Rožnov p. Radh. (378m) – Rožnov p. Radh., skanzen (385m) – Rožnov p. Radh., ATC (390m) – Pod chatou „Mír“ (646m) – Černá hora, rozc. (885m) – Radhošť, kaple (1129m)
Výstupovka po červené na Radhošť patří k často využívaným a oblíbeným trasám. 9km a jste na vrcholu. Cestou parkem se můžete seznámit s tradicí rožnovského lázeňství, nakouknout přes plot do skanzenu, a pak už rychle stoupáte širokými stezkami na Velkou Polanu. Většinou se jde lesem, ale i výhledy se občas nějaké otevřou. Nejlepší jsou však až v druhé polovině výstupu. Nejvýznamnější kulturní památkou trasy je cílová kaple na Radhošti, s níž se vážou legendy o mluvící soše pohanského boha Radegasta či působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Pro cyklisty je sveřepý kamenitý terén zřejmě nesjízdný, s opatrností jedině v opačném směru.
* * *
Město Rožnov pod Radhoštěm bylo založeno někdy mezi lety 1246-1267, a to doslova na zelené louce z příkazu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Není vyloučeno, že už předtím na území města žili nějací osadníci a biskup osadu jen rozšířil nebo zoficializoval. Na mapě ze 13.stol. však žádná ves zaznačena není. První písemná zmínka o vsi Rosenow pochází z 28.11. 1267, kdy se biskup Bruno chystal vyrazit na křižáckou výpravu do Svaté země a seznamem svých majetků jistil svou poslední vůli. Rožnov byl poslední osadou u moravsko-uherských hranic, odkud hrozil vpád uherských vojsk krále Bély, který se neměl rád s českým králem Přemyslem Otakarem II. Rožnov by byl při útoku první na ráně. Olomoucké biskupství jakožto majitel rožnovského panství se proto rozhodlo postavit nad Rožnovem hrad a dát do něj vojenskou posádku. Jestli to vymyslel Bruno, který se díky svému šlechtickému původu vyznal také ve vojenství, nebo jeho nástupce v úřadu, se už neví. Každopádně roku 1310 tady hrad stál a sídlil na něm biskupský správce Bohuslav z Krásna. Název města prošel vývojem přes Roznaw (1403), Roznowecz (1480), Rosenaw (1633), Roznau (1751) po Rožnau am Radhost (1915). Roku 1516 čítal Rožnovec spolu s Tylovicemi 32 usedlých, o 150 let později tu stálo již 26 selských gruntů a 55 chalup a v roce 1755 je v Rožnově zmiňováno 149 domů, fara, škola a domek pastýře. K roku 1714 byly u Rožnova evidovány tyto salaše: vrchnostenská salaš Putyrky (patrně na Dolních Pasekách), 4 salaše poddanské, pod Radhoštěm byla panská salaš Pobíjané a salaš Černá hora. O 3 roky později působilo v katastru obce již 13 velkých salaší a kolib a 25 pasekářů. Koliba z Černé hory byla později přesunuta do Valašské dědiny. Mezi lety 1796-1953 byl Rožnov pro své příznivé klima řazen mezi nejlepší lázeňské lokality v Evropě. K nejstarším zařízením průmyslového charakteru lze počítat 2 mlýny. Z jednoho vznikla po roce 1615 papírna, jež přešla roku 1862 od výroby papíru na výrobu lepenek a stala se součástí Olšanských papíren. V půli 19.stol. pronikl do Rožnova textilní průmysl, který navázal na podomáckou výrobu plátna a rozvinul se do dnešního podniku Loana. Nakonec na bažinatých pozemcích u vlakového nádraží vyrostl po roce 1949 průmyslový areál podniku Tesla, zaměřený na elektrovakuovou techniku. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou zde Valašské muzeum v přírodě, kostel Všech svatých (1750) na náměstí, evangelický kostel (1953), Jurkovičova rozhledna a Rožnovský pivovar.
Počáteční rozcestník Rožnov p. Radh. (378m), označovaný jako výchozí bod turistických tras, je situován u hlavního mostu přes řeku Bečvu směrem k rožnovskému náměstí a soustřeďuje na sobě všechny čtyři barvy tras. Žlutá značka dlouhá 300m má za úkol navigovat návštěvníky od autobusového a vlakového nádraží. Zbylé značky již směřují klasicky do dvou stran. Modrá vede 15,5km k přehradě Bystřička, ale také 8km na Kamenárku, zelená 9,5km na Velký Javorník a 5,5km na Dolní Bečvu. S červenou značkou sdílí zelená svůj první úsek 1,5km ke skanzenu. V opačném směru vede červená 7,5km do Valašské Bystřice. Vše si můžete ověřit na velké tabulové mapě stojící hned vedle ukazatele.
Na úvod musíte přejít poměrně frekventovanou silnici, u níž rozcestník stojí. Kamenné schody vás přemístí do městského parku, jenž se v širokém pruhu táhne proti proudu řeky a přirozeně na něj později navazuje areál Valašského muzea v přírodě. Najdete tu cyklostezku i asfaltované chodníčky s lavičkami mezi zelení. Červené značky budete nacházet na sloupech veřejného osvětlení. Protáhnou vás napříč celým parkem, kde stojí za zmínku i pár stavebních objektů. Ještě v první části parku narazíte na černý placatý památník obětem obou světových válek, na němž je zmíněno také 17 jmen místních občanů, kteří nepřežili osvobozování města v květnu 1945. Jen taková historická perlička: Rožnov pod Radhoštěm byl osvobozen po 42 hodinách bojů dne 6.5. 1945. Byly to zřejmě nejtěžší chvíle, jaké Rožnované během války zažili. Možná právě skutečnost, že se přímé boje Rožnovu prakticky až do 4.5. vyhýbaly, způsobila, že obyvatelstvo města následnou fázi osvobození podcenilo a nebylo tak na příchozí boje připraveno. Paradoxem zůstává, že patrně většina padlých zemřela zcela zbytečně, ačkoliv řada obyvatel byla předem varována německými i maďarskými vojáky, že se blíží fronta a v Rožnově se bude určitě bojovat. Přesto se stalo, že 4.5. v odpoledních hodinách, kdy ruští vojáci započali dělostřelecké ostřelování náměstí a jeho blízkého okolí, bylo v ulicích příliš mnoho lidí, kteří v relativním klidu nakupovali, postávali a vzájemně diskutovali o osvobození, eventuálně se na možné příchozí boje teprve chystali. Mnoho lidí bylo zraněno střepinami z dělostřeleckých granátů a 17 z nich se již osvobození nedočkalo. Vzhledem k faktu, že většina německých jednotek opustila město ještě před zahájením útoku, se zdá, že Rudá armáda zaútočila na město zbytečně velkou silou a značně tak přispěla k tomu, že byl Rožnov nejvíce postiženým městem z celého okresu Vsetín. Dohromady tu bylo 37 budov zcela zničeno, 229 poškozeno a konečné škody na majetku dosáhly částky přes 104 milionů Korun.
