Hrádek ve Slezsku, ŽST (350m) – Křivá, BUS (385m) – Pod Ostrým, sedlo (735m) – Ostrý, tur.ch. (954m) – Biernač (800m) – Nad Tyrou, rozc. Kozinec (620m) – Tyra, střed, MHD (458m)

Žlutá turistická značka přes Ostrý měří 14,5km a je v lecčems trochu jiná než ostatní trasy, protože samotná hora Ostrý je zkrátka jiná. Už cesta k úpatí nabízí několik zajímavých zastávek a kruhové výhledy z Aleje života. Náročné stoupání přes tři horská sedla je průběžně odměňováno krásnými dalekými výhledy a vše dovršuje oblíbená turistická chata Ostrý. Následný sestup do Tyry je pak vcelku rychlý, ale už ničím moc nezaujme. Trasa je vhodná pro pěší.

* * *

Obec Hrádek se rozkládá v údolí řeky Olše a svůj název odvozuje od strážního hrádku, který je zde datován k roku 1119. Ve skutečnosti tu však na vyvýšených místech nad řekou stály tvrze dvě. Obě chránily starou kupeckou stezku z Těšína do Jablunkovského průsmyku proti vpádu Uhrů. Kolem hrádků postupně vznikla malá vesnička, jež je dávána do souvislosti s původní alokací Jablunkova. Linie strážních hradů včetně přilehlých vesnic byla během uherského nájezdu v roce 1447 zničena a jádro Jablunkova se posunulo na své současné místo. Nové osídlení v původní lokaci (mezi Hrádkem a Návsím) je v dokumentech z let 1523 a 1533 nazýváno Starý Jablunkov. Název Gródek se objevuje až v prvním těšínském urbáři z roku 1577. V té době se v Hrádku nacházelo 14 zemědělských usedlostí. Zemědělství se většina obyvatel věnovala i v pozdějších letech. V roce 1653 úmrtím kněžny Alžběty Lukrécie skončilo dědičné léno těšínské větve Piastovců a Těšínské knížectví připadlo rakouským Habsburkům. Kolem roku 1780 získala řada obyvatel Hrádku práci při stavbě císařské silnice (v linii stávající kupecké stezky) a kolem roku 1870 se stavěla železniční trať z Těšína na Slovensko. Počínaje rokem 1843 postihovaly kraj opakované neúrody, dobytčí mor, záplavy a epidemické choroby, které měly za následek 10% úbytek obyvatel. Další rozvoj přišel po roce 1880, kdy se na několika místech začal ve velkém těžit kámen. V Hrádku se usadilo několik italských kamenických mistrů, kteří poprvé rozředili místní jednolitou komunitu občanů polské národnosti. Práci v kamenolomech přerušila až 1.sv. válka. Po válce nastal mezi Československem a Polskem spor o Těšínsko, po němž začali do regionu přicházet čeští státní úředníci a docházelo k národnostním nevraživostem. V roce 1926 byla v Hrádku otevřena česká škola. Po záboru Těšínska Polskem (2.10. 1938) utíkali Češi pryč a po záboru Polska Německem (1.9. 1939) utíkali zase Poláci. 60% občanů podepsalo tzv. Volklist. Přestože Hrádek nebyl za 2.sv. války vhodným místem partyzánského odboje, občané z okrajových částí a horských osad partyzány podporovali. Hrádek byl osvobozen 2.5. 1945. V dalších letech se obec rozvíjela po stavební i kulturní stránce. Ke stagnaci došlo pouze v období 1980-1990, kdy byl Hrádek přes odpor obyvatel připojen k Jablunkovu. Mezi pamětihodnosti patří terénní pozůstatky obou středověkých tvrzí, přírodní kaňon řeky Olše, skála Belko, Alej dobra, Alej života, turbínový mlýnek, vesnické muzeum či zvonička sv. Izidora (2012).

Žlutá turistická značka na Ostrý začíná na železničním peróně u rozcestníku Hrádek ve Slezsku, ŽST (350m), který nese podtitul: „Obec v údolí Olše. Bývalý hrad Jablunkov. Východisko na obě strany hřebenů Beskyd.“ Zelená značka odtud míří 4km na Filipku a první úsek žluté značky o délce 2,5km vede na Křivou.

