Lukov, BUS (?) - Pod hradem Lukov (460m) – Lukov, zříc. (494m) – Na Písečném (480m) – Vlčková (?) - Držková, rozc. (365m) – Pod Skálami (387m) – Huťské polesí, rozc. (473m) – Pod Křížkem (644m) – Pod Křížkem, sever (644m) – Pod Kyčerou, rozc. (698m) – Tesák, tur.ch., BUS (690m)

13,5km dlouhá červená trasa z Lukova na Troják si dává hodně záležet, abyste opakovaně makali do kopce a co nejrychleji se dostávali zase dolů. Jednotlivé úseky však rychle odsýpají. Navštívíte 3 obce, v jejichž údolních partiích jsou cesty asfaltové, stezky v kopcích však mají písčitý či klasický lesní charakter. Díky autobusům si to můžete i rozkouskovat. Největší atrakcí vám bude hned na počátku zřícenina hradu Lukov, poté výhled shora na Vlčkovou, a nakonec drsný stoupák na Tesák osázený panely naučné stezky. Kdo si věří, může to zkusit i na horském kole.

* * *

Lukov leží na úpatí Hostýnských vrchů a je typickou podhradní vsí, jež vznikla přirozeným vývojem po zbudování hradu Lukov. Jeho historie je pevně spojená s děním na hradě a osamostatňuje se až s jeho úpadkem v 18.stol. Tehdy se z hradu do vsi stěhují nejen panské úřady, ale i vrchnostenské podnikání. Mezi dřevěnými chalupami starousedlíků se tak začínají objevovat první kamenné stavby, většinou spojené s hospodářskou činností Seilernů. Pod hradem byl vybudován lesní úřad, o jehož stáří hovoří letopočet 1765 na průčelí vstupu do sklepa. Mezi lety 1895-1908 v něm žila druhá manželka Bedřicha Smetany, jejíž dcera se provdala za zdejšího lesmistra Hejdůška. V pomyslném centru obce se dále nachází bývalé fojtství, budova bývalého pivovaru s točitým barokním komínem přestavěná v roce 1769 nebo nápadný dům č.p. 33, který projektoval stavitel František Pšenčík, žák a později asistent architekta Dušana Jurkoviče. V obci se nachází též kostel sv. Josefa z roku 1810 s farou, původní budovy bývalého velkostatku v areálu ZOD Podhoran, domov pro seniory z roku 1885 či jednopatrová vila Tuskulum v tyrolském stylu, postavená roku 1894 posledním šlechtickým rodem, který panství Lukov vlastnil.

Na autobusové zastávce u domova pro seniory stojí tyčový ukazatel Lukov, BUS bez jmenovky. Jeho modrý hrot ukazuje 10km do Příluk, žlutý hrot 10,5km na Pardus a červené hroty jednak 12km do Zlína a jednak 1,5km pod hrad Lukov. Tudy se dejte. Na kruhovém objezdu, kde musíte přejít silnici, narazíte na barokní pískovcová boží muka se sochou Madony, která byla postavena na znamení díků po přečkání moru v roce 1660. Přímou ulicí pak stoupáte středně vzhůru pod kopec s hradem, který odtud ovšem není vidět. Místo toho před sebou vidíte jižní stranu Hostýnských vrchů, konkrétně napravo kopec Rablina (487m), nalevo Velou (526m) anebo, když se otočíte, Tlustou horu (458m) s vysílačem, část zástavby krajského města Zlín, Mladcovské kopce, Chřiby a z vyšších poloh i hřebenovku Vizovických vrchů zhruba po vysílač na Doubravě.

Nad obcí se nachází malé parkoviště, kde svá vozítka nechávají návštěvníci hradu. Také tu stojí pozdně barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1775 a dvě asi 200 let staré památné lípy srdčité. Kolem nich nahoru do kopce směřuje v trávě vyšlapaná široká stezka, která se po asi 350m stává stezkou lesní. V lese pod hradem se setkáte s ukazatelem Pod hradem Lukov (460m), kde se vaší červené značky na Lukov (0,5km) dotýká značka zelená na skály Králky (0,2km). Tady se trasa stáčí lehce doleva a středním stoupáním se dotahuje na úzkou lesní asfaltku vedoucí k hradu. Nenechte se zmást značkami místních naučných okruhů, které vás mohou lákat třeba ke studni u bývalého švédského tábora – Švédové hrad Lukov obsadili bez boje v roce 1642 a po třech měsících pobytu jej vyrabovali a zapálili. Podle zákresu pozůstatků hradu z roku 1891 bylo švédské ležení oproti dnešku ještě opevněno. Červená trasa sleduje silnici a míjí odbočku ke studánce Rudolfa Petrly, pojmenované po místním nadšenci, který dobrovolníky na hradě učil zdít historické zdivo. Lukov totiž až donedávna chátral a dobrovolníci jej teprve teď pod odborným vedením dávají dokupy. Však za chvíli dorazíte do předhradí a tam si všimnete dostavovaných vnějších hradeb i několika novodobých objektů. Obloukem poté dorazíte k jádru hradu, jenž je obehnáno hlubokým příkopem. U mostku visí na stromě rozcestník Lukov, zříc. (494m), odkud červená značka pokračuje 1km na samotu Písečné a zelená značka, propojující naučnou stezkou místní přírodní zajímavosti, tu 6km od skal na Bzové končí. Jinak byste tu našli taky bufet, WC, dětské hřiště, můžete si vyjít na vyhlídkovou věž Svatojánku nebo obejít hrad po některé z vyšlapaných pěšinek. Zjistíte tak třeba, že se vzadu za hradem nachází zajímavé skalní věže užívané k lezení.

