Nová Dědina, ŽST (376m) – Staškov rozc. (755m) – Pod Lukšincem (860m) – Lukšinec (953m)

6,5km dlouhá zelená výstupovka z Nové Dědiny na Lukšinec patří k méně oblíbeným trasám na Lysou horu. Na dlouhou podhorskou část navazuje ostrý stoupák, jenž vylučuje jiné než pěší zdolání, ale pak už cesta vede zajímavou oblastí výskytu pseudokrasových jeskyní. Dvoje jeskynní otvory jsou dokonce k spatření přímo ze značeného chodníku.

* * *

Zelená turistická značka na Lysou horu začíná u železniční stanice Frýdlant nad Ostravicí – Nová Dědina. Počáteční rozcestník Nová Dědina, ŽST (376m) ukazuje po zelené 4km na Staškov a 6km na Lukšinec, a po žluté 4km do Čeladné a 6km na Opálenou. Obě značky se vydávají podél trati k silnici, kde se následně rozdělí. Od nádraží je solidní výhled na masiv Smrku (1276m), druhou nejvyšší horu Beskyd.

Od napojení na silnici si můžete prohlédnout 8-10m vysoký ostroh naproti přes cestu. V 17.stol. stály na této vyvýšenině opevněné šance, odkud vojenská posádka kontrolovala a chránila obchodní cesty. Šance byly vybudovány patrně narychlo někdy před rokem 1680, kdy bohatnoucí podhorské oblasti s raným hutnickým průmyslem hrozil útok maďarských povstalců (kuruců). Archeologové šance lokalizovali na plochém hřebeni ostrohu v areálu rekreačního střediska Ondrášek. Jednalo se o čtyřúhelný prostor ohraničený sypaným zemním valem bez viditelného pozůstatku kamenného ohrazení. Valy mají délku 28-30m na západní straně, 23-25m na jižní straně, 26-28m na východní straně a na zužujícím se severním výběžku jen 16-18m. Z vnější strany jsou valy výraznější než z plochy samotných šancí. Od jižní přístupové strany byl areál vydělen a chráněn 6-8m širokým čelním příkopem, dnes silně zaneseným, ale stále znatelným. Lokalita šancí mohla pokračovat až na konec ostrožny na severu, ale zřejmě pouze v lehké dřevěné konstrukci, která nezanechala terénní náznaky. Jediným zajímavým terénním reliktem jsou po celé délce východní strany táhnoucí se dvě svahové terasy nad sebou. Patrně jde ale spíš o novodobější zásahy pro účely zahrad. Odhaduje se totiž, že původní řečiště Čeladenky a Ostravice přímo obepínaly vyvýšeninu s šancemi a pod jejím severním cípem se řeky stékaly. Z lokality šancí měla posádka dokonalý a daleký přehled jak o činnosti na cestě do údolí Ostravice na jihovýchod, tak o dění v údolí Čeladenky směrem na Čeladnou, a i celkový přehled o dění ve frýdlantské kotlině na severu. Z vojenského hlediska nemohlo být zvoleno strategičtější místo. Přesto maďarští povstalci nakonec blízký Frýdlant vyplenili. Podobná opevnění v kraji chránila obchodní cesty z Frýdlantu do Frenštátu a dál na Valašsko, cestu údolím Ostravice do Uher či Jablunkovský průsmyk. Stálou posádku tvořily zemské milice (valašští hajduci), kteří za to dostali od panstva mnohé výsady a práva. S rozvojem vojenské techniky však přestávaly šance sloužit svému účelu a postupně zanikaly. Ve stejné době, konkrétně v roce 1647 v důsledku přílivu obyvatelstva v době největšího rozkvětu železných hamrů, vznikla i osada Nová Dědina.

Zelená značka odbočí doleva přes koleje a za turistickým přístřeškem zahne vpravo k mostu přes řeku Ostravici. Z mostu se naskýtá čelní pohled na Lysou horu (1323m), vpravo na Smrk (1276m) i přímo na soutok Ostravice s Čeladenkou. Oba tyto toky zásobily vodou první novověké hutě na zpracování místní železné rudy. Malé hutě se nacházely například na Horní Čeladné, na Ostravici, ve Frýdlantě, v Bašce atd. Železná ruda se těžila všude okolo Ondřejníka i třeba v Malenovicích pod Lysou horou. V jiných hutích se pak vyrábělo sklo (např. v Kunčicích pod Ondřejníkem). Později se výroba železa soustředila ve Frýdlantě nad Ostravicí či v Třinci.

