<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Komorovský Gruň, osada (650m) – Na Dílku (675m) – Jaworzynka, Lupienie (650m) – Hrčava, BUS (605m) – Nad Čiernym (545m) – Nad trojmezím (568m) – Trojmezí, CZ/SK/PL (555m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>V rámci sestupu z Girové navštívíte obec s nejvýchodněji položeným centrem v ČR, tamní dřevěný kostel, a objevíte místo, kde se v romantické přírodní scenérii střetá česká státní hranice s tou polskou a slovenskou. Celkově má popisovaná žlutá trasa z Komorovského Gruně na trojmezí délku 5km a lze ji pohodlně zdolat na kole nebo s kočárkem, neboť vede výhradně po asfaltových či jinak zpevněných cestách plných výhledů.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Girová (840m)</b> je nejvyšší vrch české části Jablunkovského mezihoří, jehož rozloha pouhých 26 km2 z něj činí nejmenší české pohoří. Většina mezihoří leží na Slovensku, nejvyšším vrcholem je tam slovensko-polská Kykuľa (844m), a v Polsku ani není bráno jako samostatné pohoří. Přes Girovou prochází hlavní evropské rozvodí mezi Odrou a Dunajem. Při pohledu z výšky se zdá, jako by měla tvar nízkého trojbokého jehlanu, jehož strany tvoří údolí potoků Olše, Ošelnice a Čierňanky. Vrchol Girové pokrývá malá mýtinka s kamenným patníkem v nejvyšším bodě, pod vrcholem pak stojí turistická chata z roku 1932. V severním úbočí hory se skrývá 5 pseudokrasových jeskyní zvaných Na Gírové I.-V. neboli Čertí díry, z nichž nejdelší měří 46m a nejhlubší dosahuje 8m.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutě značená turistická trasa do Hrčavy (3km) začíná na jednom z ramen Girové, v osadě Komorovský Grúň pod stejnomenným předvrcholem (733m). U cesty na kraji lesa stojí rozcestník <b>Komorovský Gruň, osada (650m)</b>, jehož červené směrovky ukazují jak k chatě na Girové (2,5km), tak dolů do Bukovce (1,5km), kam vede taky zelená značka (4,5km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Osada se rozkládá v malém horském sedle, proto svou cestu odstartujete krátkým výrazným stoupákem ke kótě 668m, kde stojí stožár mobilního operátora. Někde zhruba v tomto prostoru mezi cestou a stožárem stávala v dávných dobách středověká vojenská pevnost <b>šance Komorovský Grúň</b>. Dnes na ně bohužel nic neupomíná, zanikly v důsledku zemědělské činnosti nejpozději do poloviny 19.stol. Šance byly zbudovány patrně v 1.pol. 17.stol. v souvislosti s třicetiletou válkou, kdy šlo už o druhou vlnu opevňování regionu. Pro výstavbu byl zvolen strategicky výhodný odlesněný hřeben se širokým výhledem od Hrčavy k Bukovci, což posádce umožnilo kontrolovat v jeden moment hned několik hraničních přechodů a vizuální spojení s pevnostmi okolo nich. Stavitelé zvolili typ šancí zvaný reduta, který se vyznačuje pravidelnou obdélnou či čtvercovou základnou, vymezenou zemním sypaným valem a příkopem. Uvnitř pevnosti zřejmě stála dřevěná bouda sloužící jako zázemí pro stálou vojenskou posádku o několika lidech (3-6 osob). Vnitřní nároží mohla být vybavena plošinami pro postavení děl a nájezdovými rampami. Vstup do objektu byl veden od jihu, kudy již v 17.stol. procházela hřebenová stezka z Girové, potažmo z Mostů u Jablunkova, kde přímo nad Jablunkovským průsmykem dodnes stojí hlavní vojenská pevnost Velké šance. Šance Komorovský Grúň v podobě valů a příkopů existovaly ještě v první třetině 19.stol., tou dobou už ale nebyly využívány a nedlouho poté definitivně zmizely. Přispělo k tomu pasekářské osídlování oblasti, kdy ten kousek rovné plochy v jinak kopcovitém terénu lákal k přeměně na pole. Novodobou povrchovou prospekcí zorané půdy byl získán soubor několika drobných úlomků keramiky, časově zařaditelný do 17.