Vzápětí přejdete kočičími hlavami dlážděné parkoviště u dřevěné valašské obloukové brány, jež vás vpustí do bývalého areálu rožnovských lázní. Park zvaný Hájnice byl původně houbařským lesem v nivě Rožnovské Bečvy. V roce 1796 si brněnský lékař František Kročák uvědomil léčebné působení místních klimatických poměrů a poslal do města první 4 nemocné s plicními chorobami. Roku 1813 byla Hájnice osazena topoly, a když roku 1820 vrchnostenský správce Josef Drobník založil v Rožnově léčebný ústav, v němž byly pacientům poskytovány vodní koupele, začal Hájnici přetvářet na anglický park, postavil v něm léčebný pavilon a pec na ohřívání léčivé žinčice. Ačkoliv oficiálně založil lázně Josef Drobník, na světovou úroveň je pozvedli až lékaři František Polanský a Vladislav Mladějovský. Základem léčby se stalo působení horského klimatu spojené s procházkami v terénu, sluněním a gymnastikou, kombinované s pitím kravského a ovčího mléka, koupelemi a elektroléčbou. V roce 1850 převzalo správu lázní město, které se o ně však příliš nestaralo a dalších 19 let si tak lázně přehazovaly jako horký brambor nejrůznější úřady. Lázně navzdory tomu dál prosperovaly. Roku 1857 navštívilo Rožnov 357 hostů, kteří tu bydleli v domech měšťanů a mohli se kochat sezónním účinkováním divadelních společností či najatých orchestrů. Roku 1872 to bylo již 1200 hostů a kolem roku 1897 už Rožnov navštěvovalo víc lázeňských hostů, než mělo samotné město obyvatel. Od roku 1871 stál uprostřed náměstí hudební altánek, který byl za první republiky nahrazen sedící sochou T.G. Masaryka. Roku 1873 byl postaven nový léčebný dům Rudolfo-Stefanium s vodoléčebnou terapií, jenž je nejstarší dochovanou lázeňskou budovou v Rožnově a je zajímavé, že po celou dobu své existence sloužil vždy zdravotnickým účelům. Dnes v něm sídlí firma Orthes. Podlouhlý nízký lázeňský dům, dnes Společenský dům, který spatříte po své pravé ruce hned při vstupu do lázeňského parku, byl slavnostně otevřen 4.7. 1875 a sloužil k promenádě a podávání žinčice. Před jeho vchodem stojí fontánka, malý parčík s cizokrajnými stromy a o něco dál u křižovatky busta Františka Palackého, kterou si přes odpor rakouských úřadů roku 1879 prosadili rožnovští vlastenci. Postavíte-li se zády k hlavnímu vchodu Společenského domu, v uličce po levé ruce budete mít onen vodoléčebný dům, a pokud byste se vydali ulicí rovně směrem k náměstí, potkáte vpravo trochu stranou bílo-modrý hrázděný domek, dříve lázeňský inhalační pavilon z roku 1874. Tady bylo možné inhalovat páry solné i éterické, jež byly specifické tím, že se rozprašovaly jako chladné páry a pacienti se tedy nemuseli bát překrvení orgánů.
Chodníčky v parku bývaly pískové a prašné, a dámská móda tehdy přikazovala nosit oděv s vlečkou. Proto, aby bylo příznivé klima pro lázeňské hosty zachováno, vydal dne 1.7. 1897 místní policejní komisař Osvald Kotouček toto návěstí: „Následkem stížností, podaných p. t. pány lázeňskými hosty, žádají se slušně oděné dámy, aby lázeňské sady a léčebný dům, jakož i veřejné procházky, navštěvovaly se zdviženou vlečkou anebo bez ní, čímž se předejde víření prachu, který na plíce chorých velmi škodlivý jest. Dámám toho nedbajícím zapoví se přístup do sadů léčebných.“ Rožnovské lázeňství dosáhlo vrcholu počátkem 20.stol., kdy byl Rožnov pro své příznivé přírodní klima řazen mezi nejlepší léčebné lokality v Evropě a přirovnáván byl ke švýcarskému Davosu či italskému Meranu. Za léčbou dýchacího ústrojí i srdce sem každou sezónu přijíždělo až 3000 hostů. Patřil mezi ně např. Sigmund Freud nebo přírodovědec Gregor Mendel. Po vzniku samostatného Československa však význam lázní náhle upadl. Roku 1921 požádala lázeňská sadovnická komise o odborný posudek nejvýznamnějšího českého zahradního architekta Josefa Kumpána. Následovala výsadba páteřní lipové aleje a zřízení jezírka. Roku 1924 byl obnoven provoz vodoléčebného ústavu a v něm zavedena elektroléčba. Léčily se tu zejména choroby trávicího ústrojí či plicní katary. V roce 1935 byla postavena Masarykova ozdravovna na vrchu Kozinec. Svému účelu však sloužila jen krátce. Koncem 2.sv. války byla přeměněna na lazaret, později se stala ozdravovnou ROH a hotelem Na Výsluní. Rožnovské lázně byly nakonec roku 1960 definitivně zrušeny, neboť čisté horské prostředí začala zamořovat továrna Tesla a klimatické lázně tak již nemohly plnit svou základní funkci.
Ale zpátky k dřevěné obloukové bráně u vstupu do druhé části městského parku. Před výstavbou lázeňského domu se v parku ohřívala a podávala žinčice, byly zde vyznačeny trasy sloužící ke zdravotním procházkám a stával tu hudební altánek, v němž hrála lázeňská hudba. Altánek byl v 70.letech 20.stol. sice odstraněn, v roce 2009 jej však město nahradilo na původním místě autentickou kopií. Stojí jen pár kroků od hlavní promenády, kudy vede červená turistická značka. Promenáda pokračuje parkem kolem kamenného kvádru s kovovou plaketou, připomínající založení Chráněné krajinné oblasti Beskydy, jíž je město Rožnov součástí, až se zastaví u sochy Rebela od sochaře Vladimíra Navrátila. Značka sochu obchází zleva, načež okamžitě zahýbá po cestě vpravo k dřívějšímu hlavnímu vstupu do skanzenu. Prostranství pokladen vévodí nomumentální vyřezávaný sloup Píseň rodného kraje s alegorickými výjevy z minulosti Valašska od lidového řezbáře Michala Žitníka. Podél plotu muzea pak dojdete k silnici. Tady stojí dřevěný evangelický kostel Československé církve bratrské a husitské, novodobá roubená stavba z let 1950-1953, postavená podle projektu pražského architekta Bohumila Bareše. Kostel v sobě nese typicky valašský architektonický styl, avšak přístupný je pouze v době bohoslužeb.
Turistická značka se vydává širokou zpevněnou stezkou podél plotu Dřevěného městečka, což je jedna ze tří částí Valašského muzea v přírodě. Přes hrazení můžete částečně spatřit amfiteátr, kde se příležitostně uskutečňují různá hudební a taneční vystoupení, dále originál zvonice z Horního Lidče postavené roku 1771 (sem byla přestěhována v roce 1927 a v Lidči teď stojí její přesná replika), báň katolického kostela sv. Anny z Větřkovic, sýpka z Prostřední Suché a sýpka z Heřmanic. Vše dřevěné. Cestou minete i nový hlavní vchod do Dřevěného městečka. Ten se nachází naproti tzv. Sušáku, kde jsou pokladny, WC, prodejny suvenýrů apod. Přes Sušák byste se při návštěvě skanzenu dostali i do areálu Mlýnské doliny a Valašské dědiny.
