H R A D   S T A R Ý   J I Č Í N

 

Ruina hradu Starý Jičín stojí na výrazném kopci nad stejnojmennou obcí. Objekt je volně přístupný, vstupné se platí pouze v rekonstruované vyhlídkové věži, kde se nacházejí expozice.

Kamenný, raně gotický hrad Starý Jičín postavil Arnold z Hückeswagenu v 1.pol. 13.stol. na místě původní dřevěné tvrze. Díky své strategické poloze plnil hrad především vojenskou úlohu jako ochrana jedné z větví někdejší jantarové obchodní stezky vedoucí z Moravy do Polska. Starojický kopec se však hodil k vybudování sídliště už v dobách předhistorických, o čemž svědčí archeologické nálezy (střepy, ozdoby, mince) z doby bronzové či římsko-germánské. Arnoldův hrad franského typu byl menší, než jak vypadá dnes. Měl obdélníkový půdorys s dominující válcovou věží na jižní straně. Jádro tvořil jednopatrový hlavní palác s úzkým, nepravidelným tmavým dvorem, uzavřený na východě dvoupatrovou přístavbou. V roce 1241 napadli kraj při svém tažení z Polska do Uher divocí mongolští nájezdníci a i když hrad nijak významně nepoškodili, méně hospodářsky zdatný Arnoldův syn Franko si s tím neporadil. Celé panství proto někdy mezi lety 1252-1258 prodal olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku a odsunul se na léno (do podnájmu) v Hukvaldech. Kolem roku 1270 pronajal Bruno starojické i hukvaldské léno pánům z Pňovic, spřízněným s Hückeswageny. Konkrétně se zde k roku 1278 zmiňuje Frankův švagr Blud řečený z Jičína. Okolo roku 1320 získal Jičín věrný stoupenec krále Jana Lucemburského Vok I. z Kravař, jenž tou dobou obhospodařoval již velkou část panství Vsetín a další moravské statky. V držení rodiny byl Starý Jičín asi do roku 1434, kdy došlo k porážce husitské hnutí, kterému poslední páni z Kravař fandili a dosti se kvůli tomu zadlužili. Po několika změnách majitelů získává panství roku 1500 bohatý moravský hraběcí rod pánů ze Žerotína, kteří jej pozvedli k jeho historicky největší slávě a dostavěli jej do finální podoby. Žerotínové si toto sídlo vyzdobili bohatým inventářem, o čemž svědčí četné nálezy zbraní, kachlů, keramiky a jiných předmětů vesměs z 15.-17.stol. Mezi lety 1618-1648 zmítala Starým Jičínem třicetiletá válka, v níž se Žerotínové vzbouřili proti Habsburkům a jejich násilné rekatolizaci. Po bitvě na Bílé hoře (8.11. 1620) docházelo k rozsáhlým konfiskacím žerotínských majetků. Přišli i o pobořený Starý Jičín, který opakovaným dobýváním a obsazováním vojsky obou stran silně utrpěl. Po válce se hradu nějaký čas používalo jako vězení a špitálu. O technický stav se však nikdo nestaral, takže už kolem roku 1670 byl značně zchátralý. Provedly se jen nejnutnější udržovací a zabezpečovací práce, přestože hradní inventář byl ještě dosti bohatý. Při nebezpečí tureckých vpádů (1663, 1680) se s hradem počítalo jako s menší pevností, kam by se uchýlili alespoň prostí poddaní. V 2.pol. 17.stol. přešlo panství do rukou Dietrichsteinů a v roce 1706 jej získali Zenové z Dannhausenu. Asi posledním, kdo na zčásti zříceném hradě občas pobýval, byl Jan Zeno, který tak činil až do své smrti (1755). Zadlužené panství odkoupili v roce 1772 Seilern-Aspangové, avšak Zenové si vymínili dál užívat hradních sklepů k uskladnění vína. Pro nezájem mladších členů rodu přešel Starý Jičín roku 1906 do rukou posledního šlechtického majitele Bedřicha Deyma ze Stříteže. Žádný z dosavadních majitelů neměl o nákladné udržování nepohodlného středověkého hradu zájem, vždyť v obci mohli obývat malý zámeček, okolo něhož se prostíraly krásné zámecké zahrady. Požáry způsobené bleskem, rozebírání hradu obyvateli (levný stavební materiál) a zalesnění kopce (1853-1854) devastaci hradu jen urychlily. Bedřich Deym měl sice snahu hrad zrekonstruovat, ale zabránila mu v tom 1.sv. válka spojená s nedostatkem financí. Německá okupace pro změnu zabránila oficiálnímu převodu hradu na Podbeskydskou župu československých turistů v Ostravě, která hrad koupila od Deymových dcer. V roce 1966 byla obcí zrekonstruována hradní věž, v jejíchž horních patrech naleznete dobovou expozici zbroje a dokumentů o panství Starý Jičín. V opravách hradu se však dál pokračuje za přispění Ministerstva kultury.