<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Šance, přehr. (535m) – Kobylík (560m) – Ústí Poledňany (527m) – Těšíňoky (575m) – Ježánky (750m) – Bílý kříž, směr Visalaje (890m) – Bílý kříž, směr Morávka – Bílý kříž (905m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Tato 11,5km dlouhá modrá trasa prochází údolím Řečice, jednoho z přítoků přehrady Šance, načež se dostává k hraničnímu hřebeni na Bílý kříž, kde se konečně rozkoukává. O výhledech to moc není, spíše o zajímavých místech, jakými jsou třeba samotná přehrada, pověstný kříž či ekologické pracoviště na Bílém křiži, o zamyšlení se nad lidským osudem a o relaxaci v příjemné přírodní scenérii jako stvořené pro výletníky na kolech. Údolní část je totiž asfaltová cyklotrasa a i zbytek stezky je pevně ušlapaný.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Modrá turistická trasa údolím Řečice se počíná na hrázi přehrady Šance, kam se dostanete buď autem (je tu malé parkoviště), nebo se pod hráz dovezete autobusem, případně ujdete cca 3,5km od konečné stanice vlaku na Ostravici. Údolní <b>vodní nádrž Šance</b> byla postavena na horním toku divoké řeky Ostravice, která se v minulosti často rozlévala a působila povodňové škody na majetku i na životech. Přehrada má zejména vodárenskou funkci, proto zde platí zákaz koupání, vodních sportů a vůbec vstupování do prvního pásma hygienické ochrany. Povrchová voda z Šance, čerpaná přes odběrnou věž v nejhlubším místě přehrady (-55m), se upravuje v nedaleké Nové Vsi a potrubím putuje do Frýdku-Místku, Havířova či Ostravy. Zaplavená plocha přehrady bývá až 7,6km dlouhá, v maximu 600m široká, má celkovou rozlohu 337ha a objem 61,8mil. m3. Kamenná hráz s jílovým těsnícím jádrem je 65m vysoká, v koruně 342m dlouhá a ve své době byla nejvyšší sypanou hrází v Československu. Stavěla se 5 let, dokončena byla roku 1969. V letech 2016-2018 proběhlo zvětšení jejího bezpečnostního přelivu, k patě hráze byla navezena nová vrstva zpevňující zeminy a postaven nový dům hrázného. První úvahy o stavbě přehrady na řece Ostravici se objevily již na sklonku 19.stol., první studijní práce pak začátkem 20.stol. Teprve v průběhu let 1952-1954 se tehdejší vláda rozhodla záměr uskutečnit. Ve výběrovém řízení soutěžilo 7 projektů s 5 alternativami umístění nádrže, přičemž vybrány byly tzv. Vysoké Šance v údolí mezi dvěma nejvyššími vrcholy Beskyd. Přehrada dostala jméno podle lokality, kde stávalo středověké vojenské opevnění, tzv. šance. Setkat se můžete však i s označením Šance-Řečice podle dvou zatopených místních částí obce Staré Hamry, jejíž obyvatelé s přehradou nesouhlasili a která kvůli zatopení centra včetně hospodářsky důležité železniční tratě téměř zanikla.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na parkovišti u hráze stojí rozcestník <b>Šance, přehr. (535m)</b>. Kolem něj prochází žlutá turistická značka ze Smrku (5,5km) na Lysou horu (7km) a počíná se tu vaše modrá značka směr Kobylík (2,5km). Úzkou stoupající asfaltkou se po cca 200m dostanete do míst, kde díky vykácení několika stromů vznikl výhled na velký kus přední části přehrady a protější frekventovanou silnici. Když zapojíte fantazii a odmyslíte si vodu, uvidíte zaniklou osadu Řečice. Na malém, zpola zatopeném výběžku na opačném břehu nádrže se nacházely ony zmiňované středověké šance, jež v minulosti chránily obchodní cestu údolím. Pod nimi stála malá železniční stanice Řečice, odkud vedly všechny místní turistické trasy. Zajímavostí je, že když se v roce 1964 začalo s betonováním hráze, bylo koryto Ostravice odkloněno tak, aby voda směřovala přímo pod odběrnou věž. Dříve totiž tekla až o 100m dál. U paty věže stával rodinný dům, v sypaném tělese hráze zmizel další jeden dům a přeliv utnul i původní cestu do Hamer dlážděnou kočičími hlavami. Pod přehradou se jí část zachovala, stejně jako se zachovalo těleso železniční tratě, jež kopírovalo řeku a do hráze vstupovalo v úrovni vchodu do podzemní štoly. Trať dál vedla středem dnešní nádrže až pod Samčanku, kde v období sucha vystupuje z vody terénní pozůstatek železniční stanice s nástupišti, dva mosty i základy větších domů, které v centru obce stávaly.