Z nástupiště se dáte do podchodu, a pak vpravo ven. Z obezděného koridoru se bohužel jinak dostat nelze. Železniční trať spolu s paralelně vedoucími silnicemi I. a II. třídy rozdělují Hrádek vejpůl a vlastně kopírují starověkou obchodní stezku Jablunkovským průsmykem. Ta bývala jednou z nejvýznamnějších obchodních stezek Evropy, čemuž nasvědčují např. nálezy římských mincí. Je možné, že tudy vedla jedna z větví jantarové stezky spojující sever a jih Evropy. Po nálezu soli v polské Wieliczce tudy od 13.stol. vedla také solná stezka a od 16.stol. měděná stezka spojující slovenské doly se zbytkem Evropy. Později (1866-1872) byla údolím řeky Olše vedena Košicko-bohumínská železniční dráha, jež v rámci propojování Rakouského Slezska s východními oblastmi Rakousko-uherské monarchie výhodně pospojovala ložiska železné rudy, slezské a slovenské hutě a železárny v Třinci. Dne 1.2. 1921 byla Košicko-bohumínská dráha jako trať zásadního strategického významu předána k provozování (nikoliv vlastnictví) Československým státním drahám. Po 2.sv. válce byla dráha zestátněna.

Značka vede krátce podél silnice, načež zahne vlevo k obecnímu úřadu. Zde se nachází parčík s veřejným hřištěm, pítko, rostou tu významné stromy Javor Evropy (zasazen u příležitosti vstupu ČR do Evropské unie) či Lípa třetího tisíciletí. Našli byste tu menší rybníček a hned vedle něj větrný mlýnek z roku 1929. Takovéto malé mlýnky sloužily v první třetině 20.stol. obyvatelům chalup na mletí obilovin pro osobní potřebu. V některých případech vyráběly i elektřinu. Jedná se o lokální technickou zvláštnost regionu mezi Ostravou a Beskydami a do současnosti se jich dochovalo kolem 80 kusů v různém stupni zachovalosti. Tento konkrétní větrný turbínový mlýnek byl primárně určen ke zpracování obilovin. Obec jej získala od dcery Jiřího Dronga, paní Ludmily Szczotkové. Mlýnek byl v roce 2014 opraven, zrestaurován, přemístěn do obecního parku a stal se součástí vesnického muzea. Čas od času se zde provádí ukázkové šrotování obilí.

Od obecního úřadu lze zahlédnout vzdálený vrcholek hory Ostrý (1044m). Ulice vede přímo k mostu přes řeku Olši, vedle něhož stojí památník civilním obětem 2.sv. války. Památník je vyroben z pískovcového bloku z místního lomu ve tvaru kříže. Před křížem je položena ocelová deska se jmény padlých a umučených obyvatel Hrádku. Řeka Olše se v místním dialektu nazývá Olza. Pramení ve Slezských Beskydech nedaleko polské vesnice Istebná a její tok tvoří hranici mezi Slezskými a Moravskoslezskými Beskydami. Kousek dál po proudu se na ostrohu nad řekou nacházejí terénní pozůstatky středověké tvrze o rozměrech 70x40m obehnané příkopem. Rozkládají se na soukromých pozemcích mezi domy a bohužel z nich není nic vidět. Kousek proti proudu bylo pak druhé tvrziště, kde se našel křižácký meč ze 14.stol.

Za mostem u informačního panelu o kaňonu řeky Olše odbočí žlutá značka doprava. Úzká silnice vede rovinkou kolem odbočky ke skále Belko, jež je pojmenována po loupeživém rytíři Belkovi. Belko obýval nedalekou tvrz. Noc co noc trápily krutého rytíře děsivé sny, které ho dohnaly až k sebevraždě skokem ze skály do řeky. Tak praví pověst. Značka se na konci ulice stočí doleva a ostře stoupá silnicí na vyvýšenou pláň mezi Hrádkem a Křivou. U posledních domů byla v roce 2018 vysazena lípa velkolistá u příležitosti 100.výročí založení republiky. Významná Lípa České republiky zahajuje tzv. Alej života, v níž bylo v roce 2016 slavnostně vysazeno množství stromů opatřených jmény právě narozených občánků Hrádku.

