Vizovice, nám, BUS (?) - Pod Janovou horou (473m) – Spletený vrch (558m) – Spletený vrch, sedlo (542m) – Homole (458m) – Horní Lhota, BUS (338m)

Vizovice jsou výchozím místem mnoha turistických tras, z nich některé lze spojovat do větších či menších okruhů. Příkladem je červená trasa na oblíbené výletní místo u Janova hradu, která pokračuje přes hřeben Vizovických vrchů až do Honí Lhoty. Je to trasa s mnoha výhledy na Vizovicko, Zlínsko i část Bílých Karpat. Je dobře značená a za sucha i relativně fajn pro horské kolo. Celková délka 10km.

* * *

Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v Zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter Smilheim se znamenitou knihovnou založil asi 47-letý Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si kvalitní správou panství Brumov a Přerov, získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila městečko i klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic, jejichž majetky sahají až po Drahanskou vrchovinu. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim, kde by po vystěhování z Čech žil. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání "vizovských nerozdílných hor", nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí a koupil sousední panství Brumov. Pro svou zvůli a vyvolávání sporů s Uhry byl však 19.7. 1582 některým z poddaných zastřelen. Anna Kropáčka dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, kterým sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několik hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. 28.8. 1877 postihl náměstí a větší část přilehlých ulic rozsáhlý požár. Zničil 129 domů, 4 stodoly, 104 chlévy, vyhořela dřevěná radnice s obecním archivem a na 1000 lidí zůstalo bez přístřeší. Další požáry přišly roku 1879, kdy zničily 7 domů a 2 stodoly, dne 28.8. 1887 shořely všechny písemné památky města Vizovice i bohatý městský archiv situovaný v radnici č.p. 420 (dnešní základní škola) a přes 300 dalších objektů. Následoval požár 3 domů a 1 stodoly roku 1890, a 9.6. 1891 spláchla město blesková povodeň. Voda vystoupila až ke stropu budov stojících u vody, zabila dobytek, odnesla úrodu a 2 lidé utonuli. Při požáru v roce 1894 lehlo popelem 38 domů a 14 stodol naplněných úrodou. 5 let nato byl zahájen provoz na trati Otrokovice – Vizovice. No a v roce 1900 postihla Vizovice kromě malého požáru i povodeň a mimořádně krutá zima. Sčítání lidu téhož roku ukazuje 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí (30 padlo, 16 zemřelo na následky válečných útrap a 2 nezvěstní). Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou palírnou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock.

Trasa o délce 10km začíná na trojúhelníkovém Masarykově náměstí ve Vizovicích, odkud červený hrot nejvýše zavěšené směrovky rozcestníku Vizovice, nám. BUS ukazuje pod Janovu horu (3km). Další šipky směřují 22,5km na Vsetín (červená), 8km na Syrákov (modrá), 12km do Velíkové (modrá), 2km k likérce Rudolf Jelínek (zelená), 7,5km pod Doubravu (zelená), 18,5km do Valašských Klobouků (žlutá) a 8,5km do Pozděchova (žlutá). Mimochodem tady na náměstí se dne 3.5. 1945 odehrál první osvobozovací střet mezi německými okupanty a jednotlivci z řad rumunské armády, jež tvořila předvoj Rudé armády přicházející od Horní Lhoty.