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mírně do kopce půjdete jen do první zátočiny, kudy protéká potok Malý Kobylík, napájející přehradu. Následuje rovinka obkružující úbočí Čupelu (943m), v jejímž rámci narazíte jak na silniční odbočku k vrcholu Lysé hory (1323m), tak hned u ní na relativně nedávno vybagrovanou spojnici mezi výše položeným svahovým sesuvem, jehož hmota se preventivně odtěžila, a úložištěm vytěžené zeminy při patě kopce. Jak se ukazuje, umístění tak velké přehrady mezi dva nejvyšší vrcholy Beskyd nebylo zrovna nejšťastnější. Šance zadržuje v krajině vlhkost, což občasné přívalové deště ještě zhoršují a provlhlý půdní pokryv se začíná sesouvat po příkrých svazích dolů. V okolí Řečice je takových menších sesuvů plno. Při velké povodni v roce 1997 dokonce hrozilo, že se tu utrhne obrovský kus kopce a vytvoří přelivovou vlnu tak silnou, že zničí hráz a voda spláchne všechny obce pod přehradou. Ta hrozba byla natolik reálná, že se lidé museli evakuovat. Až v letech 2015-2016 se to začalo konečně řešit. Navzdory dlouhodobému suchu se Povodí Odry pustilo do zvětšování přelivu, v lesích se v hojném počtu objevily závrtové sondy monitorující terénní změny a začalo se s těžbou na Čupelu, po níž zůstala rozsáhlá plocha vykousnutá až na skalní podloží.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Představte si, že před půl stoletím se v této sesuvné oblasti prostírala horská louka se zhruba 15 chalupami a cesta vedla vespod údolí kolem řeky. Po výstavbě přehrady bohužel většina domů uvízla v ochranném hygienickém pásmu a musela být zbourána, aby se do nich už nikdy nikdo nemohl vrátit. Z chalup, co stály nejblíž vodě, nezbyla ani památka, ovšem v lese pod silnicí a ve 2-3 případech taky nad silnicí se ještě dají najít jejich obdélné kamenné základy. V rozvalinách navíc zůstaly poházeny různé části domácností jako železná kamna, plechové kyblíky, kachle či korouhve, jež přečkaly půl století a jsou nyní na konci svého životního cyklu. Mimochodem základy jednoho z domů jsou vidět i přímo ze silnice, a to po pravé ruce jen pár metrů za onou odbočkou na vrchol.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Potom už se jde svižně až do zátočiny potoka Velký Kobylík, kde se nachází ukazatel <b>Kobylík (560m)</b>. Proti proudu Kobylíka vedla v dřívějších dobách žlutá turistická trasa na Lysou horu, ovšem po zatopení Řečice pozbyla smyslu a její začátek byl přeznačen blíže k hrázi. Na zídce tu visí <b>pamětní deska</b> kanadského poručíka Alberta M. Karmana, co-pilota amerického bombardéru B-17G Flying fortness, jehož posádka podnikla 27.8. 1944 nálet na hornoslezské rafinerie. Při návratu byl jejich letoun zasažen a začal hořet. Nad Lysou horou z něj postupně vyskákalo 10 vojáků s padáky, jako poslední poručík Karman. Jeho padák se už ale neotevřel, neboť prohořel a zřítil se i s letcem do lesa. Na místo se okamžitě vydala německá hlídka se psy. Zakrátko bylo Karmanovo tělo nalezeno zamotané ve spleti provazů vysoko ve větvích silného buku nad samotou Podbíloky. Jeho pravá noha byla při dopadu uražena v kotníku a ležela pod stromem. Tělo bylo po dlouhé námaze sundáno a uloženo k ohledání v zahradní besídce hotelu Charbulák. Poručík Karman byl pochován na místním hřbitově, po válce byl však exhumován a odvezen na vojenský hřbitov americké armády. Hořící bombardér letěl ještě asi 30km dál na jih a zřítil se v katastru slovenské obce Štiavnik. Ostatním devíti letcům se podařilo uniknout na Slovensko.