<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Frenštát p. Radh., koup. (385m) – Lichnov, host. Okluk (345m) – Janíkovo sedlo (488m) – Raškova skála, rozc. (480m) – Šostýn (420m) – Kopřivnice, koup. (370m) – Kopřivnice, ŽST (330m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Tato 7,5km dlouhá žlutě značená trasa není až po Janíkovo sedlo nic moc. Začíná na kraji Frenštátu, vede asi 1km po úzké krajnici podél silnice, pak se zhruba stejně dlouho motá po břehu říčky Lubiny, projde Lichnovem a stoupá lesem do katastru Kopřivnice, kde se konečně něco děje. Nejhezčí částí trasy je okolí Šostýna. V lesích Pískovny totiž naleznete jak obnaženou skálu s vyhlídkou, tak středověkou hradní zříceninu a k nim několik informačních panelů naučné stezky. Trasa se dá víceméně projet i na kole.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Město <b>Frenštát pod Radhoštěm</b> leží na soutoku Lubiny a Lomné a je střediskem horské turistiky a zimních sportů. Založeno bylo pravděpodobně během velké kolonizace v letech 1293-1316, přesněji snad v roce 1299 z popudu majitele panství Jindřicha z Hückeswagenu, a to pod jménem Farkasstadt podle svého lokátora Vlka Farkaše z Násilé. První písemný doklad o vsi Frankenstadt pochází ze 14.3. 1382. Rozvoj obce byl od počátku svázán s nedalekým sídlem Hückeswagenů, hradem Šostýn, poté s panstvím Hukvaldy. Hospodářství se soustřeďovalo na pasekářství, později se Frenštát proslavil řemeslnými trhy, výrobou jemného plátna, barvířstvím, punčochářstvím a ohýbaným nábytkem. Vedení obce se zasazovalo o rozšiřování panovnických výsad, takže není divu, že od 16.stol. byl Frenštát již důležitým střediskem obchodu a řemesel. Byl však postižen třicetiletou válkou (1618-1648) a valašským lidovým povstáním. V roce 1626 byl vypálen Dány, 1646 obsazen Švédy, dvakrát jej stihnul mor a 19.11. 1661 zničil centrum rozsáhlý požár. Za své tehdy vzalo celé náměstí, 37 šenkovních domů, panský grunt, 19 chalup, fara, škola, pivovar i radnice. Přesto se obec vzpamatovala a roku 1781 získala titul města. Významné období nastává v 19.stol, kdy byla zbudována chlapecká škola (1876) – teprve druhá česká škola na Moravě, radnice (1890), sokolovna (1906), spořitelna (1931) či kino (1932) a založeno množství občanských spolků. Z nich nejvýznamnější je bez pochyb Pohorská jednota Radhošť (1884), jež položila základy organizované české turistice. Železnice dorazila do města roku 1888. Krize tradičního tkalcovského řemesla vedla od poloviny 19.stol. k početnému vystěhovalectví do Ameriky, konkrétně do Texasu, kde dodnes najdete osadu Frenstat. Frenštát oplývá řadou památek a zajímavých lokalit. Největší historickou památkou je náměstí Míru, jež bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Dále zde najdete kostel Sv. Jana Křitele (1834) a kostel Sv. Martina (1661), jemuž jsou věnovány výroční martinské trhy. Chloubou Frenštátu je areál skokanských můstků na Horečkách z let 1969-1973, který využívaly světové skokanské špičky v čele s místním rodákem, olympijským vítězem ve skocích na lyžích Jiřím Raškou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rozcestník <b>Frenštát p. Radh., koup. (385m)</b> najdete v sousedství aquaparku, na mostě přes řeku Lubinu. Je bohatě ocedulkovaný. Jeho žluté hroty ukazují k oběma hradům, pod něž město kdysi správně patřilo. K Šostýnu je to 6km, na Hukvaldy 10km. Po červené byste mohli dojít 4km do Trojanovic nebo 7,5km do Štramberka. Místní 5km dlouhý procházkový okruh přes Horečky, kde se nalézá i známý skokanský můstek K95, značkuje červenobílý čtverec. Vy nyní půjdete po žluté směr Lichnov, kam byste měli dorazit po 3,5km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nejdřív přejdete rušnou silnici u kruhového objezdu a vydáte se přes parkoviště u supermarketu k výpadovce na Příbor. Docela slušně je odtud vidět hora Radhošť (1129m) s kapličkou a vysílačem na vrcholku. Podél silnice vede štěrkem vysypaná pěšina, a to až k dopravní ceduli označující konec Frenštátu. Dál musíte po uzoučké krajnici. Zhruba 0,5km od kruháče narazíte na čerpací stanici, z jejíž úrovně lze pozorovat Janíčkův vrch (463m) a nalevo za průmyslovým areálem vyčuhující Červený kámen (690m). Před zákrutou pod Janíčkovým vrchem uhýbá značka po zpevněné cestě vpravo k řece Lubině, která