Za řekou vede turistická trasa krátce po nábřeží, načež odbočí doleva mezi domy a další 2km zvolna stoupá rovnou za nosem k úpatí Lysé hory. Tento úsek charakterizuje nepravidelná zástavba a opakované výhledy na vrchol Lysé hory, schovaný za sedlem předsazených kopců Staškov (752m) a Ostrá hora (783m). Dále jsou vidět masiv Smrku (1276m) s výrazným bočním vrcholem Malý Smrk (1174m), Radhošťský hřbet s Kněhyní (1257m), výraznou Velkou Stolovou (1056m), Nořičí horou (1047m) a Radhoštěm (1129m). Za zády se vám pak postupně profiluje masiv Ondřejníka s nejvyšším bodem Skalka (964m).

Poté silnička zahne doleva, přemostí Bílý potok a jukne na ondřejnický vrch Ondřejník (890m). V tu chvíli značka znova odbočí, tentokrát vpravo na přírodní stezku podél zahrad a okrajem lesa při Bílém potoce stoupá gradujícím středním tempem k zalesněnému úpatí Staškova. U posledního domu projde značka dvorkem a ztěžka stoupá vyšlapanou pěšinou vzhůru do lesa nad domem. Na Staškov je to odtud ještě 1km.

Ostře stoupající lesní pěšina to bere přímo proti svahu. Zhruba v půlce vyjdete na úzké lesní asfaltce, jež vytyčuje hranici Chráněné krajinné oblasti Beskydy (CHKO), a popojdete po ní na druhou stranu zahloubeného koryta Bílého potoka. U pokračování stezky na Staškov stojí zdobný dřevěný kříž sv. Huberta, patrona lovců a myslivců. Ten sem byl instalován členy Mysliveckých sdružení Horečka Ostravice a Borová Malenovice dne 9.8. 2014 a téhož dne byl slavnostně vysvěcen pátery Edmundem Kempným z Ostravice a Petrem Hrubišem z Malenovic.

Při horním okraji lesa v sedle mezi Staškovem (752m) vlevo a Ostrou horou (783m) vpravo již spatříte tradiční horskou usedlost U Zbuja z roku 1836. Až do roku 1998 se na gruntu normálně hospodařilo. Po rekonstrukci v roce 1999 byla dřevjanka otevřena jako turistická chata a sloužila až do října 2020, kdy byla novým majitelem uzavřena.

Širokou, v trávě vyšlapanou pěšinou stoupáte horskou loukou vzhůru pod les, kde se zelená značka napojí na modře značenou asfaltku z Ostravice. Společně pak středně stoupají 150m na rozcestí Staškov, rozc. (755m), kde modrá značka po 4km končí a zelená odtud pokračuje 1km pod Lukšinec. Křižovatce lesních cest se zastřešeným odpočívadlem a lavičkami se říká též Albínovo náměstí podle lesníka Albína Vančury (1925-1997) z Malenovic, který jednoho dne přepísknul plán těžby dřeva a omylem tu vytvořil rozsáhlou mýtinu. Aby to nevypadalo hloupě, upravili lesáci takto vzniklý prostor do podoby drobného lesního náměstíčka a z legrace mu začali říkat Albínovo náměstí. Ten pojem se vžil, takže v současnosti tu pod tímto názvem najdete cyklo/ski rozcestník.

Štěrkovitá široká přírodní stezka se vydává hřbetem rozsochy středně vzhůru k Lukšinci. Jediným odlesněným místem je blízká horská louka s níže situovaným obydlím, odkud se částečně otevírá pohled na dva lysohorské předvrcholy Čupel (943m) a Smrčina (810m), na sousední Smrk (1276m) a část Radhošťského hřbetu s nejvyšší Kněhyní (1257m). Z vyšších poloh lze zahlédnout i ondřejnickou Skalku (964m). Krátce nato se stezka vrátí do lesa a už z něj až do konce trasy nevyjde.

V určitý okamžik uhne značka z hřebene a zprava obchází bezejmennou podlouhlou kótu 870 m.n.m. Snad kvůli bezpečnosti turistů, protože její severovýchodní svahy zasáhl skalní sesuv, který se může kdykoliv opakovat. Oblast Lukšince je totiž stále geologicky aktivní. V proluce nad sesuvem se v zúženém hřebeni nachází rozcestí Pod Lukšincem (860m), kam se zespod ostrým chodníkem škrábe žlutá značka z Malenovic (3km). Společně se zelenou pak pokračují 1km na Lukšinec.