Značení se vydává z autobusové zastávky k historické budově základní školy a stoupá po chodníku vzhůru k vizovickému zámku. Ten je dominantou městské památkové zóny, spolu s kostelem a klášterem Milosrdných bratří s jednou z nejstarších lékáren v Česku. Nejstarší z objektů je ovšem kostel sv. Vavřince. První kostel ve Vizovicích nechali postavit cisterciáčtí mniši po založení kláštera Smilheim (1261). Šlo pravděpodobně o dřevěný kostel, jenž byl kronikáři zmiňován hlavně v souvislosti se střídáním katolické a evangelické správy. V roce 1495 nechal Boček z Kunštátu zchátralý kostel přestavět. Z té doby je prvně doloženo také jeho zasvěcení sv. Vavřinci. Další zmínka pochází až z roku 1778, kdy prý o nedělích a svátečních bohoslužbách ohrožují davy věřících chrámovou statiku. Mezi lety 1793-1795 tak dochází k radikální přestavbě, po níž zůstala z "Kunštátského" pozdně gotického kostela pouze věž. Světilo se v roce 1802. S ohledem na dobu výstavby, kdy sakrální architektura neoplývala zdobnými prvky, se jedná o poměrně jednoduchou stavbu. Kostel hrabat z Blümegenu je trojlodní, na východě zakončený půlkruhovým presbytářem. Jeho nejhodnotnější částí je věž z 15.stol. s ochozem. Jednoduchý interiér nicméně oplývá zajímavými prvky jako pavlače s dřevěným malovaným zábradlím. Do vnitřní výzdoby kostela zasáhl výrazným způsobem děkan Jan Bartoš, který tu působil v letech 1864-1899. Z jeho iniciativy vznikly obrazy křížové cesty, v roce 1866 zakoupil 2 nové zvony a o rok později opravil celý kostel i s farou. Hlavní oltář s obrazem sv. Vavřince zakoupil Bartoš roku 1867 na Světové výstavě v Paříži za 12 tisíc zlatých a o 5 let později jej přivezl do Vizovic. Mramorování oltářní stěny bylo provedeno až roku 1936 a v roce 1937 byly pořízeny varhany od firmy Rieger. Kostel sv. Vavřince je od roku 1958 zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek ČR, stejně jako sousední fara a sochy sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého před jeho vchodem. Druhou nejstarší památkou Vizovic je zámek a třetí, nedlouho po něm založený klášter Milosrdných bratří.

Zámek Vizovice stojí na místě zaniklého kláštera Smilheim, po němž tu stál zámek Nový Smilheim, který vyhořel a byl roku 1749 stržen. Dnešní zámek nechal postavit Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen, římskokatolický duchovní, kanovník a prelát olomoucké a brněnské kapituly, jenž se roku 1763 stal biskupem královéhradeckým. Plány na výstavbu zpracoval brněnský architekt František Antonín Grimm, dvorní architekt olomouckého biskupa Dietrichsteina. Zámek Vizovice je inspirován francouzským stylem Ludvíka XVI. První fáze jeho výstavby byla realizována v letech 1748-1757, kdy vznikla trojkřídlá dvoupatrová budova ve tvaru písmene "U", což je údajně nejtypičtější doklad pozdního baroka na Moravě. Křídla zámku pravoúhle obepínají menší nádvoří, jež je otevřeno na západ k předzámčí, které odděluje objekt zámku od centra Vizovic. Na projektu zámecké kaple, dokončené v roce 1766, se Grimm potkal s brněnským sochařem a štukatérem Ondřejem Schweiglem, jehož dílna vybavovala církevní i světské stavby po celé Moravě. Výzdoba interiéru kaple a vnějších fasád zámku probíhala mezi lety 1770-1777. Vnitřní prostory zámku jsou zařízeny ve stylu baroka, rokoka, empíru, ale i biedermeieru. Schweiglovy sochy a štuky dávají zámku nádech tereziánského šlechtického sídla. Nejbohatší výzdobu má hlavní sál, jehož stěny i kupole vynikají svěží barokní malbou z roku 1757 s ornamentálními, figurálními i krajinnými motivy, citlivě doplněné o nábytek z doby Ludvíka XIV. Vedle nábytku, sbírky porcelánu, knihovny a souboru grafik reprezentuje zámek především obrazová galerie. Ta vznikla sběratelskou činností Heřmana Hannibala a jeho dědice, synovce Petra Alcantary, obohatili ji však také Kryštof z Blümegen a jeho choť. Sbírka osahuje díla vlámských a holandských malířů, např. Jana Brueghela staršího či Davida Tenierse mladšího. Italské umění zastupují obrazy G. Brentdiho, A. Megnaska a Liberiho Venuše s Amorem. K významným kusům sbírky patří též rozměrné plátno Latona a sedláci od Karla Lotha. Rakouské krajináře 18.stol. zastupují dva obrazy Ch.H. Branda, německé umělce Ch.L. Agricola s J.H. Schönfeldem a Čechy významný portrétista šlechty Jan Kupecký. Kolem zámku dal Heřman Hannibal zřídit francouzský park, jenž ve své spodní části přechází ve volnější prostranství přírodně-krajinářské zahrady anglické. Horní část parku tvoří především masivní živý plot podél hlavní přístupové cesty a sochařská díla Ondřeje Schweigela. Zámecký park byl později v 19.stol. zčásti upraven a rozšířen v přírodně-krajinářský park. Dne 16.5. 1781 založila manželka hraběte Kryštofa, Marie Antonie z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří pro 4 mnichy, při kterém byla zřízena i lékárna a nemocnice. Kromě pomoci chudým a nemocným měli mniši za povinnost konat bohoslužby v zámecké kapli. Vizovický klášter je současně posledním projektem F.A. Grimma. Pro nepříznivý hospodářský vývoj po roce 1790 museli Blümegenové přistoupit k pozemkovým reformám a mnoho panských majetků rozprodali nebo pronajali. V roce 1836 koupili zámek pánové z Ratěnic a Stillfriedu, v jejichž držení byl až do roku 1945, kdy byl zestátněn. Od roku 1948 je zámek Vizovice přístupný veřejnosti a od roku 2001 je národní kulturní památkou. Klášter Milosrdných bratří je od 12.12. 1933 součástí společnosti československých nemocnic.

