<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Kozlovice, myslivna (540m) – Ondřejník, sedlo (750m) – Ondřejník, tur.ch. (710m) – Kubalánky rozc. (670m) – Metylovice, autob.</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Tato 8,5km dlouhá trasa je určena hlavně pro ty, kteří už Ondřejník znají a na všech jeho atraktivních místech už byli, protože jde bohužel o takovou turistickou „znouzectnost“ krkolomně kombinující různé místně významné komunikace. Je to jediná trasa, která prochází opomíjenými částmi tohoto horského masivu a i když nabízí pár netradičních pohledů na okolí, je to hlavně o chatových osadách u Kozlovic a nakonec Metylovic.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nástup k rozcestí <b>Kozlovice, myslivna (540m)</b> je možný ze zelené značky od Kunčic p.O. (2km) nebo z Frenštátu p.R. (7km), případně můžete přijet autobusem na zastávku Kozlovice, garáž ČSAD. Jako první obejdete jakýsi statek a úzkou asfaltkou si to kráčíte vstříc bezejmenné západní rozsoše Ondřejníka. Mezi osamocenou myslivnou a hlavní ulicí je rozsáhlý travnatý plac, přes který lze vidět až ke kostelu v centru Kozlovic. Nutno dodat, že dominantou tohoto výhledu je však zřícenina hradu Hukvaldy (první písemná zmínka z roku 1285) obrůstající bujnou zelení a přilehlý hřeben Palkovických hůrek s nejvyšším vrchem Kubánkov (660m), na němž stojí štíhlý přenašeč signálu. Kdo by byl zmožen, může na tu krásu koukat z kulatinové lavičky vprostřed louky nad cestou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Osídlení se v této části obce soustřeďuje zejména podél horního toku Kozlovické Ondřejnice. Říčka Ondřejnice, která pramení zhruba 1-1,5km odtud v nadmořské výšce cca 740m, je významným beskydským tokem. Její délka od pramene po ústí činí 13km. Je pravostranným přítokem řeky Odry, do které se vlévá na hranici chráněného přírodního území Polanská niva. Tady ovšem měří teprve jen 1-1,5m na šířku. Žlutá značka přes ni přechází v nenápadném místě za prvním plotem od křížení silnic směrem jakoby do centra Kozlovic. Značení obecně je v této lokalitě hodně sporé a spíše intuitivní. Ušlapaná pěšina vás vyvede od potoka na rozlehlou louku, v jejímž čele se počíná chatová zástavba. Louku přejdete napříč a vyrazíte ostře vzhůru proti kopci. Cikcak se vine řídkým lesem úzká pěšinka, po které vám ale nedoporučuji pokračovat dál na sever. Raději se překonejte a vyjděte ten příkrý svah celý, jelikož tam na vás už po pár výškových metrech čeká normální úboční asfaltka, kdežto dále na sever náhle žluté značení mizí a vy se se svým intuitivním naváděním můžete klidně jít klouzat. Nedáte-li si přesto říct, dojdete brzy pěšinkou z vymýcenému pruhu lesa, který všude naokolo zarůstá všelijakým houštím. I tady to můžete ještě zalomit vzhůru, ale reálněji hrozí přisátí klíštěte.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká úboční asfaltka se vine v nadmořské výšce zhruba 630m, je sjízdná pro cyklisty a přes průseky z ní lze občas pozorovat okolí. Konkrétně odtud to jsou Tichavská hůrka (544m) splývající s Červeným kamenem (690m), vyčnívá též kousek Bílé hory (556m) s rozhlednou na vrcholu a ještě o kus dál špičatá Libhošťská hůrka (493m). Z druhé strany vyvstává zvrásněný Na Peklech (602m), jež přechází do Veřovických vrchů (918m) a přes sedlo Pindula vystoupává beskydská krajina do hory Radhošť (1129m) s kap1í a vysílačem na vrcholu. Po určité vzdálenosti, závisející na místě, odkud jste se vyškrábali na silnici, se dostáváte k jejímu vidlicovitému dělení. Odbočka nalevo schází mírně z kopce, aby se napojila na jinou lesní cestu, vedoucí z horního konce Kozlovic do sousední Lhotky. Odbočka vpravo naopak stoupá po úbočí bezejmenné západní rozsochy Ondřejníka směrem do jeho sedla. Nejdřív náročně, pak se stoupání zmírňuje a téměř rovinkou přichází do zářezu hory, jímž vertikálně protéká malá bystřina s kamenitým řečištěm, Říčka. Jihozápadně od Lhotky ústí do Říčky Sučí potok a nedaleko tohoto soutoku je vybudovaná malá vodní nádrž. Při dolním konci Kozlovic se nakonec Říčka vlévá do Ondřejnice a odtéká do Odry.