Pustevny, chaty, BUS (1010m) – Tanečnice, vrchol (1084m) – Tanečnice, sedlo (1005m) – Čertův mlýn (1205m) – Kněhyně, sedlo (1146m) – Malá Stolová, rozc. (965m) – Horní Čeladná, kaple, BUS (514m)
Polovinu této 10km dlouhé hřebenovky strávíte v nadmořské výšce nad 1000m, a to, co tvoří gró trasy, je především přírodní bohatství pověstmi opředených hor. Cesta začíná na přelidněných Pustevnách, odkud po lesních stezkách prchá do tichého lůna hor, překonává tři tisícové vrcholy a nachází klid v národní přírodní rezervaci. Tady na vás dýchnou příběhy čerta, lesníka i partyzánů, tady se setkáte s nejzachovalejším kusem beskydské přírody... Kvůli ostrému stoupání na Čertův mlýn a kostrbaté pěšině pod Kněhyní je trasa vhodná pouze pro pěší, byť ve své druhé půli kráčí už jen po asfaltu.
* * *
Na počátek trasy v horském sedle Pustevny se můžete dostat vícero způsoby. Autem či autobusem z Prostřední Bečvy, na kole nebo lanovkou z Trojanovic, případně pěšky ze směrů, které popisuje rozcestník Pustevny, chaty, BUS (1010m), zastrčený poblíž vchodu do Libušína: po zelené z Kunčic p.O. (8km) nebo z Prostřední Bečvy (7,5km), po modré z Ráztoky (3km) či po hřebeni od Radhoště (4km), případně po červené od Martiňáku (8,5km). Červená vede i dál, 1km na vrchol Tanečnice.
Než opustíte Pustevny, tak si je aspoň trochu obejděte. Krom toho, že jde o komplex komerčních hostinských a ubytovacích zařízení s lyžařskými vleky, stojí za pozornost i historie čtveřice zdejších budov, a sice Libušína, Pústevně, Maměnky a Šumné. Jméno dostaly Pustevny podle poustevníků, kteří je obývali. Poustevník je vlastně mnich žijící na odlehlém a opuštěném místě za účelem duchovního očištění a modliteb. Žili v jeskyních nebo v chatrčích postavených vlastníma rukama a živili se pěstováním plodin, ručními pracemi či z almužen. Zajímavé je, že základy křesťanského poustevnictví spadají do Egypta 2.pol. 3.stol. po Kristu, kde vzniklo asketické hnutí, jež vyzývalo muže i ženy k odchodu do pouště po vzoru Ježíše Krista. Ústraní pouště bylo hodnotovým protikladem města a místem bližšího sepětí s Bohem, na němž se tím stávali poustevníci zcela závislými. V evropském prostředí zastupoval poušť les. V Čechách a na Moravě bylo poustevnictví běžné až do roku 1782. Tehdy jej císař Josef II. zakázal. Přes tento zákaz tady poslední poustevník jménem Felix žil ještě další 2 roky. V jeho obydlí pod tzv. Stupni prý zůstal na zdi na skle malovaný obrázek Panny Marie, jenž byl později zavěšen na velký buk a lidé se k němu chodívali modlit. Ještě před cca 100 lety se turisté chodili dívat na zbytky dvou kamenných pousteven a na alej starých stromů vysázených poustevníkem Felixem. Dnes jsou Pustevny patrně nejznámější lokalitou v Beskydech, kterou ročně navštíví na půl milionu lidí. O jejich popularizaci se zaloužila Pohorská jednota Radhošť. Ta zde kolem roku 1884 vyznačila úplně první turistické trasy v Česku a v roce 1886 odkoupila pozemky, na které si dělal zálusk německý turistický spolek Beskidenverein. Majitelce Apoleně Malinové z Prostřední Bečvy dali proto navíc úplatek v podobě piva, slivovice a viržinek. Jako první se začala na Pustevnách stavět útulna Pústevňa s výčepem a společnou noclehárnou pro 16 osob. Náklady na její zbudování činily 1826 zlatých, autorem byl Jan Parma a k slavnostnímu otevření došlo 9.8. 1891. V roce 1893 byla na Stupních postavena altánová rozhledna Cyrilka a započalo se se stavbou kamenné útulny Šumná se 14 lůžky v 7 pokojích. Šumnou navrhl Alfréd Parma, avšak místní stavitelé se stavby ubytovny na tak klimaticky exponovaném místě zalekli, pročež PJR povolala italské dělníky v čele s Giovannim Bertinim, kteří už měli zkušenosti s budováním chat v Alpách. Celkový náklad na výstavbu činil 8178 zlatých a slavnostní otevření za účasti kapely z Kozlovic proběhlo 5.8. 