Martiňák, pam., rozc. (785m) – Bařiny, rozc. (815m) – Čertův mlýn (1205m)

Zelená trasa o délce 5,5km stoupá lesní stezkou z Martiňáku na vrchol Čertova mlýna. Cestou není moc výhledů, zato narazíte na přírodní zajímavost Čertův stůl. Trasa se stává zajímavější poté, co zjistíte, co se tu dělo za 2.sv. války anebo jaké přírodní bohatství se v chráněných rezervacích skrývá. Trasa je vhodná pouze pro pěší z důvodu omezení v národní přírodní rezervaci.

* * *

Trasa začíná na Martiňáku, kam se lze dostat mnoha způsoby. Kromě cyklotras a běžkařských stezek se v sedle Martiňák u rozcestníku Martiňák, pam., rozc. (785m) sbíhají také zelená značka z Horní Bečvy (4km), žlutá z Horní Bečvy (4km), modrá od Zavadilky (6km), žlutá z Podolánek (4km), modrá z Kociánky (3km), červená z Hlavaté (7,5km) a červená z Pusteven (8,5km).

V roce 1743 koupil zdejší javořinu sedlák Jan Martiňák z Horní Bečvy, aby na ní pásl 100 vlastních i cizích ovcí. Javořina měla 114ha a dnešní turistické cesty vlastně sledují staré vozové cesty, jež vedly z Bečvy přes Martiňákovu javořinu do Podolánek. Komunikační spojnice přes Martiňák byly natolik důležité, že zde v 60.letech 19.stol. zbudoval Michal Martiňák hostinec U Martiňáka. Klientelou hostince byli formani, dřevaři a pastevci. Zlatou éru zažil hostinec před koncem 19.stol., kdy s výstavbou železnic začali do Beskyd proudit výletníci, turisté i obchodníci. V tom čase, v roce 1897, odkoupil usedlost s hostincem Jan Polách a od roku 1900 v ní provozoval drobný obchod. Roku 1903 odkoupil hostinec obuvnický mistr Josef Kubáň z Horní Bečvy. Když mu po 5 letech hospoda vyhořela, jal se stavět novou – zděnou, jejíž provoz předal po čase dceři Otýlii. Sám bydlel s početnou rodinou na jižním svahu pod Martiňákem, pracoval v lese a hostinec vedl jeho nájemce. Nakonec ale v roce 1932 hostinec s okolními pozemky prodal Klubu československých turistů. Pasekářskou chalupu u hostince koupila již v roce 1906 Pohorská jednota Radhošť a přebudovala ji na turistickou útulnu o 3 pokojích po 3 lůžkách a společnou podkrovní noclehárnou pro 10 osob. Souběžně teda v jednu chvíli na jednom místě hospodařily celkem dva turistické spolky. V roce 1935 si turistické objekty na Martiňáku pronajal Rudolf Kubáň z Prostřední Bečvy, který se oženil s dcerou Josefa Kubáně Amálií. Chata se stala velmi oblíbenou, přestože se svítilo jen svíčkami či petrolejkou. Zvláště si hosté chválili Amálie kuchyni. Po vyhlášení Protektorátu se staly Beskydy lyžařskou velmocí. A nejen to. Kubáňovi se ujímali osob utíkajících za hranice, zprostředkovávali jim převaděče, a když se v horách objevili partyzáni, začali pomáhat i jim. Amálie bratr Josef a sestra Božena vypomáhali v hostinci jako číšník a kuchařka, přičemž působili i jako partyzánské spojky. O válečných osudech lidí z Martiňáku bude řeč ještě později. Po válce byla chata znárodněna a vznikl při ní lyžařský vlek. Když v roce 1990 požádal Klub českých turistů o její vrácení, jednání byla zdlouhavá a nakonec došlo k finančnímu vyrovnání. Dnes je objekt v soukromých rukou, provozují se zde wellness apartmány a restaurace.