Myšlenka muzea v přírodě vznikla v mysli sourozenců Jaroňkových. Ti pocházeli z Malenovic u Zlína, z rodiny se zájmem o umělecké řemeslo. Bohumír Jaroněk (22.6. 1866 – 18.1. 1933) studoval na reálce v Novém Jičíně, když jej při výletech do nedalekého Štramberka zaujaly tamní valašské roubené domky. Hodně cestoval po světě, ovšem nejvíc jej ovlivnila návštěva Národopisné výstavy československé v Praze roku 1895, jejíž nejpozoruhodnější částí se stala „výstavní dědina“ se skupinou lidových staveb z Valašska, jak ji navrhnul architekt Dušan Jurkovič. V roce 1909 se Bohumír s bratrem Aloisem (16.6. 1870 – 31.10. 1944) usadili v Rožnově a začali přemýšlet nad zachováním dřevěných měšťanských domů z rožnovského náměstí, které měly kvůli modernizaci města ustoupit zděným stavbám. Alois podnikl dlouhou cestu do městečka Aarhus v Dánsku, kde navštívil právě vznikající muzeum v přírodě a poznal i první a nejstarší muzeum v přírodě na světě, Skanzen u švédského Stockholmu. Slovo „skanzen“ znamená „hradby“ (ve smyslu vojenského opevnění, tzv. šance) a Švédové tak nazývají pouze své nejstarší muzeum, neboť to bylo vybudováno právě v místě někdejších šancí. V roce 1911 byl v Rožnově založen muzejní spolek a v roce 1913 předložen první projekt muzea. Kvůli válce však k výstavbě mohlo dojít až roku 1925, kdy bratři Jaroňkovi využili příznivé atmosféry přípravy prvního valašského folklórního festivalu zvaného Valašský rok. Prosadili, aby se tyto slavnosti konaly už v areálu nově vzniklého muzea. Na mýtinku lázeňského parku jako první přenesli rožnovskou radnici a měšťanský Billův dům z poloviny 18.stol., plus několik drobných staveb. O 3 roky později přibyla Vaškova hospoda z 16.stol., v čase Bohumírovy smrti v roce 1933 se dostavěla kopie fojtství z Velkých Karlovic a během 2.sv. války vystavěla skupina tesařů mistra Michala Fabiána dřevěný kostel sv. Anny. Vycházeli přitom z projektové dokumentace kostela z Větřkovic u Příbora, jenž vyhořel v roce 1978. Vzniklý areál dostal název Dřevěné městečko. Nutno ještě poznamenat, že zvláště po smrti bratra Bohumíra dohlížela na chod muzea nenápadná Julie Jaroňková (9.2. 1864 – 12.7. 1945). Všichni tři sourozenci jsou pochováni na tzv. Valašském slavíně, symbolickém hřbitově valašských osobností u kostela sv. Anny. V 60.letech 20.stol. došlo k realizaci projektu rozsáhlé Valašské dědiny. Cílem se stala pravdivá rekonstrukce modelu valašské dědiny, a tak se na rožnovské pasece Stráň postupně vystavělo na 40 objektů. Otevřena veřejnosti byla v roce 1972. Nejnáročnější byla výstavba třetího areálu muzea, Mlýnské doliny, zpřístupněné v roce 1982. Zde se nachází technické objekty, organicky začleněné do vesnického urbanismu. Ve Valašském muzeu v přírodě dochází k četným programovým akcím, ukázkám autentické lidové tvořivosti či folklóru, na usedlosti se chovají hospodářská zvířata atd. Chcete-li se podívat dovnitř, vyhraďte si na to přinejmenším jeden celý den.
Poté, co obejdete Dřevěné městečko a tenisové kurty, narazíte v parku na tyčový ukazatel Rožnov p. Radh., skanzen (385m). Zde se od červené značky odděluje značka zelená, jež přechází silnici a přes parkoviště u Mlýnské doliny pokračuje 1km k Jurkovičově rozhledně. Červená si to šine ještě chvíli po vyasfaltované stezce k zadnímu konci parku, přechází starý most přes Bečvu a kříží světelnou křižovatku u hotelu Eroplán. Posledních asi 500m půjdete po chodníku podél rušné výpadovky na Slovensko, kde se soustřeďují areály lanového centra, koupaliště a fotbalového stadionu. U vjezdu do kempu visí cedule Rožnov p. Radh., ATC (390m). Za sebou máte 2,5km a před sebou 2km pod chatu Mír.
Až sem se šlo po rovince, nyní nastává počátek stoupání. Středním sklonem stoupá ve směru Radhoště široká asfaltová silnice. To, co před sebou vidíte, jsou Černá hora (901m) a Velká Polana (981m). Během stoupání přes obydlenou periferii Rožnova se vlevo objeví také vrch Chumchálky (633m) a jednotlivé body Veřovických vrchů: Kyčera (875m), Myší hora (728m), v pozadí nenápadný Úvěs (713m) a dva malé kopečky v předhůří, Chlácholov (558m) a Kozinec (475m). U malé točny zahýbá značka vpravo do lesa. Jestliže vám posud připadalo to stoupání v pohodě, nyní se můžete těšit na ještě výraznější sklon. Vyšlapaná stezka mezi stromy zostra stoupá nejasným stylem vzhůru, dokud se nesoustředí do jedné stopy a tou již směle vykročí středním úhlem do úbočí Černé hory. Chvíli je to široká svážnice, chvíli úzká pěšina. Fádní výšlap lesem je obohacen pouze jedním zarůstajícím místem, odkud se dá výhledovým klínkem pozorovat město Rožnov, slepené v jedno se Zubřím a Zašovou, přiléhající svahy Vsetínských Beskyd s dominantní Vrchhůrou (692m), okraj Hostýnských vrchů kolem Jarcové a v dáli vrchlík Kelčského Javorníku (865m).
Krátce před napojením lesní stezky na úboční asfaltku potkáte balvan s kovovou pamětní deskou se jménem ministerského rady Ing. Lea Veselého, propagátora turistiky, na jehož počest byl chodník na Radhošť v roce 1930 pojmenován „Stezka Veselého“. Když v roce 1894 vznikly první dva odbory Klubu českých turistů na Moravě, Rožnov byl jedním z nich (druhý byl KČT Brno). Ještě téhož roku bylo v okolí Rožnova vyznačeno 24km turistických stezek a započato s jejich terénní úpravou. Tato činnost do jisté míry souvisela se snahami lázeňského lékaře MUDr. Mladějovského, podle kterého byla horská turistika lázeňskou terapií, využívající tělesného pohybu pacientů na zdravém vzduchu. Jeho vizí byla přeměna rožnovských lázní na lázně terénní, což se mu ale nepodařilo prosadit a v roce 1897 z Rožnova odešel. Stezka vedoucí přes Černou horu na Radhošť prošla úpravou mezi lety 1895-1898 a hned následujícího roku byla v Rožnově zřízena první turistická noclehárna.
Na stromě u asfaltky visí rozcestník Pod chatou „Mír“ (646m). Zde se počíná trasa po žluté značce k chatě Mír (0,5km) a přes Pavlovy Louky na Dolní Bečvu (4,5km). Červená značka z Rožnova na Radhošť je právě ve své polovině. Nejbližší rozcestí vás ovšem čeká už po 2km na Černé hoře. Následující úsek není ničím zajímavý. Nečekají vás žádné výhledy, jen les. Zkrátka to od cedule vezmete rovně na kamenitou pěšinu a po ní středním tempem stoupáte vzhůru. U Černá hora, rozc. (885m) se červená značka scukne s modrou od Pinduly (2,5km), aby své hroty společně namířily k radhošťské kapli (2,5km). Můžete ještě posedět na lavičce, osvěžit se v upraveném prameni Sladsko, a pak už vzhůru serpentinou na hřeben!
Černá hora (901m) je předvrcholem Radhoště a v roce 1909 tu organizovaní turisté vystavěli jednoduchou dřevěnou boudu pro případ, že by kolemjdoucí zastihlo špatného počasí. Bouda však o 4 roky později vyhořela a už nebyla nikdy obnovena. Dnes tu v zatáčce turistické trasy stojí pouze lavičky a kříž s datací 2013. U něj zabočíte vlevo a pokračujete ve středním stoupání na Velkou Polanu (981m). Od odpočívadla u svažité horské louky lze zahlédnout hotel Radegast i obě stavby na samotném vrcholku.