1894. Dostavbou Šumné ukončila PJR první dekádu své existence. Úspěch vedl PJR i přes nějaké dluhy ke zbudování rozhledny Metodějky na nedalekém Okrouhlém (později zanikla) a v roce 1897 se začala stavět útulna Maměnka s 15 pokoji a společnou noclehárnou. Ve stejnou dobu vznikla též jídelna Libušín s kapacitou 200 míst. Obě stavby provedl vsetínský stavitel Michal Urbánek podle návrhu u něj zaměstnaného slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Interiér jídelny byl vyzdoben malbami pražského akademického malíře Karla Štapfera. Zobrazují motivy valašských a slovenských pověstí podle akvarelových studií Mikoláše Alše. Honorář malíře činil 4 zlatky denně, nocleh a stravu měl zadarmo. Malby interiérů útulen provedli Jan Bartoš a František Buzek. Maměnka a Libušín byly částečně zpřístupněny již při svěcení kaple na Radhošti 10.9. 1898, avšak slavnostně otevřeny byly až 6.8. 1899. Spolu s nimi daly Pustevnám jejich definitivní podobu také Jurkovičova zvonice, kuželna, letní tělocvična a v roce 1898 na hostinec Krčma přestavěná první útulna. Zakoupením dalších pozemků v roce 1908 se dostává do majetku PJR celý horský hřeben od hotelu Tanečnice (1924-1926) až k rozhledně Cyrilka a asi 15ha na Radhošti. V červnu 1928 navštívil Pustevny prezident T.G. Masaryk. Za 2.sv. války neúspěšně usiloval o získání útulen berlínský turistický spolek KDF. V závěru války v nich byly ubytovány maďarské asistenční oddíly Hitlerjugend, kvůli čemuž Libušín a Maměnka zchátraly natolik, že se po válce uvažovalo o jejich zbourání. Byly však zachovány i díky přímluvě jejich slavného autora, architekta Jurkoviče. V roce 1995 přešly tyto dvě stavby se starou útulnou a zvoničkou pod správu Valašského muzea v přírodě, získaly status národní kulturní památky a bylo investováno 25mil.Kč do jejich generální rekonstrukce. Libušín bohužel v noci na 3.3. 2016 vyhořel a nyní se staví jeho replika s použitím maximálního možného množství původních prvků. K otevření má dojít v březnu 2020.
Máte-li čas, určitě se zajděte podívat do altánové rozhledny Cyrilka na Stupních. Je to sice opačným směrem, než kudy jde červená značka, ale ten pohled z ní vám představí celou následující hřebenovku, plus mnohé další navíc. Přímo od chat jsou vidět pouze Radegast (1106m), na jehož úbočí Cyrilka stojí, Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem na vrcholku, od horní stanice lanovky okrouhlá rozsocha Miaší (873m), v údolí část Trojanovic, hornatá lokalita Horečky pod Velkým Javorníkem (917m), za nimi plochý vrch Na Peklech (602m) a nakonec Červený kámen (690m). Mimochodem, ta lanovka byla při svém spuštění 4.3. 1940 první sedačkovou lanovkou v Evropě. Trasa tehdy vedla v délce 887m s převýšením 304m na 18 dřevěných podpěrách vysokých jen 4-4,5m, z toho 2 podpěry byly tlačné. Celkem 81 sedaček zajistilo kapacitu 216 osob/hod. a při rychlosti 1,2 m/s trvala jízda 12min. Dalších 7 nákladních vozů se využívalo k přepravě zavazadel. Během léta a podzimu 1940 byly za plného provozu dřevěné podpěry nahrazeny ocelovými z ohýbaných kolejnic. V roce 1956 byla provedena kompletní rekonstrukce lanovky. Strojní a elektrotechnické zařízení bylo modernizováno a původní podpěry nahrazeny příhradovou konstrukcí. Jednomístné sedačky byly vyměněny za nové a jejich počet byl zvýšen na 89. Při dopravní rychlosti 1,78 m/s měla rekonstruovaná lanovka kapacitu 321 osob a jízdní doba klesla na 8,1min. Zvýšil se i počet podpěr na 21. Koncem 70.let bylo rozhodnuto postavit novou lanovku v nové delší a výškově členitější trase. Ta byla vybudována v letech 1983-1986 a provoz na ní byl zahájen 1.1. 1987, přičemž stará lanovka posloužila ještě při výstavbě nové a definitivně dojezdila v roce 1985. Bohužel se z původního zařízení této historicky mimořádně cenné lanovky nepodařilo nic uchovat. Výrobcem nové dvousedačkové lanovky je Tatrapoma Kežmarok. Dolní stanice byla posunuta podstatně níže do údolí, čímž se zvětšila délka lanovky na 1637m a převýšení na 400m. 162 sedaček zajistí kapacitu 900 osob/hod. Při rychlosti 2,5 m/s trvá jízda 10,9min. Na trase je celkem 18 podpěr, z toho jsou 4 tlačné. Z důvodu navýšení přepravní kapacity se v současnosti plánuje upgrade lanovky na kabinkovou.