-18.stol., což jen potvrzuje zákresy v soudobých vojenských mapách.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Konečný počet vojenských opevnění, postavených postupně na hranici habsburského Slezska čítal 18 lokalit. Systém těchto renesančně-barokních fortifikací je obecně znám pod názvem <b>Jablunkovské šance</b>. Důmyslný systém šancí měl za úkol kontrolovat ekonomicky a strategicky důležitou komunikaci procházející Jablunkovským průsmykem z Podunají a Pováží přes Slezsko dál k Baltu. Říkalo se jí měděná, později jantarová stezka (podle nejčastěji převáženého artiklu) a byla to jedna z nejvýznamnějších obchodních tepen střední Evropy. Systém Jablunkovských šancí byl dokonale promyšlen a každý z objektů měl svůj úkol. Vojáci ze sousedních pevností na sebe vždy viděli, takže se zpráva o případném pohybu nepřítele mohla rychle šířit dál. Vůbec první zmínka o strážisku nad Jablunkovským průsmykem se datuje k roku 1327, ale důležitosti nabyla ochrana hranic až v roce 1447 po zničení Jablunkova uherskými vojsky. Teprve z důvodu napadání kraje tureckými výpravami po bitvě u Moháče dal těšínský kníže v roce 1578 zbudovat na místě stávajícího strážiska řádné kamenné hradby chráněné valy s hlubokými příkopy, tzv. Velké šance. Jako stálá posádka tu sídlila zemská milice, tzv. hajduci, což byl horský lid z okolních obcí. Po roce 1602 byly Velké šance s ohledem na aktuální vojenskou situaci posíleny a přibyly k nim dvě menší pevnůstky v Bukovci a v Jaworzynce. Během třicetileté války (1618-1648) opět zahrozilo Těšínsku nebezpečí, tentokrát ze strany protihabsburských nepřátel. V roce 1638 byly Velké šance téměř úplně zničeny při uherském vpádu. Těšínská kněžna Alžběta Lukrécie je ale nechala rychle obnovit, neboť hrozil útok švédských vojsk. V letech 1644-1645 dochází pravděpodobně ke vzniku opevnění Malé šance nad soutokem Čadečky a Čierňanky a k roku 1644 se v pramenech prvně objevuje menší opevnění na Hrčavě, které s mosteckými šancemi spojovaly opěrné linie zvané reduty. Další období výstavby vojenských opevnění spadá do 60-80.let 17.stol. v reakci na opětovně hrozící turecké nebezpečí, k němuž se přidávalo ohrožení uherskými povstalci. Uherští povstalci, poddanské vzpoury, loupežné či zbojnické bandy ohrožovaly jižní slezskou hranici až do podepsání Szatmárského míru v roce 1711. V 18.stol. došlo ke změně orientace obrany, kdy po zklidnění poměrů v Uhrách přestalo být vojenské ohrožení Slezska z jižního směru aktuální. V rámci přestavby Velkých šancí v letech 1724-1729 došlo pravděpodobně k vybudování ještě několika posledních komunikačních a předsunutých redut, neboť se očekával útok pruských oddílů ze severovýchodu. Při návštěvě Slezska v roce 1765 si přijel obranný systém jablunkovského průsmyku prohlédnout i budoucí císař Josef II. Vzhledem ke změně geopolitické situace jejich význam ale postupně upadal a roku 1848, kdy byly ještě naposledy opatřeny hlídkou, byly šance s konečnou platností vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém a ponechány svému osudu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žluto-zelená turistická značka překonává 1km dlouhý travnatý rovinnatý hřbet s několika