zde vytyčuje hranici přírodního parku. <b>Přírodní park Podbeskydí</b> o rozloze 125 km2 byl vyhlášen v roce 1994 na území okresu Nový Jičín v nejpozoruhodnější části Podradhošťské pahorkatiny, jež je představována Štramberskou vrchovinou se dvěma odlišnými částmi, ženklavskou a hodslavickou. Vlastně pokrývá dřívější tzv. oblast klidu Červený kámen a Kojetín. Krajina přírodního parku má mírně zvlněný charakter s roztroušenými květnatými lesíky. Současná povrchová geologická skladba celé oblasti nese znaky mladě vyvrásněného pohoří. Území je zařazeno do tzv. bašského a godulského vývoje slezské jednotky, v němž se rytmicky střídají vrstvy pískovců, jílovců, slínovců, slepenců a vápenců, popř. jen vápnitých prachovců. V blízkém okolí Štramberka vystupuje několik tektonických útržků tithónských vápenců ve třech hlavních celcích s názvy Zámecký vrch, Skalky a Kotouč. Celkem je odtud známo přibližně 600 druhů fosilních organismů, zejména korálů, měkkýšů, břichonožců a hlavonožců. O pestrost území se zasluhují též v hodslavické části četné pahorky a hřbety vyvřelin pikritů a těšínitů, v ženklavské části pak vrchy vápencového bradla štramberského. Patrně nejvzácnější lokalitou parku je vrch Kotouč s jeskyní Šipka. Posláním přírodního parku je především zachování krajinného rázu, který je typický pro toto území, s řadou lokalit, z nichž je možno vysledovat vývoj zemského povrchu a geologických dějin Země, ale i s mimořádnou druhovou pestrostí živých organismů a přírodních krás.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úsek kolem Lubiny je dlouhý něco přes 1km a vine se po zpevněné cyklostezce přímo po jejím břehu. <b>Lubina</b> pramení v nadmořské výšce kolem 740m v severozápadních svazích Radhoště. Celý následující tok pak, jen s menšími výchylkami, směřuje k severu. Za Frenštátem zprvu přijímá první významnější přítok, Lomnou, ve Vlčovicích u Kopřivnice do ní ústí Tichávka, pod Kopřivnicí přibírá zleva potok Kopřivničku a pod Petřvaldem Trnávku. V rovinaté krajině asi 1,5km od Staré Vsi nad Ondřejnicí se Lubina vlévá do Odry a plyne přes Polsko do Baltského moře.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pocit z chůze podél vody je silně ovlivněn zvýšenou vlhkostí, stínem stromů a nekultivovanou nábřežní zelení. Přesto si užijete aspoň jeden výhled skrz vysoké elektrické vedení na masiv Ondřejníku, jehož hlavními výspami jsou Ondřejník (890m), Suché úbočí (864m) a Skalka (964m). Jinak je to poměrně nudná část trasy. Na jejím konci se cesta odklání doleva na mostek přes přítok Muchač a směřuje zpátky k hlavní silnici. Po ní se trochu jakoby vrací, aby mohla přejít na druhou stranu cesty a vydat se do betonem zaslepené odbočky, jež vede rovinkou do Lichnova. Kdybyste třeba pokračovali ještě asi 150m směrem na Frenštát, narazíte na velké osamělé stavení, jímž je chátrající <b>mlýn Strážka</b>. Mlýn byl založen v místě, kterému se dle lidové tradice říkalo Strážka. Měla tu prý stávat strážnice, jejíž personál kontroloval starou cestu z hukvaldského hradu do Uher. Přesné datum založení mlýna ovšem není známo. První zmínka pochází z roku 1763, kdy se jeho nájemcem stal Jan Tichavský. V roce 1792 zakoupil mlýn do svého vlastnictví Tichavský Augustin. Hospodářský význam mlýna dokládá jmenovité označení v mapách z 19.stol. Mlýn kombinovaný s pilou stával na levé straně vodního náhonu, jenž začínal jezem, který doposud existuje a míjeli jste ho hned při vstupu na cyklostezku. Oproti dřívějšku je však náhon zkrácen, neboť i říčka Lubina byla od té doby regulována a posunuta až k úpatí Janíčkova vrchu. Mlýn Strážka sloužil svému účelu až do roku 1915, kdy byl provoz ukončen a objekt počátkem 30.let 20.stol. přestavěn pro hospodářské účely. V současnosti je v soukromém držení.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z cesty do Lichnova se dík travnatým pastvinám můžete ohlédnout za ňadrem Velkého Javorníka (918m) s rozhlednou a k Horečkám (565m), za torzem Radhošťského hřbetu a Smrku (1276m) přerostlým stromy, stejně jako bude vbrzku vidět už i blížící se Červený kámen (690m) s Holým vrchem (487m) při úpatí. Přibližně 1km půjdete stále rovně houstnoucí zástavbou. O sklonu terénu není třeba se zmiňovat, už od Frenštátu se jde prakticky po rovince. Napříč Lichnovem protéká v regulovaném korytě Lichnovský potok, jenž zde defakto kopíruje tvar silnice. Ačkoliv by se mohutný strom u potoka zdál ideálním místem pro zavěšení rozcestníku, nic takového tu nenajdete. Žlutá značka přechází vozovku a pokračuje úzkou lávkou na druhou stranu potoka. Odtud pak kráčí dlouho po asfaltu podél vody a po lávce znova zpátky přes potok.