<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Rožnov p. Radh. (378m) – Rožnov p. Radh., skanzen (385m) – Rožnov p. Radh., autokemp (390m) – Pod chatou „Mír“ (646m) – Černá hora, rozc. (885m) – Radhošť, kaple (1129m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Výstupovka po červené na Radhošť patří k často užívaným a oblíbeným trasám. 9km a jste na vrcholu. Cestou parkem přes město se můžete seznámit s tradicí rožnovského lázeňství, nakouknout přes plot do skanzenu, a pak už rychle stoupáte širokými stezkami na Velkou Polanu. Většinou se jde lesem, ale i výhledy se občas nějaké otevřou. Nejdřív jen na bezprostřední okolí Rožnova, z hřebene už i k vrcholu, a pak na široké panorama Rožnovska a jinam. Nejvýznamnější kulturní památkou je cílová kaple na Radhošti, s níž se vážou legendy o mluvící soše pohanského boha Radegasta či působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Pro cyklisty je sveřepý kamenitý terén zřejmě nesjízdný, s opatrností jedině v opačném směru, pro běžkaře vůbec.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Město <b>Rožnov pod Radhoštěm</b> má poměrně klidnou historii. Založeno bylo biskupem Brunem ze Schauenburku, který jej zmiňuje roku 1267 ve své závěti. Tehdy o něm hovořil jako o vesnici Rosenow. Název města prošel vývojem přes Roznaw (1403), Roznowecz (1480), Rosenaw (1633), Roznau (1751) či Rožnau am Radhost (1915) a v původním vyjádření se týkalo hradu Rožnov na vrchu Hradisko, po němž tam zůstala zřícenina. Bývalo to malé městečko, roku 1516 čítal Rožnovec spolu s Tylovicemi 32 usedlých, o 150 let později tu stálo již 26 selských gruntů a 55 chalup a v roce 1755 je v Rožnově zmiňováno 149 domů, fara, škola a domek pastýře. Dnes zde žije cca 17 tisíc obyvatel. K roku 1714 byly u Rožnova evidovány tyto salaše: vrchnostenská salaš Putyrky (patrně na Dolních Pasekách), 4 salaše poddanské, pod Radhoštěm byla panská salaš Pobíjané a Černá hora. O 3 roky později působilo v katastru obce již 13 velkých salaší a kolib a 25 pasekářů. Koliba z Černé hory byla později přesunuta do Valašské dědiny. K nejstarším zařízením průmyslového charakteru lze počítat 2 mlýny. Z jednoho vznikla po roce 1615 papírna, jež přešla roku 1862 od výroby papíru na výrobu lepenek a stala se součástí Olšanských papíren. V půli 19.stol. pronikl do Rožnova textilní průmysl, který navázal na domáckou výrobu plátna a rozvinul se do dnešního podniku Loana. Nakonec na bažinatých pozemcích u vlakového nádraží vyrostl po roce 1949 průmyslový areál podniku Tesla, zaměřený na elektrovakuovou techniku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Počáteční rozcestník <b>Rožnov p. Radh. (378m)</b>, někdy označovaný jako výchozí bod turistických tras, je situován u hlavního mostu přes řeku Bečvu směrem k rožnovskému náměstí a soustřeďuje na sobě všechny čtyři barvy tras. Žlutá měří pouhých 300m, v mapě ji nenajdete, má však za úkol navigovat návštěvníky k/od autobusového a vlakového nádraží. Zbylé značky již směřují klasicky do dvou stran. Modrá vede 14,5km k přehradě Bystřička, ale také 8km na Kamenárku, zelená 9,5km na Velký Javorník a 9,5km do lokality Na Kamenném v masivu Radhoště. S červenou značkou sdílí první 1,5km dlouhý úsek ke skanzenu. V opačném směru vede červená 7,5km do Valašské Bystřice. Vše si můžete ověřit na velké tabulové mapě stojící hned vedle ukazatele.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na úvod musíte přejít poměrně frekventovanou silnici, u níž směrovník stojí. Není tu však přechod pro chodce. Kamenné schody vás přemístí do městského parku, jenž se v širokém pruhu táhne proti proudu řeky a přirozeně na něj později navazuje areál Valašského muzea v přírodě. Najdete tu cyklostezku i asfaltované chodníčky s lavičkami mezi zelení. Červené značky budete nacházet na sloupech veřejného osvětlení. Protáhnou vás napříč celým parkem, kde stojí za zmínku i pár stavebních objektů. Ještě v první části parku narazíte na černý placatý <b>památník</b> obětem obou světových válek, na němž je zmíněno také 17 jmen místních občanů, kteří nepřežili osvobozování města Rožnova v květnu 1945. Jen taková historická perlička: Rožnov pod Radhoštěm byl osvobozen po 42 hodinách bojů dne 6.5. 1945. Byly to zřejmě nejtěžší chvíle, jaké Rožnované během války zažili. Možná právě skutečnost, že se přímé boje Rožnovu prakticky až do 4.5. vyhýbaly, způsobila, že obyvatelstvo města následnou fázi osvobození podcenilo a nebylo tak na příchozí boje připraveno. Paradoxem zůstává, že patrně většina padlých zemřela zcela zbytečně, ačkoliv řada obyvatel byla předem varována německými i maďarskými vojáky, že se blíží fronta a v Rožnově se bude určitě bojovat. Přesto se stalo, že 4.5. v odpoledních hodinách, kdy ruští vojáci započali dělostřelecké ostřelování náměstí a jeho blízkého okolí, bylo v ulicích příliš mnoho lidí, kteří v relativním klidu nakupovali, postávali a vzájemně diskutovali o osvobození, eventuálně se na možné příchozí boje teprve chystali. Mnoho lidí bylo zraněno střepinami z dělostřeleckých granátů a 17 z nich se již osvobození nedočkalo. Vzhledem k faktu, že většina německých jednotek opustila město ještě před zahájením útoku, se zdá, že Rudá armáda zaútočila na město zbytečně velkou silou a značně tak přispěla k tomu, že byl Rožnov nejvíce postiženým městem z celého okresu Vsetín. Dohromady tu bylo 37 budov zcela zničeno, 229 poškozeno a konečné škody na majetku dosáhly částky přes 104 milionů Korun.