rodinnými domy obklopenný lesem. Z něj se naskýtají omezené výhledy na Komorovský Grúň (733m) překrývající Girovou (840m), na okrajovou část Moravskoslezských Beskyd s vrcholy Kozubová (981m), Ostrý (1044m) či Javorový (1031m) a jejich menšími předvrcholy, na maličký vršík Zelená (604m) v tomtéž směru, dále na Kykuľu (1087m) v Oravských Beskydech a z druhé strany na závěr česko-polského masivu Slezských Beskyd se zarovnaným hřebenovým souvrším Krkavice (976m) – Kyčera (989m), od nichž se doleva táhne hřbet s osadou Bahenec, při jehož úpatí trčí zalesněná Ostrá (722m) a napravo od ní se přes údolí tyčí výrazně větší Bukowiec (753m) s Młodou Górou (838m), spojené uprostřed horou Sałasz Dupne (894m). Úplně nejobšírnější výhled však směřuje do polského předhůří Slezských Beskyd, kde se po úbočí hřbítku Złoty Groń (710m) táhne pás zástavby obce Istebna. Lesnaté hory za ní patří do pohoří Beskid Śląski, jemuž ve středu shlédnutelné výseče dominuje oblouk Baranie Góry (1220m), před nímž se nižšími polohami táhne hřebínek s Filipionkami (773m) a Gańczorkou (909m) napravo, Beskidkem (797m) nalevo a nad Beskidkem se navíc výrazně zvedá dvouvrší Przypór (1008m) – Czarny (948m). Čím víc se budete blížit k druhému rozcestí, tím spíš ještě stihnete zahlédnout dva výrazné kopce v dáli. Mělo by se jednat o Skrzyczne (1257m), nejvyšší vrchol Beskidu Śląskiego, a Klimczok (1117m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poté, co přejdete horskou louku, zvolna vystoupáte k dřevěnému odpočívadlu při ukazateli <b>Na Dílku (675m)</b>. Pod vršíčkem Na dílech (701m) se zelená značka odděluje od žluté a míří doleva k rašeliništi (2,5km) u nejvýchodnějšího bodu České republiky, zatímco žlutá pokračuje po uježděné cestě vpravo na Hrčavu (2km). Pokud byste měli zájem vidět jedno staré vojenské opevnění, které se na rozdíl od toho předchozího zachovalo, vydejte se od odpočívadla na rozcestí přímo proti vrcholu. Po necelých 200m byste na něj měli narazit. <b>Šance Džolek</b> (Dziolek, Dílek) byly ve svahu kopce Na Dílech vystavěny patrně v 1.pol. 18.stol., nicméně již počátkem 19.stol. jejich význam upadl. Dodnes po nich zůstaly výrazné valové relikty ve tvaru jedenkráte zalomeného redanu (útvar v architektuře vojenských objektů připomínající písmeno „V“), který se v té době využíval na různých evropských bojištích. Prakticky jde o trojúhelníkovou baštu s délkou ramen 32m a 39m. Výška tělesa redanu kolísá v závislosti na hloubce přilehlého příkopu mezi 3-6m. Na jižním konci severozápadního ramene bastionu se vyskytuje menší vystouplá plošina nepravidelného tvaru (cca 10x7m) s patrnou prohlubní uprostřed. Může se jednat o základ menšího strážního či provozního objektu, případně základnu pro postavení děla. Nenápadná plošina se nachází i v cípu redanu. Jak už bylo zmíněno, okolo pevnosti byl vyhlouben dosud velmi zřetelný příkop, jehož šířka se pohybuje mezi 5-8m a hloubka mezi 0,5-1m. Před příkopem se prostírá částečně setřelý val. Příkop je lomený 3x a kopíruje jihozápadní stranu šancí. Na místě se nenašlo významnější množství kamene z rozbořených budov, z čehož lze soudit, že se vnitřní objekty pevnosti sestávaly ze dřeva. Jaký byl však význam těchto relativně pozdě zbudovaných šancí? Za předpokladu odlesnění kopce byl z Džolku jen omezený výhled na sousední Sušanské šance (1,6km) a na šance Komorovský Grúň (0,73km). Jde snad o doplňkové opevnění k šancím na Komorovském Grúni? To se už asi nikdy nedozvíme.