Na sklonku doby bronzové (8.-9.stol. př.n.l.) se na stejném místě jako hrad rozkládalo pravěké hradisko, o čemž svědčí archeologické nálezy z prostor jižního parkánu. Mimo jiné se zde našly fragmenty typických nádob kultury popelnicových polí – stříbřitě tuhovaná zdobená osudí, šálky s ouškem či hrubší nádoby s plastickou lištou. Kdy a kým byl hrad Lukov postaven, se s jistotou neví. Použitá technika zdění naznačuje, že nejstarší románské části hradu byly zbudovány v první třetině 13.stol. Kamenné prvky totiž dokládají působení kameníků jisté významné velehradské stavební huti. Karel IV. se ve svém životopise zmiňuje, že hrad vykoupil ze zástavy zpět do korunního majetku, což naznačuje, že šlo o hrad zeměpanský a tedy že jej nechal postavit sám král jako nedílnou součást pevné sítě hradů chránících východní hranici Českého království. První nepřímá zmínka o existenci hradu Lukov pochází z roku 1219, kdy se v písemnostech objevuje jméno kastelána Buni z Lukova. Na dokumentech královny Konstancie Uherské (manželka Přemysla Otakara I.) z roku 1235 zase vystupuje jako svědek jistý Lambertus plebanus de Lukov (kněz Lambert z Lukova), který působil patrně přímo v hradní kapli. Umístění kaple je dnes těžké určit, protože zanikla při rozsáhlých přestavbách. Lze předpokládat, že byla situována v místech dnešního západního paláce, jenž byl pro tuto stavbu nejbezpečnější. Ve zdech paláce se navíc našla většina architektonických fragmentů bohatě zdobeného portálu s diamantovým motivem a drápkem. Ještě před první pevně ověřitelnou zmínkou o hradu Lukov byl hrad za vlády Přemysla Otakara II. významně rozšířen, přibyla velká průjezdní brána a parkánová hradba (nižší hradba před hlavní vnější hradbou). Za jakých okolností se Lukov dostal do držení Šternberků, se neví. Jisté však je, že 1.11. 1332 datuje „in Luckow“ Markéta ze Šternberka listinu, v níž daruje se souhlasem svých synů Štěpána, Jaroslava, Albrechta a Matouše klášteru sv. Kláry v Olomouci ves Štarnov u Šternberka pro spásu duše svého zemřelého manžela Zdeslava a syna Zdeslava ml. V tomto klášteře působily jako řádové sestry i její dvě dcery Anežka a Eliška. Šternberkové byli jedním z nejvýznamnějších českých rodů a počátkem 14.stol. byli na Moravě již pevně usazeni. Jejich vládu na Lukově ovšem kolem roku 1334 na čas přerušil Karel IV., když jej spolu s mnohými jinými českými hrady zastavenými nebo zcizenými koruně stáhnul zpět do svých rukou. V roce 1342 Karel IV. prodává Lukov zpátky Markétinu synovi Matoušovi. Matouš ze Šternberka vychoval na Lukově 6 dětí, z nichž nejstarší Albrecht zemřel zřejmě v dětském věku. Dcery Markéta, Anna a Anežka se vdaly, zatímco synové Zdeněk a Ješek si po Matoušově smrti (1371) rozdělili dědictví napůl a dohodli se na spolupráci v rámci zachování bohatství rodině. Z této doby pochází i zmínka o hradní kapli sv. Jana, ve které papež dovoluje Šternberkům uchovávat v čase moru relikvii Sv. Kříže. Ve 14.stol. byl hrad oproti dnešku zhruba poloviční a vcházelo se do něj přes padací most v místě pozdějšího nádvoří. Sestával se z vlastního jádra tvořeného obytným palácem, k němuž na jihu přiléhala hradní věž. Ta střežila přístupovou trasu, zatímco severní stranu chránila hradební zeď. Na přelomu 14. a 15.stol. svedly politické sympatie bratry ze Šternberka proti sobě. A nejen to. Ješek zůstavší na Lukově se podporou politických bojů natolik ekonomicky vyčerpal, že přišel o značnou část svého 50% podílu. Zdeňkův nejstarší syn Albrecht proto musel hospodářské zájmy rodiny prosadit tím, že strýce v roce 1409 vojensky napadl a převzal nad majetkem kontrolu. O 3 roky později Albrecht umírá a zanechává po sobě nezletilé děti Jiříka, Lacka a Markétu, jichž se ujímá jeho tchán, bohatý moravský magnát Lacek z Kravař a Helfštejna. Ješek měl také syna jménem Albrecht. Ten se však zděděné půlky hradu roku 1425 vzdal ve prospěch Jiříka a Lacka, obnovil rodové postavení na Holešovsku a dál vystupoval už jen jako Albrecht ze Šternberka a Holešova. Jeho syn Matouš se nicméně někdy po roce 1467 domluvil s Lackovým synem Albrechtem a výměnou majetků se Ješkův rod vrací zpátky na Lukov. Matouš byl bouřlivé povahy a nevynechal jedinou příležitost k výpadům do Uher, což nepochybně vedlo k dobytí hradu uherským králem Matyášem Korvínem roku 1469. Korvín sice z Lukova posléze odešel, zanechal jej však Matoušovu synovi Albrechtovi poničený a vypálený. Opravou a dobudováním obranných prvků vznikl následně jeden z nejrozsáhlejších hradních komplexů na Moravě. Z té doby pochází neobyčejně rozlehlé předhradí zpevněné nárožními věžemi, z nichž jedna (Svatojánská) se zachovala dodnes. Spojení předhradí se starým, nově obestavěným jádrem obstarával pilířový most, ústící do nově vybudované vstupní brány. Albrecht zemřel roku 1496 a zanechal po sobě 3-letou dceru Ludmilu. Ta byla ještě jako dítě zasnoubena se Smilem z Kunštátu. Přestože se zasnoubení po čase zrušilo a Ludmila se vdala do rodu Ludaniců, Kunštáti jí byli ochotní za Lukov vyplatit odstupné 2600 kop grošů a tak se také roku 1511 Smil s bratry stali jeho pány. Roku 1522 se majetkovými převody uvnitř rodu dostalo panství do rukou Jana Kuny z Kunštátu, moravského zemského hejtmana a vůbec nejvýznamnějšího člena rodu. Jan Kuna měl 5 synů, ale nebyli to moc dobří hospodáři. Po otcově smrti začali rodové majetky odprodávat – Lukov ze všech nejdříve – čím roku 1548 přešel do rukou Nekšů z Landeka. Pro své osiřelé vnuky Přemka a Jana Nekšovy jej koupil Přemek z Víckova (peníze získal prodejem jinde situovaných majetků rytíře Zikmunda Nekše, prvního manžela své dcery). Zatímco Přemek Nekš umírá bezdětný (1562), Jan Nekš (1568) po sobě zanechává nezletilé syny Zikmunda a Václava. Nekšové byli dobrými hospodáři a jejich panství se v průběhu půl století významně rozrostlo. Ač pocházeli z měšťanských poměrů, vypracovali se mezi nejbohatší moravské rody a díky tomu byli 28.7. 1604 povýšeni do panského stavu. Na Lukově tak dochází k rozsáhlým renesanční přestavbám a přizpůsobení hradu tehdejším požadavkům na pohodlný život. Tou dobou zřejmě zaniká i hradní kaple. Přestože se Václav několikrát oženil, zemřel bez dětí a veškerý rodový majetek dědí jediná Zikmundova dcera Lukrécie Nekšovna z Landeka žijící na Vsetíně. Ta se v 16 letech vdává za bohatého dvojnásobného vdovce Arkleba Prusinovského z Víckova, s jejichž rodem byli Nekšové spřízněni. Po 7 letech však Arkleb umírá a Lukrécie se necelý rok nato vdává podruhé, tentokrát za slavného císařského vojevůdce Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Pověst praví, že když se Valdštejn Lukrécii dvořil, zasadil pod hradem strom, dub zimní. Tento dub zvaný Valdštejnův dub je dnes nejstarším dubem na Zlínsku a od 7.5. 2010 je památkově chráněn. Podle posledních záznamů dosahuje výšky 30m, obvod kmene měří 525cm a má korunu o rozměrech asi 27x15m. Manželství Lukrécie s mírně mladším Valdštejnem bylo pravděpodobně šťastné. Bezdětná však umírá 23.3. 