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vzápětí přejdete dlážděné parkoviště u dřevěné valašské obloukové brány, jež vás vpustí do bývalého areálu <b>rožnovských lázní</b>. Počátky rožnovského lázeňství sahají k roku 1796, kdy sem přivedl první hosty krajský fyzik Dr. František Kročák. Jednalo se o lázně žinčicové, u nichž se počítalo s léčivými účinky teplého ovčího mléka. V roce 1820 zde nechala vrchnost postavit první léčebný ústav, v němž byly pacientům poskytovány vodní koupele. O 30 let později převzalo správu lázní město, které se o ně však příliš nestaralo a dalších 19 let si tak lázně přehazovaly jako horký brambor nejrůznější úřady. Lázně navzdory tomu dál prosperovaly. Roku 1857 navštívilo Rožnov 357 hostů, kteří tu bydleli v domech měšťanů a mohli se kochat sezónním účinkováním divadelních společností či najatých orchestrů, roku 1872 to bylo již 1200 hostů. Od roku 1871 stál uprostřed náměstí hudební altánek, který byl za první republiky nahrazen sedící sochou T.G.M. Roku 1873 byl postaven nový léčebný dům Rudolfo-Stefanium s vodoléčebnou terapií, jenž je nejstarší dochovanou lázeňskou budovou v Rožnově a je zajímavé, že po celou dobu své existence sloužil vždy zdravotnickým účelům. Dnes v něm sídlí firma Orthes. Podlouhlý nízký lázeňský dům, dnes Společenský dům, který vidíte po své pravé ruce, byl slavnostně otevřen 4.7. 1875 a sloužil k promenádě a podávání žinčice. Dnes v něm sídlí sport bar, restaurace a nachází se zde i oblíbené společenské prostory vhodné pro plesy apod. U jeho předního vchodu (odvráceného od parku) stojí fontánka obrostlá květy, malý parčík s cizokrajnými stromy a o něco dál u křižovatky busta Františka Palackého, kterou si zde přes odpor rakouských úřadů roku 1879 prosadili rožnovští vlastenci. Postavíte-li se zády ke vchodu, v uličce po levé ruce budete mít onen vodoléčebný dům a kdybyste vyrazili podél silnice rovně směrem k náměstí, uvidíte i tu bustu a také chvilku nato vpravo trochu stranou hrázděný nízký domek, dříve lázeňský inhalační pavilon z roku 1874. Tady bylo možné inhalovat páry solné i éterické, jež byly specifické tím, že se rozprašovaly jako chladné páry a pacienti se tedy nemuseli bát překrvení orgánů. Základem léčby v rožnovských lázních se stalo působení horského klimatu spojené s procházkami v terénu, sluněním a gymnastikou, kombinované s pitím kravského a ovčího mléka. Před 1.sv. válkou navštívilo Rožnov 3000 sezónních hostů, význam lázní však náhle po vzniku samostatného Československa upadl. Roku 1924 byl obnoven provoz vodoléčebného ústavu a v něm zavedena elektroléčba. Léčily se tu zejména choroby trávicího ústrojí či plicní katary. Lázně byly ale roku 1960 definitivně zrušeny, neboť čisté horské prostředí začala zamořovat továrna Tesla a klimatické lázně tak již nemohly plnit svou základní funkci.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Ale zpátky k dřevěné obloukové bráně u vstupu do druhé části městského parku. Před výstavbou lázeňského domu se v parku ohřívala a podávala žinčice, byly zde vyznačeny trasy sloužící ke zdravotním procházkám a stával tu <b>hudební altánek</b>, v němž hrávala lázeňská hudba. Altánek byl v 70.letech 20.stol. sice odstraněn, v roce 2009 jej však město nahradilo na původním místě autentickou kopií. Stojí jen pár kroků od hlavní promenády, kudy vede červená turistická značka, naproti rybníčku s vodotrysky, oblíbenému to místu hrátek malých dětí i seniorů krmících ptáky. Promenáda pokračuje parkem kolem kamenného kvádru s kovovou plaketou, připomínající založení Chráněné krajinné oblasti Beskydy, jíž je město Rožnov součástí, až se zastavuje u <b>sochy Rebela</b> od sochaře Vladimíra Navrátila. Značka sochu obklopenou zelení obchází zleva, načež okamžitě zahýbá po cestě vpravo k dřívějšímu hlavnímu vstupu do skanzenu. Vstupnímu prostranství, kam se ještě bez vstupenky dostanete, vévodí nomumentální vyřezávaný sloup Píseň rodného kraje s alegorickými výjevy z minulosti Valašska od lidového řezbáře Michala Žitníka. Nato se dostanete k silnici. Po pravé ruce zde mezi stromy stojí <b>dřevěný evangelický kostel</b> Československé církve bratrské a husitské, novodobá roubená stavba z let 1950-1953, postavená podle projektu pražského architekta Bareše. Kostel v sobě nese typicky valašský architektonický styl, avšak přístupný je pouze v návštěvních hodinách čili v době bohoslužeb.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická značka se vydává širokou zpevněnou cestou podél plotu Dřevěného městečka, což je jedna ze tří částí <b>Valašského muzea v přírodě</b>. Přes hrazení můžete částečně spatřit amfiteátr, kde se příležitostně uskutečňují různá hudební a taneční vystoupení, dále originál zvonice z Horního Lidče postavené roku 1771 (sem byla přestěhována v roce 1927 a v Lidči teď stojí její přesná replika), báň katolického kostela sv. Anny z Větřkovic, sýpka z Prostřední Suché a sýpka z Heřmanic, vše dřevěné. Cestou minete i nový hlavní vchod do Dřevěného městečka. Ten se nachází naproti tzv. Sušáku, kde jsou pokladny, WC, prodejny suvenýrů apod. Od Sušáku byste se při návštěvě skanzenu dostali i do areálu Mlýnské doliny a Valašské dědiny. Myšlenka muzea v přírodě vznikla v mysli sourozenců Jaroňkových. Ti pocházeli z Malenovic u Zlína, z rodiny se zájmem o umělecké řemeslo. Bohumír Jaroněk (22.6. 