Na svažité holině pod Velkou Polanou stávala kdysi salaš Černá hora, jež byla jednou z posledních aktivně provozovaných salaší na Rožnovsku. Bača Blinka tu pásl ovce až do roku 1956. Za počátek pastevní sezóny se považoval tradičně svátek sv. Jiří (24.4.), kdy začíná jarní vegetační období. Valašské přísloví praví: „Kdybys před Juřím trávu ze země kléščámi vytahovál, nevytáhneš, kdybys ju po Juřím kyjaňú do země zatlúkál, nezatlučeš.“ Do Jiřího se mohly ovce bez omezení pást na lukách i osení kolem usedlostí bez ohledu na vlastnictví pozemku, poté se však již začaly připravovat na výhon (tzv. redyk). Do konce l8.stol. se nájemci pastvin (tzv. vrchaři), majitelé ovcí (tzv. míšaníci) a pastevci scházeli na jarní „valašské hromadě“, kde se ovce pod dohledem valašského vojvody rovnoměrně rozdělily na salaše a byli vybráni zkušení bačové, kteří se zavázali odvést hospodářům určenou dávku kvalitního sýra. Před výhonem ovcí si bača nachystal salašnické nářadí, najal pasáky, vyrazil na prohlídku koliby a košárů (ohrad), provedl potřebné opravy a nachystal zásobu dřeva na první dny svého pobytu v horách. Později od poloviny l9.stol. se nájemci pastvin stávali sami bačové, kteří pak hospodařili ve vlastní režii a museli si kromě výše uvedeného zajišťovat i rentabilní počet ovcí. První jarní cesta bači Blinky ze salaše na Černé hoře vedla na Frenštátsko. Navštívil míšaníky, kteří mu své ovce svěřili již v minulém roce a kontaktoval i další zájemce. V rozmluvě, jež se řídila pravidly lidové etikety, se až po chvíli přešlo na téma ovce. Bača oznámil, kolik sýra bude v daném roce odvádět za jednu ovci a hospodář vyslovil souhlas s umístěním svých ovcí na černohorské salaši. Domluva se utvrdila stiskem ruky a kalíškem kořalky. Takto bača obešel někdy i 15 vesnic. Z Dolní Bečvy, kde bydlel, přešel přes hory do Trojanovic, pokračoval přes Kunčice, Kozlovice a Bordovice do Štramberka, přes Myslík do Palkovic a odtud zpět na Dolní Bečvu. Ke své cestě, při níž ušel nejméně 50km, si obvykle vybral velikonoční pondělí a druhý den navečer se vracel domů. Podobně obešel i míšaníky na Rožnovsku. Termín výhonu závisel především na dostatku a kvalitě travního porostu. Mezi pastvinami v údolí a vegetací na horských javořinách býval rozdíl až dvou týdnů. Záleželo i na počasí. Nejčastěji se redyk uskutečňoval mezi 5.5. – 20.5. Už v předvečer výhonu vyrazili bača, pasák a hoňák (chlapec ve věku kolem 14 let) do vsí severně od Radhoště, aby časně zrána začali s přebíráním ovcí v té nejvzdálenější obci, tedy v Palkovicích. Každý hospodář jim odpočítal svoje ovce, bača si jejich počet zaznamenal a domluvili se na termínu, ve kterém si má přijít na salaš pro svou dávku sýra. Práce honců byla velmi náročná. Ovce tesknily za jehňaty a neustále se snažily odběhnout. Až po poledni došlo znavené stádo i jeho doprovod k bačovu obydlí na svahu Černé hory. Sem dorazili se svými malými stády i hospodáři z rožnovské strany. Ještě za První republiky se odtud přihánělo stádo namíchané z několika vsí, dokonce až z Hošťálkové, vzdálené od Radhoště 25km. S přibývajícím počtem motorových vozidel, před nimiž ovce utíkaly do polí, byl tento příhon stále obtížnější, až nakonec v 30.letech 20.stol. zanikl. Nastalo-li náhle nepříznivé počasí, nebo byla-li skupina už znavena, přenocovali u bači doma a na salaš vyšli až druhý den ráno. Pokud by jim hrozilo umrznutí, zůstali u bači raději déle. Pro baču to ovšem znamenalo značnou hospodářskou újmu, neboť ovce zkrmily mnoho sena, v tuto dobu zvlášť cenného. Nedostatek zeleného krmení se projevil i v poklesu jejich dojivosti. Podle vzpomínek starých bačů býval výhon na salaš slavnostní událostí. Před stádem kráčel valach, dokola obíhal pes a vzadu šli bača s několika míšaníky. Salašnické nářadí se obvykle naložilo na koně. Při výstupu se musela zachovávat četná pověrečná ustanovení, např. cestou se halasně troubilo na dlouhou salašnickou trúbu, střílelo se a pokřikovalo na ovce. Když by přes cestu před stádem náhodou přešla žena, pokračovalo se jinou trasou. Po příchodu na salaš se stádo hned vyhnalo na první pastvu. Tam muselo být pod neustálým dohledem pasáků a míšaníků, kteří své ovce doprovodili. Nejednou se totiž stalo, že ovce utekly zpět do svých domovů za jehňaty. Po poledni se za zvláštních obřadů a úkonů zahájila salašnická sezóna. Šlo jednak o obvyklé salašnické úkony (dojení a sýraření), jež však byly vykonávány s větší vážností a byly doprovázeny nejrůznějšími obyčeji, dále potřebné organizační úkony (počítání či značkování ovcí), pověrečné obyčeje, které měly zajistit zdar celé salašnické sezóny, a konečně i pohoštění všech přítomných. Značení ovcí probíhalo formou zářezů do horní části ucha, jindy se dírkou v uchu provlékla hedvábná nit nebo žlutý drátek. Když se ovce z první pastvy přihnaly na salaš, zavedli je pastevci na rovinku, do jejíhož středu zarazili mladou jedličku, smrček, buček či jalovec a celé stádo se kolem stromku 3x obehnalo ve směru pohybu slunce. Poté se prý vystrašené ovce uklidnily a přestaly tesknit za jehňaty. Stádo se ještě pokropilo svěcenou vodou, muži se pomodlili, bača pronesl krátkou modlitbu za zdraví stáda i pastevců, poté se stádo zahnalo do košáru, ovce se podojily a mléko odneslo do koliby k prvnímu zpracování. Než pastevci před večerem přihnali ovce z odpolední z pastvy, v plátěném šátku už visela hrouda sýra. Ta se podle starého obyčeje rozdělila mezi všechny přítomné osoby. Přitom se hojně popíjela pálenka, zpívalo se a žertovalo, vytrubovalo na trúbu a tancovalo.
Doširoka vyšlapaná hřebenovka se stává kamenitější a míří středním stoupáním nad horní okraj bývalé pastviny. Kolem rostou buky, jež dozajista ještě pamatují posledního baču, protože jeví známky okusu. Ovčí stáda totiž kromě trávy okusovala i mladé stromky a způsobila tak jejich dnešní bizarní rozvětvení, jizvy i vícečetné „keřovité“ kmenoví. Nevelká horní část pastviny umožňuje turistům průhled na krátký úsek radhošťského bočního hřebene zvaného Kamenné (745m), do údolí Rožnovské Bečvy se soustředěnou zástavbou na periferii obce Hutisko, jehož centrum jinak bohužel zakrývá vršek Poskla (576m), dále Vsetínské Beskydy v oblasti Kyvňaček (816m), Kotlové (869m) situované v hlavním hřebeni úplně nalevo, slavného Soláně s dalšími sjezdovkami až po dva výrazné kopce Leští (899m) a Tanečnice (912m) v hřebeni úplně napravo. Za pásmem Vsetínských Beskyd se táhne ještě kompaktní hřeben Javorníků od zcela jasně patrného ski areálu Kasárne se sjezdovkami ve tvaru písmene „U“, jenž je situován v jejich levé části u prudkého stoupání ze sedla Butorky (982m) na Veľký Javorník (1071m). Spatříte též vyostřený Malý Javorník (1019m) a vlnovku hřebene až kamsi po nenápadnou Kohútku (913m).
