Horní Lideč, ŽST, odb. (455m) – U kříže (620m) – Pulčín, rozc. (625m)
Láká vás představa pěkné a jednoduché procházky po nejjižnějším cípu CHKO Beskydy? Pak je tato 5km dlouhá trasa určena právě vám! Dohlédnete až na Slovensko a do Bílých Karpat, uvidíte Vizovické vrchy, zvlněnou valašskou krajinu plnou luk a pasoucích se stád či průsmyk Lomensko, přitom minete netradičně zpracovaný památník anebo jen spočinete na lavičce nad Horní Lidčí. Celá cesta má zpevněný povrch, dá se snadno zdolat na kole a lze ji doporučit seniorům, výletníkům s kočárkem, případně i běžkařům.
* * *
Území obce Horní Lideč bylo prokazatelně osídleno již v době bronzové a protínala jej větev tzv. jantarové stezky. Poprvé je zmíněn v zakládací listině vizovického kláštera z 20.8. 1261. Původ slova Lideč je patrně odvozen od osobního jména Ľudek a znamená „ves Ľudkova“, přívlastek Horní vyznačuje jeho polohu oproti Dolnímu Lidči, což je dnešní Lidečko. Po roce 1335 patřila ves k pulčínskému lénu, které se stalo s hradem Pulčín opěrným pohraničním bodem proti Uhrám, počátkem 16.stol. však byla přičleněna k brumovskému panství. Hlavním zdrojem obživy zde bylo zemědělství, podomácku se tu vyráběly prošívané podešve na papuče a část obyvatel se živila formanstvím či zvěrokleštičstvím. Základy průmyslu přinesl až mlýn (1848), parní pila (1852) a v letech 1862-1882 měla v obci filiálku vsetínská továrna na nábytek z ohýbaného dřeva Jakub a Josef Kohn. Pamětihodnostmi jsou staré dřevěné domky a kovárna v místní části Kočičina, roubená sýpka z poloviny 19.stol., dřevěná zvonice (1771), roubená studna, pomník řídícího učitele a spisovatele Jana Evangelisty Trávníčka, památník obětem nesvobody, památník osvobození a památník padlým rumunským vojákům, 2 kamenné kříže, pískovcová socha Matky milosrdenství, Jubilejní kaplička sv. Václava (1929) a kostel sv. Václava (1994).
Zlepšení sociální situace obyvatel Horní Lidče přineslo vybudování železniční tratě Vsetín – Bylnice, kudy se první vlak projel 21.10. 1928, a zejména zahájení provozu na trati Vsetín – Púchov v roce 1937. Občané v té době tak už mohli dojíždět za prací do nově vybudovaných zbrojovek ve Vsetíně a Bohuslavicích. A právě u vlakového nádraží se počíná tato žlutě vyznačená trasa.
Za zmínku stojí nejprve nezvykle rozsáhlý komplex vlakového nádraží, kde od roku 1993 sídlí Celní úřad a Cizinecká policie, zadruhé asfaltka klesající zhruba 100m k hlavnímu silničnímu tahu. U její paty se nachází rozcestník Horní Lideč, ŽST, odb. (455m). Žluté šipky ukazují jednak 2km k Lačnovským rybníkům a 8,5km na Lačnovské skály, druhak 3,5km ke kříži na bezejmenném výběžku hřebene Javorníků, 5km k Pulčínu a dále po červené 7km na Pulčínské skály. První část této cesty vede po chodníku podél hlavního tahu na Slovensko a je uvozena tabulemi dvou naučných stezek. Panel NS Vařákovy Paseky č.1 pojednává zkratkovitě o obci a směru stezky, kdežto NS Pulčínská cesta, jež bude doprovázet vaši turistickou značku, se poněkud nepochopitelně věnuje stezkám okolo vzdálené rozhledny Vartovna. Pod rozcestníkem visí také jeden solitérní info panel o zajímavostech Horní Lidče a vztahu kraje k železnici.