1866 – 18.1. 1933) studoval na reálce v Novém Jičíně, když jej při výletech do nedalekého Štramberka zaujaly tamní valašské roubené domky. Hodně cestoval po světě, ovšem nejvíc jej ovlivnila až návštěva Národopisné výstavy československé v Praze roku 1895, jejíž nejpozoruhodnější částí se stala „výstavní dědina“ se skupinou lidových staveb z Valašska, jak ji navrhnul architekt Dušan Jurkovič. V roce 1909 se Bohumír s bratrem Aloisem (16.6. 1870 – 31.10. 1944) usadili v Rožnově a začali přemýšlet nad zachováním dřevěných měšťanských domů z rožnovského náměstí, které měly kvůli modernizaci města ustoupit zděným stavbám. Alois podnikl dlouhou cestu do městečka Aarhus v Dánsku, kde navštívil právě vznikající muzeum v přírodě a poznal i první a nejstarší muzeum v přírodě na světě, Skanzen u švédského Stockholmu. Slovo „skanzen“ znamená „hradby“ (ve smyslu vojenského opevnění, tzv. šance) a Švédové tak nazývají pouze své nejstarší muzeum, neboť to bylo vybudováno právě v místě někdejších šancí. V roce 1911 byl v Rožnově založen muzejní spolek a v roce 1913 předložen první projekt muzea. Kvůli válce však k výstavbě mohlo dojít až roku 1925, kdy bratři Jaroňkovi využili příznivé atmosféry přípravy prvního valašského folklórního festivalu zvaného Valašský rok. Prosadili, aby se tyto slavnosti konaly už v areálu nově vzniklého muzea. Na mýtinku lázeňského parku jako první přenesli rožnovskou radnici a měšťanský Billův dům z poloviny 18.stol., plus několik drobných staveb. O 3 roky později přibyla Vaškova hospoda z 16.stol., v čase Bohumírovy smrti v roce 1933 se dostavěla kopie fojtství z Velkých Karlovic a během 2.sv. války vystavěla skupina tesařů mistra Michala Fabiána dřevěný kostel sv. Anny. Vycházeli přitom z projektové dokumentace kostela z Větřkovic u Příbora, jenž vyhořel v roce 1978. Vzniklý areál dostal název Dřevěné městečko. Nutno ještě poznamenat, že zvláště po smrti bratra Bohumíra dohlížela na chod muzea nenápadná Julie Jaroňková (9.2. 1864 – 12.7. 1945). Všichni tři sourozenci jsou pochováni na tzv. Valašském slavíně, symbolickém hřbitově valašských osobností u kostela sv. Anny. V 60.letech 20.stol. došlo k realizaci projektu rozsáhlé Valašské dědiny. Cílem se stala pravdivá rekonstrukce modelu valašské dědiny, a tak se na rožnovské pasece Stráň postupně vystavělo na 40 objektů. Otevřena veřejnosti byla v roce 1972. Nejnáročnější byla výstavba třetího areálu muzea, Mlýnské doliny, zpřístupněné v roce 1982. Zde se nachází technické objekty, organicky začleněné do vesnického urbanismu. Ve Valašském muzeu v přírodě dochází k četným programovým akcím, ukázkám autentické lidové tvořivosti či folklóru, na usedlosti se chovají hospodářská zvířata atd. Chcete-li se podívat dovnitř, vyhraďte si na to přinejmenším jeden celý den.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poté, co obejdete Dřevěné městečko a tenisové kurty, narazíte v parku na tyčový ukazatel <b>Rožnov p. Radh., skanzen (385m)</b>. Zde se od červené značky odděluje značka zelená, jež přechází silnici a přes parkoviště u Mlýnské doliny pokračuje na Dolní Bečvu a dál k rozcestí Na Kamenném (8km). Červená si to šine ještě chvíli po vyasfaltované stezce k zadnímu konci parku, přechází starý most přes Bečvu a kříží světelnou křižovatku u hotelu Eroplán. Posledních 500m půjdete podél frekventované výpadovky na Slovensko, kde se soustřeďují areály lanového centra, koupaliště a fotbalového stadionu. U vjezdu do kempu visí cedule <b>Rožnov p. Radh., autokemp (390m)</b>. Za sebou máte 2,5km a před sebou 2km k chatě Mír.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Až sem se šlo po rovince, nyní nastává počátek stoupání. Středním sklonem stoupá ve směru Radhoště široká asfaltová silnice. To, co před sebou vidíte, jsou Černá hora (891m) a Velká Polana (981m). Během stoupání přes obydlenou periferii Rožnova se vlevo objeví také vrch Kaní (678m) a jednotlivé body masivu Veřovických vrchů Kyčera (875m), Myší hora (725m), v pozadí nenápadný Úvěs (713m) a dva malé kopečky v předhůří, Chlácholov (558m) a Kozinec (845m). Zakrátko půjde vidět i část panelákového sídliště Písečná, vrch Hradisko (522m), za ním Vrchhůra (692m) a též blízký Karlův kopec (480m). U malé točny zahýbá značka vpravo do lesa. Jestliže vám posud připadalo to stoupání v pohodě, nyní se můžete těšit na ještě výraznější sklon. Vyšlapaná stezka mezi stromy je posetá kamením a zostra stoupá nejasným stylem, než se soustředí do jedné stopy a tou směle vykročí po vrstevnici do úbočí Černé hory. Fádní výšlap lesem je obohacen pouze jedním místem, kde lesníci odtěžili podél zdrojnice potoka klín lesa, díky čemuž se otevřel výhled přes drobnou Vysokou (546m) na „opelichaný“ hřebínek Dílů se Zvonovým (744m) a vzdálený Beskyd (892m), při dalším postupu snadno odhalíte uměle vyholený, geometricky rovný pruh lesa s vysokým elektrickým vedením, které se napíná přes sedlo mezi Zvonovým (744m) a Hážovickými díly (704m). Více doprava se pak nachází Rysova hora (554m). Po