Vytrvalým stoupáním se táhne nad Pustevny asfaltová vozovka, jež posléze přechází do kamenité lesní cesty. Od malé sjezdovky znova uvidíte Radhošť. Pár desítek metrů nato se po levé straně cesty objeví konstrukce kontroverzní stezky v korunách stromů zvané Stezka Valaška. Atrakce má délku 610m, přičemž lesní úsek je dlouhý 394m a zbytek tvoří chodník na 22m vysokou kaskádovitou věž, kde se nachází také skleněná vyhlídková plošina a zavěšený „himalájský“ chodník. Součástí stavby je i nejvýše položené trampolínové hřiště v Česku a do budoucna se uvažuje o malé ZOO s beskydskými zvířaty. Stezka byla otevřena 16.1. 2019 a získala povolení na 20 let provozu. Její existence však budí negativní emoce, neboť pod záminkou „dostaneme lidi do přírody“ láká na už tak přelidněné Pustevny další návštěvníky, pro něž zde není adekvátní zázemí. Soukromý investor, společnost Beskydská panoramata, jednal o výstavbě stezky od roku 2015. Zpracovatelé posudků stanovili podmínky pro její umístění – původně měla stát poblíž sochy Radegasta nebo na Bumbálce, kde se však vzbouřili místní obyvatelé, změnu vzhledu či snížení výšky věže, aby výrazně nerušila krajinný ráz. Striktně proti stezce byl Národní památkový ústav, jenž se stará o kulturně-historického bohatství Pusteven. Posudek na stezku v oblacích bohužel nepodléhá povinnosti hodnocení vlivu stavby na životní prostředí (EIA), který by ji patrně nepovolil z důvodu počtu, chování a dopravě návštěvníků. Investor tak může rýžovat ze stávající návštěvnosti Pusteven a ze skutečnosti, že mnoho lidí odtud ani nedojde na Radhošť, kde by měli stejný výhled do kraje jako ze Stezky Valašky. A zdarma. Dobrou zprávou ovšem je, že se v brzké době po vzoru některých zahraničních destinací bude počet návštěvníků Pusteven regulovat – dojde k eliminaci kulturních akcí, v údolí se zbudují odstavná parkoviště a po naplnění parkovacích kapacit na Pustevnách už nebudou nahoru vpouštěna žádná další auta.
Překonáte návrší (1077m) se stezkou, načež se vydáte po široké rovné běžkařské trati k Tanečnici. Konečně se zbavíte hluku a lidí, kteří dál než po stezku nemají zájem jít. Poté mírným až středním stoupáním po lesních chodnících dostoupáte na vrchol s bezpočtem kamenných mužíků. Strom v nejvyšším bodě hory nese ceduli Tanečnice, vrchol (1084m) a říká, že jste právě ušli 1km a 0,5km teď budete klesat do sedla. V Beskydech se Tanečnicí zove vícero kopců, a to pravděpodobně proto, že se zde konaly pohanské oslavy slunovratu doprovázené divokými tanečními reji. Lidová pověst však praví, že mezi Valachy žila mladá krásná Barka, která celý den místo práce prospala a v noci utíkala ven. Dva chlapi ji jednou sledovali a zjistili, že chodí na palouk uprostřed lesa a tam tančí v měsíčním světle kolem modřínů. Stařešina jí druhého dne domlouval, ale marně. Barka dál chodila v noci tančit a ve dne spala. Nakonec se na to už bůh Radegast nemohl dívat a když Barka zase v noci utekla, aby tančila v lese, potrestal ji. Tanečnici ztěžkly nohy, jako by vrůstaly do země a kameněly, také ruce jí kameněly, celá se měnila, až už si nebyla ani podobná. Když ji ráno vyšli Valaši hledat, místo palouku tu stála hora, jejíž svahy vypadaly jako záhyby sukně. Pochopili, co se stalo a nazvali tuto novou horu Tanečnicí.
Ve směru červené šipky se vydejte 0,5km kamenitou pěšinkou středně dolů k Tanečnice, sedlo (1005m), kde je situováno zastřešené odpočívadlo a setkáváte se zde se zelenou turistickou značkou z Pusteven (1km) do Kunčic p.O. (7km). Červená značka pokračuje 1,5km na Čertův mlýn, další pověstmi opředenou horu.