Turistická značka obchází roh zámeckého areálu, projde podél kláštera, přejde rušnou silnici a pár kroků nato se odchýlí doleva do boční ulice, aby vystoupala relativně náročným sklonem rezidenční čtvrtí k vysílači. Nad městem se asfaltová cesta mísí do rozlehlých luk a zanedlouho již poskytuje panoramatické výhledy. Čím výš dojdete, tím líp. Zprvu se vám ukáže pouze vizovický dolík s areálem Likérky Rudolf Jelínek, poté krátce nahlédnete údolím Dřevnice přes zádveřický kostel a silo v Lípě až do Zlína či na Mladcovské kopce. Poté se zpoza lučinatých svahů Břízky (412m) a Chrasti (433m) nad Vizovicemi vyhoupne dlouhá tenká linka Hostýnských vrchů a otevře se i výhled údolím Lutoniny na hřeben Vartovny (651m) s nepřehlédnutelnou rozhlednou v nejvyšším bodě, a na její předhůří s nejbližším kopcem Šibenice (421m) či za ní vyčuhující Tanečnicí (601m). O půl kilometru dál stojí u cesty druhý vysílač, nad nímž se v návaznosti na okolní roztroušenou zeleň nabízí výhled nejhezčí. Ztrácí se průhled ke Zlínu, zato Vizovice vidíte daleko lépe. Rovněž Hostýnské vrchy, hřbet Vartovny a už se začíná objevovat i hlavní hřeben Vizovických vrchů, k němuž postupně míříte. Jejich nejvyšší bod Klášťov (753m) je sice vidět taky, ale z tohoto úhlu nad ostatními nevyniká. To už spíš poznáte Doubravu (676m), z níž trčí štíhlá konstrukce ocelové rozhledny. Poměrně slušný je nakonec také výhled z kraje lesa u bezejjmenného předvcholu (439m) Janovy hory, kde na vyhlídce stojí lavička. Mimo výše popsané se odtud dá sledovat dění v širokém údolí Bratřejovky, kudy vede hlavní silniční tah na Pozděchov a z jihu ho obepíná pásmo Vizovických vrchů.

