<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Příbor, ŽST – Větřkovice, kostel (320m) – Pod Velovou (340m) – Mniší, BUS (325m) – Měrkovice, u zvonařky (405m) – Hukvaldy, obora (390m) – Kozlovice, čerp. stan. (351m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Krásná procházka klidným Podbeskydím plná úchvatných panoramatických výhledů na hory. Trasa je dlouhá 12km a neobsahuje těžší než střední sklon stoupání, vede většinou po asfaltu a až po hukvaldskou oboru je sjízdná na kole i s dětským kočárkem. Rozhodně zde nehrozí jednotvárnost. Úseky se příjemně prolínají, budete potkávat vesnické sakrální památky, projdete se podél řeky či lánů luk, stanete na mírných kopečcích s kruhovým výhledem a v oboře při troše štěstí potkáte i některé z chovaných zvířat.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Příbor</b> je nejstarším městem okresu Nový Jičín a založen byl Frankem z Hückeswagenu, synem prvního majitele Hukvaldského panství. První zmínka o obci se nalézá v listině Přemysla Otakara II. z 12.12. 1251, v níž panovník potvrzuje dar farního kostela Narození Panny Marie mnišskému řádu cisterciáků. Příbor byl vždy správním, hospodářským a kulturním centrem celého okolí. Již v roce 1292 je jmenován jako městečko, od roku 1294 jako město. V roce 1307 se stal Příbor součástí olomouckého biskupství a dostává právo na opevnění. Zbytky hradeb tu ostatně stojí dodnes a jsou součástí městské památkové rezervace. Roku 1615 uděluje městu řadu privilegií milovník Příbora kardinál František Dietrichstein, jenž pobýval v jednom z měšťanských domů na náměstí. Za třicetileté války město 3x vyhořelo (např. roku 1621 při povstání Valachů), hned po ní byla však založena piaristická kolej (1694) a došlo k oživení školství i kultury. Vzniklo tu nejstarší české ochotnické divadlo na Moravě (1809). Dne 6.5. 1856 se v Příboře narodil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Ačkoliv zde pobýval pouhé 3 roky, než se jeho rodiče po bankrotu otcovy firmy odstěhovali do Vídně, město na jeho památku zřídilo v jeho rodném domě stálou expozici, památník a pojmenovalo po něm náměstí. Do výčtu pamětihodností města Příbora patří ještě kostel sv. Kříže (1645), kostel sv. Valentina (1766) a hřbitovní kostel sv. Františka Serafínského (1622). Kromě posledně jmenovaného se veškeré zajímavosti nacházejí přímo v centru Příbora a stojí alespoň za krátké obejití. Město má dobře zpracovanou síť naučných panelů a umělecky zhotovených kovaných směrovníků.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa se počíná u železniční stanice na jižním okraji Příbora. Rozcestník <b>Příbor, ŽST</b> chybí, avšak z dostupných zdrojů lze říci, že se zde rozcházejí žlutá a zelená turistická značka. Žlutá míří do sousedního Štramberka, jehož nejznámější chlouba, hradní věž zvaná Trúba, se nalézá 6km odtud. Po zelené dojdete do Větřkovic vzdálených 3,5km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistické značení vás navede k mostu přes řeku Lubinu, odkud se naskýtá pohled na bílý farní <b>kostel Narození Panny Marie</b>, jenž je dominantou města, neboť stojí ve vysoké poloze na hraně svahu nad řekou ve východní části historického jádra města. Kostel, jemuž vévodí vysoká štíhlá věž s hodinami z 18.stol., je velmi členitou stavbou. Vznikl patrně už před rokem 1251, neboť se k němu již postavenému váže první písemná zmínka o obci. Existuje předpoklad, že se současný kostel nachází na místě staršího šlechtického dvorce hrabat z Hückeswagenu a jméno převzal od původní hradní kaple, jež byla jako příliš malá před výstavbou nového kostela zbořena. Zdivo současné lodi kostela totiž pochází až ze 14.stol., odsazený užší presbytář s polygonálním závěrem, podepřeným mohutnými opěráky a štít jižní lodi zas z doby kolem roku 1400. Středověký kostel byl opevněn, možná se k tomu využily kamenné hradby Hückeswagenského sídla. Areál dodnes obepíná mohutná gotická kamenná zeď podepřená ze svahové strany četnými pilíři a s jednou doposud zachovanou střílnou na jižní straně. Představěná hranolová věž kostela byla roku 1590 zvýšena o dvě patra a byly provedeny renesanční úpravy stavby, na nichž se podíleli italští stavitelé a umělci, kteří se ve 2.pol. 16.stol. usídlili v Příboře a jeho blízkém okolí. Roku 1586 přibyly po stranách lodi centrály bočních kaplí na trojlistém půdorysu, později barokně upravené a věž byla opět zvednuta o další 2 patra. Celek stavby doplnily sakristie, kaple sv. Urbana s renesanční kovanou mříží, kaple Getsemanské zahrady a jiné. Věž kostela je zastřešena cibulovou bání s otevřenou lucernou, sedlová střecha presbyteria nese sanktusní věžičku a boční kaple jsou kryty helmicemi s malými polygonálními lucernami. Fasády objektu jsou hladké, členěné pouze soklem a korunní římsou. Interiér kostela je doplněn řadou hodnotných architektonických detailů a doplňků jako renesanční portály, kuželová poprseň oratoří, renesanční mříž před kaplí sv. Urbana, figurální náhrobek či kamenné erby olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského a pražského arcibiskupa Martina