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Obec <b>Lichnov</b> vznikla koncem 13.stol. jako typicky kolonizační ves lánového typu. Zakládací listina fojta Heřmana (údajně z roku 1293) se nedochovala, proto se vychází z výsadní listiny fojta Pavla Kyče z roku 1539, která se na ni odvolává. Podle této listiny vydal původní privilegium fojtu Heřmanovi hrabě Jindřich z Hückeswagenu, toho času sídlící v Příboře, jehož působnost na šostýnském panství (po smrti jeho otce i na hukvaldském) je doložena léty 1277-1307. Z privilegia dále vyplývá, že obec vznikala na polomu od potoka Lubina až po „hranice vernyřovské“ a měla 70 lánů. Fojt dostal do užívání 2 lány půdy. Nadto směl provozovat „svobodný mlýn moučný o dvou kolech, a když toho bude potřeba, může míti kováře, pekaře, řezníka, ševce a ze soudů třetí peníz“. Ostatní obyvatelé byli povinni robotou šostýnské vrchnosti pěšky i koňmi a vším, co bylo potřeba. Orali, seli, vyváželi hnůj, sekli louky či sváželi z polí. Když byly v roce 1848 zrušeny robotní povinnosti, museli Lichnovjané odkoupit od vrchnosti půdu, na níž pracovali, což je při opakujících se letech neúrody zadlužilo. Své pozemky tak prodávali bohatším vlastníkům a stávali se domkaři, nebo si hledali obživu mimo zemědělství. Co se týče památek, v centru Lichnova najdete hřbitov ze 17.stol., na němž stával dřevěný kostel se 3 nevysvěcenými oltáři a 3 zvony. Hlavní dřevěný oltář zhotovil v roce 1665 opavský stolař Vavřinec Lenk a maloval jej pozlacovač Adam Delong. Působením spodních vod z fojtského rybníka, který se rozléval pod hřbitovem, kostel chátral a hrozil zřícením. Navíc přístup do něj po hrázi rybníka byl dosti obtížný. Hroby se tu musely kopat mělké a než hrobník spustil rakev do jámy, musel z ní napřed vyčerpat vodu, aby rakev neplavala. Po složitých jednáních bylo v roce 1786 započato se stavbou zděného kostela sv. Petra a Pavla. Dokončen byl v roce 1794 a byly do něj přemístěny nejen stávající zvony, ale i všechny 3 oltáře, z nichž se do současnosti dochoval pouze ten hlavní, jenž je nyní chráněnou kulturní památkou. Hřbitov byl koncem 19.stol. rozšířen a na místě kostela byl vztyčen kříž připomínající oběti epidemie cholery, které padlo za oběť v srpnu a říjnu 1866 víc než 50 občanů. Na hřbitově stojí též historizující neoklasicistní rodinná hrobka v podobě kaple. Tzv. Kubartovu kapli nechal pro sebe a svou rodinu vystavět v roce 1883 poslední lichnovský fojt Josef Kubart. Součástí jejího interiéru je hodnotný dřevěný oltář a malovaný klenutý strop. Fojtský rybník byl v roce 1905 vypuštěn a hráz zrušena. V roce 1937 byl v obci vysvěcen pomník padlým. Před obecním úřadem leží bludný balvan nalezený na katastru Lichnova, v němž jsou v zacínované schránce uloženy historické dokumenty.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na břehu potoka u bývalého hostince stojí k vodě zády otočený rozcestník <b>Lichnov, host. Okluk (345m)</b>. Žlutá směrovka ukazuje 1,5km na Janíkovo sedlo a 4km do cíle. Těžko dnes někdo bude vědět, že na místě hospody stávala obecní pastouška, jíž vedení obce poskytlo v roce 1785 pro vyučování dětí, aby nemusely docházet až do Frenštátu nebo se vzdělávat pokoutně u zdejšího občana Jana Špačka. Roku 1804 byla pastouška přestavěna na školu a sloužila svému účelu celých 80 let, než byla v nové školní budově (nyní obecní úřad) otevřena dvojtřídka. Na místě staré školy byl pak mezi lety 1895-1900 postaven obecní hostinec. Mimochodem u hlavní silnice nedaleko odtud stojí chráněná památka <b>sloup Panny Marie</b>, která je vyznačena již na katastrální mapě z roku 1771. Stojí u zaniklého mlýna a mlýnský kámen tvoří i její sokl.