Malenisko, rozcestí (?m) – Starý Světlov, rozc. (580m) – Starý Světlov, zříc. (609m)

1km dlouhá zelená trasa s 200m dlouhou odbočkou k hradu je typickou tranzitní spojnicí, ke které není moc co říct. Celá vede středně vzhůru lesní stezkou bez výhledů, avšak na jejím počátku i konci najdete dvě zajímavé lokality, jejichž propojení vytváří hezký výlet za poznáním.

* * *

Provodov se prostírá v Luhačovickém Zálesí při úpatí Vizovických vrchů, na pomezí Valašska a Slovácka. Název obce je pravděpodobně odvozen od rodového jména Provod či Provoda. Obec měla odedávna zemědělský charakter s valašským způsobem hospodaření, později s ovocnářstvím. První písemná zmínka z roku 1412 uvádí, že Provodov náležel k hradu Světlov. Na jeho katastru vznikla řada pasekářských usedlostí, osady však několikrát vyplenili turečtí nájezdníci. Téměř každé pole bylo zároveň sadem a v obci byly sušírny i pálenice. V roce 1613 se novým majitelem světlovského panství stal František Serenyi. V rukou Serenyiů zůstal Provodov až do roku 1945. Roku 1791 byla v Provodově postavena farní škola. V minulém století mnozí obyvatelé odešli žít do úrodnějších krajů nebo za výdělkem do Rakouska, Uherska či Sedmihradska. V obci působil dlouhá léta katolický kněz František Müller, autor vlastivědné publikace Provodov v minulosti, jehož hrob najdete na místním hřbitově. Z katastru obce Provodov pocházejí také ojedinělé nálezy z neolitu a eneolitu (kultura se šňůrovou keramikou). Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou tu zříceniny hradů Rýsov a Starý Světlov, poutní místo Malenisko či historické hospodářské komory u domů č.p. 22 a 38. Na návsi dále stojí socha Sv. Jana Nepomuckého z roku 1774, mariánská kaple a kříž.

Nejznámější částí Provodova je podhorská lokalita Malenisko, přístupná z obce po strmé silničce. První zprávy o Malenisku pocházejí z počátku 18.stol., kdy Slovácko i Valašsko včetně luhačovického panství pustošili uherští povstalci – pálili, loupili, vraždili a odvlékali lidi do zajetí. V této bouřlivé době žil v dolním provodovském mlýně mlynář Pavel Vlaštovica. Jeho nemocná žena Anna, která si naříkala na bolesti hlavy a očí, neboť ztrácela zrak, byla ctitelkou Panny Marie. Denně ji v modlitbách prosila o zdraví i lepší časy. Roku 1705 měla mlynářka Vlaštovicová sen, v němž se jí zjevil anděl. Naučil ji třem modlitbám, které pak na jeho příkaz rozšiřovala mezi svými známými. V roce 1711, před svátkem Nanebevstoupení Páně, byla mlynářka ve snu vyzvána bělovlasým stařečkem, aby ho následovala. Šel s ní na Malenisko. Několik kroků od velké lípy zastrčil hůl do země a pravil: „Zde je voda, která bude uzdravovat nemocné na těle i duši.