Zašová, ŽST (327m) – Pod Černým Kopečkem (348m) – Jehličná, rozc. (456m) – Hostašovice, ŽST (400m)

9km dlouhá modrá trasa napříč Zašovou v sobě snoubí vesnickou obyčejnost, slávu i modernost, spousty orientovaných výhledů a taky léčivý pramen. Většina cest je asfaltová, zbytek lesní stezky, místy bohužel špatně značené a zarostlé. Bicykl byste museli často vést vedle sebe. Avšak pro pěšího to může být hezká rozmanitá procházka předhůřím Veřovických vrchů.

* * *

Trasa se počíná u hlavní silnice Valašské Meziříčí – Rožnov pod Radhoštěm, asi 120m od zašovské železniční zastávky. Rozcestník Zašová, ŽST (327m) visí na kandelábru u přechodu pro chodce, přímo vedle velké mapy a ukazuje vlevo 5km do Velké Lhoty, jakož i vpravo 1,5km pod Černý kopeček. Modrá značka kráčí ulicí proti proudu Zašovského potoka k mostu, který přejdete. Na jednom břehu tu v miniparčíku stojí památník T. G. Masaryka, na druhém břehu u hostince zase kříž na kamenném podstavci z roku 1857. Podél silnice pokračuje chodník neznatelným stoupáním k 660m vzdálené návsi. Cestou si možná všimnete svatého obrázku ve schránce bez datace, určitě však nepřehlédnete shluk význačných budov jako obecní úřad, hasičská zbrojnice či kulturní dům opravených v létě 2014 během velké rekonstrukce návsi.

Zašová je poměrně velkou obcí složenou ze dvou místních částí – Zašové a Veselé – jež od sebe odděluje Rožnovská Bečva. Od svého založení na začátku 14.stol. náležela k meziříčsko-rožnovskému panství. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1370. Ke vzniku obce se váže pověst o rytíři zraněném v boji s Turky, jenž byl zázračně zachráněn Pannou Marií a přenesen k prameni léčivé vody známému jako Stračka, kde pak z vděčnosti zbudoval kapličku. Od roku 1549 patřila Zašová Žerotínům, kteří se rozhodli podpořit mnišský řád Trinitářů. Obec se díky nim a díky Stračce stala významným poutním místem. V roce 1997 a 2009 poškodily Zašovou velké povodně. Taky se tu tradičně háčkuje specifická forma krajky, tzv. Zašovská kytička. Z kulturních památek lze zmínit několik drobných sakrálních objektů a areál bývalého kláštera s kostelem.

Z centra obce se nenabízí žádné výhledy, jež by stály za zmínku. Alespoň už je ale vidět věž zašovského poutního kostela. Stačí ujít pár desítek metrů a stanete přímo pod ním. Pokud byste popošli ještě kousek rovně podél hlavní silnice, zahlédli byste skupinu válečných pomníků. V komplexu státem chráněných historických památek vás vítá pískovcový kříž z roku 1811 s latinským popiskem a parčík obklopující kostel, v němž byste našli kamenné schodiště, novodobější sousoší s nenáboženskou tématikou, kříž na kamenném soklu z roku 1863 či pískovcovou sochu světce bez datace. Modrá turistická značka vyšlapává doleva na návrší a vede vás přímo ke vchodu do kostela. Na vesnici, jakou je Zašová, byste tak monumentální stavbu asi nečekali. Zvlášť když přímo k boku chrámu přiléhá bývalý klášter.

Barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie stojí blízko místa, kde před jeho založením stával dřevěný kostelík sv. Anny. V Zašové působili mezi lety 1580-1628 spíše protestanti, ovšem již k roku 1672 existují sporadické záznamy o zašovských poutích. Souvislejší zprávy pocházejí až z 18.stol. Farní kostel Navštívení Panny Marie začal vznikat v roce 1714 podle plánů neznámého architekta. Stavbu vedl jistý Jiří Kocourek. V obci tou dobou již působil mnišský řád Trinitářů, kteří si nechali od císaře povolit stavbu kláštera a majitel zdejšího panství, hrabě Karel Jindřich ze Žerotína se jim k tomu zavázal předat i nedokončený svatostánek. Zakládací listina tohoto kláštera se datuje k 22.10. 1722. Kostel byl vysvěcen olomouckým kanovníkem v roce 1725 a při té příležitosti v něm byl instalován obraz Panny Marie z původního kostela sv. Anny. Řád trinitářů, přesněji Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců založili ve Francii roku 1198 Jan z Mathy a Felix z Valois. Cílem bylo vytvořit řeholní společenství, jehož hlavní náplní bude almužnou shromažďovat prostředky na vykupování zajatců z muslimských rukou. Vleklý válečný konflikt mezi jižní Evropou a severní Afrikou po takovém projektu přímo volal. Řádové stanovy ukládaly mnichům odvádět třetinu příjmů bez ohledu na momentální ekonomickou situaci komunity. Členové se mohli také zavázat, že v případě potřeby nabídnou za svobodu zajatce sami sebe. V době největšího rozkvětu v 15.stol. vlastnil řád na 800 klášterů po celém světě a měl několik tisíc členů. V Českých zemích neměli až do 18.stol. klášter žádný, přesto je veřejnost znala díky mnichům z Uher, kteří sem putovali za almužnou. První trinitářský klášter vznikl v Praze roku 1705 a hned druhým byl klášter v Zašové. Po nich přibyly ještě Štěnovice u Plzně a Holešov. V roce 1783 nařídil císař Josef II. ukončit činnost všech klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem. V případě žebravých Trinitářů chtěl údajně zabránit vyvážení peněz do zahraničí. Klášter v Zašové tak fungoval pouhého půl století – od výstavby v letech 1725-1728 až do opuštění v roce 1783. Objekt byl následně prodán do soukromých rukou s výjimkou části východního křídla, kde vznikla roku 1785 fara. Mezi lety 1850-1854 proběhla první rekonstrukce kostela. Roku 1871 kostel i klášter vyhořely a následné opravy trvaly až do roku 1892. Tehdy vznikla současná podoba komplexu. V roce 1901 koupil podstatnou část bývalého kláštera dobročinný spolek z Vítkovic a založil zde Ústav sv. Josefa, jehož posláním byla péče o sirotky a postižené děti (o 12 let tak předběhli pražský Jedličkův ústav). V areálu poté přibyla ještě budova dívčí školy pro schovanky ústavu, v níž učily řeholnice, školské sestry de NotreDame. Po roce 1948 převzal nemovitost stát a provozoval v ní až do roku 2015 Domov pro osoby se zdravotním postižením. Od následujícího roku připadl bývalý klášter obci Zašová, jen fara přiléhající ke kostelu patří dodnes církvi. Ač má klášter status národní kulturní památky, v minulosti byly snahy jeho historický vzhled a původní účel spíše potlačit. Proto také vznikl spolek Matice zašovská, jehož členové usilují o to, aby budoucí využití stavby respektovalo její památnost, aby byla pokud možno obnovena typická klášterní architektura a aby byl brán zřetel i na její další duchovní a kulturní souvislosti. To kostel Navštívení Panny Marie je na rozdíl od kláštera stále citlivě udržován. V interiéru se dokonce zachovalo množství památek z doby působení bratří trinitářů. Nejstarší a nejvýznamnější památkou kostela i celé obce je oltářní obraz Zašovské Panny Marie. Pozornost si zaslouží též unikátní pozdně gotická dřevořezba ukřižovaného Krista v mírně nadživotní velikosti. Zašovský kostel je orientovanou jednolodní stavbou s odsazeným pětibokým presbytářem se dvěma bočními emporami s balustrádou. Dlouhý je 35m, široký 17m a vysoký 16m. Těmito rozměry patří k největším kostelům na Valašsku a je vůbec největším poutním kostelem na Valašsku. Zašovská pouť se koná každoročně po svátku Navštívení Panny Marie, tj. první neděli po 2.7., a trvá od pátku až do neděle. Bohoslužby se konají nejen v kostele, ale i v prostorách u upraveného pramene Stračka, které Trinitáři svého času vyzdobili několika sakrálními díly.