Polní cesta 0,5km dlouhou Alejí života skýtá krásné výhledy vpřed na Moravskoslezské Beskydy v čele s Ostrým i nazpět na česko-polské hraniční pásmo Slezských Beskyd s nejvyšší Velkou Čantoryjí. Konkrétně jsou zleva ve směru cesty vidět Kozubová (981m), Kykula (811m), Ostrý (1044m) s dlouhým ramenem Velkého Kozince (752m) a Malý Javorový (947m), který se nenápadně protahuje do Javorového (1032m). Slezské Beskydy se začínají za Třincem zvedat do nevýrazné Jahodné (407m), jež zostra vyskočí na zub Babí hory (492m). Pokračování hřebene je zacloněno samostatnou předsazenou Prašivou horou (542m), při jejímž úpatí lze velmi zřetelně pozorovat evangelický kostel v Bystřici. Zpoza Prašivé hory následně vystoupí Ostrý vrch (709m), oddělený hlubokým sedlem od spojitého masivu polské Malé Čantoryje (866m) a česko-polské Velké Čantoryje (995m). Zbytek panorama tvoří vršky členitého výběžku Loučky, který ohraničuje údolí řeky Olše až po město Jablunkov. Zleva jsou to jmenovitě Polední (672m) a Hrbel (727m) v hlavním hřebeni, jež v popředí zacloňuje Javorový (627m) a navazující úbočí Loučky s osadami Paseky a Hrádek. Vedle výrazně oblé nejvyšší Loučky (835m) vystupuje subtilnější vrchol Filipky (771m) a z něj se pak do údolí spouští dlouhá bezejmenná horská ramena.

Alej končí odpočívadlem při kraji lesa. Naposledy pohlédnete na Čantoryji a vydáte se po staré asfaltce nejkratší cestou k Ostrému, jehož úpatí je zalesněné, ačkoliv už i tady se kácí. Zhruba uprostřed lesa vyjdete na silnici z Bystřice do Košařisek v místí části Křivá se stejnojmennou autobusovou zastávkou a rozcestníkem Křivá, BUS (385m). Odtud je to 4,5km na bývalou salaš pod Ostrým a 6km k turistické chatě.

Přejdete silnici a hned za zatáčkou potkáte potok Kopytná. Poté cesta krátce středně vystoupává na další vyvýšenou pláň s probíhající těžbou dřeva a zamíří přímo proti Ostrému s jeho výraznými homolovitými předvrcholy. Mezi nimi se žlutá značka svíjí vstříc horským sedlům a zleva pak obtáčí vrchol, v jehož týlu stojí turistická chata. Vrchol Ostrého (1044m) je opticky vecpán mezi Žďár (748m) vpravo a Skalku (649m) vlevo. Napravo od Žďáru můžete vysledovat Malý Kozinec (654m) a nalevo od Skalky Kykulu (811m). Za zády je stále vidět pásmo Slezských Beskyd s popředním hřbetem Loučky, upozaděnou Velkou Čantoryjí a nově vystoupivším zubem Velkého Stožku (978m). A tu náhle, 4km od začátku trasy, dorazíte ke křižovatce se silnicí, která tvoří hranici Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Pokračujte rovně přes závoru do lesa u paty předvrcholu Skalka a zvolna teď stoupejte proti proudu potoka Kopytnice.

Asfaltka se změní ve zpevněnou cestu a vtláčí se mezi Skalku (649m) a příkré svahy Žďáru (748m). Zakrátko dorazíte k odpočívadlu s česko-polskými informačními panely. U cesty tu vyvěrá pramen Pod Skalkou, kde se v minulosti zastavovali pastýři, když hnali ovce na Kozí louky, Dolinu, Ďurďočku a Zorymbek nad Košařisky. Kaplička k poctě sv. Huberta, patrona myslivců a lesáků, je z roku 2007. Dřevořezbu v ní realizoval lidový řezbář Pavel Martynek z Milíkova. Naučný panel říká, že Kopytnice má čistou kvalitní vodu s celoročně stálou teplotou a žije v ní drobný korýš blešivec potoční. Svahy Ostrého tvoří rankery, pískovcové horniny s převahou křemene, na kterých se vyvíjejí suťové lesy tvořené buky, javory a kapradím. Smrkové porosty jsou zde nepůvodní.

Cesta pokračuje uzoučkým údolím proti proudu Kopytnice, skrze průseky nahlíží do dílčích údolí potoků a rozpadá se do jednotlivých svážnic. Turistická značka po chvíli uhne z líbivé zpevněné cesty a pouští se do stoupání. Podrývána drobným potůčkem, stoupá lesní pěšina ostře vzhůru do zátylku Skalky. Tam se nachází první horské sedlo a bokem značené trasy se ukrývá vysoko položená polana Labajka s křížem z roku 1886. Ze sedla pod Skalkou pěšina středně stoupá lesem do sedla pod Kykulou, přičemž mezi stromy občas zahlédnete jak Skalku (649m), tak Žďár (748m) s úsekem zdolané cesty mezi nimi.