chvíli se objevuje ještě Kramolišov, městská část Rožnova p.R. a při obzoru lučinatý hřebínek osad Hlaváčky a Na Horách, jakoby ohraničený dvěma vrcholy, Kykula (679m) a Na Spině (560m). Cípem průseku zahlédnete nakonec ještě Karlův kopec (480m), špičaté Hradisko (522m), Vápenku (523m), Ostrý vrch (672m) připomínající zub, rozložitou Vrchhůru (692m), kopec s rozhlednou nad Jarcovou a město Rožnov pod Radhoštěm se Zubřím a Zašovou v zátylku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">O několik málo minut později přicházíte k napojení vrstevnice na zpevněnou cyklostezku, kde na stromě visí rozcestník <b>Pod chatou „Mír“ (646m)</b>. Zde se počíná trasa po žluté značce k chatě Mír (0,5km) a přes Pavlovy louky na Dolní Bečvu (4,5km). Červená značka z Rožnova na Radhošť je právě ve své polovině. Nejbližší rozcestí vás ovšem čeká už po 2km na Černé hoře. Tento úsek není ničím zajímavý. Zkrátka to od cedule vezmete rovně na kamenitou pěšinu a po ní středním tempem stoupáte vzhůru. Žádné výhledy, jenom les. U <b>Černá hora, rozc. (885m)</b> se červená značka schází s modrou od Pinduly (2,5km), aby své hroty nyní společně namířily k radhošťské kapli (2,5km). Naposledy posezení na lavičkách ve stínu lesa, osvěžení z upraveného <b>pramene Sladsko</b> a vzhůru serpentinou na hřeben!</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Střední stoupání vás přivede na Velkou Polanu (981m). Jak jste si mohli všimnout, podél kamenité cesty roste množství zvláštně pokroucených a mnohačetných starých stromů, což dává nahlédnout na dřívější hospodaření v této oblasti, stejně jako zarůstající holina s prvním výhledem na Radhošť. Hezky lze spatřit hotel Radegast i obě stavby na samotném vrcholku. Říká se, že když se za komunismu projektoval na Radhošti televizní vysílač, bylo schválně zvoleno takové místo, aby přes něj nebylo od Rožnova na křesťanský svatostánek vidět. Třípatrová budova zaclání výhledu až do posledního okamžiku výstupu, to je fakt.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U Velké Polany začíná hranice <b>Národní přírodní rezervace Radhošť</b>. Ta zaujímá prudký podhřebenový severní svah o nadmořské výšce 660-1120m a výměře 144,93ha. PR byla vyhlášena v roce 1955, v roce 1989 však byla změněna na NPR. Geologicky je Radhošťská hornatina tvořená mocnou vrstvou flyše, rozrušenou skalními sesuvy, stržemi zdrojnic potoků plnými suti a rozsedlinovými pseudokrasovými jeskyněmi. V NPR rostou společenstva typu květnatých bučin, od výšky 800m přibývají druhy acidofilních bučin a jedlin a v nejvyšších polohách společenstva montánních až supramontánních kapradinových smrčin. Dominantou bylinného patra je papratka horská, dále jsou přítomny druhy vázané na nejvyšší polohy, např. čípek objímavý, bika lesní, sedmikvítek evropský, kyseláč horský a druhy vysokobylinných niv, např. kamzičník rakouský, kýchavice bílá Lobelova a mléčivec alpský, na roklinách potoků udatna lesní, žluťucha orlíčkolistá, řeřišnice křivoklatá, netýkavka nedůtklivá, čarovník prostřední, zimolez černý, meruzalka alpínská, růže převislá či vzácný česnek hadí. Západokarpatský endemit (tzn. nikde jinde neroste), kyčelnice žláznatá, zde má nejvýše položenou lokalitu v západní části Beskyd. Vhodné podmínky k životu nachází v rezervaci mlok skvrnitý a kuňka žlutobřichá, ještěrka živorodá, zmije obecná (v černé i hnědé formě), krahujec obecný, jestřáb lesní, ostříž lesní, jeřábek lesní, sluka lesní, sýček obecný, kalous ušatý, sýc rousný, kulíšek nejmenší, krutihlav obecný apod. Krkavec velký zhruba v 50.letech z oblasti vymizel, od 70.let je však opět každoročně pozorován, tetřev hlušec byl v posledních desetiletích pozorován jen ojediněle a v současné době v rezervaci již pravděpodobně nežije. Z drobných savců obývají území např. ježek východní, rejsek malý i horský, rejsec vodní i černý, lasice kolčava i hranostaj, kuna lesní i skalní, hrabošík podzemní a silně ohrožená myšivka horská, jež je považována za glaciální relikt (pozůstatek fauny z doby ledové). Rys ostrovid byl v oblasti Radhoště pozorován ojediněle před rokem 1900, obdobně jako kočka divoká. Původní beskydská populace však byla vyhubena a rysi, kteří se tu objevili po roce 1912, pocházejí ze středoslovenských hor. Údaje o novějším pozorování kočky divoké v okolí NPR jsou pochybné. Za vše zřejmě může vysoká návštěvnost místa.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za vrškem se rozkládá hřebenová louka prorostlá borůvčím, na jejímž okraji stojí velké kryté odpočívadlo s překrásným výhledem na blížící se vrchol Radhoště (1129m). Pěšina nepatrně klesá do plytkého sedla, odkud se však terén opět zvedá. To, co vám žádný průvodce ani cedulka nepoví, je, že se tu jen několik málo metrů stranou nachází jedna z 9 objevených radhošťských jeskyní. Zdůvodnit to lze možná nebezpečím, které tam na zvědavce číhá, neboť není nijak ohrazena a pád do asi třímetrové díry by nemusel být příjemný. Pozorně si při výstupu všímejte žluté tyčky s vybledlou cedulí vlevo od pěšiny. V tom místě se vydejte doprava, kde se za křovím maskuje vyšlapaný chodníček přibližně 20m do lesa k <b>jeskyni Volářka</b>. Tak velkou díru do země nemůžete přehlédnout! Kolmá prohlubeň má válcovitý tvar, dole je široká jen asi tři čtvrtě