Medka. Uvnitř chrámu byste nalezli pozoruhodný rokokový mobiliář (lavice, oltáře, kazatelna). Na hlavním oltáři se nachází gotická socha Panny Marie z doby kolem roku 1420, údajně z Prahy, která patřila do okruhu tzv. krásných českých madon. V presbytáři visí votivní obrazy sv. Isidora a sv. Vendelína od Antonína Volného. Kolem kostela se rozkládal nejstarší příborský hřbitov, zrušený koncem 18.stol. nařízením císaře Josefa II. Dochovalo se jen několik význačných náhrobků. Vstup do areálu tvoří pilířová brána z přelomu 18. a 19.stol., v níž jsou osazena bohatě dekorovaná kovaná mřížová vrata a branky z roku 1809. Sochy sv. Jana Sarkandera, Cyrila a Metoděje a sv. Jana Nepomuckého byly na pilíře brány osazeny až později. Vnější hradební zeď byla upravena ve 2.pol. 18.stol. a o cca 100 let později osazena 14 poloválcovými kapličkami s reliéfní výzdobou na téma křížové cesty (1887).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přejdete řeku a ve směru zelených šipek zatočíte doprava na vyasfaltovanou cyklostezku podél vody. Lubina pramení v nadmořské výšce asi 740m na severozápadním svahu Radhoště a její tok měří 37,1km, načež se vlévá do Odry a teče do Baltského moře. Její upravené koryto budete sledovat až po přítok říčky Kopřivničky, jež pro změnu pramení v nadmořské výšce 472m u Janíkova sedla pod Červeným kamenem a je dlouhá 6,9m. Značení je tu trochu slabší, ale vězte, že po krátkém úseku listnatým lesíkem vyjdete správně u zastřešeného odpočívadla na samé periferii obce. Z kraje louky opět zahlédnete dominantní kostel Narození Panny Marie, ovšem při bedlivějším průzkumu objevíte mezi střechami příborských domů též funkcionalistickou radnici z roku 1938, část růžovobílého štítu kostela sv. Valentina nebo zcela vpravo malý vyvýšený kostelík sv. Františka Serafínského.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pár desítek metrů prochází cyklostezka těsně kolem vody, načež se od ní již nadobro odklání. Pod rýsující se zahrádkářskou kolonií potkáte u silničky nenápadně umístěný <b>pomníček</b> Jožky Dobeše (1914-1944) s netradičním přípiskem „Orinoco“. Orinoco se v dnešní době nazývá zahrádkářská osada, ta tu však v době hospodářské krize roku 1929 nestála a na jejím místě se v zátočině řeky Lubiny scházívali studenti gymnázia, učitelského ústavu i mladí nezaměstnaní dělníci. Vznikla zde trampská osada s tehdy módním názvem Orinoco. Její členové vydávali dokonce svůj strojem psaný časopis. Ve 30.letech byl do čela osady zvolen jistý Jožka Dobeš, zámečník z kopřivnické Tatry. Za 2.sv. války (1939-1945) rozšiřovali trampové z Orinoca letáky a přispívali na „rudou pomoc“, což byly pravděpodobně příspěvky rodinám, jejichž příbuzné věznilo gestapo. Také Jožka Dobeš byl uvězněn a v opavské věznici v roce 1944 zahynul. Zbylým členům Orinoca nemohlo gestapo nic dokázat, proto byli po krátkém věznění propuštěni, avšak osada jako taková na konci války zanikla. V roce 1969 se konal sjezd bývalých členů Orinoca u příležitosti 40.výročí jeho vzniku a k 25.výročí smrti šerifa Jožky Dobeše a poblíž zaniklé osady mu byl 5.7. 1969 odhalen tento pomníček.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Původní název lokality nese však mnohem starobylejší název než Orinoco. Jak bylo v úvodu řečeno, listina z roku 1251 s první zmínkou o Příboře se týkala potvrzení daru, a to když Frank z Hückeswagenu věnoval příborský kostel s několika lány pozemků cisterciáckému řádu. O žádném místním klášteře cisterciáků se ovšem neví. Můžeme spekulovat, že se jej mniši teprve postavit chystali a že šlo o mnichy původně z kláštera na Velehradě, jež Frankův otec před tímto darováním 2x navštívil. <b>Cisterciáci</b> jsou řád založený roku 1098 ve francouzském městě Citeaux poté, co opat Robert odmítl mírná pravidla života v benediktínském klášteře a uchýlil se se svými příznivci do neobydlené krajiny, kde chtěl žít podle přísně asketických regulí. Řádu bylo zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky, takže se živili vlastní prací. Nové cisterciácké kláštery se budovaly převážně v odlehlých nehostinných končinách, aby mniši nepřicházeli do kontaktu s civilním obyvatelstvem a mohli snáze dodržovat přísnou řeholní kázeň. Kolem klášterů se obvykle nacházel vodní tok a mnoho dosud neobdělané půdy, kterou mniši postupně kultivovali. Jejich zásluhou byly vlastně kolonizovány mnohé pusté oblasti západní a střední Evropy. Kláštery žel Bohu brzy přilákaly pozornost také světské společnosti. Panovníci, šlechta i ostatní církevní hodnostáři je začali zahrnovat pozemkovými dary, takže se majetek klášterů rozrostl a v důsledku zbohatnutí došlo ke vzdálení se původním ideálům. Ve 14.stol. tak pomalu upadli a nahradili je populárnější žebraví mniši. Celkový počet cisterciáckých klášterů dosáhl již v raném středověku čísla 2000, z toho v Českých zemích a na Moravě jich stálo 17, z nichž 3 jsou dodnes funkční (klášter na Velehradě z roku 1204 je nejstarším cisterciáckých klášterem na Moravě). Příborští mniši se vzhledem k tradici hodlali tedy usídlit zřejmě někde mimo město a zátočina Lubiny k tomu byla jak stvořená. Je dost možné, že z úcty k církevnímu učiteli sv. Bernardu z Clairvaux použili mniši jeho přídomek Clairvaux, což znamená „Jasné údolí“, k pojmenování svého nového stanoviště na Jasné údolí, německy Hellental. Název Hellental byl koncem 19.stol. nesprávně přeložen jako Helénské údolí a dodnes se tak na některých mapách prezentuje. Lépe by tak zřejmě znělo pojmenování Veselkovo údolí, neboť 1.5. 