<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"> <font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Ústí Poledňany (527m) – Poledňana (679m) – Kozlena (810m) – Gruň, hot. Charbulák (820m) – Jamník, BUS (600m) – Staré Hamry, škola, BUS (525m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>9,5km dlouhá zelená stezka vás provede několik starohamerskými osadami v místě, které je pro své výhledy, přírodní hodnotu, krásu a historickou pozoruhodnost označováno za srdce Beskyd. Na Gruň odedávna proudily davy turistů i když u této trasy lze očekávat, že není tak frekventovaná jako její páteřní konkurentka. Cestou vás mohou zaujmout 3 přírodní rezervace, starý dřevěný kostel, pozůstatky salašnických tradic, přičemž možná potkáte i stádo vzácných geneticky čistých valašských ovcí, je tu i možnost občerstvení a řada kouzelných pohledů na hory. Možno zdolat též na kole.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Počátek této trasy hledejte v kouzelném Masarykově údolí. To se nachází na modré turistické značce od hráze Šance na Bílý kříž, v hloubi zelených Beskyd. Těžko říct, jak nejsnáze se na start dostat, snad na kole anebo pěšky – od hráze jsou to sem 4km. Rozcestník <b>Ústí Poledňany (527m)</b> visí na stromě u úzké silnice klikatící se údolím v místech, kde se to ještě po 2.sv. válce hemžilo turisty. Ti pobývali třeba v Řečici, části Starých Hamer, kterou v roce 1974 nadobro zalily vody přehrady Šance. Na samotném začátku řečického údolí stával penzion Posker, nazvaný po svém majiteli. O kousek dál, na malé plošince osázené třemi stříbrnými smrky, byl postaven kamenný sloup s vytesaným nápisem Masarykovo údolí. Ten byl později po složitých peripetiích přemístěn k ústí potoka do přehrady a vrácen mu i původní nápis. Další domy podél cesty sloužily zaměstnancům lesů a jejich rodinám. Původně hostinec, později hotel u Velkého Kobylíka představoval svým hospodářstvím, mlýnem a obchodem jakési centrum osady. Do obchodu se chodilo až z Těšiňoků, zpod Gruně, z Jatného i Řehucího. Jednou měsíčně tam lesní správa vyplácela své zaměstnance, z nichž někteří ještě téhož dne propili, co se dalo. Aby zachránily aspoň něco, očekávaly manželky už od rána před obchodem své muže. Ty rozhodnější výplatu zabavily, méně rezolutní si vynutily alespoň „velký“ nákup na delší dobu a splacení předchozího dluhu. Za války sloužil hotel německé mládeži i frontovým vojákům a turistika tu ztratila své zázemí. Stejně jako později, kdy se tu konala různá školení a soustředění. Ke konci války byla zavedena do hotelu i dále do školy elektřina. U kamenného mostu, kterým byl nahrazen u hotelu most dřevěný, měl chaloupku Martin Bakota. Jednu dobu byl i předsedou MNV Staré Hamry. Byl náruživým čtenářem rodokapsů a každý večer si kazil oči při petrolejce, elektřinu tvrdě odmítal. Stejně tvrdohlavě se odmítal vystěhovat kvůli přehradě a pamětníci si vzpomínají, jak byl nakonec přece jen úskokem vylákán a odstěhován do Hamer. V Hamrech u mostu dožil do 95 let jako nejstarší občan obce. Celé široké okolí si k němu chodilo půjčovat knížky. Škola vznikla v roce 1892-1893. Do té doby se učilo v dřevěné chalupě č.77 a to tak, že jeden učitel učil 3 dni v týdnu v Řečici a další 3 dny na Gruni. Nová škola byla zděná, na místní poměry dobře vybavená, měla malou knihovnu a množství názorných pomůcek. Chodily do ní děti ze všech okolních osad a samot a byly jich plné 2 třídy. Po odstěhování části obyvatel do pohraničí se jejich počet silně zmenšil a s rostoucí hrozbou přehrady se zmenšoval dále – zůstalo jen 7 dětí. Za školou byl pramen zvaný Hladná voda, nebo taky Jaščuří voda. Byla ledová a chutná a kdo se jí napil, pocítil kromě osvěžení i nezkrotný hlad. Pramen nezmizel, ale voda teď teče po vysokém břehu, který vznikl zářezem do svahu při budování nové asfaltky, kousek od mohyly. Od pramene vedla cesta přes druhý kamenný most na Ružďonku, kde se po několika desítkách metrů znovu dělila – vpravo vedla údolím Poledňany na Gruň a vlevo podél potoka k dalším osadám: Jatnému, Řehucímu a Těšiňokám. A to bylo místo, kde osada Řečica končila.