Jeskyně je podzemní dutina, vytvořená přírodní cestou. První fází vzniku jeskyní byly tektonické poruchy. Vlivem jistých geomorfologických pohybů byly vrstvy sedimentovaných magurských hornin deformovány a vytvořily se v nich systémy puklin a trhlin, protínajících a narušujících vrstvy pevných jílovců, ležících na poddajných jemných jílovitých tmelech. Druhou fází bylo rozšiřování podzemních tektonických poruch. Narušené formace pískovců se postupně hýbaly gravitačním působením po svazích a vytvářely příčné trhliny, jež byly dále překrývány a zavalovány. Oblast vnějšího pásma Západních Karpat ležela tehdy na hranici severského zalednění, které zasahovalo až k úpatí Moravskoslezských Beskyd. Voda, jež pronikala hluboko do tektonických poruch, způsobovala v chladném podnebí při zamrzání tlakovou destrukci a další rozšiřování trhlin. Ledové čočky navíc v horizontálních puklinách sloužily často jako kluzné plochy při posouvání celých skalních bloků. Takto rozšířené pukliny byly zavalovány uvolněnými pískovcovými lavicemi, které následně vytvořily terasovitě převislé stupně nebo rovnou stropy, a ty pak předělily hluboké trhliny na jednotlivé dómy. V místech křížení a spojování uvolněných prostor vznikaly systémy chodeb i větších dutin, jejichž dno bylo zaplňováno sutí, hlínami a humusem. Poslední třetí fází vzniku jeskyní je modelace. Stékající voda mechanicky rozrušuje měkčí pórovité slepence i hrubozrnné pórovité pískovce, splavuje hlínu a drť, rozmáčí kluzné jílovce a uvádí do pohybu nahnuté volné či zaklíněné pískovcové bloky. V současnosti vývoj jeskynních komplexů ovlivňuje také výstavba horských cest za pomoci trhavin nebo stahování dřeva těžkou lesní technikou. Že se svahy stále ještě neusadily, můžeme sledovat kupříkladu na stromech. Spodní části kmenů jsou zde totiž typicky obloukovitě prohnuté ve směru sklouzávání.

Pro sledování zajímavých posuvných procesů v podzemí byly v nejvýznamnějších jeskyních Cyrilka na Pustevnách a Kněhyňské jeskyni instalována 4 terčová měřidla, která mohou sledovat pohyby skalisk s přesností na setiny milimetrů ve všech směrech. A jak to tam dole vůbec vypadá? Beskydské pseudokrasové jeskyně obsahují převážně rovné, puklinovitě rozšířené chodby, až několik desítek metrů dlouhé. Větší jeskyně jsou reprezentovány systémy křížících se rozsedlin a dómů, 300-400m dlouhých (nejdelší Cyrilka měří 535m) a vertikálně hlubokých až 57,5m (nejhlubší Kněhyňská jeskyně) s puklinovými dómy o výšce až 13m (Kněhyňská jeskyně). Nadzemní vstupní otvory vypadají nejčastěji jako úzké rozsedliny nebo průlezy mezi volnými bloky, jež vedou do horizontálních chodeb, kde výška mnohokráte přesahuje šířku. Tvar a výška chodeb pak závisí na mocnosti flyšových lavic. Rozsedlinové chodby se vyznačují pravoúhlým křížením a stropy chodeb tvoří monolitické pískovcové lavice či volně zaklíněné bloky. Dno jeskyní vyplňuje hrubá i drobná ostrohranná pískovcová suť, části jeskyní ležících blízko povrchu vyplňují často hlíny, stahované do podzemí prosakující srážkovou vodou. Za poslední roky se v beskydském podzemí nejvíce změnilo při povodních v roce 1997, kdy extrémní srážky uvedly do pohybu celé svahy a údolí a odhalily některé dosud neznámé jeskynní prostory.

Informace převzaty z Orcus-speleo.cz