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Úzká asfaltka překonává mírné návrší s polosamotou Dílek, odkud můžete krátce zahlédnout Girovou plus nějaké kopečky nad Čadcou. Vzápětí však již klesáte k česko-polské hranici, vyznačené v terénu drobným návrším a křižovatkou lesních cest. Od tohoto okamžiku vede trasa přímo po státní hranici. Vyjdete na okraj lesa s perfektním výhledem na blízký holý pahorek Wawrzaczów Groń (667m), obehnaný dokola několika spojenými domkovými koloniemi obce Jaworzynka. Tento způsob osídlení je pro Polsko typický, u nás by byla místo návrší osídlena spíše údolí řek. Další řetízky domů v obcích Istebna a Koniaków se táhnou vnitrozemím až k homolím osamělých kopců Ochodzita (895m) a Tyniok (891m). Tyniok je napůl zalesněný, Ochodzita holá. Podíváte-li se pozorně, napravo od Ochodzity se v dálce objevuje silueta Oravských Beskyd, konkrétně výrazný dolík sedla Przełęcz Pawlusia mezi Romankou (1366m) nalevo a Rysiankou (1322m) napravo. Oravské Beskydy jsou vidět také napravo od Wawrzaczówa Grońě, kde lze identifikovat mocný masiv Kykuľy (1087m) a jejího souseda Veľkou Raču (1236m). Panorama nakonec uzavírá nejvíce napravo a v popředí alokovaná část horského oblouku s čelním bodem Tri kopce (824m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Silnička lemuje rozhraní českého lesa a polské svažité horské louky. Zprvu zvolna klesá, načež zvolna stoupá na zalesněné návrší a pod Wawrzacówym Grońěm klesá opět na louku, kde stojí bouda zrušené celnice a u příjezdové cesty na Groń informativní tyčový ukazatel <b>Jaworzynka, Lupienie (650m)</b>. Před vstupem Česka a Polska do schengenského prostoru (21.12. 2007) se zde nacházel nejjižnější, a zároveň nejvýchodnější kontrolovaný CZ/PL hraniční přechod. Z Jaworzynky sem přichází zelená značka bez vzdálenostních hodnot, po žluté na Hrčavu je to ještě 1km daleko. Následné pozvolné stoupání provázejí výhledy na opačnou stranu Wawrzacówa Grońě, načež se opět krátce pohroužíte do lesa, odkud již mírným klesáním docílíte Hrčavy.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Hrčava</b> je malou obcí s 261 obyvateli (údaj k roku 2017) a rozlohou 287ha. První zmínka o osadě Hertiava se objevuje roku 1645 v souvislosti s budováním řetězce malých obranných pevností, tzv. šancí. Strážci šancí byli pravděpodobně i zakladateli Hrčavy. Osada byla až do 6.10. 1927 součástí polské Jaworzynky, načež se osamostatnila, takže patří k nejmladším obcím ČR. Stalo se tak důsledkem historických souvislostí, kdy sice byli Hrčavané při dělení Rakouska-Uherska připojeni k Jaworzynce, jenže své češství projevovali natolik důrazně, až si Poláky znepřátelili. Místní občané Jan Sikora a Jan Gazur vypracovali s pomocí jaworzynského učitele Leona Grochovského petici, žádající připojení Hrčavy k ČSR, kterou po ilegálním přechodu hranice odevzdali u delimitační komise v Ostravě a dalších 6 let od schválení žádosti čekali, než to bude možné oficiálně provést. Hrčava čelila polským nacionalistům i po obsazení Záolší Polskem v roce 1938, kdy byli místní vlastenci zatýkáni nebo prchali do Protektorátu. Vrátit se mohli až po obsazení Polska Německem. Hrčava se pyšní hned několika „NEJ“. Například je nejvzdálenější obcí počítaje od Prahy, slunce tu vychází o 18min. dříve než v Praze a ze všech obcí v ČR má Hrčava nejvýchodněji situované centrum. Je velmi odlehlá, má špatné dopravní napojení, proto se