metru. Vespod, kam už není shora vidět, se rozdělují dvě chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami, kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalená. Současná délka průlezných prostor činí 24m. V minulosti, než na ni zapůsobily přirozené sesuvné procesy, měla prý Volářka představovat spletitý podzemní systém. Dokonce se traduje, že byla propojena s jeskyní Cyrilka na Pustevnách, což nelze zcela vyloučit, neboť pod 4km dlouhým radhošťským hřebenem, zejména v lokalitě Záryje, byly objeveny ještě další podzemní chodby. Podle lidových pověstí stávala v předkřesťanské době na Radhošti Slovany uctívaná zlatá socha Radegasta a když na Moravu zavítali věrozvěstové Cyril s Metodějem, přikázali tuto sochu zničit. Pohanští kněží ji však stihli ukrýt v podzemním chrámu. Podle jedné verze vyprávění byla Radegastova socha dutá a stála zde nad kolmou šachtou jeskyně a když si k ní lidé chodili s dary pro proroctví, tajně do ní z jeskyně vystoupil po žebříku kněz a mocným hlasem odpovídal na dotazy. Od tohoto volání ze sochy získala pak jeskyně své jméno. Údajně dobový text popisoval sochu Radegasta takto: „Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těnotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, neb modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy. Modla ta byla z korintské mědi ulitá a tak náramě velká, že se v ní dost velký a tělnatý muž aneb pop pohodlnš seděti a vše, co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, neb uši její byly tak mistrně zformované, že i slabě pronášená slova zřetelně od něj slyšena býti mohla. Prostředkem onoho tulipánka neb zvonečka kvítka, jenž se nacházel mezi rty, mohl sedící v něm pop nejen všechno viděti, nýbrž také ústní věštby vydávati, čímž pověreční pohané, neznaje popův svých kejklířských prostředků a šalby v slepotě svoji velmi upevněni byli.“ Obecně se ví, že podobných ďúr využívali staří Valaši jako sklepů k uskladnění potravin a tak není divu, že v roce 1750 stávala nad jámou koliba, z níž prý vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány ve skále jeden nad druhým. Jáma byla ale kolem roku 1850 zasypána, protože do ní padaly ovce. Pozornost vzbudila opět až po objevení fantaskního náčrtu prof. Vratislava Monze, jenž roku 1755 zobrazil podzemí Volářky jako komplex kultivovaných místností. Originál náčrtu se nacházel v zemském muzeu v Brně, odkud však v průběhu 20.stol. zmizel a mnoho lidí se domnívá, že šlo o padělek, neboť prý prof. Monze na Radhošti nikdy nebyl. Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu až po kolena. Z jámy vystupovala pára, což je u jeskyní běžný jev, kdy se uvnitř přes léto kumuluje teplý vzduch, který pak v zimě uniká ven. Čím prostornější jeskyně, tím větší kruh bývá kolem vstupního otvoru odtátý.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Střední stoupání po udusané lesní stezce se pod sjezdovkou mění na těžký infarkťák. Pozitivní na tom je, že když se zastavíte a otočíte, budete mít aspoň krásný výhled. Z nejideálnějšího místa pod sebou uvidíte zdolanou Velkou Polanu (981m), Černou horu (891m) a město Rožnov, markantní jsou též Veřovické vrchy, které sice vypadají jako za sebou řazené podlouhé samostatné vrcholy, ale to je jen optický klam. Postupně jsou odpředu vidět Kyčera (875m) s Myší horou (725m), za nimi trochu hranatější Kamenárka (862m) s Úvěsem (713m), doprava odsazená oblá Dlouhá (859m), Krátká (767m) je trochu schovaná, následující bezejmenný (768m) není vidět vůbec, zato se dále vcelku směle profiluje Huštýn (747m) a z něj stranou odbíhající Ostrý vrch (641m), druhý bezejmenný (709m) v hlavním hřebeni, kterému by ale slušel název Trojačka podle stejnojmenné přírodní rezervace, no a na konci to uzavírá nenápadná Oprchlice (639m) s malinkým výběžkem Budička (508m). Při dobré viditelnosti zahlédnete jakoby za Dlouhou také nižší kopce u Strážnice (545m) a na obzoru náhorní plošinu Oderských vrchů. Pokud byste popošli směrem k vleku, zhlédli byste i Malý Javorník (838m) a Velký Javorník (917m). Opačným směrem se nad údolí Rožnovské Bečvy, na jehož konci lze za dobré viditelnosti identifikovat město Valašské Meziříčí, zvedá vám již dobře známá Vrchhůra (692m) s Ostrým vrchem (672m), nevýrazný rozkydlý kopec Píšková (578m) s celým hřebenem až někam po Bludný (659m) či snad ještě dál – znad vleku jsou Hostýnské vrchy vidět v celé své šířce a úplně vzadu za nimi se modrá neostrá linka dvou nejvyšších vrcholků pohoří, Kelčského Javorníku (865m) a Čerňavy (844m). Od kaple se nakonec nabízí pohled taktéž na hřeben sousedních Vsetínských vrchů. U Rožnova to je spojité dvojvrší Hradisko (522m) – Vápenka (523m), jež jsou řádkou Kramolišova odděleny od Rysovy hory (554m). Překonejte očima údolí a uvidíte, jak na Vrchhůru navazuje lehce roztěkaný hřebínek Videčských pasek s nejvyšším bodem zvaným Na Spině (560m). Ten v doprovodu řádky samostatných vršků, z nichž nejvyšší je Polomec (608m), přirozeně přes Kykulu (679m) navazuje na hřebenovou osadu Hážovické díly a od Zvonového (744m) již souvisle zalesněným hřbetem postupuje k Tanečnici (912m). Prostor za popsanou částí Vsetínských vrchů však rozhodně není prázdný. Vyplňuje jej druhá větev Vsetínských vrchů složená z vedlejších hřebínků Klenova (666m) a