1690 koupil jistý Tomáš Veselka ze sousedního Drnholce od olomouckého biskupství svobodný dvorec Ondřejník v Drnholci za 120 slezských tolarů plus roční poplatek 10 zlatých a údolí Lubiny až po Příbor bylo podle něj pojmenováno jako Veselkovo. Název Veselkovo údolí však v současnosti upadá na úkor názvu Orinoco v zapomnění, ačkoliv povodně již natolik změnily zátočinu, že po té trampské osadě nezůstala ani stopa.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Asfaltový koberec končí před zahrádkářskou kolonií a jakoby polní cesta se nyní poprvé mění z rovinky na střední stoupáček. Širokou pěšinu horním okrajem osady lemují slivoně, mezi nimiž se naskýtá první výhled k horám. První na ráně stojí malinká zalesněná špička Větřkovické hůrky (447m), za níž již vystupuje větší Kazničov (601m), ze strany čouhá ondřejnická Skalka (964m) a na pozadí jako hradba skví se mocný Smrk (1276m). I při pohledu zpátky neprohloupíte, neboť nad střechami chat rozprostírá se relativně již vzdálené město Příbor.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za osadou se po pravé ruce objevuje svahový lesík, v němž se ukrývá pozůstatek středověké fortifikace. Jinak než intuitivně se k němu však nedostanete. <b>Hrádek Dětřichovice</b> patrně příslušel ke vsi Dětřichovice (dnes Větřkovice), jež náležela německému feudálnímu rodu Hückeswagenů. Za přímé iniciátory stavby můžeme považovat buď bratry Jindřicha (Dětřicha) a Bluda Hückeswagenovy, syny hraběte Franka, zakladatele Příbora, nebo cisterciácké mnichy a tím pádem by šlo o ten jejich později na hrad upravený klášter. V prvém případě by výstavba hrádku spadala mezi léta 1278-1292, ve druhém do let 1292-1302. Nelze ovšem vyloučit ani pozdější dataci. Ve zmatcích kolem vymření Přemyslovců byl hrádek vypálen, ale kupodivu také brzo obnoven. Vyhnuly se mu nepokoje kolem markraběcích sporů, kdy byla vypálena obec, i plenění během husitských válek. Hrádek byl pravděpodobně sídlem příslušníků nepříliš majetného šlechtického rodu užívajícího přídomku „z Dětřichovic“, o němž se dochovaly zprávy datované od 2.pol. 14.stol. po začátek 15.stol. Například v roce 1391 povoluje olomoucký biskup Mikuláš z Rýzmburka příborskému fojtu Heineczkemu zastavení příborského mlýna Šimkovi z Dětřichovic, jeho manželce a dědicům za 80 hřiven proti budoucímu vykoupení. Na listině z roku 1396 je zas uváděn jako soudní svědek jakýsi Hanuš z Dětřichovic. Zánik hrádku spadá vzhledem k dataci archeologických nálezů přibližně k roku 1470, tj. do období česko-uherských válek, kdy mohl díky své poloze kontrolovat Příbor, Větřkovice, Drnholec či hrady Štramberk, Šostýn a Hukvaldy. Nepatrné zbytky Dětřichovic se podařilo objevit v roce 1975 Danielu Fryčovi, bývalému členu archeologického kroužku v Příboře. Jeho otec Jiří Fryč místo po několik let zkoumal povrchovými sběry, v roce 1981 dorazila i opavská expozitura Archeologického ústavu Československé akademie věd Brno pod vedením P. Kouřila. Poměrně četná byla získaná keramika, ze železných nálezů jsou to části nožů, různá kování, hřeby aj. Nalezené mince – haléře z husitského období potvrzují, že hrádek existoval patrně ještě v 15.stol. Na místě samotném dnes již oko běžného turisty takřka nic nenajde, snad jen malou informační cedulku. Pozůstatky příkopu a valu jsou setřelé a centrální část lokality poškodila eroze. Hrádek byl situován v úzkém zálesněném pásu širokém 30-50m. Jádrem byl centrální pahorek s plochou o rozměrech asi 13x13m, dnes dosti narušený erozí a ujížděním svahu. Od mírně stoupajícího pole před hrádkem bylo jádro odděleno 7m širokým příkopem, dnes již prakticky neznatelným. Původně byl zřejmě širší, neboť i boční terasy, které zbyly po valech, jsou od jádra vzdáleny 10-12m. Násep se nacházel zřejmě i na jihozápadě, i když dnes je tam už jen prudký erodovaný svah. Archeologické výkopy zjistily, že byl příkop zřejmě částečně vylámán do skalního podloží a jeho zašpičatělé dno zelo v houbce 3,5m. Veškeré nálezy z hrádku můžete najít v kopřivnickém Muzeu Fojtství, kde jsou uloženy i archiválie z nedalekého hradu Šostýn.