Velký Travný, rozc. (1140m) – Plato (860m) – Visalaje, hot., BUS (780m)

5km dlouhá zelená trasa z Travného na Visalaje není ničím zvláštní. Sestupovat budete téměř výhradně smrkovým lesem, potkáte pár odpočívadel, na kótě 1030 m.n.m. shlédnete široké panorama příhraničních hor a až krátce nad cílem vstoupíte do civilizace. Stezka je víceméně vhodná i pro horská kola.

* * *

Hora Travný (1203m) patří k těm méně navštěvovaným, a to nejspíš díky svým prudkým svahům, neatraktivně hustému zalesnění a absenci vrcholového turistického zázemí. Radost z ní mají spíše přírodovědci, neboť jim poskytuje možnost zkoumat relativně dobře zachovalou přírodní scenérii se vzácnými živočichy, např. velkými šelmami. V zimě je Travný rájem pro lyžaře, kteří využívají kilometry běžkařských tras naokolo celé hory a jsou tu i dobré cesty pro jízdu na kole, avšak pěší turisté se nahoru mohou dostat pouze po jedné ze 3 značených stezek – z Pražma, z Morávky a z Visalají. Právě Visalaje budou nyní v tomto popisku vašim cílem.

Cesta dolů se skládá ze 4 základních typů úseků, jež by se daly pojmenovat asi jako „mokrá tráva“, „pevná cesta“, „vlnitá cesta“ a „asfalt“. První jmenovaná se počíná u rozcestníku Velký Travný, rozc. (1140m), u něhož se sbíhají hlavní travenské značené stezky. Ta na Visalaje má délku 5km, ta z Morávky 6km – mimochodem obě jsou zelené – a ta jediná, co jde přes 1km vzdálený vrchol, je modrá a vede do 7km vzdáleného Pražma. Turistický chodník má výrazně travnatý povrch a vede nalevo mírně z kopce. Je však podmáčený. Na dvou místech jej překlenuje lávka z kulatiny a narazili byste tu i na upravený pramen zvaný Na Rozcestí s lavičkou. Klesání se brzy stává svižnějším, značka zatáčí doleva a přestává být travnatá. Tady také po pravé straně mezi stromy vykukují četné beskydské hřebínky pro potěchu každého, kdo se sem dostane. Trochu zvláštně, v lese kus od cesty, je situováno kryté posezení, za ním kousek níž se navíc objevuje jakési parkoviště. Jde o zpevněný plácek v ostrém ohybu příjezdovky. Zespoda se sem dá dojet po asfaltce, výš vede cesta zpevněná, porostlá trávou. Na Travný je ovšem vjezd motorových vozidel zakázán.

Zeleně značená stezka nyní pokračuje po „pevné cestě“. Vlastně je to běžná široká ušlapaná lesní pěšina, okolo níž rostou vysoké stromy poskytující stín. Je o kousek delší, než byl předchozí travnatý úsek. Kromě jednoho většího klesání má úhel sklonu něco mezi mírným a středním stupněm. Je rovná, dobře se po ní jde až do úrovně cca 1030m.n.m. To místo poznáte bezpečně podle rozsáhlé mýtiny o rozměrech zhruba 240x90m, odkud se otevírá jediný pořádný výhled celé trasy. Panorama se skládá z několika za sebou řazených horských hřebenů. Nejblíž ze všech stojí dvouvrcholové Mituří (859m) s bezejmenným nejvyšším bodem (898m) situovaným po pravé straně podlouhlého hřbetu, hned za ním směrem doleva se přes rovinný „ocásek“ vybuluje nejdřív maličký růžek Motyková (886m), jež přechází do Slavíče (1055m), který svým tvarem připomíná hřbet velryby, co se právě vynořila nad hladinu. Za Slavíčem více doleva je pak vidět už jen Ropice (1083m) s Velkým Lipovým (999m). Od Mituřího dozadu a taky doprava se táhne hraniční hřeben Polomů. Centrální dominantní Malý Polom (1061m) je opticky propojen s Motykovou přes „ocásek“, zvedající se následně vpravo do Kozího hřbetu (986m) a ten se napojuje na Malý Polom. Od něj vpravo dozadu couvá slovenská Uhorská (1029m), zatímco v popředí se roztahuje hřebenovka Polomky (984m) a Sulova (943m). Polomku poznáte podle toho, že v jejím úbočí nachází větší odlesněné osady Byčinec a Polomka, patřící katastrálně pod obec Morávka. Sulov defakto celé panorama zprava uzavírá. Podle úhlu pohledu zahlédnete možná také ještě Smrkovinu (957m) stojící před ním. Z druhé strany Malého Polomu se směrem dozadu táhne druhá část hraničního hřebene. Téměř zakrytý Malým Polomem vyčnívá vrchlík Burkova vrchu (1032m), za nímž doprava se profiluje výrazný široký Velký Polom (1067m) a dál už hřeben jenom klesá do Kostelek (962m), jsou vidět Úplaz (950m) i Velká Polana (893m).

Pevná cesta končí pod mýtinou při okraji hustého smrkového lesa a přechází v méně pohodlnou „vlnitou cestu“. Vlnitá je proto, že připomíná dlouhé mělké schodiště a ty pravidelné „vlny“ na ní vytvořila těžká lesní technika. Široká pěšina sestupuje středně dolů, stále rovně až na rozcestí Plato (860m). Jde o otevřené plytké sedlo sloužící k usklaďování vytěženého dřeva, na němž najdete i zastřešené odpočívadlo. Za sebou máte 2,5km, před sebou 2,5km a žlutá trasa v těchto místech započíná sestup 4km na Zlatník. Zároveň byste sem mohli na běžkách dojet po 9,5km ze sedla Přelač na opačné straně Travného.