Bůřova (660m), jež se spojují u Ptáčnice (830m), v jejímž zátylku vystrkuje „růžek“ Cáb (841m) a výše po hřebeni, oddělena od Ptáčnice sedlem, sedí výrazná Lušovka (875m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z vrcholu Radhoště (1129m) se neotevírá kruhový rozhled, jelikož jej cloní stromy. Asi nejlepší je ze schodiště ke kapli. Polopanorama skýtá pouze výše popsaná rožnovská strana, nasísnout můžete k Ondřejníku (964m) a nevelkým průzorem též na moravskoslezskou část Beskyd, kde se nahusto krčí všechny nejvýznamnější vrcholky. Nezaměnitelná je silueta poslední Lysé hory (1323m) s vysílačem na špici, ostré čelo vystrkuje Smrk (1276m), před ním stojí oblouk hlavy Kněhyně (1257m), na niž zprava bezprostředně navazuje Čertův mlýn (1206m) a doleva naopak klesá Velká Stolová (1046m). Tu v popředí překrývá útvar Nořičí hory (1047m) s nevýrazným výčnělkem Zmrzlého vrchu (1043m) v jinak rovném hřbetním připojení na Tanečnici (1084m). Kdo by chtěl vidět víc, musí sem přijít v letní sezónu a zaplatit si vstup do zvonice kaple sv. Cyrila a Metoděje, jež slouží i jako rozhledna. Hranice NPR vede těsně pod vrcholem a je označena cedulí se státním znakem, stojící hned vedle rozcestníku <b>Radhošť, kaple (1129m)</b>. Za sebou máte 9km, kdybyste přišli po modré od Pinduly tak 5km a pokračovat můžete po nejoblíbenější beskydské trase 2,5km k novodobé soše Radegasta, na Pustevny a po modré 7km na Ráztoku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na závěr zbývá už jen vybídnout k návštěvě <b>kaple sv. Cyrila a Metoděje</b>, nejvýše položené církevní stavby v ČR, o níž velmi stručně pojednává panel Naučné stezky Radegast. Například se z historických map a zápisů zjistilo, že první kaple na vrcholu Radhoště stávala už v roce 1780, byla dřevěná, ale neví se, jak přesně vypadala, kdy byla postavena, ani kdy zanikla. Stavbu současné kaple navrhnul roku 1881 člen frenštátské Občanské besedy Hynek Fiala. Nápad se ujal a začalo se s jeho zdlouhavou realizací. První sbírka mezi lidmi vynesla 12.498 zlatých a samotný papež Lev XIII. vysvětil pro budoucí kapli obraz Jana Sarkandera. V roce 1895 zakoupil Emil Kostelník, předseda stavebního komitétu, v Praze na výstavě další obraz, triptych Adolfa Liebschera Valašská Madona. Za dílo v hodnotě 4.000 zlatých požádal jeho autor ve prospěch kaple pouhých 800 zlatých. S obrazem se následně uskutečnila cesta po Čechách a Moravě, jež vynesla 7.489 zlatých. Dne 5.7. 1897 byl slavnostně vysvěcen základní kámen. Pozemky k výstavbě darovali hrabě Rudolf Kinský a olomoucký biskup Theodor Kohn, kaple tedy měla stát napůl na straně rožnovské a napůl na straně frenštátské. Kamenná stavba románsko-byzantského stylu byla provedena prostějovskou firmou podle plánů architekta Skibinského a měla poukazovat na byzantský původ věrozvěstů. Vnitřek kaple je vyzdoben bílým mramorovým cyrilometodějským oltářem od kroměřížského sochaře Františka Neumanna, v roce 1904 přibyl pravý boční oltář pro obraz Valašské Madony (originál byl později nahrazen kopií) a v protilehlém oltáři obraz Piety. Kaple je ozdobena 8 bočními okny, jejichž vitráže zobrazují jednak výjevy ze života Cyrila a Metoděje, jednak sv. Hedviku, sv. Ludmilu, sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Netradiční je, že sv. Václava autor „obul“ do valašských krpců. Dalších 8 kulatých oken s mozaikami se nachází pod kopulí a jedno za hlavním oltářem. Touhu po sjednocení křesťanů symbolizuje nápis zevnitř nad vchodem: „Milujte se, Slované, a sjednoťte se u víře, kterou zde hlásali svatí Cyril a Methoděj.“ Dokončenou kapli vysvětil dne 11.9. 1898 olomoucký arcibiskup Theodor Kohn za přítomnosti cca 30 tisíc věřících z Čech, Moravy, Slezska a Uher. Bohužel, aby stavitelé ušetřili, použili na stavbu svatostánku kámen z okolí vrcholu. Ten však nebyl kvalitní a snadno nasával vlhkost, proto při delších deštích vznikaly uvnitř místnosti kaluže. K rozsáhlé rekonstrukci se přistoupilo v letech 1924-1926. Celá kaple byla omítnuta a pro lepší odolnost obložena dřevěným šindelem. Současně byla přistavěna dřevěná zvonice v řecko-uniatském stylu. 5.7. 1927 byla kaple znovu vysvěcena. O rok později přišel radhošťský kostelík navštívit i Tomáš Garigue Masaryk, jehož upomíná pamětní deska u vchodu. Další oprava přišla roku 2002, kdy bylo třeba v podstatě celou zvonici znovu postavit. Finance i dřevo poskytly desítky dárců – obce i soukromé osoby.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zasvěcení Radhoště právě cyrilometodějské tradici není historicky ničím podloženo. Nebo jak se to vezme. Cyril s Metodějem pravděpodobně nikdy na Radhošť nepřišli a pochybné je i tvrzení, zda vůbec skoncovali s uctíváním pohanského boha Radegasta. Anebo že by ani ten Radegast na Radhošti nikdy uctíván nebyl? Ve starých kronikách se o Radegastově svatyni na Radhošti vůbec nepíše. Beskydy navíc nebyly v nejstarších dobách až tak osídleny, všude se táhly jen nekonečné husté lesy, přitom k uctívání bohů na posvátných místech bylo zapotřebí, aby byl přístup k modle schůdný a aby středem náboženských slavností nebylo totálně pusté místo. Bavíme se teď o období do roku 863 našeho letopočtu, kdy na Velkou Moravu vkročili Cyril s Metodějem. První zjištěné osídlení se přitom v okolí Radhoště