zde můžete setkat ještě s čistým prostředím, roubenými podhorskými domky a tradičním venkovským životem. Památek a zajímavostí je tu také hned několik: dřevěný kostelík (1936), památník posledního zastřeleného vlka v Beskydech (1914), Lurdská jeskyně se studánkou a několik památných stromů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Náhorní plošina na periferii obce je solidní výhledové místo. Stojí tu jen pár rodinných domů a <b>dřevěný kostel sv. Cyrila a Metoděje</b> z roku 1936. Důvodem jeho zbudování bylo přerušení styků s okolními obcemi po přifaření Hrčavy k ČR a neakceptovatelná vzdálenost od spádového hřbitova. Se stavbou spod vedením Ing. J. Dostála se začalo na jaře 1936 a 5.7. téhož roku byl vysvěcen páterem Stanislavem Weissmannem. Dřevo na kostel darovalo obci Ministerstvo zemědělství, kámen se přivezl od Čierného potoka a s financemi vypomohla Matice Slezská. Stavba má půdorys 13x7m, věž měří 16m a je nejvyšší budovou v obci. Jedná se o obdélný sroubený objekt polygonálně ukončený, se šikmou stanovou střechou s malou čelní vížkou. Na štít kostelíka je přistavěna malá předsíňka, stejně jako za presbyteriem. Hrčavský kostelík je jedním z nejmladších dřevěných kostelů v kraji a na každoroční Cyrilometodějskou pouť se sem 5. 7. sjíždí mnoho poutníků ze všech tří zemí. Uvnitř chrámu dřív stával modřínový oltář vyrobený ve Valašském Meziříčí (dnes je uložen v márnici a používá se jako poutní oltář) a gobelínový koberec také z Valašského Meziříčí. Původní zůstal oltářní obraz sv. Cyrila a Metoděje, harmonium a mešní nádobí, stříbrná kopie mešního nádobí, když totéž ve zlatém provedení ministerstvo věnovalo Komenského mauzoleu v Naardenu. Děkan Hanzlík z farního úřadu v Jablunkově daroval kostelíku lustr a lampu pro „věčné světlo“. Křížová cesta byla darem JUDr. Jana Larisch-Mönnicha, majitele kamenouhelných dolů v Karviné. Zemský přísedící daroval kostelíku ocelový zvonek z vížky polské školy v Bukovci (roku 2006 nahrazen novým zvonem) a klášter Alžbětinek v Jablunkově daroval Hrčavě sousoší svaté rodiny, starou tyrolskou práci. Kostel sv. Cyrila a Metoděje se chlubí též bohatě vyřezávanou křtitelnicí od místního jednorukého hluchoněmého řezbáře Ondřeje Zogaty.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kousek za kostelem se proti sobě nachází budova Obecního úřadu s poštou a škola s mateřinkou. Těžko dnes někdo v moderní budově pozná <b>Masarykovu školu</b> z roku 1924, z níž zůstaly zachovány pouze sklepní prostory. Původní roubená škola sloužila svému účelu mezi lety 1924-1978, po postavení nové budovy z dřevotřísky fungovala jako mateřská škola a po rekonstrukci z let 1991-1992 jako jednotřídní základní škola s mateřskou školou v přírodě, kde se ve dvoutýdenních intervalech střídaly turnusy 20 dětí se svými učitelkami. V roce 2013 však dostali hrčavští žáci vysvědčení ve staré škole naposledy. O letních prázdninách se škola zbourala a dnes tu stojí budova nová, do níž se vrátily jak základní, tak i mateřská škola. Na původní Masarykovu školu se odkazuje už jen přenesená kovová <b>pamětní deska</b>, připomínající návštěvu prezidenta Václava Havla na Hrčavě dne 15.6.1993.