Modrá značka pokračuje úzkou asfaltkou podél plotu bývalé klášterní zahrady a mírným stoupáním dosahuje rozcestníku Pod Černým kopečkem (348m). Počíná se tu zelená trasa na Trojačku (7km) v hřebeni Veřovických vrchů, no a modrá značka odtud pokračuje 3,5km na Jehličnou.

Stojíte na samém kraji obce, vedle vás se rozkládá pole a přes něj nahlíží zelená Vrchhůra. Jak teď středně vystoupáte k poslednímu domu, budou se výhledy jenom zlepšovat a z nejvyššího bodu budou nejlepší. Spatříte obydlenou stráň Pohoře (455m) či věž kostela, avšak nejhezčí pohled patří dlouhé lince Vsetínských Beskyd. Úplně vpravo stojí Vrchhůra (692m) s obcí Veselá v úbočí, jež směrem doleva vytváří nekompaktní hřeben Spiny (561m) s četnými bočními vrcholy, jako jsou třeba výrazně vyčnívající Ostrý vrch (672m), Kykula (679m) nebo její masivní soused Zvonový (744m). Za Kykulou po obou stranách vyčuhuje hlavní hřeben Vsetínských Beskyd s vrchy Tanečnice (912m) a Beskyd (892m). S ubývající nadmořskou výškou předhůří začíná být páteřní hřeben při pohledu do dálky vizuálně dominantní a graduje do svého nejvyšího vrcholu Vysoká (1024m). Jejím směrem lze v popředí zahlédnout také pidi horocelek silně odlesněné Vápenky (523m) se zašpičatělým vrchlíkem Hradiska (522m) a úplně vzadu na obzoru vlnitou hraniční hřebenovku Zadních hor.

Asfaltka se stáčí ve směru šipek doprava a středně stoupá k výhledu na kotlinu Valašského Meziříčí s přilehlými Hostýnskými vrchy a Kelčskou vrchovinou. Na Černém kopečku na malém návrší mezi rozvolněnými shluky zeleně stojí velké odpočívadlo s mapou, informacemi o obci, neobvyklá instalace s fotkami obce a malý nenápadný kříž bez datace. Výhledy se opět upírají na Vrchhůru (692m), která hladce sklesává doprava přes Brdo (543m) k okraji Valašského Meziříčí, nad nímž se klene masiv Píškové (578m). Vidět jsou odtud však už také Veřovické vrchy a horní část Zašové, kam vaše asfaltka okamžitě středním tempem sklesává.

Zadní část Zašové tvoří novostavby. Malebné výhledy na střechy domů podtrhují tmavě zelené Veřovické vrchy, jež se nad obcí doširoka rozpínají. Úplně vlevo v nich vystupuje samostatný Na Kamenném (502m), následují hřebenová Oprchlice (639m), Trojačka (709m) a Huštýn (749m) vecpaný mezi dva předvrcholy Vlčí vrch (546m) a Ostrý vrch (641m). Mezi ním a bezejmenným (499m) pak v dáli vyčuhuje něco, co by mohl být Velký Javorník (917m). Postupem času se z cesty otevírají výhledy i zpátky na Pohoř (455m) a právě zdolaný Černý kopeček (393m). Jde o velmi pěkný, výhledový úsek trasy.

Periferie obce je rovinnatá a drží si svůj standard až k sakrální stavbě u jednoho z domů. Datace 1896 napovídá, že nejde o novou věc a že cesta tudy musela vést i v dávných dobách. Z rohu ulice se rozevírá téměř kruhové výhledové panorama. Stále jsou vidět kopečky u Pohoře, v dáli vystupuje Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem na vrcholku, obzor zavírají Vsetínské Beskydy. Značená trasa zahýbá opět doprava a počíná stoupat. Je tu krátký středně ukloněný asfaltový úsek lesem, pak mírně zvlněná otevřená rovinka mezi lukami s úchvatným výhledem k Radhošti, k Veřovickým vrchům s dominantním Vlčím vrchem (546m) či na bezejmenný (482m), kam trasa v nejbližších chvílích míří.