Sedlo pod brutálně příkrou pyramidou Kykuly (811m) nabízí krásný pohled na východní svahy Ostrého (1044m). Je však potřeba zdolat ještě sedlo pod Ostrým. Značka se zakousne do zalesněné Kykuly a šplhá téměř do její poloviny, kudy prochází vrstevnicová svážnice. Na té se dáte doprava a vzápětí dosáhnete nejkrásnějšího výhledu celé trasy. Široká vyšlapaná svážnice směřuje na Ostrý, jehož vrchol zakrývá zbytek vzrostlého lesa. Jinak jsou úbočí porostlá mladou nízkou zelení. Od vrcholu Ostrého (1044m) stéká severní rameno směrem na Velký Kozinec, který odtud však vidět není v důsledku překrytí Žďárem (748m). Vnitřní žebrování Ostrého způsobují četné přítoky Kopytnice, protékající mezi výrazným homolovitým Žďárem a nicotnou Skalkou (649m). Za nimi se rozléhá Třinecko s četnými vesničkami v Jablunkovské brázdě. Jak pomalu jdete dál, ukáže se v celé své kráse masiv Slezských Beskyd s dominantní centrální Malou a Velkou Čantoryjí (995m), a to od Jahodné u Třince po okrajovou Krkavici (977m) nad Jablunkovem, včetné kompletní boční větve Loučky (835m). Přes Beskydské sedlo pod Velkou Čantoryjí vykukuje část vzdáleného hřebene Klimczoku (1117m) v polských Slezských Beskydech, přes Česlar (921m) čouhá Skrzyczne (1257m) s vysílačem – nejvyšší vrchol polských Slezských Beskyd, přes sedlo pod Velkým Stožkem nahlíží polská Magurka Wiślańska (1140m) a zpoza klesání Krkavice možná dokonce vzdálené polské Żywiecké Beskydy. Výhledy z úbočí Kykuly jsou vskutku famózní.

Zvolna stoupající svážnice vpluje do lesa, oddělujícího Kykulu od louky v sedle pod Ostrým. V těchto místech stávala salaš Zorymbek neboli Zárubek. U rozcestníku se nachází přístřešek, který tuto salaš připomíná a ve shluku stromů pod cestou najdete pomník beskydským salašníkům, horalům a bačům. Salašnictví bylo po staletí obživou těch nejchudších. Romantiku, kterou dnes na horských loukách vyhledáváme, si však horalé užívali málokdy... V 2.pol. 15.stol. se karpatským obloukem začali do Beskyd dostávat potomci valašských pastevců. Ti se promísili s místním obyvatelstvem, a protože měli bohaté zkušenosti s chovem dobytka v horských terénech, začali se tomu věnovat i u nás. Sem přišli pastevci z Rumunska. Dodnes o tom svědčí některé místní názvy, například jedna část obce Košařiska dole pod vámi se jmenuje Banát. Košařiska chovu ovcí vděčí i za své jméno. Košar je totiž přenosná letní ohrada pro ovce. Samotné slovo má valašský původ a v rumunštině znamenalo stodolu či chlév. Hospodářský rok tady začínal květnovým vyháněním ovcí na salaš. Tam je jednotliví hospodáři seskupili do jednoho stáda a tento akt doprovodili magickými obřady. Zdejší zajímavostí bylo, že stáda byla smíšená. Čítala nejen ovce, ale také krávy či kozy. Mléko se slévalo dohromady a výsledné výrobky, čili brynza, byly právě z této směsi. Ve vyšších polohách zůstával dobytek na salaších celý den a noc až do 25.7. Poté se zvířata sháněla do košářů na níže položených lukách, které tímto způsobem přirozeně hnojila. V září na svatého Václava nastal tak zvaný rozsod – den tradičního ukončení salašnické sezóny. Stáda se vrátila do dědiny, jednotlivé ovce se odevzdaly majitelům a ti je nechali pást až do zimy na svých sklizených polích nebo poblíž zahrad. Poté byly drženy v zimních košárech zvaných mraznice a krmeny senem.

Ze sedla pod Ostrým je dominantně vidět vrchol Ostrého, dále Žďár, větší část Slezských Beskyd, zdolaná Kykula a nově sousední Kozubová (981m) s částí horského oblouku, který ji spojuje s Ostrým. U přístřešku najdete panel Naučné stezky Po stopách salašnictví, kde se dočtete o salašnických zvycích či placení daní. Rozcestník Pod Ostrým, sedlo (735m) ukazuje cestu po modré 1,5km do Košařisk a 3km k horské chatě Kozinec (která je ve skutečnosti zelená), 7km po žluté zpátky do Hrádku a 2km vzhůru k turistické chatě Ostrý.