O historii hostince Martiňák si můžete více přečíst na informačním panelu projektu Poznáváme Horní Bečvu. Můžete posedět na okolních lavičkách a vyfotit se na oblíbeném fotopointu s dveřmi, za nimiž se otevírá výhled na dvouvrcholový kopec Červenec (760m), nenápadný Na Grúni (670m) v předhůří tisícovky Radegast (1106m) a pár vršků naproti přes údolí Rožnovské Bečvy. Nad hostincem se navíc ukrývá památník Partyzánské brigády Jana Žižky, jež v této oblasti ke konci 2.sv. války operovala.

Zelená značka stoupá z Martiňáku středním sklonem po kamenité svážnici do sedýlka mezi bezejmennými vršky (828m a 826m) a po chvilce krátce středně klesá do sedla na rozcestí Bařiny nad stejnojmennou samotou se starým lyžařským vlekem. Na Bařinách stojí zastřešený turistický přístřešek a nachází se zde i jeden z panelů obnovené naučné stezky. Dříve zde visel panel na zcela jiné téma, jenž vzpomínal na 3 velitele Partyzánské brigády Jana Žižky a jejich osudy spojené s těmito místy. Za sebou máte 0,5km a ukazatel Bařiny, rozc. (815m) nyní posílá zelenou značku 5km rovně po hřbetu hory na vrchol Čertova mlýna.

Dík lesní těžbě před pár lety je následující úsek na Bukovinu (998m) výrazně prosvětlený a nabízí pár částečných výhledů na okolní hory. Široká stezka střídavě stoupá volným a středním tempem. Za zády se nejdřív objeví blízké kopce, pod úrovní vršku Blato (938m) vykoukne trojúhelníkový vrchol Vysoká (1024m), nejvyšší vrchol Vsetínských Beskyd, a pod hranicí lesa při vrcholku Bukovina (998m) se mezi stromy dá po pravé ruce zahlédnout hora Smrk (1276m) či Čarták (953m) s rozhlednou Súkenická ve směru ušlé cesty. Poté již vstoupíte do vzrostlého lesa a výhledy končí.

Bukovina je jediný vršík v hřbetu Čertova mlýna, ze kterého se v rámci táhlého stoupání (neznatelně) klesá. V tu chvíli máte před sebou ještě 2,8km. Pokračujte středním stoupáním k přírodní rezervaci Klíny, jejíž horní hranici tvoří právě hřebenová stezka. PR se rozkládá na prudkých, východně exponovaných svazích směrem k potoku Magurka a vyhlášena byla 17.6. 1977 na rozloze 65,3408ha. Území je po stranách rozbrázděno zářezy potoků hloubky až 8m, obsahuje přirozené jedlobukové porosty pralesovitého charakteru a v bylinném patře převládají typické druhy jako kyčelnice cibulkonosná, kyčelnice devítilistá, pitulník horský, plicník tmavý, samorostlík klasnatý, svízel vonný, šalvěj lepkavá či violka lesní. V podhřebenových polohách rostou druhy acidofilních bučin a jedlin, např. bika hajní, pstroček dvoulistý, šťavel kyselý a věsenka nachová, na světlinách u svahových pramenišť zase devětsil bílý, kýchavice bílá Lobelova a karpatský endemit oměj tuhý moravský. Vhodné životní podmínky tu nachází mlok skvrnitý, čáp černý, jeřáb lesní, strakapoud prostřední, ořešník kropenatý a pěvuška modrá, jelen evropský, srnec obecný, divoké prase nebo rys ostrovid.

Úhel stoupání postupně zvolňuje až na mírný při druhém konci PR Klíny. V tomto úseku potkáte několik velkých kaluží, jejichž existenci dopomáhá bahnění divokých prasat. Kousek nad rezervací byl proto položen dlouhý povalový chodník. Zužující se stezka pokračuje do viditelně divočejší části lesa na neoficiálně pojmenované kótě Davidov (1122m), kterou poznáte podle dřevěné jmenovky zavěšené na stromě u cesty. Neznačeným chodníčkem se odtud dá sejít vpravo do sedla pod Magurkou, což je málo znamý beskydský vrchol bez turistických značek. Díky své poloze a výšce je Magurka (1067m) viditelná jen z několika málo míst v okolí, např. ze Smrku.