Na Janovu horu je to ještě 1,4km daleko. Úzká asfaltka levostranně obkružuje kótu (439m), míjí kamenný kříž z roku 1884 situovaný pár metrů výše v lese a nyní jen mírně stoupá na horskou osadu Na Janově Hoře, odkud se otevírají další panoramata. Krásný je hned úvodní pohled na údolí Dřevnice s obcemi Zádveřice, Raková, Lípa, Želechovice a Zlín, na přiléhající Tlustou horu (458m), na 4 nahuštěné hrboly Mladcovských vrchů s nejvyšším Zadním vrchem (423m) a vzdálenou hradbu Hostýnských vrchů s Hrádkem (517m) a Lysinou (598m) úplně vlevo, jejichž dlouhé úbočí sahá až do Hornomoravského úvalu. Poté znovu spatříte táhlý hlavní hřeben Vizovických vrchů s Doubravou (676m), a starou rozdrolenou cestou směřujete k panelu Naučné stezky Vizovické prameny č.6 s podtitulem Janova hora. Text je mišmaš všelijakých zkratkovitých informací, z nichž asi nejzajímavější je zmínka o blízkém Janově hradě, jenž byl selským dvorcem, ve kterém mělo zámecké panstvo v prvním patře vlastní pokoje užívané při vyjížďkách na lov. Druhý objekt podobného významu stojí na Trubiskách u Pozděchova. Krátce nato narazíte ještě na u cesty rostoucí památný strom jeřáb oskeruše, k němuž nejsou známy žádné bližší parametry. Oskeruše se v podmínkách ČR dožívá 300-500 let, máme jí tu ani ne 800 kusů, je tedy vzácná, teplomilná a má sladké šťavnaté aromatické ovoce vhodné pro výrobu kvalitní pálenky.

Nad osadou se cesta rozdvojuje. Značka míří obloukem vpravo, mírným stoupáním k poslednímu stavení pod zalesněnou Janovou horou. Přes travnatý svah s pár stromy pod vámi se otevírá další výhledové panorama otočené k Rakové, Vizovicím a do Hostýnských vrchů. Ty počínají na západě u výstupků Lysina (598m), Javorčí (630m) a Hrubá Malíková (564m), navazuje velmi dlouhé a jakoby oškubané Ondřejovsko (632m), terénní proláklima údolí Vlčkové, která vykolejuje směr hlavního hřebene dozadu na Kuželek (638m) a zprava jej překrývá masivním hřebenem Humence (703m). Ten je následně zprava zacloněn hřebenem Kopřivné (625m) a Chlévisek (641m) směřujících dozadu ke Vsetínu. Město Vsetín odtud sice vidět není, představte si jej však v přesné linii s Vizovicemi, tam, kde končí hřeben Chlévisek a začíná dlouhý hřeben Vartovny (651m).

Stezka vstupuje do lesa a jako svážnice míří vlevo nahoru proti svahu hory. Krátký úsek středního stoupání vás dovede k polorozpadlému stavení s masivními kamennými zdmi při rozcestníku Pod Janovou horou (473m). Za sebou tu máte první 3km a před sebou 2km na Spletený vrch.