“ Poté stařeček zmizel. Když šla na druhý den mlynářka na bohoslužby do pozlovického kostela, viděla, že na místě označeném ve snu je hůl a u ní prýští pramének vody. Umyla si zde vodou nemocné oči a cítila, že lépe vidí. S velkou radostí spěchala do Pozlovic, přesto ale o svém uzdravení nemluvila. Po několika měsících přišel k mlynářce ve snu znovu stařeček a důrazně ji napomenul, aby o uzdravující vodě řekla i jiným. A tak od roku 1712 začínají lidé putovat na doposud pusté Malenisko a každým rokem přibývá zázračných uzdravení, jak se o nich můžeme dočíst na zažloutlých pergamenových listech Pamětní knihy provodovského kostela. Poutníci se scházeli u obrazu Panny Marie, který darovala Dorota Jahodíková z Pašovic z vděčnosti za své uzdravení. Tento obraz Matky Boží kojící, jedinečný svého druhu v celé střední Evropě, který je dodnes zachován na hlavním oltáři kostela na Malenisku, pochází od neznámého autora a byl přivezen do Provodova z Vídně v roce 1710, kde jej koupil Jiří Kaydušek, bratr uzdravené Doroty Jahodíkové. Roku 1720 vážně onemocněl majitel luhačovického panství hrabě Wolfgang Serenyi. Pozlovický farář Tobiáš Kotásek sdělil těžce nemocnému vzkaz mlynářky Vlaštovicové, že ho Panna Maria uzdraví, ale chce, aby na Malenisku u pramene nechal postavit kapličku. Hrabě Serenyi slíbil, brzy se uzdravil a dal zde vystavět nejprve dřevěnou kapli, později zděnou s oltářem. Zděná mariánská svatyně byla slavnostně vysvěcena na svátek Panny Marie Sněžné 5.8. 1735. Obřady svěcení vykonal uherskobrodský děkan Jan Trchalík. Od této doby se stala provodovská kaplička cílem mnoha poutí. Jak poutníků přibývalo, přestala kaplička kapacitně dostačovat, pročež byla v roce 1750 přestavěna a rozšířena o chrámovou loď. Její prostý interiér naplňuje oltář s obrazem Panny Marie kojící, nad sakristií visící obraz Panny Marie Sněžné, křížová cesta od Emila Brendla z roku 1947, boční oltář Božského Srdce Páně z roku 1919, sochy sv. Antonína Paduánského, sv. Františka z Assisi, sousoší sv. Anny s Pannou Marií, sv. Terezie od Dítěte Ježíše, v presbytáři sochy sv. Cyrila a Metoděje, vzadu ve výklenku socha Panny Marie Lurdské a v okenních vitrážích sv. Josef se sv. Janem Nepomuckým. Duchovní správa u Panny Marie Provodovské se datuje od roku 1752, kdy zde byl ustanoven první duchovní správce Matěj Severin Straka, jenž zde působil 7 let. Provodovský duchovní správce měl titul lokálního kaplana. Byl k dispozici poutníkům, a navíc vypomáhal kněžím z pozlovické farnosti, kam byl Provodov přifařen až do roku 1785. Od tohoto roku byla na Malenisku zřízena samostatná duchovní správa a v roce 1863 byla provodovská kuracie dále povýšena na farnost. Roku 1880 byla na Malenisku zřízena škola, přeměněná roku 1905 na noclehárnu.

Do poutního areálu na Malenisku se dostanete pěšky, na kole, autobusem nebo autem a své vozítko můžete zanechat na některém z menších dlážděných parkovišť. U jednoho z nich, asi 65m od kostela, roste památný strom Lípa na Malenisku, jenž je posledním žijícím kusem z někdejší lipové aleje, která vedla k původní poutní kapli a zaznamenána je i na vojenských mapách z poslední čtvrtiny 18.stol. Jde o solitérní lípu srdčitou, jejíž stáří se odhaduje na 200-250 let. Je 19m vysoká a obvod jejího kmene ve výšce 130cm nad zemí činí 417cm. Státní ochrany požívá od 20.6. 2006. Budova fary z roku 1761, situovaná pod chrámovým schodištěm o 52 schodech, je nejstarší dochované stavení v katastru Provodova. V jeho blízkosti byste našli též Boží muka. Dominantou Maleniska je ovšem poutní kostel Panny Marie Sněžné z roku 1750 s křížem u vchodu, na němž je napsáno: „Na paměť Fr. Slováka z Provodova, padlý v Ruském Polsku 8.7. 