Ujdete asi 250m po rovince, než narazíte na zelenou cedulku se státním znakem. Označuje hranici Národní přírodní rezervace Kněhyně – Čertův mlýn, která se rozkládá po pravé stransě hřebene. Jde o nejrozsáhlejší beskydskou NPR s výměrou 192,02ha. Zřízena byla výnosem Ministerstva kultury ČSR dne 19.1. 1989 a má ochránit dva významné vrcholy s jejich přilehlými prudkými svahy, aby se tu mohly bezpečně pohybovat naše tři největší šelmy – medvěd, vlk a rys. Krom toho, že zvířatům skýtá klid k životu, vztahuje se její ochrana i na původní karpatské lesy s hojným výskytem skalních výchozů a pseudokrasových jevů. Beskydy jsou tvořeny flyšem čili zkamenělými mořskými sedimenty. Už když začnete od cedule NPR mírně stoupat, budou se vedle pěšiny objevovat obří balvany, jakoby rozlámané kamenné bloky, s dobře patrnými flyšovými vrstvami. Nevýrazný vrchol Skalky (1037m) je takovými balvany přímo tvořen, a proto jej musí turistická značka lehce zleva obejít. Pro Beskydy je takové rozvolňování kamenných hřbetních poloh charakteristické. Vlivem počasí a eroze tu vznikají rozsáhlé skalní sesuvy, koryta potoků jsou plná hrubého balvanitého materiálu a ve svazích se na četných tektonických poruchách tvoří rozsedlinové pseudokrasové jeskyně a propasti. I ty jsou však vinou působení vody, mrazu a zemské gravitace stále v pohybu. Hlavní dřevinou ve vrcholové části rezervace je smrk ztepilý s dochovanou původní populací vzácného horského ekotypu, v nižších polohách pak buk lesní. K významnějším rostlinným druhům patří oměj tuhý moravský, jenž se v ČR vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech, kamzičník rakouský, mléčivec alpský, kokořínek přeslenitý, bika lesní, papratka vysokohorská apod. Ze vzácných druhů keřů se v nejvyšších polohách vyskytuje rybíz alpský a rybíz skalní, na tlejících padlých kmenech, především smrku, byl nalezen vzácný mech šikoušek zelený. Mezi zvířaty je pozoruhodný výskyt jediného druhu našeho slepého střevlíčka. Krom několika dalších beskydských vrcholů tento karpatský prvek nikde jinde v ČR nežije. Vzácnější druhy ptactva zastupují jeřábek lesní, datlík tříprstý, strakapoud bělohřbetý, holub doupňák, krkavec velký, lejsek malý či včelojed lesní. V hřebenových oblastech bývá pozorován také čáp černý. Do začátku 80.let 20.stol. se v okolí Čertova mlýna vyskytoval a pravidelně rozmnožoval kriticky ohrožený tetřev hlušec. V 90.letech byl pozorován již ojediněle a dnes je zde prakticky před vyhynutím. Pro zachování jeho divoké populace jsou na Kněhyni vypouštěni uměle odchovaní tetřevi z tetřevníku v Krásné.
Od Skalky vede hřebenovka téměř po rovince, což ovšem končí ve chvíli, kdy hranice NPR přetne turistický chodník a vy vstoupíte do ní. Nutno podotknout, že v národní přírodní rezervaci platí zákaz vstupu mimo značené stezky a veškeré lidmi udupané pěšinky stranou zadělávají ochránci přírody kulatinovými ploty. Tak tedy vstoupíte do NPR a okamžitě začnete stoupat. Zprvu je stoupání jakštakš střední, bez výhledů, poté přitvrdí. Zhruba v půlce se náhle stromy trošku rozestoupí a dají vám nahlédnout zpátky k Radhošti (1129m) i Pustevnám. Není to ale nic extra.
Snad díky plantavým unaveným nohám turistů se najednou z úzké pěšiny stává široká lesní stezka. Výhledy žádné, odpočinek žádný... Oklamte však svůj mozek a odveďte jeho pozornost od tíhy stoupání k vyhledávání starých hraničních kamenů! Po pravé straně stezky byste měli najít minimálně čtyři. Jsou otesány do tvaru kvádru, na vrchní straně nesou reliéf kříže a z čelní strany písmena „H H“. Ta písmena jsou zkratkou slov Herrschaft Hochwald, v překladu Panství Hukvaldy. Dnes korespondují s hranicí Moravskoslezského a Zlínského kraje. Hukvaldské panství, plným názvem Olomoucké knížecí arcibiskupské panství Hukvaldy, léno Koruny české, bylo vytyčeno v rámci mapy českého království krátce po roce 1230, kdy toto zalesněné příhraniční území s několika málo obcemi daroval král Přemysl Otakar I. svému věrnému pobočníku v diplomatických službách Arnoldovi z Hückeswagenu. Je teoreticky možné, že nalezené hraniční kameny pochází již z této doby. Arnold si ve Starém Jičíně postavil sídelní hrad, jeho syn Frank však o 10 let později nezvládnul hospodářskou obnovu panství po nájezdu Mongolů a celé zděděné panství prodal olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, jemuž tou dobou patřila i sousední rožnovská strana hor. Bruno však Frankovi obratem pronajal nazpět Hukvaldsko, Frenštátsko a Příborsko. Zatímco schopný Bruno investoval do kácení lesů a zakládání nových obcí v okolí Frýdku-Místku, jež pak dále pronajímal, Frank se staral jen o své pohodlí. Poté, co vyzkoušel bydlet v Příboře a na Šostýně, si nechal postavit nový hrad na Hukvaldech. To jeho synové Jindřich a Blud už byli chytřejší. Podbeskydí se zalidnilo. V roce 1333 se stal moravským markrabětem, tj. vládcem všech moravských panství, Karel IV. a situace původního hukvaldského panství došla do bodu, kdy zůstal Hückeswagenům v pronájmu už jen hukvaldský okrsek. Zbytek měli v rukou olomoučtí biskupové. Dle svých manažerských schopností jej duchovní vůdci církve v následujících letech různě po částech pronajímali, dávali do zástavy a získávali zpět. V polovině 16.stol. zahrnovalo panství 4 města včetně Ostravy a 17 vesnic. Poté biskupové skoupili okolní zadlužená panstvíčka k vytvoření většího dominia. Roku 1835 mělo panství rozlohu cca 20 tisíc hektarů, na nichž žilo přes 32 tisíc obyvatel, z toho jen 19 křesťanů nekatolického vyznání a 43 židů. Ostatní se podřídili vlivu svého katolického pána. Obyvatelstvo hukvaldského panství se dělilo na dvě etnika: jižní hornatou část obývali zejména Valaši, zatímco na severu žili Laši a valná většina jich mluvila moravštinou s polským či slovenským přízvukem. Panské hospodaření se soustředilo na zemědělství, provozování hukvaldského pivovaru a později také na provozu železáren ve Frýdlantě n.O., na Čeladné a ve Vítkovicích. V důsledku zrušení vrchnostenské správy se roku 1852 přeměnilo panství na hukvaldský velkostatek, spolu s celým Moravským markrabstvím prošlo několika správními reformami (vznik krajů a okresů) a roku 1918 se doposud autonomní Morava stala součástí československého státu.