1614 na tuberkulózu a Valdštejn se vrací do světa vysoké politiky. V důsledku zrady moravských stavů roku 1619 jsou mu však veškeré moravské majetky zkonfiskovány a uvalena na ně správa spolehlivých úředníků věrných stavům. Tito úředníci odesílají zabavené Valdštejnovy zbraně do olomoucké zbrojnice a na Lukov povolávají evangelíka Jana Adama z Víckova, nejstaršího synovce Lukréciina prvního manžela, jemuž Albrecht při tažení jižní Moravou způsobil velké ekonomické škody. Jan Adam je vlastně legitimním Lukréciiným dědicem, takže se i s rodinou přesunul na strategicky výhodnější rodinné sídlo, pevný hrad Lukov. Vymohl si na úřednících dokonce vrácení odvezených zbraní, které se později staly základem povstalecké výzbroje Valachů – 1 dělo na kolech, 136 ručních palných zbraní a mušket pro střelbu s podpěrným stojanem, 6 bubnů a 840 železných koulí. Po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře se Valdštejn ještě jednou vrací na Lukov. To už ale na Moravě propuká valašské povstání vedené místními vesnickými fojty, které přijíždí z exilu podpořit i Jan Adam a staví se do jejich čela. Valaši si Jana Adama oblíbili pro jeho přátelskou povahu a následovali jej jako přirozenou autoritu. Katolíku Valdštejnovi se sice podařilo dobýt vyženěná panství nazpět, neustálé nepokoje na Valašsku jej však donutily se majetku roku 1925 zbavit, neboť z nich neplynul žádný užitek. Daroval je proto císaři a císař je obratem přidělil Štěpánu Schmidtovi z Freihofenu jako vyrovnání nedobytných pohledávek u dvorské komory. Schmidt působil jako říšský pokladník, přesto měl naivně důvěřivé srdce a nerad viděl útrapy druhých. Navzdory tomu, že byl luterán, patřil mezi nejvíce preferované císařské úředníky žijící na Moravě, kde získával stále nové a nové majetky. Když se v létě 1625 připojil k boji proti císařovi i dánský král a zaměstnal Valdštejnovo vojsko kdesi v Německu, část Dánů s nabalenými přívrženci včetně Jana Adama zamířila na Moravu, kde se k nim přidalo na 4000 Valachů z celých Beskyd. Dne 30.9. 1626 přitáhnul Jana Adam z Víckova s Valachy k hradu Lukov a Schmidtův purkrabí Winkler mu jej bez boje vydal. V tu chvíli činila vojenská posádka na Lukově 400 mužů. Před Vánocemi 1626 se z Uher vracela oslabená armáda Albrechta Valdštejna, čehož chtěl Jan Adam využít k jejímu zničení. Nezdařilo se. Přes zimu pak lukovští vojáci podnikali pouze výpady za účelem zásobování. Průběh třicetileté války se však postupně obracel proti nim. Kolem 13.8. 1627 utrpěli Valaši drtivou porážku u Holešova a prchali do Hostýnských vrchů. 20 jich bylo dostiženo a zabito u vsi Přílepy, když utíkali směrem k Lukovu. Jan Adam bránil hrad Lukov až do půlky října, kdy zprávy o něm mizí. Padnul zřejmě při obraně posledních valašských pozic při ústupu do hor. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Podle pověsti byl Jan Adam z Víckova svými druhy pochován kdesi ve skalách u Držkové. To místo je prý označeno dvěma zkříženými meči vytesanými do kamene. Zatímco tedy na Lukově sídlí císařská posádka, právoplatný majitel Štěpán Schmidt z Freihofenu dostává roku 1628 příkaz, aby veškeré své majetky prodal a jako nekatolík se vystěhoval ze země. Pro starého muže, pro něhož byl Lukov mnoho let takřka výhradním místem pobytu, je to rána. Svůj odsun se snaží oddálit, až nakonec na podzim 1631 dostává císařovo výslovné svolení zůstat a v roce 1632 na Lukově umírá. To už má panství od císaře v pronájmu Schmidtův zeť Jan Fridrich Minkvic z Minkvicburku. Z té doby (1631) pochází také soupiska hradního inventáře, z níž se dozvídáme o vnitřním uspořádání hradu: klenutá jídelna, vedle ní komora, za ní dlouhá klenutá světnice a dál kancelář; nad kanceláří dva zašlé a pusté pokoje; pod jídelnou klenutý pokojík důchodního písaře se zazděnou almarou, proti němu klenutý čeledník, nad ním kancelářský pokojík, kuchyně se dvěma okny a za kuchyní velká klenutá místnost. Na hradě byl vinný sklep i sklep na pivo. Nad vinným sklepem byla místnost na uskladnění potravin. Nad vstupní branou byly světnice a komory hejtmana a dole u brány světnice branného. V areálu se dále nacházely troje koňské stáje, vedle nich zařízená místnost s kamny zvaná „Pöckenstube“ a nad stájemi sýpka. Na tzv. dolním hradě byly situovány dva zařízené, dvěma okny opatřené pokoje pro lesního pojezdného a pro obročního. Hrad čítal celkem 14 komínů. Kromě majitelů bydleli na hradě i panští úředníci a služebnictvo (kuchař, kolaj, forejtar, zahradník, kovář a rayknecht), jejich rodiny a skupina ozbrojených stráží. Celkem asi 100 lidí. Jan Fridrich Minkvic z Minkvicburku to neměl lehké. Brzy mu zemřela žena, musel sám vychovávat syna Jana Fridricha II. a řešit věřitele. Jednání s nimi byla složitá a táhla se desítky let. Musel prodat a zastavit vše, co vyloženě nutně nepotřeboval (šperky, koně). Už tak špatnou situaci zhoršil ještě vpád švédských vojsk na Moravu. Švédové se bez boje zmocnili Minkvicova zchudlého sídla a když ho 1.9. 1643 opouštěli, vyrabovali jej a zapálili, aby zamezili císařské armádě využít hradu jako opěrného bodu. Po otcově smrti (1643) se Jan Fridrich II. Minkvic dostává kvůli dluhům do téměř bezvýchodného postavení. Neopravuje se, neinvestuje se... S manželkou a dětmi sice sídlí na hradě, ten jim však už de jure nepatří. Jan Fridrich II. umírá roku 1678, aniž by se někam pohnul. Jeho synovi Janu Fridrichovi III. velmi záleželo, aby alespoň navenek zachoval zdání, že je tu pánem. S manželkou a početným potomstvem proto setrvával na hradě a nechával se oslovovat jako pán na Lukově. Roku 1710 konečně dochází k dohodě a Jan Fridrich III. Minkvic z Minkvicburku prodává lukovské panství jednomu z dědiců původního věřitele, Janu Josefu z Rottalu. Z rodinných statků se mu podařilo zachránit pouze vsi Veselá a Klečůvka, kde strávil poslední léta života obklopen početnou rodinou. Zemřel v červnu 1727 a je pochován ve fryštáckém kostele. Jan Josef z Rottalu se na Lukově dlouho neudržel. Stále vedl s poddanými spory o výši odváděných daní a veřejných povinnostech, které skončily před soudem, kde prohrál. Tahanice s poddanými a finanční potíže ho nakonec roku 1724 přiměly Lukov prodat za 200 tisíc zlatých vysokému dvorskému úředníkovi, hraběti Janu Fridrichovi Seilern-Aspang. Seilernové se jako vídeňská dvorská šlechta na Lukově moc nezdržovali. Vybrakovaný chátrající hrad ztrácel na významu a i vrchnostenské kanceláře z něj byly postupně přemístěny dolů do vesnice. Poté sloužil už jen pro hospodářské účely a naposledy obýván byl mezi lety 1787-1789. K roku 1793 je uváděn již jako neobyvatelný a k roku 1804 jako zřícenina. Hrad se stává zdrojem levného stavebního materiálu a zarůstá lesem. Seilernové vlastnili panství s hradem až do roku 1945, kdy byly zestátněny. Od roku 1964 je hrad Lukov kulturní památkou.