objevuje až o 400 let později. Podle několika písemných zmínek z 18.stol., které odrážejí ústně tradované informace o svatyni, soše, obětech a pohanských oslavách slunovratu, se zdá, že byl Radhošť významným kultovním místem moravských pohanů. Tím pádem by měl být i nejznámější horou v okolí, přesto se na nejstarší známé mapě Moravy od Pavla Fabricia z roku 1575 vůbec nevyskytuje. Zaznačuje jej až J.A. Komenský na své mapě z roku 1653. Ani archeologové tu žádné důkazy o uctívání Radegasta nenašli. Snad že pohanští kněží stihli Radegastovu zlatou sochu i veškeré své bohatství získané z darů a obětin stáhnout do podzemí? Nevíme. Na Velké Moravě každopádně k reálnému střetu pohanství s křesťanstvím došlo. Traduje se, že Cyril s Metodějem sochu Radegasta povalili, rozbili a postavili na jejím místě dřevěný kříž, aby se odnynějška začali obyvatelé kraje klanět jedinému pravému Bohu – to podle té varianty pověsti, kdy měl Radegast stát na vrcholu Radhoště. Jak plynula léta, dřevěný kříž pochopitelně chátral, ale křesťané jej stále obnovovali. Navzdory tomu se nově zavedeným křesťanským poutním místem pohanské zvyklosti v srdcích Moravanů zcela vymýtit nepodařilo. Ještě v roce 1705 píše rožnovský farář Jan Vavřek zděšeně o divokých orgiích a slavnostech slunovratu, na které se schází nesmírné množství lidu z panství hukvaldského, rožnovského i frýdeckého, a v době pokojné i pohraniční Slováci uherští. Po starodávném způsobu tančil lid u ohňů a točil nad hlavou hořícími metlami. Zpěv a hodování se vždy posléze zvrhlo na nestřídmé pití, hojné skákání přes ohně, smyslné tance a všeobecné ukájení pohlavního pudu. Radovánky často končily krvavými hádkami a smrtelnými bitkami. „Pro tuto neplechu hora Radhošť nesmírně mnoho lidí ďáblu přivedla,“ moudře pokyvovali hlavou staří pamětníci. Roku 1735 zbudovali na Radhošti misionáři z Valašska nový kříž s obrazem umírajícího sv. Františka Xaverského, významného katolického misionáře působícího v Indii a Japonsku. Slavnosti odkrytí kříže se prý zúčastnilo 2000 lidí, mezi nimi i hraběnka Ludovika Žerotínská, majitelka rožnovského panství. Ke kříži se následně konaly 4x ročně poutě, a sice v den svátku sv. Cyrila a Metoděje (5.7.), na sv. Annu (26.7.), na den Proměnění Pána Krista (6.8.) a na svátek Povýšení sv. Kříže (14.9.). Krátká životnost dřevěných křížů na exponovaném horském vrcholu přiměla rožnovského měšťana Michala Janíka postavit na Radhošti dne 26.7. 1805 vysoký kříž kamenný. K němu poté přibyl v roce 1898 i kamenný svatostánek. K posledním změnám došlo v září 1930, kdy byl kříž jednou ze silných větrných bouří povalen. Z toho důvodu byl zmenšen podstavec a kříž přemístěn na levou stranu vstupu do kaple.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Prostor původního posazení kříže nezůstal dlouho prázdný. 5.7. 1931 proběhlo na Radhošti v rámci cyrilometodějské poutě slavnostní předání dvou děl frenštátského rodáka, sochaře Albína Poláška. Šlo o sochu Radegasta a <b>sousoší sv. Cyrila a Metoděje</b>. To je situováno v zátylku kaple a zobrazuje symbolickou porážku pohanského boha Radegasta dvěma jmenovanými věrozvěsty, jimž leží u nohou. Duté sousoší, 2,6m vysoké a vážící 8 tun, je ulito z bronzu a zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,6m. Obráceno k východu pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá zároveň příchozí. V rozevřené knize, kterou drží Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž. Obě postavy, s obnaženými hlavami a v sandálech, jsou přesně rozlišeny a charakterizovány. Cyril nezapře filosofa, mírně a soustředěně hledí ve svém mnišském hábitu, jeho tvář činí mladší dojem než Metoděje, již holohlavého, oděného v arcibiskupském rouchu, jenž s vyšším stářím dožil se také větších strastí. Jeho rysy jsou dramaticky vzrušené a jeví stopy bolestí. Bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj se narodili v řecké Soluni do rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Podle jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka mohla být slovanského původu. Starší Metoděj (nar. 813) se původně věnoval jako jeho otec práci ve státní správě a byl brzy po ukončení studia práv jmenován místodržitelem v byzantské provincii na řece Struma (na hranici Řecka a Bulharska) obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad opustil. Odešel do kláštera na Olympu a stal se mnichem. Mladší Konstantin (nar. 827) vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Konstantinopoli (dnešní Istambul), byl vysvěcen na kněze a stal se profesorem filozofie. V roce 855 se však připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Okolo roku 860 byli bratři jakožto uznávaní přední vzdělanci vysláni byzantským císařem na misijní cestu na poloostrov Krym. Dostali tam za úkol vyjednat politické spojenectví, a zároveň se zúčastnit tzv. Chazarské polemiky. Šlo o kuriózní událost, při které vládce etnika Chazarů nabídnul zástupcům islámu, judaismu a křesťanství, aby mezi sebou soutěžili v náboženské diskusi, přičemž vítěz pak bude moci předat své náboženství celé Chazarské říši. Vliv náboženství, v jejichž čele tehdy stáli „civilní“ vládci říší, zavazoval národy k mocensko-politické spolupráci a stal se tak oblíbeným nevojenským prostředkem podrobování