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa pokračuje asfaltkou podél vody, po cca 200m potřetí přejde lávku přes Lichnovský potok a prvně se pouští do stoupání. Lesní cesta úbočím Červeného kamene má za sebou staletí užívání. Dá se najít i v mapě z 18.stol. Lichnovjané po ní chodívali třeba do Kopřivnice do práce. Trochu náročnější stoupák vás vyvede nad louku při kraji obce a odhalí výhled přes bok Tichavské hůrky (542m) na vrchol ondřejnické Skalky (964m). Cesta se pak znova noří do lesa a sleduje staré dřevěné sloupy elektrického vedení. Ty jsou ve spleti lesních stezek dobrým průvodcem. Někdy máte stoupání střední, někdy ostré, každopádně zhruba v půlce úseku prolezete divoce zarostlým průsekem pod vysokým elektrickým vedením a zbytek stoupání už rychle uteče. Vyjdete u hospodářského dvora v lokalitě Na Horách, následuje asi 100m dlouhá rovina, maličká terénní vlna, mírné klesání stezky přes hranici Přírodní památky Červený kámen, další vlna, a potom už stanete v travnatém Janíkově sedle s výhledem na přilehlý vrch Pískovna (584m). U křižovatky zpevněných cest najdete zastřešené posezení, panel Naučné stezky Lašská či rozcestník <b>Janíkovo sedlo (488m)</b>. Údolí i sedlo byly nazvány podle arcibiskupského nadhajného Filipa Janíka, jenž obhospodařoval velké území od Příbora po katastrální hranici Kunčic p.O. Jeho rodina žila v malebné dřevěné hájovně v dolní části sedla, která nyní slouží jako středisko ekologické výchovy. V půlce cesty k hájovně roste chráněný solitér <b>Janíkova lípa</b>. Zdejší louky jsou pro zachování velké rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů a výskytu zvláště chráněných orchideí registrovány jako významné krajinné prvky. <b>Přírodní památka Červený kámen</b> dává pod ochranu členitý komplex suťových lesů, květnatých bučin a jedlobučin s mozaikou nelesních společenstev, tj. extenzivně sečené louky, vápnomilnou skalní vegetaci či petrifikující prameny s tvorbou pěnovce. Byla vyhlášena v roce 2018 a zaujímá rozlohu 249,5555ha. Ze vzácných druhů rostlin se zde vyskytují okrotice dlouholistá, měsíčnice vytrvalá, hlístník hnízdák, vstavač mužský, vstavač bledý nebo rozrazil horský.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka pokračuje 0,5km k Raškově skále, což je první z řady krátce po sobě jdoucích místních zajímavostí. Pusťte se tedy rovnou za nosem na lesní asfaltku a svižně klesejte asi 300m do míst, kde mezi stromy nenápadně prosvítá bílá skalní stěna. Tu se dejte na vyšlapaný lesní chodníček napravo od cesty. Za chvilku lehkým stoupáním dorazíte k ukazateli <b>Raškova skála, rozc. (480m)</b>. Odtud se můžete vydat ve směru šipky 200m vzhůru po příkré pěšině na jmenovanou skálu. Tabule naučné stezky nazývá Raškův kámen „perlou kopřivnických hor“. Chráněný přírodní útvar s výškou 50m je tvořen bílým štramberským vápencem (kopřivnické neboli olivetské vápence jsou barvy červené) a vznikl odtržením od korálového útesu a přemístěním podmořským sesuvem do hlubší části mořské pánve. Skalisko je nazváno podle původního majitele okolních lesů, zemana Rašky. Máte-li dost odvahy, vystupte po vytesaných schůdcích do nejvyšší polohy Raškova kamene, kde naleznete kovovou vysutou plošinu zvanou Raškova vyhlídka. Železný můstek zbudovali v roce 1951 členové Klubu československých turistů. Pozor, není pro slabé povahy! Konstrukce plošiny, ač unese i více osob, nebudí totiž na první pohled přílišnou důvěru. Při pohledu do prostoru před vámi vás zřejmě jako první zaujme známé dvojměstí Štramberk – Kopřivnice přikrčené ke svahům Bílé hory (557m) s lemem méně výrazných pahorků Štramberské vrchoviny jako třeba Kotouč (511m), jenž ukousla těžba vápence. Jako druhé si pak jistě všimnete protější masivní hory Červený kámen (690m) se šrámem sjezdovky v jinak hustém lesním porostu. Přímo u skály visí cedulka <b>Raškova vyhlídka (495m)</b>. V jejím blízkém okolí se nachází 3 památné buky lesní, a sice buk Černých myslivců vysoký 27m s obvodem kmene 308cm, buk Ondrášův vysoký 43m s obvodem kmene 360cm a Raškův buk s výškou 27m a obvodem 265cm. V širším okolí Raškova kamene se nalézají pozůstatky tzv. havířských ďur, jež jsou posledními připomínkami pokusů o hledání uhlí v kopřivnických horách v letech 1790-1795 a později roku 1807. Jde o zbytky jam a hald, které tu zanechali horníci z Čech, povolaní zemanem Raškou k nalezení uhlí.