Není proto divu, že se na Magurce ke konci 2.sv. války usadila naše největší a nejznámější partyzánská skupina. Partyzánská brigáda Jana Žižky se skládala z Čechů, Slováků a Sovětů. Asi 60 osob přešlo slovensko-českou hranici u Velkých Karlovic 28.9. 1944 a zhruba stejný počet partyzánů se sem probíjel až do půlky října. Sraz měli právě zde na Magurce. Ještě týž den, kdy na Magurku dorazili poslední partyzáni, proběhl letecký útok na Ostravu a jedno ze spojeneckých letadel omylem shodilo několik pum přímo na tábor, neboť pilota zmátly uniformy slovenské policie. Bylo nutné se přesunout, protože místa bombardování chodili následně prozkoumávat Němci. A tak partyzáni celý další měsíc pendlovali okolím Podolánek, než kolem nich Němci utáhli smyčku. Ve středu 2.11. 1944 se velitelé partyzánské brigády, 30-letý Ján Ušiak a 23-letý Dajan Bajanovič Murzin sešli na Čertově mlýně s místními odbojáři. Byli však přepadeni německou hlídkou, jež v daném prostoru prováděla preventivní obchůzku. Všichni civilisté se rozutekli a strhla se přestřelka. Ušiak utrpěl pětinásobný průstřel obou předloktí a Murzin byl postřelen do nohy. Zatímco Murzin prchal po prudkém svahu hory dolů do Podolánek, kde několik dní přežíval v malém improvizovaném zákopu v zemi, Ušiak se schoval v lese a až za tmy doklopýtal do hostince Martiňák, odkud byl transportován k ošetření. Murzin přežil, Ušiak ne. Byl vypátrán a raději se v domě svých zachránců v Čeladné sám zastřelil. Dva týdny nato byla zahájena Operace Tetřev. Němci obklíčili celý Radhošťský hřbet, vyhlásili obyvatelům stané právo a sektorově hory metr po metr prohledávali. Velké pohyby vojska však zpravodajcům mezi partyzány neunikly a většina se jich stihla přesunout mimo oblast. Zůstala jen část brigády Jana Žižky, která se po rozbití štábu rozptýlila. Zatčeni byli i Kubáňovi z Martiňáku. 42-letý Vladimír zemřel při výslechu gestapem, 39-letý Rudolf (provozovatel hostince) byl popraven v lednu v Brně, 31-letý Josef (číšník) a 32-letá Božena (kuchařka) zemřeli v koncentráku na jaře 1945. Na budově hostince mají svou pamětní desku. Na té jsou uvedeni také Jaroslav a Josef Macurovi a Eduard Rozka. V ukryté chaloupce vdovy Františky Macurové na Martiňáku spolupracovali s partyzány totiž všichni 3 její synové. Zraněný Ušiak u nich čekal na převoz do Čeladné. Jakmile se dozvěděli, že se po Ušiakově smrti na Čeladné zatýká, vyrazil 32-letý Jaroslav Macura 4.11. 1944 na 4km vzdálenou Horní Bečvu, aby zachránil obecního tajemníka Rosku zapojeného v odboji. Roska odmítl opustit rodinu a následujícího dne byl zatčen. Pro Jarka Macuru si přišli 30.11. večer, když se vracel z práce v lese. Němci jej odvlekli do Kounicových kolejí v Brně a 22.1. 1945 ho popravili. Na počest jeho hrdinského činu se na Horní Bečvě koná běžecký závod Macurův memoriál.