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Kdysi stával před budovou školy také <b>památník</b> s plaketou s reliéfy prezidentů T.G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše a nápisem „1918 – ČSR – 1938“. Ten měl demonstrovat sounáležitost občanů Hrčavy s Československou republikou, polským nacionalistům navzdory. Zhotoven byl v roce 1938 nákladem místního sboru dobrovolných hasičů a odboru Matice slezské osvěty lidové. Pomník sestával z obelisku z opracovaných kusů kamene o výšce 185cm, šíře 75cm a hloubky 50cm, a z bronzové desky o rozměrech asi 49x41cm. Nikdo si již nevzpomene, kdo byl autorem plastiky, jen to, že ji školnice přinesla na Hrčavu asi z Jablunkova nebo z Návsí v plátěné nůši. Kdy došlo k slavnostnímu odhalení památníku, se taky neví, v žádném případě to ale nemohlo být v den výročí vzniku republiky, protože v té době již Hrčavu okupovalo Polsko. Ve školní kronice se píše, že hlídka finanční stráže po oznámení o polské okupaci v poslední chvíli plaketu z památníku odstranila, aby ji tak zachránila před zničením. Hned po válce však byla připevněna zpátky na své místo. Tady setrvala až do jara 1980, kdy si jí opožděně všimli soudruzi z OV KSČ, přikázali politicky nevhodný objekt odstranit a místo něj sem zavěsili plaketu s reliéfem J.A. Komenského o velikosti 38x19cm. Plaketa s prezidenty se už nikdy nenašla, nejspíš byla zničena. Její obnovu inicioval až po letech nadšený „hrčavolog“ Karel Karpecki z Jablunkova. Oslovil sochaře Oldřicha Hejtmánka z pražské firmy, která vyráběla pro národní hřbitov v Terezíně pryskyřicové napodobeniny bronzových jmenovek a byl posléze velmi překvapen, když zjistil, že náklady na výrobu vzalo na svá bedra město Praha. Instalace plakety z akrylové pryskyřice, zhotovené podle fotografie ztraceného originálu, proběhla 19.6. 2009. Do dnešní podoby upravil okolí pomníku na podzim téhož roku občan Jindřich Vojkovský. Památník se nyní nachází asi 50m od cesty, v zadní části školní zahrady.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Žlutá turistická značka prochází podél kostela rovně, úzkou ulicí až k hlavní silnici. Je vtipné, že jediná, 10km dlouhá silnice do Hrčavy vede z Mostů u Jablunkova, přestože do Bukovce to je po lesních a polních cestách jen asi 5km. Navíc byla tato silnice postavena až v roce 1946 a do 24.10. 1997 se na ni muselo najíždět přes celnici. Tomuto podivnému řešení jsou na vině strategické důvody, kdy závětrné jihovýchodní svahy Girové měly být v případě atomového ohrožení Třinecka dočasným útočištěm jeho obyvatel.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na křižovatce asi 150m doprava mimo trasu se v lesíku nachází druhý hrčavský sakrální objekt, <b>Lurdská jeskyně</b>. Jde o kamenný lesní oltář ve tvaru půloblouku, široký 6,6m, vysoký 4,35m a hluboký 3,2m. Jeskyně vznikla primárně proto, že se při stavbě kostelíku nalámalo víc kamene, než bylo potřeba, avšak o zachycené vodě se říká, že zázračně léčí oční neduhy, ať už vnitřním užitím nebo omýváním. Kronika obce dokonce uvádí, že je voda radioaktivní. A prý když si pokropíte chodidla, máte zaručeno, že se na Hrčavu zase vrátíte.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na hlavní cestě odbočíte doleva a po pár desítkách metrů narazíte na ukazatel <b>Hrčava, BUS (605m)</b>. Značka odtud pokračuje 1km na rozcestí při státní hranici, kudy chodí Hrčavané na nejbližší vlak do slovenské obce Čierne. Zatímco trasové piktogramy odbočují vzápětí do ulice vlevo, přímo rovně byste za okamžik vyšli na holé návrší Šance (608m), kde stávala třetí vojenská pevnost této trasy. Zplanýrování terénu bohužel veškeré stopy po pevnosti zahladilo. Přitom <b>šance Hrčava</b> (Hertzawa, Hertiawa, Hertwia