Turistická stezka pokračuje do velké pravotočivé zatáčky, aby za okamžik dosáhla vrcholu Velké Polany (981m). Ten se nachází přímo na trase, je označen cedulí Národní přírodní rezervace Radhošť a dvěma kamennými hraničníky. Když si ten s namalovanou turistickou značkou prohlédnete, najdete na jeho stěnách monogramy obcí, pod něž katastrálně jednotlivé strany hory spadají: „RpR“ – Rožnov pod Radhoštěm, „DB“ – Dolní Bečva a „T“ – Trojanovice. Na čtvrté straně je napsáno „LP 1940“. Opomenout nelze ani hezký výhled z holiny pod vrcholem, jenž směřuje primárně na Veřovické vrchy, přesněji na jejich nejvyšší bod Velký Javorník (918m) osazený rozhlednou, na jeho silně olysalého souseda Malý Javorník (838m) a taky na Kyčeru (875m). Spatřit se dá i část jejich hlavního hřebene, tj. do strany odsazený trojúhelník Kamenárky (862m), rozložitá oblá Dlouhá (859m) a zcela vzadu situovaný ocásek špičaté Trojačky (709m) a Oprchlice (639m). Při úpatí Oprchlice se rozkládá město Valašské Meziříčí. Od Velkého Javorníku na druhou stranu lze vysledovat Bílou horu (557m), pod níž se v terénním zářezu shlukuje zástavba města Štramberk včetně slavné Trúby stojící na vršku (509m) nad náměstím. Při změně postavení dokážete dohlédnout i do Hostýnských vrchů na Kelčský Javorník (865m) a Čerňavu (844m).
Následujícího cca 0,5km půjdete téměř po rovince. Sotva překonáte krátký lesní koridor na Velké Polaně, ocitnete se na prostranství s velkým zastřešeným odpočívadlem a fotogenickým výhledem na vrchol Radhoště. Informační tabulka hlásá, že ticho a klid tohoto místa, jež bývalo jednou z ovčích pastvin, inspirovalo koncem 30.let 20.stol. rožnovské projektanty k vytvoření plánu na moderní komplex klimatických lázní podobný tomu v Rožnově p.R., k němuž by z Pinduly vedla sedačková lanovka. K realizaci však naštěstí nikdy nedošlo. Další zajímavostí lokality je přítomnost Národní přírodní rezervace Radhošť. Jako u jiných podobných rezervací v Beskydech, i tady jsou motivem ochrany lesní porosty. NPR se táhne po prudkých severních svazích Radhoště od Velké Polany po zelený turistický chodník při hřebeni, vyhlášena byla nejdřív jako přírodní rezervace dne 1.1. 1955, v roce 1989 byl její status změněn na národní přírodní rezervaci a dnes zaujímá plochu 144,93ha. Dříve na celém hřbetu Radhoště probíhala intenzivní pastva, jež měla vliv na stav okolních lesů. Kolem roku 1930 proběhlo umělé zalesnění hřebenových partií kosodřevinou. Před rozšířením rezervace v roce 1989 byly pod vrcholem provedeny ještě podsadby smrku pichlavého a borovice kleče. Souvislejší nahodilá těžba byla soustředěna na západním okraji po napadení kůrovcem v roce 1992. Péče o území nyní směřuje k postupnému odstranění nepůvodních dřevin, úpravě druhové skladby a doplnění chybějících dřevin přirozené druhové skladby. Dominantou bylinného patra nejvyšších poloh NPR je papratka horská, čípek objímavý, bika lesní, sedmikvítek evropský, kyseláč horský a druhy vysokobylinných niv, např. kamzičník rakouský, kýchavice bílá Lobelova či mléčivec alpský. Západokarpatský endemit, kyčelnice žláznatá, zde má nejvýše položenou lokalitu výskytu (1000 m.n.m.) v západní části Beskyd. Vhodné podmínky k životu nachází v rezervaci mlok skvrnitý a kuňka žlutobřichá, ještěrka živorodá, zmije obecná (v černé i hnědé formě), krahujec obecný, jestřáb lesní, ostříž lesní, jeřábek lesní, sluka lesní, sýček obecný, kalous ušatý, sýc rousný, kulíšek nejmenší, krutihlav obecný apod. Krkavec velký zhruba v 50.letech z oblasti vymizel, od 70.let je však opět každoročně pozorován, tetřev hlušec byl v posledních desetiletích pozorován jen ojediněle a v současné době v rezervaci již pravděpodobně nežije. Z drobných savců obývají území např. ježek východní, rejsek malý i horský, rejsec vodní i černý, lasice kolčava i hranostaj, kuna lesní i skalní, hrabošík podzemní a silně ohrožená myšivka horská, jež je považována za glaciální relikt (pozůstatek fauny z doby ledové). Rys ostrovid byl v oblasti Radhoště pozorován ojediněle před rokem 1900, obdobně jako kočka divoká. Původní beskydská populace však byla vyhubena a rysi, kteří se tu objevili po roce 1912, pocházejí ze středoslovenských hor. Údaje o novějším pozorování kočky divoké v okolí NPR jsou pochybné. Za vše zřejmě může vysoká návštěvnost místa.
Rovinkou zdoláte horskou pastvinu a vstoupíte opět do lesa. Široká stezka stoupá jen mírně, rychle se však zvedne a vypne k závěrečnému výstupu na vrchol. Někde v těchto místech, po vaší pravé ruce asi 20m hluboko v lese, se ukrývá vstup do jedné z nejznámějších radhošťských jeskyní, jíž je puklinová jeskyně Velká Volářka.. Nezabezpečená kolmá prohlubeň má válcovitý tvar, hluboká je zhruba 3m a dole je jen asi tři čtvrtě metru široká. Vespod, kam už není shora vidět, se rozdělují dvě chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami, kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalená. Současná délka průlezných prostor činí 18m. V minulosti, než na ni zapůsobily přirozené sesuvné procesy, měla prý Volářka představovat spletitý podzemní systém. Dokonce se traduje, že byla propojena s jeskyní Cyrilka na Pustevnách, což nelze zcela vyloučit, neboť pod 4km dlouhým radhošťským hřebenem, zejména v lokalitě Záryje, byly objeveny další podzemní chodby. Podle lidových pověstí stávala v předkřesťanské době na Radhošti Slovany uctívaná zlatá socha Radegasta a když na Moravu zavítali věrozvěstové Cyril s Metodějem, přikázali tuto sochu zničit. Pohanští kněží ji však stihli ukrýt v podzemním chrámu. Podle jedné verze vyprávění byla Radegastova socha dutá a stála právě zde nad kolmou šachtou jeskyně a když si k ní lidé chodili s dary pro proroctví, tajně do ní z jeskyně vstupoval po žebříku kněz a mocným hlasem odpovídal na dotazy. Od tohoto volání ze sochy získala pak jeskyně své jméno. Údajně dobový text popisoval sochu Radegasta takto: „Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těhotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, neb modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy. Modla ta byla z korintské mědi ulitá a tak náramě velká, že se v ní dost velký a tělnatý muž aneb pop pohodlně seděti a vše, co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, neb uši její byly tak mistrně zformované, že i slabě pronášená slova zřetelně od něj slyšena býti mohla. Prostředkem onoho tulipánka neb zvonečka kvítka, jenž se nacházel mezi rty, mohl sedící v něm pop nejen všechno viděti, nýbrž také ústní věštby vydávati, čímž pověreční pohané, neznaje popův svých kejklířských prostředků a šalby v slepotě svoji velmi upevněni byli.“ Obecně se ví, že podobných ďúr využívali staří Valaši jako sklepů k uskladnění potravin a tak není divu, že v roce 1750 stávala nad jámou koliba, z níž prý vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány ve skále jeden nad druhým. Jáma však byla kolem roku 1850 zasypána, protože do ní padaly ovce. Pozornost vzbudila opět až po objevení fantaskního náčrtu prof. Vratislava Monze, jenž roku 1755 zobrazil podzemí Volářky jako komplex kultivovaných místností. Originál náčrtu se nacházel v zemském muzeu v Brně, odkud však v průběhu 20.stol. zmizel a mnoho lidí se domnívá, že šlo o padělek, neboť prý prof. Monze na Radhošti vůbec nikdy nebyl. Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu až po kolena. Z jámy vystupovala pára, což je u jeskyní běžný jev, kdy se uvnitř přes léto kumuluje teplý vzduch, který posléze v zimě uniká ven. Čím prostornější jeskyně, tím větší kruh bývá kolem vstupního otvoru odtátý.