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jako had se nyní lesní cesta navíjí na opět výrazněji stoupající terén. Malý průsek nahlíží na nedalekou hradní pevnost Hukvaldy, ale to už přicházíte k reklamní směrovce. Hned za ní se stezka opět dvojí. Silnice pokračuje rovně a až po pár metrech se stáčí doprava, kdežto oficiální turistická značka míří vpravo hned. Doporučuji však využít o trochu delší silnice, jelikož za krátkým lesním úsekem vás může čekat halda klád a za ní teprve plácek u ukazatele <b>Ondřejník, sedlo (750m)</b>. Sedlo Ondřejníka s malým krytým odpočívadlem je živým rozcestím mnoha cest. Žlutá se sem od Kozlovic ubírala 3km, dále pokračuje k chatě a dál 5,5km do Metylovic, modrá hřebenovka započala před 4km ve Frýdlantu n.O. a přes vrchol (3km) schází do Kunčic p.O. (6km). Nakonec tu je také běžkařský okruh, ale nejvíc frekventovaná je stejně 1km dlouhá trasa k turistické chatě.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Pozvolným klesáním se po žlutomodré značce dostáváte na jakýsi malý odlesněný horský výklenek zvaný Solárka. Blízkost místa poznáte podle toho, že se asi 250m před cílem silnička rozděluje a její prašnější část sbíhá k částečnému výhledu na Smrk (1276m) a Lysou horu (1323m), kde se napojuje na jedinou pro auta určenou příjezdovku. Žlutá značka, přestože vede stále rovně lesem, se k chatě nakonec také dostává. Na Solárce stávala turistická útulna už v roce 1895 a nechal ji postavit Theodor Kohn, sedmý olomoucký arcibiskup. Roku 1933 zde vyrostla turistická chata Solárka. Hotel s restaurací obsahoval 40 pokojů pro 100 hostů a byl na svou dobu velmi komfortně vybaven, včetně parního topení. Solárka měla půdorys 26,5x10,6m. Objekt byl čtyřpodlažní (jedno podzemní a tři nadzemní podlaží), sklepní část byla z kamene, ostatní svislé i vodorovné konstrukce převážně z dřevěných materiálů, stejně jako schodiště, jež bylo vedeno středem objektu. Venkovní opláštění bylo provedeno z dřevěných šindelů. Chata Solárka ovšem 28.9. 2002 lehla popelem. Stalo se tak kolem 10hod. večer. Přijelo 7 hasičských sborů. Vyskytl se však problém s vodou. Hasiči ji museli jezdit nabírat až do Frýdlantu. Shořelo podkroví a celé horní patro chaty. Jako příčina vzniku požáru bylo stanoveno úmyslné založení. Do dnešních dnů se uchovalo oplocené torzo chaty Solárka, nenápadně zarůstající vegetací. Sousední <b>turistická chata Ondřejník</b> byla postavena Klubem českých turistů v letech 1906-07, tedy ještě v době Rakousko-Uherska. Slavnostního otevření se dočkala 30.5. 1907 a rozšíření roku 1930. Jde o podezděnou třípodlažní budovu. V přízemí najdete restauraci s kapacitou okolo 36 míst, jídelnu pro 100 osob, na patře je pak 16 turistických pokojů s 58 lůžky se společným sociálním zařízením. U chaty stojí letní terasa pro 40 lidí, 4 garáže, pískoviště, houpačka, dětský kolotoč a bufet. V bezprostřední blízkosti chaty se nachází také <b>kaple sv. Antonína Paduánského</b>, financovaná majiteli chaty Solárka, rodinou Látalů, u které se v den svátku tohoto světce koná každoročně pouť. Od kaple se pak otevírá přes sjezdovku výhled n Lysou horu (1323m) s vysílačem na vrcholu, jejíž severní rozsocha částečně zakrývá hřeben Prašivé (843m), obce Malenovice a Frýdlant n.O.