První osobou s historickým zájmem o hrad byl lukovský nadučitel František Kratochvíl. Díky němu víme, že v jeho čase stály ještě obvodové hradby předhradí s věží Svatojánkou. Dobře patrný byl rozsah hradu, ne už jeho vnitřní rozdělení. V roce 1891 zhotovil Kratochvíl podrobnou mapku hradního areálu zahrnující půdorys hradu a podrobný popis jeho okolí. Půdorys není přesný, přesto je na něm zachyceno rozsáhlé valové opevnění hradu, předsunuté opevnění na Tanečnici a opevněný tábor pod ní. Zaznamenal též zajímavou skutečnost, že z prostoru hory Bzové je veden do studny na severním úbočí hradu vodovod. Kamenná studna byla skutečně v těchto místech v roce 1989 nalezena. O poznání minulosti hradu a jeho částečnou záchranu se přičinila hraběnka Terezie Lažanská, provdaná Silern-Aspang, sídlící na zámku Lešná. Z jejího podnětu začal Rudolf Hurt, vrchní komisař zemského archivu v Brně, vyhledávat roku 1938 materiály vztahující se k hradu. Za její finanční podpory proběhl také zjišťovací průzkum, který v letech 1940-1942 vedl přední historik a památkář dr. Karel Svoboda ze Státního ústavu pro Moravu a Slezsko. Souběžně s výzkumem probíhaly i konzervační a stavební práce na severní hradbě předhradí a byly opraveny mostní pilíře. Na dlouho dobu to byly bohužel práce poslední. Po 2.sv. válce Seilernové-Aspang odešli a lidé měli jiné starosti než hrad. V 50.letech sepsal Rudolf Hurt knihu Dějiny Lukova, precizně zpracované dílo zachycující dějiny hradu i obce od nejstarší historie až do začátku 2.sv. války. V roce 1962 tady prováděl s dobrovolníky průzkum arch. Zdeněk Gardavský, nicméně pořádný archeologický výzkum se rozjel až v letech 1983-1984 a 1987-1992. Výzkum vedl pracovník Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Jiří Kohoutek, Csc. a je především jeho zásluhou, že byla vyvrácena řada předcházejících hypotéz. Na další archeologický výzkum navazují od roku 1986 stavebně-konzervační práce, jejich úkolem je zachránit nejdůležitější zbytky hradních objektů. V počátcích se zdilo na betonovou směs, později se začala používat malta k nerozeznání od malty původní. Výrazně se zlepšila i kvalita zednických prací. Kromě odborníků tu pracují zejména dobrovolníci z Hnutí Brontosaurus a Spolek přátel hradu Lukova. Volně přístupné předhradí má rozměry asi 110x125m, jádro asi 19x67m a je ze tří stran obklopeno parkánem. Vstup do něj je zpoplatněný a řídí se otevírací dobou.