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Teoreticky byste se teď nemuseli vracet dolů na značku, neboť po široké lesní cestě nad skálou vede naučná stezka, která má svůj alternativní směr a vede od Janíkova sedla až k zřícenině hradu Šostýn. Přesto, turistická značka kráčí 0,5km rozkolísaným chodníčkem až k tzv. rozcestí čarodějnic. Podle pověsti se tu prý dříve slétaly čarodějnice ke svým rejům. Za rybníkem s upraveným turistickým posezením již prosvítají obrysy hradní ruiny. Tabule NS praví, že nedaleko odtud bývala Hradní studánka, jež v době obývání Šostýna napájela malý jímací rybníček, který pak dostačoval pro naplnění velkého hradního rybníka o rozměrech cca 50x100m. Ten byl ve své době významnou přirozenou ochranou v rámci opevnění hradu. Z pohledu obranného jde o kuriozitu, neboť u nás nebývalo zvykem, aby byl hrad stojící na kopci chráněn ještě rybníkem. Není bez zajímavosti, že jde o nejvýše položený rybník v okrese (434 m.n.m.). Obyvatelům hradu však sloužil také hospodářsky jako zásobárna vody a k chovu ryb. Dnes je rybník napájen ze dvou pramenů, má objem 1080m3 a jeho maximální hloubka činí 1,6m. Místní chodí k vodě na procházku, neboť leží blízko města a je tu příjemně. Rozcestník <b>Šostýn (420m)</b> ukazuje 0,5km k okraji Kopřivnice či 300m k hradu. Stačí obejít rybník a jste tam. Uprostřed areálu narazíte ještě na ukazatel <b>Šostýn, zříc. (453m)</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Hrad Šostýn</b> je skromnou zříceninou s několika dochovanými prvky. Pohled shora by prozradil, že má nepravidelný tvar podobný burákové skořápce a že jej zúžená šíje s příkopem rozděluje na přední a zadní hrad. Nadto je obehnán mocným zdvojeným valem s příkopem, jenž byl dozajista osazen ještě palisádou. Z jedné strany ztěžoval případný útok na hrad rybník, z druhé příkrý svah. Hradní areál měřil na délku víc jak 100m a rozlohou se tak mohl srovnávat i s královským Lukovem nebo Cvilínem. Než se příchozí vůbec dostal dovnitř, musel zdolat dva opevněné pahorky spojené mosty, jež pomohly důstojně překlenout nerovnost prstenců valového opevnění. Dnešní vychozený vstup bere ztečí nejdřív vnější val poblíž prvního pahorku, nato obtéká kamenitou vyvýšeninu v druhém valu, kde se předpokládá malý vstupní objekt a teprve z druhého příkopu se škrábete ke kamenným hradbám předního hradu. Do areálu se vstupovalo stejně jako dnes napravo od begrifu, z něhož se dochovala kruhová, kameny vydlážděná interiérová část. Begrif byla válcová věž, která v případě potřeby sloužila obráncům jako poslední útočiště. Z obranných důvodů bývala situována v místě možného útoku a přístupná byla pouze po snadno odstranitelném můstku ve vyšším patře. V úrovni přízemí neměla věž žádný vchod ani jiné otvory a její přízemí bylo přístupné pouze otvorem ve stropě. Používalo se proto často jako vězení nebo skladiště. Šostýnský begrif měl v průměru pouhých 6,3m se zdí tlustou 2,3m, takže nemohl být moc vysoký. Bylo z něj však vidět na hrad Hukvaldy. Věž sousedila s malým dvorkem a strážnicí pro posádku, ze které zůstaly hromady kamení a sem tam nějaký zafixovaný kousek zdi. Následuje relativně široký, nicméně prázdný a zahloubený prostor mezi předním a zadním hradem. Tvořil ho příkop zčásti vytesaný do skály, jenž je zároveň z obou bočních stran chráněn zdí. Vpravo nad hlubší částí příkopu byl umístěn padací most. Ten vedl do hranaté, zřejmě věžovité brány zadního hradu, která tvoří jakýsi vyvýšený skalnatý pahorek zhruba uprostřed hradního areálu. Hned za touto bránou stálo obytné stavení s poměrně hezky zrekonstruovanou masivní obvodovou zdí. Nálezy dosvědčují, že se v této budově nacházela též kovárna či podkovárna. Mezi kovárnou a budovou obytného paláce se rozkládalo nevelké nádvoří. Umístění paláce definují zahloubené sklepy, z nichž jedna část se dochovala ve stavu až překvapivě dobrém. Palác situovaný v jižní části hradu měl nejméně jednu kamny vytápěnou místnost (rytířský sál) s dlažbou s motivem dubového listu a v 1.patře asi i okno otočené na jih nebo západ. Jinak bývaly místnosti na hradech osvětlovány zásadně jen ze strany nejbezpečnější – z nádvoří. Měl-li palác ještě 2.patro, šlo by pouze o podstřešní prostranství určené potřebám stráže a chodu hradu podobně jako na Hukvaldech. Palácové sklepy s hliněnou podlahou byly zčásti zahloubené ve skále. Pozoruhodné bylo schodiště, z něhož se prý před lety nalezly ještě ztrouchnivělé dřevěné zbytky. Schodištní chodba tvoří vlastně jakoby uličku vně sklepa a ústí do dveřního otvoru poblíž opraveného portálového