Janův hrad stojí na kraji horské louky pod zalesněným vrcholem Janovy hory (496m) a svým vzezřením skutečně připomíná ruinu středověkého hradu. Ve skutečnosti se však jedná o starý hospodářský objekt, zvaný ve své době Prokopovský dvůr podle jeho investora, vizovického hraběte Prokopa Gervasiuse z Gollen. Ten se budováním podobných dvorů snažil nastartovat hospodářský rozvoj panství po dlouhém období válek a rabování. Prokopovský dvůr byl postaven mezi lety 1710-1713. Měřil 46 sáhů, jeho základna měla 46x82,8m, nacházely se zde stáje pro hovězí dobytek a pokoje pro panstvo. Jen na 18m hluboké studni, jež byla vytesána ve skále, se pracovalo 3 roky. Všechno i se stodolou stálo 2151 zlatých a 32 krejcarů. Ke dvoru patřilo 195 měřic (1918 m2) pole vyklučeného z houštin. Vrchnost zprvu všechny své dvory obhospodařovala ve vlastní režii. Po souhře několika přírodních katastrof a válce však museli Gollenové přistoupit k dražbě svých majetků ve prospěch pánů z Blümegen. Další nepříznivý vývoj hospodářské situace dovedl ale i je k rozprodávání panských pozemků. Nejdřív prodali polnosti u dvora Prokopovského, přejmenovaného tehdy již na Janovohorský. Novými osadníky na Janově hoře se stali Martin Dorazil, Jan Brhláč, Kristián Šebesta, Antonín Uhlíř, František Dujka, Pavel Straška a Jan Žurek. Roku 1783 prodal hrabě z Blümegen také pomalu se rozpadající dvůr. Na kopci zůstala jen panská ovčírna a panský ovčák. Za nových majitelů z rodu ze Stillfried a z Ratěnic byla ruina dvora v roce 1922 upravena na myslivnu v tehdy moderním romantizujícím stylu umělých zřícenin. Posledním obyvatelem Janovohorského dvora byl tak až do roku 1990 hajný s rodinou. Po jeho smrti využívali ruinu 2 roky skauti, načež zůstal opuštěný a od požáru v roce 1995 chátral. Objekt se bohužel nepodařilo zapsat do seznamu kulturních památek ČR. Roku 2013 vzniklo občanské sdružení, které iniciovalo záchranu Janova hradu a nyní se o objekt stará. Zbylé stěny dvora byly zakonzervovány, byla renovována studna a okolí upraveno pro potřeby místních výletníků. V roce 2018 byla část objektu zastřešena a vznikla vyhlídková plošina. Od Janova hradu lze průhledem mezi stromy nahlédnout do údolí řeky Dřevnice na obce Zádveřice, Raková, Želechovice a Zlín.

Zhruba 1km sbíhá středně klesající lesní stezka z Janovy hory do sedla pod Spleteným vrchem, kde se dá s GPS v ruce seběhnout mimo značku buď k sirnému prameni Bič a odtud po silnici do Zádveřic, nebo po cyklotrase k bývalým sirným lázním a odtud po silnici zpátky do Vizovic. Jinak budete po dobře značených turistických stezkách pokračovat rovně na Spletený vrch. Zatímco cestou dolů jste se mohli ještě kochat výhledy na sousední oblý Hrubý vrch (483m), masivní dvouvrší Slavický kopec (624m) a Hvězda (655m) či na Želechovice, na Zlín a Mladcovské kopce, tak během následného stoupání neuvidíte nic.

V krátkém úseku stoupá trasa po zpevněné cestě poměrně zhurta do kopce a přes sklad dřeva navazuje na širokou lesní svážnici. Ostré stoupání neustává, místy ho pouze doplňuje kluzké bláto. Potom se však doškrábete na rozcestí Spletený vrch (558m) a už je dobře. Udusaný plácek na modré hřebenové magistrále Pod Svéradovem (12km) – Starý Světlov (10km) je doplněn o posezení a dva informační panely. Od Vizovic to sem byly 5km a stejně tolik chybí do Horní Lhoty.

Červeno-modrá značka to nyní bere po rovinnatém hřebeni doprava, zvolna překonává kótu Spletený vrch (565m) a po 0,5km se boří do věčně rozblácené brázdy u turistického ukazatele Spletený vrch, sedlo (542m). Tady se červená trasa odklání od modré magistrály, lomí to zostra doleva, protne vysoký smrkový les a vychází na prosluněných jižních svazích. Pěšina se zatím bez významných výškových výkyvů stáčí po úbočí, sem tam průzorem zahlédne sousední vrch Klokočí (622m), načež zkříží palouček v sedle jedné boční horské větve (594m) a počíná nerovnoměrně klesat jejím svahem. Lokalita se nazývá Vaněčkovo uhlisko a pramení tu potok Olše. Ve spodní části Uhliska narazíte na pitnou Šuchcovu studánku. Na katastru Horní Lhoty mají prý asi 20 studánek, které jsou tak vodné, že se tu na konci 19.stol. uživilo 5 mlýnů. Podle pamětníků, když byly suché roky, jezdili do Lhoty mlít hospodáři až z Uherského Brodu.