nepřátel. U Chazarů ale došlo k patu. Nakonec proto přijali pro vojsko víru muslimskou, pro zemědělce křesťanskou a obchodníkům určili víru židovskou. I přes relativní neúspěch byli vzápětí Konstantin s Metodějem vybráni pro novou misi na Velkou Moravu. Velkomoravský kníže Rastislav, později pro svůj čin prohlášený pravoslavnou církví za svatého, řešil tou dobou zásadní politicko-náboženský problém. Potřeboval vytvořit samostatnou moravskou církevní organizaci, aby se vymanil z vlivu Franské (německé) říše. Využil situace, kdy pasovského biskupa zachvátila mrtvice a celá diecéze včetně misijních území upadla do chaosu. Vyhnal ze země latinsky mluvící kněze a rychle vyslal posly k římskému papeži Mikuláši I., aby jej požádal o učitele, který měl jakože prohloubit křesťanskou víru na Velké Moravě, ale hlavně zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Papež však politicky zataktizoval, nechtěl si totiž pohněvat franského císaře, díky němuž požívala katolická církev vlivu na velký kus Evropy, a tak Rastislavovu žádost zamítnul. Po neúspěchu v Římě vyslal Rastislav roku 862 obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. Z hlediska mocenských zájmů Byzance nešlo o významnou záležitost. Velkomoravská říše zaujímala území, které nikdy dříve do římské říše nepatřilo a zdejší události neměly s Byzancí nic společného. Přesto se císař poradil o této příležitosti se svým přítelem Fótiem, konstantinopolským pravoslavným patriarchou, a pro znalost slovanského jazyka na tuto složitou misii vybrali Konstantina s Metodějem. Při přípravách sestavil literát Konstantin pro Slovany nové písmo (hlaholici) – slovanské jazyky totiž existovaly dosud jen v ústní formě – a společně s Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické texty potřebné pro konání bohoslužeb. Na Velkou Moravu dorazili někdy na jaře 863, Konstantin pravděpodobně jako kněz a Metoděj jako jáhen. Rastislav sice žádal biskupa, ale Byzanc se nechtěla pustit do konfliktu s Římem, neboť neměla o poměrech na Moravě ani šajnu a takhle jejich misie nevzbudila žádné podezření. Bratři pracovali s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování ve staroslověnštině, které na rozdíl od latiny (jediný katolíky povolený bohoslužebný jazyk) obyčejní lidé rozuměli. Franskému císaři se ale Rastislavovy snahy o osamostatnění nelíbily natolik, že jej vojensky přinutil k podrobení se a poslal mu vyhnané latinské kněží zpátky, což zapříčinilo následné vyhrocené rozepře s jinak kážícími Řeky. V roce 867 s sebou bratří vzali první vyučené pravoslavné kněze na vysvěcení do Konstantinopole. Cestou se však dozvěděli o převratu v Byzanci a k oficiálnímu vysvěcení tak zřejmě nedošlo. Naopak si je k sobě ale pozval papež Mikuláš I., který se dozvěděl, že na Moravě káží v nepovoleném jazyce a chtěl si to s nima vyřídit. Než k němu docestovali, zemřel a jeho nástupce Hadrián II. je uvítal s otevřenou náručí. V učených disputacích se Konstantinovi podařilo skvěle obhájit oprávněnost slovanské liturgie a v roce 868 pro ni získal dokonce oficiální povolení. V Římě však Konstantin onemocněl, na Moravu se odmítl znova vrátit (mimo jiné psychicky unavený z věčných hádek o sloužení mší v domácím jazyce) a když vytušil, že brzy zemře, vstoupil do kláštera a přijal mnišské jméno Kyrillos, počeštěně Cyril. Zemřel 50 dní nato dne 14.2. 869 ve stáří 42 let. Metoděj se vrací na Moravu v době, kdy zrazený Rastislav umírá. Má s sebou sice papežskou bulu s povolením a je na podzim 869 jmenován prvním moravským arcibiskupem, na povel Franského krále jej však církev povolává na sjezd v Řezně. Tam je nečekaně sesazen a odsouzen na doživotí. 2,5 roku proseděl Metoděj v otevřené vězeňské jámě, než jej nový papež Jan VIII. zachránil a znova dosadil do čela moravské arcidiecéze. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem Wichingem kvůli staroslověnštině z kacířství a znovu je volán do Říma k obhajobě. S povolovací bulou se nyní vrací na Moravu jako nitranský biskup. Wiching proti němu však nepřestává intrikovat a žaluje dalšímu novému papeži Hadriánu III., který slovanskou liturgii zakazuje a nařizuje, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Metoděj odevzdává své opisy slovanských bohoslužebných knih u patriarchy Basilea I. v Konstantinopoli, aby byly využity při misijních cestách do Bulharska a na Rus. Po návratu na Moravu, kde dokončil překlad Bible, jmenuje těžce nemocný Metoděj svým nástupcem Moravana Gorazda a krátce nato dne 6.4. 885 ve věku 72 let umírá. Brutální Wiching dává arcibiskupa Gorazda uvěznit a asi 200 staroslověnsky vzdělaných kněží v okovech vyhání ze země, neboť odmítli zradit odkaz svého učitele. Někteří našli útočiště v Čechách, někteří v Polsku, někteří v Bulharsku. Archeologové v roce 1963 zřejmě nalezli Metodějův hrob v kostele v Uherském Hradišti, avšak prázdný. Jako klatý byl nejspíš krátce po své smrti přemístěn na méně důstojné neznámé místo. V současnosti slaví katolické Česko i Slovensko svátek Cyrila a Metoděje 5.7., kterýžto den byl ustanoven papežem bez jakékoliv souvislosti s životem svatých bratří. Pravoslavná církev jej slaví podle občanského kalendáře 24.5., což se považuje za den vstupu Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 07/2012