průchodu mezi dvěma částmi suterénu. Potom je tu ještě druhá část sklepa, temnější a znehodnocená skálou. Sklepy sloužily jako spižírny a byly větrány světlíkem. Jižně od paláce se nachází výrazná plošina, na níž byla posledním výzkumem doložena kamenná parkánová zeď. Tvořila takový jakoby zadní dvorek obehnaný zdí, který by nepříteli znesnadňoval dosažení vlastního paláce. V zalesněném svahu mimo val pak stávala ještě jedna plošina nesoucí zřejmě předsunutou strážní dřevěnou budovu. Co se týče studny, ta na Šostýně asi nikdy nebyla. Vodu brali z cisterny na dešťovou vodu, kam byla svedena soustava dřevěných okapů. Pod hradem se následně vyvinula dvě podhradí – Záhůří v nynějším Motýlím údolí a v místě dnešního koupaliště. Za finanční podpory kopřivnické radnice probíhá na Šostýně průběžné odkrývání a konzervování odkrytého zdiva, stále jsou nacházeny nové archeologické nálezy a bylo přesně definováno i umístění hospodářského zázemí hradu... Hrad Šostýn vznikl zřejmě nedlouho před rokem 1293. Udává se rozmezí 1280-1290, kdy tato lokalita patřila pánům z Hückeswagenu. Prvním známým majitelem hukvaldského panství byl Arnold z Hückeswagenu, jenž pocházel z říšského města Hückeswagen a moravské léno získal od českého krále Přemysla Otakara I. za diplomatické služby prokázané v Anglii. Arnold na svém feudálním panství založil hrad Starý Jičín, jenže pustošivý vpád Mongolů (1241) způsobil hospodářskou krizi, kterou se jeho syn Frank marně snažil odvrátit zalidňováním panství a zakládáním vsí. Pro nedostatek financí tak Frank z Hückeswagenu prodal podbeskydské panství někdy mezi lety 1252-1258 bohatému olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, načež si od něj Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko pronajal obratem nazpět. Někdy v 70.letech 13.stol. přejali po Frankovi léno jeho synové Jindřich a Blud, kteří se roku 1285 psali „z Hukvald“, což znamená, že centrem panství byl již v té době hrad Hukvaldy (název odvozen od rodového jména Hückeswagen). Uvádí se, že stavitelem hradu Šostýn (německy Schauenstein) byl hrabě Jindřich z Hückeswagenu, sídlící do té doby v Příboře. Šostýn je dispozičně nepoměrně vyspělejší než Hukvaldy nebo Starý Jičín. I to svědčí o staviteli nové generace, který sebevědomě použil prvky dosud na šlectických hradech nevídané, např. vestavěné schodiště či do čela vystrčené hlásky (i za cenu toho, že mohly být při dobývání od vnitřního hradu odříznuty). Hrad však stojí v nepříliš strategické poloze vůči o 130m vyšší Pískovně, což mohlo v dobách vyspělejší dobývací techniky zapříčinit jeho ostřelování, dobytí a rozboření. První písemná zmínka o Šostýně pochází z roku 1347, kdy spolu s Hukvaldama patřil olomouckému biskupovi Janu VII. Volkovi. Krátce před rokem 1354 jej Volkův nástupce v úřadu, olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, daroval jako léno Alšíkovi z Fulštejna. O 15 let později je majitelem Vítek z Vikštejna. Listinou ze 14.3. 1382 obnovuje Vítkův bratr Václav z Vikštejna výsady pro fojtství v Závišicích. Po dalším bratrovi Bernardovi měl dostat hrad jejich mladší bratr Záviš, ten se ale z důvodu nezletilosti nemohl panství ujmout, a tak přešlo zpátky do rukou olomouckého biskupa Mikuláše z Rýzmburka. V roce 1396 byl dán Šostýn do zástavy Joštovi z Volfsberka, aby jej spolu s Hukvaldama bránil v době probíhající války mezi markrabskými bratry Joštem Moravským a Prokopem Lucemburským. V roce 1400 byl hrad předán jako zástava olomouckým biskupem Janem XI. zvaným Mráz Zikmundu Lucemburského, který jej ještě téhož roku dále zastavil oravskému kastelánovi Jurkovi z Messenpeka a jeho ochranu svěřil hejtmanu Jakubovi Ščeněti z Bělin. Po porážce markraběte Prokopa se zde usazují loupežníci. Polský kronikář Jan Długosh uvádí ve svém spise z 2.pol. 15.stol., že polští šlechtici Grot ze Slupcy a Jan Rogala uprchli roku 1403 před pronásledováním z Polska na moravský hrad Schowsten, který již dříve znali jako sídlo bojové družiny Bernarda z Vikštejna. V okolí pak loupili a zajímali polské šlechtice, na což si u markrabího Jošta stěžoval sám polský král Vladislav II. Jagellonský. Jelikož však Jošt proti nim nijak nezakročil, poslal král k Šostýnu své vojáky, kteří hrad vypálili a oba šlechtice z hradu vyhnali. Zmínky o této akci lze najít v účetnictví