Během prvních pár metrů potkáte pískovcový kříž z roku 1920 s nezvyklým citátem sv. Augustýna, krátce nato zase odpočívku u studny s pumpou. Nezáživný průchod obcí vrcholí setkáním s mariánským obrázkem neznámého původu a nutností projít podchodem pod tratí a změnou směru trasy u zdejšího infocentra. Kdybyste pokračovali rovně, dojdete do centra Lidče, ovšem žlutá značka zahýbá doleva. Panel NS Pulčínská cesta č.2 se tu rozvykládává o mikulášských obchůzkách, při nichž sv. Mikuláš se svérázným doprovodem v předvánočním čase obchází jednotlivá stavení ve vesnici. V družině, kterou tvoří výhradně mládenci, můžete prý spatřit smrtku (krkaňu), čerty, koně (kobylicu), nosiče (prďu) a průvod uzavírá Mikuláš. Podle některých výkladů se v této tradici prolínají zvyky předků z pohanského období, kdy byl svět zaplněn démonickými bytostmi, s křesťanskou tradicí, kterou zosobňuje postava sv. Mikuláše, jehož kult se v naší zemi začal šířit přibližně od 12.stol. Podle etnografů jsou mikulášské obchůzky na Hornolidečsku unikátním představením, jež nemá v Evropě obdoby a je staré přes 150, možná i 200 let. Co je ovšem zajímavější na tomto prostranství, je dřevěná roubená valašská zvonice z roku 1771, postavená po kuruckém vpádu. Spolu s roubenou studnou, jež se nachází u náměstí, byly obě přestěhovány roku 1927 do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R. a dnes jsou na jejich původních lokacích umístěny přesné repliky.
Žlutá stezka si to šine do podchodu pod kolejemi a tam potkává ceduli Chráněná krajinná oblast Beskydy. Po zpevněné cestě uhne doprava a kousek kopíruje železniční trať na Slovensko. Otevřená krajina dává shlédnout dolů do vsi a vpřed na vrch Stráň (607m), kde byly nalezeny dva anténové meče a bronzové sekyrky z doby bronzové. Zároveň je tento z poloviny odlesněný kopec nejjižnějším bodem celého hřebene Javorníků. Rozbitá asfaltová cesta počíná víc než středně stoupat do bezejmenného vrchu (529m) nad Horní Lidčí. Zprvu se vylepšuje pohled pouze na obec, z vyšších poloh však lze dohlédnout až do Lidečka a začíná se vyrýsovávat také zalesněný hřeben Vizovických vrchů. Hřeben jihozápadně od Lidče jsou Bílé Karpaty s vysílačem na hoře Ploščiny (739m).
Blíže k vršku kopce se podél cesty objevují lavičky. Snadno odtud dohlédnete na náměstí v Horní Lidči, kde můžete očima vyhledat širokou křižovatku, nacházející se v místech bývalé mýtnice, zbourané v roce 1906. Nalevo od ní se mezi stromy schovává Jubilejní kaple se zvonicí, vysvěcená 27.9. 1929 k tisícímu výročí smrti sv. Václava, po jejíž opravě v roce 1990 došlo i k obnově tradice svatováclavských poutí a přitom vznikla myšlenka na výstavbu nového kostela v místě, kde původně stála stará škola, tj. vedle kaple. Netradičně architektonicky řešený kostel byl dostavěn roku 1994 a je také zasvěcený sv. Václavovi. Kostel se skládá ze dvou staveb – samotné budovy kostela a vysoké hranolové zvonice se 3 zvony. Je to nejvýraznější objekt v centru obce. U jeho vstupního schodiště byste našli sochu sv. Václava, českého knížete a hlavního patrona české země. Proč je jím zrovna on, těžko říci, protože o jeho životě neexistují žádné důkazy, historici čerpají pouze z jedné zmínky v kronice a jinak z přehršle legend, které byly jistě dle dobových zvyklostí značně přikrášleny. Měl by to být vnuk prvního přemyslovského knížete, měl být na svou dobu nezvykle vzdělaný, což je ale vzhledem k tehdejší převažující negramotnosti evropských panovníků velmi nepravděpodobné, není jisté datum jeho narození ani úmrtí, ví se jen, že byl zabit ve Staré Boleslavi v pondělí 28.9., patrně roku 935, asi ve věku 28 let a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze. Podle legend byl velice zbožný, ve své zemi upevňoval křesťanskou víru, staral se o chudé, nemocné apod., byl osobně statečný a morální, ovšem údajného syna Zbraslava měl nejspíš se svou milenkou, neboť manželka není v historických pramenech zmiňována, ačkoliv nějakou pravděpodobně měl (možná proto, že mu porodila pouze dcery). No, je to zajímavé.