Lesní pěšina ústí na horské louce při osadě Homole. Pro nedostatek objektů, jež by šly pomalovat turistickými piktogramy, se značka sice na chvíli ztrácí, leč pokud to vezmete po polňačce doprava na malé návrší, bude to OK. Z návrší zahlédnete výseč protějších Bílých Karpat a v nich horské výstupky seřazené v několika řadách jako mořské vlny. Stejně tak se za horizontem louky otevře panorama pomístní, čítající návrší (441m) s vysílačem níže po cestě, drobné náznaky údolní zástavby obce Sehradice, v linii vysílače se zvedá oblá hora Obětová (511m) a nalevo od ní hřbet Kameničná (521m) – Uhliska (521m). V dálce za nimi se skví hraniční hřeben Bílých Karpat s masivním Velkým Lopeníkem (911m) a napravo od něj prostorným údolím oddělená nejvyšší Velká Javořina (970m).

Ve chvíli, kdy se vám po levé ruce objeví skupinka stromů, zahněte zešikma k těm stromům a pokračujte po polňačce kolem plotu středně dolů na silnici jdoucí osadou. I kdybyste tu neoznačenou odbočku přešli rovně, na asfaltku se dostanete tak či tak. Na kandelábru ve spodní části osady visí cedule Homole (458m), podle níž jste ušli už 9km a poslední 1km zbývá k cíli. Nato se přesuňte k osamocenému starému stromu, na němž je zavěšen mariánský obrázek, doplněný o kamenný kříž bez datace, s nečitelným nápisem ze zadní strany. Svou polohou skýtá tento strom kruhové panorama k protějšímu masivu Uhlisek (521m) s Kameničnou (521m), do údolí Dolní a Horní Lhoty, na výrazný Komonec (672m) v hlavním hřebeni Vizovických vrchů a další výrazný kopec Sehrad (551m), na němž stával ve středověku hrad.

Na rozcestí u stromu se dejte doprava a úzkou asfaltkou rychle sestupujte do obce, která se pod vámi zakrátko zjeví. Několika zákrutami mezi domy se dostanete až k hlavní silnici Horní Lhota – Zádveřice, na níž se dáte po chodníku doleva a rovinkou došlapete k autobusové zastávce, naproti níž visí ukazatel Horní Lhota, BUS (338m). Od něj pokračuje červená značka do Pozlovic (4km) a Luhačovic (8,5km), no a zelená se vrací přes hřeben zpátky do údolí Dřevnice k obci Lípa (9,5km).

Obec Horní Lhota byla ve starších písemnostech známá jako Lhota Vyšší nebo též Lhota Kamenná, jak je poznačeno na zadní desce kostelního misálu s datací 1677. První zmínka o obci pochází z roku 1420 ve spojitosti se zdejším farářem Janem z Uherského Brodu. Původně byla majetkem olomouckého biskupství, které ji pronajímalo jako léno a její historie je pevně spojena s hradem Sehradice nahoře nad vsí. V roce 1449 koupili moravští stavové hrady Sehradice a Starý Světlov spolu se všemi vesnicemi, mezi nimiž figurují i "dvě Lhotce". Sehradice byly záměrně pobořeny, aby nedošlo k jejich osídlení loupeživými bandami a správy nad panstvím se ujali pánové ze Světlova. Neznámějšími držiteli Starého Světlo byli Jindřich z Lipé (1466), pobočník krále Jiřího z Poděbrad nebo bratři z Landštejna (1470). V 15.-17.stol. čelily podhradní vsi ničivým nájezdům Uhrů i Tatarů a několik z nich přitom zaniklo. Opuštěn byl nakonec i hrad. V roce 1553 získali panství jako jednu z držav rytři z Tetova a mezi lety 1613-1750 patřilo luhačovickým Serényiům. Od 24.11. 1990 je Horní Lhota samostatnou obcí s vlastním obecním úřadem. Dominantu obce tvoří kostel sv. Diviše (neboli Dionýsia) z roku 1700 s oltářním obrazem od moravského malíře Joži Uprky. Dalšími pamětihodnostmi jsou smírčí kříž, boží muka či válečný pomník na návsi. V centru se dochoval též jeden vodní mlýn a v lesích nad obcí dvě hradní zříceniny.