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zvolna klesající asfaltka vás zanedlouho přivede na most přes říčku Řečici. Naskýtá se z něj hezký pohled jak na Malý Smrk (1174m), tak na zadní část bývalé osady <b>Řečice</b>. Po dlouhodobém máčení ve vodě z ní už sice nic nezůstalo, ovšem zkazky o životě na Řečici přetrvaly... Když se začalo v právě elektrifikovaných Starých Hamrech mluvit o stavbě přehrady, nepomohly protesty ani petice občanů. Vláda 26.8. 1952 rozhodla o zatopení obce. Za své vzalo celé centrum Hamer, nový most, zdravotní středisko, renovovaný kravín, hostinec, hotel, obecní úřad, obchody, nádraží. Skončila i éra železnice, jež vozila turisty z Frýdlantu n.O. až do Bílé. Ušetřeny byly pouze domy na stráních a kostel sv. Jindřicha. Demolice a nucené stěhování obyvatel obec téměř zahubily. V Řečici, na samém začátku údolí stával penzion Posker pojmenovaný po svém majiteli. O kousek dál, na malé plošince osázené třemi stříbrnými smrky, se nacházel kamenný sloup s vytesaným nápisem Masarykovo údolí. Ten byl později po složitých peripetiích přemístěn k ústí potoka do přehrady, kde stojí dodnes. Další domy podél cesty sloužily zaměstnancům lesů a jejich rodinám. Hotel Charbulák stojící nad ústím Velkého Kobylíka do Řečice představoval svým hospodářstvím, mlýnem a obchodem jakési centrum osady. Do obchodu se sem chodilo až z Těšiňoků, zpod Gruně, z Jatného i Řehucího. Jednou měsíčně tam lesní správa vyplácela své zaměstnance, z nichž někteří ještě téhož dne v Charbulákově hostinci propili, co se dalo. Za války sloužil hotel německé mládeži i frontovým vojákům a turistika tu ztratila své zázemí. Stejně jako později, kdy se tu konala různá školení a soustředění. Naproti hotelu stály ještě 2 dřevěné chalupy. Jedna z nich byl tzv. výminek, kde byli porůznu ubytováni lidé, kteří pomáhali v hospodářství hotelu. U kamenného mostu přes Kobylík s datací 1927, který je v řečišti stále nepoškozený vidět, měl chaloupku Martin Bakota. Jednu dobu byl i předsedou MNV Staré Hamry. Byl náruživým čtenářem rodokapsů a každý večer si kazil oči při petrolejce, elektřinu tvrdě odmítal. Stejně tvrdohlavě se odmítal vystěhovat kvůli přehradě a pamětníci si vzpomínají, jak byl nakonec přece jen úskokem vylákán a odstěhován do Hamer. V Hamrech dožil do 95 let jako nejstarší občan obce. Pár metrů od dnešního mostu přes Řečici je ještě trošku vidět betonem zpevněný břeh říčky – pozůstatek původního mostního pilíře. Základní škola v Řečici vznikla v roce 1893 a nacházela se z druhé strany mostu v lesíku pod cestou. Byla zděná, na místní poměry dobře vybavená, disponovala malou knihovnou a množstvím názorných pomůcek. Chodily do ní děti ze všech okolních osad a samot a byly jich plné dvě třídy. Po odstěhování části obyvatel do pohraničí se jejich počet silně zmenšil a s rostoucí hrozbou přehrady se dále zmenšoval. Nakonec zůstalo jen 7 dětí.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická značka vás nyní povede na malou křižovatku s <b>mohylou</b> „Masarykovo údolí 1928“, jež je upomínkou na zrušení moravsko-slezské zemské hranice, kterou zde v Řečici tvořilo koryto řeky Ostravice. Zahnete doleva a po úzké mírně stoupající silnici budete pokračovat proti toku říčky. Poslední tečkou za zaniklou osadou Řečice je upravený <b>pramen Hladná voda</b> zvaný taky Jaščuří voda. Traduje se, že kdo se z něj napije, pocítí kromě osvěžení i nezkrotný hlad. Voda dřív vytékala přímo nad