města Krakov. Jen není jisté, zda Schowsten znamená Šostýn. Roku 1405 obnovil proces o vrácení Šostýna nyní již zletilý Záviš z Vikštejna. Vrácen mu byl o 3 léta později biskupem Konrádem z Vechty. Šostýna se Záviš ujal se svým starším bratrem Václavam, když ten ale zemřel, přibral Záviš svého strýce Vaňka z Lamberka a Březníka, jenže ten mu Šostýn někdy kolem roku 1413 sebral a vrátil jej až 1418, a to ještě jen asi na 2 roky, protože byl pak Záviš donucen vydat hrad Vaňkovu synovci, husitskému hejtmanovi Mikuláši Sokolu z Lamberka. Šlo o syna nájemného lapky Jana Sokola z Lamberka, který už dříve ve jménu mocenských bojů plenil statky olomoucké a kroměřížské kapituly, za což byl biskupem Mikulášem dokonce vyobcován z církve. Záviš si v letech 1418-1420 u manského soudu opakovaně stěžoval, že je mu majetek držen násilím. Soud určil Lamberkům, ať Šostýn vrátí – když ti toho nedbali, vyslal biskup na hrad své vojsko, které jej pravděpodobně v roce 1420 dobylo, a přitom nejspíš i značně poškodilo. Záviš se spravedlnosti bohužel už nedožil. V roce 1422 přiřkl soud správu „zboží frenštátského“ biskupovi Janu XII. Železnému. Z toho, že označení „šostýnské zboží“ se tou dobou vytrácí, je patrný růst významu Frenštátu na úkor pustnoucího hradu. Koncem roku 1426 přitáhli do kraje husité. Šostýn byl dán Zikmundem Lucemburským do zástavy knížeti Bolkovi Opolskému, avšak tou dobou byl již definitivně opuštěný. Roku 1434 prodal moravský zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka hukvaldské i šostýnské panství zpátky Mikuláši Sokolovi z Lamberka, který mezitím přešel na Zikmundovu stranu. Šostýn byl přidružen k Hukvaldům pod správou husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán a v roce 1437 se o něm píše už jako o zřícenině. Co neshořelo při dobývání, snesli lidé do údolí, aby dosloužilo jinde. Zrecykloval se i stavební materiál. Po smrti Jana Čapka připadla obě panství jeho zeti Janu Talafůsovi z Ostrova. V roce 1465 se území stalo majetkem Jiřího z Poděbrad, který jej o rok později přenechal olomouckému biskupovi Tasu z Boskovic. Ten roku 1467 zkonstatoval, že hrad Šostýn je zpustlý a nestojí za opravu. Za působení kopřivnického podnikatele Ignáce Rašky byla v polovině 19.stol. stržena pozůstavší horní část hradu a materiál použit na stavbu továrny na keramické zboží. Ve 30.letech 20.stol. začal zříceninu zkoumat místní vlastivědný pracovník Emil Hanzelka. Bylo odkryto celé hradní jádro a zakonzervovány zbytky zdiva. Přitom se dostala na světlo řada dosud netušených zajímavostí. Největší pozornost vyvolal objev tzv. šostýnské venuše. Šlo o figurku ze slonoviny představující stylizovanou postavu ženy. Původně se mělo za to, že jde o výtvor koptské kultury. Bylo ale zvláštní, že právě na biskupském hradě se našla soška nahé ženy. Výsledek další analýzy byl velice překvapivý – soška se sem s největší pravděpodobností dostala z Porýní – Vestfálska, odkud před 600 lety přišli také zakladatelé hradu. Další výzkum zříceniny pokračoval na sklonku 90.let a i tehdy došlo k netušeným objevům. Mezi ně patří například nález kompletní dlažby rytířského sálu, která se zřejmě při požáru propadla a zůstala zachována v kulturní vrstvě. Mimochodem v nejvyšším místě hradu vyrůstá Žižkova lípa, pojmenovaná Klubem českých turistů roku 1933 podle posledních držitelů Šostýna, kteří příslušeli k moravské husitské šlechtě. Její stáří se odhaduje na 200-250 let.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přestože aktivní historie Šostýna trvala jen necelých 140 let, lidská fantazie opředla tento hrad řadou pověstí. Říká se třeba, že zde žil starý rytíř, který po smrti manželky vychovával nezletilého syna. S ním šla jednou chůva do lesa, kde únavou usnula a rytířského synka ukradli loupežníci. Vychovali ho v hlubokých lesích, a když dospěl, zvolili ho svým vůdcem. Dokonce ho přemluvili, aby s nimi přepadl svůj někdejší domov. Během útoku mladý lapka narazil v hradním sklepení na starce a bez váhání po něm ťal mečem. Až příliš pozdě pochopil, že je to jeho vlastní otec. Černé svědomí pak loupežníka vyhnalo daleko do hor, kde poustevničil až do smrti.