Krátce pod vrcholem Čertova mlýna dochází k výraznému zvolnění stoupáku, přičemž v nejvyšším bodě narazíte na poslední, avšak odlišný (větší) hraniční kámen. Na čelní straně nese již těžko patrné značky Herrschaft Hochwald, z druhé strany jsou „háčka“ trochu čitelnější. Po dřevěné povalkové lávce, jež má vynahradit obcházení kaluží a tím pádem rozšiřování turistického chodníku v národní přírodní rezervaci, se dostanete až k rozcestí s ukazatelem Čertův mlýn (1205m). Špici Čertova mlýna porůstá vysokohorský les starý 160-180 let, přičemž nejstarší patro je z větší části v důsledku fyzického stáří, působením imisí a kůrovce odumřelé. Pro Čertův mlýn to však platí v menší míře než pro Kněhyni. Pro svou relativní nepřístupnost nebyly oba vrcholy v minulosti lesnicky využívány, jen v sedle mezi nimi a na úbočích docházelo k pastvě ovcí. Radikální zásahy se tu uskutečnily ještě před vyhlášením rezervace, kdy bylo jihovýchodní úbočí Čertova mlýna a západní svah Kněhyně po odtěžení poškozených porostů provedeno umělé zalesnění nepůvodním smrkem. Jinak se na Čertově mlýně nachází celkem 5 známých pseudokrasových jeskyní: výrazně vertikální Čertova díra (délka 74m, hloubka 35m), Vasko (délka 30,5m, hloubka 11m), Čertův mlýn I (délka 13m), Čertův mlýn II (délka 6m) a Čertův mlýn III (délka 6,5m). Čertova díra je významným zimovištěm netopýrů. Spolu s jeskyní Cyrilka na Pustevnách a Kněhyňskou jeskyní patří k jejich nejvýše položeným zimovištím v ČR. Pravidelná sčítání odhalila výskyt vrápence malého, netopýra velkého, netopýra vodního a netopýra ušatého. Pro jejich ochranu, ale také kvůli bezpečnosti turistů, se na tyto jeskyně v terénu nic neodkazuje, přestože konkrétně vstup do Čertovy díry se nachází jen asi 150m od vrcholu. Kromě jeskyní však vznikl cca 100m od vrcholu po pravé straně zelené turistické značky také zajímavý svahový reliéf, kdy se na konci dlouhé rozsedliny nachází hojně navštěvovaný skalní útvar zvaný Čertův stůl. K němu se váže lidová pověst, jež dala jméno celé hoře. To se takhle do dcery chudé vdovy zpod Radhoště zakoukal čert. Matka si vymínila, že čert musí za jedinou noc vystavět na vrcholu kopce větrný mlýn, a to než ráno kohout zakokrhá. Maskovaný čert se lehce zbavil všech kohoutů, co jich po okolí našel, akorát na jednoho zapomněl, co ho prozíravá vdova doma v bečce ukryla. Než mlýn stačil dokončit, vdova kohouta vypustila, ten zakokrhal a v tu chvíli pozbyl čert sílu. Kámen, který zrovna nesl na zádech, spadl na zem a tam zůstal dodnes. Prý jsou na něm vidět otisky čertových zad a řetězů. Od té doby se hoře říká Čertův mlýn a spadlé kamenné desce čertův stůl.