1915 stár 36 let“. Kolem něj musíte vyjít na dlážděné prostranství s novodobým oltářem pro bohoslužby pod širým nebem. Tam stojí také vodní kaplička z roku 1865 a prakticky uvnitř ní je situována studánka Svatá voda. Vlastní pověstmi opředený pramen vyvěrá údajně pod oltářem kostela. Kolem kaple vyjdete po zpevněném chodníku pár kroků nahoru, kde najdete jak turistický ukazatel, tak počátek křížové cesty. Ta je chráněna jako nemovitá kulturní památka a jde o v pořadí již třetí zdejší křížovou cestou. První vznikla za působení pátera Karla Ambrože roku 1877, druhá za působení pátera Ignáce Havlíčka koncem 19.stol. a ta nynější pochází z let 1917-1918. Kamenná zastavení s reliéfy byla vybudována jako vzpomínka na padlé poutníky a vojáky v 1.sv. válce. Každé zastavení nese proto věnování okolních obcí památce padlých farmíků. První zastavení zdobí arcibiskupský erb, poslední zastavení erb rodu Serenyiů a u něj pod vrcholem kopce Brda stojí navíc malá kaplička. Mimochodem v této kapličce i v kapli u Svaté vody visí reprodukce oltářního obrazu Panny Marie kojící z kostela Panny Marie Sněžné.

Turistický rozcestník Malenisko, rozcestí se dá sám o sobě také považovat za pamětihodnost – jeho cedule jsou datovány k roku 1991 a 1994, pročež nemá standardizovaný formát a chybí mu údaj o nadmořské výšce. Přes Malenisko prochází žlutá trasa ze Zlína (12,5km) do Luhačovic (7km) a taky tu začíná zelená značka na hrad Starý Světlov (1km).Zanedbatelná délka zelené trasy zaručuje i její velice stručný popis. Široká šotolinová cesta v podstatě celý 1km stoupá středně vzhůru úbočím kopce Brda (600m), odkud se kvůli lesu nenabízí žádné výhledy. Jenom na počátku, kdy obkružujete louku na Malenisku, spatřujete ještě kostel Panny Marie Sněžné a na jeho pozadí kopec Čertův kámen (542m) se zarostlými pozůstatky hradu Rýsov z přelomu 13./14.stol. Zátylek Brdy tvoří plytké sedýlko označené další reprodukcí obrazu Panny Marie kojící visící na stromě. Pár metrů od něj končí trasa rozcestníkem Starý Světlov, rozc. (580m), jehož modré směrovky ukazují vpravo 3km do Pozlovic a vlevo 1,5km na Komonec. Čtvrtá cedulka s piktogramem hradu vyznačuje odbočku na 200m vzdálenou zříceninu hradu Starý Světlov. Dovede vás k němu pár schůdků a vyšlapaná pěšina, na jejímž konci visí na stromě ukazatel Starý Světlov, zříc. (609m).

Počátky hradu Starý Světlov nejsou doloženy žádnými písemnými prameny. Předpokládá se, že byl postaven v 2.pol. 13.stol. paralelně s okolními hrady Sehrad (kamenný) a Rýsov (dřevěný). Některé zdroje však datují vznik kamenného Světlova až do 1.pol. 14.stol., kdy měl nahradit Rýsov nad Provodovem, zničený roku 1315 uherským palatinem Matúšem III. Csákem Trenčianským během jeho tažení na Moravu. Dispozice tvrze ukazuje na strážný hrad bez útočných věží, chráněný pouze prstencem obvodové hradby, jenž měl upozorňovat lid na útočící uherská či turecká vojska. Tento typ pevnosti se u nás vyskytoval spíše až od 14.stol. Svou rozlohou patří Starý Světlov k největším lokalitám svého druhu na Moravě.