Zástavba lokality Pod Žernovým roztroušená po zelených návrších s výhledovým přesahem do Vsetínských Beskyd od Vrchhůry po Vysokou vás doprovodí až k okraji lesa při úpatí bezejmenného (482m). Náhle se stoupání zostří a z asfaltu přejde na přírodní svážnici se středem vymletým od vody. Značení trasy je tady dost špatné, takže až dojdete na malé travnaté rozcestí, zabočte rovnou doleva. Zprvu se úzká vrstevnicová pěšina prodírá zelenou džunglí, mírně kličkuje, brzy ale přejde do vyššího lesa, kde se značky hledají přeci jen trošku líp. Středním klesáním nakonec po široké lesní stezce dorazíte k prvnímu stavení na samé periferii Krhové. Odtud už vede zase silnice.

Byť se zdá, že jen vykroužíte stoupavý oblouk a jste venku z lesa, opak je pravdou. U prvního rodinného domu zavelí modrá šipka nekompromisně doprava a po výše položené úzké asfaltce se vrací do lesa. V nastaveném mírném až středním tempu budete nyní stoupat východním úbočím Budičky (508m) až k prameni potoka Zhrádek. Cestou se otevře pouze jeden výhled namířený k Jehličné a zpátky na bezejmenný (482m). Tak dojdete až na velké lesní křížení cest se skladem dřeva, odpočívadlem, panelem Naučné stezky Veřovické vrchy a ukazatelem Jehličná, rozc. (456m). Za sebou teď máte 5km a ještě 4km zbývají do cíle. Mimo vaši modrou značku tudy prochází též žlutá značka z Krhové (4km) na Trojačku (2,5km) a trasa pro cyklisty s jejich vlastním odpočívadlem a mapou.

Při příchodu na rozcestí jste si nemohli nevšimnout bílé zděné kapličky neznámého data vzniku, která připomíná dávnou tragickou událost. V historických záznamech se žádné bližší údaje nedochovaly, o události však hovoří obrázek v zasklené vitrínce v zadní části kapličky. Je na něm znázorněn výjev, kdy dřevorubec táhne lesem koňský povoz plně naložený kulatinou, z oblohy šlehají blesky a po cestě se valí záplava vody. Pod obrázkem stojí rukou psáno: „V 18.stol. za hrozné bouře a průtrže mračen v těchto místech zahynul i se svým potahem robotník Smolka při odvozu dřeva z lesa. Čest jeho památce!“ Kolem nápisu je jednoduché zdobení a v pravém dolním rohu obrázku obtížně čitelné jméno autora obrázku, snad: „K. Coufal, V. Meziř. 1960.“ Malovaný je patrně olejovými barvami. Mariánská kaplička na Jehličné má čtvercový půdorys asi 60x60cm a kamenný základ vysoký asi 80cm, natřený načerno. Vyzdobena je ze všech čtyř stran. Střechu má cementovou, natřenou nazeleno.

Z asfaltové cyklostezky úbočím Veřovických vrchů se naskýtá výhled mezi Vlčí vrch (546m) a Ostrý vrch (641m) dozadu na Radhošť (1129m) a v lese, pár metrů bokem cesty se tu skrývá zajímavý upravený pramen Jarošovka. U Jehličné se roku 1746 připomínají malé lázně, v nichž se léčilo železnato-sirnou vodou. Roku 1861 byla při prameni zřízena lázeň, v níž se využívaly léčivé účinky jedlového jehličí. Minerální prameny se zřejmě už dávno ztratily nebo je z nich prostá voda, ovšem Jarošovka nepatrný obsah železa i pachovou stopu přeci jen ještě má. Lidé sem dodnes jezdí na vodu, kterou si léčí bolesti kloubů či dýchací cesty.