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Krátce poté, co se vrátíte na širokou polňačku, vystoupíte na plochý vršek u domkové osady Haškovec a již z dálky vám bude jasné, že odtud získáte krásný kruhový rozhled. Byť se vám oči určitě nejdřív přilepí na vyrýsovanou Podbeskydskou pahorkatinu, popis je lepší začít u orientačně nenáročného Haškovce, za nímž se zvedá komplex zalesněných vzdálených Palkovických hůrek (660m). Budete-li se otáčet za levou rukou, uzříte jemně zvlněnou, hospodářsky kultivovanou krajinu o maximální nadmořské výšce cca 325m, následuje pěšina, po níž jste přišli a louku ohraničující les, klesající zvolna do Veselkova údolí, jímž protéká Lubina. Za řekou se krajina začíná zvedat, z téměř dokonalé roviny do několika výrazných horských vypouklin. První v řadě stojí Libhošťská hůrka (494m), následuje široká náhorní plošina s body Puntík (500m), Holivák (485m) a Hlásnice (558m), načež jako sopka do popředí vyčnívá Bílá hora (557m) s rozhlednou a u ní přimknutý bezejmenný vrch (509m) se světoznámou Trúbou. Na pozadí se tisknou obloučky Veřovických vrchů, jež překlenují údolí s průmyslovým městem Kopřivnice. Dva komíny věhlasné kopřivnické automobilky Tatra ukazují na horu Červený kámen (690m) s vedlejšími podvrcholy Pískovna (584m) a Holý vrch (387m). Nad posledně jmenovaným již spatříte první beskydskou tisícovku Radhošť (1129m), jejíž pokračování do ostatních hřbetních vrcholů je však zacloněno blízkými vzrostlými stromy. Ač některé z nich částečně vyčuhují, ještě se naskytne dobrá příležitost k jejich pozorování a určení.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Opodál na polní stezku navazuje regulérní asfaltka. Ta vás mírným poklesnutím přivede na periferii Větřkovic. Po pravé straně budete mít rodinné domy, po levé švestkové stromořadí a za ním rozlehlé pole. Z jeho okraje před sebou uvidíte (možná i ucítíte) nedaleký kravín, za ním situovanou Větřkovickou hůrku (447m), Kazničov (601m) a Skalku (964m), avšak novinkou je zde po levé straně hůrky jakoby osamocený vršek (479m) se zachovalou zříceninou hradu Hukvaldy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U garáže jednoho z domů uzříte doslova překážející <b>kříž</b> z roku 1859, jenž byl podle textu na pamětní desce vystavěn manželi Jalůvkovými. Jen o něco málo dál stojí druhý pískovcový <b>kříž</b>, bez data, avšak důstojněji umístěný a zachovalý. Vzápětí již v úrovni kravína vstupuje zelená značka do obce, rovnou za nosem do pochybně vyhlížející uličky. Tu tvoří zelení obrostlá zpevněná cesta mezi ploty zahrad. Sem tam lze mezi stromy nahlédnout ku Kopřivnici, na Bílou horu (557m) či Červený kámen (690m). Na konci uličky vběhnete do křižovatky a vydáte se trošku do kopce, oblouk tvořící silnicí do centra Větřkovic ke kostelu sv. Václava. Jen pár metrů před ním visí na kůlu přibité cedule ukazatele <b>Větřkovice, kostel (320m)</b>. Podle něj za sebou máte 3,5km, do Mnišího zbývají 3km, ale můžete pokračova také po modré značce 4km do Kopřivnice nebo 4km na Hukvaldy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Se zařazením <b>Větřkovic</b> je to trochu složitější. Do roku 1959 byly samostatnou obcí, pak se spojily s Drnholcem nad Lubinou do obce Lubina a o 20 let později se staly pod tímto názvem místní částí města Kopřivnice. Jak bylo dříve zmíněno, ves se původně jmenovala Dětřichovice a vznikla v zázemí stejnojmenného hrádku. Webové stránky Lubiny rozvíjejí verzi, že ves založili cisterciáci a nazvali ji Theodorici villa. Zmiňována je takto prý k roku 1302, načež se rozdělila mezi vsi Větřkovice, Drnholec a Mniší. Velehradský klášter měl ves vlastnit asi až do roku 1437, kdy je jmenována již jako zboží patřící hukvaldskému pánu. Větřkovice přecházely z majitele na majitele, až se v roce 1511 dostaly do vlastnictví olomouckých biskupů, jimž v rukou zůstaly až do roku 1848. Doba po třicetileté válce byla pro obyvatele v mnohém horší než samotná válka. Těžká hospodářská situace totiž nutila sedláky k povstáním. Jen v této lokalitě se sedláci bouřili v letech 1643, 1673, 1675 a zejména 26.6. 1695, kdy nevole místních přerostla v největší selské povstání na Moravě. Posledním povstáním na panství se stalo srocení sedláků 30.6. 1775. Organizátory byli i občané Větřkovic – obecní posel Josef Víta a sedlák Michal Matula. Matula byl vrchnostenskými úředníky dokonce označen za největšího viníka, souzen a uvězněn v Kroměříži. Propuštěn byl teprve 11.10. 1775. Historicky nejznámějším představitelem Větřkovic byl Matyáš Krbec, valašský vojvoda, jenž sídlil v Kozlovicích a když zestárnul, vzdal se funkce vojvody, koupil fojtství ve Větřkovicích a fojtoval až do svého konce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Modro-zelené značení prochází kolem vchodu <b>kostela sv. Václava</b>. Údajně první kostel na území Větřkovic byl zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději, neví se však, kde stával, ani jak dlouho sloužil. Podle písaře příborské městské rady Fabiána tu stál kostel zasvěcený sv. Ondřeji. O tomto druhém kostelu je zmínka také v kopřivnické farní kronice – v roce 1567, kdy byl na kostel v Kopřivnici slavnostně zavěšen zvon, zdůrazňuje kronikář jeho starobylost a porovnává jej s kostely ve Větřkovicích, Tiché a Mořkově. Říká, že jsou všechny jednoho slohu. Ani o něm se neví, kde stával. Pravděpodobně nepřečkal selská povstání či válečná řádění Uhrů a Dánů v první půli 17.stol. Přesné doklady o založení existují až o kostele sv. Václava, jehož základní kámen byl položen 16.9. 