Na dolním hradě, kudy turistická značka prochází, se toho mnoho neodehrává. Široká udusaná stezka pokračuje zvolna za hradby a stáčí se doprava podél hřebene s třemi drobnými výstupky (519m, 517m a 506m). Sotva se vzdálíte hradu, spočinou vaše oči na kopcovité krajině Hostýnských vrchů. Díky mýcení vznikl průhled přes údolí Bělovodského potoka na dva protější dominantní vrcholy – Kuželek (638m) s pozvolným východním hřbetem vpravo a širokou opelichanou Bzovou (622m) vlevo. V zařízlém údolí mezi nimi protéká potok Kameňák, jenž pramení pod vrcholem Okluku (605m), jehož špička je odtud taky vidět. Mimo to, za Kuželkem čouhají dva nižší bezejmenné kopce (536m, 566m) a kousek podlouhého vrchu Tisový (650m). Opačným směrem za Bzovou je to pak bok Ondřejovska (632m). Pokud byste si povylezli na hrbek nad cestou, spatříte přes vysoký les i vlnovku Vizovických vrchů a též česko-slovenskou Velkou Javořinu (970m) s mohutným vysílačem, nejvyšší bod Bílých Karpat.

Pozvolné až střední klesání vás vyvede z lesa na samotu Písečné nad obcí Vlčková. Stojí tu turistický ukazatel Na Písečném (480m), podle kterého jste doposud ušli 3km a 1km zbývá dolů do obce. Jinak po modré značce by se odtud dalo dojít 7,5km ke třem kamenům. Na pahýlu stromu u rozcestí visí svatý obrázek s datací 1915 a můžete pohlédnout i k Vlčkové, na pastviny v protějších úbočích Vančice (510m) a Kuželku (638m), dva kopečky za ním (536m, 566m) či na Tisový (650m). Červená značka pokračuje rovně krajem louky, rychle sestoupává ke štěrkové zpevněné cestě a po ní klesá na horní okraj obce s výhledem na pastviny pod výrazným zalesněným vrcholem Kuželku. Trasa však periferii pouze protíná, aby pak středním sklonem sešla úzkou klikatou pěšinu v teprve vyrůstajícím mladém lese. Samozřejmostí je panorama obce, protější vrch Vančice, kudy trasa následně vede, Kuželek a okrajově Bzová. Nato sejdete do zastavěného centra Vlčkové, přejdete po mostě potok Kameňák, dáte se krajem cesty doleva, minete autobusovou zastávku, minete kapli sv. Martina a dojdete k protější autobusové zastávce, u které visí na sloupu směrovky rozcestníku.

Kaple sv. Martina s vyřezávaným křížem stojí uprostřed obce a tvoří pomyslnou hranici mezi horním a dolním koncem Vlčkové. Ještě začátkem minulého století tu stála menší kaplička, kterou se místní (s ohledem na absenci kostela) rozhodli přestavět do současné podoby. Posvěcená socha Panny Marie Hostýnské do ní byla přivezena koňským povozem až z Kroměříže. Za 1.sv. války, kdy se zabavovaly zvony pro válečné účely, zachránili obyvatelé ten svůj tak, že jej ukryli do rybníka. V roce 1973 byla kaple opravena a obložena dřevem. Roku 2015 byla celá nově natřena a pod vstupní stříšku byl umístěn obrázek Panny Marie od místního rodáka, akademického malíře Petra Farona. Ten je také autorem před kaplí stojícího kříže s Kristem, ovšem originál tohoto kříže je dnes uložen v depozitáři na Ploštině. Jde tedy o kopii. Kaple dodnes slouží k náboženským účelům.

Vlčková je malá obec v horách, spojovaná od počátku s výskytem vlků. Vlka unášejícího ovečku má i ve znaku. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1373, kdy je nazývána Wilzkow, později Wlczkowa. Obec byla součástí panství Lukov, do školy a do kostela se však chodilo do sousední Kašavy. Počátkem 17.stol. se tu nacházelo 15 usedlostí, mezi nimi svobodný mlýn mlynáře Jury. Po třicetileté válce jich zůstalo obydlených jen 13. V roce 1773 koupil od vrchnosti fojtství Jan Kolář. Vykupování usedlostí pokračovalo a postupem času byly vykoupeny všechny. K roku 1834 čítala Vlčková již 54 domů s 403 obyvateli. V archivu se nejčastěji objevují jména Bořuta, Brtík, Drozdek, Drábek, Gajdošík, Halaška, Homolík, Kolář, Minář, Macík, Pliščák, Sadila, Šarman a Topič. Obživu dávalo lidem zemědělství a lesní hospodářství s dřevařskou výrobou (hrábě, žebříky, žebřiny, trakaře, dřevěné lopaty, šindel), řemeslo kolářské, kovářské, krejčovské či ševcovské. Stávaly tu taky dva mlýny: dolní Minářský s pilou a horní. V katastru Vlčkové se nachází dvě přírodní památky se skalami, dvě vodní nádržky, dva památné stromy, památník 17.listopadu 1989, památník u hasičské zbrojnice z roku 1995 a kaple sv. Martina.