školou, ale zářez do svahu kvůli nové asfaltce posunul pramen až sem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Asfaltka, les a zužující se údolí, to je perspektiva pro následující kilometry. U soutoku Řečice s Poledňanou visí na stromě cedule <b>Ústí Poledňany (527m)</b>. Za sebou máte celkem 4km, zelená odbočka na Gruň měří 5km a vaše modrá pokračuje Masarykovým údolím 2km na Těšíňoky. Je to normální postarší silnice, jakou najdete kdekoliv jinde v horách. Chvíli stoupá středně, pak trošku víc, ale u chatového rekreačního střediska se opět napřimuje a vy v pohodě vplouváte do uklidňující krajiny, kde vedle cesty teče regulovaným korytem zurčící Řečice a okolní závratné svahy končí u vrcholů Okrouhlice (832m) či Řehucího (872m). V této scenérii postává osamoceně u cesty památný strom <b>Jedle v Řečici</b>. Tato jedle bělokorá zde roste už 150-200 let, dosahuje výšky 38m, obvod kmene měří 387cm a památnou byla dne 18.2. 1972 vyhlášena z důvodu zachování dřevnaté dominanty, jedle, která měla významné zastoupení v původních lesích. Jedle prý dorůstá z evropských dřevin největších výšek (okolo 60m) a jedny z nejmohutnějších jedlí se nacházejí právě v pralesovitých porostech Beskyd.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Silnička se několikrát zavlní a míjí osadu Řehucí při ústí stejnojmenného potoka. U cesty se objevuje rozcestník <b>Těšíňoky (575m)</b> udávající směr třem barvám značek: žlutou posílá 2,5km na Poledňanu, zelenou 2km opačným směrem do Vyšní Mohelnice a modrou 3,5km rovně na Ježánky. Z Těšíňoků se rozbíhají tři cesty, tři asfaltky. První podél potoka Vilčok, druhá se namotává vlevo do svahu bezejmenného kopce (760m) a ta uprostřed je ta vaše cyklostezka. Jinak Těšiňoky je název nedaleké horské osady, která se za války nechvalně proslavila tím, že sem opilí partyzáni zavlekli a zastřelili hoteliéra Freuda z Ostravice.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Údolíčko při horním toku Řečice je tak úzké, že si silnice s potokem sotva uhýbají. Navíc po obou stranách vtéká do Řečice množství potoků i potůčků, přítoků i přítůčků. Po zhruba 2km chůze mírně do kopce se ocitáte na scestí. Asfaltka sice pokračuje rovně dál, jenže turistická značka i s oranžovou cedulkou cyklostezky vás vybízejí uhnout doleva. Zatímco vy v těžkém gradujícím úhlu kopce zdoláváte poslední kilometr dělící vás od hřebene, Řečice utekla kamsi ke svému prameni v hustě zalesněném úbočí Smrkoviny (924m). Jediné osvěžení vám teď může poskytnout už jen upravený <b>pramen Bučkula</b> pod stejnojmennou loveckou chatou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Konečně vylézáte na hřebeni mezi osadou Obidová a rozcestím <b>Ježánky (750m)</b>. Jde o standardní vydusanou lesní cestu, při jejímž okraji se setkáte s info cedulí o Přírodní památce Obidová, jež je tvořena společenstvem rašelinných luk s výskytem vzácných, ohrožených a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Ježánky je obydlené. Stojí tu pár chalup a 0,5km odtud na Visalajích staví autobus. Došli byste k němu po červeno-zelené značce. Po zelené však můžete jít také na Gruň (3,5km), po žluté zas na Morávku k Surovcovi (1,5km), zajímavá je taky červená na Lysou horu (8km), ovšem vy dnes jdete po modré na Bílý kříž, což je koneckonců kousek. Pouhé 2km.