Závěrečné stoupání kamenité lesní stezky rychle přiostřuje. Jen u paty sjezdovky se na chviličku zmírní, poté však nabere ještě drsnější úhel a pouští se zdolávat travnatý svah pod radhošťskou kaplí. Sjezdovka Pod Kaplí se nachází na severozápadní straně Radhoště, je 447m dlouhá a zbudována byla v roce 1969. Trénovala tu třeba úspěšná závodnice Lucie Hrstková Pešánová z Valašského Meziříčí, účastnice 3 olympijských her, několikanásobná vítězka MČR v obřím a superobřím slalomu. Poháněcí stanice vleku TLV 12 s teleskopickými unášeči výrobce Metasport Ostrava leží v nadmořské výšce 1118m, vratná stanice ve výšce 1020m a jeho přepravní výkon činí 450 os./hod.
Z vyšších poloh sjezdovky se otevírá výhled zpět na Velkou Polanu (981m), Černou horu (891m) a Rožnov p.R., markantní jsou též Veřovické vrchy, které sice vypadají jako těsně za sebou řazené samostatné vrcholy, ale to je jen optický klam. Odpředu postupně vidíte Kyčeru (875m) s Myší horou (728m), za nimi trojúhelnikovou Kamenárku (862m) s Úvěsem (713m), doprava odsazenou Dlouhou (859m), za ní Krátkou (767m), Hodorf (766m) není vidět vůbec, zato za ním se vcelku směle profiluje Huštýn (748m), z něj stranou odbíhající Ostrý vrch (641m), hřebenová Trojačka (709m), a na konci to uzavírá Oprchlice (639m) s malinkým levostranným výběžkem Budička (508m). Při dobré viditelnosti spatříte jakoby za Dlouhou nižší podbeskydské kopce v okolí Strážnice (545m) či náhorní plošinu Oderských vrchů. Pokud byste popošli směrem k vleku, zhlédli byste i Malý Javorník (838m) a Velký Javorník (918m) s rozhlednou. Opačným směrem se nad údolí Rožnovské Bečvy zvedá Vrchhůra (692m) s Ostrým vrchem (672m), nevýrazný rozkydlý kopec Píšková (578m) s celým svým přidruženým hřebenem až někam po Bludný (659m) či snad ještě dál – znad vleku jsou Hostýnské vrchy vidět v celé své šířce a úplně vzadu za nimi se modrá neostrá linka dvou jejich nejvyšších vrcholků, Kelčského Javorníku (865m) a Čerňavy (844m). Od kaple se nakonec ještě nabízí pohled na hřeben sousedních Vsetínských Beskyd. V bezprostřední blízkosti Rožnova tu nabobtnává spojité dvojvrší Hradisko (522m) – Vápenka (523m), jež jsou zástavbou Kramolišova odděleny od Rysovy hory (554m). Překonejte očima údolí a uvidíte, jak na Vrchhůru navazuje lehce roztěkaný hřebínek Videčských pasek s nejvyšším bodem zvaným Na Spině (560m). Ten v doprovodu řádky samostatných vršků, z nichž nejvyšší je Polomec (608m), přirozeně přes Kykulu (679m) navazuje na hřebenovou osadu Hážovické díly a od Zvonového (744m) již souvisle zalesněným hřbetem postupuje k olysalé Tanečnici (912m). Prostor za popsanou částí Vsetínských Beskyd však rozhodně není prázdný. Vyplňuje jej druhá větev Vsetínských Beskyd sestávající z vedlejších hřebínků Klenova (666m) a Bůřova (660m), jež se spojují u Ptáčnice (830m), v jejímž zátylku vystrkuje „růžek“ Cáb (841m) a výše po hřebeni, oddělena od Ptáčnice sedlem, sedí výrazná Lušovka (875m).
Z vrcholu Radhoště (1129m) se neotevírá kruhový rozhled, jelikož jej cloní stromy. Asi nejlepší je ze schodiště ke kapli. Polopanorama skýtá pouze výše popsaná rožnovská strana, nasísnout můžete k Ondřejníku (964m) a nevelkým průzorem též na moravskoslezskou část Beskyd, kde se nahusto krčí všechny nejvýznamnější vrcholky. Nezaměnitelná je silueta poslední Lysé hory (1323m) s vysílačem na špici, ostré čelo vystrkuje Smrk (1276m), před ním stojí oblouk hlavy Kněhyně (1257m), na niž zprava bezprostředně navazuje Čertův mlýn (1206m) a doleva naopak klesá Velká Stolová (1046m). Tu v popředí překrývá útvar Nořičí hory (1047m) s nevýrazným výčnělkem Zmrzlého vrchu (1043m) v jinak rovném hřbetním připojení na Tanečnici (1084m). Kdo by chtěl vidět víc, musí sem přijít v letní sezónu a zaplatit si vstup do zvonice kaple sv. Cyrila a Metoděje, jež slouží i jako rozhledna. Hranice NPR vede těsně pod vrcholem a je označena cedulí, stojící hned vedle rozcestníku Radhošť, kaple (1129m). Za sebou máte 9km po červené, kdybyste přišli po modré od Pinduly tak 5km a pokračovat můžete po nejoblíbenější beskydské trase 2,5km k novodobé soše Radegasta, na Pustevny a po modré 7km na Ráztoku.