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V historické Ružďonce tedy započíná vaše cesta na Gruň. Modrá značka tudy sice pokračuje 2km na Těšíňoky a dál 7,5km na Bílý kříž, zelená značka však překračuje divočící horský potok Řečice pod jeho soutokem s Poledňanou a míří k 2,5km vzdálenému rozcestí Poledňana. Stoupání je zpočátku klidné, nalevo tiše zurčí Poledňana a po stranách úzkého údolí se tyčí zalesněné kopce Muchovec (890m) a Okrouhlice (831m). Zhruba 600m od startu se právě nad potokem v úbočí Okrouhlice nenápadně objevuje <b>Přírodní rezervace Poledňana</b>. Turistům jsou její souřadnice neznámé, neboť tu nenajdete žádné informační cedule, jak to bývá obvyklé na jiných chráněných územích. PR Poledňana představuje typické lesní porosty kamenitých svahů centrálního masivu Beskyd. Území bylo vybráno profesorem Zlatníkem jako ukázková fytocenologická plocha, což znamená, že zde rostou přirozená rostlinná společenstva neovlivněná člověkem. Lesní porosty tvoří květnaté bučiny a suťové či roklinové lesy s převažující dřevinou buk lesní, provázenou javorem klenem. V nejvýše položených částech roste smrk. Stromy byly poškozeny při větrné kalamitě v roce 1969, ovšem od vyhlášení v roce 1955 tu k trvalému hospodářskému využívání nedochází, pouze k neplánovaným nahodilým těžbám. Keřové patro rezervace je slabě vyvinuté a tvoří jej zmlazující buk lesní, bez červený či lýkovec jedovatý. Bylinné patro se vyznačuje vysokou pokryvností s bohatým zastoupením kapradin, výrazně se uplatňují typické druhy jako kyčelnice devítilistá, kyčelnice cibulkonosná, svízel vonný, pitulník horský, bažanka vytrvalá, samorostlík klasnatý, čarovník alpský, netýkavka nedůtklivá, plicník tmavý nebo šalvěj lepkavá. Na území rezervace žije čáp černý, krahujec obecný, včelojed lesní, holub hřivnáč, puštík obecný, kalous ušatý, krkavec velký, ořešník kropenatý, šoupálek dlouhoprstý a pěvuška modrá. Vhodné podmínky k životu tu nacházejí též savci, zastoupení např. lasicí kolčavou, kunou lesní a jezevcem lesním, vzácně přichází i rys ostrovid. Rezervace má výměru 15,94ha.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Bystrá Poledňana je potokem plným tůní, splávků a kamenných ploten. Lesní asfaltová cesta stoupá podél něj středním sklonem zhruba 750m, pak se ale náhle zvedne a čeká vás tvrdý stoupák, malý mostek jako nepatrná rovinka a zase stoupák. Potok mezitím padá do hluboké soutěsky. První úsek trasy finišuje střídáním síly stoupání a jeho asfaltový povrch končí u odbočky ke sjezdovce MSA. Pár metrů dál se stezka dělí do vidlice dvou lesních cest vysypaných hrubým štěrkem. Ta nalevo není značená, avšak podle mapy víme, že na ni po chvíli shora sklouzne žlutá turistická značka. Ta napravo dost výrazně stoupá až k rozcestníku <b>Poledňana (679m)</b>, kde si můžete přečíst, že jste právě ušli 2,5km. Další 1,5km vám chybí na hřeben ke Kozleně a po krátké žluté značce byste tu mohli seběhnout 2,5km na osadu Těšíňoky.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hned za ukazatelem vyjdete z lesa a ocitáte se na osadě Poledňana, nad kterou potok téhož jména pramení. Štěrkovitá cesta prochází středem lučinaté osady a středně stoupá ke dvěma chalupám ve stráni. Za zády se mezitím zpoza stromů počíná ukazovat Lysá hora, jež je se svými 1323m nejvyšším vrcholem Beskyd. Její ramena se jmenují Zimný (1080m) a Kobylanka (1053m), u které lze v závěru spatřit též malý vyhrocený Čupel (943m). Méně nápadně se pak v popředí zaobluje smrčinou porostlá Okrouhlice (831m) a úbočí Těšínočky (919m) s pásy sjezdovek. U baráku v horní části osady se široká stezka stáčí nalevo a pokračuje úbočím bezejmenného vrchu. Klikatí se jako had, poměrně dost stoupá a štěrk pod nohama či pod koly značně podkluzuje. Očím turisty se však otevřou hned 3 částečné výhledy. První směřuje přes trychtýř údolí Poledňany ke dvěma zalesněným vrškům, jimiž jsou výraznější Čupel (943m) a bezejmenný (821m), jejichž hřebenové partie se spojují u téměř nerozeznatelné Kobylanky (1053m). Druhý pohled je natočen na stranu Travného (1203m) se zalesněnými oblinami v okolí Vyšní Mohelnice a ze třetího místa uvidíte Lysou horu (1323m) s důrazem na rozsochu Zimný (1080m). Zmírnění sklonu stoupání předznamenává závěr úseku. Za poslední zatáčkou vycházíte na travnatý prostor s prvními gruňskými domky. Stačí ujít asi 200 kroků rovně po cestě a nato již stanete na, řekněme hlavní, hřebenové silničce. V tomto bodě se nachází ukazatel <b>Kozlena (810m)</b>. Hlavní páteřní turistická trasa nese žlutou barvu a směřuje od školy ve Starých Hamrech (4,5km) na Bílý kříž (4,5km), kdežto vaše zelená to bere do Hamer oklikou dlouhou 5,5km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hřeben <b>Gruň</b> a na něm stojící stejnojmenná horská osada, rozlohou největší (přes 100ha) z 55 starohamerských osad, se táhnou od Starých Hamrů k Bílému kříži. Obecně se za jeho okraje považuje lokalita Katoščina nedaleko Bílého kříže a vrchol Příslop. Název Gruň pochází ze stejnojmenného valašského a lašského slova označujícího horský hřeben, nahoře plochý, odlesněný pro potřeby salašnictví a přeměněný na rozsáhlé pastviny, tzv. valašské louky. Jeho první obyvatelé na něj přišli v období valašské kolonizace. Salašnictví bylo hlavní obživou obyvatel Gruně a dodnes se po celé délce hřbetu se zachovaly rozptýlené dřevěné chalupy, původně salaše. Největší počet obyvatel měla tato osada za Protektorátu, pak se ale velká část obyvatel odstěhovala do