Vršek kopce je porostlý stromy. Stojí tu tabule s popiskem Přírodní park, arborétum – botanická zahrada, parková sbírka živých dřevin a keřů domácího i cizího původu, rozhloha 8,1ha, délka 4km, průměrná šířka parku vlevo i pravo od cesty je 10-15m. Následuje jmenná dendrologická skladba dřevin a keřů a poznámka, že území parku netrpí smogem a smí se tu trhat léčivé byliny. Pro laika však tento lesík vypadá úplně stejně, jako řada jiných porostů v okolí. Na vrcholu kopce stojí zesilovač signálu a je od něj pěkný výhled na Horní Lideč, na téměř celé Lidečko včetně bílého kostela v centru, část Lačnova, průsmyk řeky Senice zvaný Lomensko, tvořící předěl mezi Javorníky (napravo) a Vizovickou vrchovinou (nalevo). Druhou jmenovanou tvoří Kopce (699m) s četnými jeskyněmi, výrazně trčící hrudkovitý vrch Krajčice (730m) a za ním kupovitá Na Kopci (683m). Jakoby osamělý ční pak na obzoru Suchý vrch (693m). Javornickou část zastupuje právě zdolávaný hřbet a za klínem Lomenska situovaný hřeben okolo Padělků (710m).
V nejvyšším bodě nepojmenovaného kopce narazíte na netradičně zpracovaný památník o několika objektech. Nejzvláštněji působí jakýsi zahradní domek s prosklenými dveřmi, které se nezamykají. Mramorová deska hlásá, že jde o památník zemřelých občanů Horní Lidče, v němž visí prosklené tabule s tištěnými jmennými seznamy, daty a odkazy. Zdá se, jako by tu byli jmenováni všichni neboštíci od roku 1868 až po dnešek, rozdělení podle měsíce úmrtí. Druhým velkým objektem je turistické odpočívadlo s mapkou, popisnými tabulkami, nástěnkou či schránkou na podněty příchozích. Navazují lavičky, zasklená kniha s modlitbou k Panně Marii a zasklený obraz Panny Marie ustavičné pomoci, u něhož pravděpodobně probíhávají tématické obřady. Panel naučné stezky vysvětluje: „Obrázek Panny Marie, ochránkyně obce Horní Lideč, se na tomto místě poprvé objevil někdy mezi lety 1890-1899. Nedochovaly se bohužel žádné historické doklady, které by doložily původ vzniku obrázku, neznáme ani žádnou legendu, která by se k němu vázala. Život lidí na Valašsku byl silně spojen s vírou, drobné sakrální stavby se stávaly přírozeným cílem jejich cest. Podle výpovědí pamětníků se zde lidé scházeli odedávna, hlavně v létě, kdy se modlili za úrodu na polích. Památný obrázek Panny Marie však také mohl vzniknout jako prostý projev víry jednotlivce, rodiny či větší skupiny osob. To se asi již nedozvíme.“
Zpevněná cesta se vine po hřebeni bez výrazných převýšení. Krátce se jde dolů, pak zas nahoru, okolo se rozprostírají rozsáhlé pastviny s vybudovanými napajedly. V lesíku na kótě cca 560 m.n.m. visí další mariánský obrázek a nedaleko za ním při cestě čtvrtý infopanel NS pojednávající o valašské krajině: „Valašskou krajinu formoval a spoluutvářel člověk. Původně ji pokrývaly rozlehlé smíšené lesy, které jen zvolna ustupovaly pasekářské kolonizaci. První osadníci přišli na Valašsko už ve 13.-14.stol. a usadili se pouze v úrodných údolích řek. V 16.