Zatímco zelená značka pokračuje rovně po vedlejší rozsoše 5,5km na Martiňák, červená to lomí opačným směrem 0,5km do sedla pod Kněhyní. Úzká pěšinka středně klesá zalesněným úbočím Čertova mlýna. V místě, kde terén zvolňuje do rovinky, budete po levé straně míjet pobourané kamenné zdi zarůstající vegetací. Podle vyprávění se jedná o zdivo přízemní lovecké chaty Greiffka z 2.pol. 19.stol., pojmenované podle správce arcibiskupských lesů Greiffa. Víc o této zaniklé chatě bohužel známo není.
Rovinkou dojdete na odlesněné prostranství s ukazatelem Kněhyně, sedlo (1146m). Kněhyni, třetí nejvyšší horu Beskyd, takto z bezprostřední blízkosti těžko uvidíte a na vrchol je stejně zakázaný vstup – jde o vysoce přírodně cennou část Beskyd, kde má být zachován klid. Název Kněhyně je staroslovanského původu a míní se jím sídlo kněžek, pohanských obřadnic, prorokyň apod. Pod lesem se nachází pomník 1.partyzánské brigády Jana Žižky, jež zde působila během 2.sv. války na podzim roku 1944. Činnost brigády dokládají téměř zaniklé zbytky bunkru na jižním úbočí hory a ještě jeden válečný pomník. Po vrstevnicovém chodníčku se po cca 500m dostanete k upravené studánce U partyzánky s vyvěšenou cedulí Kněhyně, pramen (1150m), kde končí červeně značená odbočka z hlavní trasy. Kdybyste pokračovali po stezce do zákazu vstupu, narazíte zakrátko na pomníček Růženy Valentové. Kovová plaketa vás bude stručně informovat, že zde 6.11. 1944 zemřela učitelka hudby, cvičitelka Sokola a sestra Červeného kříže, 35-letá Růžena Valentová z Olomouce, narozená 5.1. 1909. Ta mezi partyzány vstoupila v létě 1944 a byla zastřelena při třetím přepadu kněhyňského bunkru, když se partyzáni odmítli vzdát a opustit úkryt. Spolu s Růženou Valentovou na místě zemřel 21-letý Boris Rabenstein, člen KSČ, narozený 4.2. 1923 v Užhorodu, a další 4 partyzáni, jejichž jména se nepodařilo zjistit. Němci je rozprášili dávkou z těžkého kulometu. Původně byli pochování zde, po válce však byla jejich těla z kněhyňského úbočí převezena na olomoucký hřbitov.
Mimochodem, poměrně nedaleko odtud se nacházejí další jeskyně. Na Kněhyni jich je celkem 10. Při průzkumu v letech 1975-1988 byly objeveny tyto: Mariánka (délka 47m, hloubka 7m), Kyklop (délka 40m, hloubka 5m), suťová dutina Malý Kyklop (3x4m), patrovitá Žánova díra (délka 20m, hloubka 12m), Biskupovka II (délka 16m), Jakub (délka 3m), Brepta (délka 5m), vertikální Jeskyně č.9 (délka 15m, hloubka 13m) a Jeskyně č.10 (délka 10,5m). Vstup do nejznámější Kněhyňské jeskyně se nachází 120m od hranice přírodní rezervace, přibližně 550m vzdušnou čarou jihovýchodně od pomníku. Má délku průlezných prostor 280m a její jeskynní systém je vertikálně 57,5m hluboký. Jde o nejhlubší pseudokrasovou propast v České republice, a zároveň významné zimoviště netopýrů. Jeskyně je od roku 1990 chráněna státem jakožto přírodní památka a pro veřejnost není přístupná. Vchod do ní uzavřeli speleologové pro klid netopýrů i pro bezpečnost turistů mříží. Jeskyně je známá odnepaměti. První dokumenty pocházejí z roku 1964, kdy J. Pavlica publikoval mapku jeskyně a uvádí u ní hloubku -70m, což pozdější výzkumy a sledování vyvrátily. Nejhlouběji průlezné místo v jeskyni leželo v hloubce -48,5m. Od roku 1970 se výzkumem zabývá Základní organizace České speleologické společnosti ORCUS z Bohumína, jejíž členové postupně provedli podrobné mapování a prolongačními pracemi (uvolňováním průlezných chodeb) objevili současné nejníže položené části jeskyně. Kromě asi stovky zimujících netopýrů obývá jeskyni také zajímavá fauna pavouků a dalších bezobratlých živočichů, což je dáno zvláštním, poměrně stálým jeskynním mikroklimatem. Celoroční průměrná vnitřní teplota se pohybuje od 4 do 6°C, relativní vlhkost dosahuje 100%.
Od sedla pod Kněhyní klesá červená turistická značka 2km na Malou Stolovou. Úzká vyšlapaná pěšinka se vydává do severního úbočí Kněhyně, aby po pár metrech narazila na neobvyklý památník s textem: Josef Přivřel 19.7. 1921 – 4.8. 1961, lesník. Josef Přivřel měl v den své smrti velkou smůlu. Jak mne osobně informoval jeho synovec, narazil náhodou v lese na dva muže, kteří zde zakopávali vysílačku. Neznáme důvody, proč se tak stalo, když už bylo dlouho po válce, ti muži každopádně lesníka Přivřela chytili, sebrali mu pušku a ze strachu, aby je neprozradil, mu vyřízli jazyk. Po tomto svém hrůzném činu si ovšem uvědomili, že by je přesto mohl udat, třebas písemně, proto jej nakonec ještě podřízli a ubodali. Po Josefu Přivřelovi zůstala invalidní manželka a dvě dcery. Vrahové kladli při zatýkání ozbrojený odpor, byli však dopadeni a odsouzeni.