Nejstarší zmínka o hradu z roku 1275 hovoří o „nějakém Heřmanu ze Světlova“. K roku 1350 je v písemnostech uveden Albrecht ze Šternberka a na Světlově, což může být biskup Albrecht Aleš ze Šternberka, jenž zdědil četné moravské majetky po svém otci a bratrovi. Roku 1360 je poprvé zmíněn přímo hrad Světlov v souvislosti s bratry Albrechtem a Vilémem ze Šternberka, kteří jej získali od svého bratrance biskupa. Bratři se však dostali do sporu s cisterciáckým opatstvím ve Vizovicích, když zabírali jejich vesnice. Rozepře se roku 1361 dostala až k papeži do Avignonu a spory se táhly až do roku 1367, kdy biskup Albrech Aleš rozhodl o majetkovém rozdělení. Roku 1371 tak připadl Světlov definitivně Albrechtovi. Po jeho smrti v roce 1383 převzal hrad Vilém a po něm jeho syn Albrecht ze Šternberka. Tou dobou se zde uvádí také světlovský purkrabí Václav, jenž byl správcem hradu a podléhala mu i hradní posádka. Koncem 14.stol. získala panství Eliška ze Šternberka, dcera zesnulého Vilémova bratra. Ta v roce 1399 přijala za spolumajitele svého manžela Voka II. z Kravař. Když mladý Vok v roce 1406 zemřel, strhly se v rodině majetkové spory. Např. v roce 1407 vymáhá na Elišce světlovské panství její vzdálený příbuzný Ješek, který takto od svých příbuzných vylákal už několik jiných panství. K roku 1412 náležely ke Světlovu vesnice Provodov, Pozlovice, Lidkovice (zanikly), Luhačovice, Bojkovice, Žilín, půl Ústí (zaniklo), Krhov, Pitín, Hostětín a Komňa. Nejpozději roku 1417 zabral hrad Jaroslav ze Šternberka, pán na Veselí, za což ho Eliška dokonce zažalovala. Jaroslav padl pod Vyšehradem roku 1420 v bitvě proti Janu Lucemburskému a jeho majetek převzal Lucemburkův příznivec Aleš Holický ze Šternberka. Jen o 3 roky později má už Světlov v držení král Zikmund Lucembruský, který jej roku 1426 věnuje své manželce Barboře Celské. Této situace se rozhodl využít Barbořin purkrabí, obávaný válečník, uherský hrabě Pankrác z Liptovského Svatého Mikuláše. V průběhu 30. a 40.let 15.stol. přesídlil se svou družinou na Světlov a jal se loupit. Zřejmě v tuto dobu došlo ke stavebním úpravám hradního jádra v podobě vložení kleneb do zdí paláce, přestavbě parkánové hradby, zbudování vstupní brány a rozšíření areálu předhradí. Pankrácovy vojenské přepady ovšem ohrožovaly mír v zemi. Moravské stavy se proto rozhodly v roce 1449 oba jeho hrady Světlov i Sehranice vykoupit a následně roku 1460 prodat 4 držitelům: Burianovi z Vlčnova, jeho příbuznému Zichovi z Lipiny, Jindřichu Mirkovi z Chlumu a Mikuláši Bystřicovi z Ojnic. Finanční těžkosti Burianova syna Jiříka z Vlčnova však vedly k propadnutí majetku ve prospěch jednoho z věřitelů, Procka z Kunštátu, jehož nároky vyústily až v žalobu (1460) a bitku (1464) Mikuláše Bystřice s výbojným lukovským pánem Matoušem ze Šternberka, který využil situace a hrad mezitím ukořistil. V roce 1466 odkoupil Světlov Jindřich z Lipé, pobočník krále Jiřího z Poděbrad. Během česko-uherských válek čelil hrad několika ničivým nájezdům, při nichž zanikla nejméně desítka obcí v okolí hradu. Silně poškozen byl v letech 1469-1470 i samotný hrad Světlov. V roce 1470 získali panství bratři Smil, Vilém, Jaroslav, Zbyněk a Ctibor z Landštejna jako odškodné za statky ztracené během uherské války. Na poškozeném hradě pak přebývali přinejmenším až do začátku 80.let 15.stol. Poloha hradu na okraji vylidněného panství se však po válce ukázala jako nevýhodná, pročež se bratři v roce 1480 rozhodli postavit nad novým hospodářským centrem v Bojkovicích zcela nový hrad zvoucí Nový Světlov, kam o 10 let později již plně přesídlili. Starý Světlov byl tímto opuštěn a roku 1517 na příkaz moravských stavů spolu se Sehradem pobořen, aby se zabránilo jeho dalšímu osídlení loupeživými živly. Písemnosti z roku 1527 zmiňují hrad Starý Světlov již jako rozvalinu. Zakreslen je ještě v mapě Moravy Jana Kryštofa Müllera z roku 1716, což je dokladem, že byl navzdory času stále poměrně zachovalý. Opuštěnou zříceninu zdecimovalo až rozebírání na stavební materiál v 2.pol. 18.stol. Další poškození pak způsobily novodobé pirátské výkopy. Zbytky Starého Světlova jsou přitom od roku 1958 chráněny jako kulturní památka ČR.