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na stromě zde visí rozcestník <b>Ondřejník, tur.ch. (710m)</b>. Podle něj se vraťte nahoru na asfaltku a mírným stoupáním chatu zezadu obejděte. Podél silnice, jež po krátkém stoupání nadále už jen klesá, se dochovaly původní dřevěné sloupy elektrického vedení. Les poskytuje poslední částečné výhledy na Lysou horu. V místě, kde sloupoví se zpřetrhanými dráty přechází na druhou stranu silnice a míří k jakési chatě skryté mezi stromy, se les na chvíli vzdaluje, přesto odtud nelze vidět víc než horní partie Lysé hory a vzdálenější krajinu kolem Ostravy. Lokalita se jmenuje Kubalanky a bývalá chata UNO se přejmenovala na chata Šmiřanka. Rozcestník <b>Kubalánky rozc. (670m)</b> však zůstává nezměněn. Turistickou chatu Ondřejník jste nechali 1km za zády, zelená značka odtud sbíhá 3km do Lhotky na autobus a žlutá pokračuje po hřebeni 3,5km do Metylovic.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poslední úsek této trasy bude rychlý. Započíná u vysílačové tyče na Kubalankách, vstupuje po kamenité pěšině do lesa a své klesání zostřuje. Protíná palouk a za krátkým lesním úsekem se stáčí do úzké štěrbiny mezi dvěma oplocenými pozemky, za nimi se napojuje na starou zpevněnou cestu. Ta již prochází chatovou oblastí na periferii Metylovic. Náhle les ustupuje a vy kráčíte podél louky s výhledem na obec Metylovice s dominantní Metylovickou hůrkou (523m) čnící nad jejím centrem. Po chvíli se vám bokem cesty zaskví drobná bílá <b>boží muka sv. Anny</b> se soškou v prosklené nice. Kdysi vyznačovala konec obce. Jejich původ není znám.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poslední cca 1km vede žlutá turistická značka z kopce kolem hlavní silnice. Musíte si dávat pozor na auta, není tu totiž žádný chodník. Alespoň že je odtud hezky vidět na ves s dominantním bílým <b>kostelem Všech svatých</b>, k němuž se u křižovatky značka stáčí a končí u něj rozcestníkem <b>Metylovice, autob.</b> Tento goticko-renesanční kamenný kostel z roku 1577 byl původně zasvěcen sv. Vavřinci. Roku 1745 byla na jeho severní straně provedena barokní přístavba boční kaple sv. Barbory, od kteréžto chvíle se kostel změnil z filiálního na farní. Prvním farářem se stal Antonín Baltazko Benantský, bývalý opat kláštera na Velehradě. Z prvního metylovického hřbitova, jenž se rozkládal kolem kostela, se do dnešních dnů zachovala pouze márnice v obvodové zdi. Ke druhému hřbitovu (nyní v parkové úpravě) vede krátká lipová alej ve stáří asi 170 let. Na místě současného kostela snad prý kdysi stával dřevěný kostel, který byl podle pověsti demontován a prodán do Hrabové u Ostravy, kde v replikové podobě stojí dodnes.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mezi kopce vtisknuté <b>Metylovice</b> začaly vznikat po roce 1267 kolonizací podél Metylovického potoka. Mnohé tehdejší selské usedlosti stojí v těch místech dodnes. První písemný pramen o obci pochází z 12.9. 1299. Ve 2.pol. 17.stol. přichází do obce první řemeslník, koželuh z rodu Bílků, který zcela změnil charakter zemědělské obce. Jeho řemeslo se přetransformovalo do řemenářství a bičařství, jímž Metylovice prosluly i v Asii a obou Amerikách. Řemeslníci využívali kůže levných porážkových koní, čímž dali obci přívlastek „Koňské nebe.“ Konec rozkvětu zaznamenaly Metylovice se zestátněním bičařských manufaktur roku 1948.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 08/2009