1636. Nápis na něm praví: „Za panování B.W.O.R. Františka, knížete Dietrichsteina, biskupa olomouckého a urozeného pána Martina Warkociuse, úředníka hukvaldského, položen jest tento první kámen ode mne, kněze Wáclava Cosmiana, faráře prziborského.“ Tento kámen se zachoval a je uschován v lapidáriu muzea v Olomouci. Nový kostel byl dostavěn v roce 1638. Byl celý ze dřeva, 12 sáhů (22,75m) dlouhý, 5 sáhů (9,5m) široký, cihlami dlážděný, krytý šindelem. Osazen byl třemi zvony, přičemž jeden z nich nesl letopočet 1529 a je tedy možné, že sem byl přenesen z dřívějšího kostelíka sv. Ondřeje. Kostel sloužil 230 let. Za tu dobu značně zchátral, a tak kardinál Fürstenber, olomoucký arcibiskup a milovník Beskyd, rozhodl o stavbě kostela čtvrtého. Stavělo se v letech 1868-1870 na místě dnešní márnice, hlavní vchod se nacházel u hřbitovního kříže. Nový kostel byla krásná, architekty vysoce ceněná novogotická dřevěná stavba, pouze sakristie byla kamenná. Plány k němu zhotovil vídeňský architekt Lippert, stavbyvedoucím byl Ing. Antonín Kybarst, rovněž z Vídně. Bohužel, 29.8. 1887 téměř nový kostel během několika málo hodin kompletně shořel. Za prudkého větru se podařilo hasičům z Kopřivnice, Příbora a Štramberka požár alespoň lokalizovat a zabránit tak zničení blízké školy a domů. Zachránilo se pouze několik soch, část oltáře, pár obrazů, svícnů a mešní roucha. Lippertovy plány, archivované v kroměřížském arcibiskupském zámku, však nezůstaly ležet úplně ladem. Když občané Rožnova započali budovat svůj národopisný skanzen, použili Lippertovy výkresy k výstavbě repliky větřkovického kostela, jen věž u něj zaměnili za repliku věže kostelíka z Tiché, a zasvětili jej sv. Anně (dostavěn 1943). Naleznete jej v areálu Dřevěného městečka ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p.R. O stavbě velkého kostela a fary ve Větřkovicích se začalo jednat už v roce 1880, kdy původní dřevěný kostel zářil ještě novotou. Důvodem byl nárůst obyvatelstva v důsledku rozvoje průmyslu v sousedním Drnholci a Kopřivnici. Současný zděný kostel sv. Václava byl postaven kolem roku 1900, v roce 1901 byla u něj zřízena fara. V areálu kostela se nacházejí 4 kaple s nevalnou vnitřní výzdobou a 2 kamenné kříže. Ten u vchodu nese dataci 1900, druhý z roku 1877 stojí u hřbitovní brány. Kostel byl 16.7. 1996 prohlášen Ministerstvem kultury za nemovitou kulturní památku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická značka klesá jednosměrkou na křižovatku, přičemž od zábradlí tu můžete pohlédnout na vrchol Radhoště a několik menších kopců v popředí. Křižovatku přejdete a kolem staré hasičské zbrojnice se vydáte po rovince širokou silnicí k jihovýchodu. Při levé krajnici budete míjet kamenný <b>kříž</b> s drobnou figurální výzdobou a nečitelným nápisem na podstavci. O něco dál v ulici vás čeká ještě <b>sloup se sochou Panny Marie</b> s Ježíškem, jenž byl 3.5. 1958 také vyhlášen nemovitou kulturní památkou a blízko něj odbočka k hrázi vodní nádrže Větřkovice, vybudované v letech 1973-1975 pro potřeby závodu Tatra a také k veřejným rekreačním radovánkám. Ulice pokračuje středně nahoru do nepřehledné zatáčky, aby následně již mírným stoupáním opustila obydlenou zónu. Z kraje Větřkovic se počínají opět naskýtat výhledy do okolí, kupříkladu na trojdílný Červený kámen (690m), Bílou horu (557m) anebo Tichavskou hůrku (542m), za níž se již jako obranný val zvedá hradba Moravskoslezských Beskyd.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká asfaltka se klikatí mezi pastvinami mírně vzhůru, až k chomáči osamělých listnáčů pod zalesněným pahorkem Velová (390m). Zde pod stromy stojí lavička a starobylý kamenný <b>kříž</b> s vytesaným poločitelným textem. Ba co víc, na sloupku visí také rozcestník <b>Pod Velovou (340m)</b> s podtextem: „Místní kopec. Výskyt širokolistých suchých trávníků.“ Za sebou máte bezmála polovinu trasy, tj. od Příbora 5km a od Větřkovic 2km. Po 1km následuje obec Mniší a po 4,5km hukvaldská obora. Jde o krásné a oblíbené místo k procházkám či projížďkám. Výhled je téměř kruhový, ovšem vylepšit je lze ještě pár set metrů dlouhou procházkou na travnatý vrcholek Kabuďův vrch (370m), již z dálky rozpoznatelný podle skruže a praporku. Co se panorama týče, ve směru prošlé asfaltky se v husté zeleni schovávají Větřkovice, za nimiž lze rozeznat zvlněnou nížinu, avšak bez dalších indentifikovatelných detailů, což se mění při pohledu více doleva. Z roviny se zvedá Libhošťská hůrka (494m) a vedle ní jen přes údolí vzdálená Bílá hora (557m), jako by byla tvarově jejím zrcadlovým odrazem, akorát trochu větším. Komíny kopřivnické továrny zacloňují Puntík (500m), zatímco Hlásnice (558m) vyčuhuje až z druhé strany Bílé hory. Hranici Kopřivnice vymezuje Pískovna (584m), součást masivu Červeného kamene (690m), jehož nejvyšší bod i menší postranní Holý vrch (487m) jsou dobře patrné. Následující kopec stojí trochu dále. Je jím Velký Javorník (917m), nejvyšší bod Veřovických vrchů, z nichž jsou odtud vidět ještě Malý Javorník (838m) a Kyčera (875m), při úpatí se pak nalézají ještě Horečky (565m). Zcela na obzoru se táhne stín části Radhoště (1129m), ten ovšem následně překrývá Tichavská hůrka (542m) a