atp.) tu byly dřív než obec, což víme z hlášenek vojenského hejtmana Alexandra Fröhlicha, zasílaných těšínské kněžně Alžbětě Lukrécii z rodu Piastovců. Ta od roku 1647 používala pro lokalitu počeštěný název „na Herčavě“. Pevnost vznikla v nejdivočejším období třicetileté války v roce 1645 a naposledy byla vojskem obsazena v roce 1741. Stejně jako ostatní pevnosti v pásu Jablunkovských šancí, byla i tato pro nepotřebnost opuštěna a zanechána svému osudu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mírným klesáním projdete spodní hrčavskou ulici až do místa, kde se cesta jednak vrací zpátky na horní ulici a druhak se lomí ostře dolů z kopce. Stačí okamžik a jste mimo zástavbu, na volném prostranství mezi lukami. Úzká asfaltka má rychlý spád a míří jakoby do údolí Gorilova potoka mezi zalesněné Kozové vŕšky (627m) napravo a Valy (606m) nalevo, přes které se klene velkolepá mostní konstrukce nově budované slovenské dálnice D3. S její stavbou se započalo v červnu 2014 a dokončena má být v roce 2018. <b>Most Valy</b> je se svými 84 výškovými metry nejvyšším mostem na Slovensku. Postaven byl v roce 2016 a pracovalo na něm 60 dělníků.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hranice České republiky se začínají stahovat do úzkého rukávu. Po pravé ruce neboli západně od vás prochází česko-slovenská státní hranice sedlem mezi holými Šancemi (608m) a zalesněnými Kozovými vŕšky (627m), aby po jejich úpatí a po úpatí Valů došla až k trojmezí. Za mostem se mimo tyto dva kopce staví ještě bok velké horské podkovy s kótami Stankovo (792m) a Tri kopce (824m), při jejichž patě se rozkládá obec Čierne. Severovýchodním směrem je již Polsko. Hranice vede hned za blízkými domy, odkud terén padá do trychtýřovitého údolí potoka Pod Szkawrankem, jemuž dominuje travnatý Wawrzaczów Groń (687m), osídlený obyvateli sousední polské Jaworzynky.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poměrně ostře klesající asfaltka míjí tabuli s mapou. Postavíte-li se k ní čelem, budete mít před sebou ve vzdálenosti 90m památný strom zvaný <b>Buk lesní na Husarově Grúni</b>. Mohutný strom stojí vystrčen z lesa na louku a nelze si jej splést. Za chráněný byl prohlášen 22.8. 2001. Je vysoký 22,5m, obvod kmene činí 371cm, výška koruny má 21,5m, šířka 17,5m (údaje k 22.9. 2009) a stále roste, byť má v kmeni dutinu vyhnilou po opálení. Může mu být kolem 140 let. Dokonce se k němu váže i pověst, že byl pod ním zakopaný poklad.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Za malou chvíli stanete v nejjižnějším bodě hrčavského katastru u rozcestníku <b>Nad Čiernym (545m)</b>. Po žluté jste ušli 4km a 1km vám zbývá do konce. Plastová šipka se zeleným hrotem ukazuje taktéž z kopce dolů pod mostní pilíře, 00:20 hod. k vlaku do Čierneho. Úzká silnička pokračuje teď už mírnějším klesáním a stáčí se k východu pod úpatí Valů. Valy nejsou zajímavé pouze novou dálnicí. Naopak, dálnice tam přetnula komplex středověké vojenské pevnosti <b>Malé šance</b>, jenž sestával z hvězdicového zemního opevnění, příkopů a obranného valu s redany a třemi čtvercovými redutami. Ten val se táhnul okolo vrchu Valy v délce asi 2,5km! Malé šance se v písemných záznamech objevují poprvé v roce 1644, rozšířeny byly v roce 1664. Šlo o druhé největší opevnění jižní hranice Těšínského Slezska hned po Velkých Šancích v Mostech u Jablunkova. Archeologický průzkum na místě odhalil množství střepů z