Na závěr zbývá už jen vybídnout k návštěvě kaple sv. Cyrila a Metoděje, nejvýše položené církevní stavby v ČR, o níž velmi stručně pojednává panel Naučné stezky Radegast. Například se z historických map a zápisů zjistilo, že první kaple na vrcholu Radhoště stávala už v roce 1780, byla dřevěná, ale neví se, jak přesně vypadala, kdy byla postavena, ani kdy zanikla. Stavbu současné kaple navrhnul roku 1881 člen frenštátské Občanské besedy Hynek Fiala. Nápad se ujal a začalo se s jeho zdlouhavou realizací. První sbírka mezi lidmi vynesla 12.498 zlatých a samotný papež Lev XIII. vysvětil pro budoucí kapli obraz Jana Sarkandera. V roce 1895 zakoupil Emil Kostelník, předseda stavebního komitétu, v Praze na výstavě další obraz, triptych Adolfa Liebschera Valašská Madona. Za dílo v hodnotě 4.000 zlatých požádal jeho autor ve prospěch kaple pouhých 800 zlatých. S obrazem se následně uskutečnila cesta po Čechách a Moravě, jež vynesla 7.489 zlatých. Dne 5.7. 1897 byl slavnostně vysvěcen základní kámen. Pozemky k výstavbě darovali hrabě Rudolf Kinský a olomoucký biskup Theodor Kohn, kaple tedy měla stát napůl na straně rožnovské a napůl na straně frenštátské. Kamenná stavba románsko-byzantského stylu byla provedena prostějovskou firmou podle plánů architekta Skibinského a měla poukazovat na byzantský původ věrozvěstů. Vnitřek kaple je vyzdoben bílým mramorovým cyrilometodějským oltářem od kroměřížského sochaře Františka Neumanna, v roce 1904 přibyl pravý boční oltář pro obraz Valašské Madony (originál byl později nahrazen kopií) a v protilehlém oltáři obraz Piety. Kaple je ozdobena 8 bočními okny, jejichž vitráže zobrazují jednak výjevy ze života Cyrila a Metoděje, jednak sv. Hedviku, sv. Ludmilu, sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Netradiční je, že sv. Václava autor „obul“ do valašských krpců. Dalších 8 kulatých oken s mozaikami se nachází pod kopulí a jedno za hlavním oltářem. Touhu po sjednocení křesťanů symbolizuje nápis zevnitř nad vchodem: „Milujte se, Slované, a sjednoťte se u víře, kterou zde hlásali svatí Cyril a Methoděj.“ Dokončenou kapli vysvětil dne 11.9. 1898 olomoucký arcibiskup Theodor Kohn za přítomnosti cca 30 tisíc věřících z Čech, Moravy, Slezska a Uher. Bohužel, aby stavitelé ušetřili, použili na stavbu svatostánku kámen z okolí vrcholu. Ten však nebyl kvalitní a snadno nasával vlhkost, proto při delších deštích vznikaly uvnitř místnosti kaluže. K rozsáhlé rekonstrukci se přistoupilo v letech 1924-1926. Celá kaple byla omítnuta a pro lepší odolnost obložena dřevěným šindelem. Současně byla přistavěna dřevěná zvonice v řecko-uniatském stylu. 5.7. 1927 byla kaple znovu vysvěcena. O rok později přišel radhošťský kostelík navštívit i Tomáš Garigue Masaryk, jehož upomíná pamětní deska u vchodu. Další oprava přišla roku 2002, kdy bylo třeba v podstatě celou zvonici znovu postavit. Finance i dřevo poskytly desítky dárců – obce i soukromé osoby.
Zasvěcení Radhoště právě cyrilometodějské tradici není historicky ničím podloženo. Nebo jak se to vezme. Cyril s Metodějem pravděpodobně nikdy na Radhošť nepřišli a pochybné je i tvrzení, zda vůbec skoncovali s uctíváním pohanského boha Radegasta. Anebo že by ani ten Radegast na Radhošti nikdy uctíván nebyl? Ve starých kronikách se o Radegastově svatyni na Radhošti vůbec nepíše. Beskydy navíc nebyly v nejstarších dobách až tak osídleny, všude se táhly jen nekonečné husté lesy, přitom k uctívání bohů na posvátných místech bylo zapotřebí, aby byl přístup k modle schůdný a aby středem náboženských slavností nebylo totálně pusté místo. Bavíme se teď o období do roku 863 našeho letopočtu, kdy na Velkou Moravu vkročili Cyril s Metodějem. První zjištěné osídlení se přitom v okolí Radhoště objevuje až o 400 let později. Podle několika písemných zmínek z 18.stol., které odrážejí ústně tradované informace o svatyni, soše, obětech a pohanských oslavách slunovratu, se zdá, že byl Radhošť významným kultovním místem moravských pohanů. Tím pádem by měl být i nejznámější horou v okolí, přesto se na nejstarší známé mapě Moravy od Pavla Fabricia z roku 1575 vůbec nevyskytuje. Zaznačuje jej až J.A. Komenský na své mapě z roku 1653. Ani archeologové tu žádné důkazy o uctívání Radegasta nenašli. Snad že pohanští kněží stihli Radegastovu zlatou sochu i veškeré své bohatství získané z darů a obětin stáhnout do podzemí? Nevíme. Na Velké Moravě každopádně k reálnému střetu pohanství s křesťanstvím došlo. Traduje se, že Cyril s Metodějem sochu Radegasta povalili, rozbili a postavili na jejím místě dřevěný kříž, aby se odnynějška začali obyvatelé kraje klanět jedinému pravému Bohu – to podle té varianty pověsti, kdy měl Radegast stát na vrcholu Radhoště. Jak plynula léta, dřevěný kříž pochopitelně chátral, ale křesťané jej stále obnovovali. Navzdory tomu se nově zavedeným křesťanským poutním místem pohanské zvyklosti v srdcích Moravanů zcela vymýtit nepodařilo. Ještě v roce 1705 píše rožnovský farář Jan Vavřek zděšeně o divokých orgiích a slavnostech slunovratu, na které se schází nesmírné množství lidu z panství hukvaldského, rožnovského i frýdeckého, a v době pokojné i pohraniční Slováci uherští. Po starodávném způsobu tančil lid u ohňů a točil nad hlavou hořícími metlami. Zpěv a hodování se vždy posléze zvrhlo na nestřídmé pití, hojné skákání přes ohně, smyslné tance a všeobecné ukájení pohlavního pudu. Radovánky často končily krvavými hádkami a smrtelnými bitkami. „Pro tuto neplechu hora Radhošť nesmírně mnoho lidí ďáblu přivedla,“ moudře pokyvovali hlavou staří pamětníci. Roku 1735 zbudovali na Radhošti misionáři z Valašska nový kříž s obrazem umírajícího sv. Františka Xaverského, významného katolického misionáře působícího v Indii a Japonsku. Slavnosti odkrytí kříže se prý zúčastnilo 2000 lidí, mezi nimi i hraběnka Ludovika Žerotínská, majitelka rožnovského panství. Ke kříži se následně konaly 4x ročně poutě, a sice v den svátku sv. Cyrila a Metoděje (5.7.), na sv. Annu (26.7.), na den Proměnění Pána Krista (6.8.) a na svátek Povýšení sv. Kříže (14.9.). Krátká životnost dřevěných křížů na exponovaném horském vrcholu přiměla rožnovského měšťana Michala Janíka postavit na Radhošti dne 26.7. 1805 vysoký kříž kamenný. K němu poté přibyl v roce 1898 i kamenný svatostánek. K posledním změnám došlo v září 1930, kdy byl kříž jednou ze silných větrných bouří povalen. Z toho důvodu byl zmenšen podstavec a kříž přemístěn na levou stranu vstupu do kaple.