Modrá trasa kříží prostranství u rozcestníku a vydává se na vyježděnou, středně stoupající zpevněnou cestu, po níž dojdete na návrší při neznačené hřebenové svážnici. Z mýtiny se otevírá výhled na sousední zploštělý Na Kamenném (502m), v jehož nejvyšší vyholené poloze stojí jakási budova. Jde o součást vojenského prostoru, jehož areál zaujímá většinu toho kopce. Nato se vyježděná stezka stává travnatou, seběhne do malého vlhkého dolíčku v prameništi potoka, vyleze nahoru, seběhne do druhého vlhkého dolíčku, do třetího menšího dolíčku a již pevným středním tempem sklesává po úbočí kopce Oprchlice (639m) do souvislého lesního porostu. Trasa je zde velmi špatně značená, takže když si nebudete vědět na rozdvojení cest rady, dejte se raději vždy tou vpravo. Hodně lákavé je například pokračování vyježděné stezky dolů z kopce směrem k frekventované silnici, jenže tamtudy značená turistická trasa opravdu nevede. Namísto toho se úzkým chodníčkem cpe do nízké husté zeleně, prodírá se, chvíli klesá jen mírně, pak se modré piktogramy objeví na rozcestí lesních pěšin, za ním vstoupíte do vyššího lesa, opět středně klesáte, přeskočíte úzký Srní potok (lávku nehledejte) a to se už vyšlapanou pěšinou zřetelně blížíte k hlučné silnici. Někde tady modré značení mizí, protože výlez na silnici nejspíš nikdo dlouhodobě neužíval a zarostl. Držte se proto pokračující pěšiny, dokud rovinkou nedojdete na vyštěrkovaný sklad dřeva a teprve tady po zpevněné cestě vyjděte vlevo na hlavní silniční tah Valašské Meziříčí – Nový Jičín.

Pochod po úzké krajnici podél frekventované silnice není úplně komfortní, bohužel chodník chybí. Tak alespoň mrkněte na louku po své levé ruce. Vypadá obyčejně, ovšem ve skutečnosti je chráněná pod názvem Přírodní památka Domorazské louky. Přírodní hodnotu jí dává prosluněný mokřad s velkým množstvím chráněných rostlin. Domorazská louka se vyznačuje různým stupněm vlhkosti, což je příčinou výskytu tolika rostlinných druhů. Kromě běžných bylin kvetoucích na loukách tu můžete v příhodou roční dobu vidět kvést prstnatec májový, jehož květy zaujímají širokou škálu barev nebo prstnatec listenatý, mečík střechovitý či hladýš pruský, který patří k silně ohroženým druhům rostlin. Zajímavý je též výskyt rostlin karpatského typu, a to endemitního kozlíku celolistého a kýchavice bílé Lobelovy. V místech s vyšší vlhkostí půdy se daří zbytkům ostřice Otrubové, obecné i prosové. Přírodní památkou protéká Srní potok, na jehož levém břehu roste válečka prapořitá, oman vrbolistý, pupava bezlodyžná, zeměžluč lékařská či hořec brvitý, ze stromů vrba křehká, vrba jíva a vrba nachová. PP Domorazské louky byla vyhlášena v roce 1989 a zaujímá rozlohu 7,18ha.

Úsek vedoucí podél silnice je cca 620m dlouhý a zhruba uprostřed překonává menší návrší. Potom už modrá značka zahne doprava na úzkou lesní asfaltku, po které levotočivou zatáčkou a pozvolným stoupáním dojdete k cihlové nádražní budově, kde trasa po 9km končí (na rozcestníku se píše 10km). Mimo ni tečuje ukazatel Hostašovice, ŽST (400m) ještě červená turistická trasa směr Svinec (8km) a Kamenárka (12km).

Projekt výstavby tratě z Ostravy do Valašského Meziříčí byl realizován ve dvou etapách mezi lety 1869-1888, přičemž hostašovický úsek vznikl až na konci tohoto období a byl plánován jako součást vedlejší větve Severní dráhy císaře Ferdinanda.