-17.stol. jim však už půda nestačila, proto začali mýtit a vypalovat horské svahy i náhorní plošiny a na nich zakládali nové usedlosti. Svědčí o tom i mnohá valašská místní jména – Rubisko, Páleniska, Podťaté, v okolí Lidečka se třeba často setkáváme s názvem Paseky. Velkou změnu pro valašskou krajinu znamenalo také rozšiřování chovu valašského dobytka – ovcí a koz. Pastevci (valaši) využívali dosud neobhospodařované pozemky zvláště ve vyšších podhorských a horských polohách, kde nebylo možné pěstovat zemědělské plodiny. Původně jednolité lesy byly postupně narušovány stovkami pastvin. S rostoucím nedostatkem úrodní půdy v údolích kolem vodních toků se na místě provizorních přístřešků a salaší poznenáhlu budovala stálá obydlí. Kolem typických roubených chalup vznikaly v těsném kontaktu i tvrdém zápasu s přírodou sady, políčka a zahrádky, na pastvinách se rozšířila karpatská květena, z níž nejvýraznější a nejznámější jsou orchideje – vstavače. Mizející valašská krajina, kterou dnes chráníme, není tedy nedotčenou přírodou. Její hodnota je také v lidské práci, jež jí dala specifickou tvář malebné mozaiky políček, pastvin, lesů, remízků a sadů. Péče o zachování tradiční valašské krajiny tedy znamená nejen ochranu přírodních unikátů, ale i historické a kulturní vyjádření úcty k nepředstavitelně tvrdé práci našich předků, kteří se tu staletí rvali o nejskromnější obživu.“ Od panelu NS se naskýtá pěkný výhled na obě strany hřebene. Nad Lidečkem se rozléhá přesně ten typ krajiny, o němž byla řeč, s lesnatým okrajem Vizovických vrchů, na druhé straně to je ves Francova Lhota v mělkém údolí horního toku říčky Senice pod lemem hraničního hřebene Javorníků. Dominantu tvoří Čubův kopec (720m) s rozhlednou na vrcholu, přecházející blíže do Tisůvku (642m) a Čubeku (678m), část hřebínku vpravo za ním jsou Bílé Karpaty, nalevo slovenská Kopanica (600m).
Život dávných obyvatel na pomezí Moravy a Uher (dnešní Slovensko, Maďarsko a Rakousko) byl vystaven stálým nebezpečím. V 16.stol. lid znepokojovaly přepady loupeživých uherských bojůvek z panství Povážská Bystrica a Lednica anebo mezi lety 1605-1606 surový vpád Bočkajových vzbouřenců. Za třicetileté války táhla Horní Lidčí vojska švédského vojevůdce Torstensena na výpravě proti Brumovu. Tuto událost připomínají nálezy švédských mincí z roku 1634 s nápisem Gustaus Adolphus rex. Při tatarsko-tureckém vpádu roku 1663 byla dokonce celá vesnice vypálena a 156 obyvatel pobito nebo odvlečeno do otroctví. O 20 let později zažila Lideč pustošivý vpád povstalců Tököliho a obdobná situace se opakovala ještě v letech 1704-1708 za Rákocziho povstání. Dne 9.3. 1707 do Horní Lidče a Lidečka vpadl Ondřej Vajda s oddílem čítajícím asi 1000 kuruců (postalců) a obě obce vyplenil. Za prusko-rakouské války tudy pro změnu roku 1866 prošla část pruského vojska, aniž způsobila škody, což se ovšem nedá říct o hitlerovských okupantech (1939-1945). V Lidči byla trvale umístěna německá finanční stráž, přesto tu však vznikl už v počátcích okupace protifašistický odboj. Šlo zejména o pomoc při převádění lidí na Slovensko, shromažďování zbraní a potravin, rozšiřování letáků a podporu partyzánského hnutí. Obec byla osvobozena sovětskými a rumunskými vojáky v dopoledních hodinách dne 2.5. 1945. Válečné oběti připomíná pomník ve středu obce.