Za plochou kótou Davidov přichází krátký výrazný stoupák, v rámci něhož se objevuje plochými kameny zpevněná studánka Čertův mlýn, která je však sotva na namočení rukou. Od tohoto stoupáku se již pohybujete v národní přírodní rezervaci Kněhyně – Čertův mlýn, a je nutné se proto řídit jejími zpřísněnými pravidly. Následuje mírně stoupající úsek relativně travnatým hřbetem, na jehož konci se nachází značená odbočka ke skalnímu útvaru Čertův stůl.

Lidová pověst o jeho vzniku praví, že jedna chudá vdova, co žila pod Radhoštěm, měla dceru, do které se zakoukal čert. Matka si vymínila, že čert musí jako věno vystavět na vrcholu kopce větrný mlýn, a to za jedinou noc, než ráno kohout zakokrhá. Čert se v podobě myslivce lehce zbavil všech kohoutů, co jich po okolí našel, akorát na jednoho zapomněl, co ho prozíravá vdova doma v bečce ukryla. Než mlýn stačil dokončit, vdova kohouta vypustila, ten zakokrhal a v tu chvíli pozbyl čert sílu. Mlýnský kámen, který zrovna nesl na zádech, spadl na zem a tam zůstal dodnes. Prý jsou na něm vidět otisky čertových zad a řetězů. No a žlab, v němž balvan leží, měla být mlýnská strouha. Proto se hoře říká Čertův mlýn a spadlé kamenné desce Čertův stůl.