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Tyto 2km však dají opět pěkně zabrat. Hora Smrkovina (924m) je záludná. Už od rozcestí stoupáte zčerstva zalesněným svahem vzhůru. V jednom ze záhybů hory stéká horský potok a řítí se v tisících kaskádách do údolí (není-li právě sucho). Nedaleko pak je druhý potok, ne tak vydatný, zato lze odtud skrze uzoučký průsek spatřit nedaleké protáhlé hřbety Mituřího (859m) a Slavíče (1055m). V jednom místě úbočí nakonec narazíte i na <b>studánku Bílý kříž</b> s kamenným posezením a dobrou pitnou vodou, jež se mírně rozlévá po cestě. To vám buď předzvěstí zmírnění stoupání a blížícího se rozcestí <b>Bílý kříž, směr Visalaje (890m)</b>. Vede přes něj nejen modrá značka, ale též žlutá z Bílého kříže (0,5km) na Gruň (4,5km) a do Starých Hamer (9,5km). Čím vás může toto místo zaujmout, jsou jednoznačně skleníky patřící experimentální ekologické výzkumné stanici. Vědci zde simulují vliv celosvětové klimatické změny a jejich následky. V Moravskoslezských Beskydech tvoří smrk 74% zalesněné plochy, ve zbytku republiky to jsou 54%. V obou sklenících o základně 9x9m a výšce 7m bylo v průběhu experimentu vysázeno 62 buků lesních a 34 smrků ztepilých ve stáří 8 let (údaj k roku 2010). V jednom byl kvůli porovnání vzduch normální, do druhého vědci uměle vháněli oxid uhličitý, který si tu skladovali v zásobníku o obsahu 17 tun. Roční spotřeba plynu činila asi 100 tun. Areál zároveň obklopuje tzv. výzkumný smrkový porost vysázený v roce 1981. V tomto porostu je měřeno dopadající sluneční záření, srážky, půdní a vzdušná teplota, vlhkost a proudění vzduchu. Je měřena též výměna látek a energie mezi porostem a atmosférou. Díky tomu mohou vědci říci například toto: Na 1ha porostu je rozložena plocha 22ha jehličí. Ta zachytí více jak 90% dopadajícího slunečního záření a v biomase uloží asi 2% z dopadající energie. Za vegetační sezónu je takto na 1ha zachycena energie odpovídající 8t hnědého uhlí. 1ha porostu vyprodukuje 10t kyslíku za rok, což je množství kyslíku dostačující na 1 rok pro 38 lidí, 63 smrků tedy vyrobí kyslík pro 1 člověka. Porost na 1ha zadrží tolik kysličníku uhličitého, kolik vyprodukuje osobní auto na cestě dlouhé 90tis. km. Za jasného dne 1ha porostu přečerpá a odpaří až 40tis. litrů vody a chladící výkon 1 smrku se rovná výkonu 10 ledniček. A jen aby bylo jasno, průměrná roční teplota tady na Bílém kříži je 5,5°C, roční úhrny srážek 100-1400mm, průměrná relativní vlhkost vzduchu je 80% a průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou se pohybuje okolo 160.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pár kroků mírně z kopečka se od experimentální stanice nachází <b>bílý kříž</b> – bájemi opředená, barvou natřená dřevěná konstrukce, která dala název celé lokalitě. O původu tohoto kříže spekuluje hned několik pověstí. Prý tu zemřelo na mor několik financů (celníků), které bylo nutno na místě pohřbít a křížem se označilo místo jejich odpočinku. Jiná pověst praví, že tu jeden z financů umrznul. Na panelu NS č.12 se dočtete, že v lokalitě stávalo 6 usedlostí a jmenovalo se to tu Karlovice. Rodiny z těch šesti chalup se jmenovaly: Pavlosci, Matějci, Jančuři, Pohludci, Foldyni a Pavlicovi. Asi 500m pod Karlovicemi byla druhá osada s názvem Bumbalovice nebo Bumbaly, kde stály 2 chalupy a rozsáhlý areál skláren, pojmenovaný podle císaře Karla. Sklárny časem zanikly a jejich pozůstalé základy zakryl les. Název Bílý kříž dostala osada až po události okolo roku 1830, kdy pašeráci tabáku z Uher – šverci – zabili jednoho finance. Přenášení tabáku z Uher bylo výnosným obchodem, ale nelíbilo se vrchnosti. Proto nechala hranici hlídat finanční stráží, která šverce chytala a tabák zabavovala. Pašeráci byli trestáni bitím a pokutou. Podle vyprávění zastoupil prý v tomto místě jeden financ cestu tlupě 18 šverců. Pašeráci však měli větší strach z trestů než z vraždy, takže se na celníka vrhli a ubili ho. Financ byl pochován a nad hrobem vztyčen kříž z bílých, čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí. Na bezlesém hřebeni tak svítil do dálky. Nuž dnešní kříž