V E L K Á   V O L Á Ř K A

Lokalita: Radhošť, pod sjezdovkou

Dostupnost: nutno hledat v terénu

Vstup: volný, na vlastní nebezpečí

Hloubka: 3m

Délka chodeb: 18m

Vstup do jeskyně se nachází v lese, jen asi 20m od turistického chodníku. Vede k němu maskovaný vyšlapaný chodníček. Stačí si v sedle pod sjezdovkou všimnout žluté tyčky a vydat se od ní k jihu až k velké díře do země. Kolmá prohlubeň má válcovitý tvar, dole je široká jen asi tři čtvrtě metru. Vespod, kam už není shora vidět, se rozdělují dvě chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami, kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalená. Současná délka průlezných prostor činí 18m. V minulosti, než na ni zapůsobily přirozené sesuvné procesy, měla prý Volářka představovat spletitý podzemní systém. Dokonce se traduje, že byla propojena s jeskyní Cyrilka na Pustevnách, což nelze zcela vyloučit, neboť pod 4km dlouhým radhošťským hřebenem, zejména v lokalitě Záryje, byly objeveny ještě další podzemní chodby.

Podle lidových pověstí stávala v předkřesťanské době na Radhošti Slovany uctívaná zlatá socha Radegasta a když na Moravu zavítali věrozvěstové Cyril s Metodějem, přikázali tuto sochu zničit. Pohanští kněží ji však stihli ukrýt v podzemním chrámu. Podle jedné verze vyprávění byla Radegastova socha dutá a stála zde nad kolmou šachtou jeskyně a když si k ní lidé chodili s dary pro proroctví, tajně do ní z jeskyně vystoupil po žebříku kněz a mocným hlasem odpovídal na dotazy. Od tohoto volání ze sochy získala pak jeskyně své jméno. Údajně dobový text popisoval sochu Radegasta takto: „Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těnotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, neb modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy. Modla ta byla z korintské mědi ulitá a tak náramě velká, že se v ní dost velký a tělnatý muž aneb pop pohodlně seděti a vše, co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, neb uši její byly tak mistrně zformované, že i slabě pronášená slova zřetelně od něj slyšena býti mohla. Prostředkem onoho tulipánka neb zvonečka kvítka, jenž se nacházel mezi rty, mohl sedící v něm pop nejen všechno viděti, nýbrž také ústní věštby vydávati, čímž pověreční pohané, neznaje popův svých kejklířských prostředků a šalby v slepotě svoji velmi upevněni byli.“ Obecně se ví, že podobných ďúr využívali staří Valaši jako sklepů k uskladnění potravin a tak není divu, že v roce 1750 stávala nad jámou koliba, z níž prý vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány ve skále jeden nad druhým. Jáma byla ale kolem roku 1850 zasypána, protože do ní padaly ovce. Pozornost vzbudila opět až po objevení fantaskního náčrtu prof. Vratislava Monze, jenž roku 1755 zobrazil podzemí Volářky jako komplex kultivovaných místností. Originál náčrtu se nacházel v zemském muzeu v Brně, odkud však v průběhu 20.stol. zmizel a mnoho lidí se domnívá, že šlo o padělek, neboť prý prof. Monze na Radhošti nikdy nebyl. Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu až po kolena. Z jámy vystupovala pára, což je u jeskyní běžný jev, kdy se uvnitř přes léto kumuluje teplý vzduch, který pak v zimě uniká ven. Čím prostornější jeskyně, tím větší kruh bývá kolem vstupního otvoru odtátý. Volářka byla několikráte probádána, leč bez výsledku. Naposledy v ní kopali A. Melichar a C. Mach.