Žlutá stezka přechází po dlouhém, mírně stoupajícím hřbetu k severu, kolem ohrady pro dobytek. Stále je výborný půlkruhový výhled na západ do podhůří Vizovických vrchů a Bílých Karpat. Z nich jsou nyní dobře vidět Ploščiny (739m) se stožárem, sousední Královec (655m) či Stráně (664m). V těchto místech zároveň informační cedule vymezuje opačnou hranici arboreta. Podíváte-li se vpřed, kam vede cesta, zjistíte, že teď budete muset trochu zabrat, neboť střední stoupání míří k nejvyššímu bodu trasy. Z úbočí pahorku se otevírá poslední rozevřený výhled do krajiny. Když se otočíte, po pravé ruce budete mít stráně nad Lidečkem a lesnatý hřeben Kopce (699m), Krajčice (730m), Na Kopci (683m), Suchý vrch (693m), je vidět část Horní Lidče a linka Bílých Karpat od Strání (664m) přes Královec (655m) a Ploščiny (739m) téměř k Požáru (792m), z druhé strany pak horský masiv Čubova kopce (720m) s přináležejícími vedlejšími vrcholy a část Bílých Karpat kolem hory Končitá (817m).
Hřbet žlutě přepůleného hřebene je téměř plochý a obkroužený lesem. Na malém prostranství naleznete posezení, dřevěný kříž a rozcestník U kříže (620m). Za sebou máte 3,5km, před sebou 1,5km. Panel naučné stezky se opět vrací k lidovým sakrálním památkám a tvrdí, že kříž na Rovnicách je upomínkou dávných událostí. „Váže se k němu zajímavá pověst vyprávějící o chlapci, který se zde schoval v koruně lípy, když předtím před rabujícími kuruckými nájezdníky (uherští povstalci) zachránil monstranci z kostela v Lidečku. Jiná pověst zase vypráví, že při nájezdu Tatarů se poblíž kříže skrylo 7 matek se 13 malými dětmi. Prý zradou byl jejich úkryt vyzrazen a všichni byli pobiti. Pochováni byli v místech za křížem, směrem k Pulčinám. Staří lidé říkali, že zde pořádně nic nerostlo, jenom samé trní. Podle třetí pověsti zde proběhl krvavý střet Kuruců s Valachy, oběti byly pochovány na místě boje a nad nimi postaven tento kříž – jedni tvrdí, že tu leží Kurucové, jiní že Valaši. Časem se začalo vykládat, že kolem kříže straší. Kdysi prý šla tetka Húdčena z Klobúk z jarmeka, po cestě se zastavila u kmotřenky a popily spolu „zhřívanice“. Na Rovnice došla tetka až za tmy. Jak jinak, potkala tu strašidlo. Když na ni postava s hlavou pod paží zařvala: „Daj peníze!“, rozkurážená Húdčena si dupla a odbékla: „Všeci enem peníze chcú, to já bych takéj ráda.“ Strašidlo se leklo, s velkým rámusem zmizelo a prý se už nikdy neukázalo...“
Od kříže je vidět přes pastvinu s napajedlem do Francovy Lhoty a na hřeben Čubova kopce (720m). Zpevněná cesta krátce středně klesá, srovnává se a již můžete pohlížet na pulčínský kopec. V půlce cesty k cíli je již Pulčín vidět zřetelně, jak si sedí v zátylku vrchu Obecnice (758m) a nad ním se jako poklička zvedá tmavá špice zalesněné hory Hradisko (773m). Právě skalní město na Hradisku se stalo zdejším fenoménem. Nejen že jde o úchvatný přírodní útvar s mnoha velkými bizarními