Široká hřebenová stezka ještě chvíli středně stoupá, načež se objeví v místě, kde pochopíte, proč je oblast pod Lukšincem chráněná. Přírodní památka Ondrášovy díry pokrývá asi 1km dlouhou hřbetní oblast s výraznými terénními propady, v nichž se skrývá hned několik vstupů do pseudokrasových jeskyní. Vyhlášena byla 27.4. 1990 na současné výměře 4,5ha a zahrnuje podzemní jeskynní systémy na temeni rozsochy Lukšince v nadmořské výšce 840-940m. Jedná se o území tvořené godulskými horninami, v nichž se střídají vrstvy pískovců, jílovců a slepenců, jež byly v minulosti tektonickými pohyby deformovány a celé souvrství rozlámáno všelijak se křížícími puklinami. Po obou stranách turistického chodníku se na ploše asi 14ha nacházejí rozsáhlé povrchové i podzemní pseudokrasové útvary, tj. bez krápníkové výzdoby. Celkem bylo dosud na Lysé hoře objeveno 15 jeskyní, z toho 6 se nachází přímo tady na Lukšinci.

Beskydské jeskyně vznikly gravitačním svahovým posunem sedimentovaných magurských hornin, v nichž se střídají tvrdé a měkké zvětrávající vrstvy, čímž se vytvořil systém příčných puklin a trhlin. Oblast vnějšího pásma Západních Karpat ležela kdysi na hranici severského zalednění, které zasahovalo až k úpatí Moravskoslezských Beskyd. Zamrzající voda, jež pronikala hluboko do tektonických poruch, způsobovala v chladném podnebí tlakovou destrukci a další rozšiřování trhlin. Ledové čočky navíc v horizontálních puklinách sloužily často jako kluzné plochy při posouvání celých skalních bloků. Takto rozšířené pukliny byly zavalovány uvolněnými pískovcovými lavicemi, které následně vytvořily terasovité převisy nebo rovnou stropy, a ty pak předělily hluboké trhliny na jednotlivé dómy. V místech křížení a spojování uvolněných prostor vznikaly systémy chodeb i větších dutin, jejichž dno bylo zaplňováno sutí. V současnosti vývoj jeskynních komplexů ovlivňuje i výstavba horských cest za pomoci trhavin či stahování dřeva těžkou lesní technikou. Že se svahy stále ještě neusadily, můžeme sledovat kupříkladu na stromech. Přízemní části kmenů jsou zde totiž typicky obloukovitě prohnuté ve směru sklouzávání. Pro sledování zajímavých posuvných procesů v podzemí byly proto v nejvýznamnějších jeskyních Cyrilka a v Kněhyňské jeskyni instalována 4 terčová měřidla, která mohou sledovat pohyby skalisek s přesností na setiny milimetrů ve všech směrech. A jak to tam dole vůbec vypadá? Beskydské pseudokrasové jeskyně obsahují převážně rovné, puklinovitě rozšířené chodby, až několik desítek metrů dlouhé. Větší jeskyně jsou reprezentovány systémy křížících se rozsedlin a dómů, dlouhých až 568m (nejdelší jeskyně Cyrilka) a vertikálně hlubokých až -57,5m (nejhlubší Kněhyňská jeskyně) s puklinovými dómy o výšce až 15m (Kněhyňská jeskyně). Nadzemní vstupní otvory vypadají nejčastěji jako úzké rozsedliny nebo průlezy mezi volnými bloky, které vedou do horizontálních chodeb, kde výška mnohokráte přesahuje šířku. Tvar a výška chodeb pak závisí na mocnosti flyšových lavic. Rozsedlinové chodby se vyznačují pravoúhlým křížením a stropy chodeb tvoří monolitické pískovcové lavice či volně zaklíněné bloky. Dno jeskyní vyplňuje hrubá i drobná ostrohranná pískovcová suť. Části jeskyní ležících blízko povrchu vyplňují často hlíny, stahované do podzemí prosakující srážkovou vodou. Za poslední roky se v beskydském podzemí nejvíce změnilo při povodních v roce 1997, kdy extrémní srážky uvedly do pohybu celé svahy a odhalily některé dosud neznámé jeskynní prostory. Kromě jeskyně 3P na Lukšinci byly objeveny také jeskyně Radegast nebo jeskyně Salajka na Radhošti, kterou speleologové v roce 2004 rozšířili z malé pukliny na dnešní jeskyni o délce 130m.

