl pak ještě několikrát opravován a dnes je pod ochranou památkového úřadu. Jde o jednoduchou stavbu. Na obdélnou loď sroubenou z mohutných jedlových trámů navazuje mírně odsazený trojboký presbytář a nad trojúhelníkovým štítem je osazena malá věžička. Do poškození granátem byla cibulovitá, nyní je jehlancovitá. Celá stavba byla poprvé roku 1753 pobita šindelem kvůli ochraně před nepříznivými povětrnostními vlivy. Sakristie a kruchta přibyly roku 1772, roku 1779 kazatelna.
Skutečnost, že na Prašivé stojí od roku 1921 i turistická chata, je výsledkem snahy českých vlastenců a místních patriotů, kteří postavením chaty na tak navštěvovaném místě čelili expanzi německého turistickému spolku Beskidenverein. V prvopočátcích organizované beskydské turistiky na sklonku 19.stol. totiž započali Němci stavět horské útulny, zatímco Češi se museli scházet v podhůří. Myšlenka budování českých turistických chat se poprvé zrodila ve vlasteneckém spolku Snaha v Těšíně. V průběhu roku 1895 se v Těšíně utvořila Turistická jednota a záhy poté byl na Morávce založen Bezkydský spolek. Oba tyto spolky začaly s vyznačováním prvních tras, zajišťováním noclehů a zpracovávaly pokyny pro horskou turistiku. O založení českého turistického spolku bylo rozhodnuto při příležitosti pořádání hospodářské a průmyslové výstavy v Dobré v roce 1910. Jak praví informační panel naučné stezky Prašivá, dne 1.9. 1910 se konala první schůzka Pobezkydské jednoty slezské se sídlem v Raškovicích, jejímž předsedou se stal tamní starosta a továrník Josef Adámek. Jednota si mimo jiné vytyčila cíl postavit na Prašivé turistickou chatu. Prosadila tak 10 let zamýšlený záměr Dr. Kordače, který jednal v roce 1899 o zakoupení pozemku na Prašivé v blízkosti kostelíka. Potřebnou parcelu se ovšem podařilo odkoupit až v roce 1912. První plán chaty vypracoval architekt Joža Dvořák. Náklady na stavbu neměly přesáhnout 23tis. rakouských korun. Výstavba však nebyla realizována, poněvadž vypukla válka a většina aktivistů odešla na frontu. Krátce po válce Jednota přesídlila z Raškovic do Frýdku a dne 17.12. 1919 dostala nový název Pobeskydská jednota slezská. Předsedou se stal JUDr. Jan Valeček, vrchní soudní rada v Moravské Ostravě, nadšený turista a lyžař, jehož portrét dnes visí v jídelně chaty. Právě on znovu inicioval výstavbu první české turistické chaty na slezské straně Beskyd, k čemuž známý místecký stavitel Jaro Čermák vyhotovil nový projekt. Stavbě předcházely určité přípravné práce. Na Prašivou tehdy ještě nevedla zpevněná komunikace jako dnes a veškerý stavební materiál bylo nutné buď vynášet ručně, nebo vyvážet na povozech. V obou případech vedle členů Jednoty velmi aktivně pomáhali také lidé z okolních obcí, zejména místní rolníci ochotně zapůjčovali své povozy. Přípravné práce započaly už rok předtím, než začala samotná stavba, kterou provedla firma Ludvíka Juroše z Frýdku. Stavba byla zahájena 11.4. 1921, stála 273,3tis.Kčs a již 2.10. téhož roku byla i předána k užívání. Bylo typické pro svou dobu, že vlna nadšení strhla i okolní obce, peněžní ústavy, státní lesy a vedle významných osobností také stovky drobných dárců. Sám prezident Masaryk jako člen Pohorské jednoty Radhošť přispěl 5000 korunami. Prvním nájemce chaty na Prašivé se stal známý hostinský pan Tesárek. Pobeskydská jednota slezská byla v roce 1922 začleněna do Klubu československých turistů (KČST) a chata se tak stala jeho majetkem. Následovalo pro chatu velmi příznivé období. Ve 2.pol. 20.let a ve 30.letech, v době, kdy byl předsedou frýdeckého odboru KČST notář JUDr. František Olšák, došlo k vybudování cesty na Prašivou a k dalším stavebním úpravám chaty. Byla dostavěna další skleněná veranda, rozšířena kuchyň, byl položen vodovod, zřízena koupelna, sprchy a umývárna. V půli 30.let nabízela chata turistům 30 lůžek, nocleh stál 4,50Kč. Od září 1939 do konce války patřila chata Němcům a přístup na ni nebyl povolen. V poválečném období byl KČST zrušen a objekt si přivlastnil stát. Teprve roku 1992, když došlo k obnovení činnosti KČT a chata po vleklém soudním sporu připadla opět původnímu majiteli, zase ožil vrchol Prašivé různými zajímavými akcemi. V současnosti pokračuje renovace chaty, během níž se podařilo opravit a znova otevřít i zastřešenou rozhlednu vetknutou do střechy turistické chaty.
Kromě chaty a kostela stojí za navštívení také svažitá mýtina za kostelem, odkud v sezóně startují paraglidisté. Naskýtá se tu totiž vcelku pěkný výhled na hory i ostravskou rovinu. Nejblíže k Prašivé vyrůstá z údolí řeky Morávky dvouvrší Kyčera (906m) – Kykulka (995m), které je součástí masivu Lysé hory (1323m), jejíž vrchol opatřený vysílačem je odtud také vidět. Nalevo od Lysé hory se nachází hora Travný (1203m), napravo Radhošťský hřbet s dominantní Kněhyní (1257m), dále protáhlý Ondřejník s výčnívající Skalkou (964m), propletenec Čupku (524m), Kozlovických hůrek (612m) a Palkovických hůrek (660m) a úplně vzadu za nimi výrazně vyostřená Pískovna (584m) s oblým Červeným kamenem (690m). Provázky obydlených horských údolí se sbíhají u Frýdku-Místku, největšího města v podhůří Beskyd. Směrem na Ostravu a Těšín se pak už táhne jen šírá rovina s většími i menšími městy, které téměř splývají v jedno.