Čertův stůl je bezesporu jedním z nejzajímavějších přírodních útvarů v Beskydech. Žádný jiný nerozpoutává tolik dohadů o jeho vzniku. Útvar se skutečně nachází na konci asi 100m dlouhého žlabu a v jeho okolí byste podobně velkých balvanů nalezli vícero. Tento jediný na kraji však vypadá jako masivní deska záměrně položená na dvou menších pravidelných kamenných soklech. Deska váží úctyhodné 6,5 tuny. Badatelé se v teoriích o původu čertova stola rozcházejí. Jedni jej považují za dokonalý výtvor přírody vzniklý rozsedáním skalních bloků, druzí jej mají za dílo lidských rukou, přesněji řečeno za megalitickou stavbu čili dolmen. Dolmen znamená v bretonštině „kamenný stůl“ a je jím označována prehistorická stavba z velkých nepravidelných kamenných bloků, zpravidla gigantických rozměrů. Uvnitř větších dolmenů vznikala i místnost, někdy vypadaly spíš jako pohřební mohyly. Dolmeny se dochovaly v různých částech světa a jsou ztotožňovány s keltskou kulturou. Výraz „Keltové“ je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly Evropu, včetně území dnešních jižních a západních Čech. I přes pravděpodobně odlišný rasový původ vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však netvořili jednotný stát. V 1.stol. př.n.l. podlehli Římanům a byli pod tlakem germánských kmenů postupně asimilováni a vytlačeni do Skotska a Irska, kde se keltština udržela dodnes. Na území ČR jsou doloženy archeologické nálezy tzv. oppid na Hostýně, na Kotouči u Štramberka či nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. Keltština se odrazila též v českých zeměpisných názvech, např. Labe (Albis – bílá řeka), Vltava (Vultava – divoká řeka), Ohře (Agara – řeka s rychlým tokem) nebo Jizera (Isara – bystrá řeka). V oblasti Moravy výskyt Keltů až tak zdokumentovaný není, nicméně o Radhošti se ví, že byl místem starodávných rituálních obřadů, stejně tak pravděpodobně i Čertův mlýn. Keltové uctívali hory a vyvýšená místa jako posvátné oblasti. Ačkoliv poměrně brzy přijali křesťanství, původní bojovné kmeny uctívaly přírodní síly a hledaly své bohy v přírodních objektech a jevech. Zvlášť významnou roli v náboženském životě Keltů sehrávali druidi v roli učenců a kněží. Některé římské prameny uvádějí, že se na druida studovalo až 20 let a tito lidé byli vysoce vážení. Jistý druid Diviciacos jednal v římském senátu s Caesarem a mohl si u toho dokonce ponechat svou zbroj, což bylo nevídané. Druidové směli vstupovat na posvátná místa, na slavnostech měli první slovo (dříve než král), vykonávali oběti (části úrody, zvířata i lidské oběti), měli znalosti z oblasti bylin, byli to léčitelé, politici, ovládali astronomii i astrologii. Už tehdy uměli sestavit horoskop, který koresponduje s našim systémem slunečních znamení. Keltské náboženství bylo polyteistické, nejvyšším bohem v jejich systému bohů byl Taranis hromovládce, jehož hněv kněží tišili upalováním obětí zaživa. Římané jej ztotožňovali s Jupiterem, slované s Perunem a germáni s Thórem. Druhý významný byl Lugh, bůh světla, umění a řemesel. Římané jej považovali za svého Merkura. Důležitou byla i bohyně Epona čili Kotys, ochránkyně koní, kterou si později Římani převzali za svou. Po Keltech nám do dnešních dnů zůstaly v téměř nezměněné formě některé naše svátky, jež se vážou s astronomickými úkazy. Samozřejmostí jsou oslavy slunovratu a rovnodennosti, ale také svátky v polovině doby mezi nimi. Rok začínal Samhainem a slavil se 1.11. v noci z předešlého dne na den sváteční. Znamenal něco jako rozloučení s letní hojností, svátek zesnulých a přípravu na období zimy. Římský papež Bonifác IV. (asi 550-615 n.l.) se chtěl na území svého vlivu zbavit pohanských zvyků a pro období Samhainu proto vytvořil nový svátek – na den 1.11. určil svátek Všech svatých, který měl staré zvyky nahradit, jenže lidé slavili svátky oba a prolnutím z toho vznikl dnešní paskvil, kdy se den po svátku Všech svatých slaví i tzv. dušičky. 1.2. se slavil Imbolc, svátek jara, který se později posunul na 2.2. Pohanští Slované jej slavili jako Hromnice, ale význam byl stejný. Podle lunárně-solárního kalendáře byl očekáván příchod boha Peruna. Perun jako představitel plodivé síly přichází, aby zvítězil nad temnými silami a svrhnul vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě prvního jarního zahřmění. Jarním bleskem se příroda otevírala novému životu, před hromovým rachotem prchali zlí duchové a zalézali do svých skrýší. Prvnímu jarnímu zahřmění byla věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli rozličnými rituály, např. ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím, zatínali do země před vraty sekery apod. Tyto zvyklosti se v Čechách praktikovaly až do 19.stol. Z křesťanského hlediska jsou Hromnice svátkem uvedení Páně do chrámu. V noci z 30.4. na 1.5. slavili Keltové Beltine, kdy pálili „čarodějnice“ symbolizující veškeré utrpení a strádání. V ten den zapalovali na návrších dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, který měl být takto očištěn po zimě. V předvečer Beltinu se milenci vydávali do lesů, od čehož možná pochází také zvyk líbání pod rozkvetlým stromem na 1.máje. Květen byl potom u Keltů svátkem milostných her. Dne 1.8. se nakonec slavil Lughnasad (Lughovy slavnostní hry). Šlo o oslavy začátku sklizně, lidé se scházeli se vzdáleným příbuzenstvem, uzavírali manželství, konaly se trhy i koňské závody. Ze snopku nedozrálého obilí se pekly malé bochníčky chleba, snop, který se v tento den rukou utrhl, se ponechával až do příštího léta. Časně ráno bylo zvykem jít na kopec pozdravit vycházející slunce a prosit o přízeň počasí, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes, kdy poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili křesťanské jitřní mše. Slavnost, kterou se ukončují žně, lze najít téměř ve všech zemědělských kulturách, neboť sklizeň představuje největší praktický zlom v průběhu zemědělského roku. U nás je známá jako dožínky a práci na poli, kde musela pracovat celá rodina včetně dětí, následně střídá počátek školního roku. Křesťanství slavnost dožínek do svého kalendáře nepřijalo, protože hlavním svátkem roku jsou Velikonoce s docela jiným obsahem. Nicméně prastaré tradici se nedalo úplně bránit a dožínky se dodnes slaví i bohoslužbou v kostelích. Na závěr si jen řekněme, že přesně v ose čertova stolu se nachází vrchol Radhoště a z dutiny pod dolmenem lze o jarní (20.3.) a podzimní (23.9.) rovnodennosti pozorovat západ slunce nad Radhoštěm. Je tedy možné, pokud čertův stůl není čistě dílem přírodních pochodů, že mohl sloužit jako primitivní observatoř či rituální stůl. Ovšem pozor, pro husté zalesnění hřebene není nyní od čertova stola žádný výhled.