je již několikátý v řadě. Ten původní byl opatřen ozdobnou lucernou a oplocen malým plůtkem. </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po cca 200m přicházíte k <b>Bílý kříž, směr Morávka</b>, kde se lze odtrhnout a sejít po zelené 3,2km k autobusové zastávce Morávka-Bebek nebo se po Naučné stezce Prameny Morávky podívat na pramen této známé beskydské říčky, případně po dalších cca 300m už konečně stanout na okraji turistického střediska na Bílém kříži. Tady hned narazíte na bohatý rozcestník <b>Bílý kříž (905m)</b>. Je to konec vaší cesty po modré značce, avšak pokud chcete, můžete pokračovat třeba po červené na Malý Polom (5km) či opačným směrem po hřebeni na Konečnou (6km), po zelené na Staré Hamry (10km) nebo na Morávku (4km), případně po žluté do slovenského Vrchpredmieru (4km). Na opačné straně lokality kříží území státní hranice se Slovenskou republikou. Nachází se tu také historické trojmezí Slezska, Moravy a Slovenska. Je to v místě zvaném U kameňa, což je hned při příjezdu od Černé po pravé straně na slovenské hranici. Trojmezní kámen je vyšší než ostatní a je označen číslem 6. Hranice mezi Moravou a Slezskem byla vytyčena roku 1668 a označena pískovcovými kvádry. Z jejich celkové délky více jak 2m nad zem vyčnívala jen třetina. V kameni byl vytesán nápis, letopočet a dva oppersdorfské znaky. Spodní byl pod úrovní terénu, aby v případě poškození nadzemního znaku bylo možné prokázat majitele panství. Prohlédnout si jej dnes můžete třeba na Samčance nebo poblíž křižovatky v Černé.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na konci 19.stol. objevili Bílý kříž první turisté. Uchvátily je daleké výhledy i pohostinnost zdejších horalů, kteří žili tak daleko od dění v údolí, že pořádně neznali hodnotu peněz a své produkty nabízeli výletníkům zdarma. Jak turistů přibývalo, uvědomily si ekonomický potenciál osady turistické spolky, zejména ten německý – Beskidenverein. U bílého kříže stály na dvou protilehlých pahorcích dvě usedlosti. Beskidenverein si v roce 1894 pronajal od pasekáře Jana Pavloska tu blíže k Sulovu a zřídil v ní útulnu s pohostinstvím a výčepem zvanou Beskidenheim. Snahou spolku však bylo útulnu vlastnit. Kvůli sílícímu národnímu povědomí Čechů nebylo pro Němce snadné český majetek získat, nastrčili proto Čecha A. Farbovského z Vítkovic, aby usedlost i s pozemky odkoupil, načež ten ji v roce 1900 postoupil Beskidenvereinu. Němci usedlost nákladem 15tis. korun zrekonstruovali a 3.4. 1902 otevřeli <b>Schutzhütte Weisse Kreuz</b>. 1.7. 1907 koupil spolek i druhou chalupu nad křížem a předělal ji na letní vilu <b>Josefinenheim</b>, pojmenovanou podle manželky mecenáše Beskidenvereinu, generálního ředitele Vítkovických železáren. Spolu s usedlostí Pavloskových získal německý spolek i pozemky až pod vrch Sulov, kde začal v roce 1914 na zelené louce stavět velký hotel, jenže 1.sv. válka jejich plány oddálila. Třípatrový <b>hotel Weisse Kreuz</b> otevřeli až 13.9. 1924. Stará útulna Beskidenvereinu, sloužící ke konci jako levná ubytovna, 27.9. 1927 vyhořela a už nikdy nebyla obnovena. Na návrší po ní zůstal jen lesem zarostlý zbytek kamenného sklepa. V noci z 18. na 19.1. 1936 vyhořel i hotel Weisse Kreuz. Pro německé turisty tak nastala svízelná situace, neboť přišli o veškeré svoje zázemí a v sousedství se jim mezitím rozbujela česká konkurence. Po vyplacení pojistky se proto okamžitě pustili do výstavby moderního hranatého <b>Berghotelu</b>. Ten se veřejnosti otevřel 26.9. 1937 a po adaptaci na apartmánový dům Bílý kříž tu stojí dodnes. Pod ním je situována dřevěná <b>zvonička</b>, novodobá verze zvonice, přenesené sem od Pavloskovy chalupy. Mimochodem koncem 19.stol. byla zvonička na Bílém kříží vítanou turistickou atrakcí a za 20 krejcarů si na její zvon mohl zájemce kdykoliv zazvonit.