Budete-li pozorní, pár kroků nalevo od turistického chodníku objevíte 3 za sebou zející díry do podzemí. Mělo by se jednat o jeskyni na Lukšinci I., která je vertikálního typu. Byla objevena bohumínskými speleology v roce 1989 po vyklizení suti z rozšířené pukliny. Vstupní, 3m hluboká trhlina mezi odsunutými vrstvami pískovce se lomí a stupňovitě klesá do houbky 10m, kde se dělí do dvou větví. Severní rozsedlinová prostora se kříží s jakousi puklinou a po dvou pravoúhlých kříženích úzkých rozsedlinových prostor končí neprůlezným zúžením vyplněným pískovcovou sutí. Celková hloubka jeskyně je 14m a délka všech průlezných prostor je 21m. Turistický chodník následně prochází středem dvou dlouhých a hlubokých příčných terénních depresí s obnaženými skalními stěnami a skalními sruby, jež stupňovitě klesají až do vzdálenosti 150m od hřebene a svědčí tak o intenzitě svahových procesů. V depresi nalevo, asi 50m od vás, se skrývá vstup do Studené jeskyně. Její nezvyklý statodynamický mikroklimatický režim způsobuje, že se v níže položených partiích drží zledovatělá voda i během letních měsíců. Nejznámější jeskyní na Lukšinci je však Ondrášova jeskyně neboli Velká Ondrášova jeskyně neboli Zbojnická jeskyně. K té se váže řada pověstí o síti podzemních děr, v nichž zbojník Ondráš Fuciman z Janovic schovával své naloupené poklady. Vstupní otvor do Ondrášovy jeskyně o rozměrech 0,4x1,2m se nalézá v samém závěru široké propadliny, zhruba 10m vpravo od značené stezky. Jeho hrdlo je opatřeno kovovým úchytem, k němuž speleologové před zimou přimykají mříž, aby dovnitř nelezli zvědavci. V jeskyni totiž zimují kolonie netopýrů, které by vyrušení ze zimního spánku pravděpodobně stálo život. Jsou to netopýr velký a střídavě netopýr vousatý, netopýr vodní, netopýr řasnatý či netropýr brvitý. Kromě nich žije v jeskyních množství bezobratlých živočichů a úkryt v nich hledají i drobní savci. Ondrášova jeskyně má v nejnižším místě hloubku 34,5m a délka všech průlezných prostor (včetně těch slepých) ve 3 úrovních činí 217m. Největší dutina této jeskyně má rozměry 9x7m a dosahuje výšky 5m. Pozor! Ačkoliv je vstup do jeskyně mimo zimu otevřený, nedoporučuje se veřejnosti dovnitř z bezpečnostních důvodů lézt! Kromě možné ztráty orientace v absolutní tmě nebo omrznutí (čím hlouběji, tím vyšší vlhkost a nižší teplota), by mohlo dojít také k nenadálému posunu obrovských kamenných bloků a k jejich zřícení. Například v podzemní prostoře nazývané Vysoký dóm došlo někdy mezi lety 2004-2019 k překocení obřího pískovcového bloku (výška 6m).

Závěrečné střední stoupání po kamenitém chodníku vás přivede na rozcestí Lukšinec (935m) s větším dřevěným turistickým přístřeškem. Jde o poměrně rušné místo, neboť tudy prochází nejfrekventovanější červená turistická značka z Ostravice (4,5km) přes Butořanku (1,5km) na vrchol Lysé hory (2,5km). Žlutá turistická značka z Malenovic (3,5km) zde končí, stejně tak i vaše zelená značka z Nové Dědiny (6km).

O Lukšinci je prý možné ještě v turistických průvodcích z 30.let 20.stol. číst: „U rozcestí turistických cest jest rozsáhlý palouk Salaš zvaný.“ Předhůří Beskyd bylo osidlováno již ve středověku, ale k osídlení kopců došlo až v 16.stol. během tzv. valašské kolonizace. Roku 1636 žilo v horách frýdeckého panství 42 Valachů, kteří tu pásli skoro 4800 kusů ovcí a koz. Za pastvu vybírala vrchnost nájem, proto dlouhou dobu mýcení lesa podporovala. V 18.stol. však s rozvojem průmyslu cena dřeva stoupla a Valaši se stali nepohodlnými. Úřady je všelijak omezovaly a vyháněly, aby mohly dát horské pastviny zalesnit, pročež horalé odcházeli žít do měst a salašnictví postupně zaniklo.

Aktuálnost k 01/2024          

Délka trasy: 6,2 km

Převýšení: 575 m