Zelená značka přechází Plato rovně a vklouzává do protějšího lesa. Provede vás jím stará úzká asfaltka, jež se táhne pod hřebenem Vysokého Rykali. Už po pár minutách chůze do vleklého mírného kopce vás zarazí podivně očíslované stromy napravo od cesty. Vypadá to, jako by tu děti hrály nějakou hru, ale není to tak. Jak cedule napovídá, jde o mezinárodní provenienční plochu se smrkem ztepilým, plocha č. 321, IUFRO 1938/1942, vstup omezen. Co to je „provenienční plocha“? I když mnohé vlastnosti rostlinného materiálu se dají sledovat přímým pozorováním v terénu a laboratorními metodami, je základem pro řešení mnohých vědeckých i prakticky orientovaných otázek „polní“ pokus. Prostředí, kde je pokus založen, se svými přírodními, zejména klimatickými a půdními podmínkami, se stává vlastně terénní laboratoří. V lesním hospodářství se výzkum zvláště v biologických oborech jako je genetika a šlechtění lesních dřevin, lesní semenářství, pěstování lesů apod. neobejde bez zakládání výzkumných ploch v lesním prostředí a s jejich hodnocením. Jde vesměs o zakládání srovnávacích (provenienčních) ploch, na nichž se sleduje proměnlivost a odlišnost pokusných variant. Méně často se zakládají plochy, které sledují proměnlivost znaků a vlastností jedinců nebo jejich souborů v čase.

Zatáčka v jinak rovné cestě označuje největší přiblížení vrcholu Vysokého Rykali (912m) a od té chvíle už nestoupá, nýbrž mírně klesá až k závoře bránící vjezdu aut do enklávy Zemřelov. Musíte projít okolo několika chat a následně zcela vyjdete z lesa na prostranství s širokým rozhledem. Jako první vás praští do očí nečekaně velká Smrkovina (957m), rozpínající svá ramena nalevo k Bílému kříži a napravo ku Vyšní Mohelnici. Po pár krocích se zjeví na obzoru též vzdálený Smrk (1276m), východní svahy Lysé hory (1323m) či maličká zalesněná Obidová (832m). Na zdejších pastvinách byly už ve 40.letech 20.stol. postaveny 2 srubové chaty, později se místo rozrostlo až v osadu. Přístupová cesta na vrchol Travného, po které jste nyní přišli, byla vybudována v době německé okupace a sloužila pro vojenské účely. Dodnes se jí říká „vojenská cesta“. Podle pověsti získal Zemřelov své jméno podle události, kdy zde vymřelo celé stádo ovcí i s bačou v přívalu velkého sněhu. Sněhu ostatně bývá v této oblasti vždycky dost, o čemž svědčí také počet lyžařských vleků všude po okolí.

Stará asfaltka obchází Zemřelov okrajem lesa. Klesání je výraznější a končí pod hotelem Beskydy, jenž stojí na malém pahorku. Ten cesta snadno zdolá a zase klesá asi 200m lesíkem k hlavní silnici na Visalajích. Zde se nachází poslední ukazatel Visalaje, hot., BUS (780m). Pokračovat můžete 0,5km po zeleno-červené značce na Ježánky, odkud pak vybíhají trasy na Lysou horu (8km), k přehradě Šance (9,5km), na Gruň (3,5km), Bílý kříž (2km) či na Morávku k Surovcovi (1,5km). Další variantou je zkouknout z kraje cesty vrchol Lysé hory (1323m) a zapadnout do dřevěné turistické chaty Visalaja, než vám pojede bus.

Název Visalaje má podle pověsti značně dramatický původ. Kdysi tudy vedla pašerácká stezka z Rakousko-Uherska do Polska a na ní byl lapen pašerák. Portáši jej chtěli pro výstrahu oběsit, jenže špatně pověšený oběšenec nadával (lál) kolemjdoucím a ti pak říkali, že tam visí a laje – hovorově visa laje. Visalaje se staly vyhledávanou turistickou destinací a pro svou přístupnost i krásné okolí se staly místem budování četných rekreačních chat. Výstavbu starého hotelu Visalaja inicioval právník JUDr. Otto Brůll se svým přítelem JUDr. Josefem Schornsteinem, projektoval jej architekt František Knobloch, který právě vyhrál soutěž o architektonický návrh Bezručovy chaty na Lysé hoře, a na místě stávajícího frlogu (pohostinské služby poskytované v soukromém obydlí) ji začal stavět místní občan Antonín Uher z peněz pana Brůlla. Název Visalaja prý ale nepochází z uvedené místní pověsti, pánové jej totiž údajně převzali z názvu jakési alpské vesničky. Hotel měl sloužit turistům k přenocování či k ustájení dobytka tehdy početných handlířů. Před dokončením však zkrachoval. Rozestavěný objekt koupil pan Hrnčíř a od něj Eduard Rumian, dědeček současného majitele Evžena Rumiana. Rodina Rumianových provozuje horský hotel Visalaja už po 4 generace. Hotel byl s velkou slávou otevřen roku 1932. O 40 let později byla dokončena stavba betonového hotelu Visalaje. Šlo o první hotel v okolí, zbudovaný po 2.sv. válce. Projekt moderního hotelu zpracoval podnik Hutní projekt Frýdek-Místek, stavbu provedly Pozemní stavby Třinec v celkovém nákladu 12mil.Kčs. Vybavení interiéru přišlo na 1mil.Kčs. Hotel Visalaje nabízel vysoký komfort ubytování až do nešťastné privatizace, kdy byl rozkraden a zdevastován. Dnes je však po nákladné rekonstrukci znovu v provozu.