její předvrchol Hůrka (418m) s vysílačem. Od nich doleva se táhne plochá nevýrazná Kamenice (447m), ale za ní už nádherně vystupuje polovina Radhošťského hřbetu s Pustevnami, Tanečnicí (1084m), Nořičí horou (1047m), zubem Čertova mlýna (1206m), Kněhyní (1257m), Velkou Stolovou (1046m) a Malou Stolovou (1009m). V sousedství se zvedá oblouk Smrku (1276m) a vše uzavírá ondřejnická Skalka (964m). Ve směru pokračování asfaltky stojí Kazničov (601m), jehož úpatí pokrývají první domy obce Mniší. Z Kabuďova vrchu můžete vidět také přímo Mniší v dolíku pod kopcem, více z Ondřejníku i dva legračně vyhlížející hrboly Velová (390m) s Větřkovickou hůrkou (447m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po dávce horské romantiky se dejte středním klesáním k hlavní silnici z Hukvald do Mnišího. Tou sestoupíte až do vsi. Pozor, silnice je frekventovaná, krajnice nulová a není tu ani žádný chodník!</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Víska <b>Mniší</b> je od roku 1980 městskou částí Kopřivnice. Ve starších dokumentech se její název vyskytuje také ve variantách Mnissy, Missi, Mischy či Myší a její vznik je dáván do souvislosti s působením mnišského řádu cisterciáků ve zdejší oblasti. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1292. Ves patřila k hukvaldskému panství, kam chodívali plnit své robotní povinnosti sedláci dle majetku s jedním nebo dvěma páry koní, ostatní vykonávali robotu pěší. Víc se bohužel o historii Mnišího neví, snad proto, že sdílelo osud všech okolních vesnic.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po zelené značce se dostanete do centra obce s autobusovou zastávkou. V břehu tu u cesty stojí nejhodnotější kulturní památka Mnišího, <b>kaple sv. Máří Magdalény</b>. Do jejího zbudování patřila obec do farnosti příborské a mrtvé pochovávali na hřbitově ve Větřkovicích. V roce 1889 však dochází k přifaření ke kostelu v bližších Vlčovicích a v Mniším se zakládá hřbitov s novou kaplí. Obojí bylo vysvěceno současně dne 22.11. 1889. Kaple vznikla z velké části nákladem a prací místních občanů. Je 22,8m dlouhá, 8,6m široká a její věž ční do výšky 16,9m. Zvon v ní byl pořízen u příležitosti stého výročí vysvěcení kaple a slavnostně posvěcen olomouckým arcibiskupem Mons. Janem Graubnerem. Před kaplí stojí kamenný kříž, až na pár detailů totožný s křížem u silnice ve Větřkovicích. Hned v sousedství kaple se nachází také dvojtřídní základní škola postavená v roce 1886 a <b>pomník</b> padlým občanům z 1.sv. války.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U křižovatky pod kaplí je situována národní kulturní památka <b>sloup se sochou Panny Marie</b> s dítětem, jenž byl památkou uznán ve stejný den jako mariánský sloup ve Větřkovicích. Turistu nekatolíka bude zřejmě ovšem zajímat jiný sloup, a to ten betonový, na němž visí plastové cedule ukazatele <b>Mniší, BUS (325m)</b>. Hlásá, že máte před sebou 2,5km cesty do Měrkovic a následně vám hrotem ukáže do vedlejší ulice, jíž budete mírně až středně stoupat ven z dědiny. Z lučinatého úpatí Kazničova se vám pak opět nabídne krásný výhled na hory. Ve směru zpět k Mnišímu to jsou Libhošťská hůrka (494m), Bílá hora (557m), Pískovna (584m) s Červeným kamenem (690m), Hůrka (418m) s vysílačem a nyní dominující Tichavská hůrka (542m). Dva kopečky zmrzliny za nimi jsou Velký Javorník (917m) s Dlouhou (859m). No a když se následně pootočíte k jihovýchodu, uvidíte kompletní Radhošťský hřbet, od Radhoště (1129m) po Kněhyni (1257m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká asfaltka řídce obydleným územím stoupá až k hranici lesa. Zřejmě kvůli vyhnutí dvou aut v nepřehledném úseku tu byla zbudována malá odstavná plocha, sloužící celkem dobře i jako vyhlídka. Zatímco některé kopce zakryly stromy, jiná místa nově vystupují, kupříkladu horské sedlo Pindula s malou špičkou Kaního (678m), jež se rozestupuje vlevo do Velké Polany (981m) a Radhoště (1129m) anebo vpravo do Kyčery (875m) a Malého Javorníku (838m). Dále je to Ondřejník s nejvyšším bodem Skalka (964m) a rozpláclou rozsochou Suché úbočí (864m) a abychom nezapomněli ani na bližší kopce, částečně zalesněnou terénní vlnu s baráčkem u vrcholu tvoří Kamenice (447m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Stoupání vrcholí v lesíku při úpatí Kazničova (601m). Tato málo známá hora je spolu se sousedním hradním kopcem obehnána vysokým plotem hukvaldské obory. Silnice vede kolem něj a za chvíli vychází opět do otevřené krajiny. Na sloupu visí rozcestník <b>Měrkovice, u zvonařky (405m)</b>. Zelené směrovky popisují, že jste ušli chvályhodných 9km. Kdybyste se vydali po žluté, po 4km dojdete do Tiché a po 7km do Frenštátu p.R., v opačném směru míří žlutá spolu se zelenou 1km do obory. Než na ni nastoupíte, koukněte vpravo dolů, kde na okraji rozsáhlé pastviny postává jednoduchá dřevěná <b>zvonička</b>. Vytvořena byla měrkovickým rodákem Janem Vaškem v lidovém slohu roku 1910 a stále může plnit svůj účel. Obecní zvoničky byly u nás zřizovány od roku 1751, kdy Marie Terezie vydala tzv. ohňový patent nakazující zvoněním ohlašovat případný požár, proto je i dnes bezdůvodné zvonění na ni zakázáno. Na přelomu srpna a září 2012 prodělala zvonice generální opravu (náhrada shnilých částí, nátěr), přičemž byl učiněn nečekaný nález průstřelu plechové stříšky. Kulka zůstala uvnitř, avšak na podrobnější průzkum si bude muset počkat až do příští údržby.