Nato se pěšina spouští nastřídačku středně nebo mírně z kopce. Mezi větvemi stromů sem tam prosvítá výhled k Nořičí hoře (1047m), na hrbolky Veřovických vrchů v čele s Velkým Javorníkem (917m), Ondřejník (964m), Podbeskydí či město Frýdek-Místek. Úbočí hory je mírně prohnuté vlivem modelace potokem Bystrá, jehož dva slabé prameny vyvěrají přímo u turistické stezky. V závěru sejdete na rovnou uježděnou lesní cestu pod hranicí NPR Kněhyně – Čertův mlýn, kde se opět objevují překážky vstupu do NPR ve formě dřevěného zábradlí. Nyní značka krátce vede po rovné asfaltové cyklostezce k severu, načež náhle uhýbá vpravo do lesa a po široké kamenité pěšině se rychle dostává pod hranici 1000 m.n.m. Po setkání s cyklostezkou v sedle mezi Malou Stolovou (1009m) a Velkou Stolovou (1046m) již trasa zůstává přikovaná k silnici.
Na stromě nad cestou visí Malá Stolová, rozc. (965m). Za sebou máte celkem 5,5km a ještě 4,5km před sebou. Na rozdíl od hřebenového úseku však tentokrát půjde všechno jenom dolů. Zatímco žlutá značka odbočuje od Malé Stolové ke Kunčicím p.O. (5km), červená středním klesáním obkrouží Malou Stolovou. I zde se cestou skrz mezery mezi stromy otevírají částečné výhledy do Podbeskydí na Ondřejník, Palkovické hůrky a spol. Ve výrazném záhybu cesty na horním toku Huťského potoka začíná 240m dlouhá mýtina s úžasným výhledem na boční profil Smrku (1276m) se zubem Smrčku (859m) a výběžkem Žáru (630m), za ním nalevo Lysá hora (1323m), rozpažená do Kobylanky (1054m), Lukšince a Malchoru (1219m) se Smrčinou (810m) a Ostrou horou (783m) v předhůří. Za rozsochou Kykulka (996m) – Kyčera (906m) se navíc krčí výběžek Prašivé (843m). Dále vidíte rozevřené údolí Frýdlantu n.O. s pěknou vyhlídkou na obec Čeladná, která je z druhé strany ohraničená horou Ondřejník s čelním nejvyšším bodem Skalka (964m), prostředním výčnělkem Stanovec (899m), zadním Ondřejníkem (890m) a k němu přilepeným Čupkem (524m). Vzadu na obzoru se skví Havířov, Ostrava či chladící věže dětmarovické elektrárny. Jakmile průsek přejdete, nalevo za Ondřejníkem spatříte ještě Kazničov (601m) a Hradní vrch (479m) u Hukvald.
Po tomhle úseku následuje už jen vysoký les bez výhledů, svižný sestup do záhybu Korabského potoka s jeho četnými nakumulovanými přítoky, serpentýna, opětovné překonání Korabského potoka a rychlý sestup podél jeho toku do Horní Čeladné. Přímo nad vámi po levé straně se vypíná příkré úbočí protáhlého předvrcholu Kozinec (640m), kam sice nevede žádná pěšina, zato tam skrytě pozůstávají zbytky malého středověkého hrádku Čeladná. Ačkoliv se zmínky o jakési fortifikaci nad průsmykem Čeladenky vyskytovaly již ve starší literatuře, její přesné umístění nebylo dlouho známo. Teprve neprofesionální archeolog Milan Boris hrádek znovu lokalizoval. Pevnost můžeme jednoznačně považovat za strážní stanoviště nad obchodní stezkou vedoucí údolím Čeladenky z Moravy do Uher. Tomu napovídá i založení ve vysoké poloze na extrémně úzkém skalnatém hřebeni nad nejužším místem údolí. Hrádek je velmi protáhlý, celková délka pozůstatků činí 130m, šířka kolísá mezi 5-10m. Přístup směřoval od západu po klesajícím hřbetu. Zde cesta překonávala první příkop či přírodní sedlo, za nímž se zvedá mírná kupa. Na té by se dalo očekávat předsunuté opevnění chránící jak příkop před ní, tak i hlavní příkop za ní. Následující skalní kupa nesla patrně určitou formu strážní či obytné stavby, možná věže. Po severní straně kupy procházela cesta na plochu samotného jádra hradu. To mělo obdélný půdorys sevřený druhou skalní kupou s druhou věžovitou stavbou. V prostoru jádra se zřejmě nacházelo hospodářsko-obytné zázemí hrádku. Za druhou kupou prošla cesta vysekaným žlabem mezi skalami na jižní stranu hřbetu, kde lze podle terénní sníženiny očekávat další budovu. Do údolí k Čeladence sbíhá táhlý hřbet, zakončený třetí skalnatou kupou, na níž stálo druhé předpokládané předsunuté opevnění, kontrolující průběh vlastní obchodní stezky. Zda byl hrad kamenný či dřevěný, nelze jednoznačně určit. Možná byl dokonce smíšený. Při povrchovém sběru archeologického materiálu, který provedli pracovníci archeologického ústavu v Brně, byl získán početný soubor cca 100ks úlomků keramiky, vyrobené nálepovou technikou i vytáčením na rychlém rotujícím kruhu. Převládají spíše světlé barvy, šedavě zbarvených střepů je málo a zdobení je velmi uniformní. Nalezly se střepy ostřené drobnými kaménky (hrnky, hrnce, džbány, mísy, poháry), nalezena byla i část nádobkovitého kachle a zvonovitá poklice, ze špatně dochovaných železných předmětů pak dlátko, různé typy hřebíků, hrot šípu, přeska se dvěma oky zdobená rytými svazky apod. Tyto nálezy je možno časově zařadit do pozdního 13. až 15.stol.