Mimochodem, přímo na stole i na několika balvanech okolo si můžete osahat, co to je ten beskydský flyš. Jde o odborný termín z geologie popisující různě mocný soubor opakujících se sedimentárních vrstev pískovců a jílů. Vrstvy těchto hornin se ukládaly na sebe a po zpevnění vytvořily téměř pravidelné pruhy v kameni. Při doteku cítíte, jak se rytmicky střídají. Dna moří a oceánů tvoří flyše ze 100%, na souši dosahují hodnoty až 75%. Zbytek jsou sopečné vyvřeliny. Materiální obsah flyšů ale není všude stejný. V Beskydech máme složení pískovcovo-jílovité. Pískovec vzniká stmelením zrn jílovitou hmotou zvanou matrix. Mají různou barvu, zdejší godulské pískovce jsou ovšem našedlé až šedozelené. Snadno se drolí a zvětrávají. Jílovce dobře absorbují vodu a k jejímu vytěsnění potřebují specifické podmínky, proto jsou tak nestabilní. Velikost zrna pískovců činí až 2mm, velikost zrna jílovců pod 0,004mm. Pokud připouštíte vědeckou teorii, že se v prehistorii nalézaly Beskydy hluboko na mořském dně, pak se zaměřte na hrubost zrna v kameni. Ta odvisí od lokace v prehistorické mořské pánvi. Jsou-li vrstvy flyše široké, protože obsahují velké kusy kamenů, vznikly na okrajích podmořských pánví, blízko zdrojů naplavenin. Jemnější flyš (jako ten beskydský), vznikl v centrálních oblastech pánví, kam doputovala jen ta menší lehčí zrnka a vrstvy jsou proto tenčí. Po ústupu oceánu se pustil do zvětrávání a tvarování Beskyd vítr, déšť a mráz a od té doby tu jsou ty hory, co známe dnes.

Od Čertova stolu na vrchol Čertova mlýna je to už jen asi 150m. Na zalesněném prostranství najdete dřevěné posezení (stůl, lavičky), další povalový chodník a rozcestník Čertův mlýn (1205m). Za sebou máte 5km a můžete přestoupit na červenou značku na Pustevny (3km) nebo opačným směrem do sedla pod Kněhyní (0,5km) a Horní Čeladné (6,5km).

Území, v němž se právě nacházíte, je součástí národní přírodní rezervace a podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny podléhá nejvyšší kategorii ochrany. Mezi základní podmínky této ochrany patří zákaz libovolných zásahů člověka do prostředí, např. vstup nebo vjezd mimo vyznačené cesty, provozování horolezectví, létání na padácích či kluzácích, sběr rostlin a odchyt živočichů. V ČR existuje celkem 111 národních přírodních rezervací, z toho na území Beskyd jich máme 8.