Snadno přehlédnutelný rozcestník Vlčková tvoří jen dvě směrovky pro červenou trasu. Teď máte před sebou 2km do Držkové. Ty 2km vedou ovšem pěkně zostra do kopce, a pak teprve dolů do Držkové. Zahněte tedy ve směru šipky do boční uličky, za posledním stavením nahoru na mez a krajem lesa proti svahu až do chvíle, než se sklon stoupání zmírní u louky s vyhlídkou zpět na Vlčkovou. Z úbočí Vančice se otevírá panorama obce roztahané v údolí potoka Kameňák, kopec (519m) se zříceninou hradu, odkud jste před chvílí sešli (hrad samotný vidět není), Bzová (622m), Kuželek (638m) i sedlo mezi Vančicí (510m) a travnatým Klobúkem (483m), kam potřebujete vystoupat. Odtud se pak otevírá ještě panoramatičtější výhled. Mimo výše zmíněné totiž spatříte též kopce nad Držkovou.

Sestup do Držkové je krátký a rychlý. Svážnice se kroutí prolysalým lesem, zpočátku hledí na protější Sýkornici (584m) a u chatové osady ústí do asfaltky, která vás volným až mírným klesáním dovede ke skladu dřeva nad středem obce, kde stojí rozcestník Držková, rozc. (365m), kolem něhož prochází žlutá spojnice na Májovou (1,5km), začíná tady modrá značka na Baťkovou (11km) a vaše červená pokračuje 1km pod skály. Pokud byste sháněli autobusovou zastávku, nalézá se na modro-žluté trase asi 200m odtud u hlavní silnice.

Držková je malá horská obec ležící na soutoku Dřevnice a Držkovského potoka. Svůj prapůvodní název Držkova Lhota získala odvozením od jména zakladatele – Držek je zkráceně Držislav a Lhota jako lhůta, po kterou obec při svém vzniku byla zproštěna daní. První zmínka o vsi pochází z roku 1391, kdy Ješek ze Šternberka, pán na Lukově, zapsal do moravských zemských desek jakési Bolce věnem 80 hřiven na Dolní a Horní Držkové s vyloučením lesů. Dolní Držková ležela v místech dnešní obce a Horní Držková v lokalitě Na Německých. Horní Držková zanikla pravděpodobně v důsledku požáru roku 1437. Krom těchto dvou je zde k roku 1446 zmiňována ještě ves Zdislavov v místě nynějších Pasek. Zdislavov neboli Zdislavova Lhota je naposledy zmiňována roku 1516. Údajně na ní měl stát kostel a hřbitov. Držková byla součástí lukovského panství a dění v ní se často s hradem pojilo, ať už místní muži bránili Lukov během obléhání, nebo se účastnili valašského povstání. Sám Albrecht z Valdštejna s oblibou jezdil do držkovských lesů lovit. Třicetiletá válka zanechala obec v troskách. Dva grunty zanikly, když je majitelé opustili. Až do roku 1711 bylo navíc Valašsko pustošeno nepřátelskými vpády Tatarů, Turků, Kuruců a Maďarů. Vsi byly zapalovány, starší obyvatelé vražděni a mladí unášeni do otroctví. Významným byl pro Držkovou rok 1785, kdy zde založil sklář František Schreiner sklářskou huť, kvůli které se sem přistěhovalo asi 20 německých rodin. Chudá obec proslula podomáckou výrobou všemožných dřevěných výrobků (troky, lopaty, hrábě, kosy, topůrka, nábytek, dětské hračky atd.), těžbou dřeva, v mílířích se pálilo dřevěné uhlí a v horní části obce je doložena salašnická činnost. Počátkem 20.stol. začala výroba dřevěniny ztrácet na významu na úkor práce ve zlínských Baťových závodech. Největšími památkami v Držkové jsou replika zvonice z 18.stol. a soukromé Muzeum dřevěného porculánu, dále kaple sv. Václava (1930), zachovalá valašská dřevěnice Slovákova chalupa a 3 skalnaté přírodní památky.

Z rozcestí se červená značka vydává na sever proti proudu říčky Dřevnice. Úzká asfaltka mírně stoupá krajem dědiny a v průsmyku mezi bezejmennými kopci (508m a 536m) na osadě Ráztoky míjí jednoduchá novodobá boží muka s obrázkem Panny Marie Svatohostýnské. Následuje osada Salajka a rozcestník Pod Skálami (387m), kde se střetá vaše červená z Lukova (7km) na Tesák (7km) se zelenou značkou z Lukovečku (11,5km) do Hošťálkové (9,5km). Nejbližší červeně značený úsek měří 2,5km a pokračuje po silnici do hor. Mimochodem salajka neboli potaš, dnešním názvoslovím uhličitan draselný, je označení bílého prášku vyráběného od středověku až do chemizace v 19.stol. z dřevěného popela. Používá se převážně při výrobě skla, v textilním a papírenském průmyslu, při výrobě mazlavých mýdel, je součástí pracích prášků, pigmentů, používá se na bělení, při praní vlny, při výrobě léků, v zemědělství se z něj dělá umělé hnojivo, našli byste ho ve vodních hasicích přístrojích a v potravinářství se přidává pod označením E501 jako emulgátor do sušeného ovoce či do kakaa pro snížení kyselosti kakaového prášku. Držkovskou salajku používali k bělení plátna ve Fryštáku, skláři na Vsetíně a bylo jí potřeba také při výrobě mýdla. Salajka se získávala spalováním celých stromů „na stojato“, tzn. popeláři do kmene nějakého tvrdého dřeva (javor, bříza, buk) vyhloubili otvor, ve kterém udržovali oheň. Strom tak pomalu vyhořel, aniž by došlo k ohrožení okolního lesa. Popelaření se provádělo pouze za stálého počasí, protože salajka nesměla zmoknout. Dřevěný popel se poté loužil vodou a odpařováním se louženina přefiltrovala na tzv. surovou potaš neboli flus. V tu chvíli se dal už průmyslově použít. Žíháním flusu pak bylo získáváno čistší kalcinované draslo. Po vydání Lesního řádu v roce 1754, který ochranou lesa chránil zároveň ekonomické zájmy vrchnosti, se salajka začala získávat z dřevního odpadu nebo z popela zbylého po topení v domácnostech. Technologie výroby salajky z popela byla rozšířena prakticky po celém světě. V držkovské kronice je uvedena konkrétní zmínka o salajkové boudě, z níž musel roku 1805 zaplatit Tomáš Talaš 650 zlatých nájemného.