skalami a jeskyněmi, kde koncem zimy vyrůstají unikátně zbarvené oranžové ledopády. Na Pulčín se až do vyhlášení národní přírodní rezervace (1989) sjížděli trampové i skálolezci. Dříve tu dokonce stával strážní hrad, jehož původ není znám, existují o něm pouze kusé zmínky a jeho pozůstatky jsou patrné už jen odborníkům. Poprvé se uvádí roku 1426 jako zboží krále Zikmunda, které zastavil spolu s jinými podobnými hrady své manželce Barboře Celské, roku 1437 je s ním spojován Miroslav z Cimburka a v letech 1518 a 1520 je zmiňován ve výčtu statků broumovského panství již jako pustý. Ztrátu významu mu přivodil patrně Miroslav z Cimburka, jenž byl mnohokrát soudně žalován za loupežná přepadávání a majetkové spory, ale rozbořen byl až za česko-uherských válek kolem roku 1470. Archeologickým výzkumem konaným v roce 1987 se podařilo z prostor pulčínského hradu získat jak nálezy pravěké, tak i středověké artefakty zejména z počátku 15.stol. Osídlení oblasti má tedy hluboké historické kořeny. Dnešní osada Pulčín je součástí Francovy Lhoty.
Z mírně klesající silničky se před Pulčínem otevírá dosud neviděný úhel pohledu na soutěsku Lomensko. Právě ji měl kdysi pulčínský hrad chránit. Ze strany Javorníků ji svírá hora Stráž (623m), od Vizovických vrchů to jsou Kopce (699m). I tam se nachází velká skalní stěna zvaná Čertovy skály a na vrcholu stálo v pravěku opevnění. Mezi Stráží a Ostrou horou (620m) se vine silnička nazpět do údolí, konkrétně do Lidečka, ale ta už je neznačená. Poslední úsek značené trasy se dostává k prvnímu stavení, u něhož na stromě visí dva mariánské obrázky, přičemž první zobrazuje Pannu Marii svatohostýnskou. Krátce nato trasa ústí do silnice u posledního rozcestníku Pulčín, rozc. (625m), odkud se můžete vydat 2km po červené k Pulčínským skalám, nebo 3km do Francovy Lhoty. Informační tabule Naučné stezky Pulčínská cesta č.6 se na závěr zaobírá rázovitostí valašské krajiny, konkrétně unikátním typem osídlení, který není známý nikde jinde v našich zemích. Říká se mu valašské řadové vsi. „Usedlosti se v nich řadí v nepravidelných vzdálenostech od sebe podél cesty nebo potoka bez zřetelného plánu, nebo tvoří malé sídelní shluky. Od usedlostí se pak kolmo na cestu na obě strany vymezovaly pásy pozemků, tzv. záhumenicových tratí, které vystupovaly až do lesů na hřeben. Nemožnost zakupovat jiné usedlosti nutila mladší sourozence hospodáře stavět si pro sebe a své rodiny domy na pozemcích k otcovskému dvoru a vznikaly tak rodové shluky. Na stejných pozemcích pak hospodařilo více rodin a musely se dále dělit. Tak se vytvářela mozaika drobných políček, jakou známe ze starých krajinářských fotografií a která ještě donedávna existovala např. v chudších slovenských oblastech. Krajina tehdy byla podstatně více odlesněná, protože početné rodiny musely využít každý metr půdy, aby si zajistily aspoň základní obživu.“ A to je k této turistické trase vše.