Těsně před sestupem do civilizace se vám nad hlavami krátce otevře pohled na štětinaté úbočí Smrku, rovněž jako k vrcholu Malé Stolové (1009m). Hned nato přejdete most přes říčku Čeladenku a dostáváte se na hlavní silnici. Malované červené značení zahýbá doleva a po 200m vás přivádí k závěrečnému rozcestníku Horní Čeladná, kaple, BUS (514m). Červená značka od něj nyní pokračuje 8km na vrchol Smrku, případně byste se mohli nechat odvést 6,5km po modré na vlak do Kunčic p.O., ale blíž – 5km je to opačným směrem na vlak do Ostravice.
V hájku u rozcestí najdete kromě velké turistické mapy především kapli sv. Cyrila a Metoděje a altánek nad pramenem Cyrilka. Místo se dříve nazývalo Skalnité a vedla tudy cesta, po níž se stahovalo z Podolánek dřevo pro dnes již zaniklou arcibiskupskou huť, jež stávala 350m níže po proudu říčky Čeladenky. V úrovni kapličky se před zregulováním říčního koryta nacházela tůň zvaná Koňská duča. Nejednou se stalo, že se povoz se dřevem v Podolánkách převrátil do rozvodněné Čeladenky a ta koně i utonulé dělníky vláčela až k tůni, kde jejich mrtvá těla převalovala. Pozůstalí těchto tragédií si pak na kamenech u ústí Kořenského potoka vytvořili pietní místo, kam odkládali květiny a vzpomínkové předměty. V roce 1920 vyšla arcibiskupská správa lesů a statků truchlícím rodinám vstříc a u pramene, kam se lesní dělníci obvykle zastavovali na vodu, postavila na své náklady drobnou kapli sv. Anny s bohatě zdobeným interiérem. Dřevěná kaple v pseudolidovém stylu s valašskými prvky vzešla od architekta Ing. Rosky z Kroměříže, svým pojetím doplňuje nedalekou myslivnu a celkově navazuje na starší tradici dřevěných staveb pro lesní zaměstnance, které podle dobové módy budovala arcibiskupská správa na významných lokalitách svých revírů. Kaple je sroubená z trámů s přesahujícími zhlavími, má otevřenou předsíň na sloupcích a deštěnou balustrádu s ozdobně vyřezávanými srdíčky a křížky, výraznou polovalbovou střechu. V interiéru je umístěn korpus ukřižovaného Krista. Zdobné prvky s malbou na zakončení trámů, kolem dveří či oken kaple korespondují s barevnou mozaikou, umístěnou v kamenné nice druhé drobné stavby, jíž je altán nad pramenem Cyrilka. Ten nechal zbudovat roku 1936 úřadující biskup Leopold Prečan na upomínku své osoby. Altánek zvaný původně „kaple Leopoldka“ má výraznou jehlanovou střechu nesenou dvěma vyřezávanými sloupy a z kamenné zídky v něm vytéká pramen pitné vody, podle pověsti léčivé. Kamenné zídce nad pramenem dominuje mozaika se sv. Cyrilem držícím model kostela. Těžkým obdobím pro obě stavby byla 60.-70.léta 20.stol., kdy docházelo k jejich poškozování. Aby se vůbec zachovaly – sv. Anna totiž nebyla v té době zrovna oblíbená – mystifikoval učitel Parma z místní kulturní komise činovníky komunistické strany, že se jedná o pramen Cyrilka a kapli sv. Cyrila a Metoděje. A tyto názvy se používají dodnes. Areál na Horní Čeladné je volně otevřený veřejnosti, kaple samotná však pouze během slavnostní mše ve svátek sv. Cyrila a Metoděje.