Areál hradu, situovaný na vrcholku bezejmenného kopce (609m), sestával z vnějšího opevnění, předhradí a vlastního hradního jádra. Vnější opevnění zaujímalo poměrně velkou plochu vysunutou od sedla s rozcestníkem až po sedlo pod Bábou severně od hradu, kde je terén relativně rovinnatý a ve své době mohl sloužit jako vojenský tábor. Dnes se v těch místech nachází turistické odpočívadlo. Předhradí se rozkládalo na jihu v okolí přístupového chodníku. Stály zde dřevěné hospodářské stavby se stěnami omazanými hlínou, související s potřebami hradní posádky (stáje, chlévy apod.). Archeologové tu našli železné kování či součásti selského vozu. Obě tyto sekce byly pravděpodobně obehnány palisádou a zabezpečeny systémem bran, z nichž se bohužel dochovaly jen terénní náznaky. Dál směrem k hradnímu jádru narazíte na 15m široký příkop s předsunutým, až 5m vysokým obranným valem. Ten se spolu se zdivem obvodové hradby jako jediný zachoval. Vyvýšené hradní jádro mělo svůj vlastní obranný systém, a to nízkou parkánovou hradbu, jejíž povrch byl omítaný a líčený vápnem na bílo, což nebylo na svou dobu obvyklé. Zbytky této úpravy se na vnějším líci hradby dokonce dochovaly. Název Světlov tak klidně mohl pocházet od té zářící bílé barvy. Vstup do jádra je definován výrazným skaliskem situovaným v jihozápadní části komplexu, jež neslo mohutnou předsunutou věžovitou bránu s mostem přes příkop. Dnes toto místo tvoří jediný schůdný vstup do hradu a je upraveno schodištěm. Brána byla součástí parkánu, stejně jako bašta (předsazený věžový obranný prvek) v jeho severní části, jež měla chránit hrad před případným útokem z protějšího kopce Bába, který je o 30m vyšší než hradní vrch. Od brány vedla hlídaná přístupová cesta dozadu k baště, a pak doprava pod rozšířený parkán, úzkou uličkou mezi vnější parkánovou zdí a zdí vnitřního hradu až na východní stranu hradu, kde se teprve nacházel vstup na nádvoří. Parkánová hradba měla mocnost asi 1,5m, obvodová zeď vnitřního hradu asi 1,7m. Hradby i palác byly stavěny z lomového kamene kladeného v pravidelných vrstvách na maltu. Hradní jádro mělo tvar nepravidelného mnohoúhelníku s průměrem 45-50m. Zatímco na jihu blízko vstupní brány stávaly dřevěné stavby blíže neurčeného účelu se stěnami vymazanými hlínou, v terénně nejlépe chráněném severovýchodním cípu hradního komplexu se k ponechanému skalnímu suku přimykal částečně podsklepený, vícepatrový obytný palác o půdorysu 30-35m x 9m. V jeho klenutých místnostech se patrně nacházela i hradní kaple a v jeho sousedství hradní kuchyně. Z architektonické výbavy paláce se do současnosti dochovaly pouze zlomky kamenných ostění či interiérových omítek. První řádný archeologický průzkum lokality spojený s podrobnou rešerší historických pramenů byl proveden v roce 1983. Na ploše vlastního jádra bylo realizováno několik archeologických sondáží. Podařilo