kuchyňské keramiky, kachle či fragmenty fajek. Podle současných plánů by dokončení dálnice měla přežít alespoň hvězdicová vnitřní pevnost. Doufejme, že se pak obnoví i turistická stezka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Česko-slovenská státní hranice odběhla k potůčku, jenž teče napravo od cesty, a lemuje jeho koryto betonovými patníky. Vstup do lokality Za Vrškem provází táhlé střední až těžké stoupání. Česko se scvrklo na pás o šířce necelých 200m, v němž bydlí několik rodin a po jediné přístupovce proudí turisté. Cíl je nablízku. Od posledního domu se dalo na trojmezí seběhnout jen loukou, ale s turistickým ruchem se i tady dějí změny. Zpevněná cesta ve zvolněném až mírném sklonu dobíhá do cípu ČR, kde naráží na polský betonový chodník. V tomto okamžiku potkáte i předposlední ukazatel trasy zvaný <b>Nad Trojmezím (568m)</b>. Zbývá posledních 200m. Žlutá značka využívá schodiště na polské straně hranice a sestupuje hodně svižně dolů k 8m hluboké strži potoka, v němž se nachází skutečný trojmezní bod. Opodál visí na tyči cedule <b>Trojmezí, CZ/SK/PL (555m)</b>. Směrovky ukazují vzdálenost zpět do Hrčavy (2km po žluté) či do Jaworzynky (00:30 hod. po zelené).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Protože se <b>trojmezní bod</b> nachází ve strži potoka, nešlo jej osadit klasickým hraničníkem. Proto je určen geometricky. Jde o střed kružnice opsané vrcholům rovnoramenného trojúhelníka, jenž tvoří 3 trojboké jehlanovité monolity z leštěné žuly. Jsou vysoké asi 2,15m, s podstavci pak asi 2,4m. Monolity dopravil na trojmezí vrtulník, vztyčeny byly 22.6. 1995. Vrchní část monolitu váží asi 560kg, spodní 370kg. Monolity jsou opatřené státními znaky jednotlivých zemí, jejich oficiálními názvy a nachází se každý na území svého státu. Původně byly znaky i text pozlaceny, avšak barva se vlivem povětrnostních podmínek brzy vytratila. Monolity jsou osazeny tak, že mají státní znaky natočeny k trojmeznímu bodu, kde se stýkají hranice České, Slovenské a Polské republiky. Spojnice českého a polského monolitu je dlouhá 15,05m, vzdálenost jak českého tak polského monolitu od monolitu slovenského je shodně 73,8m. Ve válcových otvorech v podstavcích monolitů jsou ve válcových kovových pouzdrech uloženy pamětní dokumenty a dobové mince. V rámci zpřístupnění trojmezí v červenci 2007 byly zároveň břehy strže na PL/SR hranici spojeny 18m dlouhým dřevěným mostem pro pěší a prohlubeň na PL/ČR hranici taktéž přepažena dřevěným můstkem asi 5m dlouhým. Při jejich stavbě se nejdřív označil trojmezní bod jako hmatatelná skutečnost v podobě asi 40cm vysokého trojbokého jehlanu se skoseným vrškem, zabetonovaným v korytě potoka, na který je přímo z lávky vidět. Okolí trojmezí pak doplňují 3 altány s posezením. A jenom pro zajímavost: společná česko-slovenská státní hranice měří 252km (10,8% celkové délky hranic ČR), ta česko-polská 796km (34% z celku).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Dodatek na závěr: O půlnoci z 20. na 21.12. 2007 vstoupila ČR do schengenského prostoru, čímž přestaly na hranicích zainteresovaných států existovat hraniční přechody a s nimi spojená celní a pasová odbavení. Označení „schengenský“ vzniklo podle malé vesnice Schengen v Lucembursku, kde byla smlouva podepsána. Tato obec má cca 500 obyvatel a leží na trojmezí s Francií a Německem, takže i takto má s Hrčavou vlastně mnohé společného.</p> </font></div>
Aktuálnost k 04/2017