Asi 100m za rozcestníkem po pravé straně cesty objevíte oplocený soubor tradičních valašských chalup. Dominantní je u vstupní brány situovaná Čihařova chalupa, která je jako jediná chalupa v Držkové památkově chráněna. Objekt původně stával v obci Jasenná, kde byl roku 1981 rozebrán a znovu postaven v Držkové v Ráztokách. Trvale obydlenou chalupu obklopují další dřevěné stavby přemístěné sem z Jasenné, Kašavy či Všeminy. Jedná se především o sušírny, ale i o kapličku se zvonicí postavenou v letech 2015-2016. Hned za tímto areálem, za odbočkou zelené turistické značky, stojí bývalá panská hájenka zvaná Hájenka U Brány, která vyznačovala vstup do oplocené panské obory. Na zdejším polesí totiž nechal v 19.stol. zřídit hrabě František Josef Seilern-Aspang velkou oboru, která fungovala až do 1.sv. války. Choval zvěř jelení, dančí, muflony a černou a bylo jí v ní prý tolik, že nebylo bezpečno po setmění oborou procházet. V Lámaniskách, v úbočí kopce nad horním tokem Dřevnice, postavil roku 1880 pro své hosty také dřevěný lovecký zámeček Radovany, který však roku 1898 po zásahu blesku do základů vyhořel. František Seilern byl obratný a podnikavý hospodář, jenž dokázal zvýšit efektivnost hospodaření lukovského velkostatku, k němuž náležel též panský dvůr na Hutích. Na vysokou úroveň rozvinul chov ušlechtilého hovězího a vepřového dobytka, ovcí i koní. Byl to právě on, kdo nechal postavit zámek v Lešné, on přivezl na Valašsko největši novinku té doby – dřevěné ski, kterými vybavil zaměstnance lesní správy a roku 1893 dokonce uspořádal na svahu nad Lukovem závody ve sjezdu a v běhu na lyžích.

Zanedlouho dorazíte k soutoku Dřevnice s Červenkou na osadě Hutě, kde sice značka zatáčí doleva, avšak za zmínku stojí i info panel nazvaný Hutě a Německé. Text praví: „3.12. 1785 koupil mistr sklářský František Schreiner z Rychnova v Čechách pozemky v této lokalitě a založil tu sklářskou huť. Společně s ním se přistěhovalo několik rodin německých sklářů. Mistrův bratr Jan Schreiner provozoval v Držkové živnost hostinskou a obchod se sklářskými výrobky. V roce 1789 sdělil hospodářský úřad v Lukově Krajskému úřadu v Uherském Hradišti, že místní sklářský mistr František Schreiner požádal o povolení skladu svých výrobků ve vídeňském předměstí Landstrasse. Lukovský úřad se vyjádřil, že místní huť je v nejlepším stavu a má značnou zásobu skleněných výrobků, což Schreinera nutilo ke zřízení skladu. Krajský úřad doporučil kladné vyřízení žádosti, nic bližšího však není známo. Sklářská výroba neudržela se tu dlouho, pravděpodobně v roce 1793 byla výroba zastavena z důvodu drahé dopravy sklářských surovin a hotových výrobků. Jan Schreiner byl povolán k vedení hutě ve Strání (okres UH), která za jeho vedení upadla do velkých dluhů. Souvislost s místní sklárnou měla pravděpodobně i nedaleká potašová huť, tzv. salajka. Potaš byla v té době surovina nutná k výrobě skla. Do dnešní doby lze tady zřídka najít barevné střepy a torza sklářských výrobků. Skláři však v Držkové zanechali názvy, které se používají dodnes – Hutě a Německé.“

Kdybyste na Hutích odbočili silnicí vpravo, doberete se po 1,7km ke Slovákově chalupě, která je zřejmě nejzachovalejší dřevěnicí v katastru Držkové. Vykazuje celou řadu typických valašských prvků, např. vyřezávaný štít, násep vydlážděný pískovcovými kameny a před domem roste mohutná lípa, která měla usedlost chránit před zásahem blesku. Název lokality Košařiska se navíc odkazuje k salašnické pastvě ovcí, neboť košár je výraz pro ohradu pro ovce. V chalupě U Olšáků nad Slovákovou chalupou byl v 50.letech 20.stol. ustájen obecní kozel Alexander, k němuž chodili všichni Držkovjané připouštět své kozy.