se identifikovat průběh parkánové hradby, byly odkryty zbytky podsklepeného paláce, mohutný blok ostění portálu brány a objeveny fragmenty dřevěných staveb. Nález zlomku kameného projektilu z houfnice může souviset s dobýváním hradu ve 2.pol. 15.stol. Další oficiální průzkum probíhal od července do listopadu roku 2013. Archeologové se snažili ověřit případné podzemní cesty, jež zde údajně měly zanechat loupeživé tlupy rytíře Pankráce. Jejich existence se však nepotvrdila. Součástí dokumentačních prací byla dílčí sondáž v prostorách paláce a brány, provedená Zdeňkem Schenkem a Janem Mikulíkem z archeologické společnosti Archaia Olomouc. Průzkum přinesl i překvapivé objevy, jež značně posunuly dosavadní znalost o stavebním vývoji a historii hradu – např. vyvrácený strom nečekaně odkryl pozůstatky pětiúhelníkové bašty. Pozůstatky zdí byly poté zakonzervovány. Na několika moderních informačních panelech rozmístěných po hradním vrchu najdete pokusy o rekonstrukci podoby hradu a jeho situační vizualizace.

A nakonec pověst... Starý Světlov býval silný hrad, lidé k němu však vzhlíželi s obavami kvůli sklepním kobkám, kam světlovští páni kázali zavírat poddané, když se sebeméně vzepřeli jejich vůli. Pověst praví, že takový osud stihl též rolníka Vítka z nedalekých Pradlisek. Ohradil se totiž karabáčem proti drábovi, který na panské robotě do krve sešlehal nohy jeho ženy, protože se mu zdálo, že málo pracuje. Lidé z dědiny měli radost, že konečně jednou také dráb dostal výprask, jenže vojáci Vítka zatkli a odvlekli na hrad. Nikdo k němu nesměl. Nakonec se na Světlov vypravila prosit o milost Vítkova stará matička. Vojáci ji však ani na nádvoři nevpustili, proto čekala celou noc u hradní brány, až pojede správce se svou paní na projížďku v kočáru. Když kočár s panstvem vyjel ráno z hradu, Vítkova matka se mu postavila do cesty a rozpřáhla ruce, aby jej zastavila. Správce však pokynul kočímu a ten švihl matku bičem. Když se pak žena zvedla z prachu, vykřikla za ujíždějícím správcem kletbu: „Ať ani po smrti nedojdeš klidu! Proměň se v černého havrana a kdykoliv na hrad přiletíš, přineseš zkázu a neštěstí!“ Sotva to dořekla, srdce jí puklo žalem. Vítek hrůzy věznění nepřežil. Brzy nato spadl správce z koně a zemřel. Jak léta běžela, hleděla hradní paní s obavami na každého havrana, který létal kolem cimbuří, protože dobře zaslechla matčinu kletbu a nemohla ji vypustit z paměti. Jednoho dne opravdu přilétl na římsu černý zavran. Snažili se ho zahnat, on však stále dorážel. Ještě téže noci vypukl z neznámých příčin ve stájích požár. Tak se to opakovalo rok co rok. Hradní paní najala nejlepší lučištníky, ale černému drzounovi jako by se šípy vyhýbaly. Říká se, že správcova vdova vypustila i všechny vězně z podzemních kobek, aby sňala prokletí ze svého muže. Marně. Nakonec raději zvolila dobrovolnou smrt skokem z hradeb.