Národní přírodní rezervace Kněhyně – Čertův mlýn zaujímá vrcholy a přilehlé svahy obou jmenovaných kopců, oddělených od sebe jen nehlubokým sedlem. Má výměru 195,02ha, což ji činí rozlohou největší NPR v Beskydech. Zřízena byla výnosem Ministerstva kultury dne 19.1. 1989 na ochranu zbytků přirozených lesních porostů s bohatou škálou lesních typů v exponovaných polohách s typickou faunou, flórou a pseudokrasovými jevy. Geologický podklad je tvořen flyšem slezské jednotky, převážně godulského souvrství s převahou odolných pískovců nad jílovci. Pro vrcholové oblasti Beskyd je charakteristické hlubinné ploužení, které porušuje horninový masiv a dochází k rozvolnění vrcholových poloh vysokých hřbetů. Vznikají zde rozsáhlé skalní sesuvy, na jejichž odlučné plochy jsou vázány rozsedlinové pseudokrasové jeskyně a propasti. Na obou vrcholech byste našli věnce skalisek, západní svah Čertova mlýna a východní svah Kněhyně jsou postiženy starými sesuvy a rozekláním skalních bloků s četnými tvary pseudokrasu. Rozekláno je rovněž temeno Čertova mlýna. Na prudkých svazích je patrná silná modelace vodou, zvláště v pramenných kotlech Bystrého, Magurky a Kněhyně. Na Čertově mlýně se nachází celkem 5 známých pseudokrasových jeskyní o délce 5-74m, četné skalní výchozy a útvary. Na jihovýchodním svahu je reliéf členěn v sérii několika podélných prohlubní, které probíhají souběžně se svahem. Nejvýraznější z těchto rozsedlin je brázda Čertova stolu. Asi 150m jihojihozápadně od vrcholu Čertova mlýna se nachází nejdelší (74m) a zároveň nejhlubší (30m) zdejší jeskyně Čertova díra. Jeskyně je výrazně vertikální se dvěma vchody a vznikla na jediné tektonické poruše. Jeskyně Vasko je 30m dlouhá a má také dva vstupy. Menší jeskyně Čertův mlýn I, II a III jsou rozsedlinového a suťového původu. Pseudokrasové jevy (rýhy a jeskyně) se nacházejí též na východním svahu Kněhyně. K významnějším rostlinným druhům NPR patří oměj tuhý moravský, který se v ČR vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech, kamzičník rakouský, mléčivec alpský, kokořínek přeslenitý či papratka vysokohorská. Ze vzácných druhů keřů v nejvyšších polohách vyskytuje rybíz alpský a rybíz skalní. Na tlejících padlých kmenech, především smrku, byl nalezen vzácný mech šikoušek zelený. V rezervaci provedli odborníci výzkumy půdních bezobratlých, střevlíků a obratlovců. Zajímavý byl nález jediného druhu našeho slepého střevlíčka. Kromě několika dalších beskydských vrcholů tento karpatský prvek nikde jinde v ČR nežije. Vzácnější druhy ptactva zastupují jeřábek lesní, datlík tříprstý, strakapoud bělohřbetý, holub doupňák, krkavec velký, lejsek malý a včelojed lesní. V hřebenových oblastech bývá pozorován také čáp černý. Z drobných savců se v NPR vyskytuje např. myšivka horská, rejsek horský, rejsec černý, hraboš mokřadní a myšice temnopásá. Jeskyně Čertova díra je významným zimovištěm netopýrů, spolu s jeskyněmi na Pustevnách a Kněhyni patří k jejich nejvýše položeným zimovištím v ČR. Rezervace je součástí biotopu rysa ostrovida, několikrát byl v posledních letech pozorován i medvěd hnědý. Kriticky ohrožený tetřev hlušec je zde prakticky před vyhynutím. Vysokohorský les má 170-190 let, nejstarší stromové patro je z větší části v důsledku stáří, působením imisí a kůrovce odumřelé, pod ochranou padlých kmenů však probíhá přirozené zmlazování lesa.

Aktuálnost k 08/2025          

Délka trasy: 5,1 km

Převýšení: 415 m