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Měrkovice</b> jsou místní částí obce Kozlovice a jejich prvopočátky s nimi také úzce souvisí. Na území nynějších Měrkovic se kdysi rozkládal kozlovický panský dvůr. Kdy byl založen, se neví, v 16.stol. už ale na nejsevernějším levém kozlovickém lánu stál. V listině z roku 1563 je uvedeno 32 usedlíků z Tiché a 20 z Kozlovic, kteří byli povinni na kozlovickém dvoře robotovat. Některé vesnice místo roboty k tomuto dvoru platily ročně robotní daň: Myslík 10 zlatých, Lhotka 10 zlatých, Metylovice 20 zlatých a Kunčice 20 zlatých. Později byli na vlastní žádost roboty zproštěni i poddaní z Kozlovic a Tiché, až do odvolání za úhradu 2 zlaté ročně za každého robotníka. K přeměně dvora na obec je uveden tento zápis: „Vesnice Měrkovice byla založena při rozdělování kozlovického poplužního dvora a své jméno dostala na počest tehdejšího hukvaldského purkrabího Ondřeje Měrky. Po vystavení chalup v nově zřízené dědině jmenoval v roce 1792 vrchní hejtman hukvaldský rychtářem (fojtem) Jana Vašendu z čísla 16. Tato vesnice se stále zvětšovala tak, že z 26 čísel v roce 1800 vzrostla do roku 1912 za druhého zdejšího faráře Jiřího Kyselého na 42 čísel.“ K parcelaci dvora existují velmi podrobné archivní dokumenty. Prováděla se na dvě etapy, přičemž napodruhé muselo dojít zároveň k přečíslení domů. Zpočátku byly Měrkovice vedeny jako osada Kozlovic, teprve výnosem Ministerstva financí z 15.1. 1904 se od sebe oddělily. K opětovnému připojení dochází kvůli centralizaci správních jednotek národních výborů dne 30.6. 1960.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od zvoničky se rozevírá téměř půlkruhový panoramatický obraz krajiny. Dominuje mu bezejmenný vrch (481m) obehnaný měrkovickými domky, napravo Suché úbočí (864m), nalevo Králova hora (556m), Bačův kopec (532m) a malá špičatá Skalka (412m). Zeleno-žlutá turistická značka se vydává středním stoupáním proti kopci, kde se výhled rozšíří o ondřejnickou Skalku (964m), celou Kněhyni (1257m) s oběma Stolovýma (1009m, 1046m), Čertův mlýn (1206m), Nořičí horu (1047m) i hřeben Radhoště (1129m), malou blízkou Kamenici (447m) či stromy zacloněnou Tichavskou hůrku (545m), Červený kámen (690m) a Velký Javorník (917m) s doprovodem Malého Javorníku (838m) a Kyčery (875m). Blíže k lesu se dá líp zkouknout údolní část Měrkovic a ondřejnický Ondřejník (890m). Nato se vnoříte do lesa, kde zpod plotu obory vytékají dva <b>prameny</b>. První neupravený, s příhodným názvem U plotu a kousek za ním druhý, usměrněný trubkou, údajně pitný, nesoucí název Za oborou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za oborou, či spíše před oborou se ocitnete po vyjití z lesa, neb před vámi stojí zamknutá brána a plot. Značky přesto naznačují možný průchod, pročež sáhněte po petlici malé kovové branky a vstupte dovnitř. Jde o jakousi předsunutou část obory, snad kdyby se zvířatům podařilo nedopatřením proniknout z hlavní ohrady, aby neutekly úplně do volné přírody. Přes prostornou louku se opět naskýtají pěkné výhledy na hory. V úvodu stojí zmiňovaný bezejmenný pahorek (481m), zpoza něj vyčuhuje Ondřejník (890m), při levé straně se krčí Králova hora (556m) a vpravo vzadu Radhošť (1129m). Projdete druhou bránou a jste regulérně uvnitř hradní obory. Stojí tu stylová hájovna a na stromě opodál visí směrovník <b>Hukvaldy, obora (390m)</b>, u něhož se odděluje žlutá značka a míří skrz oboru 2km k hlavní vstupní bráně. Za sebou máte 10km a před sebou poslední 2km do Kozlovic.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Hukvaldská obora</b> byla založena roku 1566 a čítala tehdy 20ks dančí zvěře, chované v ohrazené části lesa. O její vznik se přičinil oloboucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova, dědičný majitel panství. Zdá se, že k tomu biskupa vedly reprezentační důvody. Po celé období jeho episkopátu máme doloženu snahu o získávání zvěře do obory jak z oborních chovů císařských statků ve východních Čechách, tak od aristokracie z celé Moravy. Zvěř byla odchytávána také na dalších biskupských statcích. Obora obklopovala panský sídelní hrad, což skýtalo možnost pozorovat zvěř přímo ze zámku a je doložena i snaha ochočit si zvěř tak, aby se nebála lidí a na samotný hrad docházela. Obora Hukvaldy patří mezi nejstarší obory v naší zemi. V letech 1730-1736 nechali hukvaldští páni zalesnit doposud holý hradní vrch a jejich poddaní kolem něj v roce 1847 postavili kamennou zeď. Rozloha obory se postupem času měnila, z 200ha v roce 1730 na dnešních 457ha. Obora je jedinečnou přírodní památkou, tvoří unikátní prostředí pro stovky druhů živočichů a rostlin, z nichž mnohé jsou z odborného hlediska velmi cenné. Přirozeným vstupem do obory je umělecky zpracovaná