vysídlených Sudet, část luk byla zalesněna a některé salaše byly přeměněny na turistické chaty (Švarná Hanka, Charbulákov). Tradice chovu ovcí na Gruni nicméně stále pokračuje, jejím specifikem je plemenný chov vzácné ovce valašské. To je genově významný druh ovce uzpůsobený chovu v drsných horských oblastech. První záznamy o výskytu tohoto plemene na území ČR se datují do 16.stol., kdy došlo ke kolonizaci Karpat (Beskydy jsou jediným českým výběžkem Karpat) Valachy rumunského původu. Ve 40.letech 20.stol. Se přistoupilo ke zušlechťování různými plemeny, jež nahradily původní valašskou ovci. Stádo genově nešlechtěných ovcí v počtu asi 80ks bylo chováno právě tady ve Starých Hamrech, bohužel po opakovaném útoku šelem zbylo ze stáda v polovině 90.let pouze 54ks, pročež bylo urgentně začleněno do oficiálních genetických živočišných zdrojů. Plemeno se vyznačuje malým tělesným rámcem, konstituční pevností, výbornou chodivostí a pastevní schopností, užitkově má však nízké parametry. Zvířata mají lehkou kostru, delší končetiny, hlavu mírně klabonosou klínovitého tvaru s rohy většinou šroubovitého tvaru. Zbarvení ovcí může být bílé, šedé, černé či strakaté, vlna je dlouhá s krátkou jemnou podsadou a hrubými pesíky, splývavého charakteru s velkým podílem mrtvých vlasů. Plemeno se chová na maso, mléko a vlnu, u níž je roční produkce berana 2-3,5kg a ovce 1,5-2,2kg s délkou ročního rouna 30-35cm.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Když stojíte u rozcestí Kozlena, směrem na Bílý kříž se táhne úzká asfaltová silnička, jež stoupá travnatým hřebenem k vrchu Kozlena (885m), ovšem hledě dopředu je přes svažitou louku vidět nevýrazný zalesněný vršek Velký Lučný (745m) a za ním přes údolí Černé Ostravice část hřebene tzv. Zadních hor. Jde o nízký, lesem hustě porostlý hraniční hřeben mezi Českou a Slovenskou republikou, v jehož úbočí lze identifikovat jednu osadu, patrně Gigulu. Nad ní se v sedle pod vrchem Konečná (865m) nachází stejnojmenný hraniční přechod. Od Kozleny lze spatřit též už i největší poklad Gruně, <b>dřevěný kostelík Panny Marie Pomocné</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Historie dřevěného kostelíčku na Gruni sahá až do roku 1773, kdy nechal na tomto místě zbožný pasekář Šimon Tomeček zhotovit dřevěnou mariánskou sochu na kamenném podstavci. K té se brzo začali chodit modlit obyvatelé z okolních usedlostí a samot a věhlas tohoto místa rychle narůstal. V roce 1847 nechal páter Jan Špaček, kaplan od sv. Ignáce z Borové v Malenovicích, postavit nad sochou menší prkennou kapličku se sedlovou střechou. Jeho spolužák, páter Filip Habernal z Místku však v závěti věnoval roku 1868 peníze na zřízení normálního kostela. Ten však zařídil až děkan páter Karel Findinski z Frýdku a stavěl jej od roku 1886 do roku 1887 dle návrhu stavitele Heinricha z Frýdku tesařský mistr Stanislav Pětroš z Frýdku. Jedná se o prostou obdélnou jednolodní stavbu v romantizujícím slohu s nenápadným pětibokým presbytářem, řadou nevelkých oken a předsíní, kterou završuje štíhlá hranatá věžička s vyřezávanými detaily, zakončená jehlanovou střechou s křížem. Podobně romantizující je i interiér kostela. Stavba je celá pokryta šindelem. Kostel má dva zvony pojmenované po Panně Marii a sv. Filipovi. Vysvěcen byl 1.10. 1891. Jen tak pro zajímavost, komu něco říká jméno Rafael Kubelík, má tu čest stát před kostelem, v němž se slavný dirigent oženil.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Od vchodu kostela se naskýtá vcelku dobrý výhled ku Slovensku. Co především zaujme, je hřeben Zadních hor. Jeho nevýrazné vrcholy lze rozpoznat jedině s mapou podrobným studiem jejich tvarů. Přímo naproti se nachází hraniční přechod Konečná a napravo od něj vrch Konečná (865m), který poznáte tak, že relativně rychle vystoupává do výše, a pak si chvíli drží stejnou výšku, než znova sleze. Malý vršek nalevo od něj nemá jméno, má jen výšku 714m a při troše koumání o kus dál v hřebeni uvidíte i kopeček Čudácka (827m). V opačném směru od Konečné vystupují vedle sebe dva téměř stejné vrcholy – bližší (874m) nemá jméno, zato ten dál je poměrně známý, jmenuje se Bobek (871m). Mezi vrchem beze jména (898m) a Polankami (881m) můžete nalézt hluboké sedlo Hluchanky, ale dál už vrcholy příliš rozeznatelné nejsou. V popředí nám trochu zavazí rozkynutá Zbojnická, zcela vzadu pak vyčuhují částečně slovenské hory. O co byste ale rozhodně neměli přijít, je na závěr krásný pohled přes Čudácku na rozeklanou Malou Fatru.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Obydlená část hřebene pokračuje bez výraznějších výškových rozdílů pár desítek metrů k <b>Domu sv. Josefa</b>, což je turistická chata s vlastní domácí kaplí vlevo pod břehem cesty. Původně šlo o chalupu postavenou ve 30.letech minulého století místním pasekářem, který ji využíval jako útulek pro kolemjdoucí. Za 2.sv. války ji odkoupila ostravská Charita, aby sloužila potřebným pro rekreačně léčebné pobyty. Tehdy dostala název Dům sv. Josefa. Po válce byla chata odkoupena z darů věřících pro apoštolské působení mezi mládeží. Dominikánský teolog a filozof Dr. Habáň sem jezdíval vyučovat mladé lidi a učil je vnímat nejen krásu lidského ducha, ale i přírody. Po únoru 1948 byla chata zabavena státem a ostravská důl Hlubina z ní vybudoval rekreační objekt ROH pro horníky. V roce 1992 byl Dům v restituci vrácen a nyní patří neziskovému křesťanskému Sdružení Most a cesta.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Naproti přes cestu, nad Domem sv. Josefa, stojí zděná <b>Bezručova škola</b>. Ve Starých Hamrech původně až do roku 1852 žádná škola nestála. Mládež byla přidělena škole na Borové, jenže nikdo tehdy nebyl za školní docházku zodpovědný, a tak děti do školy vůbec nechodily. Navíc byla vzdálenost do školy na Borové skoro 20km, proto zůstalo cca 300 hamerských dětí bez vyučování. To vedlo školní dohledací úřad k myšlence zřídit v obci samostatnou školu. Námaha moravského kooperátora Jana Špačka však zůstala bez výsledků, jelikož se Hamry ke zřízení školy stavěly odmítavě. Teprve až 1.4. 1852 se na popud arcikněze Jana Koziara sešla ve Frýdku u okresního hejtmana komise, která obec rozdělila na 4 školní sekce – 1.sekce v Hamrovicích v domě č.p. 15, 2.sekce v Řečici v domě č.p. 77, 3.sekce na Gruni v domě č.p. 116 a 4.sekce na Jamníku v domě č.p. 178. Tyto sekce byly 17.11. 1852 schváleny slezskými zemskými úřady. V každé sekci byla zřízena jednotřídní škola, učilo se vždy polovinu týdne v najatých místnostech. Vyučovali dva provizorně ustanovení učitelští pomocníci a jak bylo dříve řečeno, školu na Gruni obhospodařoval stejný učitel jako školu v Řečici. Pravděpodobně sem dokonce chodíval stejnou cestou, jakou jste přišli vy. V Hamrovicích byla roku 1852 postavena jednotřídní dřevěná bouda. Za první republiky tu jako poslední učitel působil Leopold Parma, známý beskydský malíř a grafik, a to do roku 1952, kdy byla škola zrušena. V Řečici dostavěli zděnou školu v roce 1893. Jak již bylo řečeno, šlo o moderní dvoutřídní školu s knihovnou, která však padla za oběť vznikající vodní nádrži. Vyučování na Jamníku, stejně jako na Hutích, skončilo v roce 1865, kdy byla dokončena stavba školy v centru Starých Hamer. Dne 21.7. 1865 byl zároveň položen základní kámen ke stavbě kostela, fary a školy, jež byla do užívání předána 15.11. téhož roku. Původně šlo o obecnou, později od 1.9. 1945 o střední školu pro žáky z Ostravice a Starých Hamer. Činnost této školy byla však kvůli stavbě přehrady ukončena k 30.6. 1953. Ze stejného důvodu byla zrušena také škola na Samčance. Zde působila v dřevěném objektu už od roku 1829 soukromá arcibiskupská škola. Ta byla současně i kostelem, kde se konaly každou čtvrtou neděli v měsíci bohoslužby s kázáním. Po výstavbě přehrady sloužila svému účelu už jen škola ve zrekonstruované budově hotelu Zaoral, kde se vyučovalo do roku 1997 a nyní tu sídlí hotel Florián. Roku 1923 byla na Samčance postavena nová zděná státní škola, jež je v provozu dodnes a slouží pro výuku žáků prvního stupně. Na Gruni se od roku 1852 učilo ve čtyřech chalupách a poté od roku 1861 v dřevěné škole. Po přerušení se v ní učilo od roku 1873 do roku 1911, kdy musela být kvůli kapacitě postavena nová dřevěná škola, která však nečekaně vzápětí vyhořela. Místo ní byla pak zbudována roku 1930 nová zděná Bezručova škola, na jejíž výstavbu přispěl i spisovatel Břetislav Kafka. Učilo se v ní až do roku 1972.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Hřebenová silnička pokračuje loukami dál a od sjezdovky dává nahlédnout na Slovensko. Stromy omezují výhled mezi kopce Čudácka (827m) a Konečná (865m). Vidět je opět větší osada Gigula pod hraničním přechodem Konečná a hřebenová osada Beskyd v dolíku mezi jmenovanými vrchy. Přes nejnižší místo hraničního hřebene můžete spatřit slovenskou Javorovou (788m), hřeben Chotárneho kopce (906m) a Malou Fatru. Poslední jmenovaná je vskutku výrazné pohoří. Začíná zleva dvěma zuby. Máte-li dalekohled, v předhůří prvního uvidíte menší špičatý Malý Rozsutec (1344m), vedle něj rozeklaný skalnatý Veľký Rozsutec (1609m) spadající ostře do sedla Medziholie (1185m), odkud se linka hřebene vyšplhává do druhého výrazného vrcholu Stoh (1608m). Třetí vrchol v řadě je Poludňový grúň (1650m) a za ním stojí Chleb (1646m). Nejvyšším bodem je Veľký Kriváň (1709m) slézající přes Pekelník (1609m) do sedla, kde pramení Beliansky potok. Zvláštně zahrbený další vrchol se jmenuje Malý Kriváň (1671m) a po něm následující menší Priehyb (1462m), Stratenec (1513m), Biele skaly (1448m) a Suchý (1468m). Hřeben uzavírá odsazená Kopa (1140m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Krátce před odstávkou u známého hotelu Charbulák potkáte svou první tabuli <b>Naučné stezky Gruň – Bílý kříž</b>. Stezka je 10,5km dlouhá a naleznete na ní celkem 14 zastávek. Panel č.6 s názvem Školisko obsahuje informace o školství na Gruni a pár zpráv o životě na Gruni. Jen pro shrnutí a doplnění: První škola na Gruni byla postavena roku 1861 v lokalitě Školisko. Vyučovalo se v ní 3 dny v týdnu, přitom další 3 dny učil válečný vysloužilec Josef Rudolf na škole v Řečici. Škola však přestala dostačovat, a proto byla 300m vlevo od ní nad cestou vystavěna roku 1911 nová dřevěná škola. Po přestěhování inventáře dne 19.9. 1911 však nečekaně vzplála a shořela. V pořadí třetí škola, zděná, byla v sousedství druhé postavena roku 1930 a po válce dostala jméno po básníku Petru Bezručovi, který na Gruni často pobýval a velmi si jej oblíbil. Pro představu, v roce 1945 chodilo do zdejší školy ve dvou školních budovách celkem 149 dětí ze 76 chalup z Gruně a několika okolních osad. Vyučování na Gruni bylo ukončeno v roce 1972.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zeleně značená turistická trasa vzápětí takticky odbočuje před vchod široko daleko známého <b>hotelu Charbulák</b>, jehož historie se dá spočítat až do roku 1816, kdy se zde rodina Charbulákova usadila. Jméno Charbulák je francouzského původu a nosil jej původně napoleonský voják, jenž zběhnul a usadil se právě tady na Gruni. Jeho potomci tu zbudovali roku 1918 turistickou útulnu, v letech 1928-1929 přestavěnou na hotel (nejstarší horský hotel v Beskydech), jenž je dodnes v rodovém vlastnictví. Hotel byl roku 1948 zestátněn a právě stát k němu přivedl z Jamníku asfaltovou komunikaci. V roce 1990 jej rodina Charbuláků dostala nazpět a obnovila provoz hotelu. Mezi slavné hosty patřili mimo jiné herci Hugo Haas, Vlastimil Brodský, básník Petr Bezruč, hudební skladatel Vítězslav Novák, dirigent Rafael Kubelík, spisovatel Vladislav Vančura anebo nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský. Hojně navštěvovaný hotel Charbulák disponuje venkovním posezením, u něhož se nalézá mapa, rozcestník a pěkný výhled do kraje. V hřebeni Gruně se můžete podívat na částečně zalesněný vrchol Kozlena (885m), po němž se plazí asfaltka vybudovaná za evropské peníze v roce 2006. Z dálky ji poznáte podle zesilovače signálu mobilního operátora. Na dohled je též kostelík s červenou střechou či sjezdovka. Východním směrem se otevírá dosud nespatřený výhled na okolní hory. Od pohledu nejvyšší protáhlý kopec nalevo je jediná slovenská nehřebenová tisícovka této oblasti, Uhorská (1028m), při jejímž úpatí, resp. při úpatí jejího předvrcholu Vrchpredmier (828m), leží obec stejného jména. Vrchpredmier se jakoby vkliňuje mezi dva menší vrchy ležící z pohledu od Charbuláka na pravé straně panorámy. Blíže pak stojí zalesněná Čudácka (827m) a vzadu dvojvrcholové zaoblené Hlinené (874m) – Javorová (788m). Velmi daleko za nimi se objevují ještě nějaké hory, pravděpodobně jde o Veľkou Raču (1236m) na slovensko-polské hranici.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistický ukazatel <b>Gruň, hot. Charbulák (820m)</b> má zelené a žluté šipky rozhozené do dvou směrů, jako kdyby obě trasy splývaly. Ve skutečnosti splýval pouze 1km dlouhý úsek na Kozlenu, pak ale žlutá pokračuje 5,5km na Bílý kříž, kdežto zelená, jak víte, má konec 5km daleko v údolí u Ústí Poledňany. Opačným směrem pokračuje žlutá 1,5km na Janikulu, 3,5km ke škole do Starých Hamer a 5km k mostu, jenže zelená si to dává ke škole 4,5km dlouhou oklikou přes Jamník vzdálený 2,5km. Společných mají akorát prvních pár desítek metrů k parkovišti pod hotelem. Tam si můžete prohlédnout mozaiku útržkovitých informací a fotek na panelu Chráněné krajinné oblasti anebo si počíst na dalším panelu NS o nedaleké evangelické osadě Školeny, kam sice NS nevede, ovšem autor stezky ji přesto považuje za hodnou zmínky. Mimochodem slovo Školeny nepochází od školního vyučování, nýbrž od školení se ve Slově Božím.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Navzdory zakreslení v mapě neodbočuje zelená značka nikam do lesa, nýbrž kopíruje asfaltovou příjezdovku. Klesání lesem je svižné a v serpentýně na vás čeká další panel NS. Žel stojí dost vysoko v břehu, takže z něj jde sotva něco přečíst, avšak vězte, že obsahuje tento text o lokalitě Draplavé: „Tři sta metrů odtud směrem nahoru bývala za války partyzánská zemljanka. Na konci roku 1944 do lesa Draplavého pod Janikulou seskočili dva sovětští partyzáni, podporučík lékařské služby P.A. Bachtin a rudoarmějec N. Alexandr. Jejich úkolem měla být zpravodajská činnost. Při seskoku se poranili. Vyhledali pomoc v nejbližší chalupě a vykopali si zemljanku v lese Draplavém. Obyvatelé chalupy je zásobovali potravinami a obvazy, ale vše za peníze, kterými byli partyzáni dobře vybaveni. Často v podvečer chodili partyzáni k chalupě posedět si na lavičce pod rozložitým bukem. Po nějaké době, snad ze strachu z prozrazení, snad i z chamtivosti po jejich penězích, syn s otcem oba partyzány zabili a jejich těla zakopali. Neuniklo to ale sousedům v nejbližší osadě. Po osvobození se na ně vše prozradilo, partyzáni byli exhumováni a důstojně pohřbeni. Jejich jména jsou uvedena i na památníku obětem války na Samčance.“ Druhý odstavec pojednává o <b>Přírodní rezervaci Draplavý</b>. Ta se rozkládá v pramenné oblasti potoka Draplavý, jinak řečeného též Stýskalonka, v nadmořské výšce 600-750m. Rezervace byla vyhlášena 20.9. 2004 na území o výměře 20,9073ha a jejím posláním je ochrana malého zbytku původní pralesovité jedlobučiny podél geomorfologicky zajímavé strže horského potoka a na něj vázaných vzácných a ohrožených druhů rostlin i živočichů. Díky své geologické stavbě náleží do erozně nejohroženějších oblastí Moravskoslezských Beskyd. Poměrně velkou část rezervace zaujímají druhotné kulturní smrkové lesy se smrkem ztepilým, pouze na prudkých svazích zůstal zachován zbytek přirozeného porostu bučin s příměsí jedle bělokoré, javoru klenu a doprovodného jeřábu ptačího či jasanu ztepilého. Keřové patro je slabě vyvinuté a tvoří jej zmlazující buk lesní s bezem červeným. Zajímavá je břehová a prameništní vegetace, kde byla zaznamenána značná druhová diverzita hydrofilních druhů výtrusných rostlin, z mechorostů např. vlahovka prameništní, prutník hvězdovitý, bezžilka mastná, z kapraďorostů papratka samičí, kapraď rozložená, kapraď samec a bukovník kapraďovitý. Celkem bylo v PR zjištěno 48 druhů mechorostů. V bylinném patře se uplatňují typické druhy květnatých a acidofilních bučin, z chráněných bylin lze zmínit měsíčnici vytrvalou. Na tlející dřevo jsou vázány vzácnější druhy hub, např. ohrožený kotrč Němcův. Ze zvířat byly na území rezervace zjištěny citlivé a ohrožené druhy jako drobný plž skelnička karpatská či zranitelná řasnatka nadmutá. Obojživelníky zastupuje mlok skvrnitý a skokan hnědý. Ornitologicky jde o významné hnízdiště vzácných druhů ptáků, třeba silně ohroženého lejska malého a dva druhy kritériových druhů pro Významné ptačí území, čápa černého a holuba doupňáka. Celkově bylo v rezervaci zaznamenáno 28 druhů ptáků. Území je součástí areálu rysa ostrovida. Rušivě na živočichy působí především provoz na silnici, zvláště v období hnízdění, kdy je do rezervace zakázán vstup, ale jinak není vyloučeno využití území k výuce nebo odborným exkurzím.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jen o pár kroků dál po silnici narazíte na další panel NS, tentokráte s názvem Podgruň. <b>Přírodní památka Podgruň</b> představuje vrchovištní louku na mírném severozápadním svahu Gruně, v pramenné oblasti potoka Jamník a rozkládá se na 2,0652ha v nadmořské výšce 780-815m. Vyhlášena byla 27.2. 1990 kvůli zachování louky s výskytem vzácných a chráněných druhů rostlin. Svah je modelován tekoucí vodou a zvlněn zamokřenými úpady drobných pramenišť. Půdně jde o středně bohatou hnědou lesní půdu, kde v horní a střední části vegetují rostlinná společenstva podmáčených stanovišť vyznačujících se vysokou pokryvností mechového patra tvořeného především rašeliníky a ploníkem obecným. Bylinné patro tvoří např. rosnatka okrouhlolistá, všivec lesní, přeslička lesní, přeslička bahenní, ostřice prosová, ostřice obecná, ostřice rusá, ostřice ježatá, violka bahenní, štírovník bahenní, suchopýr úzkolistý či pcháč bahenní. Hojný je prstnatec májový, prstnatec Fuchsův pravý a mečík střechovitý. Společenstva níže ležících sušších částí inklinují ke krátkostébelným smilkovým loukám a pastvinám svazu Violion caninae. Travinobylinné porosty tvoří smilka tuhá, metlice trsnatá, kostřava červená a kostřava ovčí, třezalka skvrnitá, mochna nátržník či pryskyřník prudký. V létě tu nenápadně kvetou trsy hořce tolitového. Krom toho zde roste jedna z největších populací brusnice brusinky a jediná původní populace klivy bahenní v CHKO Beskydy. Plocha rezervace je řídce porostlá dřevinným náletem smrku ztepilého, břízy bělokoré, vrby jívy a vrby popelavé. Území bylo dříve vypásáno ovcemi, stáda ovcí tudy byla též proháněna na jiné pastviny. Po zániku hospodaření začalo území hustě zarůstat náletem, hromadění stařiny zhoršovalo podmínky pro citlivé druhy rostlin, ovšem v současné době se území opět řízeně kosí a je odstraňován dřevinný nálet. Z louky, kde stojí pár chalup, se zároveň naskýtá pěkný výhled na vrchol Lysé hory (1323m) s dlouhým ramenem rozsochy Zimný (1080m) a na Travný (1203m) uzemněný nevýraznou Obidovou (832m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Následný díl trasy vede po asfaltce lesem bez významnějších výhledů, zmínit snad jde občasné drobné pohledy naproti přes přehradu ku kopci Klubovec (838m). Sympatické je rychlé klesání, a to až k autobusové zastávce. Ta se nachází v křížení asfaltky z Gruně se silnicí okolo přehrady. Na stromě tu visí rozcestník <b>Jamník, BUS (600m)</b>, podle něhož máte před sebou poslední 2km. Zároveň se tu můžete začíst do info panelu NS č.2. Píše se tu: „Prostranství, na kterém se právě nacházíte, se nazývá Kršelky. Název byl odvozený od slova „krchov“, „kršla“, což znamená hřbitov. Hřbitov tady totiž v minulosti opravdu byl, a to za dnešní autobusovou zastávkou na úpatí hory Kyčery. Naši předkové na něm však nepohřbívali své příbuzné, ale uhynulá zvířata, hlavně koně a prasata. Symbolem Křšelek zůstala dodnes dřevěná koňská podkova. Křšelky nejsou osadou v pravém slova smyslu, protože tu nikdy nestálo žádné lidské obydlí. Jsou místem, které sousedí s několika osadami a má jednu zvláštnost. Vycházejí odtud totiž cesty a cestičky na různé strany, po nichž je možné dojít třeba přes Jamník kolem přehrady až do Řečice. Na Jamníku si můžete všimnout chalupy, která sloužila jako škola ještě před tím, než byla postavena roku 1865 u kostela skutečná školní budova. Patří mezi čtyři nejstarší stavení v obci. Dále můžete odbočit na Armaturku s nejznámějším lyžařským areálem v obci Staré Hamry. My se však vydáme přes Kubošovice na Gruň a Bílý Kříž. Kršelky byly vždy ponurým místem, obklopeným kolem dokola jenom lesy. A tak není divu, že se mezi lidmi tradovalo, že tu straší. Osamělí chodci po setmění a hlavně v noci odtud pelášili, co jim nohy stačily, protože nezřídka za sebou slyšeli kroky, dusot koňských kopyt, řinutí skály nebo viděli poletující světélka. Předkové věřili, že budou-li při noční chůzi Kršelkami žmoulat v ruce chleba nebo něco posvěceného, strašidla na ně nebudou mít právo.“</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Další rychlé klesání asfaltové silnice vás doprovodí do osady Stýskalonky, kde potok Stýskalonka podtéká silnici a vlévá se do přehrady. Informační panel Naučné stezky Gruň – Bílý kříž tu pojednává o železniční přepravě dřeva a turistů údolím řeky Ostravice. Ač odtud není do údolí kvůli stromům vidět, vězte, že nedaleko od vás omývá břehy voda nádrže, která 11.1. 1965 bolestně ukončila po 57 letech úspěšného provozu existenci právě zmíněné tratě. Jak se lze v historických análech dočíst, přes Hamry do Bílé jezdíval svého času dokonce přímý vlak z hlavního nádraží v Praze, což jen dosvědčuje velkou oblibu zdejších ubytovacích zařízení. Osada bývala první zastávkou turistů směřujících na Bílý kříž, neboť zde u cesty vyvěrá <b>pramen Stýskalonka</b> s údajně léčivou vodou. Už za první republiky tu postavila altánek židovka Altmannová z vděčnosti, že voda z pramene vyléčila manželovy žaludeční vředy. Voda je pitná, jak dosvědčují hrníčky na poličce uvnitř zastřešeného altánu, takže se klidně občerstvětě a pokračujte dál.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přibližně 300m cesty vás dělí od původního centra Starých Hamer, kde stojí kostel a je prvně vidět na modrou hladinu <b>vodní nádrže Šance</b>. Žádná jiná stavba v regionu nebudila a nebudí tolik emocí jako právě Šance. Kvůli ní Staré Hamry takřka zanikly, neboť zatopila několik celých osad a centrum s hostincem, hotelem, obecním úřadem, nádražím atd. Obec se z této tragédie vzpamatovávala několik desetiletí, kdy rapidně poklesl počet stálých obyvatel i turistů. Přehrada byla na řece Ostravici vystavěna v letech 1964-1969 v lokalitě zvané Šance. Šance proto, že se v těchto místech předpokládá existence drobné vojenské pevnosti zvané šance. Nádrž slouží jako regulátor odtokových poměrů a jako zdroj kvalitní pitné vody pro Frýdeckomístecko, proto je zde zakázáno koupání. Celková plocha povodí přehrady je 146,4 km2, zatopená plocha činí 337ha, nádrž pojme 61,8mil. kubických metrů, délka záplavy je 7,6km a šířka 600m. Tento tvarový nepoměr je dán velmi úzkým ale hlubokým údolím řeky. Hráz stojící nad obcí Ostravice má délku 342m, její maximální výška činí 65m a je přístupná veřejnosti.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U odbočky ke kostelu, na malé výspě s lavičkami je situován neočíslovaný panel NS s informací o obci Staré Hamry. Vítá vás na místě, odkud byste ještě před několika desetiletími mohli sledovat rušný život obyvatel této horské vesnice a jejích návštěvníků. Viděli byste nádraží a železnici, po které jezdil přímý vlak s rekreanty ROH z Prahy, silnice, mosty, domy, obchody i hotely. Historické fotografie zachycují náměstí a údolí ze dvou pohledů. Před zatopením centra žilo v Hamrech přes 2000 stálých obyvatel, dnes zhruba 550. Jejich děti mohly navštěvovat jednu ze čtyř místních obecných škol i měšťanku, za nákupy sem lidé chodili a jezdili ze širokého okolí nejen do místních konzumů, ale i do prodejny textilu či nábytku. <b>Staré Hamry</b> mají bohatou historii. První zmínky o osídlování krajiny sahají do přelomu 16. a 17.stol. V roce 1638 zde zřídil hrabě Jiří Oppersdorf železný hamr, první svého druhu na frýdeckém panství, pomocí něhož se zkujňovala železná ruda. Hamr stával naproti dnešnímu centru Ostravice a ruda se do něj dovážela z blízkých Malenovic. Poté, co byly v Bašce u Frýdku postaveny nové železárny, začalo se těm zdejším říkat hamry staré a tak obec získala své dnešní jméno. V minulosti se katastr obce rozprostíral jen při pravém břehu řeky Ostravice a sahal od Bílého kříže po Novou Ves. Do roku 1951 byly Hamry výhradně slezskou obcí, na rozdíl od Ostravice, která byla do té doby pouze na území Moravy. 1.7. 1951 došlo k novému správnímu rozdělení, kdy horní část Ostravice s 10 osadami (Samčanka, Lojkaščanka, Chlopčíky, Břestové, Medvědí, Velké aj.) připadla Starým Hamrům a dolní část Starých Hamer (Hamrovice) připadla Ostravici.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Šipky vás budou navigovat po cestičce zostra dolů ke <b>kostelu sv. Jindřicha</b>. Než získaly Staré Hamry vlastní kostel, patřily pod farnost Borová v Malenovicích. Jelikož je to ale do Malenovic velká dálka, byla v roce 1847 vytvořena na Gruni dřevěná kaple, později přestavěná na kostelík Panny Marie. Kamenný kostel sv. Jindřicha na vrchu Porubaném (dříve stával poměrně vysoko nad centrem obce) se podle kroniky stavěl 1000 dní a byl dokončen v roce 1865. Kostel byl v duchu doby postaven v novogotickém slohu, stejně jako jeho interiér s cenným oltářem. Stavba je jednolodní s polygonálně ukončeným presbytářem, stěny jsou prosté, kamenné, doplněné několika mělkými opěráky a průčelí zakončuje malá věž. Kostel obklopují dva větší domy, které však budí neudržovaný dojem a připomínají tak stále tragický osud obce. Těžko pochopit, proč si hamerští za patrona svého kostela zvolili zrovna německého světce Jindřicha (972-1024), jenž byl posledním římským králem a císařem Svaté říše římské, jeho život plnily války, politické intriky a touha předat světskou moc do rukou církevních hodnostářů. Český stát pro něj byl pouhým lénem a neměl k němu žádný pozitivní vztah. Kostel se navíc stavěl v době, kdy Česko patřilo pod Rakousko-Uhersko, inklinovalo spíše k Rusku a s Německem vedlo vážné politické spory. Možná jen chtěla místní duchovní správa udělat hamerským evangelíkům naschvál, opravdu těžko říci. Svatý Jindřich II. totiž v rozvoji církevní správy podporoval biskupy proti mnišským řádům a politicky jim napomáhal získat světskou vládu nad rozsáhlými územími. Zároveň prosazoval celibát u kněží a dbal, aby se církevní úřady nedědily. Je možné, že to dělal z mocensko-politických důvodů, na druhou stranu ani on se svou lucemburskou manželkou Kunhutou nemohl mít žádné děti a tak oba podle pozdější legendy složili slib cudnosti. Za svatého byl prohlášen v roce 1146, jeho manželka v roce 1200.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">V sousedství kostela se nachází hřbitov s mnoha litinovými kříži, ukázka to umění místních železáren. Na hřbitovní zeď navazuje zespod symbolický <b>památník Maryčky Magdonové</b>, fiktivní postavy z básně Petra Bezruče. Silný příběh skutečné ženy zaslechl Bezruč údajně pod Bílým křížem, avšak ve své básni jej umístil do Starých Hamer, byť opravdová Maryčka leží prý pohřbena za zdí již neexistujícího hřbitova na Pražmě. Tragický příběh chudého děvčete z hor, jež nešťastný osud vehnal ze skal podél břehů do divoké vody řeky Ostravice, je obecně znám. Bezruč chtěl básní upozornit na sociální problémy obyvatel tohoto kraje. Maryččin pomník nechal u ostravského akademického sochaře Augustina Handzela zhotovit starohamerský oddíl Sokola. Dílo bylo zasazeno k ohradní zdi zdejšího hřbitůvku, aby tak symbolicky připomenulo, že právě za zeď hřbitova byli pochováváni sebevrahové. Pomník byl slavnostně odhalen 14.8. 1933 a jeho odkrytím byly zároveň připomenuty 65.narozeniny slezského barda Petra Bezruče (1867-1958), jenž své stáří prožil v sousední Ostravici.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po cestě od kostela k cíli trasy se v zatáčce otevírá přes lučinatou osadu pohled na druhou stranu nádrže. Zleva uvidíte kopeček Javořinka (832m), Klubovec (838m) a za nimi neuspořádané vršky Lučovec (908m), Trojačka (987m) nebo bezejmenný (923m). Zbývá závěrečný krátký sjezd k dřevěné hospůdce s venkovní mapou a rozcestníkem <b>Staré Hamry, škola, BUS (525m)</b>. Ušli jste celkem 9,5km a když se vám bude chtít, můžete to vzít po žluté značce 5,5km zpátky na Gruň ke Švarné Hance či 1,5km k zastávce u zadního traktu přehrady.</p> </font> </div>
Aktuálnost k 09/2011