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od rozcestí Šostýn vede asi 200m dlouhá pěšinka lesem přímo dolů z kopce, po kamení, přes kořeny stromů a přes potok. Na spodním okraji lesa roste <b>Husova lípa</b>. Ta je sice jen asi 150 let stará, takže dobu mistra Jana Husa nepamatuje, ale už asi 100 let se u ní vždy 6.7. pálí vatra na jeho počest. V roce 1933 nechal KČT usadit před lípou pískovcový kámen s nápisem Husova lípa a symbolem kalicha. Podle dalšího z panelů naučné stezky je tato lípa srdčitá 35m vysoká, obvod kmene měří 4,5m a 28.4. 1997 byla vyhlášena památným stromem. Je to poslední zachovaný strom původního stromořadí, jež vedlo od městského koupaliště k hradu. Pod stromem stojí lavička a je odtud výhled na Bílou horu (557m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Dalších asi 150m budete scházet po ušlapané stezce lemované stromy ke koupališti, kde při malém parkovišti visí ukazatel <b>Kopřivnice, koup. (370m)</b>. Směrovky Lašské naučné stezky by vás odtud zavedly k Bezručově rozhledně (1km) či obloukem zpátky na Janíkovo sedlo (3km). Kopřivnické koupaliště se nachází v místech bývalého mlýnského rybníka, připomínaného ještě ke konci 19.stol. Turistická značka se vydává po chodníku svižně dolů do města, kde trasa po 1km končí. Od železničního přejezdu se ještě podívejte vzhůru na kopec s rozhlednou, u supermarketu odbočte doprava a před nádražní budovou vyhledejte poslední rozcestník <b>Kopřivnice, ŽST (330m)</b>. Žlutá značka z Frenštátu urazila 7,5km, modrá míří 3,5km na Štramberskou Trúbu a 8km na Hukvaldy. Jo a ta železnice byla do Kopřivnice přivedena v roce 1881 vlastně jen díky štramberskému vápencovému lomu, a to zásluhou jeho majitelů bratrů Guttmannových. Pro potřeby Tatrovky bylo pak nádraží v roce 1979 rozšířeno. Dne 2.10. 1981 u příležitosti 100.výročí dráhy Štramberk – Studénka zahájila provoz také nová nádražní budova. Ta však není mimo svou dobovou megalomanskost ničím zvlášť zajímavá.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Město <b>Kopřivnice</b> je známé především jako sídlo automobilky Tatra, s níž se pojí celá jeho novodobá historie. Katastr Kopřivnice byl však už od 2.pol. 2.stol. př.n.l. osídlen Kelty, kteří si u Šutyrovy studánky pod Červeným kamenem zřídili opevněné sídliště. Šlo o jednu z nejzazších lokalit, kde vůbec Keltové na našem území žili a kde se potkávali s lidmi púchovské kultury. Ti měli sídliště hned naproti v poloze Váňův kámen. Někdy mezi lety 1280-1290 si tu postavil Jindřich z Hückeswagenu hrad Šostýn, pod nímž pak vznikla ves Kopřivnice, pojmenovaná nejspíš podle kopřivového listu ve znaku olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, skutečného vlastníka a pronajímatele panství. Nejstarší písemná zmínka o obci zvané Copřivnice však pochází až z roku 1437. V roce 1567 byl na původní návsi postaven dřevěný kostel a dřevěná budova starého fojtství, po nichž zůstal už jen starý hřbitov. Pár artefaktů z té doby se dá najít v místním Muzeu fojtství. Dne 5.10. 1621 Kopřivnici přepadli a vydrancovali vzbouření Valaši pod vedením Jana Adama z Víckova. V červnu 1695 došlo k selskému povstání v důsledku útlaku hukvaldské vrchnosti. Další povstání zapříčinilo zatížení obecního rozpočtu výdaji na válku Habsburské monarchie s Tureckem a Pruskem v závěru 17.stol. a v polovině 18.stol. Roku 1812 zde založil Ignác Raška továrnu na keramické zboží, kterou dál rozšířili jeho syn, vnuk a pravnuk. Do té doby měla obec ryze zemědělský ráz. Roku 1850 založil Ignác Šustala kopřivnickou továrnu na kočáry, z níž se o pár let později vyvinula automobilka Tatra. Hrobky obou průmyslových rodů se nacházejí na starém hřbitově pod budovou fojtství. V květnu 1907 přednesl v místním přeplněném sále Amerika svůj první předvolební projev T.G. Masaryk. O 4 roky později se stal Masaryk čestným občanem města. V roce 1938 se navzdory převážně česky mluvícímu obyvatelstvu stala Kopřivnice součástí Třetí říše v rámci Sudetské župy. Že je součástí záboru, se lidé dozvěděli 6.10. z rozhlasu a v obavě z perzekucí začali město opouštět. Němcům šlo hlavně o štramberský vápenec a o Tatrovku, jež se musela rekvalifikovat na vojenskou výrobu. Kopřivnice byla osvobozena Rudou armádou dne 6.5. 1945. Mezi zdejší zajímavosti patří pseudogotický kostel sv. Bartoloměje (1895), Muzeum Fojtství, Muzeum Tatra, Lašské muzeum, osobnost malíře Zdeňka Buriana či olympionika Emila Zátopka.</p> </font></div>
Aktuálnost k 09/2021