Prostor původního posazení kříže nezůstal dlouho prázdný. 5.7. 1931 proběhlo na Radhošti v rámci cyrilometodějské poutě slavnostní předání dvou děl frenštátského rodáka, sochaře Albína Poláška. Šlo o sochu Radegasta a sousoší sv. Cyrila a Metoděje. To je situováno v zátylku kaple a zobrazuje symbolickou porážku pohanského boha Radegasta dvěma jmenovanými věrozvěsty, jimž leží u nohou. Duté sousoší, 2,6m vysoké a vážící 8 tun, je ulito z bronzu a zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,6m. Obráceno k východu pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá zároveň příchozí. V rozevřené knize, kterou drží Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž. Obě postavy, s obnaženými hlavami a v sandálech, jsou přesně rozlišeny a charakterizovány. Cyril nezapře filosofa, mírně a soustředěně hledí ve svém mnišském hábitu, jeho tvář činí mladší dojem než Metoděje, již holohlavého, oděného v arcibiskupském rouchu, jenž s vyšším stářím dožil se také větších strastí. Jeho rysy jsou dramaticky vzrušené a jeví stopy bolestí. Bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj se narodili v řecké Soluni do rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Podle jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka mohla být slovanského původu. Starší Metoděj (nar. 813) se původně věnoval jako jeho otec práci ve státní správě a byl brzy po ukončení studia práv jmenován místodržitelem v byzantské provincii na řece Struma (na hranici Řecka a Bulharska) obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad opustil. Odešel do kláštera na Olympu a stal se mnichem. Mladší Konstantin (nar. 827) vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Konstantinopoli (dnešní Istambul), byl vysvěcen na kněze a stal se profesorem filozofie. V roce 855 se však připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Okolo roku 860 byli bratři jakožto uznávaní přední vzdělanci vysláni byzantským císařem na misijní cestu na poloostrov Krym. Dostali tam za úkol vyjednat politické spojenectví, a zároveň se zúčastnit tzv. Chazarské polemiky. Šlo o kuriózní událost, při které vládce etnika Chazarů nabídnul zástupcům islámu, judaismu a křesťanství, aby mezi sebou soutěžili v náboženské diskusi, přičemž vítěz pak bude moci předat své náboženství celé Chazarské říši. Vliv náboženství, v jejichž čele tehdy stáli „civilní“ vládci říší, zavazoval národy k mocensko-politické spolupráci a stal se tak oblíbeným nevojenským prostředkem podrobování nepřátel. U Chazarů ale došlo k patu. Nakonec proto přijali pro vojsko víru muslimskou, pro zemědělce křesťanskou a obchodníkům určili víru židovskou. I přes relativní neúspěch byli vzápětí Konstantin s Metodějem vybráni pro novou misi na Velkou Moravu. Velkomoravský kníže Rastislav, později pro svůj čin prohlášený pravoslavnou církví za svatého, řešil tou dobou zásadní politicko-náboženský problém. Potřeboval vytvořit samostatnou moravskou církevní organizaci, aby se vymanil z vlivu Franské (německé) říše. Využil situace, kdy pasovského biskupa zachvátila mrtvice a celá diecéze včetně misijních území upadla do chaosu. Vyhnal ze země latinsky mluvící kněze a rychle vyslal posly k římskému papeži Mikuláši I., aby jej požádal o učitele, který měl jakože prohloubit křesťanskou víru na Velké Moravě, ale hlavně zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Papež však politicky zataktizoval, nechtěl si totiž pohněvat franského císaře, díky němuž požívala katolická církev vlivu na velký kus Evropy, a tak Rastislavovu žádost zamítnul. Po neúspěchu v Římě vyslal Rastislav roku 862 obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. Z hlediska mocenských zájmů Byzance nešlo o významnou záležitost. Velkomoravská říše zaujímala území, které nikdy dříve do římské říše nepatřilo a zdejší události neměly s Byzancí nic společného. Přesto se císař poradil o této příležitosti se svým přítelem Fótiem, konstantinopolským pravoslavným patriarchou, a pro znalost slovanského jazyka na tuto složitou misii vybrali Konstantina s Metodějem. Při přípravách sestavil literát Konstantin pro Slovany nové písmo (hlaholici) – slovanské jazyky totiž existovaly dosud jen v ústní formě – a společně s Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické texty potřebné pro konání bohoslužeb. Na Velkou Moravu dorazili někdy na jaře 863, Konstantin pravděpodobně jako kněz a Metoděj jako jáhen. Rastislav sice žádal biskupa, ale Byzanc se nechtěla pustit do konfliktu s Římem, neboť neměla o poměrech na Moravě ani šajnu a takhle jejich misie nevzbudila žádné podezření. Bratři pracovali s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování ve staroslověnštině, které na rozdíl od latiny (jediný katolíky povolený bohoslužebný jazyk) obyčejní lidé rozuměli. Franskému císaři se ale Rastislavovy snahy o osamostatnění nelíbily natolik, že jej vojensky přinutil k podrobení se a poslal mu vyhnané latinské kněží zpátky, což zapříčinilo následné vyhrocené rozepře s jinak kážícími Řeky. V roce 867 s sebou bratří vzali první vyučené pravoslavné kněze na vysvěcení do Konstantinopole. Cestou se však dozvěděli o převratu v Byzanci a k oficiálnímu vysvěcení tak zřejmě nedošlo. Naopak si je k sobě ale pozval papež Mikuláš I., který se dozvěděl, že na Moravě káží v nepovoleném jazyce a chtěl si to s nima vyřídit. Než k němu docestovali, zemřel a jeho nástupce Hadrián II. je uvítal s otevřenou náručí. V učených disputacích se Konstantinovi podařilo skvěle obhájit oprávněnost slovanské liturgie a v roce 868 pro ni získal dokonce oficiální povolení. V Římě však Konstantin onemocněl, na Moravu se odmítl znova vrátit (mimo jiné psychicky unavený z věčných hádek o sloužení mší v domácím jazyce) a když vytušil, že brzy zemře, vstoupil do kláštera a přijal mnišské jméno Kyrillos, počeštěně Cyril. Zemřel 50 dní nato dne 14.2. 869 ve stáří 42 let. Metoděj se vrací na Moravu v době, kdy zrazený Rastislav umírá. Má s sebou sice papežskou bulu s povolením a je na podzim 869 jmenován prvním moravským arcibiskupem, na povel Franského krále jej však církev povolává na sjezd v Řezně. Tam je nečekaně sesazen a odsouzen na doživotí. 2,5 roku proseděl Metoděj v otevřené vězeňské jámě, než jej nový papež Jan VIII. zachránil a znova dosadil do čela moravské arcidiecéze. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem Wichingem kvůli staroslověnštině z kacířství a znovu je volán do Říma k obhajobě. S povolovací bulou se nyní vrací na Moravu jako nitranský biskup. Wiching proti němu však nepřestává intrikovat a žaluje dalšímu novému papeži Hadriánu III., který slovanskou liturgii zakazuje a nařizuje, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Metoděj odevzdává své opisy slovanských bohoslužebných knih u patriarchy Basilea I. v Konstantinopoli, aby byly využity při misijních cestách do Bulharska a na Rus. Po návratu na Moravu, kde dokončil překlad Bible, jmenuje těžce nemocný Metoděj svým nástupcem Moravana Gorazda a krátce nato dne 6.4. 885 ve věku 72 let umírá. Brutální Wiching dává arcibiskupa Gorazda uvěznit a asi 200 staroslověnsky vzdělaných kněží v okovech vyhání ze země, neboť odmítli zradit odkaz svého učitele. Někteří našli útočiště v Čechách, někteří v Polsku, někteří v Bulharsku. Archeologové v roce 1963 zřejmě nalezli Metodějův hrob v kostele v Uherském Hradišti, avšak prázdný. Jako klatý byl nejspíš krátce po své smrti přemístěn na méně důstojné neznámé místo. V současnosti slaví katolické Česko i Slovensko svátek Cyrila a Metoděje 5.7., kterýžto den byl ustanoven papežem bez jakékoliv souvislosti s životem svatých bratří. Pravoslavná církev jej slaví podle občanského kalendáře 24.5., což se považuje za den vstupu Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy.