Frýdek-Místek, ŽST (285m) – Frýdek-Místek, nádr., BUS (292m) – Olešná, přehrada, BUS (305m) – Chlebovice, chaty (436m) – Palkovické hůrky (530m) – Kubánkov (625m) – Pod Zadní Babí horou (500m) – Janáčkova lavička (460m) – Hukvaldy, nám., BUS (365m)
Palkovické hůrky jsou nevelký horocelek s nejvyšší horou Kubánkov, jehož zdolání není obtížné. Modrá značka vás převede skrz rušný Frýdek-Místek, abyste následně stanuli na hrázi Olešné a postupně nastoupili cestu do kopce. Trasa nabízí setkání s městskými památkami i průběžné výhledy na Ostravsko, Poodří, na Beskydy a Podbeskydí. Krom ostrého svahu v okrajových částí hůrek se dá 16km dlouhá trasa projet i na kole.
* * *
Okresní město Frýdek-Místek vzniklo v období Protektorátu 1.1. 1943 administrativním spojením slezského Frýdku a moravského Místku. Frýdek a Místek byly původně konkurenční trhové vsi při významném říčním brodu, přes který vedla středověká dálková obchodní stezka. Kupecká stanice s tvrzí Jamnice, předchůdce Frýdku, vznikla ve 12.stol. a bývá lokalizována do prostoru blízko nádraží, kde archeologové učinili pár nálezů. V listině vratislavského biskupa Vavřince, jemuž panství Těšín patřilo, se k 27.5. 1223 objevuje zmínka o desátku z dědiny Na Gennizi (Na Jamnici), v roce 1305 se zmiňuje „item in Jannutha“ a v roce 1327 „oppidiscum municionibus“ neboli městečko dle starého způsobu slovanského, což značí ves s tvrzí. Téhož roku se objevuje první zmínka o hradě, z něhož se postupným budováním a přestavbou stal současný zámek Frýdek. V těsné vazbě na Jamnici tak vzniká město Frýdek a Jamnice zaniká. Ves Friedberch, předchůdce Místku, se původně rozrůstala na vyvýšenině u tvrze Štandl a prvně je v listinách zmíněna v roce 1246. O cca 150 let později se z expanzivních důvodů přesunula blíž k obchodní stezce, do míst současného náměstí. Jakož i jinde v kraji, se na vývoji obou měst otiskly hustiské války, třicetiletá válka či morové rány. V obou městech se dařilo výrobě látek, což se v 19.stol. odrazilo v založení významných textilních továren. S příchodem nacistické okupace se místní vojenská posádka proslavila jediným ozbrojeným útokem proti nacistům v celém Česku. V 2.pol. 20.stol. město populačně expandovalo díky horníkům z blízkých dolů a zdejší turistické kluby položily základ organizované beskydské turistiky. Všemožných památek se ve Frýdku-Místku nachází nespočet. Nejvýznamější jsou však jednoznačně obě historická náměstí.
Na start se dostanete nejlépe vlakem, neboť rozcestník Frýdek-Místek, ŽST (285m) stojí přímo před nádražní budovou. Železniční nádraží je ostatně první zajímavostí trasy. Postaveno bylo v typizovaném stylu za Rakouska-Uherska a spolu s tratí bylo uvedeno do provozu 1.1. 1871. Už tehdy se řešilo, jak se bude jmenovat, protože slezský Frýdek a moravský Místek byly dvě samostatná města a panovala mezi nimi odvěká rivalita. Název „Frýdek-Místek“ se ale nakonec vžil tak, že byl později použit i pro sloučené město. Na přilehlé točně autobusů můžete skočit do MHD č.305 a svézt se na Olešnou, což vám ušetří prvního 4,5km přes město. Případně si stejnou linkou zajeďte až do Hukvald, chcete-li jít trasu z opačné strany.
Modré hroty rozcestníku ukazují vlevo k Žermanické přehradě (11km) a vpravo k přehradě Olešná (4,5km). Doporučuji vykašlat se na oba a vzít to nádražním podchodem nejkratší cestou k Úřadu práce, kde se s modrou značkou opět setkáte. Jinak vás čeká 280m dlouhá „pochcaná“ ulička za budovou starého skladu a nezajímavá obcházka kolejí. Tak či onak, nakonec se zjevíte u červené lávky přes řeku Ostravici. Ta tvořila až do 1.12. 1928 zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem.
Na místecké straně břehu vstoupíte do sadů Bedřicha Smetany, což je bývalý lužní les, který byl po ničivých záplavách na přelomu 19. a 20.stol. zregulován a stal se kulturním zázemím města. Jak se můžete dočíst na informačním panelu, park býval místem výstav, v hudebním pavilonu se do 70.let 20.stol. konávaly promenádní koncerty, nacházelo se tu městské koupaliště, cyklistická závodní dráha apod. Se svou rozlohou 8ha jsou sady B. Smetany největším parkem ve městě. Park je řešen přírodně-krajinářsky, v různověkých porostech převažují domácí druhy stromů, rostou tu zajímavé kytky i houby.
Dobře značeným chodníkem překonáte park a poblíž pomníku Bedřicha Smetany z roku 1926 se dostanete na bývalé autobusové nádraží. To dnes slouží jako parkoviště a zastávka MHD. Na stromě tu visí ukazatel Frýdek-Místek, nádr., BUS (292m), kde se dočtete, že jste ušli 1,5km a 3km zbývají k přehradě. Samo parkoviště také nezůstává zcela bez zajímavostí. Nenápadná podlouhlá budova se sedlovou střechou naproti přes křižovatku bývala sladovnou městského pivovaru. Místečtí měšťané získali právo várečné již se založením městečka a užívaly jej zejména domy na náměstí (celkem 44 domů). Pivovar si však postavili až roku 1848. Byl na páru a fungoval do roku 1926. Poté byl rozebrán a jeho areál zastavěn. Hlavní budova se nacházela v prostoru dnešní tržnice.
Značka pokračuje napříč parkovištěm k podchodu pod frekventovanou silnicí. Tudy byste se dostali do městského jádra, jež je alokováno bílo-oranžovou věží kostela sv. Jakuba z roku 1644. Ten byl vybudován poté, co v roce 1602 původní dřevěný kostel spolu s městem vyhořel. Modrá značka do podchodu nevstoupí, nýbrž se vydává na dlouhou túru podél Hlavní třídy. Vpravo přes cestu spatříte bývalou radnici z roku 1898 s plastikami Josefa Skotnici Pilnost a Spořivost v průčelí (krom radních tu totiž sídlila i městská spořitelna). Napravo od ní stojí historická budova kavárny Avion s kopulí. Krátkou uličkou mezi nimi vedl až do 70.let 20.stol. mlýnský náhon a v jeho linii, na místě dnešního Antonínova náměstí, přímo pod schody od kostela, stával Dolní mlýn zvaný Podkostelní či Ševčíkův. Nejstarší písemný údaj o asi nejstarším mlýně v Místku se vztahuje k roku 1578. Postaven byl už ale nejspíš na konci 14.stol. nebo počátkem 15.stol. po přesunu obce ze Štandlu k řece. Po velkém požáru Místku v roce 1602 byl mlýn obnoven na svém původním místě již jako zděný. Pod dnešním schodištěm vedla přes náhon lávka a voda tu padala z výšky na dvě dřevěná mlýnská kola. Vysoká stěna současné budovy vedle schodů tvořila jednu stranu náhonu, který byl ve 40.letech 20.stol. nejdřív částečně zakryt, a pak při velké asanaci města zasypán. Po této technické památce tak bohužel nezůstaly žádné upomínky. Dolní mlýn byl poslednímu mlynáři Ševčíkovi zabaven a v roce 1974 zbourán.
Nato potkáte budovu vytunelované Moravia banky, na niž přímo navazuje Národní dům, postavený v roce 1896 Maticí místeckou. Před křižovatkou vstupuje turistická značka do podchodu. Netřeba však spěchat, neboť opodál v ulici nalevo se nachází další z místních historických památek, hřbitovní kostel Všech svatých. Ten dřív vytyčoval horní předměstí Místku. Dnes kolem něj vede rušná Frýdlantská ulice a vůkol je obklopen panelovým sídlištěm. Jednoduchá obdélná stavba s polygonálním presbytářem a boční sakristií je vystavěna v barokním slohu. Dali ji postavit manželé Rudolf a Rozina Widomusovi roku 1716 jako poděkování za záchranu před morem, který tou dobou v Místku řádil. Tehdy byla nejspíš postavena pouze loď a dostavba s chórem proběhla až kolem roku 1730 na přání Roziny Widomusové. Manželé Widomusovi jsou v kostele pochováni a v hlavní lodi na epištolní straně jsou v kameni vytesány jejich podobizny. Sochařskou výzdobu opatřili Jan Kammerreit z Olomouce a Matěj Weissman z Frýdku. Pod kůrem byla zřízena krypta. Zajímavé je vnější řešení schodiště na kůr, které se do malého kostelního prostoru nevměstnalo. V letech 1890-1891 byla střecha pokryta břidlicí a obě věžičky měděným plechem. Kolem kostela stával původně starý místecký hřbitov, jenž nahradil také již zaniklý hřbitov u sv. Jakuba. Pohřbívalo se zde ještě na přelomu století, poté byl hřbitov zrušen a na jeho místě vysázen park.
Teď už můžete projít podchodem a pokračovat dál podél pulzující asfaltové tepny. Na její opačné straně se vzápětí zjeví další chrám. Barokní kostel sv. Jana a Pavla byl vystavěn na útraty děkana Františka Čejky a jiných místeckých dobrodinců na kraji města na pozůstatcích 24 vyhořelých stodol zdejším zednickým mistrem N. Orlíčkem, patrně podle projektu význačného architekta J.I. Cyraniho z Boleshausu. Původní návrh městské rady, která se stavbou nového kostela zabývala, byl, aby byl zbořen stávající farní kostel sv. Jakuba a na jeho místě vybudován kostel větší. Proti se však postavil právě děkan Čejka a jeho názor zvítězil. Základní kámen byl položen 22.4. 1763. Kostel vyrůstal na základech ve tvaru kříže, jehož ramena tvoří sakristie (nad ní se nachází repositorium) a kaple sv. Inocence (nad níž je oratorium). Stavba pokračovala zvolna a je možné, že si jeho základy prohlédnul císař Josef II. při své návštěvě Místku. 1.10. 1767 byla na věž hrubé stavby upevněna makovice, ačkoliv věž ještě nebyla podle projektu plně dostavěna a kostel postrádal okna, dveře i omítky. K vysvěcení došlo 25.5. 1769. Stavba se 3 oltáři byla arcibiskupem Antonínem Teodorem z Colloreda konsekrována roku 1784. Tehdy byl chrám kryt ještě šindelem, měl kryptu, 9 oltářů a na hlavním oltáři se nacházel obraz patronů kostela, sv. Jana a Pavla od vídeňského malíře Jana Steinera. Obrazy na vedlejších oltářích jsou dílem místeckého rodáka Michala Englera. Ve 40.letech 19.stol. byl kostel restaurován a střecha pokryta plechem. Roku 1775 byla kolem kostela zbudována zeď s výklenkovými kaplemi křížové cesty a pilířovými branami, v 70.letech však půlka zdi i s kaplemi musela ustoupit rychlostnímu průtahu městem.
Netrvá dlouho a chodník vás navede přes Hodoňovický náhon do podchodu pod velkým dopravním uzlem. Následující úsek sleduje středně stoupající výpadovku na Palkovice a na kopečku na kraji města zahne vpravo do boční ulice. Mírně zvlněným terénem mezi poli a roztroušenou zástavbou se přiblížíte až k přehradě. Jediné, co bohužel kazí zdejší klidnou atmosféru, je široká brázda hlučného dálničního obchvatu s nadchodem. To však již po své pravé ruce vidíte zalesněný brdek Štandl (350m), tedy jedno ze dvou míst v bezprostřední blízkosti Frýdku-Místku, kam první organizovaní turisté chodili na první organizované túry a položili tím základy organizované turistiky v celých Beskydech. Štandl je navíc jednou z nejznámějších a nejprobádanějších archeologických lokalit v kraji, a to díky pozůstatkům středověkého strážního hradu. Právě u něj se k roku 1245 píše ves Friedberch, předchůdce Místku. Zajímavé je, že Štandl vlastně neměl prvořadě chránit kupce na obchodní stezce, spíš měl dohlédnout na vznik města Brušperk (vzdáleného 7km), jež bylo biskupem Brunem ze Schauenburku stanoveno za budoucí centrum celé této oblasti a Frýdek-Místek tak vzniknul jako jeho neplánovaný vedlejší produkt.
Sporadické výhledy na různé vyšší beskydské kopce vás doprovodí až na hráz vodní nádrže Olešná. Ta byla zbudována v malém údolí na říčce Olešná v letech 1960-1964 v rámci tzv. plánu výstavby malých vodních nádrží. Jejím hlavním úkolem bylo pokrytí spotřeby vody pro místní průmysl (např. Válcovny plechu Frýdek-Místek, celulózka Biocel Paskov aj.) a protipovodňová ochrana Paskova. Nádrž je využívaná také rekreačně. Sypaná zemní hráz přehrady Olešná má v koruně délku 393m, maximální výšku 18m a je vystavěna ze sprašových hlín, na návodní straně čistých, na vzdušné straně s příměsí štěrků. Těsnící část je zavázána do podloží betonovou zídkou a těsnícím zářezem. Podloží je pak těsněno jednořadou cementovou injekční clonou. Nádrž je vybavena sdruženým manipulačním objektem s bezpečnostním přelivem o kapacitě 75 m3/s. Celkový objem hráze je 152 tis.m3, objem nádrže činí 4,4 mil.m3 a zatopená plocha je 88ha velká.
Při přechodu hráze vidíte město Frýdek-Místek, místní část Lysůvky i několik blízkých kopců. Ve vodní hladině se zrcadlí Palkovické hůrky se dvěma úvodními vršky Ostružná (616m) a Kabátice (601m), na jejímž úbočí pozorné oko spatří stejnojmennou rozhlednu. Více na jih obklopují přehradu Skalní vrch (462m) a Na Horách (453m) z horocelku Myslíkovské hůrky a za údolím mezi nimi se mocně tyčí Ondřejník (890m) se Suchým úbočím (864m), dva z vrcholů tvořících masiv Ondřejníka. Při pohledu nazpět lze nad hrází zahlédnout též vrcholek Lysé hory (1324m).
Na protilehlé straně hráze visí na sloupu směrovky Olešná, přehrada, BUS (305m), jež vás upozorní na ušlou vzdálenost 5km. Příští rozcestník potkáte za 3km. Mimo to se zde započíná žlutá turistická trasa přes Štandl do Staříče (4km). Modrá značka sleduje nábřeží po asfaltové stezce pro pěší, přičemž potkává pískovcovou sochu Krista u kůlu z konce 18.stol., která sem byla přemístěna zpod přehrady kvůli stavbě obchvatu. Ve vodní hladině se odráží Myslíkovské hůrky s Ondřejníkem, Smrk či Lysá hora. Během procházky rovinkou kolem vody minete kemp, dětské hřiště, workout hřiště a areál aquaparku. Nato se značka stočí podél rybníka Řehánek k hlavní cestě.
Silnička od plotu aquaparku mírně klesá k ústí bezejmenného potoka, kde se nachází panel Naučné stezky Hůrky, informující o rybím společenstvu v přehradě. Žije zde prý asi 20 druhů ryb, přičemž převažují kaprovité druhy – plotice obecná nebo cejn velký. Z dravých druhů má dlouhodobě silnou populaci candát obecný, méně hojným druhem je štika obecná. V rákosinách na březích byste našli potápku roháče, lysku černou či kachnu divokou, náhodně pak třeba vzácnější druhy ptáků jako orlovec říční, husa velká, čírka obecná, morčáci a někteří bahňáci. Úzká asfaltka zatáčí za přehradou doleva a podchází příměstský les Rovňa. Na jednom ze stromů u cesty visí svatý obrázek. Nato trasa odbočí doprava za závoru a potkává info panel NS č.18. Podle něj se v Česku běžně sbírá a používá asi 100 druhů hub, dobrých jedlých je však asi 220 druhů. Sběr hub má ovšem svá pravidla, o nichž se zde taktéž dočtete. A pak vzhůru širokou vyježděnou stezkou, klikyhákem napříč zelení. Jak praví další z panelů NS, stojící uprostřed lesa: „Les Rovňa je typickou ukázkou nepůvodního lesa se silně pozměněnou dřevinnou skladbou. Především monokulturní smrčiny působí strohým dojmem a jsou chudé na bylinný podrost, který by je druhově zpestřil. Místy zůstal zachován listnatý smíšený les, který má bohaté zastoupení druhů ve všech rostlinných patrech (stromové, keřové a bylinné) a blíží se svou skladbou lesu přirozenému. … Blízko stezky protéká potůček se zajímavým životem pod vodou. V tůňce můžete najít skokana hnědého, pijavici koňskou, potápníka vroubeného, blešivce a různé vodní ploštice.“
Les opustíte středním stoupáním k úpatí Ostružné. Toto úpatí v podstatě tvoří silniční tah, obklopený řadou domků. Od silnice se naskýtají omezené výhledy do krajiny, o níž hovoří panel naučné stezky: „Otevírá se před námi výhled na krajinu výrazně poznamenanou lidskou činností. Zemědělské monokultury, průmyslové zóny a lidská sídla představují úplně specifický životní prostor pro rostliny a živočichy. Vznikají náhradní společenstva, nejčastěji tvořená druhy, které nacházejí u člověka snadnou obživu. Ty pak působí značné škody na úrodě, potravních zásobách, dřevěných stavbách; agresivně se šířící rostliny zabírají veškerý prostor a potlačují původní druhy. Myši, potkany a různý hmyz není třeba představovat, mnozí z vás už znají i agresivní rostliny, jako je bolševník velkolepý a křídlatka. Postupně u lidských sídel ovšem hledají útočiště i druhy, které ztrácejí své původní biotopy – např. dutiny, skály či štěrbiny. Jsou to například poštolka obecná, sova pálená a mnozí netopýři.“ Výhledům od silnice dominuje město Frýdek-Místek a areál Biocelu Paskov.
Tam, kde do silnice ústí příjezdovka od chat, visí na stromě ukazatel Chlebovice, chaty (436m). Modré šipky ukazují jak nazpět k ŽST Frýdek-Místek (7,5km), tak vpřed na Kubánkov (4km) a hukvaldské náměstí (8,5km). Nejbližší úsek však měří jen 2km a je uvozen jediným stoupáním celé trasy, které stojí za řeč. Stezka středně stoupá po uježděné příjezdovce, odkud můžete v jeden moment pohlédnout na hřeben Prašivá (843m) – Ropice (1083m), obklopený porůznu vyčnívajícími kopci Godula (738m, nalevo od Prašivé), Slavíč (1055m, vpravo od Ropice) nebo Travný (1203m, vpravo od Slavíče). Vidět je i část úbočí Ondřejníka a vlevo v dáli Slezské Beskydy. Poté navážete na lesní pěšinu s pramenem V Kotlině a začnete ostře stoupat kličkujícím úzkým chodníčkem do úbočí Ostružné (616m). Cca 520 m.n.m. se stezka uklidní, rozšíří a mírně rozkolísanou vrstevnicí se sune lesem k prvnímu záhybu s výhledem. Ten odhaluje zejména úbočí předvrcholu (539m) sousední Kabátice (601m) a výřez rovinnaté krajiny v Ostravské pánvi, z níž vystupují šňůrky domů kol kostela sv. Jiří v Brušperku a kostela sv. Mikuláše v Petřvaldu. Pouhým okem je však těžké je najít. Druhý terénní záhyb je v tomto ohledu lepší. Klínem mezi Ostružnou a Kabáticí shlédnete dolů na chlebovickou průmyslovou zónu, dálnici D48, na areál bývalého dolu Staříč III., vrch Okrouhlá (373m) s rozhlednou, vysílač na Kamenné (384m) u Staříče a za nimi k obzoru se táhnoucí ostravskou aglomeraci. S použitím dalekohledu lze rozeznat například dvouvěžový kostel Panny Marie Královny v Hulvákách, druhý dvouvěžový kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Přívoze, 185m vysoký televizní vysílač v Hošťálkovicích, elektrárnu Třebovice se střemi chladícími věžemi, elektrárnu v Kunčicích či tzv. ostravské Hradčany neboli Dolní oblast Vítkovic s Bolt Tower.
Krátké mírné klesání předznamená vstup do sedla mezi Ostružnou a Holým vrchem. Za odpočívadlem u malého parkoviště se schovává rozcestník Palkovické hůrky (530m). Před sebou teď máte 2km stoupání na Kubánkov. Žlutá značka, která tudy také prochází, vede 2,5km do Palkovic a 3km do Chlebovic. Směrem na Chlebovice stojí rozhledna Kabátice neboli Panorama, vzdálená po lesních chodnících 1,9km.
Osada Hůrky II. pod Holým vrchem (631m) je zajímavá pro dvě věci. Zaprvé se zde nachází restaurační zařízení a zadruhé roste kousek za ním památný strom zvaný Tis u Kociána. Jak se píše v panelu NS Hůrky č.15: „Jedná se o tis červený (Taxus baccata), kdysi běžnou součást podrostu smíšených lesů a dnes velkou vzácnost chráněnou zákonem (druh silně ohrožený). V dávných dobách se tisy vysazovaly u hradů, z jejich pružného a pevného dřeva se vyráběly kuše.“ Celý strom, vyjma červené dužiny okolo semene, je prudce jedovatý. Otravy tisem mohou být i smrtelné. Dříve se jedovatý extrakt z tisu používal k otrávení šípů či bodných zbraní a z pohárů z jedovatého dřeva pili odsouzenci. „Přes svou jedovatost je vyhledáván pasoucím se dobytkem a zvěří. Když se ještě v lesích pásl dobytek, pastevci tis vysekávali, aby předešli otravám. Intenzivní způsoby hospodaření v lesích vytlačily tis úplně. Hůřecký tis patří k největším exemplářům Palkovických hůrek – má obvod kmene 224cm a jeho výška je asi 15,5m. Tisy jsou pomalu rostoucí menší stromy nebo jen keře (k tomu, aby dorostly 10m, potřebují obvykle 100 i více let), a tak tyto rozměry znamenají poměrně vysoké stáří stromu. Když se podíváte směrem k rekreačnímu středisku, můžete v porostu vlevo spatřit korunu tohoto památného tisu.“ Památným stromem byl vyhlášen roku 1995. Jedná se o nejvyšší ze 4 tisů, které na katastru Palkovic rostou. Tis patří mezi nejcennější rostliny na celé severní polokouli. Může se dožít i přes 1000 let.
Okrajem horské louky stoupá středním tempem asfaltová cesta. Mezi řadou domů v horní části osady, kousek bokem turistické značky, byste objevili bílou výklenkovou kapli Panny Marie. Tato k silnici otevřená sakrální stavba z konce 19.stol. má stříšku z tašek a zamřížovaný výklenek se soškou. Nad osadou se pak nachází ještě druhé odpočívadlo. Pak už se zpevněná cesta pouští středním stoupáním do týla Holého vrchu (631m). V sedle mezi Holým vrchem a Kubánkovem potkáte pár samot a výhledové místo. Zářez potoka Košice umožňuje vyhlédnout severozápadním směrem na podhorskou obec Fryčovice s kostelem Nanebevzetí Panny Marie z doby kolem roku 1345, jenž je považován za nejstarší kamennou církevní stavbu v okrese Frýdek-Místek. Samozřejmě lze spatřit už i vysílač na Kubánkově.
Značená cesta volně stoupá otevřenou krajinou se zbytky lesa a po chvíli vychází na louce pod vysílačem, odkud je hezký výhled na zdolanou hřebenovku, Kabátici i Ostravsko. Vysílač neklamně označuje nejvyšší bod hůrek, vrch Kubánkov (660m). Rozcestník tu ovšem nehledejte, jen jednoduché posezení u ohniště, vrcholové razítko, dvojjazyčnou informační tabuli a panel naučné stezky. Moc se toho ale o tomto malém pohoříčku zjevně říci nedá. „Palkovické Hůrky jsou součástí rozsáhlé karpatské soustavy, vzniklé alpinským vrásněním. Na našem území jsou Karpaty tvořeny flyšem, pro který je charakteristické mnohonásobné ukládání a střídání vrstev jílovců, pískovců a slepenců. Typická je také příkrovová stavba (vyzdvižení a přesunutí usazených hornin v průběhu horotvorných pochodů). Palkovické Hůrky byly vytvořeny slezským příkrovem, ze kterého však díky silnému zarovnání povrchu v třetihorách a začátkem čtvrtohor zůstal jen zbytek – tzv. příkrovová troska. Tak vznikly dnešní ploché hřbety Palkovických Hůrek. Ve střední části hůrek vytvořila říčka Ondřejnice průlomové údolí s prudkými svahy. V Palkovických Hůrkách hnízdí i některé vzácnější druhy ptáků, a tak zde pozorní a trpěliví pozorovatelé mohou spatřit sluku lesní, králíčka ohnivého nebo skřivana lesního. Můžete zahlédnout i čápa černého, který hnízdí na nedalekém Kazničově.“
Relativně krátký střední sešup lesem do osady Kubánkov je okořeněn pěkným výhledem na Moravskoslezské Beskydy. V levém rohu panoramatu stojí osamělý masiv Lysé hory (1324m), jehož dlouhé rameno končí v Čupelu (943m). Od něj se zvedá kompletní silueta Ondřejníka, počínaje jeho stejnojmenným vrcholem Ondřejník (890m), přes výrazné sedlo odděleným Stanovcem (899m), jeho rozsocha Suché úbočí (864m) a nejvyšší bod Skalka (964m). V popředí se zdvíhá Kozlovická hora (612m) a vzadu hřbet Smrku (1276m). Více vpravo pak vyčnívá Kněhyně (1257m).
U plotu jednoho z domů visí Kubánkov (625m), u něhož se započíná žlutá turistická značka do Kozlovic (3,5km) a Kunčic p.O. (12km). Modrá trasa má za sebou 11,5km. Pod Zadní Babí horu zbývají 2km. Modrá směrovka ukazuje dolů přes louku, kde již na klesající pěšinu navazuje široká vrstevnicová svážnice. Netrvá dlouho a prořídlé porosty započnou avizovat závěr hřebene Palkovických hůrek. Tvoří jej rameno Babí hory (619m) a Zadní Babí hory (546m) s rozpláclou Kožnou (505m) vyplňující meziprostor. Dál od hůrek se z šíré roviny postupně jako mořský příboj zvedají osamělá Libhošťská hůrka (494m), podlouhlé Libotínských hůrky s nejvyšším bodem Puntík (500m), za nimi vyčuhují Starojický kopec (496m) se Svincem (546m), snadno rozpoznat lze špičatou Bílou horu (557m) s přidruženým Kotoučem (511m) či vzdálenou širokou Petřkovickou horu (608m). Zbylé podbeskydské kopce jsou zatím jen naznačené.
Mokrý úsek trasy upozorní na přítomnost upravených pramenů Pod Babí horou v prameništi Rybského potoka. Terénní záhyb nad údolím nabízí úzký výhled přímo na Radhošť (1129m) v rozpětí od Tanečnice (1084m) přes Pustevny (1010m) po Velkou Polanu (981m). Stezka mezitím volně kaskádově klesá zalesněným úbočím Babí hory (619m) a přetne Přírodní rezervaci Palkovické hůrky. To, co zde potřebuje ochranu, jsou v Podbeskydské pahorkatině nejlépe zachovalé reprezentativní lesní porosty 4. vegetačního stupně. V až 140 let starých členitých porostech převažují bohaté bučiny s příměsí nepůvodního smrku, s vtroušeným jasanem, lípou, klenem, dubem, jedlí a olší. Zmlazení je podporováno dosadbami sazenic místní provenience, neboť rezervace je zároveň součástí genové základny buků, dubů, lip a jedlí. V bylinném patře se rozmáhají kyčelnice cibulkonosná, kyčelnice žláznatá, šalvěj lepkavá, svízel vonný, ostřice lesní, vraní oko čtyřlisté, ostřice oddálená, čarovník pařížský, čarovník prostřední, vrbina penízková, židlava evropská, strdivka jednokvětá aj. Zajímavostí je lýkovec jedovatý. Staré porosty s doupnými stromy hostí řadu ohrožených druhů ptáků. Z bezobratlých živočichů žijí v rezervaci svižník lesomil, střevlíci měděný, hladký, fialový, kožitý, zlatolesklý, zahradní, Linneův a Ulrichův. Na rozkládajícím se dřevě rostou vzácné druhy hub jako lupenopórka červenožlutá, pavučinec červenošupinný, liška Friesova nebo čechratka sklepní. V prameništích se hojně vyskytuje vážka páskovec dvojzubý. Jak se vespod rezervace na informační tabuli dozvíte, PR má výměru 34,93ha a vyhlášena byla 20.11. 1969.
Za hranicí rezervace zahne značka vpravo na navazující vrstevnicovou pěšinu a průhledy na Podbeskydí se posouvají. Přímo pod vámi se vzdouvá hradní vrch (479m) s palácovou částí hradu Hukvaldy, za ním jako kulisa stojí Kazničov (601m) a za ním lehce vpravo Červený kámen (690m). Tu náhle vběhne stezka do zahloubeného koryta, ze kterého vidíte jen kužel Zadní Babí hory (546m). Vylezete-li však nahoru, rozpoznáte protažení tohoto kopce do závěrečného předvrcholu a rozpad horstva do mnoha drobnějších vršků. Ať už se jedná o hradní vrch s Kazničovem, jež jsou také součástí Palkovických hůrek, nebo o Větřkovickou hůrku (447m), Bílou horu (557m), Červený kámen (690m), Petřkovickou horu (608m) atd. Tím vyhloubeným korytem pak už seběhnete na horskou silničku, u níž stojí zastřešené odpočívadlo s pamětní plaketou KČT Hukvaldy, věnovanou vzpomínce na Leoše Janáčka. Janáčkovo šílenství začíná.
Cestu přejdete rovně a zanoříte se opět do lesa. Stezka klesá středně dolů do sedla pod Zadní Babí horou k rozcestí Pod Zadní Babí horou (500m). Zde začíná zelená trasa k Janáčkovu domu (2,5km) na Hukvaldech a spolu s ní odbíhá i naučná stezka. Modrá značka po 0,5km navštíví ještě Janáčkovu lavičku a do Hukvald po 2,5km dojde též.
Chodníček vyběhne do prudké jihovýchodní strany vrcholové homole, první půlku úseku zvolna stoupá, občas vykoukne přes stromy do protějšího úbočí, za nímž se objeví třeba shluk vrcholových partií Kněhyně (1257m), Čertova mlýna (1206m) a Velké Stolové (1046m) či brutálně vykácený vrchol ondřejnické Skalky (964m). Z pěšiny se stává podhřebenovka a nečekaně naráží na mechem obrostlý balvan, vtipně dokreslený do podoby žáby s korunkou. V okamžiku zrychleného klesání sledujte pozorně turistické piktogramy, ať neseběhnete příliš z cesty. Chodník totiž v mladé zeleni zostra mění směr a stáčí se úbočím kolem čela kopce k vyhlídce u Janáčkovy lavičky. Janáčkova lavička je obloukový útvar složený z kamenných kvádrů, poskládaných do jakési zídky s pamětní deskou, v němž je zabudovaná lavka. V kovu provedený citát zní: „Jestli jsem ve světě něčím, připisuji to vždy krásám a k životu naší obce. Čím duši naplníš, tím překypuje. L. Janáček obecnímu výboru na Hukvaldech 22.8. 1916.“ Pokud by tu Leoš Janáček sedával dnes, zíral by do stromu s rozcestníkem Janáčkova lavička (460m), jenž odpočítává poslední 2km trasy. Průzorem v odrůstající zeleni lze relativně dobře dohlédnout na Hukvaldský hrad s kaplí sv. Ondřeje a vrchol Kazničova. Mimochodem, Leoš Janáček je největší místní rodák a hukvaldští si jej cení. Narodil se 3.7. 1854 do chudé, hudebně založené učitelské rodiny a již v dětství se mu dostalo hudebního vzdělání. Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, studoval rytmiku a intonaci řeči, což se posléze odrazilo v originalitě jeho hudby. V Praze byl kvůli tomu dokonce považován za folkloristu a hudebního podivína. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil komplet inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje s názvem Lašské tance. Po složení dvou nepříliš úspěšných oper napsal Její pastorkyni, kterou uvedl v Brně v roce 1904 a velký úspěch slavila o 20 let později i v New Yorku. Poslední období Janáčkova života přineslo nejosobitější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši, napsanou ve staroslověnštině. Čerpá v ní z cyrilometodějského odkazu, posluchači však předkládá atmosféru spojení s přírodou v pohanském slova smyslu. Leoš Janáček napsal celkem 9 oper a 5 jiných hudebních celků. Na jeho počest se v jeho rodné vsi každý rok koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy. Jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici dne 12.8. 1928 na zápal plic, který si přivodil během svého prázdninového pobytu na Hukvaldech. Mimo spousty místních názvů nese Janáčkovo jméno i kráter na planetě Merkur a jeho odkaz tak bude nesporně žít navěky.
Janáčkova lavička tvoří pomyslný okraj Palkovických hůrek a ten je, stejně jako v Chlebovicích, příkrý. Úzká lesní pěšina klesá šikmo dolů úbočím, místy docela zostra a nebezpečně klouže. Od prvních chat už ale vede normální asfaltka. Tou sklesáte až na úroveň odbočky mezi další chaty, naproti které se do kraje louky zakusuje uzoučká pěšinka. Ta se v lese chytá na schodiště u zaniklého koupaliště, z něhož zbyl jen bufet. Tady přejdete most přes říčku Ondřejnici, jež vyvěrá v klínu Ondřejníka cca 760 m.n.m. a od pramene k ústí do Odry měří 29,1km.
Hlavní silnici z Kozlovic do Hukvald budete sledovat v úseku dlouhém asi 300m. Je to rovinka, leč bez chodníku. Za křižovatkou se nachází zastávka Hukvaldy, Dolní Sklenov, rozc. Odtud jezdí autobusy zpátky do Frýdku-Místku. Chcete-li však pokračovat, modrá značka stoupá podél silnice až do centra obce, kde stojí poslední rozcestník této trasy, Hukvaldy, nám., BUS (365m). Za sebou máte 16km. Modrá značka pak pokračuje ještě 12,5km do Štramberka, zelená se vrací 3km pod Babí horu a žlutá prochází skrz hradní oboru do 10km vzdáleného Frenštátu p.R.
Lašská obec Hukvaldy je celorepublikově dobře známá. Kolem roku 1270 tu začal hrabě Franko z Hückeswagenu budovat hrad Hückeswalde, dnes jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě. Zkomolenina jeho názvu se následně přenesla na nově vzniklou podhradní ves. První písemná zmínka o Hukvaldech pochází z roku 1285. První zmínka o místní části Sklenov je z roku 1294 a první zmínka o Rychalticích je z roku 1394. Hukvaldy se okamžitě staly centrem panství. Od poloviny 14.stol. začal hrad často měnit majitele a byl několikrát přestavěn. Nestabilní období ukončil až Karel IV. tím, že podpořil olomoucké biskupy, aby se v roce 1354 stali jeho definitivními vlastníky. Hrad nebyl nikdy dobyt a svou bezpečností umožňoval rozvoj podnikání v obci. Například v roce 1635 plynuly největší výnosy z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. Od roku 1738 začali zpohodlnělí panští úředníci opouštět hradní prostory a stěhovali se do podhradí, kde kardinál Bedřich z Fürstenberka v roce 1760 vystavěl pro potřeby své a potřeby vrchnostenské kanceláře letní zámeček se zahradou. O 2 roky později hrad Hukvaldy vinou blesku vyhořel. Oprav se dočal až v půli 19.stol. Kromě něj eviduje památkový ústav na katastru obce ještě hradní oboru, kostel sv. Maxmiliána (1769), kostel sv. Mikuláše (1742), sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána, větrný mlýn (1804), pivovar, školu s pamětní deskou, válečný památník a několik venkovských obytných domů.