Výrazné stoupání přetíná zarůstající horní část opuštěných pastvin na Zárubku. Opakují se výhledy na Slezské Beskydy a na Kykulu, načež vstoupí široká stezka do lesa a šlape ke kamenité svážnici obíhající horu. Středně stoupající svážnice nabízí sporadické výhledy na oblouk hřebene nad Košařisky, jenž spojuje Ostrý s Kozubovou. V jednu chvíli můžete skrz prořídlý pruh lesa pozorovat česko-slovenský hraniční hřeben kolem bubliny Burkova vrchu (1032m), na který zleva navazuje Muřinkový vrch (978m) a masivní Velký Polom (1067m).

Žlutá turistická značka dorazí nepozorovaně do zátylku Ostrého a rovnou vpadne do zad oblíbené turistické chatě Ostrý, kterou vzápětí způsobně obejde. Chata Ostrý byla postavena německým turistickým spolkem Beskidenverein v roce 1935 jako poslední a nejmenší chata v této části Beskyd. Tehdy se jmenovala Schutzhaus auf dem Ostry. Na konci 2.sv. války ji před příchodem fronty obsadila německá armáda a ustájila v ní koně, což chatu značně poškodilo. Po válce prošla rekonstrukcí a v roce 1963 byla rozšířena na kapacitu 19 lůžek v pokojích pro 3, 4 a 6 hostů. Na mýtině u chaty vyrostlo též 10 letních domků doplňujících možnost ubytování, ale nevydržely z důvodu malého zájmu a vlivem povětrnostních podmínek. V chatě se dá pojíst a ubytovat, půjčit si nebo koupit základní servis na opravu kol, běžek či skialpů. Chata Ostrý je plně elektrifikovaná a patří třineckému oddílu Klubu českých turistů.

Ukazatel Ostrý, tur.ch. (954m) nese podtitul: „Chata KČT z roku 1935 pod vrcholem. Do roku 1870 těžba železné rudy“. Modrá hřebenovka z Kalužného (2,5km) k chatě Kozinec (4km) obchází vrchol Ostrého (1044m), na který se dá dostat pouze po neznačených pěšinách. Severní polovinu vrcholu zabírá Přírodní rezervace Čerňavina, chránící přírozené bukové porosty karpatského typu s příměsí smrku, javoru klenu a vtroušené jedle.

Žlutá značka zamíří 1km na Biernač. Díky masivnímu odlesňování horského hřbetu nad chatou vidíte vpravo vrchol Ostrého, vlevo linii páteřního hřebene Ropice (1083m) i náznak odbočky hřebene na Javorový (1032m). Pěšina počne zostra klesat do lesa na opačné straně Ostrého k upravené studánce zbojníka Ondráše s pitnou vodou a níž k odpočívadlu nad mýtinou s výhledem na mohutný horský oblouk ploché Smrčiny (1015m). Odtud už snadno seběhnete k ukazateli Biernač (800m), kde počíná modře značený ostrý sestup 1,5km na horní konec obce Tyra. Vzhůru nohama otočená směrovka ukazuje žlutým hrotem 2km nad Tyru a 4km do cíle.

Značka se napojí na úboční zpevněnou cestu a zvolna klesá lesem do centra Tyry. Západní svahy Ostrého jsou postižené lokální těžbou, což občas otevře výhled na sousední horu Javorový. Zpočátku je vidět spíš jen předvrchol Malý Javorový (947m) s vysílačem, odkud rádi startují paraglidisti. Poté se výhled více stočí na vyvýšeniny Javorový (1032m) a Šindelná (1003m). Tu náhle se po 2km objeví cedule Nad Tyrou, rozc. Kozinec (620m), od níž se silnice rychlou serpentinou stáčí dolů do chatové oblasti s výhledem na oba Javorové a zmírňujícím tempem klesá přímo pod Malý Javorový. Ve finále přejdete lávku přes říčku Tyra a vyjdete na hlavní silnici přes obec. Pokud byste se dali doleva, dojdete za chvilku na autobusovou točnu s hospůdkou. Žlutá značka však zatáčí doprava a jde ještě 850m dál, míjíce BUS zastávku Trafo a odbočku ke třem nejvýznamnějším zdejším památkám. Konec 14,5km dlouhé turistické trasy tvoří rozcestník Tyra, střed, MHD (458m), odkud můžete po žluté značce pokračovat ještě 3km do kopce k chatě Javorový.

Obec Tyra, rozkládající se v údolí stejnojmenné říčky, je administrativní součástí města Třince. První zmínka o ní pochází ze stejné doby jako první zmínka o Hrádku, tedy z roku 1577. Největší památkou v Tyře je hřbitovní kaple z roku 1925, pomník čtyř sovětských zajatců zastřelených na útěku německou policií v říjnu 1943 a chráněný strom Lípa v Tyře.

Aktuálnost k 05/2024          

Délka trasy: 14,3 km

Převýšení: 610 m