Turistická značka pokračuje z Hutí po mírně stoupající úzké asfaltové cestě proti proudu Červenky mezi zalesněná úbočí rozložitého Okluku (605m) vlevo a úbočí Grúně (557m) vpravo. Po půl kilometru narazíte na bezejmennou vodní nádržku s odpočívadlem a info panelem o rostlinné skladbě zdejších podmáčených olšin. Druhá menší nádržka se nalézá o dalšího půl kilometru výš. To už se ale stoupání mění ve střední, které finišuje u odpočívadla s info panelem o obojživelnících. Kdybyste šli dál po stávající asfaltce, dojdete bez většího převýšení až do Rusavy, čehož rádi využívají cyklisti. Jenže ukazatel Huťské polesí, rozc. (473m) v odbočce nad cestou posílá pěší turisty jinam. Za 1,5km musíte totiž dojít na hlavní hřebenovou magistrálu.

Ještě chvilku má trasa asfaltový povrch, teď už ovšem výrazně stoupá. V místě, kde značka asfalt opouští, stojí panel s informacemi o houbách. Pokud byste pokračovali ještě asi 250m po cestě, dojdete k Sirkové studánce. Jak název napovídá, jde o sirnatý pramen, jeden z posledních minerálních pramenů v okolí. Turistická stezka se vydává po lesní svážnici proti hřbetu hory a táhle dechberoucně stoupá až pod hřeben k panelu „Daněk & muflon“, kde se píše, že tyto druhy spárkaté zvěře byly přivezeny v předcházejících stoletích do obor pro zpestření loveckých zpříležitostí a po vypuštění do volné přírody se staly součástí zvířeny i mimo svá původní místa výskytu. Konkrétně v Hostýnských vrších se pohybují daněk evropský a muflon ze zrušené Seilernovské obory.

Posledních pár set metrů je stoupání střední. Na hřebenovku se napojíte u rozcestníku Pod Křížkem (644m), který vás navádí 4km po modré značce ke Třem kamenům a 4km na Troják. Červený hrot ukazuje pouze 5km zpátky do Držkové. Pro druhou červenou směrovku musíte ujít pár desítek metrů vpravo k dílčímu ukazateli Pod Křížkem, sever (644m). Tam si přečtete, že nejbližší úsek je dlouhý 2km a do cíle na Tesáku zbývá už jen o půl kilometru víc.

Nyní vás čeká cca 260m dlouhé klikaté střední klesání k potůčku Juhyně a zhruba 800m dlouhý klikatý střední výstup káceným lesem do úbočí Kyčery (757m), jejíž vrchol následně po rozbité traverzující svážnicí obejdete. Mezi pozůstalými stromy před sebou spatříte hradbu vršků lemujících silnici z Tesáku na Troják a v dáli pár nevýrazných výstupků v horské větvi Čečetkova. Traverz končí levotočivým obloukem a krátkým sestupem na rozcestí Pod Kyčerou, rozc. (698m) s typizovaným odpočívadlem a panelem naučné stezky. Mohli byste pokračovat po žluté do Bystřice p.H. (10km) nebo po zelené na Skalný (6km). 100m dlouhá odbočka míří taky ještě k Machově studánce, jejíž vzhled doplnil akademický sochař Josef Antek z Rajnochovic o kamennou lucernu se soškou. Všechny tři trasy pak vedou svorně 0,5km na Tesák.

Zpevněná cesta vás doprovodí rovinkou přes sklad dřeva až k autobusové zastávce a chatám v sedle Tesák. Rovně byste mohli jít dál po červené do Rajnochovic (7,5km), po žluté na Jehelník (4,5km) nebo po zelené udělat okruh zpátky na Tesák (8,5km). Jinak vaše putování u rozcestníku Tesák, tur.ch., BUS (690m) končí.

Lyžařské středisko Tesák u stejnojmenného horského sedla leží v centrální části Hostýnských vrchů. Našli byste tu parkoviště, velkou mapu, panel naučné stezky a několik ubytovacích zařízení včetně Kamenné chaty, což je turistická chata, jejíž stavba započala v roce 1930 a zprvu, během výstavby silnice z Bystřice p.H. na Vsetín (1925-1933), sloužila jako byt cestáře a hajného. Poté byla převedena do majetku Klubu českých turistů a krátce nato vznikla i současná restaurace. Po 2.sv. válce byla Kamenná chata znárodněna a do vlastnictví KČT se vrátila až v roce 1994. Středisko Tesák má také svou kuriozitu. Je jí Přírodní památka Nádrž Tesák, kterou představuje betonová nádrž o rozměrech 17,3x32,8x1,5m a asi 7m široký pás náletových dřevin okolo ní. Vyhlášena byla 29.6. 2015 a její výměra činí 0,1332ha. Patrně se jedná o vysloužilý bazén, v němž nyní přebývají desítky až stovky obojživelníků jako čolek horský, čolek karpatský, čolek obecný, ropucha obecná či skokan hnědý. Z plazů se v blízkosti nádrže zdržuje ještěrka obecná, z ptáků např. kos horský a ze savců třeba netopýr večerní či netopýr ušatý. Na Tesáku se nalézá též pomník s nápisem: „Čest a sláva hrdinům, padlým za naše osvobození“. Vytesaná jména patří šestici mužů, odvedených do armády v Popradu v únoru 1945, tj. během mobilizace čerstvě osvobozeného podhůří Vysokých Tater. Jejich jednotka zvaná 4.čs. samostatná brigáda v SSSR měla podpořit zajišťovací zadní voj ve chvíli, kdy už hlavní německé síly ustupovaly na Moravu. Dne 4.5. 1945 pomáhali osvobodit Vsetín a jali se přesouvat přes Hostýnské vrchy k Hulínu, Kroměříži a Kojetínu. Následujícího dne však během bojů zemřeli – čtyři v kopcích, jeden v Bystřici p.H. a jeden při úpatí Malé Fatry. Byli to vojín Jan Juraj Kotulák (24 let), štábní kapitán Josef Pavol Pupák (32 let), četař Jozef Tomáš Surák (30 let), nadporučík Gejza Vagner (26 let), desátník aspirant Peter Juraj Škovran (24 let) a vojín Ondrej Suchovič (28 let).