kamenná brána s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem, nacházející se na horním konci hukvaldského náměstí. Brána je začleněna do kamenné ohradní zdi, z níž se větší část zachovala a na místech, kde podlehla působení času, je nahrazena dřevěným či drátěným plotem. Oborou prochází asfaltová cesta, od hlavní brány kolem památníku Lišky Bystroušky, která poukazuje na život a dílo zdejšího rodáka Leoše Janáčka, pralesovitou částí i přírodně-krajinářsky upravenou částí lesa k bývalé arcibiskupské hájence, sídlu současné správy obory. Průchod oborou není nijak zpoplatněn, návštěvník za sebou však musí pečlivě zavírat a dbát pravidel vyhlášky, s níž je seznámen cedulí hned při vstupu do prostoru obory: zákaz rozdělávání ohně, táboření, volně pobíhajících psů a sběru paroží, povinnost udržovat pořádek a čistotu a nerušit klid oborní zvěře. Současný stav obory je 140ks dančí a 120ks mufloní zvěře. Poblíž hájenky se nachází též ohrada s divočáky, kteří se budou přes den rochnit nejspíš dole u potoka a větší šance spatřit je se naskýtá spíše k večeru, mimo obvyklé návštěvnické hodiny. Lesní porost v oboře má charakter bučiny ve věku 160-240 let. Sedm buků lesních bylo vyhlášeno za památné stromy. Staré kmeny, v jejichž dutinách hnízdí holub, krutihlav, datel, strakapoud či lejsek, jsou stejně jako sušiny a torza stromů v lokalitě záměrně ponechávány. Více o skladbě podbeskydské krajiny napoví panel Naučné stezky Janáčkův chodníček.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po deseti kilometrech upravených cest nastává menší změna. Od rozcestníku vede zelené turistické značení k dřevěnému plotu, který nyní musíte přelézt po žebříku a po chvíli pak zdolat ještě jeden, abyte se dostali ven ze všech ohrad. Kolem plotu divočáků klesá středním sklonem úzká pěšinka, jež po lávce překonává Telecí potok a dál stoupá vnitřním okrajem lesa ke kótě 393 m.n.m. pod vrcholkem Skalka (412m). Výhledy se v tomto místě soustřeďují především do vnitřního údolí Telecího potoka a na bezejmenný vrch (481m) posetý několika domy. Od sloupu vysokého elektrického napětí počíná opět asfaltový povrch. Malý hřbítek řídce osazený domy umožňuje další výhledy, a to hlavně na masiv Ondřejníka s jeho krajními vrcholy Ondřejník (890m) a Skalka (964m) včetně prostředního Suchého úbočí (864m), vidno Kozlovice, Kněhyni (1257m) s Malou a Velkou Stolovou (1009m, 1046m), Čertův mlýn (1206m) a Nořičí horu (1047m), stejně tak Kazničov (601m), Bačův kopec (532m), sousední Hradisko (507m) a pár dalších méně vyčnívajících podbeskydských pahorků.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na periferii osídlené oblasti stojí lavička a novodobý <b>kříž</b> zhotovený v tradičním duchu starých křížů, s nápisem: „Eli, Eli, lama sabachtani,“ což v hebrejštině znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ a jde o poslední slova umírajícího Ježíše. Nato víceméně rovinkou dojdete k hlavní silnici a po její krajnici budete středně z kopce klesat s výhledem na okolní hory až k poslednímu rozcestníku <b>Kozlovice, čerp. stan. (351m)</b> v údolí říčky Ondřejnice. Zelená následně pokračuje do Lhotky (3,5km) a na Kubalanky (6,5km), po žluté se pro změnu můžete vydat do centra Kozlovic (1,5km) anebo přes Kunčice p.O. (8km) až na Malou Stolovou (13km), případně na Kubánkov (3,5km), nejvyšší bod Palkovických hůrek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na závěr tedy ještě informaci o obci <b>Kozlovice</b>: Lokátorem, který dostal od hraběte Jindřicha (Dětřicha) z Hückeswagenu za úkol zorganizovat vytvoření nové vsi, byl patrně jistý Poznam, od něhož pramení starší název obce, Pozmansdorf. Poznam však úmluvu nedodržel, proto musel osazení vsi dokončit lokátor Sidemann, jenž zde odměnou získal dědičný rychtářský (fojtský) úřad. Darovací listina zmiňuje Pozmansdorf k datu 8.9. 1294. K užívání vsi patřilo klučení do té doby hlubokých lesů, pálení dřeva v milířích, obydlování vyklučených prostor, jejich přeměnu na zemědělskou půdu či pastviny pro chov ovcí a tím zvyšování užitkové hodnoty obce. V období valašské kolonizace je zdokumentován příchod Valachů a jejich mísení s místními pasekáři. Osídlování vyklučených oblastí přinášelo Valachům určitou volnost a vlastní samosprávu, avšak musel být zvolen zástupce, který by hájil jejich zájmy a zprostředkovával styk s vrchností. Sídlem tzv. valašských vojvodů se staly právě Kozlovice, což dokládá i zlatá sekyrka zvaná valaška mezi kopyty stříbrného kozla ve znaku obce. O vojvodech se v Kozlovicích hovoří k roku 1565, kdy je zmiňován Matyáš Krpec, k roku 1581 se vojvodou stává Jiří Krpec a 1645 tu úřaduje Matěj Krpec. Posledním valašským vojvodou na hukvaldském panství se stal Cyril Žáček, který zemřel v roce 1854. Za sídlo vojvodů sloužilo až do roku 1844 fojtství v centru obce. V katastru Kozlovic se nachází také několik starých dřevěnic, vodní mlýn ze 16.stol., kostel sv. Michaela a sv. Barbory, švédská mohyla, socha Panny Marie Karmelské a asi 50 drobnějších sakrálních staveb.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 09/2012