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Josef Daněk, dlouholetý nájemce staré útulny Beskidenvereinu, si Bílý kříž oblíbil natolik, že po ukončení nájmu s rodinou v osadě zůstal, koupil usedlost pasekáře Matějky a na získaných pozemcích si pod cestou postavil soukromý roubený dům. Když zemřel, požádala vdova Veronika okresní úřad ve Frýdku o udělení hostinské a výčepní koncese. Díky intervenci Župy beskydských turistických spolků ji nakonec 25.7. 1925 získala a útulna <b>U Daňků</b> se stala prvním opěrným bodem českých turistů na Bílém kříži. V roce 1930 předala paní Daňková vedení útulny svému synovi Aloisovi Rolnému, který vzápětí prodal část pozemku manželům Anně a Viktorovi Liwovým z Bohumína a ti na něm postavili dvoupatrový ubytovací dům <b>Sulov</b>. Jediný slovenský hotel si na Bílém kříži pořídil Josef Baron, nájemce německého hotelu Weisse Kreuz. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, jež přišla na Bílý kříž jako turistka. <b>Hotel Baron</b> se otevíral ve velkém stylu dne 30.4. 1933. Kamennou <b>kapli sv. Cyrila a Metoděje</b> nad hotelem postavil pro svou zbožnou ženu Anežku také on. V 50.letech tu asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Během 2.sv. války obsadila hotely na Bílém kříži německá mládež z Hitlerjugend. Pan Hvížď z Gruně jim tam denně na kolcách dovážel mléko posbírané po gruňských chalupách. Musel. Kdyby se mu někdy (třeba kvůli sněhu) nepodařilo přijet, hrozil mu trest za sabotáž. Na konci roku 1944 však mládež zmizela. Po konfiskaci německých majetků v roce 1945 byli do hotelů Baron, Sulov i do Berghotelu dosazeni noví správci. Sulov převzal pan Rolný a přístavbou jej spojil se svým hostincem. Hotel Weisse Kreuz se přejmenoval na hotel Bílý kříž a hotel Baron na hotel Jeleň, později Kysuca. Ještě na podzim 1947 procházely přes české území zbytky poražených ukrajinských bojovníků, tzv. banderovců. V noci 30.9. přišla na Bílý kříž neznámo jak velká skupina banderovců a po správci hotelu Kysuca, bývalém partyzánovi, chtěli jídlo a tabák. Ten před nimi zavřel a z balkónu hodil dva ruční granáty, což upozornilo hlídku SNB na hotelu Bílý kříž. Strhla se přestřelka, v níž zemřel nadstrážmistr Josef Adam z Ostravice. Banderovci mu sebrali uniformu a zmizeli. To byl jejich poslední výskyt na našem území. Adam byl povýšen in memoriam na poručíka a má památníček pod lesem poblíž Kysuce.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poválečné období přineslo Bílému kříži nevídaný rozkvět. Komplex 3 zotavoven s kapacitou 220 osob se stal totiž proslaveným střediskem odborářské rekreace. Do Bílé dokonce zajížděly přímé rychlíky z Prahy a když se trať kvůli stavbě přehrady zkrátila, rekreanti jen přestoupili do autobusů a z Vrchpredmieru šlapali pěšky. Hotely tady měly svá vlastní hospodářství. Vedle hotelu Bílý kříž se nacházely stáje pro 4 krávy, prasata a koně – na jejich místě dnes stojí menší apartmánový dům. Za hotelem Sulov stály hospodářské budovy pro 3 krávy – taktéž je z nich penzion. Stát plně využil znárodněné majetky, jenže do nich adekvátně neinvestoval a zotavovny na Bílém křiži od převratu v roce 1989 chátraly. Hotel Kysuca koupili roku 1996 manželé Samajovi z Kornice a po roce oprav jej začali provozovat. Momentálně je však zavřený a rozpadá se. Zdevastovaný a rozkradený hotel Bílý kříž byl na dlouhou dobu ostudou střediska, dokud jej nový majitel nezrekonstruoval a nepřeměnil na apartmánový dům. Poměrně dobře dopadl Sulov, který je jediným funkčním zařízením na osadě a aktuálně prochází rekonstrukcí.</p> </font></div>
Aktuálnost k 05/2018
